že Vojtěch, který pokládal pod svou důstojností přepisovati pro dobrého
strýce jeho veršové hříčky, zahájí svou veřejnou literární dráhu jako
zřízenec filipa Brzobohatého, jako překladatel a upravovatel jeho
krvavých románů sešitových. Na počátku jest mu omluvou, že
bezelstně upadl do jámy lvové, ale ani později nenachází mravní síly neb
prosté sebezáchovné vůle, aby střásl toto bědné jařmo, ač se v této
službě povážlivě zadlužil, ač tu vytrpěl mnoho zimy a hladu; ač se
stále cítil ponížen. Jak ubohou loutkou jest tento veršovec, jenž by
zahynul, kdyby do jeho osudu nezasáhl deus ex machina!

Patnáctá kapitola zahajuje druhou, značně kratší část románu, kde
se Vojtěchovi, rozvrácenému vlastní vinou, dostává zásluhou jeho
spřízněných ochránců, jednak duševního ozdravení, jednak pevné
životní základny - jest to pravé zmoudření dona Quiiotta. Čtenář,
nikoli však Vojtěch, tuši rázem, že- se ho krasoduchý sta-rší pán, se
strýcem spřátelený »profesor« Stoklasa, ujímá za dorozumění Matěje
liostivíta Koudely, který z povzdálí se starostlivou pozorností sleduje
pochybenou dráhu synovcovu. Ani Stoklasu, jenž v dějovém rozuzlení
má tak významnou účast a který nadto se v druhé části románu jeví
důslednou folií Vojtěchovou, nedovedl Svatopluk Čech uvésti do
vypravování lépe než nahodilou známostí kavárenskou; později stává se
tento staromódní mecenáš jedinou záštitou Vojtěchovou, když se
»kandidát nesmrtelnosti« přece odhodlal, aby dal vyděrači
Brzobohatému výpověď a když od něho odešel prodlužen a nad sebou zoufaje.
Nejen přislíbí naložiti jeho verše, ale i pozve jej k dallšímu pobytu na
venkově, vybaviv jej napřed penězi, aby mohl zaplatiti své dluhy a
slušně se obléci. Stoklasova a Vojtěchova selanka na venkově jest
závěrem románu. Zdařile propracovanou postavou Stoklasovou rozšířil
Svatopluk Čech velmi výhodně rámec své satiricko-humoristické
skladby. Dotud šlehalI satirou vlastně jen jedinou vrstvu literární,
básnické začátečníky, nedočkavě ztékající Parnas, neboť Matěj liostivít
jest leda veršující ochotník, filip Brzobohatý pak představitel oněch
slovesných nížin, jež se skutečným písemnictvím jenom vzdáleně
souvisí. Nyní vstupuje do děje typický mluvčí staršího pokolení
literárního, jenž sám sice netvoří, ale zato tím vydatněji poesii vnímá a
prožívá. Jest to vlastenecký romantik filologického střihu a usedlé
střízlivosti: jako jeho blíženci z »Osvěty«, žádá po básníkovi svéráznost
látkovou, přísnost jazykovou, stálý zřetel k zachované původnosti
do224