ARNE NOVÁK: STUDIE o JANU NERUDOVI. V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ, KNIHKUPEC. VŠECKA PRA VA VYHRAZENA. Tiskem knihtiskárny. Veleslavín" spol. s r. o. v Praze. PŘEDMLUVA. Osobnost Jana Nerudy jevila se mně od počátku mé literárně-dějepisné činnosti vůdčí postavou novočeského vývoje slovesného, i přistupoval. jsem k ní se všech stran, chtěje osvětliti co nejjasněji Nerudův veliký význam v našem novodobém životě duchovním. Před jedenácti léty věnoval jsem Janu Nerudovi zaokrouhlený essay knižní, jenž vyšel dvakráte ve sbírce "Zlatoroh" j v obou mých dějinách českého písemnictví jest mu vyhrazeno místo zvláště význačné j v každém ze čtyř svazků mých sebraných studií a podobizen najde se .stat, zabývající se některou stránkou Nerudova života neb díla. Většina těchto prací má ráz spíše syntetický, vedle nich jsem však napsal a po různu uveřejnil články o Nerudovi, v kterých jest obsaženo podrobné zpracování analytické. Shrnuji je nyní v tomto svazku, doufaje, že poskytnou platné služby všem, kdož ze záměrů učebních neb z důvěrné lásky se budou na příště zabývati Janem Nerudou. Nezatajuji si, že tento soubor není ani úplný ani soustavný. Nezabývám se zde vůbec něktE~rými podstatnými složkami jeho činnosti na př. kritikou slovesnou neb divadelní, praksí dramatickou a cestopisnou, a ani všech Nerudových děl beletristických nerozebral jsem monograficky, kdežto naopak o té oné věci mluvím na několika místech knihy, pokaždé s jiného hlediska. Leč nepokládal jsem za svůj' úkol takové úplné podání, jehož se bohdá záhy můžeme nadíti od rozsáhlého díla, které nám konečně dopodrobna zobrazí Nerudův život a jeho tvoření. Připravila-li tomuto podniku půdu a zároveň přiblížila-li Nerudova osobnost pochopení a lásce českého čtenářstva, vykonala tato sbírka úplně své poslání. V Prasečí, v srpnu 1919. ARNE NOVÁK. SOCIÁLNÍ BÁSNĚ NERUDOVY. Mezi příčinami, které r. 1857 přivodily Nerudovu "Hřbitovnímu kvítí" nejen neporozumění a neúspěch, ale i výsměšné odmítnutí, neposlední byla pronikavost drsné sociální noty. I po odvážných nábězích tragické poesie Máchovy a po lidumilné upřímnosti Josefa Kajetána Tyla a zvláště Boženy Němcové bylo v českém básnictví smělou a útočnou novinkou ono nepokryté a sebevědomé cítění proletářské, v němž tkvěly životní kořeny nemelodického lyrika. Jan Neruda, syn spodních vrstev společenských, neukrývá ničeho z trapné bídy, odkud byl vyrostl, a·s mužnou hrdostí odmítá všecko, co by mohlo vlídnou dekorací zastříti střízlivou pravdu nuzného bytí a mravního útisku pátého stavu. Nežebrá o laskavý soucit shovivavých lidumilů, nýbrž s hrdě energickým pohybem ruky pronáší rozhodný protest soCiálního vyděděnce; nevěří v pohodlnou vidinu chiliastického překlenutí třídních á majetkových rozporů, nýbrž opěvuje boj o chléb jako věčnou pružinu lidského vývojej netouží opustiti společenské oblasti, z jejíchž hořkých šťáv a syrových mlh živilo se jeho dětství a jinošství, nýbrž právě v ní hledá prvky nové krásy a neznámého hrdinství. Odhodlaně strhal Neruda již v "Hřbitovním kvíti" cetky, kterými romantika odívala realitu sociální bídy: marně tll hledali čtenáři ke své útěše jarní barvy venkovské selanky, nic zde nezbylo z tajemné dobrodružnosti záhadného 6 původu, ani na okamžih: netýčila se tu tragická pósa velkolepé msty na strůjcích pochybeného světového řádu. Tato pyšná střízlivost urážela: což by bylo možno v takovém šedivém chladu proletářského života a umírání hledati opravdu poesii ? Nikoliv, odpovídali jednohlasně Nerudovi neuspokojeni čtenáři, a i z řad literárních novotářů, kteří si nedovedli básnictví představiti· bez patetického gesta a zajímavého ·kostýmu, ozval se odpor, velmi příznačně vyjádřený slovy revolučního byronovce J. V. Friče: "Já jsem si vaše ,Hřbitovní kvítí' arcit postavil do knihovI1y, k vůli kuriositě, jako to dělá přírodozpytec j ale básník nejste." Již sedm básní, tvořících jakýsi prolog "Hřbitovního kvítí" a spojených zámyslem dedikačním, naznačuje, že hned při koncepci Nerudovy prvotiny hlásila se trpká sociální nota. Hřbitov, který chce básník opěvovati a k jehož chudým rovům spěje "poutcova jak noha k hrobu Spasitele", jest pohřebištěm chudiny a stal se mladému lyrikovi drahým, když přijal vychrtlé tělo jeho ubohého přítele, rovněž syna proletářského rodu, rovněž účastníka věčného zápasu o suchou skývu chleba. V děsivou alegorickou baladu Ca1lotova způsobu zhustil Neruda v VI. čísle předzpěvu trapný osud Tollmannův i svůj í pitvorná kreslířská romantika, s níž Heine měnil v grotesku záhrobní vidiny rozmarné a zklamané své lásky, slouží tu zpodobení kruté a vážné reálnosti: "Zoal tě osud k nešťastníků kvasu,' pak tě v sál uvedl, nad nímž slovo ,bída' v hadův kruhy šumělo. Kolem stolu živé kostry stály, 7 stolem jim zde hlad byl mořivý, hudba k tomu kvasu skočnou hrala, nešťastných to stenot jízlivý:' Hned mezi první čísla "Hřbitovního kvítí" Jan Neruda zařadil skupinu básní, jejichž rozumová elegie a těžkopádná reflekse jitří se nespravedlností třídního a majetkového rozvrstvení společnosti; jsou to skladbičky liL-VII. Jako smuteční čemopláštník pomalého letu a temných barev těká tu namabavá duma lyrikova nad květy rostoucími z hromadných šachet chudiny; nádheru hrobek bohatct\ staví v příkrém protikladu k místu, kam stelou "óleskosvodům společenských bouří, mučedníkům našich osudůll• Číslo VI. pokouší se o jakousi básnickou syntesu životopisu proletáře, padnuvšího "v boji denním o chléb s brannou skutečností" a básník neváhá ztotožniti se s hrdinarni toho zápasu. V závěrečné pointě básně, kam Neruda vložil též oblíbenou svou antitesi háravého idealismu a mrazné skutečnosti, zaznívá častý sociální motiv mladistvého Nerudy: celý výtěžek života nuzákova jest místo v hrobě, které si zakoupí: • "Z věnce, který z ideí si mladost svil a, každý den v hrob lístek umí pohřbíti, dnové, lístky prchnou - hlína déšť ten vpilaživil ses, bys mohl jednou zemříti." Genrovým obrázkem vojenského pohřbu (VII) zahajuje "Hřbitovní kvítí" řadu drsných a trpce pointovaných náčrtků z lidské bídy a ze společenského rozvratu: pohřeb staré panny, prvIÚ nával mstivého vzdoru u nemanželského dítěte, pozdní smutek opuštěné prostitutky, výjevy z blázince (XXXIII, XXXV, XXXVI, XLV, XLVI) jsou chmur- 8 nými tématy Nerudovy nevlídné a kárné Musy, která, zpodobujíc viny a neduhy společnosti syrově střízlivým slovem, zároveň pronáší obžalobu. Jedinkráte Neruda v "Hřbitovním kvítí" překonává strohou tendenčnost těchto zamračených sociálních genru, odehrávajících se pod nízkou sychravou oblohou básnicky a lidskyj tu odkládá jeho reflese olověné své křídlo, a zajíkavý zvuk nemelodických jeho veršů ustupuje kovově plnému tónu. Míním nedoceněný jinotaj básně XXII. Básník přesycený "prachem z lidské hlíny", usíná ve výklenku krypty a vidí. ve snách krásnou zářivou postavu jinošskou, která se mu představí jako genij Smrti a odhaluje mu v budoucnu skon i náhrobek poesie. Když pak užaslý poet se táže, co by mělo přečkati básnictví, "pokleknout. mně dal duch znamení, z nitra země mocně v ucho znělo kyklopických kladiv bušení." Toto tragické zhrdinštění práce, tato věštecká apoteosa dělného lidu, tato protiromantická tucha světa, v němž nejkrásnějším rytmem bude tlukot kladiva horníkova, otevírají v,pašem básnictví nový obzor myšlenkovyj \[áclav Sole v "Písni o ruce mozolné / Svatopluk Cech v "Podzemním hlasu" a v "Hrdinovi budoucnosti" šli po cestě, zde napověděné. Ale ani 'Šolc ani Čech nesdíleli se v úchvatných svých chansonách o racionalistický blud Nerudova mládí, přejatý, tuším, od Alfréda Meissnera, jako by svět sociální spravedlnosti a vláda pátého stavu měly znamenat zároveň konec poesiej cítili naopak a daleko správněji, že příští drsných a mohutných "hrdinů budoucnosti" bude zároveň zrozením nové krásy a pravdivější poesie. Ostatně Jan Neruda smýšlel později nejinak.- 9 Do doby po vydání "Hřbitovního kvítí" spadá Nerudovo úsilí o přesnou formulaci literárního programu pro mladé pokolení, namnoze s polemickým ostřím proti zástupcům starší vlastenecké školy. Hledali-li bychom jednotné heslo, které by úsečně vystihlo zásady, jež Neruda v "Obrazech života", zvláště ve stati "Skodlivé směry" z r. 1859, s mladistvou rozhodností odůvodňoval a hájil, sotva bychom nalezli případnější než sociální re alism s mravně opravnou tendencíj spisovatel nemá pouze líčiti skutečnost a pravdu svého společenského okolí I se všemi jejich mravními a třídními rozpory, ale má otevřenou kritikou a přímými reformními návrhy snažiti se o veřejnou jich nápravu j poměry majetkové, krise mravnosti pohlavní a zvláště manželské, nesrovnalosti ve vzdělání zaměstnávejtež literáta, jehož pronikavé studium postav se do služeb sociálního obrození. V Nerudově podáni přizpůsoben jest tento program, odvozený z myšlenek mladoněmeckých, téměř výlučně potřebám realistického povídkáře líčícího život městský a tvořícího takřka protiklad k typickému vyprávěči vlastenecké romantiky, jenž volil látku buď vesnickou neb historickou. Jak si představoval sociální poesii, Neruda· určitě neformulovalj ale "Hřbitovní kvítí" svými tendenčními kusy i chmurnými genry veřejné patologie kryje se !