hHžeIa a při tom se zlatého čepce mlynářky Němcky zažloutlé
krajky párala. Když shlédla Máňu do sekničky chvatně
vstupovati a pozorovala neobyčejné její počínání si, ptala se udiveně:

"Cák hledáš, ďouče, cák tu chceš?" "Och, Filoménko, má zlatá,"
naříkala Máňa, spustivši zástěrku s očí, "buďte tý dobroty a
pomozte mi! Pán Bůh vám, Filoménko, šecko odplatí - och,
nemrzte se na mne!" Švadlenka ještě stále nechápala. "Cák se ti
stalo? - tys, holka, jako bez rozumu!" "Jen se podivte do
loktušky, má zlatá Filoménko, cípy se mi rozďály, šecko se mi
skulilo na zem a dyž sem to zkoušela spravit, zcuchalo se mi to, až
po tom nic už nejní! Och, Božíčku, já to takhle nesmím mámě
doníst, já bych byla tolik řezaná!"

Děvče spínalo ručky a plakalo tak usedavě, že se ho
Filoménce skutečně zželelo. "Nenakazovala sem ti, abys s tím ďála
vopatrně?" pravila, rozbalujíc loktušku. "Toť, takhle to
paĎmáma na sebe vzít nemůže, to by ďála teknou parádu, byla by
jenomejc pro smích! Šecky faldy sou vod sebe, už jakoby to
moje dílo nebylo!" "A vy to nespravíte, Filoménko?" tázala se
Máňa úzkostlivě. "Stejne bys zasluhovala flákanců, to jenomej
žes byla všetečná, se to rozďálo, dybys byla šla s poko.iem, nic
bys nebyla vyvedla," kárala švadlena. "Ale aby paňmáma tvoje
neměla zkaženou svardu, spravím to." A již kladla hladičku na
rozehřátá kamna, odložila mlynářčin zlatý očepák a počala
pomačkaný čepec na palici upravovati, šatu obratnými prsty znova
do záhybů skládati a na podestřenou plachtu na stole prostírati.
Netrvalo mnoho minut, když byl čepec zase pěkně vyhlazen,
pouzdříčko dekturové v něm upevněno a šata s tuhými opět
záhyby na čepec naražena, tak že se konce krajkou opatřené znovu
jako dvě svislá křídla s obou stran rozkládala. Máňa ustala v pláči
a dívala se upřeně na švadlenu, kterak jí svdlé prsty jen jen
hrajou. "To je u Boha," pomyslilo si děvče, "kerak to ta
Filoménka zná!" Ona do soudného dne tohle by nedokázala! To už
tak je dar od Pána Boha, jako jej má pantáta Zeman!
Filoménka předměty znovu do loktušky balila a děvčeti do ruky
je kladla. "Pán Bůh zaplať a naděl, má zlatá Filoménko! Už se,
pěkně vás prosím, nehněvejte, - až z poutu přijdu, - dědeček
sHbil, že na druhou Matičku BoH na Chlumek mne verne ¸
pěknejch vobrázků, a budu-li mět krejcarů, i růženeček vám
donesu, že ste byla tak hodna." "Jenomej už jdi, holka, máma
se te nedočká," pobízela Filoménka Máňu. "Snad nejní eště tak
dlouho?" tázala se holka poděšeně. "Do vůsmý eště daleko, že,
Filoménko. .. Ba neé, ďouče, vůsmá už je asi vodbitá ... "
"Božíčku, co panímáma řekne!" spínalo děvče ruce, pokud mu