z okruhu Jungmannovi dosti blízkého, pokládal Jungmann za skladby.ptvodně
.raroč •• tké. SLovenštější, slovenský a slovanský se a! do let 40. bez hlubšlho
roZdílu zaměi'\ovalo. Tma pověrečnosti, velice pfíznačný výraz Jungmannova
osvícenstvf. N" tom ustrnuli, abychom jinak nepsali, opětný polemický nájezd
na zkostnatělé zásady konservativního Jana Nejedlého a jeho Jkoly. Daniel
Adam z Veleslavína (1545-1599), významný tiskal, literární organisátor a
mistr pr6sy české v XVI. věku, dlouho za vzor dokonalého stylisty českého
p'Okl.idaný. Jan Kocín z Kocinétu (1543-1610), obratný, ale nep~vodní
spisovatel dru!iny Veleslavínovy. NeslHší o věctch česky psáti, o kurých se za.
krále Rudolfa nepsalo, názor Josefa Dobrovského, který Jungmann svým
požadavkem a programem národní vědy áplně překonal. Jednotných spisů =
jednotlivých. Zůveme se= zoveme se. Může pojíti = zajíti. Národ více cení nežli
zemi, ve které bydlí atd., nad!ený vÝraz Jungmannova pojetí národnosti,
stavějící národ jako celek kulturně etnický nad zemí, pojem to politický a
teritoriální; stejně jako Jungmann soudili o národnosti a národě přední
buditelé čehí, na př. Kollár (viz znělku v Slávy dceři, II, U4, zde č. 18)'

Antonín Jaroslav Puchmajer, Óda o velikosti božské.

Zakladatel první novočeské lkoly básnické a ns~lný organisátor literární,
Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820), nenáldl vlastně mezi pravé české
klasicisty; spí!e bylo by tohoto předního pěvce českého rokoka kořen~
německopolských nazvati českÝm t>ředklasikem. Ale v mnohé příčině m~žeme v něm
viděti Jungmannov'a pledchudce i v úsilí o klasičnost: vzdělává naše písemnictví
na cizích vzorech, které sluly své době klasickými, a to jak na západních, tak
i na slovanských; pěstuje druhy básnické, ukazující a! kpísemnietví antickému,
zvláště 6du a bajku; učí český verš rozletu za nadJenou velebností. Tím
jest památná jeho Oda o velikosti bo!ské, parafrasující za pomoci polského
přebásnění od Kniažnina volně ialm 103; Puchmajer ji pojal do II. sv. svých
proslulých almanacM, Sebrání básní a zpěvd 1797. Zde řečnicky kazatelského
ddrazu, příznačného pro velkerý klasicismus český, pou!il básník pro hluboký
cit křesťanský, stejně Jako o 30 let později Fr. L. Celakovský v jedné z
posledních básní českých ducha klasického v nábo!enské 6dě "Buď vůle tv.i!" Na
rozdíl od klasicistd cizích, kteEf si libovali v pomyslech deistických a někdy svůj
světový názor vyjadřovali představami pohanského bájesloví řeckého, jsou
naši klasicisté věřícími a zanícenými křesťany silného povědomí mravního.
Voda visíc, stadí zpdsob užívánf přechodníku nespoiitého, neb absolutního,
dnes již neobvyklý; podobně níže: ptáci střídajíc se. Okrouží. básnická licence
místo okružl, okolek, obojek. PoHy skály, vzdly, vystoupily skály. Zelí,
kolcktivum ve smyslu zelenina v starším jazyce obvyklé. Vysoký dub, žijícl
tři věky, zajímavě uHzal polský badatel M. Szyjkowski, který (Polská
účast v českém národním obrození 1931) prozkoumal básnické prameny
Puchmajerovy, že ve snaze po české lokalisaci nahradil Puchmajer hebrejský výraz
biblický, o cedru, Kollárovi však obvyklý, domácím dubem, žijícím tři věky.
Plskletami, nespr. místo písklaty. Jak slunce vzejde, hned se porozkradou a
pokoině se v brlohách svých kladou: pro dětinská léta c'!eského básnictví
podivuhodná malba dějem slovesným. Stejně i mohutný závěr básně v posledním
dvojverJf, bohatým zvukomalbou i slovesnou vzneleností.

Bohuslav T ahlk, Óda na dub.

Stejně jako maďarská, tak i slovenská literatura v Uhlích podléhala na
rozhraní XVIII. a XIX. století silně proudu klasickému; není to bez významu
pro mládí Kollárovo, Safaříkovo a Palackého a pro Jána Holého. Ze
slovenských klasicistd, kteří psali biblickou ěeštinou, jest zvWtě pozoruhodný Bohuslav
Tablic (1769-1832), horlivý překladatel anglických i francouzských klasicistů

123