KRAJANÉ A SOUSEDÉ ARNE NOVÁK ~~É A SOO ~\ Knžha S~ ~ ~ studU a podobžzen .()./! 1 922 EDICE AVENTINUM SVAZEK 49 JAN BLAHOSLAV NA ROZCESTí Se sedmadvaceti léty vstupuje Jan Blahoslav do literatury, aby jí dobyl jarou živostí ducha bohatého až k marnotratnictví a srdečným teplem výrazu takměř básnického: r. 1550 mladý Moravan, jenž se právě vrátil do domova z filologických a bohosloveckých studií v cizině, vydává v Praze neveliký "Spis o zraku, jak člověk zrakem, to jest viděním a hleděním sobě nebo jiným škoditi může." Z naléhavě horlivého traktátu, který po kazatelsku užívá praktické psychologie pro záměry mravoučné, mluví radostné a výbojné mládí spisovatelovo: kvetoucí skutečnost svými tvary a vděky zaútočila na vnímavou duši jinochovu, volná příroda v jarním rozpuku naplnila bystré oko sterými obrazy svěžích barev, cizí kraje i půvab domova vycvičily Blahoslavovu vlohu pozorovatelskou. Nehlásí se tu však pouhý úžas mladistvého, do široka rozevřeného zraku a v jaré nevinnosti žíznivého srdce nad "lepem a vnadou věcí krásných a libých, na kteréž svět duše jako čihař sojky lapá." Z těchto stran zároveň výmluvných i barvitých proudí k nám vlažný dech omlazení lidstva, které za inspirace starověkých básníků snímá se skutečnosti tlumivé závoje a chystá se k radostným zásnubám s přírodou i s antikou. Jako sličný ornament, sloužící však zároveň názornosti, tlačí se vděkuplnému kazateli stále do pera záoKr{)uhlené obráz1}y přírodní, založené na přímém postřehu; s pozornoulásko~ propracovává český humanista drobné výjevy z řeckéh.obáj~1ovíařín1'Ské historie o Paridovi a Heleně, o Medei a Jasonovi,o K~I~ha~toYi:a Kassandře, o svůd. né Didoně a cudné Lukrecii a střídaje :j~ . s gent'~vými příběhy o Adamu a Evě, o Bethsabě a Davidovi, () J:fI..liit~.přid+lolofernem, připomíná mimoděk prostoduché obrazy1,l~m~~~.i reri~~~n~e, zvláště deskové .\1"" ••. _ °'0 ,." "'.1 -. " malby Lukáše Cranacha, před nimi~l?rayděpddot)ně Blahoslav nejed- nou postál za vitemberských svých siU6U. Hodlí primitivové rydla a štětce na sever od Alp vyjádřili lépe než jejich konvenčně a rétoricky veršující krajané zmatený a přece rozkoše plný vzruch bytostí, která s ruměncem si uvědomuje, jak její hranatá karakternost jihne v teplém větru svobodné lásky k přírodě, a jak středověká mentalita se vzdává smyslovému opojení novými skutečnostmi. Tyto psychologické motivy, třebaže využity mravokárně, naplňují spisek Blahoslavův: opětovně ličí vzrušený karatel, kterak smyslová a citová oblast duše lidské pro- 7 padá neodolatelně mocným dojmům zevního světa, jak se jim v přísné cudnosti zprvu brání, aby posléze zmatena a zahanbena uvázla jako pták na čihadle; vrací se často k obrazu šípu v srdci, který řeže a těžkou bolest vzbuzuje, zároveň však pobízí k odvetě; podává takřka fysiologický rozbor milostného vzrušení, při němž muž a žena podávají si pochodeň rozžehující na tváři hned oheň i plamen červený, hned dým bělosti; sleduje přísným, ale pronikavým zrakem záludné hry promyšleného svůdnictvl, které podkopává veškeru duševní rovnováhu. Blahoslav, muž vzácné vlohy visuální a horoucí lásky k přírodě, vyjadřuje se často způsobem doslova výtvarnickým, nikdy tak mistrovsky, jako v proslulém odstavci, malujícím ideál tělesné krásy mužské: •• Člověk sličný, spanilé postavy, údů a všeho těla a zvláště pak obličeje ušlechtilého, barvy libé, bílé a červené neb drobet snědé, zvlášť jsou-li k tomu oči černé, vlasy jasné, všickni údové těla zachovávají-Ii svou míru, ani příliš hrubí, strojní, takže hned všecken obličej ukazuje přirození ušlechtilost a zdařilost. Tu z samé té osoby jako plamen plápolá jakási milostnost a vážnost, ano řídko kdo člověka toho nemiluje, každý jej rád vidí, řeč jeho slyší, takovýť velmi snadně a velmi mnoho jich svým pohleděním zraní a ušlechtilostí zraku svého zjímá; prší z jeho zřítelnice jiskry k zapálení mnohých srdcí." A přece Blahoslav sám nevzdává se ani smyslovým touhám zrakové své náklonnosti, ani renesančním lákadlům zevního světa. Již tato knížka, zrozená z opravdovosti upřímného mládí, jest sebeobranou proti všem těm svodům. Jejím nejvlastnějším předmětem jest mravní zápas zraku a svědomí, mluveno vlastními slovy Blahoslavovými, čili, přeloženo do názvosloví filosofického, boj mezi naivním realismem renesance a křesťanským supranaturalismem; Blahoslav nebyl by věru synem Jednoty, kdyby nebyl přisoudil vítězství •• volajícímu a křičícímu svědomí" nad lehkověrným zrakem. Ušlechtilý půvab stvořených věcí neplatí nic sám o sobě, nýbrž teprve zrcadlí-li se v něm pozorovateli duch Tvůrcův; oko, tato perla drahá a krásná v prstenu zlatém těla lidského, zůstává zdrávo a neporušeno, pouze tenkráte, když obrací se od klamavé skutečnosti zevnější vždy znovu do duševního světa. Hned na počátku své pouti, nejinak než syn Alkmenin. ocitá se takto Blahoslav na křižovatce, kde rozbíhá se renesanční cesta smyslové a tvarové rozkoše a reformační dráha mravně duchového poznání: ačkoliv jeho bystrý zrak pronikl k červánkům teplého dne, které zlatily 8 onen směr, neváhal a rozhodl se pro tuto stezku. Od té chvíle jest jeho zrak, který by byl býval výtvarně založeného milovníka přírody málem učinil radostným synem země, stále ovládán křesťanskou kázní: na vnady a vděky všeho stvoření pohlíží alegoricky a mravoučně, hledaje tam buď podobenství zjevů duchovních neb pomůcky k jistějšímu osvojení pravd morálních; svěží krása rozkvetlé přírody vede jej k Bo~ hu, kdežto před falešnou cestou varují jej příklady básníků starově~ kých, které zlákal Satan pro své dílo marným půvabem světa, aby v něm hledali obrazy a důkazy jeho moci. Bratrský myslitel zkrotil a ochočil takto mohutné ,své nadání zrakové. nedovedl ho však potlačiti. Každá jeho věta podává dt"tkaz o Bla~ hoslavově schopnosti visuální, a proto není u nás v šestnáctém věku spisovatele, který by se mu mohl z daleka vyrovnati obraznosti a obrazivostí mluvy. Patří k umělcům mluvy, kteří pokládají myšlenku za nedopověděnu. dokud jí neozřejmili a neobjasnili příměrem a metaforou, a jimž názorné epiteton teprve dokresluje představu; také jeho význačná záliba pro přísloví, jejichž byl netoliko odborným sběratelem a znalcem, ale i štědrým užívatelem, vyrůstá z potřeby mluviti obrazně a barvitě. V obou svých nejosobnějších knihách, kde ve formě hudební učebnice a jazykového brusu skrývajíse zlomky jeho poetiky, podal Blahoslav teorii a obranu metafory i epiteta. Metafory "slova pěkná, příjemná a světlá jsou jako 'šíp, jenžto člověku pojednou mnoho v mysl uvedou a třebas srdce zapálí, podobně jakoby nějaké tabule malované před oči někdo někomu poskytl". Epiteta mnoho světla přidávají a "bez nich jsou veršové jacísi nezpůsobní jako traňk neoslazený, neoslazená a nemastná krm~"; jimi se "velice ozdobuje řeč, zvláště když má býti oratio heybavá a movens affectus, živá a horlivá". Najdou se u Jana Blahoslava celé odstavce, v nichž obrazová tvořivost přímo dusí jasnou logiku výrazovou: metafory hrnou se prudce do pera li způsobují více rozkoše spisovateli než čtenáři. Právem požívá proslulosti výmluvné místo ze závěru 2. vydání "Muziky", kde karakterisuje různou povahu duchovních písní: "Uzříš některou píseň,ana jako věnec krásný, jiná jako louka zelená a kvítím rozličným prorostlá, jiná jako strom ušlechtilý, jiná jako z daleka se modrající hory, jiná jako stavení krásné, buď zuzavírané, buď zotvírané. Jinou uzříš, anať jako potůček plove z studnice tiše, hladce, povrchu, jiná břehy podrývá a pojímá s sebou". Kdežto tyto obrazy a metafory Iso,u k?,ři~tí 9 zraku osvěženého procházkou ve volné přírodě, použil ve třetí knize "Gramatiky české" zkušeností oka, jež se vycvičilo v pozorování předmětů uměleckých. Mluvě o užívání cizích slov v mateřštině, rozpřádá do široka: "Ano, pěkné barvy ještě zlatem bývají prosazovány a jakž zlatníci říkají šmelcovány, a krásné sukně krasšími věcmi aneb dražšími premovány anebo krumplovány bývají. Zlatá koruna drahým kamením náleží, aby se skvěla a louka rozličným kvítečkem prokvítala a zvláště nepříliš blízko stojícímu zraku divně se měnila. A protož i my toho, což jest již do našeho jazyka vnešeno a my jsme to i obvyklostí stvrzené zastali, užívejme jako svého." Zde a často jinde nepodrobil se zrak tuhé kázni myslitele a stilisty: zevní svět příliš vábil rozkošnými obrazy plně vyvinutou Blahoslavovu vlohu visuální. * Bylo by však marným omylem, chtěl-li by kdo v zrakové schopnosti Blahoslavově spatřovati jeho duševní rys vůdčí; nemůže býti sporu o tom, že byl v podstatě audí/iuem. Muži, který ve své církvi proslul jako kazatel a skladatel písní, nebylo slovo ledabylým zvukem, nahodilým nástrojem, lhostejnou hodnotou - nepřestávalo něm přemýšleti, studovati a vyšetřovati je teoreticky, pracovati s oddanou pokorou o jeho zhodnocení a zjemnění. Blahoslav věnoval kultuře slova valnou část svého života, ať zabýval se v "Muzice" slovem melodickým, které letí na křídlech hudby, ať humanisticky vážil a tříbil v "Gramatice české" slovo správné a učené, ať ve "Vadách kazatelů" kritisoval podmínky působivosti slova mluveného a deroucího se z úst řečníkových do srdce zástupů. Pro reformační názor Blahoslavův má slovo přímo význam mystický: jest dorozumívacím prostředkem mezi člověkem a Bohem; i pro něho odhaluje vstupní věta evangelia Janova praprincip křesťanství: "Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha." Zdálo-li se Blahoslavovi snad v mládí, že vlastním středem života a pravým předmětem poznání jest člověk, spatřující zrakem v kráse stvořených věcí moudrost a velebu Stvořitelovu, dospěl později nezvratného přesvědčení, že všecka pozornost má býti obrácena k člověku hovořícímu posvátným slovem s Bohem a hledajícímu pro toto slovo výraz nejdokonalejší. Proto nepoznáváme osobnosti Blahosla- 10 vovy nikde tak plně a jasně jako tam, kde v duchovní písni rozmlouvá s Hospodinem. kde úzkost a svár prudké své duše vyrovnává melodií náboženského zpěvu, kde po stopách žalmt'l vytváří pro zpěvník bratrský svou meditativní lyriku. Otakar Hostinský, který analysou odborných prací Blahoslavových doposud nejhloub pronikl ke dnu jeho lidství, vymezil přesně okruh duchovní poesie Blahoslavovy, jak ji poznáváme z kancionálu Šamotulského: v rozhorlení a hněvu boje o o-hroženou Jednotu, v stísněné náladě, protrhované však přece paprsky důvěry v Boha, v hodinách pochybností a zmatkt'l obrací se biskup Jednoty k Pánu a to nikoliv suchopárným výkladem dogmatickým ani neosobní parafrazí bible, nýbrž vážným a vroucím rozjímáním neb horoucí lyrikou stojící na rozhraní žalmt'l a modliteb; ježto pak při veškeré bezprostřednosti vřelého citu nemluví pouze za sebe, nýbrž za celou svěřenou mu církev, dbá stručné jadrnosti, jasné lidovosti výrazu -' zde překonává reformační křesťan nadobro učeného humanistu. zde vítězí českobratrský mistr nad žákem latinských škol ve Vitemberce. * Toliko v posvěcených chvílích náboženské inspirace při lyrickém tvoření ocital se Jan Blahoslav tváří v tvář svému Bohu. Pakuvědomoval si jeho bezprostřední blízkost, pak nezdržoval s~ na dráze radostného a opoiného poznání ani učeností ani bohoslovím, nýbrž přenášel se k božímu trůnu odvážným vichrem svého citu. Leč to byly okamžiky výjimečné. Vitemberská reformace, která neposkytla jen Blahoslavovu mládí kvas poznání, nýbrž celému jeho životu zorný úhel myšlenkový, smetla v radikálním rozmachu osvobodivých svých počátkt'l všecky zprostředkující činitele mezi kl'esťanem a Bohem, již prt'lběhem dějin církevnich ztuhli v překážky opravdového spojení. .Avšak když soustavně promyšlená lutherská teologie uzavřela sňatek s humanismem Melanchthonovým, vstoupila mezi protestantského věřícího a jeho Boha přehrada nová, nepovolnější a nebezpečnější mnohé z barier nedávno zavržených: autorita bible, jejíž výhradné pochopení přisouzeno rozumu vycvičenému ve školách filologických. Luther, jenž se nábožensky přerodil právě vášnivým prožitím bible, odkázal svým stoupenct'lm učené studium jejího tekstu a schvaloval, když přítel jeho Melanchthon do- II podrobna vypracoval plán pro výchovu výsadní hierarchie učenců biblických, v němž bylo dosti místa netoliko pro odbornou filologii, ale i pro zmodernisovanou scholastiku. Bystrý a kritický Melanchthon sám - mnohem dříve než blouzniví hlasatelé ryzího evangelia nekaleného učeností a doktrinářstvím - postihl, že se reformace ocitá teď na rozcestí a prožil na prahu dvacátých let prudkou krisi, kdy již již byl odhodlán zři ci se humanistické kultury pro evangelické křesťanství, učenosti pro synovství boží, Erasma pro Luthera. Ale pak vytvořil jeho mírumilovný a poněkud střízlivý rozum ideál učené zbožnosti, který pohodlně smiřoval znepřátelené sily mladé kultury, hově stejně Erasmovi jako Lutherovi - rozumářství znovu udusilo náboženský cit, inspirovaný muž boží zase ustoupil bohoslovci vzdělanému v kázni kursů mluvnicko-řečnických i filosofických, duch sklonil se opět do jařma litery, jež bránilo mu v příliš volných rozletech k trůnu božskému. Ale na vysoké učení vitemberské, ohnisko tohoto polovičatého kompromisu, hrnuli se ze všech končin protestantského světa žáci a oddávali se dychtivě nové nauce. Mezi nimi ve čtyřicátých létech usedl také Jan Blahoslav, jenž z domova již asi znal rozpor mezi náboženskou inspirací a učeným bohoslovím; prožívalať Jednota od svých začátků tento problém velmi napiatě a bolestně. Přirovnal-li Blahoslav ve skvělé a příkré karakteristice svého osobního i zásadního odpůrce Jana Augustu k Lutherovi, leží na snadě, abychom viděli v něm samém podobence Melanchthonova: byl muž tiše pobožný, ale spíše učeneckého než náboženského temperamentu; díval se do světa a do života raději vyzbrojeným okem dějepisce a filologii než jasnovidným pohledem důsledného myslitele; nedovedl rozlišiti básnickou krásu od řečnického patosu a proto vždy formální lahodu podřizoval kazatelské působivosti slova; byl příliš zaujat organisací své obce a své nauky, aby mohl se nořiti do hloubek svého já; a především - měl nadání a touhu smírně klenouti synkretické možnosti nad l'ozporem principů. Jeho vlastní duševní a kulturní protichůdce v české reformaci nesluje Jan Augusta - tu vadí přílišná nesouměrnost formátu - nýbrž Petr Chelčický, ~ehož celé myšlenkové drama protestuje příkře a velkolepě proti Melanchthonovu řešení konfliktu náboženství a vědy. Pouze neohrožená a útočná duše Petra Chelčického byla by mezi našimi reformátory dovedla postihnouti daleký a osudný dosah tohoto 12 problému; jeho rozhorlený posměch "moudrým knihám hlubokých smyslů a velikým dekretům", jeho příkrá nedůvěra k "mistrům kolejským" a k "žákovství školnímu" i k .doktorům Antikristovým" vytryskly z jeho zásadního odporu k veškeré rozumářské scholastice v teologii. Chelčický - a právě jen on jediný u nás, nikoliv Blahoslava Komenský - byl z rodu oněch odhodlaných a důsledných myslitelů, vyvrcholivšich Rousseauem a Tolstým, kteří se zhrozili nástrah a osidel, jaké strojí učenost svobodě a pravdivosti dokonalé duše. Vytušil, kterak věda a nauka svádí k mechanismu, jenž ohrožuje volný tep srdce roztouženého po božském světie; položil rozhodný důraz na svéprávnou duševní sílu, proti níž všecka učenost kolejní jest jen mdloba a stín; upozornil, jak služba liteře radí k pohodli ducha a k ochablosti vůle. Neučený laik jihočeský, který v Praze úmyslně míjel universitu a její disputace i kvestie, poznal sotva z dálky scholastickou syntesu vědy a náboženství a přece odhadl v její zásadě krajní nebezpečí pro člověka božího. Jak by byl as pobouřen ve Vitemberce Melanchthonověl Byl by se tam jistě zhrozil ďábla, jenž nadobro chybí v tak rozsáhlé a rozvětvené demonologií Lutherově a jenž obchází dnes jako před čtyřmi věky: studeného a opatrného ďábla v taláru a baretu magisterském, jenž mechanické své přispění neosobní a metodické nauky nabízí hned pochybovačnému knězi, hned válčícímu panovníku, hned kupčícímu finančníkovi, hned úlisnému zákonodárci. Nestraší tento sebevědomý ďábel právě dnes nejvytrvaleji mezi námi? Není to on, kdo jednou s výpočty statistikovými, po druhé s návrhy technického vynálezce, po třetí s imperialistickými závěry historika předstírá, že slouží duchu člověkovu a přece posléze ukazuje všecka království okrsku země, svádí docela stejně jako druhdy jeho otec, řka: "Tobě dám tuto všecku moc i slávu; neboť mně dána jest a komuž bych kolí chtěl, dám ji. Protož ty, pokloníš-li se přede mnou, budeťvšecko tvé?" V době reformace chladný ďábel mechanického věděn{ nepřestával sváděti bohoslovců; podařilo se mu to do té míry, že zmařil nejvzácnější setbu reformace. Jan Blahoslav, nejvěrnější melanchthonovec v Čechách, nepřipustil si