jenkyně šlechty a obojaké odpůrkyně šíření zákona božího, a hrozÍ ji
vyvrátiti z kořen, neprojeví se nesmířitelným a krvelačným mstivcern~
nýbrž' jako věrný muž evangelia dá sludlU hlasu lidskosti a úvahám
vlasteneckým; důsledný v přesvědčeni svém a neoblonmý v obraně
poznané pravdy, není přece divokým fanatikem ani bezohledným
zhoubcem kulturnfch statků~ nýbrž pravým rekem národním; v jehož
drsné a ryz'Í' hrodi bije srdce pro celou českou zemi a jeH duchovní
hodnoty. Stříi:iiné a' hutné vylíčeni Palackého; jež velmi opatrně užilo
nevydatných pramenů souvěkých, napovědělo Sv. Čechovi také řadu
jiných motivů, básnicky velmi vděčných a nad to dobře hovících jeho
vlastnímu naturelu; Proti rozhořčenému ližkovi, který zprvu stůj c()
stůj mini provésti své hrůzné rozhodnuti, postavil Palacký jeho
bojovníky a vťidce, odporující ze strategických i mravně vlasteneckých
důvodú nepovolnému kmetu; tuf nadhozen plodn~' dramatický konflikt,
pro hlavní scénu' získáno rušné pozadí, v události nalezen' prvek
kontrastní, vitaný právě Cechovi. Jestliže Palacký na tomto m1stě použil
vhodné příležitosti, aby seznámil čtenáře s mladým mistrem Janem
Rokycanou, který pozděii tak mnohonásobně zasahovati ma do dějin'
náboženských i národních, bylo to pro básníka pohnutkou, aby si
postavu Rokycanovu důkladně Ipromyslil a aby propracoval mladistvého
plamenného fečníka jakožto antitesu proti zamlklému, činorodému
starci; tento ll' Palackého dává ještě po uzavřenI' smlouvy' s' Pražaný'
nedůvěře své průchod' sarkastickou poznámkou, že nový mír sotva bude
trvati déle' než' loňské' příměří) u Konopiště, kterážto podrobnost jasně
osvěl1iJ.a Cechovi lidskou zvláštnost nedůvěřivého a zatrpklého reka.
Mravně' vlastenecké důvody; jež mě'ly tižku odvrátiti od neslýchaného
dna zhouby, Palacký vložil do úst nikoliv Rokycanovi, nýbrž
hejtmamlm táborským; jest v nich obsaž'ena oslava Prahy jakožto »hlavy a
matky všech měst země české, předního sídla moci a osvěty národa,(;
Sv. Cech nemohl neuvítati těchto výtečných rétorických prvků a uhodl'
rázem, že, rozvedeny a vykrášleny, budou se lépe hoditi do řeči
školeného kazatele týnského než' do reptajících proievů drsn~·ch válečníků
necvičen)~ch u výmJl1vn"sti.

Kdežto zprávy Palackého daly hlavni obrysy epickému podání
Čechovu, neposkytl mu mnoha druhý význanmý dějepisec, který
podrobněji než patriarcha historie české zpodobil 2ižku před Prahou.
Jest to Václav Vladivoj Tomek~ jenž dVakráte vypravuje tuto událost
4