Íplně s požadavky doktrinářsky pokrokové stati "Skodlivé směry". Avšak vlastní knihou Nerudovy sociální poesie jest teprve jeho druhé dílo básnické. Základní rys, jenž i v oblasti sociálních motivů liší "Knihu veršů" velmi podstatně od "Hřbitovního kvítí", jest bolestné teplo osobního prožití, .které mlžným oparem zadržených slzí obestírá 10 každou, napohled lhostejnou jednotlivost tohoto mužného díla. . Nikde nelze změřiti tohoto nově získaného kouzla Nerudovy poesie ták přesně, jako srovnáme-li lyrická čísla "Knih veršů" s obdobnými kusy "Hřbitovního kvítí"; volím dvě ukázky, obě pro Nerudův vnitřní život příznačné i památné, jednu z cyklu "Otci", druhou z erotiky, připsané "Anně". Des/zt básní, věnovaných památce otcově, jejž Neruda postavil v čelo lyrického oddílu "Knih veršů", dávno proslulo psychologickou svou svébytností. Psán bezprostředně u smrtelného lože otcova a nad jeho čerstvým hrobem, prosycen jest cyklus morovým dechem umírání a syrovou vlhkostí hřbitovní hlíny; tím vším, jakož i dobou vzniku druží se co nejúže k první Nerudově sbírce. Složitý akord vnitřního života rozveden tu v umných obměnách, zápas to vrpucí lásky s ledovou pýchou vzpurného srdce, při němž vřelost citu vždy podlehne neústupné hrdosti - proto nikdy nesevrou se otec a syn v němě výmluvném objetí konečného porozumění, proto nevytryskne z oka básníkova vysvobozující slza, proto holý hrob není místem elegické pobožnosti, nýbrž svědkem neutišitelných rozporů. Teprve v závěrečné básni zaznívá mocný úder křídel emfatického citu; první opojení snu o básnické nesmrtelnosti šumí kolem hlavy syna proletářova, ale hned do této omamné tuchy budoucnosti vrhá chladný svůj stín hořká vzpomínka na životní skutečnost osudu drahého nebožtíka: "Byl's jedním z těch, jímž svět náš věnem dal, by pro život se o den oloupili, 11 a za ten hřích, že žít a cítit chtí, se vlastní krví bídně vykoupili. Tvůj život pestrý byl a bohatý a přemnohé jsi přežil utrpení, a když si páni spánkem hověli, budilo chudáka tě kuropění. A. práce celé jaké ovoce? Ze zaplatil sis místo vlastním v hrobě! Kde jiným po radostech oddech dán, tam po otroctví mír zakoupils sobě. Nad hrobem strmí prostý, černý kříž a čtoucím ochotně tvé praví jménq--tak bude kříž ten sedm let tam státpak bude také jméno zapomněno." Pointa básně obsažena jest, tuším, ve sloce předposlední a není než obměnou myšlenky, naznačené již v VI. čísle "Hřbitovního kvítí" - obsahem žití chuďasova jest zápas o hrob. Ale jakou tragickou plnost pokořeného a odsouzeného lidství dovedl Neruda nyní hutným a prostým slovem zaklíti tam, kde dříve odtažitá duma se zajíkala, marně hledajíc jasnou výraznost! Není bezvýznamno ani, že nyní sociální motivace tvoří jen jakési pozadí intimní tragedie citu co nejindiviálnějšího j neníl pro básníka jiné cesty od povšechné reflekse k teplému, zvroucnělému lyrismu. Se stejným zjevem potkáváme se též v Nerudově erotice, jejíž kusy jsou roztříštěny jednak v cyklu "Anně", jednak v oddílu "Z divokých lásekli, pokud do něho Neruda nepojal lyrické klasobraní první své sbírky. Obžaloba nespravedlivého sociálního řádu, jenž nedal básníkovi tolik chleba, 12 aby mohl svou milenku uživiti, jest pouze jedním motivem v složitém souboru vnitřních krisí neblahého milence Annina j starý zápas cítu s hrdostí, střízlivá nedůvěra k velké vášni, neuhasitelný pud kruté sebepitvy otrávily Nerudovu lásku více než bolestné uvědomění, že chudoba vyhošťuje jej ze štěstí. Pronáší-li však Neruda svou krvavou výčitku, činí to s pevnou a přísnou hrdostí pravého muže, jenž nestojí ani o milost ani nedovede krásu lásky porušiti pokořujícím kompromisem s trapným nu· záctvím. V L. básni "Hřbitovního kvítí" ("Milosti Můž-li slavík jemný mnohým krásnějšího slova zapěti ?") touží tato krásná a čestná pýcha strofami bez poesie a bez individuální bezprostřednosti, nyní na samém konci cyklu "Anně" pěje již vr<,>ucněji, napojena nejbolestnější zkušeností: "Dalo nebe bratry, dalo lásku, byl jsem spokojen tak s nebem; však to milé nebe zapomnělo zaopatřit bělejším mne chlebem. Těžko jest s blahem loučiti se, kde se vylučuji vlastním činem, mnohem krutější však loučení se, kde je vina na osudu líném. Raděi bych však po ulicích raděj kletby lásku na se kopii nežli bych snad u' sobectví podlém lásku svoji v bídy blátě ztopil:' Nerozuměl by dobře zvlášhú Nerudově erotice, kdo by tuto báseň pokládal za pravý epilog tragicky složitého poměru básníkova k Anně Holinové. Neruda milenec v lásce tak skoupý na slova em- 13 fase, tak sebemučivý analytik, tak ironický pochybovač o vlastních citech stává se po rozchodu výmluvným pěvcem velké syntesy citové a nacházívá pro ztrátu ony plnozvuké věty, jichž marn~ hledal tváří v tvář milence. To nadešlo Nerudovi velmi pozdě po rozloučení se s Annou i teprve v době mužné zralosti, kdy psal "Kosmické písně" a "Prosté motivy". Ale kde se tam ("Promluvme sobě spolu", "Tak zvolna - tak smutně - tak sám a sámU) dotýkal pouze zastřeně staré bolesti, docela vymizel přízvuk sociální - memento čtenáři, aby ho nepřeceňoval ani v mladistvé historii nenaplněné té lásky. Nelze se však dosti obdivovati způsobu, jímž Neruda již r. 1859 (báseň vyšla jak<;> II. číslo cyklu "Ze života U v "Obrazech života") dovedl jediným slovem významné nápovědi naznačiti, jak byla to kletba chudoby, jež drsným trhnutím smyčce uvedla ve skřípavou disharmonii bolestnou hudbu milujícího a vzdorujícího srdce. Jest to v onom naze upřímném vyznání, apostrofujícim milenku a končícím se nezapomenutelnou slokou, na. níž temným granátem rdějí se kapky krve ~ hluboké rány: "Ukradl jsem bohatství ti mladých citů, odpusf, můžeš-li, a nenazvi mne lhářem, lhal jsem bezvolně a kradl bez účelu - nejsem špatným, jsem jen chudým bankrotářem!" - Mezi epickými básněmi "Knih veršů" mají sociální motivy místo význačnější než v současné Nerudově lyrice. Někdy zasahují jen mimochodem a podružně do osnovy výpravných skladeb, tak v podivuhodně sladěném "Kolovrátku", melodické to oslavě všední práce, krásné s rytmickou svou pra- 14 videlností, tak v hlavním kuse Nerudova byronství, ,,0 Šimonu Lomnickém", kde "všude stejná nahost chudoby" jest jednou ze složek žalné dumy sešlého pěvce, tak v rozmarné, ač mravokárně přiostřell~ oslavě tanečního opojení "Jako do skoku". Velmi zřídka zdůrazňuje Neruda sociálně-reformní tendenci způsobem hrubě nazorného a útočně agitujícího dřevorytu na př. v málo vkusném projevu protišlechtického radikalismu "Poslední balada z roku dva tisíce a ještě několik". Nejvýznamnější jsou však zcela rázovité básně, jež by bylo' snad lze nazvati sociálními baladami. Východiskem jejich jest klasické umění Erbenovo : zhuštěná dikce vychovaná na vzoru národních písní a lidových říkadel zmocňuje se pregnantní zkratkou význačných prvků dějových; rušný dialog přináší vzrušení takřka dramatické; silné cítění etické obestírá malé ty skladbičky bílým svým světlem. Ale Neruda již nezpodobuje vyrovnaných a primitivních poměrů venkovských, kde Erben nacházel svůj domov: sociální rozpory města a jeho proletariátu jsou baladickými tematy Nerudovými. Nikde neblíží se Nerudova Musa tolik Někrasovu, k němuž jej Jar. Vrchlický případně přirovnal, odmítaje běžnou a mylnou fi1iaci NerudaHeine: oba podávají zaokrouhlené obrázky· ostré kresby a střízlivého, jasného osvětlení, oba zabodávají pronikavý svůj pohled až na dno sociální skutečnosti, oba s horoucí láskou k trpícímu vyděděnci slučují svatý hněv na syté nositele společen-, ské morálky, oba bez dekorací a metafor vytvářejí malá mistrovská díla poesie realistické. Ctyři básně představují tento nový druh výpravné Pgesie české, jenž po samostatné oklice u Václava Solce a Ru- 15 dolfa Mayera našel pokračovatele v obou různorodých žácích Nerudových, v Josefu V. Sládkovi a J. S. Macharovi: "Dobrovolník", "Skočme, hochu", "Slaměný vínek" a "Před fortnou Milosrdných". Děj, jenž se vykukluje zpod spádného dialogu "Dobrovolníka," souvisí jaksi s básníkovým· vlastním osudem: chudý, churavý hoch zaprodá se vojen;kému verbíři, aby pomohl své stařičké matce, kterou, dokud byl zdráv, živil; což nenaznačil Neruda opětovně svým přátelům, že mnohé pokoření žurnalistické roboty béře na sebe, jen aby matku zachránil před bídou? Mravní hrdinství nuzákovo, jež zde jest vlastním tematem, vystupuje čistě po nerudovsku bez honosnosti a bez samolibé pýchy, a nad příběhem, tak bolestným ve svém porobe~ ném lidství, šumí na povrchu lehké pěny rozmaru. Násilné, skoro šibeniční veselí, křepčící s vichrem o závod, chce v monologické básni "Skočme, hochul" přehlušiti zoufalství chudasa, jenž se vrátil z vězení a našel dcerku mrtvou, ženu pak svedenou pány a nyní se chystá vrhnouti se do řeky. Opět Nerudovo příznačrié řešení: raději si nasaditi čapku bláznovu na hlavu, raděj výskat, raděj zpívat a taněit než před společností, jejíž nespravedlivý ř'ádmne zranil a vehnal na kraj záhuby, prozradit vnitřní svou beznaději; nově domýšlená forma slavné grimasy Máchovy: "na tváři lehký smích, hluboký v srdci žall" Přísná až krutá vážnost tragedií nejvšednějších mluví trojnásobnou výčitkou z dokonale členěné balady "Slaměný vínek," která drsnou látku genrového obrázku rozvedá velkorysým a stručným podáním k vyši sociálního freska: do hloubek srdce propalují se pohledy svedené matky mrtvého dítěte, 16 ]e]lZ povržené náručí jihne ještě vzpomínkou na objetí otce slepce hladem umírajícího a na něhu bratra - zloděje z nouze, není to však jen soucit, co níti hasnoucí zrak dívčin, nýbrž i vědomí, že my všickni, obhájci stávajícího společenského pořádku jsme tu spoluviníky. Monologická balada "Před fortnou Milosrdnýchu stoji ještě výše, ano nejvýše ze sociálních básní Nerudových. Na první přečtení opět jen všední genre z kalné ulice: před špitálem chudinské čtvrti, kam chodívají churavi a sestárli proletáři umřít, vyčerpaný děd dělník provázený na osudné pouti hošíkem - vnukem; než otevře se před kmetem "děsně vábivá fortna/' která ho již za živa nevypustí, vrhá stařec jako by na rozloučenou poslední pohled do světa. Vidí práci a lopotu, shon po skyvě, jenž nepopřává ani času pro soucit. Lapidárně prostými slovy účtuje se životem: ~, Už dobíhají moje staré síly! chléb pro rodinu žádá velkou píli, a pracoval jsem, jak jen otec může, vždyť ruka má, hle mozol, kost a kůže! Ty ješte neznáš, milý hochu blahý, ty ješte neznáš, seznáš teprve, až rozpracuješ ruce do krve, že lidský život jest až příliš drahý;" Splývá se rtů kmetových výčitka, opouští život s obžalobou? Nic z toho: loučí se světem s odevzdaností a líbaje se něžně s vnukem. Kdo umí čísti mezi řádky - a Neruda již motem první své knihy vybízel k tomu své čtenáře - najde pod slovy starého dělníka, jehož postava jest modelována s tragickou· prostotou Meunierovou, to, co na- zývá filosof krásně amor fa ti. . 17 Hrdinným oddáním se do sudby, zbožným podřízením se vůlí životního řádu, i když tento jest podmíněn společenskou nespravedlívosti, statečností v útlaku vrcholí Nerudova sociální poesie. Básník a mudřec byli v Nerudovi přerostli reformního kritika, společenského -žalobce. Že není to ukvapený závěr z ojedinělého projevu, dokazují dvě !