smutečni šat. Ze silnice sešla jsem na polní stezku,
a podle potoku vedla mr.e cesta k vesnici
jménem Bořice, která leží pěkně na vršku, jako by
jí tam zavál, malé půl hodinky od města. Přede
mnou šel žebrák a nedaleko sedlák síl. "Obrod
vám Pánbůh I" přál žebrák, když jsme přišli blíže.
"Dejž to Pánbůh i vám I" odpověděl sedlák. "Mně
neobrodí I" usmál se trpce žebrák. "Když máme
my, m~te taky," řekl na to rolník a šel zpovolna
brázdou nahoru. "Pravda je tu to," přisvědčil
žebrák, obrátě se ke mně. "Inu, Pánbůh na nás
nezapomene a sešle vždycky dobrodinečky, kteří
pomohou." "Dostanete mnoho ve vesnicích ?"
ptám se žebráka. "Na penězích nic, ale na
potravních věcích dost. Každá selka dá bud trochu
brambor, buď kus chleba, vajičko, a je-li právě
poledne, i trochu polívky; když člověk vesnici
přejde, je toho přece trocha. Na masopust
dostaneme po šišce a na každé svátky po rozpečku.
Letos je o, .. šem drahý rok, a člověk to za zlé mít
nemůže, nedá· li kdo, proto nás ale přece žáaná
selka z prázdna neodbyde." S takovou řečí přišli
jsme spolu až k samé vesnici, on mi ukázal statek
mého známého, sám jda po svém.

Po celém dvoře byla rozházena mrva a na ní
stará sláma, aby se to ušlapalo, uleželo a mrvy
přibylo, jíž tu mnoho zapotřebí mají. Stavení je
již staré, ale marštal a chlívy zděné. Tu vyběhne
proti mně Anča, domácí dcera, hezké děvče, co
růže pichlavá, jak mi jeden selský chlapec svou
milou popisoval. "Já viděla paní vně (venku) a
hned poznala, že to jsu vy." Přišla i selka, a obě