květu českého husitství, přece neodolal ani v této době věrné zálibě,
jež jej po celý život, od »tIusity na BaItu« až po »Roháče na Sioně«
vedla k tragickým koncům husitského válečnictvi, a skoro současně
se »Žižkou« uveřejnil ve »Květech« r. 1879 s pseudonymem fr. Paláta
krátkou improvisaci historicko-politickou »V buřanu«. K živému zájmu
o hynoucí české táborství poií se zde dva osobní motivy další:
cestovní vzpomínka z pouti k břehům černomořským a ruské naděje
nadšeného slavjanofila, čímž báseň značí přechod od »Žižky« k »Zimní
noci« a k »Slavii «. Stručné líčení ukrajinské stepi vlnící se pod
blankytem tiše kvetoucím buřanem, tvoří krajinný rámec, do něhož básník
vkládá dějinnou visi, velmi blízkou »tIusitovi na Baltu«. Ve shodě
se zprávami čtvrtého dílu »Děiin« Palackého, kde se válečné výpravy:
husitské na sklonku XV. věku sledují až na nejzazší pomezí polské
a do Ukrajiny a uvádějí v souvislost s organisací kozáků na úsvitě
XVI. věku, Svatopluk Čech předvádí uprostfed nekonečného
travnatého more maloruského poslední výběžky hludného vojska Sirotků,
které dobrodružný osud válečný po porážce v Uhrách vrhl daleko
na vf'chod. Sešlí a unavení bojovníci na bitevních vozech i na koních
dospěli sem s ženami i s dětmi, aby se rozptýlili a zvolna pohynuJi.
Pateticko-realistický způsob drsné a vzrušené názornosti, s nímž
básník vyvolává obraz žalostného zástupu zbědovaných Sirotků ve
vetchém šatě a ve zrezivělé zbroji a s nímž jej doplňuje postavami
osmahlých žen i vděku plných dětí, připomíná široký štětec Jana
Ma1:ejky, mistra to, který mezi své mohutné podobizny polských a
litevských bohatýrů zařadil také českého hejtmana husitského, Václava
Vlčka z Čenova. Ryze matejkovská jest i ústřední figura Čechovy
chmurné skupiny Sirotků, zbloudilých po kvetoucí stepi ukrajinské,
kmetný, smrtelně raněný vůdce, jenž přišel složit unavenou hlavu
uavždy pod pestrý buřan. Jako válečníci v znesvářeném Žižkově
ležení před Prahou, slučuje i tento stařec vášnivce náboženského a
vojenského; jet s mečem bible jeho nejvěrnější průvodkynÍ. Dvojí
ten rys vrací se též v jeho řeči na rozloučenou, spojující po zp"Osobě
»tIusity na Baltu« závěť s věštbou, avšak připojující k tomu nově
mravní soud o vině a trestu zpronevěřilého táborstva. Přísně láme,
v duchu zralé humanity čechovské, skonávaiicí vůdce hůl nad!
samo(lčelným bitevním a dobrodružným řemeslem svých čet, které pro zisk
a z krvelačnosti stalí se bojovníky z povolání a uvalili .na sebe hněv

2* 19