>ásně, které'~Neruda nově zařadil r 1872 do druhého vydání "Knih veršů, u alegorická "Legenda o chudoběu a vroucí konfese "Vším jsem byl rádlu Skladba první má ráz přímo didaktický. Otec Osud vybral pro svou dceru Chudobu patero ženichů, voiáka, obchodníka, kněze, rolníka a pariu, vesměs mudrce toužící prospěti světu. Ale když před soudem přísného tchána měli skládati účty z toho, jak se jim dařilo v obětí Chudoby, vyznali všickní, že byli .aklamáni a že nemohli provésti ze svých plánů niaeho v neblahém spojení s osudnou tou ženou. Pouze Paria stojí s povznesenou hlavou: "Děkuji ti, pane, ženu za:'vz,nešenou! Sotva se mne dotkla prostým svojím květem, poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem." Co zde naznačeno hlubokomfslným jinotajem, to s plnou' pravdivostí tryská v m-ravně udatné básni časného mužství Nerudova "Vším jsem byl rád!U Celou životní zkušenost dovedl básník nezapomenutelně shrnouti do osmi slok, spiatých refrénem, zpívaje o hrdé lásce k osudu tónem tak toužebně vášnivým, že možno přímo mysliti na závratnou "Píseň opojeníU ze "ZarathustryU kde "nejohyzdnější člověkU volá k svému osudu: J e š t ě j e dn o u I Vděčně a mužně přijímá zmužnělý Neruda nyní od Sudby vše, co se mu kdy zdálo krutým Studio o Janu N.rudoví. 2 18 a nesnesitelným, každodenní údery, na něž odpovídal projevem vyspělé síly, úzkost, zklamání a elegii lásky, bolestné poslání českého básníka a odpovědný úkol národního bojovníka v přední stráži. I na svůj úděl odstrčeného dítěte proletářského Neruda vzpomíná: "Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, pláč trphý novým jenom pláčem tišil a jenom zkrátka mne vždy spořádal. Však" kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte! já začal jsem do panských synků prát- ba ledačím jsem byl v onom lepším světě a čímJsem byl, tím byl jsem rád." Odevzdaným smírem s osudem, klidným podřízením třídně společenských zřetelů stanovisku obecné humanity, překlenutím rozporů stavovských vlídnýdi vědomím pokorného bratrství Nerudova sociální poesie se v 70. letech končí, - u zralého Nerudy básníka marně hledáme to, co jako kovová struna společenské obžaloby zvučí v jeho mladistvém básnění. Překvapí to dojista, sledujeme-li soudobý vývoj Nerudy prosaika; Sotva Neruda vstoupil jako novinářský zpravodaj do pražského deníku, zahloubal se ve shodě s literárním svým programem z r. 1859 do studia noční, kalné a opovržené Prahy, procházel se zápisníkem nejnižšími vrstvami svého rodiště a nořil často svůj pohled do kalu, který houstne na dně velkého města. F eiulletony "Hlasů" a "Národních Jistů/, v nichž uložil.svá pozorování, založil s velkou odvahou a se skvělou obratností místní kroniku pražskou, názorný přírodopis zdej- 19 šího lidu a leckdy i společenskou patologii společenské spodiny v Praze, která právě se ze starosvětsky bodrého maloměsta přerozovala ve velkoměstskou obec. Studie a črty ty jsou celým založením rozmarné a zábavné feumetony, ale občas se mění v skutečné studie sociální a to netoliko tím, že Neruda se snaží takměř vyčerpati příslušnou látku, nýbrž i proto, že pouliční a pokoutní změtí vyhledává určité společenské typy, že pokouší se vysvětliti příčiny neduhů sociálních, že jemně naznačuje možnost nápravy. R. 1876 dokončen a pro první svazek "Studií krátkých a kratčích" upraven. bohatý cyklus "Pražských obrázků" o němž Neruda pracoval řadu let j současně pro cestopisnou knihu vykořistil sociálně zahrocený "Výlet do kraje bídy", a že Neruda povídkář nevyšel z těchto studií nejubožších z ubohých na prázdno, dokazují proslulí "Trhani" kteří z původních šesti feumetonových kapitol vyrostli r. 1876 pa zaokrouhlený celek novelistický. Nerudovo vřelé podání, .založené na postřehu velmi věrném, snímá všude s beder společenských kletbu opovržení a dobývá jim vstupu do literatury, třebaže díly menšího rozsahu a skromných uměleckých nároků - velký krok od sociálního genru ke skutečnému sociálnímu románu realistickému vykonán byl teprve v pokolení po nerudovském. Nenáleží-li však do této skupiny naprosto svým ustrojením kniha Nerudovy vyzralé novelistiky "Povídky malostranské/' patří sem tím méně jeho poesie, vzniknuvší od konce let sedmdesátých; nebylo by snad zcela nesprávnoj kdybychom Nerudův obrat uvedli též, mimo naznačené důvody psychologické, v příčinnou souvIslost s celkovÝDl 20 duchem české literatury v době Cechově, Zeyerově a Vrchlického, kdy jednak povšechná humanita, jinak silná tendence národostní zatlačily zájem o společenské rozpory mravní, třídní a majetkové, které tak prudce zneklidňovaly Hálkovo a Nerudovo pokolení za jeho výbojných začátků. Otevřme "Kostnické písně," v nichž tváří v tvář světelnému kolotání vesmíru Neruda horuje a řeční, dumá a básní o všech základních záhadách života j kterých sociálních motivů se zde dotýká? Sotva na třech místech nalezneme vztah k tomu, co bouřilo mladistvé myšlenky Nerudovy. Lehkým tonem, ale překrásným obrazem vystihuje Neruda v VI. písni ("Věřte, že také hvězdičky mnoho, ba mnoho bolí") ozvuk pracovního rytmu na zemi také v oblasti vesměrné: nekonečná dráha hvězd toť běh "pro kousek živobytí," a zlaté jiskry letící oblohou toť kosmický prach, jejž při únavné lopotě si hvězdy stírají se vznešeného čeJa. Novým tónem u Nerudy jest základní myšlenka čísla XXVII, položená hned do prvního verše "Kdo měkkým je, ten bídně mře:" darwinistický zápas o život, v němž moc jest právem a silnější vždy vítězem, proniká i kosmos; ale - a to je pro Nerudu tohoto období zvláště při značné - básník nečerpá odtud poučení sociální, nýbrž výchovné napomenutí pro svůj národ: "Ach, neposlouchej hravých vnad, živli chceš být, buď lačný had; had hadali nepozře, drakem se nestohe." Ideje ty rozvedl pak Neruda ve velkolepé skladbě XXXIV" ("Promluvme sobě spolu, co je v tom světě širokém. co je lU, co je bolu !"), v níž pesimismus, 21. nastřádaný zkušenostmi rozumu i srdce, došel z Ne:. rudova refleksivního básnění podoby nejvýraznější. Příroda jako společnost jeví se poetovi založena na zákonu věčného boje, v kterém slabí podléhají a propadají smrti, bratrství, solidárnost, humanita jsou jen přeludy srdce opájejícího se sebeklamem: "Zde válka bisná. Z krve dravec tyje, i slavík sladký v úkor jiným žije, tvor v tvora béře v plen i jeho žití, a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítL" Všecka Nerudova mladistvá víra v společenský přerod člověčenstva ve smyslu třídní sp avedlnosti a mravného i majetkového vyrovnání, leží tu ve zříceninách: co se sociálními reformami, když zákon pěstního práva dán pro vždy lidstvu do vínku? Několik let po těchto chmurných projevech "Písních kosmických" vznikly podstatné kusy "Zpěvů pátečních", kde lidsky osobní hoře nerozlučně jest spiato s bolesti hromadně národní a kde najednou stržena rouška básníkova myšlenkového i cítového privatissima. V básni "Ecce homo" (zr. 1882), zjizvené a zkrvácené až k samotrýzni, odhaluje Neruda protiklad mladého humanitně sociálního a zároveň národně idealistického optimismu a. tvrdé zkušenosti mužný.:::) let. Jest to nezapomenutelná sloka prostřední: "Jen málo jar a let jsem padesáte. Má mysl letí zpět ku mládí době svaté, kdy ideálů strom byl bujným květem bílý; já věřil, každý národ s svobodou, že myslí stejně, kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i stejně, že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli 22 a dávno srdcem k bratrství se shodlo. Ej - cítím podnes, jak to v prsou bodlo, a cítím podnes kamenitou tíží bolu, kdy poprv vítr skutečnosti lehké ve větvích zahvízď svoje sloky bědné, a květy prchaly jak žhavé slzy dolů I" Avšak sociální pesimism Nerudových pozdních let, jenž z tvoření básníkova naprosto vylučoval skladby s tendencí kárnou, obžalobnou neb reformní, neznamenal zároveň, že se snad srdce poetovo odvrátilo lhostejně od oněch ubohých, zavržených a trpících členů společnosti, která s takovou vřelostí jeho mladistvé verše obhajovala a oslavovala. Proto jsou nám vzácným dokladem "Balady a romance," jejichž souvislost s Nerudovým básněním sociálním zdá se přímo protimluvem. V nich dovršuje se to, oč Neruda se pokoušel v "Arabeskách," čeho dosáhl v "Povídkách malostranských", a čím prodšena jest nejedna ze "Studii krátkých a kratších:" glorifikace světa malých lidi. Do něho, mezi chudáky a sprosťáčky, blahoslavence naivnosti a dědice nejméně skvě'ého údělu pozemského umišfuje svého zlidštělého Spasitele světa, učitele shovívavé moudrosti a pozemské dobroty v duchu renanovském. Syn "tesařky chudé" jest v Nerudově podání pravý příslušník pátého stavu, bratr a přítel proletářů, chudých lidí chudé dítě," jenž přišel, aby soudruhy svého rodu a své nuzoty uvedl do ráje. Nikde není to domyšleno tak určitě a pověděno slovem tak teplým a barvitým jako v "Baladě o svatbě v Kanaán." První sociální motiv Nerudův suše a střízlivě líčil kvas nešfastníků, při němž hladovějíce stály živé kostry a do kterého se 23 mísil jízlivý sténot ubožáků. Poslední sociálně nade. chnutá báseň Nerudova maluje kvetoucími barvami svatební hostinu prostičkých venkovanů z Kanaán, jíž účastní se sám lidový Spasitel, kde mění vodu ve víno, pozvédá na zdar chudých svatebčanů okřín k přípitku, přivádí království nebeské na zemi. Kolík lidské i básnické opravdivosti, kolik bolestného a statečného umění leží mezi těmi oběma hodokvasy, jež dělí celý Nerudův vývoj I Další osudy české poesie sociální jsou pak svobodným pokračováním v tradici, od Jana Nerudy založené. RŮZNÍ LIDÉ. Z velké východní cesty r. 1870 Jan Neruda si přinesl dvě díla, klasickou knihu cestopisnou "Obrazy z ciziny" a drobný svazeček "cestovních episod/' nadepsaný "Různí lidé":) Mocný účin, kterým dnes právě jako před pětačtyřiceti léty působí "Obrazy z ciziny" na čtenáře, není jen ryze estetický. K silným dojmům přírodním a národopisným, jež mistr barvitého slova zachycuje štětcem velmi sytým, pojí se tu mohutná. perspektiva kulturnědějinná, svědčící o prohloubeném světovém názoru humanitního myslitele. Ze všech cestopisných obrazů Nerudovy zralosti, obestřených klidnou pohodou, ozývá se kulturní patos: chvalozpěv na ducha člověčenstva, vždy tvůrčího a pokračujícího, zdravého ve svém vývoji, šťastného v očekávání konečné svobody. Zde, mluveno verši básníkovýmí, v záři polední své svatodušní slaví lidstvo svátky. Patnáete drobných črt, zařazených do knížky "Různi lidé", má ráz přísně jednotný a výlučně umělecký. Provázíme básníka na jeho pouti z PeštBudína do Bukurešti, z Cařihradu k břehům Mramorového moře, z Athén do Smyrny a na Chios, zastavíme se v Jerusalémě a v Kahýře a vracíme *) "Různí lidé" vyšli samostatně roku 1871 v nákladě Grégrově a Datllově; r. 1880 zařadil je Neruda do druhéhll vydání "Arabesek". a s nimi vydávají se nadále společně: v prvním Topičově vydání sebraných spisů Nerudových ve sv. IV., ve druhém ve sv. III. Ale rozkošná knížečka ta zasloužila by si zvláštní edice bibliofilské. 