těchto problémů. Najdou se sice v "Gramatice" dvě místa, z nichž ozývá se úzkost, že přílišnou horlivostí pro literu zanedbává ducha a že získávaje moudrost světa ztrácí pravdu boží: jednou vložil poděšenou svou nejistotu do výšky gramatikovi Václavu Filomatesovi, který 13 sveden vlašským humanistou VaHou, více naříká nad porušením řeči než knězi sluší; po druhé sebekárně obviňuje se sám. Že ještě za při~ pozdívajícího se věku životního místo služby náboženské se příliš o~ bírá záležitostmi "všivých mluvničkářů". Leč to byly jen mlhavé útržky náladové skepse. Rozhodné slovo promluvil Jan Blahoslav o sporu náboženství a učenosti v proslulém svém traktátu "Filipika proti ne~ přátelům vyššího vzdělání v Jednotě", slovo tím upřímnější, ježto rušná polemika proti misomusům neuzrála pomalu ve chvílích meditativních a nebyla trpělivě vyzbrojena důvody a doklady znalce písem i klasických spisovatelů, nýbrž vynořila se bezprostředně pod úderem roz~ horlené chvíle z nitra humanisty, který i v afektu zůstává působivým řečníkem a zdobným ciselérem slova i metafory. Opět, jako v začátečnickém spisku "0 zraku" stanul uzrálý Jan Blahoslav na rozcestí: tehdy rozhodl se pro křesťanství proti renesanci, tentokráte vůči radikalismu ryzího evangelia zvolil řešení humanistické. Smyslovou rozkoš mladé bytosti zkrotil náboženskou kázní; inte~ lektuální touhy mladého národa, jenž si žádal a potřeboval kulturních statků, nemínil ani nedovedl potlačiti. A zde je rys, který •• otce a vozataje lidu Páně" činí nám posud drahým: hluboký a jistý smysl pro národně kulturní potřeby české, určoval vždy směr činnosti Blahoslavovy a posvěcovali ji. V tom Blahoslav byl z nejšťastnějších dědiců Mi~ stra Jana Husa, kterého tak trefně a prostě jmenuje "dobrým Čechem". * Ve Vitemberce, městě Lutherovy i Melanchthonovy slávy a Blaho~ slavových počátků, sedí podle podání básníkova za hluboké noci ve své temné studovně doktor Faust a prahna po nadpozemském zjevení, ote~ vírá důvěryplně Nový zákon; jsa věrným synem XVI. věku a blížencem Erasmovým, Lutherovým i Bezovým, touží •• snaživě a poctivě" překlá~ dati blahozvěst Janovu do milé mateřštiny. Zápase o výraz, prožívá učený doktor nejen to, co evangelista vložil do helenistického tekstu, ale daleko více: v hodině duchů zaburácí jeho tušivou myslí všecko, čím~ koliv za reformačního století mluvilo Písmo k náboženským i filosofickým myslitelům. Nejprve filolog vitemberské observance pozdravuje důstojný zvuk přesného a zdobného slova, které z řeckého originálu přilétá k cvičenému uchu humanistovu. Pak noetické pochyb- 14 nosti školeného aristotelika vbodávají se do samého jádra, jež není slovné, nýbrž logické, a opatrná ruka interpretova již již píše mezi řád~ kovou glosu: byl na počátku um. Ale sotva se odpoutal odvážný doktor od litery, poznává, že prapodstaty zjevení nezmocní se střízlivým in~ telektualismem. nýbrž schopností intuiční, která sama jsouc tvůrčí, hledá všude - a především v úsvitných mlhovinách prapocátků tvůrčí činy; síla. ale ještě spíše čin značí v jasnovidné inspiraci Faustově praprincip světa. Co Goethe vložil takto v úžasné syntesi symbolickému Faustovi do úst, tanulo na mysli, byť neurčitě, všem reformačním překladatelům bible; spravedlivý úradek dějin odměnil je dokonce závidění hodnou sudbou, že jejich výtvor, který chtěl býti jen slovem a umem, proměnil se v sílu a v čin. Co platí doslovně o bibli Lutherově, to vztahuje se stejně plně i na Blahoslavův Nový zákon. Pevný a jemný odborník v řečtině originálu i v mateřštině, do níž chtěl překládati; realistický a důkladný znalec každodenního jazyka i řečnický mistr vznešené mluvy náboženské, těchto obou pólů, mezi kterými se vlní řeč evangelií; poctivý ctitel do.bré jazykové tradice a vkusný odpůrce odumřelých archaismů i strakatých provincíalismů; humanistický žák staroklasických škol i opa ... trný hodnotitel běžných cizomluvů - spojili se k dílu filologickému: pro ně pro všecky bylo na počátku slovo. Ale nešlo pouze o dílo filologické, jehož pomůckou byl slovník a mluvnice; z knih Erasmových a z výkladů Melanchthonových naučil se Blahoslav kritice biblické, která odstraňujíc strusky tradice i bludy komentářů a zjišťujíc pravou evangelickou náplň slova, hledá smysl a um svatého poselství. Zda si Jan Blahoslav, vydávaje na jasném vrcholu svého mužství Nový zákon a ukládaje závazným příkladem svým stoupencům a žákům, aby po~ kracovali v jeho stopách, uvědomil, že do jeho knihy nejdražší vložena jest tvůrčí síla a že vykonal čin, který bude nadále určovati dráhu kultuře národní? V Blahoslavově Novém zákoně, jenž se stal úhelným kamenem Kra~ lické bible, dříme podivuhodná síla jazyková: půl čtvrta století berou Čechové do ruky drahou tu knihu a vždycky znovu prožívají, jak z důstojného, ale vroucího klidu vyrovnaných jejích odstavců mluví k nim sám duch národní prabytosti, který shromažďuje všecky příslušníky rodného kmene v těsnou jednotu. Filologovy znalosti vztahující se by- 15 stře na otázky slovníka i brusu, na obor nářečí i mluvy archaistické, na fraseologii i na všecky nejjemnější odstíny skladby, byly pro Blahoslava pouhou stravou tvůrčí intuice jazykové, která jako pohled bystrozrakého tovaryše v báchorce postřehovala ve lhostejných vrstvách řeči otřelé a běžné ryzí žílu drahého kovu výrazového. Pro Blahoslava, stejně jako pro Husa před ním a pro Komenského a Jungmanna po něm, jest národní jazyk posvátnou záležitostí srdce: nese na neunavných svých perutích nejskrytější myšlenky osamělého jedince k Bohu, ale vysvobozuje zároveň jednotlivce z teskné siroby, poje jej s rodáky živými i mrtvými, s krajany blízkými i vzdálenými, s knihami předků i s dětským žvatláním budoucích příchozích. Takto jazykový čin Blahoslavův mění se v čin národní - sbory a školy, tiskárny a sněmy, dogmatické nauky a politické snahy Jednoty českobratrské pominuly, ale síla jejího jazyka, jež se poprve uvědomila v Blahoslavově Novém zákoně, kolotá a tvoří dále a do nekonečna. ~Za dnů pochyb, za dnů tísnivého přemýšlení o sudbě otčiny", lak praví básník, třeba jen otevříti evangelia Blahoslavova a zapřísti se na okamžik celou bytostí do jejich mluvy prosté a vznešené, klidné a pravdivé, monumentální v dokonalé své věcnosti - tvůrčí a obrodná síla jako zápalná jiskra, jež svítí a hřeje, přejde z knihy do našich srdcí, která hned nacházejí útočiště a bezpečí v ~řeči nejušlechtilejší a nejozdobnější, nejpěknější a nejbohatší", řeči české. * Kdokoliv podivoval se Janu Blahoslavovi, vzdával čest šíři jeho zájmů i vědomostí, rozmanitostí oborů, v nichž osvědčil vedle teoretického důmyslu také mistrovskou výkonnost, kulturní jistotě jeho zoru, který činnost odborníkovu vždy podřizoval obecné potřebě vzdělan0sti národní. Právem a nadšeně byl v něm uctíván dějepisec a hudebník, gramatik a brusič, praktický řečník a polemik i učitel umění retorického, překladatel a vykladač bible, duchovní básník a humanistický estetik. Jeden význačný rys bohaté osobnosti Blahoslavovy byl však doposud míjen nezaslouženým mlčením: Jan Blahoslav jest z nejstarších a z nejbystřejších kritiků v Čechách. Ne~mí nás mýliti ovšem, že neužívá žádné z forem, které j sou pro kritickou činnost dnes běžny, ale to platí také o všech ostatních starších kriticích našich, ať slují Daniel Adam 16 z Veleslavína a Bohuslav Balbín nebo Josef Dobrovský a Josef Jungmann; je-li u oněch kritika skryta v poznámkách historických, zastírají ji u těchto výklady filologické - u Blahoslava dlužno vyjmouti ji ze spisů obojího rázu, jako vůbec bývá mezi kritiky období humanistického. Pozornější čtenář spisů Blahoslavových, buďtež jakéhokoliv obsahu a pocházejtež z kterékoliv jeho fáze, vycítí z nich vyhraněný temperament kritický. Jan Blahoslav nejčastěji ozřejmuje si správnost názoru neb výrazu tím, že posoudí a zhodnotí pojetí a podání nesprávné a to nikoliv jako cosi neosobního, nýbrž jakožto znak povahy spisovatelovy. Jest v tom kus temperamentní záliby pro polemiku, ale Blahoslav neprovádí jí samoúčelně, nýbrž aby sám dospěl vyvrácením omylů pravdy bezpečnější. Vypořádávaje se takto s odpůrci, jichž soudy pokládá za škodlivé, i s předchůdci, které míní doplniti názorem zralejším a přesnějším, projevuje Blahoslav dvojí rys, jenž jej řadí v nejtěsnější blízkost slovesných kritiků moderních. Stačí přečísti v šesté knize "Gramatiky" několik skvělých a hutných listů věnovaných rozsouzení řady českých spisovatelů, jmenovitě bratrských a humanistických, aby vysvitla tato dvojí vloha: proměniti kritický soud v životnou karakteristiku a uhodnouti povahu některého auktora rozborem jeho slohu a formy. Arciť sloh a forma nejsou pro Blahoslava, ani v hudbě, an'i v básnictví, ani v umění kazatelském čímsi absolutním; vždy táže se humanistický estetik, pokud sloh hoví jeho ideálům díla slovesného a hudebního. Ač v názorech těch závisí namnoze na mechanické a imitační krasovědě vlašsko-italské renesance, neupadá přece v čiré utilitářství a v plytký racionalismus: po umělci požaduje vedle učení a cvičení také vrozenou schopnost, a básnické i hudební dilo má podle jeho názoru netoliko "rozumově učiti a citově hýbati i ponouk.ati", nýbrž zároveň .. zplozovati libost smyslovou" - jaká .. prostrannost a volnost" pojetí v době, kdy krasovědné přemýšlení se vyčerpávalo studenou kázní pravidel a předpisů o napodobě a o rozumových předpokladech II záměrech! Najdou se u kritika Blahoslava nápovědi a tuchy zásad ještě modernějších. V památném druhém dodatku "Muziky", který podává takřka poetiku písně, sleduje s láskyplnou pozorností vznik lyrické tvorby v duši původcově, obnažuje kořeny poutající výtvor se skladatelovou duší, odlišuje důmyslně živly podvědomé od prvků úmyslně do písně 17 vložených. Činí dokonce krok další: učí z básnického díla usuzovati na povahu tvůrcovu a s vřelostí vlastní příbuzným zpovčdemkritiků novodobých veleBí rozkoš i vznešenost tohoto psychologického zaměstnání: "Neb jakž soudně na písničku pohledíš, tak toho, kdož skládal tu píseň, hned poznáš, jaké duchovní vady má, jak vyspělé, jak podařilé, subtilné, způsobné a ušlechtilé, jak zdravé rieb nezdravé: z toho jací mohou pocházeti týchž údů skutkové, poznáš, jaká pracovitost, bedlivost, rychlost, smělost. To znáti, s tím se poobírati uměti a moci jest: lépe na svět a na lidi v něm pohleděti, nežli by na ryňk, na trh šel aneb někde na divadla, kdež ne duše, ale těla lidská, a ještě oděná rouchem viděti můžeš, ale tuto, což nejpřednějšího v člověku, z hluboka spatříš." Blahoslav hudebník, Blahoslav gramatik, Blahoslav rétor duchovní vyslovili se široce a vyčerpali se tím, co pověděli; Blahoslav kritik napovídá jen a naznačuje ve zmínkách stručných, ale sporých: jest snad proto o mnoho menší? * Z velkých duchů naší náboženské reformace jest Jan Blahoslav zjevem nejklidnějším a nejméně tragickým: jako sudba nedopřála mu vzrušených osobnich událostí a velkolepého dějinného pozadí, jež býlo údělem Husa, Chelčického a Komenského, tak neuštědřila mu ant jejich chmurné geniálnosti. Jeho činnost spíše odborná než myslitelsky tvůrčí nekráčela mílovými kroky po vrcholech lidského ducha, nad nimiž kříží se blesky dějin, bydlela, skloněna nad knihou, v pokojném údolí, kde vanou vlažné větry urychlující kulturní zrání; ocitla-li se na rozcestí, přemýšlela o vlídných možnostech synkrétického smíru. Jest z postav našich dějin, které milujeme vděčnou a pokojnou láskou, beze sporů a bez patosu: jako Karel IV., jako Jiří z Poděbrad, jako Daniel Adam z Veleslavína šíří kolem sebe záři a teplo a nabízí nám vždy vlídný stisk ruky posilující. Není možno zapomenouti ho, nelze odciziti se mu - podivuhodná síla národního jazyka, která sálá z jeho odkazu nejlepšího, z Nového zákona, na věky zůstane spiata s podstatou češství. (1916) MÁCHŮV SOUCIT A JEHO DĚDIC l. DOkavad hledíme na Máchu jen jako na žáka a mluvčího Byronova. jeví se nám jeho básnické dílo především vášnivým a vzpurným výkřikem odbojného záporu: jedinec vyloučený ze společnosti žehrá divoce na své okolí; čl0v.ěk odpadnuvší v zoufalství od Boha, vzpírá se Tvůrci a necitelnému světovému řádu; myslitel, jenž pohleděl až do samého prázdna hrobu, reptá proti věčnosti, která znamená buď zmar nebo bezútěšné kolotání trpící hmoty; ano, básník opojený barvami a hudbou oslňujících krajin obviňuje přírodu, že pro lidský žal nemá účasti, nýbrž pouze trpký výsměch studené své krásy. Takto vykládán. takto posuzován byl po desetiletí nejen "Mnich", nejen "Křivoklát", nejen román "Cikáni", ale i "Máj" - a Mácha, jehož vystoupení se zdá přímo negací ve vývojovém dramatě dotayadní romantiky české, rostl před zraky nových generací přímo v genia vzdorného nihi1ismu. Pokolení přicházela a dychtivě ssála z opojně sladkých veršů "Máje" temný jed nevěry v život, v přírodu a v Boha; mladé duše svěřovaly se trojnásobnému vůdcovství krásné zoufalkyně, pochybovačného vraha a v temnotách zanikajícího básníka, aby před kouzelnou, ale bezcitnou tváří milostného jara se vrhaly v náručí tomu, "co se nic nazývá". Leckdo pochopil, že Mácha byl odvážnější a důslednější myslitel než Byron, stále se zmítající v křečích polemiky; leckdo vycítil, že jeho citový proud deře se z temnějších hloubek než rétorická lyrika Lordova; leckdo uhodl dokonce, jak prudká a horká vlna náboženského zájmu a nepokoje uchvacuje srdce českého básníka i tam, kde se rouhá, kde zoufá, kde beznadějně hledí do prázdného nebe. Ale přes to, i byl-li Mácha vypiat ze závislosti od Byrona, zůstával přiřazen k oné rodině duchů, která si poměr k věčnosti řeší patosem temného nihilismu. rostoucího ze zprahlé a neplodné půdy intelektuálního sobectví. V posledních létech, kdy jsme se opětně zamyslili nad lidskými a uměleckými záhadami v Máchově díle a kdy jsme v něm až ustrnulI nad hloubkou šachet, chovajících v půlnočních temnotách neodhalené žíly drahého kovu, vytanul nám však ještě Mácha jiný, tak jakoby vášnivá a složitá bytost Máchova vybavovala se teprve dvojzpěvem dvou hlasů, zcela různých ve své prapodstatě. 19 Jest to básník bolestného soucitu se všemi, kdož sklánějí se k zemi pod tíhou utrpení: poeta jest sám jejich částkou, a oni jsou s ním nerozlučně spiati jednotou strázně - do díla osamělcova padá osvobozující paprsek bratrství. Prakořeny tohoto soucitu máchovského obnažuje proslulý zlomkovitý zápisek deníku: "Já miluj u květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí že zhyne na vždy; já miluj u - více než miluj u - já se kořím Bohu, poněvadž není. Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnouti, leč -" Soustrázeň Máchova vyrůstá takto z tragické prazkušenosti, jejíž odraz nesčíslněkráte se vrací v jeho poesii: z panické hrůzy nad pomíjejícností všeho života, z každodenního děsu nad neodvratnou nocí, která zdusí v studeném svém náručí všecku lásku, veškerou myšlenku, všechno toužení z ustrašeného pohledu do propastí nicoty. Nad barevnými obrazy středověkého románku Máchova šumí beznadějný pozdrav "dobrou noc", v posledním odstavci "Máje" tryská zoufalý výkřik "nikdy, ach nikdy" - toť sám hlavní motiv všeho jeho myšlení a tvoření. Přenesen do oblasti nadosobní, ovládané vůlí mravní, značí tento pramotiv soucit se všemi, kdož odsouzeni jsou ke zmaru a ke zničení: neobjímá pouze lidí, nýbrž tvorstvo vůbec, ano samého Boha, zahaleného do nejtemnějšího pláště nicoty. Ale záznam deníkový napovídá ještě více: mezi básníkem a těmi, jež by chtěl sevříti do svého náručí, tyčí se nepřekonatelná přehrada cizoty a neporozumění; místo lidských bratří, s nimiž prahne se sjednotiti, nachází lhostejné cizince, kteří ho nechápou a neopětují jeho toužebného hnutí, a příroda, již by rovněž rád zahrnul do své lásky, zůstává studenou a bezcitnou. Toťhrozný, dvojnásobně tragický smysl oné náhlé aposiopese v deníkové poznámce, toť ona propast mlčení, která se otevírá pod prudkým leč. Lyricky vyjádřil Mácha myšlenku tu překrásně básní" V svět jsem vstoupil, doufaje _u, jež vrcholí verši: "Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen; snové moji, běda/- snové - byli, jistoty je všecky zničil den. V širý svět po ráji touhou mroucí rámě moje rozestíral jsem - 20 po ráji -- a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu zem" A snad ještě určitěji vyslovil Mácha tuto tragédii svého soucitu současným kusem lyrickým •. V přírodě jak vše se jindy smálo" se závěrem: •• Celou Zem v svou náruč jmouti toužím, v večerní se ztopiti chci zář; citem tímto darmo se však soužim, neb kam vzhlédnu, tam mně schází -- tvář." V mohutné brachylogii zkamenělo pro věčnost toto Máchovo hoře z bolestného soucitu konečným výkřikem •. Máje": •• Bez konce láska je! Zklamána( láska má f" Byl učiněn hlubokomyslný a zároveň odvážný pokus, vykládati Máchův vesměrný soucit jako závěrečné vyřešení příkrých disonancí jeho duše, jako konečné vítězství nad zloduchy sobeckého nihilismu, jako poslední a tím vysvobozující slovo niterného zápasu poetova se světem* - podle této interpretace odchází Mácha, ne-li smířen s vesmírem, tedy roztoužen po smíru a vyrovnání. Zda tragická tato soustrázeň byla skutečně poslední etapou vývoje Máchova, či zda hlas soucitu současně vedl dialog s hlasem egoistického záporu, bude možno na určito rozhodnouti teprve, až pevná ruka badatelů uvede v přesný chronologický sled Máchova díla, jejichž zmatený a rozptýlený nepořádek dosud připomíná rozmetané a přeházené předměty v pokoji, odkudž bylo vyneseno tělo právě vychladlé. Dnes musíme se spokojiti jen dohady. Ale již v básních, které technikou i motivy se zřejmě přihlašují za práce začátečnické, ozývá se u Máchy silně motiv soucitu, ano, nejednou právě jím odlišuje se lyrika Máchova od běžné, ba konvenční romantiky tehdejších jeho vzorů. Vybírám dva kusy zvláště příznačné •. Loveckou" a píseň •. Zalká jinoch v černo lesa"; v první básni nahradil Mácha mladistvou a svobodnou jarost nesčíslných mysliveckých skladeb rOIllantických soustrastnou elegií nad mrtvým lovcem i padlým * F. X. Šalda, Karel Hynek Mácha ajeho dědícroí (v knize Duše a dílo 1913). 