první kapitolu svého milostného románu; na ni hledí s divokou výčitkou
však také, když mu zklamání v lásce tiskne do ruky zbraň.

Vytěžil-li Svatopluk Čech tolik ze vzpomínkového pokladu pro
krajinné pozadí básně, nesáhl méně vydatně do osobních prožitků a
subjektivních vztahů při povahokresbě ústředního hrdiny a při dějové
osnově. Více než bychom se nadáli při skladbě založení tendenčního,
jest Jan Burian podobencem básníkovým. Jako potomek rychtářské
rodiny perucké jest též mladý zeman třemšínský synem starodávného
selského kmene, který »žil v tuhé práci na zděděném lánu a znal jen
vesských jizeb skromné vděky«; dí-li však dále o sobě, že »první vzlétl
do jiného kraje ze skromné vísky, ze hnízdečka dědů«, hodilo by se
to spíše na Františka Jaroslava než na Svatopluka Čecha. Zato ryze
autobiografické jest Burianovo stálé kolísání mezi selským venkovem
a lesklou kulturou městskou, promítnuté v básni dokonce srážkou
dvojího ženství; co v obraznosti si dokreslil polotragickou zápletkou
erotickou, to ve skutečnosti prožíval jako útěk z dusných města zdí
na venkov, do zeleně, pod stromy a mezi květiny.

Leč ani sama erotická náplň »Zpěvníku Jana Buriana« není beze
vztahu k osobním prožitkům Čechovým. Motiv blouznivé a plaše
nevyslovené lásky mladého demokrata k luzné dívce šlechtické byl ze
sladkých i bolestných zkušeností jinochových; jestliže si jej zpřítomnil
muž již čtyřicetiletý, vkládal do něho asi touhu sirého srdce garsonova
po nedostižném, a tím žádoucnějším ženství vůbec, které vztaženému
náručí stárnoucího nadšence vzdalují výsady mládí stejnou měrou, jako
privilegia rodová znemožňují muži z lidu přístup k dámě šlechtické 
takto do SteHy z boreckého zámečku se vtělilo Čechovo pojetí mladého
ženského ideálu, který kyne, vábí, slibuje z dálky, ale pak krutě ztrácí
se v mlze. Avšak k Svatopluku Čechovi mluvila žena ještě hlasem jiným,
jako dcera země, poselkyně, dárkyně a rozmnožovatelka přirozeného,
prostého života, jako strážkyně krbu a kolébky; byl to korektiv
smyslového zdraví, pudového realismu, prosté rodinnosti vůči paroxystické
romantice blouznivého snílka. Svatopluk Čech nedovedl jako velcí
básníci ruští i západní smířiti dvojí ten typus ve vyšším slohu a
vytvořiti ženu smyslového vděku i duchovního posvěcení v jedné osobě
- vždy nacházel tu dualistický rozpor. Tak i ve »Zpěvníku Jana
Buriana«. Do jaké míry také on podlehl - alespoň v obraznosti @
typické slabosti mužů čtyřicetiletých, kteří v ženě hledají především
206