25 se domů přes ltalii, kdež nás spisovatel provede Neapoli, Římem a Benátkami j na rychlo občerstvíme se ještě v malé vinárně vídeňské. Skizzy jsou zcela jasně ohraničeny proti Nerudově próse cestopisné. Nejsme zdržováni či napínáni malebným nebo poučným popisem zemí a měst, jeť z krajinářského líčení pro tuto sbírku vybráno právě jen tolik, kolik nezbytně náleží k postižení místní barvy a hodnověrné nálady okamžiku. Cílem básníkovým jest hlavně, v kvapně zachycené a úsečně podané postavičce, kterou jediný, dějově obsažný okamžik bleskovým světlem ozařuje a takměř odhaluje, vystihnouti ducha místa, kde se s ni setkal, někdy i karakter národa neb stavu, k němuž figurka náleží. Umělecká metoda ta byla novinkou toliko v české literatuře. Ovládal ji již starý Vavřinec Sterne ve své epochální "Cestě sentimentální", a k dokonalosti ji přivedl Heine v "Cestovních obrázcích'" kde však taková kresba postav byla pouze jednou ze složek vedle krajinářského a národopisného líčení, feuiI1etonistického vtipkování, literární i politické polemiky. Umělecká kázeň Nerudova osambtniIa v "Různých lidech" živel jediný, právě tuto mžikovou kresbu postav.- Ani zvláštního národopisného zájmu neshledáváme; nejde! v první řadě o tuzemce, ačkoliv poznáváme několik autentických kmenových typů,' chtivou Maďarku, smyslnou dámu rumunskou, mladistvé prudké' milence vlašské, benátského gondoliera z Istrie, srbské děvčátko, půvabnou měštku římskou. Ale většina "různých lidí'''' toť mezinárodní zástup cestujících a cizinců, o které se na levantské pouti takměř klopýtá - Neruda svých 26 figurek neWedá, nýbrž se šťastnou spontanností pozorovatele stále napiatého je takřka vždy v zásobě a v životnosti nalézá. V Cařihradě v hotelu i při rázovitém tanci dervišů na předměstí Kassim Pašu pozoruje mladý párek rakouských Němců; na břehu Marmary řecký malíř črtá churavou polskou slečnu; při procházce Athén~mi ruší i baví nerovná dvojice mantelů,. neduživý Rek a žhavostí kypící Židovka ze Spaněl; při bouři před Cařihradem ve chvíli, kdy všickni pasažéři jsou stíženi mořskou nemocí, dostává podivínský Angličan koš od krasavice z Marseille, dvanáctý již· ve svém životě; v chobotu izmirském ve Smyrně za noční projíždky sleduje básník rozmarně dva německé svatební cestovatele, starého profesora klasické filologie a jeho mladou,. vervní a poněkud nevěrnou paničku; v hotelu jerusalémském přehluší svou nespoutanou svádou všecko mezinárodní žvanil, fotograf, lovec a sběratel; za noci před kavárnou v Kahýře se vypráví o dobrodružství z Černého lesa uprostřed společnosti skládající se ze tří Cechů, Poláka, Němce a Maďara; ve vinárně vídeňského divadelního světa jest střediskem korepetitor Beneš, jenž se kdysi dvořil Sonntagové. Hotová kosmopolis, jaké potud v písemnictví české nepředváděla kniha nižádná! Avšak větší novinkou bylo v "Různých lidechu cosi jiného. Básník dívá se na pestré postavičky s úplnou objektivností; není ani mravokárcem ani pozorovatelem sociálního zájmu. Vidí různé formy vztahu mezi mužem a ženou, věšinou krátké, ba chvilkové nezávazné svazky, jejichž pohnutkou jest pouze zábava neb smyslná rozkoš, ne-li do konce nuda nervů a smyslů j pozoruje, jak snadno se láme 27 to, co se zdá pravou manželskou věrností; přesvědčuje se, kterak klamati druh druha jest leckdy hrou velmi vábnou. Ale nehne ani brvou; nevkládá patosu tam, kde ho běh života nezná j béře lidi, jak jsou, a "vesele se mu vandruje, v svém u~líčku hřích dědičný", Tu jest Neruda ryzím, zralým umělcem mužného a vykvašeného léta, docela rozdílným od citlivůstkáře a lidumilného humoristy ze začátečnických "Arabesek". I spočívá kouzlo kn'hy v neobyčejně prudkém, nižádnou tendencí nerušeném životním pocitu, ktetý tu jiskří a světélkuje; v radostné a mužné lásce ke skutečnosti k pozemskému víru, k lidské komedii -- v ryze estetickém dojmu věčné a opojné hry. Mocněji však nad jiné rysy oZýv~ se tu básníkův silný a uvědomělý sensualism. Zivot, skutečnos~ cestování jsou Nerudovi požitkem a rozkoší, a jako pravý labužník vychutnává vše to pomalu a zálibně, barvy a vzduch, krajinu a teplo, vlhkost a víno, malebnost krojů a ženinu krásu. A tuto především. Libuje si s chutí stárnoucího garsona ve zralé, šťavnaté kyprosti dospělé dámy, Wavně v jejím svůdném, rytmickém pohybu, ale nepohrdá ani prvními projevy ženství slíčného dospívajícího děvčátka; dívá se rád do temných a nebezpečných hloubek východních zraků, ale ještě raději ochutnává "zpikantnělou uvědomělost ženy Evropy". Ovzduší této smyslnosti znamenitě postihuje počátek čtrty "Thersites": "Jak krásné, blažeI).ě krásné je Chio' Leží tu v safírovém okeánu, jako kytice na ňadrech krásné ženštiny. Zelené sady, šťavnaté, pernatými palmami vroubené vinohrady, fialové hory, a na tom všem léhká mlha, jako když děvče oko přimhuřuje a zpod dlouhých, vlhkých řas vychází 28 teplý papršlek, plný touhy a milostné něhy I K tomu to podvečerní slunce tak zlaté, nebe tak jasné a klidné, moře tak plno šťastného šepotu I" Z tepleho klínu smyslností zrodily se též některé velmi rafinované kontrasty, kde rozkoš se zvyšuje protikladně položenou hrůzou, a pocit života násobí se blízkostí smrti. Na tom založena čtrta "Noclehář": v horce slastné noci před kavárou kahýrskouse vypráví severský, temný příběh o mrtvole v posteli hostince schwarzwaldského. Stejně povídka "Vampyr": na barvitém pobřeží Marmary maluje malíř-vampyr krásnou, bledou hlavu mladé polské souchotinářky, aby ji takřka předurčil smrti. A cítíce blízkost konce a zmaru, básník i čtenář tím dychtivěji se vpíjejí do opojného vína života. Nelze nepřipomenouti si rozkošných a rozkošnických Nerudových veršů: "Je mi blaze, je mi krásně v letním tepJe, v slunné září - jak bych seděl v'mléčné lázni, na máslovém na polštáři," Vedle zkratkového umění, s nímž Neruda kreslí postavičku v pregnantní chvilce - tím líší se i od ryzí novely, která podtrhuje děj a příběh - oslňuje v "Různých lidech" krajinářské umění, ač není, jak již naznačeno, nikde samo účelem. Tu soupeří se spisovatelem "Různých lidí" Vítězslav Hálek, jehož virtuosní paleta stejně impresionisticky se zmocňuje nálady, ovzduší, barvy, kreslí-li Balkán Jaderské moře, a ovšem též - auktor "Obrazů z ciziny". Barevné jižní moře, jemuž Neruda vzdal v cestopisné knize lyrickou chválu skvělou eklogou "Život na moři", šumí do těchto povídek. Neruda popisuje na př. Marmaru: " Voda byla jen lehýnce rozčeřena a hrála všemi barvami jako skvoucí opál. V dálce bylo moře bílé co mléko, pak růžové, pak 29 mezi oběma ostrovy jako žhoucí oranž a pod námi již krásně zelenomodré co průhledný safír. Bylo samo se svou krásou, nikde větších lidí, jen dvě malé lodičky s anglickými flagy proháněly se podél břehu - - a když se jich vesla současně zdvlhala, kanulo z nich rozžhavené stříbro." T oť moře klidné. Jiný obrázek řeckého moře v pohybu: "Už je tu ženich vítr - už se snoubí. Snoubí! Ona ale holka ještě nechce! Zeleně dříve moře, hladké jako pláň, je náhle hněvem černé. Jen někdy běží po něm dlouhý, slabý pruh bílé pěny, chvějící se jako dívčí ostýchavost, jen někde prohlubuje se povrch v mělkou skořepinu. Vzduchem se nese bolný, vzdálený vzdech, loď zaskřípe." Vedle barevného moře i barevné ostrovy. V neapolském zálivu, kde se odehrává rozmarný příběh "lmprovisatore": "To modré moře tiché jak v zadumání, ty různotvárné ostrovy, pokryté k nevypsání skvostným leskem zapadajícího slunce, jeden fialový, druhý karmínový, třetí zlatě zelený." A čtenáři mimoděk se sveze se rtů název lyrické knihy Mistralovy, který již zvukem sugeruje teplé štěstí jihu: "Lis isclo ďor." Neruda nespokojuje se však těmito statickými půvaby moře, kterým rozumí právě nejlépe v konstelaci zralé' a smyslné mužnosti; stejně mistrovsky dovede vylíčiti drama bouře na moři. Nevkládá ovšem do bouře mořské děj odpola tragický, odpola sentimentální, jímž nedavno před tím mladistvý Svatopluk Čech oživil svůj literární oceán j v humorné črtě "Dvanáctý" moře běsní, ale cestující obecenstvo se baví a žertuje j cokoliv skutečně osudového naprosto by se Nerudovi nehodilo do rámce této knížky. "Loď teď již sebou házela a bědovala jako v zoufalství. Ještě před chvilkou byly 30 vlny malé, skotačily jedna přes druhou, hrály si v tanci, trochu větší pohlcovala trochu menší nyní již slily se ve vrchy vod, pohybem majestát. ním žene se a vali, láme se a vzpírá vše kolem, jedna vlna jako kužel, druhá obrovská skořepina, třetí plazivý jazyk, čtvrtá jak vzpínající se oř vystupuje, bílá, pěnová hříva let;j větřem, teď se překotila, pohřbila sama v sobě! Rvou vlny a hučí, táhle, zoufale, jak obrovské varhany. jak hrom v horách. Loď se točí, vyzdvihuje, ku předu, na zad, v náWém obratu - skřípá, naříká, stero vzdechů sténá z jejího nitra. Lana jsou napnuta k praskutí, hvízdají. syčí, kovový komín hučí jak podzemní vodopád. - A na nebi slunce zlaté, jasné, obloha modrá a klidná I" Ač byl takovým znalcem moře, odolal ~eruda tomu, oč se pokusil jeho druh Hálek v "Cerném praporu"; neprosytil žádné své básnické dílo slání mořskou, snad proto, že dával se vždy inspirovati stykem co nejvíce dů· věrným a bezprostředním. Vedle moře pozoruje a ličí Neruda večer a noc, od západu slunce až do hlubokých temnot, zhasínajících barvy· veškeré. Básníkem noci byl již v "Arabeskách\l, kde ostatně chvějí se nápovědí "Písní kosmických" v tom, že Neruda duchaplně, po způsobu Jeana Paula. hledá obdoby mezi nebeskými zjevy a lidskými osudy. Ale tehdy okousluje jeho sentimentální srdce hlavně stříbrná noc měsíčná, jež prozrazuje příslušenství jinošského snílka ke škole romantické: "mondbegHinzte Zaubernacht, die den Sinn gefangen halt." Za východ. ních večerů a nocí, jimiž se okouzluje zmužnělý Neruda. neteskní bledý měsíční svit, neblouzní cit snílkův j příroda zachovává si své hluboké barvy. 