21 jelenem, kteří stejnou měrou budí jeho soustrázeň; v druhé pi sni, která se těsně připíná svými paralelismy ke slohu Královédvorského rukopisu, rozvedl umně stesk nad zmařeným mladým životem - z obou vane melancholie nadosobního slitování. A stejně silněji či slaběji usiluje Mácha o objektivaci svého soucítění, sklánějícího se milosrdně a láskyplně k trpící zemi a jejím nešťastným dětem v jiných skladbách mladosti, v " •• Dítěti", v "Předlce", ve slokách •• Na popravišti", nejmohutněji však ve velkolepém, časově neurčeném zlomku' "Návrat", kde soustrázeň básníka - Čecha klade se jako milosrdně jihnoucí oblak na celou zemi, zasvěcenou zkáze odvěké: "Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí, a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život; já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tviij po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! Ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorii svých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; nás jednotlivých tvorii jednotlivý jest žal, liino tvé nám vrátí poklid - tviij všeobecný nezná ukončení žádného." Ovšem umělecky ovládnut a básnicky ~těžen nebyl tragický motiv Máchova soucitu nikde tak dokonale jako v "Máji". Také zde ozařuje neobyčejně bohatý a posud nevyčerpaný deník Máchův letným bleskem cesty našim dohadům. K datu 17. září 1835 poznamenal si Mácha poprvé onen úchvatně bohatý tlum metafor, jimiž v •• Máji" zahrnul tragickou představu ztraceného mládí Vilémova i svého a odhalil tak jeden z hlavních koncepčních kořenů celé básně; v tomto motivu rozvedeném umně ve 3. i 4. zpěvu skladby, stýká se co nejtěsněji osud •• strašného lesů pána" se sudbou básníkovou - ocitáme se takto přímo u komposiční nutnosti "Máje". A kde vynořil se Máchovi v mysli onen metaforický chorovod ? Podle deníkového zápisku v hodině soucitného soustředění myšlenek a dojmů nad hrobem bezejmenného osmnáctiletého jinocha, jehož mohylu na malém hřbitově objímá opuštěná dívka, zatím co přes zeď hřbitovní hledí liduprázdná, chmurná krajina. Z plnosti této situace rodí se jeden ze tří hlavních motivů "Máje", neméně důležitý než kontrast lidského hoře a čarovné nelítostné přírodní krásy a než zoufalý vzdor odsouzeného vězně proti nicotě, kterou hrozí záhrobí. •• Máj" sám zrcadlí na nejednom místě odlesk tohoto koncepčního piivodu z vlažných vrstev nadosobního soucitu. S jakou něhou chápa22 iícího slitování pojímá básník do svého náručí klesající tělo zoufulé Jarmily, které mnoho odpouští, ježto mnoho milovala 1 Jak se v kobce žalářní i na popravišti účastiplně sklání k loupežníku a vrahu Vilé~ movi, svému podobenci v časném zmaru 1 Jak do skvělého rámce vý~ směšně kouzelné přírody vkládá mravně vznešený obraz zástupu trpí:.cího se "strašným lesů pánem I" : "Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nlJní zlopnec, v přírody patře říš, před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál." Jak dojatý režisér básnický káže v baladickém intermezzu živlům a duchům, aby přijali v účasti tělo Vilémovo a připravili mu pohřeb dů~ stojný 1 Básník nesoudí Viléma ani Jarmily, neboť kritické období vzdorného záporu podvrátilo mu všecky normy mravního soudu -- Mácha vyku~ puje je silou své soustrázně, která v nich vidí nositele téže tíhy vše~ lidské. Podtrhuji slovo všelidské. Mácha pojímá člověka vždy obecně, bez společenské determinace, bez v~~hrad dobových a místních, bez rozvrstvení třídního. Vždy jest mu odpadlým synem božím, vyhnaným z ráje do nelítostné přírody a mezi odcizené blížence, jenž však dochází přece spasení, jakmile -- v soutrpitelích nalezne bratry ajakmile kus jejich hoře pojme do své duše. Také Karel Hynek Mácha dospívá milosti a osvobození, když z písma hvězd na temné obloze věčnosti roz~ luštil světlá slova tragikova: OIhOl IJVI"·ÉX(l'élv, dUa (JvWpLAáv I!rpvv: * Nezrodilať jsem se k společné nenávisti. nýbrž k společné lásce. (S%kles. Antigone) ll. Z básníků, kteří v následujících dvou pokoleních vstoupili do Máchových stop, ani jeden není plným dědicem jeho celého odkazu; každý přejal jen jakýsi díl jeho nevyčerpatelného dědictví, slujž Sabina či Nebeský, Frič neb Hálek, Mayer či Neruda z "Hřbitovního kvítí". Srovnáni s Karlem Hynkem Máchou, jsou všichni tito básníci jakýmisi lyrickými atomisty, jimž uniká metafysická celistvost tragického světa Máchova, ať již proto, že byli mezi nimi menší duchové nevelké rozlohy básnické, ať proto, že i nejsilnější z nich zapředli se nadobro do světa jevů a hledajíce v něm nové akordy, akordy lidskosti a něhy, nechtěli neb nedovedli naslouchati hudbě sfér. Také Rudolf Mayer pokračuje v Máchově dráze pouze urlitým směrem. Příbuzenství Mayerovo s Máchou jest těsnější, než jeví se prvnímu pohledu. Neprávem bylo shledáváno v tom, že oba, Mácha v třicátých, Mayer v šedesátých letech, při1nuli k stejným básnickým vzorům a že oba dali lyrický výraz oné neurčité náladě dobové, které se říkalo světobol; tyto společné rysy neznačily by nic více než právě přísl~šenství k téže škole básnické. Mácha a Mayer náleželi k stejnému uměleckému typu: mocný sklon k filosofické refleksi pojil se u obou s mocně vyvinutým životem citovým; melancholii myšlenky provázela u obou bohatá melodie lyrická; oba, puzeni neodolatelně pocitem spříznění, zapřádali se neustále do tajemství Noci. Ovšem, Mácha byl bytostí nepoměrně složitější: Sfinx Věčnosti a Nicoty kladla mu celou řadu hádanek, a on toužil odpověděti na všecky; citový jeho život zabíral do svého širokého okruhu také oblast divoké vášně, jíž Mayer, povaha tlumená a nevýbojná, neznal; jalw umělec ovládal netoliko říSi hudby, ale i svět barev, kdežto u melodického Mayera vše tone v stínech, v černi a běli. Snad ničím nelze změřiti přesněji rozdíl jejich temperamentů při veškeré příbuznosti jejich základního typu, než postavíme-li vedle sebe dvojí pojetí Noci u těchto melancholických milenců temnot. Mácha jest dramatickým básníkem Noci v témž dalekém dosahu jako Novalis v Německu neb Musset ve Francii. Nalézá v ní všecky příkré rozpory svého nitra, jeho touhu po vzletu do stanů světla, jeho zoufalství z prázdnoty černého záhrobí, a stoje uprostřed hmotných stínů 24 pil.1nočních vede napiatý dialog s Temnou Nocí a Jasnou Nocí, jemuž dal klasický výraz nejdokonalejším svým kusem lyrickým, kde všecek marný idealism pozemského odsouzence tryská světelným výkřikem závěrečným: "Vy hvězdy jasné 1 Vy hvězdy ve výši 1" Zcela jinak Mayer, básník "Znělek nočních" a "Stínů večerních". Jemu Noc nen,i. naprosto dramatickým činitelem, nýbrž spíše uklidňujícím vyrovnáním všech rozporů, jimiž jej zranil den. S plnou a oddanou důvěrou utíká se do její ochrany, věda, že u ní dojde toho, po čem marně prahl, a čeho nedostatek nítil jeho melancholii: smilování a lásky boží, "Má duše -- snad že na svět přišla lichá se marně po soucitu ohližela, ;en tys ií - je jim snům jsi rozuměla ho;ici láska na ni z tebe dýchá. Nezkojnou touhou k tobě duch můj háró, v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlast, zde boj mu jen - a z toho lid mne kárá. Milenko ;ediná, mně přisouzená, obejmi mne, nechť poznám lásky slast smrt spojí nás, a ty jsi moje žena" - pěje v poslední "Znělce noční" a snad ještě určitěji parafrasuje vykoupení Nocí ve "Stínech večerních": "Na nebi se v zásvitu třesoucim tichá večernice pozachvívá, jak svit lásky boží nade mroucim smilování a s ním mír rozlífJá. Zem se modli. Oblak modrý nese ku obloze její děkování, klesně pak a vzdechem rozplyne se, zpět zas nesa boží požehnání." Smilování a mír - v těchto dvou slovech, která tak často se vracejí v Mayerově lyrice, vábíce básníka patrně též svými hudebními valeury, ~5 skrývá se klíč k celé lidské bytosti jeho. V nich obsaženo jest však také to, co Mayera myslitele pojí s Máchou a co je oba dělí. Mayer jest dědicem soucitu máchovského, jenž není příležitostným hnutím srdce nad tím oním jevovým utrpením, nýbrž zásadním postulátem světového názoru. Mácha si vesmír, rozpadající se v bezcílné atomy, silou soucitu znovu buduje; Mayer vidí v'soucitu přímo základ a řád světa. Mayer, přesvědčený a vroucí teista, nepřestává opakovati, že slitování a soucit náleží k prapodstatě boží; kdyby Bůh neměl míti milosrdenství, nebylo by možno žíti na této pusté planetě. Lehkou formou písně Mayer se vyzpovídal ze své teologie: "Věřil jsem, jak se věřívá, na věčné milování a na nebe a na Boha a boží slituvání. Ta láska z světa uprchla, a Bůh s anděly dřímá, a brzo-li se nezbudí, já budu dřímat s nima." Jsou v Mayerově lyrice kusy, kde černá pochybnost otřásá základní tou věrou, tak na př. krásná báseň "Zhyneš", jejíž čistě máchovské kouzlo zvýšeno jest dvojnásobným obrazem závěrečným. Ale tyto krise jen posilnily konečnou víru básníkovu, že Bůh, věčné a nekonečné slitování s trpícími a hřešícími, udržuje svět v rovnováze právě touto svou pramocí. Opravdový a jasný teismus Mayerův neváhá a dává samému Bohu se zj~viti a odpověděti k pochybnostem člověkovým. Míním proslulou "Věčnost", mistrovský kus výpravný, jehož obdivuhodné souhry epických a lyrických sil dostihl v básnických svých povídkách zase teprve J. V. Sládek. Žena sebevrahova, zhroucená až v základech bytosti hrůzou věčných trestů pekelných, odvažuje se obrátiti otázkou na Boha sama: "Ten Bůh, ta všehomíra dobrota. bIJ neměl míti pro něj smilování? Ten Bdh, jenž k přírodě se v lásce sklám, by neslyšel, co dítě šepotá ?" 26 Ano, do řevu hromu a kvílení větru vrhá žena smělou otázku: "Slyšíš nás, Bože?" A Hospodin, jenž nepřestal se posud zjevovati, odpovídá větrem a bleskem "Slyším!" Ve1ezpěvem božího milosrdí a věčného soucitu i s nejmenším červem lidským jest závěr básně: uA ticho zas - ukončen boží soud, dvou mrtvol klidné, zbožné usmívání jevi tam zjevně boží slitování, a věčné lásky věčně živý proud. " Mayer, syn a vyznavač světa prosyceného božstvím, nemusil volat, jako Mácha, básník světa odbožštěného, slova tragická: "Bez konce láska jel Zklamánaf láska má I" I mohl Mayer také zpívati chválu a vítězství soucitu mezi lidmi, kteří na zemi máchovské odvraceli se druh od druha jako cizinci. ti Máchy hrdinové nanejvýše po vykoupení touží, u Mayera ho docházejí: v jejich oku jiskří se odlesk synovství božího. Takto s básní "Věčnost" souvisí druhá velká skladba Mayerova "V poledne", jíž se ubližuje, pokládá-li se jen za obraz třídních rozporů ve společnosti kapitalistické a tovární; toť zevní rámec, jejž Mayer naplnil soucitem všelidským. Dokud topič - hrdina soudí společnost pouze vědomím třídní spravedlnosti, jest to člověk plný rozporů, disonancí, křivd, člověk nevykoupený; jakmile však probudí v sobě čistě lidské vědomí jedince, náležícího k nekonečnému zástupu stejně trpících, dochází pocitem soustrázně slitování a míru, jest vykoupen, pravý boží syn uprostřed strojové civilisace. Otevírá ventil, domnívaje se, že činí to proto, že nemohl vykoupiti všech - a vykupuje sebe sama. Rudolf Mayer našel ve světě řád, zákon, mravní oporu: vesmír jest ovládán Bohen plným slitování a obydlen lidmi, jejichž srdce vykoupena jsou soucitem. Co hledal ve stínech nočních, zjevilo se mu i v střízlivém světle poledne ;cobylo požadavkem Prabytosti, odkryli pod halenou prostého dělníka. Jak by byl asi zobrazoval nadále tento svět vykoupený? Byl by se naklonil k prosté kráse lidu a jeho mravního hrdinství, jak svědčí plán dramat "Obou Gracchův" a "Václava IV.", která měla býti oslavou ideí demokratických? Byl by hledal jeho typy 27 uprostřed soudobé společnosti. její~ chvatnou paradoksnos$ zachytil v jediném svém dochovaném noveHstickém náčrtu "Kaprice osudu"'1 Či byl by šel tam. kam v šedesátých letech mohl již vésti duchy jeho založeni" příklad básníků ruských '1 Náhrobní kámen odpírá každou odpověď o poetovi, z jehož celého díla šumí hluboká slova řeckého choru: OlxT~a yáť 'Ca OV(JTVX~ {Jťo7:oig anf1atv,* (1916) * Neboť slitování přísluší všem smrtelníkům v jejich neštěstích. (Euripides, Andromacha.) POSLEDNí POVíDKA BOŽENY NĚMCOVÉ Vpozůstalosti Boženy Němcové byly nalezeny dva povídkové zlomky: "Cesta s pouti" a "Urozený a neurozený". V nich oslabená a chorá básnířka uskutečnila alespoň částečně smělé plány poslední doby svého života, kdy pro litomyšlský soubor Augustův slibovala celý věnec výpravných prací: "Cestu s pouti", "Neveselou svatbu", "Zlatou tchyni", "Urozeného a neurozeného" a "Obrazy z okolí pražského i venkovského". Počátek "Cesty s pouti", jehož rukopis se zatím ztratil, pojat byl již roku 1891 J. V. Novákem ve zredigovaném tekstě do závěrečného svazku Kobrova vydání a odtud do IV. dílu edice Laichtrovy; původní znění, které Žofie Podlipská měla v rukou a o němž podává zprávy poněkud odchylné od běžného tekstu, jest nám nedostupno. Zato povídka "Urozený a neurozený" otištěna byla z rukopisu diplomaticky i se škrty a opravami V. Tillem teprve roku 1916 v Topičově Sborníku (a odtud M. Gebauerovou v III. svazku její edice); i poskytuje nám bezprostřední pohled do slovesné dílny spisovatelčiny. Oba fragmenty náleží k sobě právě jen dobou vzniku, jinak bylo by je možno označiti jako protilehlé typy povídkového tvoření Boženy Němcové. Námět vypravování o "Urozeném a neurozeném" vyvážen jest zřejmě z osudů rodičů Panklových, jejichž seznámení rozpřádá se tu do široka; přednes neuchyluje se valně od naivní a nesoustředěné věcnosti prostomyslného vyprávěče lidového, jímž byl v tomto případě otec spisovatelčin, jak dokazuje věrně dochované ovzduší čeledníku a konírny v jeho řeči a příznačný poměr německého venkovana v panských službách k životnímu prostředí vídeňskému. Spisovatelka se tú nikde nepovznáší nad reprodukci a nepostupuje tudíž k vyššímu aktu tvůrčímu; odtud přízemní, nesvobodný, malodušný tón celé práce, v níž látka doposud ovládá vypravovatelku, nejsouc od ní hnětena a modelována, - s tím souhlasí také improvisační ráz podání, rozbíhajíciho se v nejedné zbytečné a plytké odbočce na prázdno. Přes to leckterý znak povídky, letmo nahozené podle rodinných vzpomínek, svědčí o tom, že látka již, třeba že jen chvatně, prošla názorovým i básnickým nitrem Boženy Němcové: v jejím duchu čistými i zřetelnými liniemi jest nakreslena dvojí domácnost, vypravěčovy sestry i Terézčiny tety; ve shodě s jejími úmysly hospodářsky výchovnými rozpředeno jest líčení vzorné životosprávy hraběciho kočího; zcela jako 29 v "Babičce" neb "Pohorské vesnici" naznačuje se i tuto, pokud možno ze zlomku souditi, že poslední rozřešení dobrého osudu lidového leží vlastně v ruce panstva, jak zněla důvěra období patrimoniálního, jehož básnickou kronikářkou a tlumočnicí se Božena Němcová namnoze jeví. Ale právě proto že povídka nevyspěla nad fázi improvisované reprodukce, nezvládla jí básnířka onou logikou srdce, kterouž v mistrovských dílech svých z pravidla nahrazovala realistickou zákonnost života, odvozenou nepředpojatým a netendenčním pozorováním ze skutečnosti. Zato "Cesta s pouti", rozsahem značně větší, ale zachovaná vzhledem k celku ve zlomku vlastně skrovnějsím, náleží celým rázem k těmto dílům opačné kategorie, v nichž tvi'trčí obraznost dočista zvítězila nad námětem, umělecká rozvaha nad volnou improvisací, dějový rytmus nad dokumentárními jednotlivostmi látky - světlý genius epiky tak bezprostřední, jako jest příběh ročních počasů v přírodě, usmívá se nad touto báchorkou skutečnosti, kterou