věřivě až k pošetilosti na vějičku zcela všedním a namnoze
vypočítavým lidem, daleko horším, nežli isou ti, kterým mínil uniknouti z touhy
po SVt bodě. Protože každého, s nímž se setkal, obklopil sobě příjemnou
ilusí, trvá velmi dlouho, než prohlédne, komu padl do tenat; ač jest
plně přesvědčen o své čestnosti, snese s lehkou myslí leckterou urážku
právě od osob nejpochybnější hodnoty mravní. Působí spíše dojmem
velkého dítěte než dospělého muže, ale na rozdíl od výchovných
románů doby klasické a romantické nepokusil se spisovatel o to, aby
alespoň z části ukázal, kterak zevními i vnitřními zkušenostmi se rek
vyvíjí, a jak jeho styk s ostatními postavami románu podporuje jeho
mravní zrání až k harmonickému zaokrouhlení osobnosti - jeho
Vojtěch Koudela není v závěru románu mravně vyspělejší než v jeho
vstupu. Nedoznává-li v životě úplného ztroskotání, jest to jenom proto,
že nevědomky jest veden a řízen dobrodušnou vůlí a moudrým
rozmyslem právě oněch šosáků, jimiž pohrdá a před nimiž prchá - v této
osudové ironii spočívá humoristické jádro »Kandidáta nesmrtelnosti«.

Na počátku románu spatřujeme Vojtěcha v malostranském domě
starodávného strýce Matěje tlostivíta Koudely, a v těchto dvou
genrových postavách vytvořil dobrý rozmar Čechův působivou
kontrastní dvojici. Kdežto Vojtěchovi jest jeho improvisovaná poesie vším
a přece mu nedovede zajistiti ni nejskromnějšího místečka v životě,
jest spokojenému měšťáku pražskému, Matěji tlostivítu, jeho vypocené
veršování jen příjemnou okrasou blahobytného života; ve lžiklasickém
slohu M. Zd. Poláka a přísně časoměrně vyrábí popisné své básně a
utěšené selanky o přírodě, před kterou úzkostlivě ucpává okna. Arciť
básník »Ahasvera« nemůže se nijak snésti se strýcem ani s jeho smyslně
půvabnou a zdravě rozumnou mladistvou hospodyní; blouznivá
Vojtěchova láska "ke služce Kateřině, která se ukáže jen krátkým a
nezávazným rozmarem, přivodí takovou roztržku v rodině, že Vojtěch
prchá z domu strýcova, krčícího se malebně v zákoutí Malé strany.

Překotný dějový rytmus a zároveň nový sloh výpravný vniká do
románu druhou kapitolou, v níž se počíná Vojtěchova dobrodružná noční
pout Prahou. Ta z lidové nálevny pražského pivova!ru, naplněné
pestrÝm zástupem, hlavně lokajským, se stáčí do předpokoje jakéhosi
šejdíře, s jehož sluhou se Vojtěch byl v nálevně seznámil; tento
polozáhadný, poloničemný pan Skočdopole objeví se ještě několikráte v
románě, a to vždy zcela nahodile, bez pokusu o motivaci. Za situace dosti

221