3r jež s rozkoší okoušel básník za dne, a poeta sám neodkl6dá ničeho z pozorné své smyslovosti, která nechce býti vykoupena romantickou ilusí světa zduchovělého. Západ slunc~ Neruda zpodobil ve zmíněné mistrovské črtě od Chia, která se celá odehrává na večer. Začíná barevným akkordem "To podvečerní slunce tak zlaté, tak jasné a klidné, moře tak plno šťastného šepotu", a končí líčením slunečního západu: "Slunce nyní zrovna za lodí naší blížilo se vlhkému svému hrobu. Nebe tam samé žhoucí zlato, moře jako v plamenu, a zrovna uprostřed toho zlata a ohně jako by byl obraz krásné té paní vetkán." Z nocí jedna, pozorovaná v Kahýře vystižena s názornou a nezap·omenutelnou stručnosti: "Nebe bylo tmavozelené, hvězdy se třepetaly, jako by chtěly sletět blíže k zemi. Vysoké palmy rozkládaly své koruny nad námi nepohnutě. Vzduch byl mírný, svěží." Pod jižním nebem Neruda prožívá takto z e len o u noc, které malířské oko Máchovo vzněcovalo se doma, a již starší básníci znali spíše jen z literárně klasických reminiscenci - Neruda naopak jest v této knize na míle vzdálen každé reminiscence a každé literárnosti. Druhé noční líčení, týkající se Smyrny, provedeno jest do láskyplných podrobností: "Byli jsme se umluvili, že k půlnoci projedem se společně chobotem. Barka tančila a prohýbala se, náhle nějak shoupla nebo vyskočila, až jsme se na sedátkách pozdvihli. Ale jaká to rozkoš v té jižní noci, jako rozset skvost po nebi a po břehu a po vodě! Na nebi se skvěly hvězdy jako zlato na svět10zeleném hedvábu, měsíc mezi nimi visel co blýštíci se drahokam. Tak blízky se zdály hvězdy, že bychom 32 jich mohli dosáhnout, kdybychom vystoupli na ten světlý, září oblitý Pagos. Břehy byly šedé, cypřišové háje tureckých hřbitovů černy jako umrlčí šat, dojmy dřím,jící Smyrny bělošedé jako ranní sen. Jako by zlaté posýpátko rozesel po vodě, třpytil se po chobotu lesk měsíce. Mimo to vlny světélkovaly, pěna jich hřebenů měnila se v samou plamennou jiskru, od vesel odskakovaly démanty. V povzdálí pohrávali si delfíni, kdykoliv některý vyletěl nad vodu, jako by dešť démantů letěl za ním. Zelen€, mírné světlo, jako když rozžeš olej v kouli ze zeleného omženého skla j poznáš na protější tváři i nejjemnější proměny. Vzduch jako smaragd, hloubka vody jako safír." Zeleň a zlato jsou erbovní barvy Nerudových mužných let; otevřm2 jarní neb letní písně" Prostých motivů", a v rozkoši zašumí nám nad hlavou zlatý a zelený prapor Nerudy lyrika. "Různí lidé" s celou kázní své úsečnosti, se vším kouzlem karakteristické. své zkratky, s veškerou intensitou svého koloritu dokazují, že kolem roku 1870 se Neruda muž, Neruda umělec bfížil k požehnané zralosti letní. -Avšak vlastní bohatá sklizeň básnická dostavila se teprve po desíti letech. POVíDKY MALOSTRANSKÉ. Vypravovatelské umění Nerudovo, jež dosáhlo vrcholu r. 1878 "Povídkami malostranskými", projevilo. se poprvé knížkou "Arabesek", spisovatele právě třicetiletého. Tento svazeček drobných povídek, úsečných črt ze skutečnosti, dětských vzpomíI}ek a mladistvých kratochvílí značí po mnohé stránce průpravu k "Povídkám malostranským". Již tu zachycuje rodák a dlouholetý příslušník nejrázovitější a nejstarší čtvrti pražské řadu význačných a svébytných postaviček, jak pamatoval se na ně ze svého dětství j již tu oživuje s bystrým smyslem pro zachovalou malebnost a pro časové kouzlo mnoho místních a dobových zvláštností Malé strany, které takřka tvoří přirozený rámec pro ony postavy a jich nepatrné osudy j již tu obestírá ne jednou celý děj toužebnou a tklivou vzpomínkou na své mládí, které při veškerém hmotném strádání a při vší společenské stísněnosti bylo krásné. Ale podobnosti možno sledovati ještě dále. Dvejí citová struna, na níž zahrány jsou "Povídky malostranské", ' zvučí již v "Arabeskách": jednak vroucí a důvěrný soucit s trpícím, bloudícím a v životním boji podléhajícím povržencem společenským, jenž od slovesných začát~ů vyznačoval. demokrata Nerudu j jednak svěží a vlídný humor, zírající na celou krátkou a marnou hru lidského života s chápajícíin, odpouštějícím úsměvem, který prozařuje veškeré projevy Nerudy člověka, Nerudy básníka. Studie o Janu Nerudovi, 3 34 Naopak ukazují četné nedostatky mladistvých "Arabesek", že Nerudovi byJ,p uraziti značnou a dosti nesnadnou vývojovou dráhu, než mohl vytvořiti zralé a vyrovnané "Povídky malostranské". "Arabeskám" chybí jak zevní jednota látková, tak vnitřní celistvost slohová; mezi skutečné povídky vsunut nejeden rozmarný feuilleton; kresby ze skutečnosti střídají se báchorko vitými drobnůstkami; opravdové novely propracovaného děje a prokreslených postav čtou se vedle úryvkových a čiře náladových ukázek z deníku spisovatelova; kromě Malé strany předvádějí se i jina dějiště, která povídkář zná jen matně a proto kreslí nevýrazně. Hlavní umělecký nedostatek "Arabesek" spočívá v tom, že N eruda stále kolísá: mezi postupem realistickým a romantickým. Snaží se sice vystihnouti skutečný život opravdu věcně a přesně a vystříhá se vědomého zasahování bájivé obrazotvornosti do dějů nakreslených dle skutečných postav, dle opravdivých událostí, takže někdy zavádí toto podrobné a trpělivé okreslování života až k malichernostem a zbytečnostem. Avšak velmi často ozve se vlastní, citově a náladově vzrušená, vtipně a rozmarně uvažující osobnost spisovatelova proti tomuto postupu pfísně objektivnímu: pak vkládá pgvídkář do líčených povah a postav mnoho z vlastního nitra, pak vplétá do hovoru četné úvahy a nápady vlastní, pak přerušuje děj odbočkami nahodilého a podružného rázu. Tento ryze subjektivní způsob jest dědictvím staré a zastaralé romantiky, která vždy a všude činila osobnost umělcovu východiskem, vidouc v postavách, dějích a námětech namnoze jen bezmocné loutky a papírové kulisy, jimiž libovolně zahrávala svrchovaná ruka spisovatelova. 35 Romantické tyto typy, projevující se též velkou citlivostí a smělou hrou žertu, pozorujeme i na slohu Nerudově v tomto období j jest neklidný. žvatlavý, nevěcný a lyrický i tam, kde chtěl by jadrně a určitě, objektivně a epicky předváděti skutečnost. Tuto zvláštní směs subjektivního romantismu a věcného realismu přijal Neruda od svých slovesných vzorů německých: učil se vypravovati od Jeana Paula, Ludvíka Boerna, Jindřicha Heina, kteří také sesílili jeho soucitnou humanitu, jeho lásku k svobodě, jeho vřelý zájem o současné otázky. Tito mistři jemného pozorování a osobitě zbarveného slohu byli opravdu blahodárnými učiteli v postřehování, pronikání a vystihování zajímavých a nevšedních jednotlivostí; ale jak sami tak žáci jejich zapomínali pro poutavý a malebný detail na celistvou jednotu díla, na širokou malbu skutečnosti, na souměrnost celku i částí. Neruda, v próse jejich samostatný žák, zi'tstal také vždy mištrem svérázné drobnokresby, aniž se povznesl k obsáhlému a definitivnímu umění rozlehlé a věcné malby společenské. Umělecký vývoj Nerudy prosaika od "Arabesekli k "Povídkám malostranským II souvisí co nejtěsněji s jeho vývojem osobním. Na rozsáhlých cestách poznal nejen velký kus světa, ale i bohatství postav, povah, temperamentů j vycvičil tu smysl pozorovací i schopnost psycholo~ickou j zbystřil svůj cit pro svéráznost, ori~inálnost a malabnost jednotlivcovu i společnosti; osvobodil se od nejednoho společenského a mravního předsudkuj . přineseného z domova j knížka "Různí lidéll vypráví o tom o všem mnohonásobně. Jako cesty tak obohatily duševně Nerudu i jeho zkušenosti novinář- 36 ské: naučil se hleděti životu až na dno, oceňovati události zdánlivě nepatrné jako články řetězce dějin současných, chápati malé starosti, bolesti a ztros· kotání všedních lidiček jako projevy sociálního ruchu. Neruda uzrál v těchto létech i lidsky: ztrativ milované bytosti, které buď značily poslední souvislost s dětstvím, nebo naopak naděje kladené do budoucnosti, osamotněl se svým tichým hořem, odloučil se od zevního světa a v mužném odevzdání do vůle přísného osudu, začal svůj samotářský život, z jehož dna vyrostly nejvzácnější výtvory Ne· rudovy, hlavně "Prosté motivy", Roku 1869 opouští Neruda navždy po matčině smrti Malou stranu a hledí na ni jako i na celé své dětství zcel~ nově. To není již každodenní skutečnost, uprostřed níž básník žije a jejíž jedno. tlivé součástky, ať děje, af postavy, af dějiště může krátko v hezprostředně blízké skutečnosti přenésti na papír; tot: nyní jen vzdálená a tichá minulost, která se nikdy nevrátí, tof obsah blahého a nevin· ného dětství, ztraceného pro vždycky, tof tichá vzpomínka, obetkaná touhou a steskem. Neruda postupně idea1isuje a krášlí svůj domov, své mládí, svou Malou stranu j tlumí rysy chudoby a ponížení, které s dětskými jeho léty tak těsně souvisely; zpracovává ve vzpomínce vše v jednotnÝI jímavý obraz vlídné prostoty a starosvětského půvabu. Roku 1875 poprvé zjeví se mu tato Malá strana, a její obraz zaměstnává ho po tři léta: r. 1875 přinesou "Národní listy" čtyři "Povídky maIostranskéll; příštího roku přibude opět v "Národních listech", v "Lumíru" a v "Podřipartull dalších patero; r. 1877 doplní je Neruda v "Lumíru" a v "Národních li· stech" ještě třemi. K tomuto jednotnému cyklu, 37 v němž některé postavy, zeJmena episodické, se vracejí, připojí Neruda nezcela šťastně starší práci "Týden v tichém domě" z r. 1867, vznikem i provedením přiléhající spíše k "Arabeskám", a třináete těchto kusů skládá r.