poetka dozajista dlouho prožívala vnitřně, než ji svěřila papíru. Tento ráz "Cesty s pouti" jest tím hodnější podivu, ježto z podání Žofie 'Podlipské v jejím lyrickém životopise Boženy Němcové známe. jak při zápisu povídky vypovídaly již úplně spisovatelce službu její síly tělesné. "Drahocenný ten rukopis", poznamenává Žofie Podlipská sugestivně, "svědčí o nadlidském přemáhání se ku práci. Písmo jest stále pěkné a čitelné, ale věta za větou přetrhovaná, nahrazovaná čtením stejně dobrým, svědčí o vnitřních bojích a nepokojné váhavosti ducha, ve které člověk trpící již ani rozeznati sobě netroufá, co je dobré a správné. Kdo viděl kdy vítěznou jistotu písma jak slohu Němcové v rukopise, dokud byla zdráva, zapláče nad tímto pohledem. Zvláště poslední stránka tohoto rukopisu tak milého, podává oku pozorovatelovu pohled přímo na smrtelný zápas té bytosti tak ušlechtilé." Avšak ani v osnově, ani ve slohovém podání povídky není vůbec stop po nějakém úpadku tvořivých sil, jak ostatně vypozoroval již zasvěcený psychologický pohled Žofie Podlipské. Jest naráz patrno, co pro svou poslední novelistickou práci Božena Němcová vyvážila z vlastních zkušeností zevních i vnitřních. Cesta z Prahy do západních Čech, kterou po svatojanské pouti koná Verunka Blaženovic do Obic u Klatov, byla jí samé dobře známá z dostavníkového spojení mezi Prahou a Domažlicemi a také bludnou oklikou přes 30 Zbraslav, Jíloviště, Řevnice do Velkého Vosova, kam Verunku zavedl úzkostlivý zmatek a patrně též neviditelná ruka dobrého osudu, znala asi z pražských výletů s přáteli, kdy se jí zdávalo, že není radostněj~ šího dobrodružství, než sejíti na čas s pravidelné dráhy a přece se spoléhati, že nakonec dospějeme cíle. "Chyšepod horami", která vzni~ kem neleží daleko od "Cesty s pouti", založena jest na motivu těsně příbuzném. Snad i vstupní nálada Verunčina při odchodu z Prahy, kde se jí sice líbilo, ale kde přece trpěla nepopsatelnou cizotou, odráží do jisté doby vlastní dojmy spisovatelčiny, která v Praze jen napolo zdo~ mácněla a proto vždy toužila po volném vzduchu a prosté srdečnGsti venkova. Co však Božena Němcová nejdražšího a nejosobitějšího vložila do •• Cesty s pouti", toť její nestárnoucí a neumdlévající i1usionismlásky, tvořící -- již ve zlomku - hlavní mofivické pásmo povídky. Mladá a čistá Verunka,která dotud nepoznala milostného rozechvění a plamene, ale i~stinktivně tušila jejich pravou moc z vlastního odporu k vnuco~ vanému ženichu, mine jenom proto svého formana Dohnálka a pak pravou cestu k berounské silnici, aby v rozšafné a čestné rodině Bra~ dáčově ve Velkém Vosově našla štěstí svého srdce u mladého truhláře Václava. Pouze ve dvou výjevech, krátkých a skoro pantomimických, setkává se Verunka Blaženova s Václavem Bradáčem - leč kolik moc~ ného a hluboce výrazného lyrismu dovedla tam Božena Němcová vlo~ žiti 1 Když jí v Zbraslavi dva neznámí mužové, v nichž pak podle vy~ pravování Toniččina pozná jejího snoubence Fraňka Milevce a jejího bratra Václava, ukazují cestu, pocítí k mladšímu z nich náhlou náklonnost, třeba že ohnivé dobyvatelství hocha prošlého světem na okamžik zaráží nevinné sedmnáctileté děvčátko z pošumavské vesničky. I V ácla~ jest okouzlen zdravým a svěžím půvabem mladistvé poutnice v původním kroji,ale zapomene na ni dozajista po chvíli. Teprve, když navrátiv se mimo nadání domů do Vosova, najde spící Verunku ve své koml1rce, "růžové poupě v mechu, fialku v listu", jest nadobro očarován a cítí, že udeřila hodina jeho milostného osudu. V tomto rozkošném výjevu, jímž zlomek se pohříchu končí, zalitém červánky cudnosti, ozářeném sluncem lásky a oroseném krůpějemi něhy, odhaluje se pravá povaha Václavova: jeho rozmarné dobyvatelství odpadlo, jeho furiantské žerty pohasly, a pouze ~istá a zdravá mužnost roztouženého a rytířského srdce i pudu zůstala. 31 Není třeba zvláštní divinace, aby čtenář uhodl, že idyla lásky mez1 Verunkou a Václavem měla se státi ústředním motivem povídky, ale po jakých dalších dobrodružstvích, cestách, po kterých oklikách rodinného nedorozumění, po kolika odbočkách dějových, byly by společného štěstí a životního spojení došly tyto dvě lidové postavy z téže společenské vrstvy, určené pro sebe hnutím krve a jistotou citu? Těžko se dohadovati, ale více než pravděpodobno jest, že, podobně jako v "Chudých lidech" byly by obě prosté a pokorné děti boží dospěly blaženosti jen vlastní dobrotou a láskou, bez zasažení a přispění panských příznivců - i v tom jest podstatný rozdíl, ne-li přímo protiklad k "Urozenému a neurozenému". Že milostný příběh Verunčin určen byl básnířkou pro samo popředí povídky, také zvláště dosvědčuje souběžný erotický motiv, přikomponovaný se vzácnou uměleckou rozvahou. Jako častěji dobrala se Božena Němcová i tuto pokud možno přesné a názorné povahokresby své rekyně tím, že podle ní a proti ní postavila jiné karaktery ženské, nejprve její pražskou tetu, rozšafnou řemeslnici, moudrou manželku i matku, později přátelskou spoluputovnici do Vosova, Toničku Bradáčovou, vyspělou čtyřiadvacetiletou dívku, hledící do života bez ilusí a spíše již s odevzdáním, ovládající rozum citem a osud zákonem mravnosti. Minulý Toniččin románek s Janem, velkou a marnou to láskou mladosti, i přítomný její vztah k ženichu Fraňkovi Milevci, tvoří úmyslnou folii k radostné milostné idyle Verunčině. Tonička Bradáčova byla zklamána, zrazena mužskou nestatečností, pohřbila svěží přelud prvního vzeplání, musí vzíti za vděk manželstvím z rozumu a z rozvahy, a přece při tom nepozbyla základní zbožné víry v moc a posvátnost první, velké lásky, na jejíhož dárce myslí jasně a s odpuštěním - jaký to skvělý doklad erotického ilusionismu Boženy Němcové, nepohasnuvšího ani na sklonku jejího popleněného, zrazeného života 1 Byl to sám rozklad tělesných sil, co básnířce zabránilo, aby opravdu rozvila milostné pásmo poslední své povídky; rozpřádajíce je, jsme odkázáni takřka jen na dohady, opřené o období jiných jejích prací. Takto nabyl fragment podoby poněkud jiné a musil se spokojiti prostší a méně epickou komposicí pouhého sledu příběhů cestovních, prostoupených obvyklými prvky povídek B. Němcové: národně i výchovně buditelským výkladem o školském vzdělání pražském, etnografickými poznámkami o lidových krojích a zvycích, drobty ze star~- 32 dávné poesie formanské; mravoučnými úvahami o řemeslech atd. Vše to arciť zároveň přispíVá k povahokresbě Verunky Blaženovy, jedné z těch typických dívčích lidových postav Boženy Němcové, jimiž ztělesnila svou radostnou víru v tělesné i mravní zdraví našeho venkova, vonícího přírodou a původní poesií. Manesovský úsměv kvete Verunce netoliko kolem rtů, ale po celém krásném a pružném tílku, modelujícím cudně a přece s přirozenou smyslností obrysy starodávného kroje. Není to již pouhý realistický genre, není to jen primitivní idyla, co Božena Němcová dovedla do své Verunky vložiti. Jak svou postavičku zmonumentalisovala a ztypisovala, ukazuje nejkrásněji, až legendárně posvátná a přece zároveň věrně skutečná episoda v chaloupce řevnické, kam se přišla poptat po cestě a odkud odcházela, obdarovavši ubohou rodinu churavého dělníka chlebem a svatými obrázky, stříbrnými penězi a laskavým úsměvem. Zde rozdává plnýma rukama ono štědré ženství a pospolité lidství básnířčino, jemuž konání dobra jest potřebou a radostí a zároveň samozřejmou oporou na cestě mezi propastmi společenské bídy, mezi srázy posupné tvrdosti. Snad moralista odsoudí jako citlivou naivnost toto řešení společenských otázek dobrodiním a almužnou a přizná, že může postačiti leda duším tak naivním, jako jest poutnické děvčátko Verunka, jež se nad světem nezamýšlí, nýbrž pojímá a přijímá jej prostě srdcem, aleodsudek takový zneuznává naprosto vlastních zdrojů básnické humanity a živého rousseauismu Boženy Němcové, odkud temení její víra v člověka, její bezpečné přesvědčení o podstatné dobrotě jeh(,), která zápasí s dočasně zakaleným.i poměry, ale na konec přece vítězí. To vše jí bylo posilou a záštitou v těžkých dobách zkoušek a utrpení, to hřálo její unavené srdce a její hasnoucí oči v hodinách předčasného západu, to inspirovalo ji též, když psala onu povídku poslední, přetrženou právě am, kde vítězství dobra a lásky mělo zazpívati svou plesnou píseň. Kdo takto chápe "Cestu z pouti", opakuje si krásná slova, jež Žofie Podlipská vložila do svého láskyplného rozboru povídky, ztotožňujíc Verunku s básnířkou a kladouc této na rty vyznání: "Já jsem ta poutnice. Nadělila jsém z pokladů svého srdce a jak ráda 1 V7,pomínejte té ubohé poutnice 1" Zajisté že vzpomínáme a to s vděčným srdcem, zajisté porozuměli jsme tomuto tajenému vzdechu utýrané poutnice!" (1920) MAL 'f Ř s K É li MĚN f v f T Ě z S L A V AHÁ L K A Nedávné souborné a úplné vydání Hálkových cestopisných feui1letonů mohlo poučiti také ty, kdož se do studia našeho básnictví nezabírají kriticky, kde tkví vlastní umělecký význam tohoto mistra zprvu přeceňovaného a dnes naopak namnoze podceňovaného. V těchto lehounce nahozených črtách velmi bezstarostného a lehkověrného poutníka hlásí se ke slovu kromě inteligence sotva prostřední, vedle nadšení krajně prostoduchého a mimo rozmar stále mladistvý především onen orgán, kterým Vítězslav Hálek žil a tvořil nejintensivněji: básnický zrak - dobyvatel, vladař a rozkošník. Jakmile dovedl přemoci mlhavou sentimentálnost, kalící svěží čistotu postřehu, rozvíjel Hálek pozorovatelskou svou vlohu v pravou tvořivou sílu, která se sama uvědomuje a někdy až virtuosně staví na odiv; pak dychtivé a soustředěné oko zabírá s rozkoší i radostností nové okruhy barev a tvarů, spočívá na nich v klidném uspokojení a vychutnává zpravidla bez ideového účastenství jejich jevovou jedinečnost. " Nesrovnávejme Hálkových vzpomínek na potulky po Balkáně a Haliči, na plavby v Jaderském i Černém moři, na denní i noční bloudění po Tatrách i Krkonošich s Nerudovými zaokrouhlenýmí' a propracovanými "Obrazy z ciziny", jmenovitě pokud jde o stránku názoru a pojetí - tu by špatně pochodil naivní divák ledabyle vyzbrojený na cesty po křižovatkách kultur a národů vedle básnického myslitele, jenž prožívá všude rytmus civílisačního vývoje a bezpečně uhaduje duši národů. Za to odškodní nás v těchto cestopisech z nejlepších básníkových let čistě výtvarné postřehy, které na chvíli okouzlily zrak, naplnily bytost smyslovým blahem a zase pohasly jako úsměv dobrotivé přírody - jaké nadání slovesného malíře projevilo se v takových obrazech! Právem požívají již proslulosti některé světelné feerie Hálkovy z plavby po jižních mořích: náhlý sluneční východ na vlnách před Benátkami, hra růží a fialek na večerním obzoru za Kotorem, fosforujíci jiskření v hlubinách i na hřebenu vln blíže Korfu, stříbrný měsíční vt:čer nad Bosporem. Nebyl však menším umělcem krajinomalby mistr, jenž se kochal několika nezapomenutelnými pohledy pevninskými: strohou tuhosti černohorských skalin, kyprou zelení úvalů nad Cařihradem, přísnými obrysy Vysokých Tater za noci, zvláště však stupnicí barev a světel, kterou za posledních let jeho života ro- 34 zehrál před ním rodný kraj český, po prvé za vzestupu od mdle zelených travin na Labských loukách k bronzové žluti plání porostlých klečí a po druhé za rozkošnického bloudění domovským Ouporem, kde se vysoké a šťavnaté palouky ze stínu starých dubů rozmarně rozvíraly a zavíraly, měníce barvy a světlo, až posléze vtrhl do duše při pohledu na širé, dravé Labe dojem prudké volnosti. Hálkova krajinomalba v těchto cestopisech není ani ztuhlá ani chladná; jiskří mladistvým temperamentem náchylným k rozmaru a k veselí; vyjadřuje neumořitelnou vitalitu, která denně chce dobývat světa; posvěcuje ji humor, jenž jest znakem dokonalého zdraví. Není sporu, že tato zdravá, jará a krevnatá přirozenost bez odstínů a polotónů prozrazuje potomka selského rodu, jenž se valně neodcizil své kmenové půdě, ale stejně jest jisto, že týž středočeský venkovan, nepozměněný podstatně studiem a kulturou, jest nadán význačným uměleckým temperamentem. Nelze tvrditi, že jest to onen ryzí temperament básnický, pro nějž Vítězslava Hálka přeceňovali jeho vrstevníci. Nevadí také, že k němu nebylo přimíšeno ani dost málo schopnosti myslitelské, což před čtvrtstoletím stačilo k popření Hálkovy ceny vůbec. Stačí, že to byl především temperament malířský. Toto poznání, málem samozřejmé pro podružnou větev Hálkova spisovatelství, jakou jsou jeho cestopisy, platí však v neztenčené míře též pro vlastní kmen jeho básnické tvorby. Co z ní ještě předstupuje s oprávněným nárokem před soud budoucnosti? Vedle jadrného a hutného povídkářství zralých Hálkových let a s ním sourodého umění veršové karakteristiky, jímž se šťastně zmocnil řady svébytných figur českého venkova, jest to jediné básnický cyklus "V přírodě", prozářený při veškerém bohatství jevové předmětnosti tak vydatným, opravdu letním sluncem básníkova svítícího nitra. Bude čítán a zajisté i milován ještě dlouho, až ani dorůstající děvčátka nebudou již okouzlována mělkou sentimentalitou a pošetilÝm sebevědomím "Večerních písní", a až nadobro propadnou v makulaturu Hálkovy veršované povídky byronské, jejichž exotism není než špatně maskovaným nedostatkem smyslu pro skutečnost a jejichž načechraně divadelní "obecné lidství" programově, avšak nuzně zakrývá neschopnost individuální kresby. Literární věda ukázala důmyslně a přesvědčivě - Jaroslavu Vlčkovi náleží tu zásluha hlavní - kterak Hálkovo dozrání bylo podmíněno i přivoděno tím, že se umělec, spíše instinktivně než uvědo- 35 mělou úvahou rozhodl nadobro odložiti teorii i praksi svého mládí. Ani selské výrazné povídky Hálkovy ze středních Čech se svými zaokrouhlenými figurami a životními problémy, ani "Pohádky znašívesnice" se svou dřevorytovou názorností, ani lyrika" V přírodě" by nebyly vznikly, kdyby Hálek býval ulpěl na lžifilosofickém a nadobro nebásnickém bludu o umění, které prý obecně lidské platnosti dosahuje potlačením všech rysů národních a individuálních; teprve když překonal tento čelný omyl své mladosti, mohl dozrávati proto, co se velmi povrchně nazývá jeho "realismem". Leč přes to nedostává se plného práva Hálkově nejkrásnější knize, kam shrnul celou lyrickou žeň svých posledních tří let. Literární badatelé hledají totiž v trojdílném cyklu •• V přírodě" především Hálkovy myšlenkové koncepty a jeho světový názor, takže se jim dílo jeví v podstatě lyrikou rozjímavou; není pak divu, že nepřisuzují mu zvláště vysoké hodnoty. Vítězslav Hálek, člověk instinktu a smyslů, byl však vším spíše než myslitelem, třebas si to ve svém osudném sebepl'eceňování sám namlouval.Jeho protivatikánské svobodomyslnictví, podstupující co nejradikálnější zápas se zjevením a církví, nedovedesevyvarovati postojů sebevědomého hocha. Sotva lze si představiti naivnějšího odstínu populárního monismu než jaký vyjadřuje jeho nepřetržité ztotožňování boha a světa, ducha a přírody, síly a hmoty. Podrobí-li se jeho laskavá a úsměvná humanita, provázená nejdůvěřivějším optimismem mládí, sebe mírnější kritice mravní a společenské, neodolá jejím nárazům. Slovem, činnost intelektuální jest tu čímsi zcela podružným, co se koná pro původní citové okouzlení; jakmile by se ozvaly proti těmto improvisacím srdce skutečné filosofické námitky, odmítl by je Hálek svým známým svrchovaným posunem posvěcené ruky jakéhosi básnického hodnostáře. Význam Hálkova naivního naturalismu myšlenkového spočívá leda v tom, že byl básníkovi oporou v jeho smyslovém úsili, vynaloženém na to, aby pro českou lyriku bylo vydobyto volné a raaostné přírody, v níž proudí v plesné šíři sluneční světlo a čistý vzduch, oblévajíce člověka základními podmínkami přirozeného a blaženého života. Spoléhaje na přírodu ve všem a důvěřuje jí bezmezně, Vítězslav Hálek mohl nastoliti u nás onen světlý kult otevřené, pokojné a zářivé krajiny, jehož neznali starší romantikové,ajejž tuším napověděl mladý Jan Neruda, v nedoceněném cyklu "Z kraje" v "Knihách veršů". K. H. Mácha, jenž se děsil lhostejnosti 36 studené přírody k osudu člověkovu, utíkal se přirozeně do večerní a noční krajiny uzavřeného obzoru a horského či podhorského útvaru, kterou si hned jeho obraznost přetvářela až k ireálnosti; také baladikové,podlejejichž názoru číhají na člověka v přírodě na každém kroku temné a záludné mocnosti, vyzývajíce jej k mravnímu zápasu, nemohli se s pocitem bezpečí oddávati kvetoucímu a vonnému náručí země, vztaženému k lidskému srdci za jasného dne. Takto naše básnictví až do Hálka vracelo se k podobným sceneriím, jaké se v české krajinomalbě tmějí až do příchodu Antonína Chittussiho, jenž měl zároveň odvahu i schopnost oddati se pod širým nebem na určitém místě a v určitém