pence, kritika a odpadlíka české dekadence ze
soumraku století zaznívá v různých variacích a pod rozličnými
symboly "děs z prázdna, které se před námi náhle
rozevře, děs z marnosti všeho našeho snažení a
usilování"; tato zhoubná chiméra posedá nejednoho
autobiografického hrdinu Dykových raných povídek a
tragikomedií, a také mladistvé postavy
hackenschmidovského cyklu jsou jí přepadány v bdění i ve snách. Ale
právě historicko-politická perspektiva těchto
románových akt českého pokrokářství stejně jako elegické a
ironické glosy k naší dějinné tragedii v časných
básních Dykových nasvědčují, že poeta, zvyklý
objektivisovati vlastní stesky a hoře, pociťoval od začátku i
druhou, obecnější1stránku děsu, děsu nikoliv
nihilistova, avšak děsu z nihilismu, "děsu ne pouze z prázdna
před námi, ale děsu z prázdna, jež se před námi všemi
rozvírá, jež ohrožuje názor, jež tarasí cestu do
budoucnosti". Zdá se však, že mladistvý Viktor Dyk sice
prožíval tuto nadosobní a národní tragiku, ale že mu
potud chyběly slovesné prostředky, aby ji vyjádřil a
epicky promítl. NebOť těchto musil teprve lidsky a
umělecky dorůsti a to nikoliv bez přispění velkých
dějinných událostí, do nichž sám zasáhl a jež
daly spravedlnost jeho rozhledu na dílo otců i dědů.

Kdy se v básnické obraznosti Dykově "děs před
prázdnem" počal vtělovati v postavu a v osudy Emila
Sal'ocha, nelze prozatím přesně určiti. J. O. Novotný,
který - v Národních Listech dne 31. ledna 1932 -
poprvé zkoumal chronologii"posledního románu Viktora
Dyka", soudí, opíraje se také o autorovo vyznání v
Moderní Revui r. 1922 (ve stati Z m i z e I á I i t e r a t
ura), že Děs před prázdnemyznikal nedlouho
po Pro s i n c l~ ale že jej 'předcházela práce o
romá
284