· 1878 neveliký svazek "Povíaek malostranských". "Povídky malostranské" nejsou jako "Arabesky" nahodilou sbírkou povídkových prací z určitého období, nýbrž skutečným jednotným dílem, cyklicky seřazeným. Osudy rázovitých starosvětských postaviček, typických pro Malou stranu 40. a 50. let devatenáctého věku, doplňují se vzájemně v celistvý, barvitý obraz samorostlé čtvrtí městské, uzavřené vůči ostatnímu světu, ale uvnitř žijící vlastním životem, probíhajícím pravidelně a klidně v pomalém tempu. Každá z malostranských figurek, má svůj zvláštní životní příběh, obyčejně vyhrocený některou směšnou. neb tklivou událostí, v' níž takřka shrnuta a soustředěna jest její povaha j většina z těchto karakteristik, provedených s lásky plnou trpělivostí, povznáší se nad jednotlivý případ k obecnému, typickému povahopisu jednotlivých stavů a vrstev malostranských, čímž Nerudůvobraz rodné čtvrti nabývá úplnosti a malebností. Toho dosahuje Neruda v "Povídkách malostranských" též jinými prostředky. Kromě typických postav předvádí' také typická dějiště a typické události: krámky a hostince, kostely a hřbitovy, tržiště ahradby vymalovány jsou před zraky čtenářovými právě jako bohoslužby a pohřby, večerní besedy v hospůdkách a na střechách, ranní trh a nedělní tance. Neruda, jenž byl pravým mistrem v malbě zátiší a ve zpodobování drobných úlomků každodenní skutečnosti, věděl dobře, kolik získá jeho líčení na 38 působivé pravdivosti, dá-li mluviti vedle lidí i věcem a ukáže-li, jak osoby a předměty teprve pospolu skládají celistvý obraz dobrého života. Všecko toto vypravování přímo dýše náladou 40 a 50. let, v nichž Neruda dorůstal: tato doba politického bezvětří, bázlivého klidu měšťanského, samozřejmé svrchovanosti úřednické dobře hověla duchu Malé strany, oddychujíci spokojeně a pokorně ve stínu starých paláců, barokních chrámů, příslušných budov úředních. Některé episodky z povídky "Pan Ryšánek a pan S chlegl" , z "Hastrmana", zejména pak humoristická vzpomínk<.t "Jak to přišlo, že ... Rakousko nebylo rozbořeno" vzbuzují zejména živě ten zvláštní ráz dobový. Jako nevykročil Jan Neruda místně z hranic svého rodiště, tak zůstal i časově v mezích 40. a 50. let a stal se tím bezděky jejich kulturním dějepiscem. Třebaže se mu přímo nabízelo užití historických tradici malostranských, jimiž obetkány jsou ty četné chrámy, kláštery, paláce a domy, přece jako důsledný milovník přítomnosti a skutečnosti odolal pokušení, čímž podstatně se liší od ostatních povídkářů a románopisců, kteří zpodobovali starou Prahu, od Karoliny Světlé, Jakuba Arbesa neb Julia Zeyera, tří to romantiků, drážděných staropražskými památkami k vymyšlení, rozpřádání a hromadění událostí zázračných, výs'tředních a fantastických. Ještě třetí omezení můžeme sledovati v "Povídkách malostranských": omezení společenského prostředí. Neruda; syn hokynářuv a trafikantčin, ličí pouze společenské vrstvy, které opravdu zná: starousedlé měšťany, kupce, Úředníky, studenty, lékaře, policisty, kramMe, hospodské, avšak o vy- 39 sokém úřednictvu, o kněžstvu, o šlechtě zmmule se jen skrovně a kuse - této Malé strany neznal a nechtěl tudíž líčiti. Snad rozhodovala tu ještě jedna okolnost. "Povídky malostranské" stvořeny jsou z hlubokých, humanních sympatií, z věrné a oddané lásky k prostému člověku, avšak k vznešeným vrstvám, nad to zcela poněmčilým, N eruda sympatií nepociťoval. Lidumilné soucítění, toužebná něha vzpomínky, naprosté porozumění jednoduchým duším krajanských postav, toť tři kořeny, z nichž vyrůstá bytostná opravdovost Nerudova humoru v "Povídkách malostranských". Na první pohled jest většina příběhů této knihy komická a groteskní: osud žebráka pana Vojtíška v povídce "Přivedla žebráka na mizinu", poměr pana Ryšánka a pana Schlegla, rozčarování "Hastnnana" - pana Rybáře, podivuhodný čin "Doktora Kazisvěta", vlastní náboženské dobrodružství hošíka Nerudy ve "Svatováclavské mši", kuřácké vítězství pana Vorla spojené s jeho obchodním a lidským úpadkem - tyto až malicherné děje nepatrných lidiček nejdříve stahují rty k úsměvu. A však Neruda dovede silou sympatie a důvěrnou něhou získati čtenáře tak pro své postavy, že si je zamiluje, s nimi trpí a konečně si uvědomí, kolik všelidského osudu, kolik tiché tragiky obecné leží v probuzení pana Rybáře z přeludů naplňujících jeho život, nebo ve vyléčení zbožného dítěte v chladu prosincové nocí ve svatovítské katedrále z víry v zázrak neb v páně Vorlově oddání se pěnovce. Neruda dospěl k tomuto humoru, plynoucímu z celistvého názoru světového a skrývajícímu za lehkým úsměvem slzy, teprve v mužným období svého života - jako básník dal mu nejkrásnější výraz "Balladami a romancemi". 40 V některých "Povídkách malostranských" převládá však humor jiný, méně čistého zrna, váženého z povrchních vrstev duševních. Jest to spíše bujné veselí bc;ezstarostného rozm'aru a nezkrotná nálada výbušného smíchu, co spojuje v celek dosti nedokonalý tříšť dějů, nápadů a vtipů, z nichž jsou složeny práce "Týden v tichém domě", "Večerní šplechty' a "Figurky", Tyto tři práce, kde Neruda vstupuje v starém subjektivismu sám do děje, jsou jakýmsi návratem k slovesnému postupu "Arabesek": opětně chybí jednotné pásmo dějové, jadrná karakteristika a úsečné, zhuštěné podání, k čemuž dospěl Neruda zvláště šťastně v "Doktoru Kazisvětu", "Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku" a "U tří lilií". Jednou však pozvédá se i tento humor, netkvící ani v karakteristi1ost hádá s jeho kolísajícím citem, vede moderní. lidstvo veliký a obsažný dialog s dějinami; avšak tehdy nerozuměl plně tomuto velkolepému rozhovoru a přece tolik toužil mu porozuměti. Ne- 83 ruda s celou vášnivostí nedočkavého mládí tušil, že jest možno v novodobé Evropě duchem prožívati na sta bohatých a obsažných existencí a v tomto znásobeném a zmocněném bytí zapomenouti na podmračný smutek vlastního jsoucna. Všecka tato tušení a tyto touhy Neruda napověděl v polemických, kritických a teoretických statích, jimiž se zúčastnil literární revoluce mladého pokolení; v životní čin je pak proměnil, když, odpoutav se od možnosti klidného občanství a od snu vlídného rodinného domova, nastoupil nejistou dráhu českého novináře. Novinářství, které nedomyšlená zásada "Mladého Německa" stavěla přímo na roveň opravdově tvorbě slovesné, znamenalo Nerudovi na prvním místě plné a radostné oddání se moderní skutečnosti a proniknutí k složité realitě mnohonásobně rozvrstvené městské společnosti. V době, kdy vznikaly "Arabesky", v nichž žák J eana Paula pozvolna se probíjí ke genrovému realismu, Neruda přímo vášnivě hledalfigurya figurky, postavy buď sociálně podmíněné neb povahově nevšední, pátral po vztazích a poměrech příznačných městu, seznamoval se dychtivě se společenským přírodopisem celých vrstev a tříd. V tom smyslu nebyla ani nedlouhá činnost lokálkářská pro NeruClu bez významu. Vyměniv pak drobnou místní kroniku za feui1leton, změnil pouze formu, avšak nikoliv metodu: jak často jsou Nerudovy causerie kinematografickými obrázky z pražských ulic a zákoutí, mžikovými fotografiemi všedních lidiček a každodenních výjevů, pitoreskními arabeskami z rázovitých čtvrtí, malými kronikami z procházky! V době, kdy Nerudovo umění feuíHetonistické blížilo se svému vrcholu, vybral Neruda z noví- 6* 84 nářských svých příspěvků rozkošnou knižtíčku mezinárodních postaviček "Různí lídé". Tato řada obrázků bez tendence a časového pointování značí průpravu k drobné epice "Povídek malostranských" a ukazuje, jak Neruda v této škole posílíl svůj smysl pro reálnost a potlačil neepické citlívůstkářství ze školy Jeana Paula a Boerna. Ale tot'jen jedna skupina Nerudovy feuílletonistické kroniky lidí, stavů a postav; druhá takměř jí protichůdná, vyznačena jest silnou tendencí sociální. Neruda feuilletonista nespokojuje se jen příležitostnými náčrty a nahodilými poznámkami, nýbrž s opravdovou soustavností probírá celé sociální vrstvy, vždy rozdávaje štědře dary svého soucitu, svého něžného lidumilství: jmenuji jen "Pražské obrázky II neb feuílletony "Z kraje bídy II , Přihlédneme-li však blíže, vidíme, že nejvíce obdarován jest Neruda sám: maje s kým trpěti, pro koho se rozechvívati, komu se oddati, není již tím zazděným a za živa pohřbeným samotářem marné pýchy a neužité síly jako kdysi j moudrost "Ballad a romancí II jest tu alespoň z části anticipována. Neruda nechtěl jako novinář sestoupiti jen na samé dno moderního života, nýbrž hledal v žurnalistice také vyspělou formu novodobého světa občanského. Výbojné i obranné články, jimiž ve válečné kampani Neruda zasáhl do sporu mladých i starých o národnost a mezinárodnost ve slovesném umění, ukázaly méně teoretickou přesnost názoru než horoucí touhu obohatiti mladou duši cizinou, a i ve verších oné doby]ozpíná Neruda častěji křídla po dálném světě. Zurnalísm naplnil tato Nerudova přán', Ještě než vypravil se do ciziny, byl Nerudanovinář ve stálém styku se zahraničním politickým 85 i kulturním životem, ať přinášelo to povolání divadelního zpravodaje, ať causerie o světových událostech. Pak nastupuje Neruda své slavné výpravy do ciziny, a jest to nikoliv básník, nýbrž feui1etonista, kdo si odtud přináší kořist, Zůstane povždy literární pýchou "Národních listů U , že v jejich feuille!onech poprvé byly tištěny "Obrazy z ciziny", "Pařížské obrázky" a ostatní "Menší cesty"; nebyla to však pouhá náhoda. Nerudovy cestopisné obrazy jsou cítěny a myšleny novinářsky: Neruda podává své barevné dojmy a jiskřivé nálady s krajní bezprostředností, ve varu a chvatu dne, 've formě skizzy a s prudkostí postřehu, bez odstupu a bez stilisace, stále jsa zauiat aktuálními vztahy, časovými souvislostmi, nepřetržitě si uvědomuje kulturní směr svého listu a své strany. Břitce pozorujícího umělce, jehož zrak jest vítězným výbojcem, doplúuje stále pronikavý žurnalista, který rozevírá smělé a přesvědčivé perspektivy. S lačným a labužnickým ochutnavatelem dojmů cestuje osvícený a důsledný vychovatel lidu; stilistu pružného a barvitého provází výmluvný a působivý řečník. Ale kromě evrop',ké ciziny objevuje Nerudafeuil1etonista ještě něco jiného před Nerudou, básníkem: myslím volnou a venkovskou přírodu. Neruda na rozdíl Hálka neb Svatopluka Čecha jest pravé velkoměstské dítě, které se k přírodě teprve zvolna a úporně probíjí, aniž se jí kdy uplně vzdá; ještě ve "Knihách veršů", kde arciť pozornější zrak clovede již vyhledati kOřínky "Prostých motivůu, Lest Nerudův poměr k přírodě vlažný a vzdálený. Cas od času otiskoval však Neruda pod čarou "Národních listů" letní či prázdninové táčky, tu lyricky opojené, tu labužnicky rozkošnické, tu plné žertů 86 a šprýmů, tu zastře'lé mírnou elegií: vždy se Neruda více přibližuje, přírodě, vždy jistěji prožívá z;íkladní princip básnického impresionismu, že nálady duše jsou nerozlučně spiaty se stavy krajinnými a výjevy přírodními. Až se mezi badateli překoná dnes běžný předsudek proti Nerudovým feuil1etonům, pak budou snad srovnány tyto malebné besedy o prázdninové přírodě s "Prostými motivy", kde nejedna lyri-:ká improvisace má causeristickou říznost, ano i bujně rozmarný feuilletonický sloh, podobně jako u V. Hálka, pro jehož knihu "V přírodě U najdou se četné obdoby v jiskrných skízzách, rovněž pod čarou "Národních 'istůU otištěných. Není to arciť jediná souvislost Nerudovy feuilletonistiky a jeho poesie: celé pletivo populárně vědeckých causerií, pro?:razujících diletanta velmi učelivého a vtipného, obepíná "Kosmické písněUj pro legendární pitoresknost a lidově nábožný humor "Ballad a nmancí" význačny jsou hojné zvykoslovné a hagiologické výklady feuilletonů se zálibou připínaných k událo'>tem kalendáře; Nerudova veršová malba zátiší, která od "Knih veršů" postupuje až k "Balladám a romancím", není bez spojitosti s nesčíslnými, přímo holandskými besedami o trhu a sklepě, kuchyni a tabuli, květinách a