okamžiku bezprostřednímu pozorování beze zřetele na abstrakce získané z různých zkušeností a kombinovaných vzpomínek. Také Vítězslav Hálek má tuto odvahu a tuto schopnost čistého malířského zraku, který nechce a nedovede uznávati vyšší pravdy nad empirickou přirodu měnící se každým okamžikem souhrou slunce a vzduchu. Prospěl-li v tomto smyslu Hálkovi jeho naturalistický optimism myšlenkový a pomohl-li mu při uměleckém sebeosvobození, dosti vykonal a s lehkou myslí můžeme mu prominouti jeho naivnosti ideové. Vítězslav Hálek, u něhož spontánnost tvoření nebyla nikdy provázena intuitivní jistotou o tom, jakou formou má vyjádřiti své kypící bohatství niterné, nevěděl sám, zda impresionistické postřehy zrakové zavře raději do stručné formy písňové, či rozvede výmluvnou prósou lyrické causerie, i jal se střídavě užívati genru obého. Vycházely totiž současně s cyklem "V přírodě" pod čarou "Národních listů" jeho půvabné kruhy popisných, malebných a anthropomorfisujících prós "Z podzimní saisony v přírodě", "Několik zimních paprsků" a "Jarní saisona v přirodě"; těžko říci, zda v oblasti lehounkého, skoro tanečního vděku či v oblasti vtipného, dobrodušného humoru prokázal tu Hálek větší virtuositu. Ale v paměti potomstva byly zastíněny tyto" pohádky z přírody" nadobro veršovanou knihou, ačkoliv v čistotě výrazu a v lyrické svéprávnosti vzdálené veškerého pamyšlení a pafilosofování dá znalec přednost prosaickému ztlumočení hlasů a hlásků, pohybů a kmitů v přírodě. Hálkův životopisec poučuje nás, že ve dvou českých krajinách zrodil se cyklus •• V přírodě" : na Ouporu v rodném Mělnicku a na Závisti nedaleko Prahy; tu i onde blížil se Vítězslav Hálek k přírodě zároveň jako umělec i milenec. I průměrný milovník českého kraje mohl za 37 sedmdesátých let snadno pochopiti ptivab ouporského zátiší pod vinorodou skalou mělnickou a na stoku dvou širokých. požehnaných řek s mohutnou homolí Řípu na obzoru - měkké a vlídné barvy se- , lanky kladou se tu na obrysy krajiny heroické. Za to háje a lesíky na vltavských svazích proti Zbraslavi nebyly v mírném a tlumeném svém vděku věru ničím, co podle tehdejšího vkusu dostačovalo malebné kráse; teprve objevitelské oko umělecké musilo zde zjistiti, zachytiti a zamilovati si slastné kouzlo nenahraditelného domova. Chtěl-li Karel Hynek Mácha žíti s přírodou a v přírodě, vyčkal v Praze ptilnoc a vydal se při skrovném svitu měsíce do křivoklátských nebo karlovotýnských lesti, tam v divokých roklích nad hučícím potokem a pod zříceninami starých zdí uprostřed neproniknutelného hvozdu číhal na východ slunce, opojen pozorováním, jak světlo neúplné neb tlumené do fantastična přetváří temné obrysy bal1adických koutti. O čtyřicet let později cítil se Hálek rovněž stísněn a zrazen v dusných pražských zdech a toužil stejně dychtivě po přírodě: za jarního neb teplého odptildne, když slunce vládlo svrchovaně obloze. a vzduchu, dal se zavézti do Závisti a tam, kdesi nad útesy neviditelné Vltavy, přítuli! se ve trávě nebo v mechu blízko k prohřáté hrudi země a docházel svrchovaného blaženství, mohl-li pohledem co nejpřímějším a v sousedství úplně bezprostředním vnímati drobné výjevy z rostlinné i živočišné říše, nad jejíž zelenou oblastí prohání se lehký vítr a usmívá se životodárné slunce. Stačíval mu kratičký okamžik zasvěcení a posvěcení, jehož netoužil "v květ utrmácet stoletý", ale dovedl jej vypíti až na dno; prožil v něm někdy vytržení panteistické modlitby a jindy smyslně rozkošný pocit věčné svatby v přírodě: "Dnes do skoku a do písničky! - Dnes pravá veselka je boží, - dnes celý svět a všeckovpárku - se vedou k svatebnímu loži." Nejsou vzácností mezi Hálkovými přírodními motivy láskyplné a pečlivé perokresby, kde ruch v travách a na stromové větvi oživuje jako by pod zvětšovacím sklem básnického přírodopisce, jenž, tiše přikrčen, levicí přidržuje svou jemně broušenou lupu a pravicí zdobným rukopisem zapisuje to, čemu sám tak přiléhavě říká "drobnojemný obrázek" : zbloudilí mravenci s ranci jako pašeři lopotí se ve zdraví v hedvábném mechu pod jedlí; zralá jahoda v podkeří potměšile a s rozmarem půl vábí a půl kreje; nad starými kořeny po zeleném oblouku z kapradí leze pavouček, aby viděl modré klenutí pomněnek a 38 zlaté paprsky jezdící skrze zábřesky větví; jiný pavouk mezi dvěma lehkými buky chodí s kuráží jako paňáca po provaze a za chvilku zase napodobí vážným krokem vojáka na stráži, vábě tak k sobě panny mouchy. Odkud všecka tato gracie miniatur až japonsky křehounkých? Soustředěný pohled z blízka veden jest láskou co nejdiivěrnější, která si personifikací ještě více přibližuje to, v čem se jí zalíbilo. ale zároveň jasný humor jiskrné vervy vnáší svou groteskní nesouměrnost do nepatrných krajinných výsekiiv. Takto se Hálkovi přede všemi lyriky našimi podařilo namalovat pole a louku, aniž potřeboval jakékoliv kulisy a jakéhokoliv lidského výjevu. A přece zachvívá tu život velmi rušný nivou prohřátou až po srdce a koupající se v modrém vzduchu májovém: žitný lán tančí šustě hedvábným šatem skočnou, objímán a líbán sluncem; na jetelišti zlatí brouci hledají čtyřlístek lásky a pamlsalky včelky ptají se po něm v medu; na mezi dvoří se starý bodlák sedmikráskám. které se otřásají smíchem; osením letí větřík s básníkem a rozvlňujíce je šeptmo popíjejí jeho viini - není věru potřebí lidských postav tam, kde každý přírodní jev nadán jest sám schopností pohybu. dění, rozmaru, a kde po celý boží den chodí to nejinak než na středočeské vsi básníkova domova. Jako svérázný malíř háje a světlého lesa požívá Vítězslav Hálek právem proslulosti, jíž neotřesou ani námitky pedantů nechápajících právě tajemství toho, co nazýváme odvahou malí3"ského oka; jde-li o názornost krajinářského objevu. pravý umělec raději překreslí než nedokreslí, kdežto opatrný školomet octne se vždycky v rozpacích. jež nejčastěji zamaskuje pohodlnou výtkou pravděnepodobnosti. I ziistanou Hálkovou pýchou smělé zkratky postřehii vysoce svébytných, které uváděly v úžas čtenáře nezvyklé dívati se výtvarně: laň pijící za šera červánky z jezera hor; bělounká bříza. jež vyběhla z lesa na pokraj jako kozička ze stáda; cesta klenutá do lesii jako bílý miistek; břízy bílé jako křída se zelenými fábory, představující slavnostní praporce na lesním okraji; čtverák větřík, čechrající kadeřemi mlčících a podřimujících lesii, které si odměřují každý dech; stromy chodící lesem na večer před lunou; nalomená bříza na lesním hřbitově piil jako kříž. půl jako kazatel; měsíc v priihledném šatě se samým třepením, máčejícl zlatý lem v hloubce jezerní. Kdo se zadívá pozorněji do těchto obrazů rozkošně mladistvých ve 39 své nekonvenčnosti a stále doprovázených veselým rozmarem, pozná, že Hálkova přírodní lyrika podává více než sama slibuje typickým veršem programním: "jde jaro a v mysli probírá, jakých má barev a zvuků." Neníť posledním kouzlem knihy "V přírodě" zvláštní dar zachycovati pohyb, ať se jím mění tvar neb barva, krajinný průhled či obraz oblohy; snad proto Hálek líčil tak rád let ptáků a spád potoků, hru hladiny rybníka a kmitání motýlů - i v tom d~konalý impresionista. Jest třeba začísti se do několika karakteristických básní cyklu, aby vysvitla zvláštní lyrická metoda Hálkových obrazů přírodních na př. do písně o nedočkavé bříze vyběhnuvší s poselstvím jara před les (I, 10), nebo do romance o milostné hře potoku s olšinou (1, 14), nebo do rosného svítáníčka nad strání s přerozkošnou motýlí arabeskou v závěru (II, 21.). Zde všude obraz uveden Jest v pohyb, zvukové dojmy mísí se s počitky zrakovými, až dosáhne básník nálady, jež se přelévá z přírody do jeho vlastního nitra a odtud proudí strhujícím tokem jarní bystřiny k čtenáři - na konec vše vlaje, vlní se, plyne a houpá se jako zlatá a kmitavá atmosféra letního poledne, za něhož hasne vůle a otevírají se smysly. Vítězslav Hálek, básnický malíř, byl z rodu impresionistů a proto se přírodě úmyslně i nevědomky vzdával, doveda málokdy v tvořivém individualismu vtisknouti krajině' nesmazatelný ráz své osobnosti a svého prožitku; skoro vždy mizel za ní a podřizoval se pokorně jejímu milostnému rozmaru; ostatně pokorněl a uskromňoval se zcela patrně v průběhu svého vyzrávání. Kdo umí v lyrice přesně odlišiti citovost od sensibility a melodii nitra od šumu nálady, nepřisoudí knize" V přirodě" zvláštního citového bohatstvf, třebaže literární konvence tvrdívá opak. Zde, myslím, utajen jest sám kořen bytostného rozdílu mezi Vítězslavem Hálkem a Janem Nerudou a zvláště mezi jejich oběma hlavními díly lyrickými, cyklem "V přírodě" a "Prostými motivy". Každý Nerudův prostý motiv, i když zhušťujícím a výrazným svým slohem hromadí rysy krajinně malebné a náladově karakterisujíd, soustředí se kolem mocné citové zkušenosti, kterou promítá přírodním obrazem a často pak znovu podtrhuje pointou - jak tu vše prožito, přezkoušeno v krvi, v čivech a v srdci 1 Jan Neruda neslouží přírodě, nerozjíhuje se v náladách, nespokojuje se tím, aby byl pouhým plátnem napiatým před kvetou ci nivou a před prozářeným lesem. kam slunce, vzduch, modrá obloha a zelený stín vrhají své rozkošné stopy - .nad 40 tím nade vším vládne jeho osobnost, hluboce citová a skoro odmítavě ozbrojená životními zkušenostmi. Nejde dojista pouze o rozdíl básníka třicátníka a čtyřicátníka neb o změnu a vzestup techniky mezi sedmdesátými a osmdesátými léty; zde stojí proti sobě dva základní typy lyrismu. Nerudův typ, neporušený struskou plané ideové rozjímavosti, jest beze sporu čistší a mužnější, ale to nás neopravňuje k tomu, abychom hálkovský typ podceňovali neb dokonce zavrhovali. Práv~ takového malíře slovem ochotné a povolné smyslovosti. nadaného věrnou a důvěřivou láskou k přírodě, šťastného rozmarem a mladého smyslem pro hru bylo naší lyrice třeba, aby se jí otevřela volná říše vzd,uchu a světla, jež stejně vbásnictví jako v malířství moderním znamená osvobození. (1920) 41 nA N TAR" S V A TOP L li K A Č ECH A V básnických počátcích Svatopluka Čecha z druhé polovice šedesátých let proniká občas živel exotický sytého východního zbarvení; pestříť se cizokrajnými barvami divokého a smyslně opájejícího světa hned první báseň, jež uvedla dvacetiletého začátečníka do veřejnosti, nOtrokyně", zhuštěná zanedlouho na "Kandiotky", i první rozsáhlejší skladba, mořská fantasie "Bouře", kterou Svatopluk Čech podle obecného úsudku stanul v popředí mladého literárního pokolení. Tato horká vlna dekorativní romantiky východní, která před Svatoplukem Čechem na čas zachvátila Vítězslava Hálka a Václava Šolce, a jíž později v stupňované míře podlehl Jaroslav Vrchlický i Julius Zeyer, dolehla na českou půdu značně opožděně, neboť západními i východními literaturami evropskými probíhá již v první polovici XIX. století. Anglickému básnictví otevřely barvitý a vášnivý orient po starších podnětech Beckfordových a Hopeových veršované povídky Byronovy a Mooreovy v druhém desetiletí věku XIX. V Rusku, které mělo svůj východ na dosah ruky a zbraní, zahájili tento směr o deset roků později samostatní žáci Lordovi s dvojicí básníkt'i "Bachčiserajského fontánu" a "Ismaila beje" v čele. Skoro současně zdomácňují mladší romantikové francouzští, po stopách Hugových "Orientálů" a za silného vlivu výtvarného umění, v asijských i afrických krajinách bizarní krásy a překvapující vášnivosti. V Německu pak, kde orientální cizokrajnosti půdu dáyno již připravili Goethe s Platenem svou západovýchodní moudrostí lyrickou a Hammer-Purgstall s Riickertem svou učenou i výchovnou orientalistikou, ohlušoval za třicátých a čtyřicátých let Hugův nohsled a napodobitel Freiligrath tlustě naneseným východním exotismem, strakatícim se vyzývavě v šosácké šedi tišiny předbřeznové. Vlivy těchto světových vzorů střídají a kříží se v Čechových prvotinách, jejichž místní zabarvení má ráz čistě knižní a odvozený, dokud vlastní pout na Kavkaz nenaučila básníka pohlížeti reálněji na národopisnou směsici a krajinná kouzla přední Asie. Značná část Čechových východních motivů. zůstala v pouhých náčrtcích a zlomcích, k nimž se básník již nevrátil, když se trvale rozhodl zpracovávati látky domácí a řešiti časové otázky v nich skryté; jen stručné narážky a nápovědi v pozdějších dílech svědčí, že jeho obraznost nezapomněla úplně na prvky, které karavany učených i bás- 42 nických exotiků snesly do romantického písemnictví z různých končin bohatýrského a malebného východu. K některým postavám a námětům vrátil se, byť jen zkusmo a bez konečného úspěchu, Svatopluk Čech několikráte, k žádnému častěji než k staroarabské pověsti o Antaru. Znalci a dějepisci písemnictví arabského překonávají se v chvále nejproslulejšího ze sedmi pěvců slavené Mual1agíl.ty; cestovatelé po Arabii a Syrii snášejí doklady, kterak po třinácté století uchovává se v lidu skvělá pověst beduinského Bayarda, jenž byl rekem i básníkem v jedné osobě; román o bohatýrských jeho činech náleží k nejpopulárnějším knihám přední Asie, avšak literatury evropské nechaly doposud takřka nepovšimnuta tohoto velkého hrdinu Vll. století. Dvě ok;olnosti dodaly autoritativní váhy proslulosti Antarově: básníka doby pře di siamské stále připomínala lidu věřícímu jeho kasida vyšitá zlatými písmeny na hedvábí a zavěšená v svatyni kabské. národního bohatýra arabského uctil Mohamed, mladší jeho vrstevník výrokem, že jest jediným z domácích reků, které by byl rád osobně poznal. Je-li Antarova kasida, opěvující s mohutným sebevědomím vlastní statečné činy a jeiich nástroje a s rytířskou horoucností lásku k milence Able, typickým příkladem staroarabské lyriky předmohamedánské, jsou historické osudy Antarovy skutečně prototypem národního života beduinského, zvláště z období předislamského. Antar či Antarah z kmene Abs, syn či vnuk Šaddadův, ztělesňuje ve skvělém svém osudu trojí hlavní obsah starodávného beduinství v pustém srdci Arabie: neústupné úsilí dokonalého muže o čest, zdůvodněnou čistotou krevní, pohání syna černé otrokyně Zeliby, aby chrabrými činy vynutil si na urozeném otci legitimování; stálé zápasy o slávu, svobodu a pokrm s kočovnými kmeny sousedními, hlavně s příslušníky rodu Dilbjan a Tajji, uvedou neúnavného bohatýra na vrchol proslulosti, kterou tradice pojí s bojem hřebce Díl.hise a klisny Algabry; věrná a vytrvalá láska ke vzdálené sestřence Able zaplétá jej do neksmečných krvavých sporů s její ošemetnou rodinou, až konečně přece Antar ruky milenčiny dosáhne. Čest a pomsta, láska a krev, věrnost srdce a hritza meče, nedchylná statečnost v boji a sebepřemáhající hrdinství ještě ve smrti - toť stále se opakující motivy v životopise tohoto velkého Araba dějin i pověsti, jejž brzy vidíme cválati v bílém burnusu s dlouhým kopím v ruce na čistokrevném hřebci v popředí bojovníků vyprahlou 43 písčitou pouští proti škildcilm vlastního kmene a brzy chvátati na věrné velbloudici za milenkou Ablou, skrývající se na oase ve stanu kočovném: zpěv, útočně posměšný i milostně toužný, provází Antara na jeho výpravách za slávou i láskou. Učencům poštěstí se sotva kdy úplně odloučiti v Antarových osudech báseň od pravdy, ježto pilvodní kasida vypravuje o nich tak málo a pozdní obrovský román arabský tak mnoho, a zde jest postava pěvce a hrdiny do té míry zidealisována, že v tomto zrcadle mužné šlechetnosti a velkodušnosti, politiky i výmluvnosti vyrilstá Antar přímo ve vzor příkladného Araba. Ale historický obraz je tu zakalen ještě jinými prvky: předmohamedánské beduinství pozměněno bylo prilběhem století živly islamskými: dějiště bylo ze středoarabské poušti posunuto severněji do krajil úrodnějších a tím etnický ráz vypravování byl značně setřen; perské motivy náboženské i básnické umožnily přístup vynalézavé a pohádkové obraznosti, značně se lišící od pilvodní arabské přísně věcné epiky - takto seskupilo se kolem postavy Antarovy mnoho různorodých prvků z lidové tradice předoasijské, a pilvodní jednota národní i epická byla porušena. Této veliké volnosti motivické, nabízené rilznými versemi arabského románu o Antarovi, užil vydatně slovanský spisovatel, v jehož zt1umočení poznal Svatopluk Čech proslulou pověst beduinskou. Byl to ruský národopisec a orientalista polského pilvodu a pochybného politického přesvědčení, učený a plodný Josef Senkowski (1800-1858), jenž v zahraniční službě v Cařihradě i na rozsáhlých cestách v Přední Asii i v Africe si získal rozsáhlé znalosti netoliko jazykil, ale i národů a mravil východních: jako profesor orientalistiky v Petrohradě, jako horlivý překladatel a neúnavný publicista horlivě pak těžil z těchto známostí a přinesl do ruské literatury značnou zásobu látek a motivil indických. semitských, iranských i mongolských. Almanach "Novoselje" na r. 1834 otiskl z