věřiti do slova zprávě Čechově, že onen námořník »vnukl mu
myšlenku<-: ke skladbě »Bouře«, ale pravděpodobně dalo jeho
vypravování určitější obrysy Čechovým představám o rozbouřeném moři,
jež choval od let a jež zesílily četbou Byrona a Preiligratha. O
vlastním procese koncepčním, který zabouřil myslí dvaadvacetiletého
juristy v posluchárně v Karolíně někdy r. 1868 vypráVÍ Svatopluk Čech
sám: »Vracím se domů z koleje, ale nemám hlavu nikterak naplněnu
vědou právnickou. Již při suchopárném výkladu profesorově
zašumělo mi v hlavě, a šumění to provázelo mne po celou cestu domů.
Znělo to jako hukot větru a vln, jako praskot stěžně a ráhen, jako
svištění lan, jako chechtot racků, ale nebyly to hřmotné zvuky
skutečnosti, nýbrž tajemná, jedva slyšná a přece úchvatná i opojná
hudba rozechvělé mladistvé fantasie ... « Tedy další doklad pro ty~ický
proces tvůrčí u Svatopluka Čecha: opět rodí se báseň z prvků
podvědomých a iracionálních, opět hlásí se její příchod do vědomí
náladou zvukovou, ba hudební, opět vzniká z hudebního živlu obraz.
»A beze chlouby mohu říci,« pokračuje Sv. Čech ve vzpomínkové
zpovědi, >,že byl ten mlhavý obraz bouře, jak se vznášel v mé duši,
Dpravdu velkolep~-«. I tentokráte však musí pravdomluvný básník
připojiti bolestné ale, v kterém obsaženo jest přiznání k vychladnutí a
vystřízlivění z rozkošné hořečky tvůrčí. »Ovšem na těch několika
troskách,« dodává poeta sám, »kteí"é ona duševní bouře posléz na
papír vyhodila, zhyl jedva matný odlesk její poesie.«

Trosky ty jsou nám zachovány. První verse básně »Král bouře«,
kterou Sv. Čech zaslal Em. Tonnerovi pro »Světozor«, mísí v devíti
svých stručných oddílech, z nichž každý má jinou úpravu slok a rýmu,
objektivní epiku se slohem uzavřených písňových vložek buď
monologických neb sborových; kromě titulního, groteskního a posměšného
hrdiny z rndJl 1l1nřskj'Tch dlIch{l sJv.~íl11~ rvhMskoll dívku Anežku,
mladého lodníka u stožáru, starého zkušeného námořníka Jaka, dvoji.::i
černocha a dívky ve visutém lůžku v kajutě, vzbouřené lodníky a
krotícího je kapitána na palubě, anděly míru zpívaiící v oblacích.
Takto střídá se v polyfonní fantasii mořské svět reální s bytostmi
duchov}-mi, a na dramatickém napětí dvojí té říše osnována jest také
hlavní fabule cyklické skladby. Duchový stařík mořský, král bouře,
jehož poloděsný, polosměšný zjev vykreslil básník se vším
nákladem pohťidkové fantastičnosTi a grotesky, zatoužil po krásné rybářce
56