zeleninách, mase a ovoci, v nichž Nerudův sensuaJism má tak jednostrannou příchut. Ve všech těchto případech podávají feuilletony zpravid:a první náčrt, kdežto v básních shledáváme konečný útvar soustředěné formy, hospodárného výrazu, osudově osobního posvěcení. Při tom můžeme sledovati obojí odlišný Nerudův slohovy postup; ve feuilletonech rozvíjí, rozpřádá, dekoruje, dávaje se lehkou hnu blaženého rozmaru svá 1ěti k odbočkám, vložkám a arabeskám; v básních zhu- 87 šťuje, krátí, pointuje a dociluie tak aforistické stručnosti, eplgramatické uzavřenosti, názorné plastiky. Kdežto pak za N ~rudovastáří značně pok'esla komposiční i kombinační umělost ve feui1letonech, a pisa'el nesouvisle a nalJOdile těká s předmětu na předmět, a kalísá matně mezi omrzelou mosaikou a vynucenou hrou nápadu, stává se v básních pozdního Nerudy výraz sevřeněiším, úsečnějším, pregnantnějším, až konečně ve "Zpěvech pátečníchll propukne nerovný zápas epigramatického zhuštění a vým uvného citu. Nebylo to jen novinářství vůbec, co zlákalo Jana Nerudu do redakce denního listuj byla to vědomá a nadšená příslušnost k poitickým i kulturním zásadám mladočeským, co vedlo jej z Krásova "Času" do lidového "Hlasull a odtud r. 1-865 do "Národních listů". Ještě než se Neruda politicky rozh dl, vypěl s výmluvností mladé duše tlačící se k světlu v několika básních, tvořících jádro" veršů časových a příležitých" v d;-uhé básnické knize, veřejné své vyznání. V této prudké a hrdé lidovosti trpké sociální příchuti, v této emancipační touze. zabarvené tem ~ým opovržením k držitelům moci, v tomto sebevědomém a lidovém v asteneetví, pohrdajícím přežilou tradicí a n lézající svůj smysl jen v přítomnosti, není nesna no rozeznati prvky ze života i z prostředí. Syn proletářské rodiny, prošed školou ponížení a ústrků a poznav uprostřed rodových, majetkových a národnostních výsad pyšnou cenu nadíní, nalezl v iakási s stí, prokazovanou českému národu. "Český lid už tuze dávno navykl domoci se všeho beze vší milosti, že ztratil zcela smysl pro ni, a cokoliv byste mu chtěli učinit pouze z milosti, za to vám nebude ani vděčen." Zdaž není to týž sebevědomý a pyšný duch, jenž již v "Hibitovním kvítí" s prudkou vášnívostí odmítal každou milost, ať přichází od kohokoliv: raději chce zalévati strom svého žití vlastní krví a okopávati tlukotem srdce, raději chce ze dřeva vlastního života vyrobiti prkna na rakev, než by přijal nějakou milost - jen vítr smí zaváti jámu hřbitovní. - Co cítil tam osamělý jednotlivec, toť nyní přesvědčením celého národa, jehož nejvyšší hrdostí jsou tvořící umělci - - Zde, když se kolem Smetany roz1JOstílo ticho neproniknutelné až k zoufalství, umlkají i Nerudovy zmínky o něm. Marně bychom hledali v Ne:udových dílech soudy o ~ Smetanových dílech vrcholných, o "Libuši" a obou operách komických, "Hubičce" i "Tajemství" jakož i jeho klasických skladbách instrumentílních, "Mé vlasti" a .,Z mého života". Znal-li Neruda poněkud důvěrněji heroickou hudbu Smetanovu, našel v ní dojista to, co z nadosobních hodnot bylo mu nejdražší, hrdinskou sílu národní v jejím růstu a v jejích nadějích do budoucna - byla to oblast, již sám uctíval ze vší duše své, ale jež přece ležela docela stranou jeho ~íV'otní skutečnosti, vyrůstající vesměs z hořké a 124 tvrdé půdy přítomného neheroického světa. Proto byli bychom dychtivější zvěděti, čím byla Nerudovi "Hubička" a "Tajemství", jejichž věčná mladost jest křtěna z téhož pramene laskavél:J,o a shovívavého humoru, k němuž se neprostupnými vrstvami mladistvého sarkasmu prokopal vyzrálý Neruda. POQtíl skutečně toto vnitřní přibuzenství? Zažárlil na obdivovaného Smetanu, jemuž osud udělil to, čehož nedostatek činí dílo N erudovo tak jednostranným, jak bolestně jednostranný byl jeho intimní ~ivot po všech zkušenostech s Annou Holinovou, Karolínou Světlou, Terezií Macháčkovou, totiž dar spontanní a melodické lásky, uvolňující všecky radostné schopnosti života? Uvědomil si ve srovnání se Smetanou, klasikem pohody až mozartovské, kterak sám zůstal neúplným v mužské své strohosti, která se nikdy neroztavila v čistý akord životní hudby? Nezvíme asi nikdy odpovědi na tyto znepokojivé otázky. Patero dopisů dOc\lovaných v pozůstalosti Smetanově z pera Nerudova a ps'mých v tříletí 1879-1881 má ráz většinou praktický (listy otištěny r. 1904 byly v "Naší době" roč. XI. str. 3-8 a jsou v majetku rodiny Smetanovy, jež mně laskavě dovolila do nich nahlédnouti) j Neruda se v nich uchází o Smetanovo přispění jako pořadatel koncertu "Spolku českých žurnalistů" i jako vydavatel "Divadelních táček" a jenom příležitostně vkUdá zajímavější poznámku na př. o chatrném tekstu "Libuše", o hudební výmluvnosti. Smetanových básní symfonických. V časově druhém dopise, který jest datován z 3. března 1879, vyzpovídal se Neruda zcela otevřeně z přátelské lásky k Smetanovi a z něžné účasti o jeho osud. .,Neni, věř mi I~ plně, člověka, kterému bych tak přál bezchmurného života jako Tobě. Již proto, že jest v Tobě zosobněn zlatý kus slávy naší,. Máme tak málo těch, kteří jsou nám kz cti rozhodné. Svým osobním významem získaľs u nás statisíce přátel, byť nebylo ani Tvé milé, pověstně skromné, sympatické povahy. A jsi-li jiným milý, jsi mně stonásob. Líbám Tě v duchu a jsem smuten s Tebou. Co však bylo by platno těšeníl Tvá v neštěstí veselá povaha přemůže zajisté alespoň nejhorší dojmy, které plynou z neštěstí Tvého, jež cítíme všichni s Tebou. Ten soucit všeobecný není ovšem útěchou plnou, je ale přece jen útěchou." Neruda, jeni se nevzdával druhu snadno a ochotně, náležel vždy plně tomu, komu se jednou oddal j o vděčnost a věrnost sdílela se jeho hluboká povaha netoliko se Smetanou, nýbrž se všemi genii srdce. A proto přilnuli k sobě tak vroucně oba velcí umělci, jakm le s ~ lidsky dokonaleji poznali. Jak dalzká, jak vzestupná to dráha od prvního setkání při večírcích u Hellertl, kdy "český tancmajstr" a "švédský muzikant" pohlíželi na sebe úkosem a s nedůvěrou - -! - Bedřich Smetana a Jan Neruda! Zda, vyslovujíce tato jména jedním dechem, máme pro to hlubší důvody než jejich vrstevnický vztah a vzájemný poměr důvěrného přátelství? Skutečně oba umělci sešli se nejednou v názorech i v činnosti: oba vyznávali svobodomyslné a demokratické mladočešství, oba: pracovali pro samostatnost českého divadla, především však usilovali oba uvědoměle o vytvoření národního umění, když byli si osvojili průpravným studiem výsledky pokročilého umění zahraničního - u obou z ciziny védla cesta domu. Nekynuly jim lam vždy růže: směli umělecky tvo- I~ řiti takřka jen na okraji chlebního povoláni každodenního, Smetana kapelnictví, Neruda žurnalistiky, a kolik ústrků, podezírání, bojů musli podstoupiti v občanském svém zaměstnání I Ale ieiich tvořivosti nepodlomily nikterak tyto svízelné poměry, naopak utužujíce jejich mravní povahu. přispěly oklikou k tomu, že dílo Smetanovo i Nerudovo nabylo mužné hutnosti a mravní opravdovosti, a že humor, který u obou tvůrců tvoří podstatnou složku, rozkvetl· květy vůně tak kořenné a síly tak léčivé. Není sporu: Smetanův svět se svými heroickými obrysy, se svou si nou dramatičností, s erotikou toužného rozpětí a slastného naplnění jest VY3šího řá::!u než Nerudova oblast bolestně in1imní, v níž základním postojem jest tragika přeraženého křídla, ochromeného v letu za sluncem a štěstím a odsouzen~ho k samotě, kde vášnivé uvědomování základních vztahů k rodu. k plemeni a k půdě stává se neisilněiší oporou životní. Jsou-li i výrazové prostředky Smetanovy nepoměrně idokonalejší a složitější než Nerudovy, vděčíme za to namnoze tomu, že se Bedřich Smetana mohl opříti o velkou klasickou tradici hudební, čehož se Nerudovi nadobro nedostávalo: i zde básník "Hřbitovního kvítí' I přišel zdola, musil vše vykonati od prvopočátku sám, spoléhaje nanejvýše na nahodilé učitele, volené ne vždy se štěstím. Avšak neklasifikujme jich, nechceme-li býti nespravedlivil Za to nezapomínejme nikdy na krásnou skutečnost jejich vzájemného styku, za něhož druh druha nejenom miloval, nýbrž i bezděčným vlivem vedl k dokonalejšímu rozvití vloh uměleckých a předností lidských I JAN NERUDA A OTÁZKA SLOVENSKA. Básnické pokolení Májové vyrůstalo v době, kdy slovenská otázka nezdála še českému vzdělanstvu národní naléhavostí. Rozkvět duševního a veřejného života pod Tatrami, jenž nadešel počátkem let šedesátých po Svatomartinském proslulém memorandu, sledován byl dosti lhostejně v Cechách, kde se veřejnost nechtěla smířiti Sv jazykovou rozlukou, provedenou Hurbanem a Stúrem. Zvláště mladá generace, překonávající veškerou romantiku v životě i v umění a přiklánějící se okázale k evropskému západu, odcizila se nadobro slovenskému písemnictví, které zachovávalo, obměňovalo a prohlubovalo ideje romantické a v nejedné podstatné věci učilo se od slavjanofilů ruských. Když dva přední básničtí mluvčí skupiny Májové poznali však z vlastní zkušenosti slovem ký kraj a lid, jali se výmluvným slovem opěvovati krásu Tater i ryzost jejich obyvatelů j jest však podstatný rozdíl mezi pojetím Hálkovým a Heydukovým. Vítězslav Hálek cestoval s Juliem Grégrem r. 1862 do Tater a všímal si více polského úbočí karpatského j kde pozoroval také slovenský lid, dával se vésti idealisujícími představami starší romantiky, které se u nás vtělily do "Chýše pod horami" od Boženy Němcové a na Slovensku do skladeb Sládkovičových - o tom přesvědčuj e poslední Hálkova veršovaná Dovídka "Děvče z Tater", hlavní to básnický výsledek taterské pouti vedle vzletných, ale matných krajinářských líčení v "Goaru". Adolf Heyduk seznámil se však se Slovenskem o mnoho později, v době krutého pronásledování slovenského lidu a jazyka maďarskou vládou, a na vznětlivou jeho mysl nemohl doléhati politický výkřik utiskované země bratrské méně mocně než melodická píseň jejího lidu a než zádumčivé šumění jejich horských lesů - proto' objemný svazek lyrických motivů Heydukových "Cymbál a husle" chce býti nejen apoteosou Slovenska, ale i protestem proti jeho maďarským potlačovatelům. Na rozdíl od svých druhů, Hálka a Heyduka, Jan Neruda nespojil se Slovenskem nižádný významnějšl čin-básnický. Jest až na podiv, jak se jeho vnímavý a všestranný duch vyhýbal zevrubnějšímu poznání slovenského kraje a lidu: nezašel si tam na svých rozsáhlých a zvídavých cestách i nezabýval se jako kritik nikdy slovenskýmispisovateli a knihamij nečerpal za svého