pera Senkowského pilvabně vypravovanou "východní pověst" "Antar", kterou ZllOVU vedle Fr. L. Čelakovského, jehož překlad přinesla záhy "Česká včela", po 13 letech přeložil do II. ročníku Zapova "Poutníka" Jan Slavomil (Tomíček). Bylo to jak v tradicích "obrázkového časopisu pro každého", tak v tendencích překladatelových: Zapilv obratně redigovaný list rád přinášel národopisné, zeměpisné a historické obrazy a povídky, hlavně z východu slovanského a asijského; Tomíček pak, sám praktický stoupenec slovanské vzájemnosti a na- 44 dšenec pro národopis, horlivě překládal a komplikačně tlumočil z rus· kých spisovatelů to, co by českému čtenáři odmykalo přístup k barvitému světu východnímu. Antar z pověsti Senkowského nemá mnoho společných rysů. ani s historickým básníkem Muallagaty ani s hrdinou pozdějšího románu arabského. Děj z arabského Hedžasu přeložen jest k Eufratu do starodávného Tadmoru syrského; syrské prvky tradiční i náboženské s bájeslovnými a pohádkovými živly perskými zastírají původní staroarabský ráz, takže. zvláště pře di siamský duch beduinský z příběqu nadobro vyprchal; celek přesunut do vladaření kalifa Omara a vypraven příměsky mohamedánskými. Velice mocně vystupuje v kompilačním podání Senkowského duchová oblast nad smyslová, takže tvrdá skutečnost střídá se stále se vzdušným přeludem jakoby fatamorganického původu; kdežto však autenticky arabští zloduchové džinové vystupují episodicky, jest hlavní ženská postava, krásná a moudrá Gjul-nazar z rodu peri, dobrých to vil, které vlastně pocházejí z kruhu Avesty, a jež Mooreova básnická povídka učinila v Evropě populárními. Ale nejpodstatněji obměněna ústřední postava Antarova, byvši takřka nadobro zbavena tradičních svých znaků. Antar Senkow· ského jest hrdina, nikoliv však zároveň básník; zcela nemístně a zby. tečně zapleten jest do příběhu episodickým způsobem arabský básník Lebld, Antarův současník a jeden ze sedmi pěvců Muallagaty, kdežto Antar předvádí se jako neučený muž činu a bohatýrství. Neprovází ho jeho slavná klisna Algabra, nýbrž kobyla Balka, velikou láskou jeho celého života není Abla, nýbrž peri Gjul-nazar, která se mu zjevuje v podobách nejrůznějších; k čtenáři nedoléhá nic z jeho zápasů o čest a svobodu rodného kmene, ani z jeho úsilí o rodovou legitimaci, ani z jeho bojů o odpíranou ruku Ablinu; Antarova smrt se vypráví úplně odchylně jak od tradice historické tak od starodávného podání romá..; nového. V šamské pustině nad zříceninami starobylého Tadmoru přemýšlí opřen o zkrvavené kopí a pohlížeje do černých očí věrné své klisny Balky, proslulý hrdina Antar, zžírán hladem a odporem k lidské společnosti, od níž sklidil za všecky oběti lásky a přátelství pouze nevděk a zradu. Pozornost hladového bohatýra upoutá krásná sajka, za níž se Antar na Balce cvalem pustí. Již již by ji bylo stihlo kopí rekovo, když tu jal se pronásledovati lehkonohou gazelu obrovský černý pták. An· 45 tar z pronásledovatele stává se rázem ochráncem bezbranného tvora a zamíří pevnou ranou na dravce. Zasáhne jej, ale jest sám omráčen pískem, zvířeným ohromnou perutí klesajícího velikána, a zpozorovav ještě vděčnost v očích zachráněné sajky, ztratí se zraků celý příběh. Na to upadne ve zříceninách paláce tadmorského v h4.uboký spánek, z něhož procitá všecek užaslý: jest v báchorkově krásné komnatě, obklopen všemožnou nádherou i pohodlím. Stalť se hostem Gjul-nazary, královny duchův, vládnoucích Tadmorem, která nejprve skvěle jej pohostí, pak mu vyjeví, že jest sajkou, kterou vyprostil ze spárů hrozného džina Gira, a posléze mu vypráví osudy Tadmoru od doby Šalamounovy. Krásná peri odvrací Antara od pohrdání životem lidským a vybízí jej, aby odměnou za služby jí samé prokázané vyžádal si jednu z tří velkých útěch a rozkoší pozemských. Antar dychtivě sáhne po darech mu nabízených a volí nejprve slast msty. Nevrací se ke královně do Tadmoru dříve, dokud nevypil této rozkoše až na dno, kde nalezl hořkou neodstranitelnou pachut palčivé krvelačnosti. Gjul-nazar dává mu nyní prožívati blaženství panování, a z toho se Antar kochá tak dlouho, až pozná, že vladař, buď sebe šlechetnější, u svých poddaných dochází vždy nedůvěry a nelásky. Nyní teprve smí sáhnouti po třetí rozkoši, kterou mu peri nabízí, po rozkoši lásky. Poznav z hovoru vzácné své hostitelky, že ona byla ženou, po níž po celý život toužil a jíž hlt:dal, nachází slast nekonečného milování v jeiím náručí, ale vymiňuje si jediné: "Prosím tebe, zhasiti můj život při poslední kapce této slasti, kdykoliv na mně zpozoruješ, že hořkost již v ní se rozlívati počíná." Gjul-nazar přislíbí mu to, a oba ret na rtu, srdce na srdci vypíjejí slast lásky několik let. Ale jakmile peri poznala, že Antar se nudí, nejsa již rozpalován láskou milenčinou, zhasila podle slibu jeho život. A tu se opravdu zdařilo Senkowskému lyrickou prósou, plnou ohně a světla, postihnouti východní kouzlo lásky silnější nad smrt: "Antar přikovaný k ústům plamenné milenky něžně usnul na jejích ňadrech, usnul navždy. Peri s posledním políbením vdechla v sebe jeho duši a spojila ji se svou vlastní. Ona splnila svůj slib. Duše Antara bude věčně žíti lásce v duši jeho družky, neokusíc hořkosti, která v příjemnostech této vášně v životě pozemském následuje. Život jeho najednou zhasl, ale v těle jeho i po smrti všecky žíly dlouho ještě chvěly se v ohlasu blaženosti posledního okamžení, podobně k tomu 46 jako zvuk posledního udeření křesťanského zvonu bezkonečně doznívá v temných horách libanonských. Věrná Peri nepouštíjej ze svého objetí. Ona vášnivě tiskne k srdci chladnou mrtvolu milencovu, polévajíc ji hořkými slzami; její žhoucnost rozhřívá mramorovou jeho povrchnost, a chladná mrtvola ještě pociťuje lásku na povrchnosti své, Údy jeho zmodraly, tělo již odpadává od kostí,ale Peri vždy ještě sním se nerozlučuje. Ona tajně drží v rukou pomíjitelné ostatky milovaného člověka a tiskne je k bílým jako mléko ňadrům svým. Ona nikdy nerozloučí se s tím, jehož tak plamenně milovala. Šťastný člověk! - Ejhle, již Antar proměnil se v sinou, suchou, ošklivou kostru. Ona nicméně ani na okamžení nevztáhla ruce své, jimiž při smrti byla jej objala, a suché kosti milencovy osypané jejími pocelky, nejednou proniknuty jsou pocitem nejsladší něhy. Ale i kosti zpráchnivějí. Kosti Antara zpráchnivěly, ale srdce dobré milenky se nezměnilo. Po uplynutí několika století ještě mohli byste viděti jemnou Peri nepohnutě ležící na tom samém místě, kde ona naposled opojila se blažeností lásky v jeho objetí. Jednou rukou podpírala ona překrásnou svou hlavu, 0stíněnou černými vlajícími vlasy; v druhé držela hrst popelu; celý to pozůstatek velikého mezi lidmi Antara. Ona líbezně pohlížela na tuto hrstku vypáchajícího prachu: z očí jejích upadla na něj slza, a prach milovaného smrtelníka, ovinuv okamžitě tohoto posla srdce milenčina, ještě jednou zakypěl slastí." Lze se snadno dohadnouti, co upoutalo Svatopluka Čecha na této východně romantické látce, když ji ve volném zpracování Senkowského nalezl ve výborném Zapově časopise před březnovém. Zářil z ní orient oněmi okouzlujícími barvami, které tolik milovalo Čechovo mládí: arabský hrdina a syrská královna duchů nesli s sebou zároveň ovzduší bohatýrské epiky i čarovné báchorky; chmurná hrůza pouště střídala se tu se smyslnou nádherou rozkošnickéhopalácekrálovnyduchů,jejž Senkowski dovedl vylíčiti s malebnou sugestivností; něžná výmluvnost milující ženy doplňovala zde prudký spád řeči skutečného reka bez bázně a hany. Jeho povaha nakreslena byla u Senkowského rysy, jež nemohly nevábiti mladého byronovce českého. Antar, jak zpodobil jej ruský romantik, řadí se k záhadnému typu rozervaných a zasmušilých synů individualistické doby, kteří se zklamali v lidstvu a proto jím trpce pohrdají; chtěli by člověčenstvu navždy uniknouti ,a v pyšném osamocení staví na odiv svou soběstačnost; praváhyron- 47 ská či lermontovskákrev krouží v tepnách tohoto beduinského Timona. Jest myšleno ryze v duchu Lordově, že Antarovo misantropické pohrdání a jeho blaseovaná nuda mají býti léčeny slastmi a rozkošemi, mezi nimiž však naprosto chybí faustovská rozkoš poznání, takže rek hedžaský a milenec tadmorský se řadí spíše k donjuanskému typu; i sardonický hrdina nejosobitější skladby Byronovy byl by ochotně z rukou některé peri přijal slast msty, slast panování, slast lásky. Takto stojí Antar uprostřed dvou povah příznačných pro Čechovo mladistvé tvoření: mezi Henochem, jenž se odvrátil pohrdavě od lidí, a Andělem, kterého rozkoš lásky svádí s dotavadní dráhy, s tím rozdílem arciť, že Antar láskou k nadzemské víle dochází spásy, kdežto Anděl vášní k pozemšťance se připravuje o nebeskou blaženost. Nemůže býti pochybnosti o tom, že melodramatický závěr pověsti Senkowského především upoutal Čechův snivý idealism jinošský, s nímž se v jeho básních setkáváme co krok; jsou to právě názvuky této arabské velepísně lásky, překon~vající jednak nebezpečenství ochabnutí milostného citu, jednak i hrůzu smrti, co se nejsilněji ozývá z Čechových variací antarovské látky. Nejstarší dvě zmínky o Antarovi čtou se mezi Čechovými prvotinami ve dvou zlomcích, které vydavatel Čechovy pozůstalosti, Ferdinand Strejček (SS. XXVII, str. 292-301) spíná záhlavím •• Bez názvu" v jednotu a klade do r. 1868. Jest to oslava básníka snílka, jenž v •• omrzení světa bledém" utíká se do lesní samoty k rybníku a odtud jest vyrušen zjevem krásné dívky cikánské provázené obludnou stařenou. východní půvab divoké tmavovlásky nítí v Jarmilovi celou soustavu představ z exotické Asie; sní o palmách, o 'cizokrajných otrokyních, stanu kupcově, o setkání dvou karavan na ~oušti, o rájích Mohamedových, o rýmech Hafisových, a celá situaceúdivného okouzlení Jarmilova se shrnuje do veršů: •• Jak Antar zočiv paláce duchů v pouště středu. tak zžásl Jarmil." Druhý zlomek, různý rytmicky i intonačně, uvádí tutéž cizokrajnou dvojici ženskou v divokém rámci letní bouře. Cikánská dívka dřímá a má erotický sen východní z dalekého domova. Pod palmami sedí dlouho- 48 bradí starci. naslouchajíce vypravování snivookého pěvce. jemuž právě řeč usnula na rtech. Bavil své posluchače v turbanech pověstí o Ántarovi. Zlomek končí se slovy: "Hlavu svislou, ruce povznešeny. jak by tamo dostoupil byl v dě;i, kterak Antar nesmrtelné ženy oslnivé poklonil se kráse. Avšak stoji něm a nehýbá se. Náhle starci ti jak řada stínů odchvějí se větru ševelem, a jak Antar v milenčině klínu vlJprávěč se sesul popelem." Všecky tři narážky na pověst o Ántarovi. z nichž dvou jest použito za přirovnání a jedna vyplňuje polovzpomínkový sen mladé cikánky, zůstávají ve věrné shodě s různýmimístypovídkySenkowského;jestpříznačno, kterak každou tu antarovskou zmínku provází názorná představa arabské pouště s palmami. s karavapou, s epickým pěvcem a sfatam organickým přeludem. Když po ctyřech létech r. 1872 sáhl Svatopluk Čech k pov~sti. aby ji zpracoval v skladbu rozsáhlejší. počínal si vůči Senkowskému již volněji. (SS. XXVII, str. 336-338). Naznačuje to hned iambické čtyřverší předeslané jedinému zachovanému zpěvu složenému v trochejích: "Arabskou báj jsem četl kd'lsi. teď v paměti mé ožila. a v zatemnělé jeji rysy má duše žal svůj složila." Obsah zlomku potvrdí zde učiněnou nápověd. že Čech básně svůj zpěv o Ántaru. spoléhal prostě na svou pamět a nepřiléhal k zapomenuté předloze v Zapově "Poutníku". Tlže jest však dohadnouti se, ke kterému motivu dané látky připínal svou melancholii. Vstup neliší se ničím od počátku povídky Senkowského. Ántar hrdina a ne zároveň básník - vrací se z boje poraněn a zároveň zbaven víry v lidi. ano i v sebe •.• s úsečnou působivostí kreslí šest pěti49 stopých trochejů tuto chmurnou podobiznu beduinského· rozervance. Co však následuje a vyplňuje ostatek zlomku, nemá u Senkowského předlohy. Antar uprostřed bojů stále toužil po půvabné své ženě a po stanu skrývajícím na hebkém koberci její něžné vnady. Nyní chvátá za ní na svém koni s kopím v ruce, ale když se přiblíží k jejímu stanu, slyší odtamtud zpěv: krasavice horoucně touží nikoliv po něm, nýbrž po milenci, projevujíc odvahu následovati ho kamkoliv a odsuzujíc pohrdlivě svého temného, hrdého, nemilosrdného manžela. Třesa se a bledna, vniká Antar se zrakem děsně svítícím do stanu, vytasiv meč a za okamžik se vrací, provázen chropotem smrtelným. O nevěře Antarovy ženy nevypráví ani staré podání arabské ani pověst Senkowského, naopak i Abla i Gjul-nazar jsou hrdinkami věrné a. neporušitelné lásky. Snad šlo Čechovi o prohloubenější a samostatnou motivaci Antarova zatrpklého pohrdání člověčenstvem, jež nalezl u Senkowského a tu hledal v trpkých zkušenostech milostného rozčarování nevěrou ženinou; takto vnikal 00 antarovské látky týž dočasný pesimism, ironisující trpce každou ilusi, jejž poznáváme vpěti zpěvech rovněž zlomkové skladby "Nemo", vzniknuvší o rok dříve. Tímto způsobem byla by vyložena alespoň částečně nápověď předsloví o "žalu básníkovy duše vloženém v zatemnělé rysy báje". Avšakjen částečně: sotva další průběh děje byl pojat v duchu takového chmurného desillusionismu, naopak zdá se pravděpodobným, že by se byl v dalších zpěvech Antar povznesl k poznání lásky netoliko vyšší, ale přímo absolutní, a že v tomto poznání by se byla jeho temná a přísná duše vyjasnila. Leč fragment sám nepřipouští odpovědi určitější. Těchto šedesáte kusých veršů není nikterak bez umění. Pevnou rukou načrtnut jest protiklad zachmuřeného bohatýra a jeho lehkoduché, záletné ženy; prudký spád duševních hnutí v mysli beduinského reka sfrhuje dramatickou silou; úlisnými kouzly vpadá do mužné epiky čtvero uměle kroužených sloh osudné písně toužící milostnice, jež mají netoliko běžný východní žár, ale i pravé zbarvení arabské a mohamedánské; střídání epiky a lyriky, tak příznačné básnickým začátkům Čechovým, jest tu provedeno šťastně a promítnuto jako souhra živlu mužského a ženského. Pravý oheň mladistvé inspirace básnické kreslí své arabesky po zlomkovitých obrysech této východní improvisace, nabízející psychologickému výkladu nejednu záhadu. S tímto anj:arovským zlomkem z počátku sedmdesátých let, uchylu50 jícím se podstatně od tradice arabské i od zpracování Senkowského. jen velice volně souvisí uzavřená balada "Antar", kterou Svatopluk Čech r. 1377 vložil do povídky "Poslední jaro" otištěné po prvé v "Lumíru" (SS XII, 277-279). Básník tu svou baladu netoliko přednáší, ale zároveň kriticky posuzuje a to způsobem nasvědčujícím, s jak hořkou ironií a s jak skeptickým smutkem pohlíží zralý, zkušenostmi života poučený muž na příjemné iluse přecitlivělého jinošství; toto stanovisko vysvítá kromě přímých poznámek básníkova mluvčího Pavla také z celého zarámování, jakého se v povídce dostalo arabské romanci o Antaru. "Poslední jaro" jest nejchmurnější z povídkových prací Čechových. v nichž elegický básník žalující do ztracené mladosti, do zmařeného života a do tíživé, neplodné samoty zllsadil do libovolného rámce krajinného i dějového vlastní podobiznu, zkreslenou pesimisticky. Skrývá se tu neúplně za rozervanou postavou churavého, životem zklamaného žurnalisty, někdejšího básníka Pavla, který předčasně zestárlý a nemocí podlomen přijíždí na venkov, aby tam hledal zdraví a nalezl smrt. Mezi zastávkami Pavlovy pouti za milosrdným osvobozením naprostého zapomenutí zaujímá tragikomické místo výlet vylíčený ve IV. kapitole povídky, do něhož Pavel jest nucen maloměstskou šosáckou společností; na jeho sklonku promluví několik závažných slovo lásce a lidském osudu s farskou vílou Cilkou, jejíž svěží a zdravý půvab dívčí sentimentálně okouzlí jako poslední léčka života zachmuři1ého churavce, předurčeného skonu. Na výletě setkává se Pavel s troubadourem venkovského Kocourkova s lékárnickým tironem a nadšeným veršovéem Bohumírem Vlnou, ušlechtilým, avšak prostoduchým idealistou, samolibě strojeného zevnějšku i divadelního vystupování, takže v něm může s pohrdou odmítati takřka ztělesnění svých někdejších vlastních bludů básnické sentimentality; ačkoliv Pavel nepochybuje o Vlnově čestném karakteru a mladistvé opravdovosti, přece se k němu chová nevlídně jako muž životem zocelený se chová nevlídně k vlastní pošetilé mladosti. A tomuto maloměstskému minstre10vi s kytarou na růžové stuze a s věncem z kukaček na dlouhých vlasech, jenž přednesem svým oslňuje maloměstské slečinky, vložil Svatopluk Čech do úst baladu o Antarovi, která by měla spíše slouti romancí. V třinácti pětiveršových slohách iambického chodu a s mnohými rytmickými nepřesnostmi parafrasují se hlavní motivy pověsti Sen51 kowského; nejeden spojující člen dějový jest vynechán. takže postup vypravování stává se poněkud nejasným; psychologické pohnutky Antarovy i