Mu2ovt' A OSUDY.

305

jako Timur - ale i jako Michel Angelo neb Beethoven
či Balzac, tyto zrůdné débauches dle pojetí pana
Prostředního. Nařiďte mu, aby 'se krotil, mírnil,
držel ha uzdě, zadeklamuj te si před ním o mra vním
oprávnění, odvolávejte se na nutnou rovnováhu
a odpovídá vám jako Timur v "Rendsch Nameh"
moudrého starce západovýchodního:

"Wa~? Jhr missbilliget den krafťgen Sturm
des Obermllts, verlogne Pfaffenl

Hatť Al/ah mich bestimmt Zllm Wurm,
so hďtť er mich als Wurm geschaffen."

Co překvapí však u této svévolné Lessingovy
polemiky pro p0lemiku též duchy opravdu svobodné,
jest nedostatečný výběr odpůrců. Lessing často
zápasí s duchy příliš malými, kteří jsou příliš odměněni
za bědnost své existence, jestliže, dle slov Heineových,
zachycuje je do svých slov jako hmyz uschovaný
pro věky· v jantaru. Lessing zná ovšem lest
Prokrusta, praotce všech intellektuálních ukrutníků,
jenž velké ze svých obětí zmenšoval a malé zvětšoval:
přes to však, ač dělá z bědných skribentů sebe
dialektičtěji typy, vynakládá intellektuální sílu neúměrně
na vzpírání břemen příliš nepatrných.

Dvakráte ~daroval mu osud dva ne sice
rovnocenné, ale přece nadprl'tměrné protivníky: v
překypujících mladých letech Gottscheda, krásně
vypraeparovanou zkamenělinu školometského
lžiklassicismu, a na konci dráhy pastora Goetze, dokonalý
exemplář zkostnatělého lutherství. Lessing si dlouho
v ukrutenském rozkošnictví pohrával kořistí a pak jí
nepustil, dokud v ní bylo kapky krve. Divadlo na tuto
krvelačnou hm, při níž Lessíng zálibně potřásal svou
lví hřivou, jest velkou intellektuální sensací. Zprvu
se zdá, že hledá slabá místa jich zásad a nauk, kdežto
v pravdě Lessing odhaluje nejbolavější místa jejich

20