národnického pozdního období vůbec poučení a podnětů ze slovenského umění lidového, ať slovesného či výtvarného. A přece drobnější básnické a feuilletonistické projevy, roztroušené po Nerudově díle, opravňují, aby bylo promluveno o Nerudově poměru k otázce slovenské a to tím spíše, že z nich poznáváme, jak krvavá pře slovenská vyburcovala smysl pro spravedlnost našeho velkého publicisty, ačkoliv osobně se Neruda netajil se sympatiemi pro národní lJovahu maďarskou. Nejstarším výrazem Nerudova přemýšlení o slovenské otázce jest horující "Poslání na Slovensko", zařazené do. třetího oddílu "Knih veršů" r. 1867: emfatickým způsobem, jak zaznívá z jiných současných politických básní, liZ času za živa pohřbených". "Karlu Havlíčku Borovskému" a "Ve vý- ]29 chodní záři", a ke kterému se vrátil ve "Zpěvech pátečních", mění tu Neruda politickou myšlenku v lyrickou rétoriku. Chudá, ztrmácená česká vlast bolestně a úpěnlivě se dovolává slovenské své d,ery, která se jí odcizila a zatvrdila se ve své sa~ostatné pýše; ke vzkazům žalné výčitky přidružuje básník slova výstrahy, poukazující na vážnost politické situace a n1 možnost bratrovražedného boje, kdyby· sestra Slovenka chtěla jíti za cizince í celá skladba končí se výkříkem spádu skoro prostonárodního: "Slovenko, Slovenko. bojím se o tebe, sestro moje drahá, chraň tě dobré nebe!" Myšlenkově neobsahuje toto poslání mnoho osobitého a nesestupuje dó hloubky; vřelý národní cit český propuká tu sice životně, není však provázen stejně intensívním myšlením. jež by si uvědomilo alespoň poněkud životní podmínky s\9venské odluky. Zato výrazově náleží tomuto "Poslání na Slovensku" velmi čestné místo v politické lyrice Nerudově: trpké a přiléhavé obrazy, vyvážené z oblasti vztahů rodinných a citů důvěrných, přissávají se neodbytně k duši čtenářově; účinná otázka řeč:'" nická a prudká apostrofa stupňují stále zájem; plnozvuké obraty lidové písně oživují a zpřítomňují mluvu patetickou. Kdo by chtěl dovoditi, jak Neruda dospěl jedinečného básnického jazyka slavného pátečního zpěvu "Láska" musil, by se zastaviti u m1adistvy.ch veršů: "Chudá jsi, v'šak mlada a máš oko jasné, a v tvém srdcí bují steré písně krásné nechceš s matky čela zahnat mračno tísní, n.echceš její staré srdce zahřát písní? Cí snad z chudoby tvé, sestro naše tichá, vzrostla tvoje cizá a mrazivá pýcha? Studie o Janu Nerudovi. I) \30 Nejchudší jsi ovšem z chudinké rodiny, ale sestrou naší slední do hodiny, slední do hodiny, k vzletu poslednímu můžeš bratry vinout ku srdci svojímu či nemáme dosti ran po těle celém, z bojů, v níchž jsme tebe chránili svým. tělem? Netrvalo dlouho, a události politické· poučily Jana Nerudu, že slovenská otázka se n~vyčerpává českými výčitkami a stesky do štúrovského a hurbanovského separatismu. JIŽ z jara r. 1867 - tak osttdného pro Slovensko - poznal Neruda, jak maďarisace jest na p stupu a v rozmarné besídce satíristícko-politické povzdechl si od srdce: "Něco se však panu Beustovi proti nám přece povedlo. Minim. to nebohé, poctivé, dobré Slovensko, jež dal pan Beust nemilosti maďarské všanc ! Tomu nastávají doby krušné za to, že nezažilo ještě nikdy dob přííemných. Ovšem, že jsou mnohým vinni sami, avšak kdo by hodil kamenem po nešťastném, kdož by vlastní sestru ubíjeti pomáhali Nebohá sestra!" Z bezprostřední blízkosti poznal Jan Neruda národnostní důsledky dualismu Beustova a Andrászyho záhy potom, na dvojí cestě do Uher r. 1869 a 1870 při níž však nepodíval se do slovenských krajů. Bylo by málo řečeno, kdybychom poznamenali, že Neruda ubíral se mezi Maďary bez předsudkůj není nadsázkou, mluvíme-li o jeho podivu a náklonností k národu maďarskému - nebylo pouhou náhodou, že přátelé oslovovali jej v důvěrně společnosti ,iJ án o š". Od mladých let miloval nade všecky lyriky Alexandra Petofiho, z něhož za pomocí němčiny přeložil r. 1859 pro "Obrazy života" osm kratších kusů výpravných a jejž v převodech Tůmových a 131 Hrábkových r. 1871 co nejvřeleji uvítal jako básníka, nábžejícího světovém,t písemnictví j podivoval se mu nejen pro básně svobodomyslně politické ale i pro erotiku, váží! si jeho romancí i popěvků pijáckých a vůbec přijímal celý zjev Petofiho s nadšením a bez výhrady. Ano, šel mnohem dále: pokládal revolučního písničkáře za věrné ztělesnění národních vlastností maďarských, jež sám ("Spisy kt:itické" sv. VIL, str. 222) takto vypočítl:tl: "Uchv~tný oheň, hluboký cit, velká pohostinnost, ještě větší upřímnost, krvavá láska k vlasti a k volnosti, pod tím vším základ jakéhos tajného odvěkého smutku, tón dojemně· elegický". Vstoupiv na uherskou půdu, hlavně do Peštbudína a Jagru, doplnil si Neruda ideální ten obraz povahy maďarské rysy, které mu osobně byly zvláště sympatické: viděl občanskou hrdost a politické uvědomění mladistvé demokracie, podivoval se obchodní čilosti a podnikavosti, chválil si rychlý a radostný růst měst nezatížených starobylou tradicí, dával se uchvacovati jarým humorem lidu bezstarostného. I jsou Nerudova líčení, pojatá do "Obrazů r. dziny" a doplněná dvěma feuilletony z roku 1870 (Sebr. spisů sv. XVL) poměrů uherských mnohem příznivější, než bychom se nadáli od česk~ho pozorovatele: jak jsme daleko Zeyerovy neb Cechovy tragické fanatičnosti protimaďarské, jež tak ušlechtile bouří z věnování "Radúze a Mahuleny" nebo z "Jitřních písní I" A právě proti slovenská politika maďarská jest z hlavních stínů, kladoucích se na svěží a radostné barvy Nerudových "Peštských listů" a "Uherských voleb". Krok za krokem uvědomuje si Neruda, že kráčí po rakvi národa živ.ého, že uměle a zcela 132 násilně jsou v Peštbudíně Slováci umlčováni v městě, v krámech, ve voličských schůzích a hlavně v parlamentě, kde na nejz'lzší levici nachází jediného zástupce národa třímilionového Pauliny ho- T ótha j marně jeho ucho na hlučných ulicích peštských pátrá po slovenském zvuku, vycházejícím z úst měšťanských. Nerudova duchaplnost, která shledává snadno vnitřní spojení mezi zjevy různorodými, nachází dvojí vtipný symbol pro maďarisační postup protislovenský. Jednou vzpomíná si, jak Maďaři z živoucího Pegasa slovenských národních písní Tátošíka učinili maaarského Táltose, který je hřbetem a perutí svou nese do říší nejsmělejších nadějí a praví, že podobně přesedlávají Slováky na ·Maďary j není nezajímavo, že přirovnání své Neruda nekončí protestem, nýbrž vzdechem: "dej nám Pánbůh podobnou pýchu a důvěru!" Po druhé zastavuje se na řetězovém mostě dunajském a prohlíží obrovské kamenné lvy výzdoby mostní: všichni čtyři maji tlamy otevřen~ - ale bez jazyků: Neruda v nich vidí podobenství čtyř nemaďarských národů v Uhrách, jimž odňata řeč: Slováků, Srbů, Rumunů a Němců. Připraven těmito bolestnými dojmy, které ostrým světlem ozářily slavenou svobodomyslnost maďarskou, Jan Neruda. budoucí básník "Zpěvů pátečních", koná svou osamělou a tesknou pout na Kalvarii . v Pešti a tam prožívá za časného jara nálady pašijové, iež zhustil nezapomenutelnou básní, otištěnou r. 1872 v druhém vydání "Knih veršů". Několika rysy kreslí ponurou scenerii: k tichému pahrbu hory utrpení za městem v zástupech a písní putuje zbožný slovenský lid, aby zazpíval, pomodlil se, zaplakal: poslední rozrývná předříkava- 133 čova prm:ba obrací se k Spasiteli za ty, kdož nemají nijaké nikde pomoci. A tu v náhlém rozsvícení svého podivuhodného lyrismu, jenž ve všedních věcí se povznáší až k pomyslům a pocitům nejvznešenějším, uvědomuje si Jan Neruda všecku tragičnost poměru československého j bratrství dvou kmenů spiiatých ne toliko krví, ale i utrpením, odvěkou 'sounáležitost a náhlé odcizení, stesk lásky zapřené a neužité, českou a slovenskou bídu na téže Kalvarii dějin: "Ustaň: - slovo k srdci žhavým uhlem sáhlo, hrdlo mně to stáhlo, dech se palně úží - cos to prořek' prostý, slovenský ty muži? Bože, věčný Bože, tak jsme mílovalí, kam jsme jen tu lás!w, kam ji pochovali posud na Kalvarii Cech Slovák dlíme bratr za bratra se více nemodlíme'" Kdo umí čísti mezi řádky, najde v tomto pátečním zpěvu, vmiklém na prahu let sedmdesátých, korektiv staršího "Poslání na Slovensko": tam ústa otevřená k výčitce, zde náručí rozevřené k bratrskému objetí j tam pouze smutek odluky, zde také touha po sjednocení; tam připomínka viny Slovenska, zde uvědomění české povinnosti k němu. Takto přinesla uherská cesta Nerudovi přece jakési vyjasnění v otázce česko-slovenské. V jeho dalším díle není rr,noho zmínek o této věci: kdekoliv však se naskytnou, zaznívá z nich poznání našich povinností k Slovensku, jichž splnění usnadnilo by jednotu národl)í česko-slovenskou. Když r. 1875 počato bylo v Cech ách se sbírkami pro národní gymnasium na Slovensku, povzbuzoval i Jan Nel"uda k nim vřelou zmínkou feuílletonu ledno- 134 vého a vyslovně vyvracel výtku vlastni, že "bratr za bratra se vice nemodlíme" vřelou poznámkou, že "dnes se koná již daleko více než modlitba, koná se čin." V tomto smyslu srdečně vítá r. 1876 Heydukovu knihu "Cyrnbál a husle" jako písně lásky a spravedlnosti, tryskající proto tak nadšeně, že jde o neštěstí lidu, jenž jest krví a z krve naší a činí . pouze některé výhrady v příčině nesrozumitelných slovakismů svého básnického přítele. V _ tomto duchu, 'mluvě při přilež .!ostné karakteristice filologa M; Hattaly roku 1890 o darech, jež krpen sbyenský podal české vlasti, táže se kárně: "Co pak děláme my pro nebohé syny Slovenska 7" Proto r. 1884 zařazuje do svých "Poetických besed" básně Svetozora Hurbana Vajanského "Z pod jarma", ulamuje tím hrot slovenskému separatismu, jak vysvítá zvláště ze stručné poznámky o Vajanském, že "náleží rozhodně mezi nejnadanější spisovatele n a š e". Stačí srovnati tento rozvážný a laskavý čin moudrého padesátiletého organisatora s temperamentním rozhorlením mladého básníka, abychom pochopili, že také Jan Neruda šel votázce slovenské cestou jediné správnou: přes odluku k dorozumění, od dorozumění k duchovní jednotě. Rozuměli bychom kuse Janu Nerudovi, kdybychom nedomyslili tento logický řetěz politický a kdybychom nedodali: od duchovní jednoty k společné samostatnosti! o B S A H. STRANA PŘEDMLUVA. . . . . . . •. 3 SOCIÁLNÍ BÁSNĚ NERUDOVY • .••• 5 RŮZNÍ LIDÉ. . . • • .• •• 24 POVÍDKY MALOSTRANSKÉ . • 33 PÍSNĚ KOSMICKÉ. . . 42 BÁLADY A ROMANCE . . 62 PROSTÉ MOTIVY • • 71 FEUlLLETONY JANA NERUDY .\. 82 JAN NERUDA JAKO KRITIK VÝTVARNÝ ., 93 BEDŘICH SMETANA A JAN NERUDA . 112 JAN NERUDA A OTÁZKA SLOVENSKÁ . . 127 o