sličné Peri jsou značně posunuty. Na rozdíl od Senkowského i staršího zlomkového zpracování Čechova. za to však ve shodě s původní tradicí arabskou. jest Antar především proslulý pěv.ec. jehož píseň "tajemná i žalná" daleko široko okouzluje a plní posluchače touhou; válečné hrdinství jeho naopak ustupuje do pozadí. a také o Antarově pohrdání lidskou společností. jež ze Senkowského převzal do úvodu svého staršího zlomku. tentokráte se Čech nezmiňuje ani slovem. Pronásleduje v písečné poušti gazelu, nezranitelnou kopím lovcovým, ocítá se Antar náhle v pohádkovém městě z faty morgany, tiše obývaném duchy; když vstoupí do paláce vybudovaného z draho-kamů. oslňuje jej hudebným hlasem překrásná kněžna duchů, koří se mu pro jeho písně a nabízí mu všecku slast. míní-li i on ji milovati nekonečnou. věčnou láskou. Ježto na rozdíl od pověsti Senkowského Antar k sličné Peri nepřišel jako její osvoboditel. nemísí se do citu lásky u královny duchů vděčnost. nýbrž milostné roznícení jest obměnou za okouzlení poesií Antarovou. Jest to spíše než v duchu arabském myšleno v tradicích romantického zbožnění toho. "kdo v zlaté struny zahrát zná", k němuž se ve stopách svého učitele přiznávala ráda básnická pokolení pohálkovská v Čechách; neporušilo to nikterak celkové osnovy romance. nýbrž vyjímá se naopak velmi dobře v ústech samolibého veršovce Bohumíra Vlny. který si přeje. aby se mu za výkon básnický dostalo milostné přízně dívčích posluchaček. Ježto tohoto zdůraznění básnického povolání Antarova u Senkowského neshledáváme. jest patrno. že Svatopluk Čech se o svém hrdinovi poučil i z jiného pramene; k tomu stačilo si přečísti pěkný informační článeček v Riegrově Slovníku naučném. Sotva lze však připustiti. že romance získala vypuštěním troji formy oné slasti. kterou úplně ve smyslu mravní moudrosti mužně didaktického východu mocí Gjul-nazary okouší u Senkowského Antar; u Čecha nabízí mu Peri ihned "lásku duchů. hlubokou, věčnou, bez mezí". a rek-básník, zřeknuv se úplně cítění pozemského. přijímá nabídku a oddává se milování s duchovou královnou. Tento jeho pobyt v náručí Peri a v městě faty morgany valně připomíná Tannhiiuserovo prodlévánf ve Venušině hoře, jak líčí je známá báseň Heineova. na niž .Svatopluk Čech navazoval již v "Adamitech". a podobně jako šlechetný 52 Tannhiiuser, dobrý rytíř, zatouží z objetí a polibků své nesmrtelné milenky po zemi tak i Antal' vzpomene si ne odolatelně na "dávný život. zašlý svět". Sloha, v níž stručně a názorně, v barvě i pohybu, s velkou silou působivé malebnosti básník podává syntesu Arabie a beduinství, jest uměleckým vyvrcholením romance; nikdy před tím ani potom ne~ dovedl se zmocniti útokem tak zdařilým pitoreskní podstaty východu jako ve slovech: "Však náhle vplížilo se maní do snivé duše vzpomínání na dávný život, zašlý svět. Na zlatou poušf, na bílé stany, táborů opuštěných kouř, na pštrosa let, na dívek džbány. na šumné dlouhé karavany, krvavých bitev slavnou bouř." Antal' neodolá, opouští palác a našed oře i kopí, jež byl zanechal přede městem duchů, prchá do písčité pouště, ale tam překvapí jej samum, daleko však zhoubnější než ona smršť, kterou džin Gir v podobě supí vzbudil u Senkowského; Antal' hyne v horkém písku v poušti. Nebyl~li - a v tom se Svatopluk Čech přidržel své předlohy - Antal' schopen hluboké, věčné lásky bez mezí, zůstala jí vládkyně duchů věrna: vyhrabala mrtvé tělo milencovo z písku, dojata je zulíbala a objímala tak dlouho, dokud nezetlelo na prach; ještě pak slza Peřina smísila se s hrstkou popela. Tento závěr, byť krátil zálibné a vzletné podání Sen~ kowského, stojí předloze nejblíže a ve shodě s ní vyvrcholuje oslavou absolutní lásky, nad smrt silnější, jíž však není schopen sebe ušlechtilejší pozemšťan, nýbrž pouze duchová, nadzemská bytost ženská. S ú~měvnou ironií naznačil Svatopluk Čech, kterak auktor i přednášeč romance v jedné osobě sám prožíval sentimentální účin své skladby: "když pozdvihl Vlna obličej, před nímž se byl za pění vlas jeho shrnul v hotový závoj, zatřpytila se lehkou rosou obruba jeho víček." Leč, že tento lyrický lékárník není nikterak tlumočníkem názoru Sv. Čecha, který antarovské blouznění má za sebou, auktor vyjadřuje jasně myšlenkami i slovy Pavlovými. Pavel není necitelný ke kouzlům vý~ chodu, jimiž mínil Bohumír Vlna obestříti svou romanci; když do ly- 53 rické improvisace "Proč ke mně kloníš svůj vlhký zrak" shrnuje dojmy a nálady po setkání s tmavookou neteří farářovou Cilkou, oslovuje rusalku z děkanství jako "dceru pouště", a vyzývá ji, aby zvednouc "džbán na krásnou hlavu, v rodný stan šla dále volným krokem", sobě samému předurčuje brzký zmar pod jemným, žhavým pískem bouře v poušti. Nikoliv tedy orientálský kroj, nýbrž umělecké provedení a naivní filosofie lásky odpuzují Pavla v básni Vlnově. Když Pavlovi hrozí, že jej lyrik s kytarou zapřede do kritického rozboru skládání o Antaru, míní jej odbýti jednak podceňující poznámkou o námětu nedosti originálním (již Ferd. Strejček opravil omyl Čechův, který za předlohu Vlnovu uvádí pověst o Antaru, přeloženou z francouzšliny a otištěnou v Zapově "ctihodném Poutníku"), jednak poukazem na neobratnost formy doloženou na jednom verši. Ale nikoliv Vlnovi, nýbrž slečně Cilce musí Pavel vyložiti své námitky proti skladbě Vlnově, byv otázán, jak se mu líbí. Odpoví na to vřelým uznáním látky této romance a poněkud ironisující zmínkou o tom, že prožitek Antarův není vlastně než fatou morganou, tak příznačnou pro pouště arabské. A tu jest Pavel zapředen Cilkou v krátkou, ale významnou rozpravu o věčnosti lásky, kterou sám popírá, kdežto jeho pt'l.vabná partnerka jí hájí. Pavlův výklad. že absolutní hloubka a síla milostného citu, nikdy neochabujícího a věčně trvajícího, náleží leda do oblasti básnické, nikoliv však do světa skutečnosti, jest nejpřísnější kritikou Vlnova přecitlivělého idealismu. Krásným obrazem stříbrné rýhy za veslem, která pozvolna se rozplývá, bledne, mizí, symbolisuje Pavel na závěru své rozpravy snadno se zacelujíci ránu nejprudší lidské lásky. A že jest to plné a pevné přesvědčení nejen Pavlovo, ale i básníkovo, potvrzuje další vývoj dějový. Náklonnost farské rusalky k Pavlovi, vzklíčivší právě za tohoto výletu a zesílivší za Pavlovy choroby, nepřetrvala dlouho Pavlovu smrt: hnědooká dcera pouště uposlechla lyrické rady Pavlovy improvisace a zdvihnuvši džbán na krásnou hlavu, odešla volným krokem v rodný stan, neboť nebyla z rodu Peri jako k němu vůbec nenáležejí ženy pozemské, nýbrž pouze smyšlené vidiny romantické poesie, ať je, za vlivu Byronova umění, spřádají dovední obměňovatelé a stilisující stupňovate1é motivů z národní tradice jako Josef Senkowski nebo citlivůstkářští epigoni z rodu Bohumíra Vlny. Takto mohl Svatopluk Čech pokládati za uzavřenou kapitolu svého básnického vývoje netoliko látku o Antarovi, kterou v období mladist54 vého a přechodného orientalismu nabízela jeho fantasii pověst Sen~ kowského, ale i to, co bychom snad měli nazvati antarovštinou, totiž exaltovanou víru v absolutnost a věčnost citu milostného; v této i v oné věci se po svém třicátém roce nadobro odromantičtil. Avšak líbezná pověst beduinská vepsala se tak hluboko v pamět Čechovu, že rád z ní ještě později čerpal přirovnání, vzpomínaje jednak na její barvitou nádheru vpravdě východní, jednak na kouzlo . lásky, vyzlacující ohnivými červánky její závěr. V nepříliš zdařilé kancelářské humoresce "Napoleon", po prvéoti~ štěné v "Květech" roku 1883, líčí (SS. XV, 214) vypravovatel advokát, kterak mu za konciplentské doby oslazoval nudu kancelářské služby pohled do zahrady, v níž se kmitHla vděkuplná dívčí postava dcery šéfovy, a karaktcrisuje svůj dojem rozpřcdeným a zálibným příměrem: "V báji beduinské vynořuje se před Antarem uprostřed pouště kouzelné, vzdušné město, oslňuje ho čarovnou svou nádherou jakoby utkanou z nachu a zlata jitřních oblaků, a když tam Antar vstupuje do tř~ytného paláce, nalézá v něm divukrásnou kněžku duchů; takto mihalo se přede mnou uprostřed kancelářského súchopáru báječné sídlo mého blouznění, a často pustiv uzdu oři fantasie, přimknuv oči ujížděl jsem do něho k milé, malé kněžně svých snů." Zde jeví se pověst o Antarovi prototypem obrazaého přeludu, jenž duši vytrhuje z pout všední skutečnosti; živel dekorativně malebný jest při tom zdůrazněn zvláště. Významnější jest jiná zmínka o Antarovi z doby nemnoho starší; čte se v památném přt~dzpěvu k "Slavii", uveřejněném po prvé ve "Květech" r.1882 (SS. VIII, 191). Apoteosa přítulné lásky českého srdce k matce Slavií dotýká se vzpomínkou jemně naznačující všech období životních, kdy myšlenka všeslovanská, obestřená mocným živlem ci~ tovým, básníka posilova1n Theerova života, podle něhož o každou jistotu a hlavně o vnitřní svobodu bylo třeba denně se rvát; "denně ji mozkem, krví a věrou. horkou svou živelnou bytostí celou vykupovat?" Za to do nejvlastnějších sfér života hrdinského a nepodmíněného. jehož velepísní jsou nejkrásnější básně knihy "Všemu na vzdory". nemá smrt již přístupu. Nedotýká se ani nejjemnějším dechem morových svých úst kvetoucí oblasti hrdého a šťttstného češství, zde hlásaného; neděsí básníka na strmé jeho cestě za novou a odvážnou formou rytmu a slova; nadarmo krouží kolem nadlidského hrdiny v památném triptychu "Golgota". Dokud vyvolený zdstává Synem božím. věren svému poslání, necouvaje ani na píď s cesty, k dokonalosti svrchované, dokud soustřeďuje veškeru mravní sílu, aby unesl kříž božství, těžký a zářivý, nemt'iže se smrt přiblížiti k němu. Nedbá jí ve vznešeném úsměvu jistoty, nepočítá s ní v blažené rozvaze svého úkolu. Hrdě a klidně mluví k žákům: "Sít budete život, když z rána jezdci proti vám vyjedou Vaše však cesta s pisni na rtech půjde mezi hřivou, srsti, ohonem, zrno své pod kopyta mecic žencům Smrti." Teprve ve chvíli, kdy Syn člověka zapochyboval, když padl pod božstvím, odcizil se Otci a sobě, přistupuje k němu smrt ... její jméno jest slabost, nevěra, myšlení podmíněné. Jak blízek jest tomuto přemoženému Synu člověka k zemi sražený syn Bohův Faethon! I on spěl k nejvyššímu i on toužil založit nový řád, i on prahnul zasednout k věčnému panování na trůn života. V hrdinském napětí mladické vůle za svrchovaným cílem nedbal o smrt, neboť nevěl'il v ni; kmitl-li se však jeho vzdornými pomysly její záludný pohled, viděl ji jinak než bezstarostní Olympané: ne jako bezmeznou vládkyni lidí, vzpírající se hadovitě zlatému kopí blažených měšťant'i, nýbrž jako pomocnici a služku úsilí o dokonalost. Titanská odvaha Faethontových slov: "Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrt" - jest poslední odpověď Theerova k záhadě smrti, 166 jež jej znepokojovala po léta. Vítězství mravní vůle nad smrtí, hvězdného osudu nad zmarem fenomenálním, nekonečného jitra slunné odvahy nad Hadem - to vše, co proudí volnými rytmy z dvojzpěvu Lampetiina'a~Faethusina v závěru "Faethonta" - vyvrcholuje Theerovo úsilí proniknouti tajemství smrti, zvládnouti je, vyrůsti na něm.* JevHi se Otakar Theer dnes, kdy choroba a umírání zastřely na čas jeho obraz z nejlepších let činnosti a tvoření, větší měrou básníkem smrti než dříve, smí to znamenati jen, že mezi našimi poety byl básní':kem smrti zvládnuté éticky a překonané metafysicky, smrti, jež jest záhadou, ale nikoliv propastí. Nezaplašoval v sebeklamném optimismu ani na smrtelném loži myšlenku na ni, když se blížila neúprosně, provázena bolestmi a únavOu; byly chvíle, kdy naslouchal odevzdaně jejímu lákání. Ale i po těchto hovorech dovedl se vzchopiti a tuše, že po noci problouzněné a horečné blíží se jitro, vyhlédal oknem jizby nemocniční, zda nenajde na šeřícím se nebi posla Heliova, stříbrného skřivana Faethonta. A těm, kdož jej milovali a jemu rozuměli, ukládal tak bezděky, aby na jeho pamět a v jeho stopách v modrých tmách sklánějících se nocí zasvěcených smrti, hledali jitřenku Života! (Prosinec 1917 a leden 1918) 4. Řeč nad hrobem. Vrátil ses, drahý příteli, do kraje, v jehož půdě tkvějí kořeny Tvého rodu, vrátil ses, ale nikdy zde neuslyšíš již šumících jezů široplecího Labe, více zde neuvidíš slunce v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších. Na místě, kde jsi každoročně stával zadumán, nabízí Ti vychladlá země poslední lože, leč naše horké slzy taví půdu ztuhlou za dne předvánočního. Jako dítě opustil jsi požehnaný zdejší kraj; volala Tě Praha, kýval na Tebe širý svět, vábil Tě život svými tisícerými zázraky. Byl jsi ještě hochem, když zahořel jsi touhou státi se básníkem, a posud nám jiskří * Dvě z Theerových básni, vzniknuvších po "Faethontu" a nezařazených do knih lyríckých, znepokojují se představoll smrti, nikoliv však její záhadou,o jak zádumčivá elegie družného poslání "Za mrtvými" tak drsný a zběžný dřevoryt ,,!(plOtra Smrt" zrodily se za hromadného umirání světové válklJ, o níž věštila přísná tucha básníkova, že se za ní "vše, co není'célým mužem se skácí" - nelze dnes čísti bez pohnutí těchto lyrických dokumentů! 167 v nervech vzpomínka na první Tvé výbojné kroky, jimiž jsi bujaře vstoupil do umění. Vše se Ti zdálo dobrodružstvím a zároveň záhadou; smyslný poeta slučoval se v Tobě s hloubavým myslitelem. Očarovalo Tebe kouzlo ženy, ale toužil jsi proniknouti je; zpíval jsi barevnou krásu viditelného světa, leč pátral jsi spolu po zákonu a řádu jej ovládajícím; byl jsi opojen složitostí svého Já, avšak usiloval jsi zmocniti se jeho tajemství. Poznání umělecké i vědecké rozšiřovalo Tyou duši, ženy a knihy zjemňovaly Tvou citlivost, cizina a zvláště milovaná Francie ukazovaly Ti velikost v životě a v umění. Měnil ses jako člověk, zkoušel a opouštěl jsi různé formy výrazové, procházel jsi bohatým vývojem filosofickým. Ale čemusi zůstávaľs věren od jinošství až do Svého skonu: byla "to Poesie. Neviděl jsi v ní ani hru, ani rozkoš, tím méně prostředek k ukojení ctižádosti; byla ti životním posláním, odpovědným úkolem, náhradou za náboženství. Byl jsi hotov obětovati jí kdykoliv vše, společenský úspěch, pohodlí domova, osobní štěstí. Nenáviděl jsi v umění každé prostřednosti, opovrhoval jsi cíli snadno dosažitelnými - je-li klasičností soustavné a promyšlené úsilí o dokonalost, nebyl z naší mladší. generace nikdo větší měrou básníkem klasickým než Ty. Byla léta, kdy se zdálo, že jsi viíbec opustil poesii. Vrátil ses k ní mužný a vyzralý. Nebyla ~ž pouhým dobrodružstvím smyslů - řešení záhad postoupilo v popředí Tvého básnického zájmu. Ale nechtěl ses dobrati tajemství cestou logického poznání; filosof melodický, jsi záhady prožíval, jimi trpěl, na nich rostl; ony jevily se Ti sterými obrazy světa viděného zcela nově, ony vybavovaly v Tvém nitru rytmické řady, tak původní a nebývalé, že se nejednomu z vrstevníků zdály arytmií. Zde pod thují, vyrůstající z hrobu otcova, zpívala k Tobě smrt, zvouc Tě "z bytí v nebytí, v tmu z jasu, z krátké lži v kraj pravdy, svobody, věčna." Na alpských vrcholech přistupovalo k Tobě zoufalství se slibem zmaru. Ale Ty jsi odmítl smrt, zavrhl zoufalství - rozhodl ses pro život, jenž ti byl spojením s Bohem. Nikde jsi necítil prudkého varu života mocněji než tam, kde síly do sebe narážejí, kde lidská vt'ile se brání mechanickému osudu, kde plná, odpovědná svoboda tvořícího umělce překonává hmotu, jež láká rozkoší a radostí od úkolu, nad štěstí vyššího. Podobenství tohoto mravního poznání chápal jsi v zápasu o božství na Golgotě stejně jako v řeckém mythu, jehož 168 plastická krása mocně mluvila k Tvé klasické duši. Jasnému světu řeckých bohů a titanů platil poslední Tvůj veliký čin básnický, zároveň lyrický i dramatický, jímž jsi dobyl Národního divadla. Ale běda: jako Faethon, syn boha slunce, odvážný jinoch sražený na prahu mužství za to, že -vznesl se k hvězdám, měl jsi poznati na Sobě tragický smysl slov: Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrtI Právě, když ses odvážil věřiti, že jsi dospěl hladkého plodu a že krásnější nežli Tvůj květen jest věčný Tvůj uzralý podzim, padl's pádem Faethontovým. Kde jsou Heliady, dcery boha slunce, aby zalkaly nad svým bratrem? Neslyším jejich hlasu; snad přehlušen jest naším pláčem. Ale víme, že náš Faethon k hvězdám, drahý, k hvězdám dostoupil. Loučíme se s Tebou na vždy, Otakare Theere, my, Tvoji důvěrní přátelé, přinášíme Ti ještě poslední pozdravy z Prahy, naší máteře, kterou jsi tak miloval, a jež ti byla zlatou branou, kterou se vchází k národu vyvolenému. Nedočkal ses chvíle, v niž jsi pevně věřil, kdy bude nám přáno vytrvat, žít a růst na svém. Může nám býti útěchou. že jsi v našem pokolení právě Ty byl stříbrným skřivanem na ranním nebi, zpfvajícím příchod slunce? Všecky naše radosti budou neúplny. ježto Ty se nebudeš sdíleti o ně; všecky žaly dopadati budou dvojnásob těžce na nás, když nepomdže nám je snášeti Tvé rytířské srdce, Tvá přátelská láska. Děkujeme Ti za vše, čím jsi nám byl a nezapomeneme Tebe nikdy. Země otevírá své studené lokte po tom, co bylo na Tobě smrtelného, ale v našich srdcích poroste božský Tvůj díl; Tvá touh~ po velikosti, Tvůj zápas o dokonalost. Odpočívej tiše, drahý příteli, po těžkém utrpení. v němž ses osvědčil hrdinou; stul se klidně do náručí země, jež i Tobě, který jsi býval ohněm a vichrem, voní a zvoní I Snad dříve, než dnes tušíme, zašumí do Tvého věčného snění tajemná, neznámá Ti píseň - to Tvému hrobu, zkropenému našimi slzami, přinesou jarní větry poselství, že vanou zemí svobodnou. (Prosinec 1917) DUCH NĚMECKÉ LITERATURY V ČECHÁCH Není občas bez zajímavosti prohlédnouti si výklady velkých němeGkých knihkupectví pražských, která ze známé snahy obchodni representace usadila se na význačných místech našich Příkopd. Kromě časové literatury, skládající se z děl vojenských, politických a dějinně popularisujících i vedle odborných spisd rázu technického i praktického, setká se ve skříních těch pozornější zrak s novinkami, které právě vrhly na knihkupecký trh Berlín a Lipsko; již daleko skrovněji zastoupen jest Mnichov se Štutgartem a ku podivu podružné místo zaujímá Vídeň, jež ovšem vdbec nenáleží do přední řady knižních producentd. Ale marně by hledalo oko za reklamním sklem německých knihkupcd zdejších jen poněkud soustavnější a úplnější sbírku spisd oněch auktord, kteří jsou novinářsky prohlašováni za zástupce t. zv. českoněmecké literatury; zcela nahodile a ojediněle ztrácejí se jejich publikace v ostatní záplavě rakouské a říšskoněmecké belletrie. Není to blud, není to klam: německé písemnictví v Čechách nežilo skutečně nikdy a nežije doposud svéprávným životem, není vdbec samostatnou větví německé literatury, nemá ani svého pevného čtenářstva, ani svého organisačního střediska, ani dokonce spisovateld, kteří by v něm nacházeli naplnění svého uměleckého osudu, nýbrž závisí nadobro na politických a kulturních náhodách - a takjeho existence neznačí v celku německého písemnictví skutečně nic více, než kolik znamenají nahodilé a ojedinělé ony ukázky uprostřed ostatních vystavených publikací ve výkladcích na pražských Příkopech. Sám pojem německé literatury v Čechách jest produktem čistě umělým. Nikdo nezastře si zrakd před skutečností, že od XIII. do XX. století napsány a vytištěny byly v království Českém německým jazykem tisíce knih beletristických i praktických, jež počtem převyšují písemnictví leckterého malého národa; že se na pddě českého státu zrodili, vyrostli, studovali, pdsobili četní němečtí spisovatelé, novináři a učenci, jimž v slovesné kultuře německému národu přísluší místo čestné; že tu v Praze i v městech poněmčenýchjiž dávno nebo v minulosti nedaleké vycházelo naista novin, zábavných i odborných časopisd ně- I y meckých, a že by tedy knihopis německého písemnictví v Cechách byl rozsáhlým dílem znamenité váhy kvantitativní. Avšak stačí to vše, aby mluvilo se o německém písemnictví v Čechách jako o celku, jejž lze 170 pojmově vymeziti? Jeho dějepisci, W. Toischer. R. Wolkan, J. W. Zeidler a Jak. Nagl, AUr. Klaar i R. Furst. jimž šlo o to, aby zahrnuli do rámce dějin českoněmecké literatury co nejbohatší obraz vývoje pokud možno nepřetržitého. usnadnili Si práci tendenčně tím, že pojali pojem českoněmeckého spisovatele nesmírně široce. Jest na bíledni, že nemohli naprosto vystačiti jazykovým kriteriem, jež se jinak samo nabízí při dějinách literatury skutečně národní, a že musili je doplniti hlediskem zeměpisným. Ani při tomto vymezení látky nepočínali si dosti opatrně a přesně, neboť pojali do svého podání nejednoho spisovatele české půdy, kterému němčina byla nikoliv mateřštinou, nýbrž pouze jazykem dorozumívacím. nebo chceme-li užíti pověstného terminu národněpolitické statistiky, řečí obcovací. Za českoněmeckého spisovatele pokládají tito odborní i příležitostní literární dějepisci každého německého spisovatele, který se v Čechách narodil, i když jeho slovesné a kulturní ptisobení náleží do zcela jiné oblasti národpího života německého; každého německého spisovatele, jenž delší nebo kratší dobu na české půdě školsky, literárně, novinářsky. vědecky pracoval bez ohledu na to, zda rodem a krví nepříslušel jinému kmeni svého národu. a zda hlavní těžisko jeho působnosti neleží mimo půdu českou. Takto mísí se ve zmíněných literárních historiích odrodilci s přistěhovalci, trvalí kolonisté s dočasnými hosty, příležitostní rodáci s usedlíky staré tradice. Jest při tomto pojmovém zmatku ještě možno mluviti o dějinách německého písemnictví v Čechách jako o předmětu vědeckého studia? Ale jmenovaným autortim i když sledují při sbírání a ověřování látky skutečně hojné. zájmy oprtiVdu naukové jako R. Wolkan nebo pobratřená dvojice J. W. Zeidler a Jak. Nagl, šlo při vlastní dějinné koncepci patrně o cíl jiný než čistě vědecký. - A přece: přes toto všecko dsiH, založiti dějinný obraz co nejšíře. nepodařilo se historiktim německé slovesnosti v Čechách naprosto sestaviti z materiálu značně rozsáhlého jednotný celek vývojový, vněmž by pokolení od pokolení přejímalo myšlenky i jejich slovesný výraz v nepřetržitém rytmu ideové práce a formálního snažení. kde by potomci uvědoměle a vytrvale těžili z výsledků díla svých předchůdcův, a kde by jednotlivými fázemi probíhal živý proud organické jednoty. lmproviso'váno vždycky znovu součiniteli měnícími se nepřetržitě, přeskakujíc násilně důležité články řetězce vývojového, opožďujíc se o desetiletí za literaturou mateřskou, strádajíc všemi omyly a neduhy 171 slovesnosti pouze provinciální, trpělo německé písemnictví v Čechách od svých počátků až po naše dny naprostým nedostatkem jakékoli tradice. Tato ovšem jest nevyhnutelně podmíněna v každé literatuře přirozeným základem etnickým, z něhož písemnictví vyrůstá stejně jako ostatní projevy života kulturního, pokud není pouhou umělou hříčkou, zálibou a zábavou výlučných vrstev společenských. Měla však německá literatura na české půdě někdy takový základ? Daleko menší měrou než souvislý kmenový celek na českém pohraničí a než národnostní ostrůvky uprostřed živlu slovanského vytvářeli ji cizí přistěhovalci do vzdělanostního střediska českého státu, příživníci od národnělého dvora ve starší době a politicky publicistických orgánů v přítomnosti, nesrostší s půdou a s lidem, nesouvisející nikterak se svými předchůdci. Tak ani Praha, kam se z různých končin německého národa táhli němečtí spisovatelé za poněmčilými Přemyslovci, za dobře nadanou universitou, za nečeským dvorem Habsburským, za krasoduchou šlechtou svému národu odcizenou, za divadlem štědře podporovaným, za novinářskými orgány rakouského centralismu nebo českoněmeckého separatismu - ani toto uměle vytvořené středisko německé vědy a literatury v Čechách nebylo schopno dáti písemnictví německému na české půdě jednoty organické a tradiční. Každý spisovatel německého jazyka na české půdě, i když jeho kolébka stála v městské či vesnické obci území od XVI. nebo XVII. v~ku poněmčeného nebo v pražském ghettu, kde se ode dávna mluvilo německy, byl kdykoliv ochoten odejíti do Vídně či do říše, rozvinouti tam vlastní činnost slovesnou, zapomenouti nadobro na rodnou svou zemi a její kulturu. Právem ironisóval český učenec formuli, jíž literární dějepisec R. Wolkan karakterisoval přečetné rodáky českoněmecké, kteří opustili •• ihr Vaterland Bohmen, um im deutschen Mutterlande eine Statte ihrer Tatigkeit zu finden"; tento slovní paradox uzavírá v sobě přímo tragiku celé českoněmecké vzdělanostI. Řadu těchto odcizilců spěchali pak načas nahraditi zahraniční příchozí, kteří měli tím menší smysl pro jakéko-. liv prvky tradIční a kteří se na české půdě stěží aklimatisovalí. Takto nemohlo arciť vzniknouti v německé literatuře v Čechách mravní věd,omí, že by měla smysl a cíl, poslání a naplnění v sobě samé - vedle tradice chybělo jí i sebeurčení, bez něho právě tak v kultuře jako v politice není života organického. 172 Zůstává trvalou chloubou českého němectví, že může již v druhé polovici XIII. věku vykázati značným rozkvětem rytířského básnictví na královském dvoře Přemyslovců v Praze, tedy v celku dříve, než domácí obyvatelstvo slovanské dospívá soustavného pěstování světské literatury; ano bývají odtud mylně dovozovány důkazy o kulturní převaze tehdejších Němců nad tehdejšími Čechy. Toliko naivní neznalost středověkého písemnictví mohla by se pozastavovati nad myšlenkou i výrazovou ne původností této rytířské lyriky a epiky s látkami bretonskými i antickými, se sklony hravě rozmarnými i zasmušile mravokárn~lmi, sem tam i z prostonárodní příchutí říkadlové didaxe; moderní pojem původního a osobnostního syérazu nenáleží mezi kriteria středověkého básnictví a zvláště neplodný byl by při posuzování a oceňování spisovatelů epigonských, kteří o tři čtvrti století se pozdí za velkým rozkvětem dvorského eposu i rytířské písně, jak jei značí Wolfram z Eschellbachu nebo Walther z Vogelweide. Ale kdo jsou pěstitelé tohoto německého veršovaného umění v Praze? Kromě českého krále Václava II., jenž má spíše nátěr kosmopolitický než výrazně německý a jenž do německého básnictví se dostal takřka jen kulturní m6dou, a vedle dvou potomků německých rodin dříve přistěhovaných do Čech, Oldřicha z Eschenbachu a Jindřicha z Freiberka, setkáváme se zde vesměs s novými příchozími z rozmanitých německých krajů a kmenů1 Oldřich z Tiirlína byl z Korutan, Bedřich ze Sunburgu z Tyrol, Tanhuser pravděpodobně z Bavor, Jindřich Frauenlob z Míšně a nejvýznačnější lyrik mezi nimi Reinmar ze Zwetrů z Falce. Jsou to tedy členové oné německé kolonisace v Čechách za stol. XIII., která má značný význam hospodářský, ale politicky zůstává v celku neplodná; nestávají-li se v království Přemyslovců a Lucemburků tito němečtí kolonisté živlem státotvárným, nemají ani sily kulturotvorné: nezapouštějí trvalých kořenů do země na nové půdě, nedávají základu k trvalejší tradici, a vzdělanostní literární prvky, které přinášejí do výhodného odbytiště, nemění se v podklad a v jádro pokračující kultury německé, nýbrž jsou přejaty, zpracovány, stráveny národním tělesem českým, jež jest jimi oplodněno nebo uvedeno v kvas, aby posléze proti nim reagovalo. Význačftě kolonisační ráz má německé písemnictví na půdě české i později, kdy přicházelo do naší vlasti nikoliv souvisle, nýbrž ve vlnách časově oddělených. Nositelé jeho jsou zpravidla cizInci, přivá173 bení do Čech výhodami kulturními nebo zvláště spíše hmotnými a zachovávají styk s domovskou půdou, než pevně lnoucí k novému bydlišti, nejsou schopni vytvořiti tradice a působení jejich nemá ohlasu, který by přesahoval trvání jednoho pokolení. Sám zakladatel spisovné mluvy německé předlutherské, kancléř Karlův, biskup Jan ze Středy, k ně111už v poslední době germanisté vzhlížejí s takovou úctou, není český rodák, nýbrž německý Slezan, a reformní jeho čin, ačkoliv zvolil si za východisko živou mluvu německých Pražanů, měl právě pro Německo zdejší dosah pranepatrný. Ve století šestnáctém valí se do českých těžišť drahých kovů zvláště pod Krušnými horami velice četní kolonisté němečtí, a protože přinášejí s sebou zároveň lutherství, sympatické původnímu obyvatelstvu klasické země reformační, jsou přijímáni s velikými sympatiemi; mají s sebou své spisovatele, kazatele, učence. Oba mužové, které německá literární historie zvykla si vystavovati za vůdce a klasiky českoněmeckého písemnictví protestantského, lutherství, Jáchymované, jsou právě původu cizího: Jan Mathesius, životopisec Lutherův. skvělý kazatel a vynikající stilista, přistěhoval se ze saské Rochlice, kdežto jeho spolupracovník, duchovní veršovec a obratný hudebník Mikuláš Hermann pocházel z Altdorfu u Norimberka. Že v této době rozkvětu německého protestantství v Čechách nebyla zde přiměřená a vděčná půda pro slovesnou produkci v jazyce německém ať ducha humanistického nebo směru reformačního, ukazuje okolnost, že celá řada vynikajících rodáků z německých krajin v Čechách, hlavně z Chebska, musila hledati chléb, působiště a uznání mimo svůj domov, vzpomeňme alespoň Kašpara Bruschia, Jakuba Spanmiillera-Pontana, Matouše Aurogalla, Pavla Niavise Schneevogla. Jim všem chybělo kulturně literární středisko, jež se v poněmčelé a protireformací zkrocené Praze vytvářelo teprve od století XVIII., kdy k spisovatelům německé krve a německého uvědomění valem přibývali odrodilci. Ale ani za těchto poměrů pro sebe tak příznačných neměli čeští Němci dosti vnitřní síly a sebeurčovacího smyslu, aby se vLchopili vlastní energií k životu kulturnímu a slovesnému; teprve popud centralisační germanisace josefinské ve Vídni a obrození národní vzdělanosti ve středním Německu za období osvícenského a klasického dodalo jim mysli a vzpruhy. Leč byly to alespoň tentokráte skuteční Čechoněmci, kdož přednášeli, psali, vydávali knihy, zakládali vědecké 174 <>rganisace, tvoi'ili žurnalistiku na našI pddě'/ První dva profesoi'i, ktei'í na pražské universitě, dotud latinské, pi'ednášeli po německu v novém duchu osvícenského krasomilství, K. J. Seibt a A. G. Meissner, byli rodiU Míšňanéj tvdrce Učené společnosti, Ignác z Bornů pocházel ze Sedmihradj nejstarší němečtí novinái'i pražští J. Nunn, B. Kepner a Kr. Loper pi'istěhovali se z Durynk, Ansbašska a Pomoi'an j politickou obranu Němcd v Čechách i germanisace slovanského obyvatelstva napsal český učenec F. M. PelcI, který později úplně se pi'imkl ke snahám českého národního obrození j český šlechtic z rodiny, kde neuhaslo uvědomění státoprávní, Kašpar ze Šternberka, zprosti'edkoval styk domělé německé vlastivědy z Čech. Jest až na podiv, jak nepatrnou měrou účastnili se tohoto literárního i vědeckého ruchu českoněmeckého, sou středIcího se v Praze, rodáci a příslušníci pohraničních krajd čistě neb většinou německých, .kde německý ráz nebyl pouhým povrchním nátěrem, nýbd výra;z;em národní a národopisné pravdivosti, a kde lid tradici jazykovou, zvy,kovou, i prostonárodně básnickou tvoi'il od XVII. století, místy i od dob starších přirozené pozadí německým snahám kulturním. Teprve dodatečně literární dějepisci činnost těcht" mužů, kteří namnoze se vyhýbali stykdm s vddci německé literatury v Čechách a tíhli celou pdsobností mimo hranice české, zařazují do obrazu českoněmecké slovesnosti. Není divu, že vlastenci českoněmečtí nesou velmi bolestně lhostejnost těchto krajinských spisovatelů k uměle a tendenčně vyteoretisovanému pojmu německého písemnictví v Čechách, vždyť oni a nikoliv bezbarví a mezinárodně pi'izpůsobiví pražští literáti němečtí znamenají kladný a hodnotný přínos německé části Čech do literatury. Jak poučný jest případ obou významných prosaj,ků, jejichž hlavní působení spadá do t. zv. sti'íbrného období němeqkého písemnictví, kdy xealism, oblas provázený poučně výchovnou tendencí, vystřídává nadobro romantiku 1 Jadrný kreslíř pošumavských typů ze Všerubska Josef Rank i úměrný básník lesní pi'írody a zbožného srdce Vojtěch Stifter, rodák z Plané, jejichž díla posud zachovala stvýznam nejen dokumentární, nýbrž pi'edevším umělecký, cítili se spíše pi'íslušníky kmene bavorsko-rakou.ského než 'členy českoněmecké jednoty kulturní a slovesné: Rank, který ztrávil valnou část životli ve Výmaru, Norimberce a Vídni, vydával své knihy v Lipsku a ve Štutgartě; Stifter, udomácnělý v Horních 175 Rakousích, našel nakladatele a redaktory ve Vídni a v Pešti, a také jsou to nejspíše vídeňští spisovatelé, v nichž žije požehnaná tradice Stifterova. Tím horlivěji a hlasitěji zastávali potřebu a zásadu českoněmecké literatury spisovatelé původu židovského, jejichž účast v novinářství a feuilletonistice od čtyřicátých let jest tak patrná. li mnohých z nich, kteří vyrostli uprostřed českého venkova, aneb na troskách pražskéh~ ghetta. byla němčina jazykem spíše dorozumívacím než mateřským; velmi často zpracovávali české náměty a nabývali tím pro svá díla originální příchuti, jinak jen z těžka dosažitelné - ale tyto obě okolnosti jim nevadily, aby. najdouce výhodnější podmínky a širší působiště, přetrhali později všecky vztahy k rodné půdě, ano stali se posléz odpovědnými nepřáteli jejího obyvatelstva slovanského, zvláště v jeh~ bojích za politickou samostatnost, která se jim za idealistického mládí zdála býti hodna nadšeného obdivu. OVšem pokud zasazena byla do rámce pouhé minulosti. vývoj této židovskoněmecké literatury v Čechách, jejíž vydatnou podporou jest pražské divadlo a pražská žurnalistika, jest souznačný s vývojem židovské emancipace, asimilace a posléze sionismu. Dala by se tu rozeznávati tři období. V prvním, jehož vrcholným datem jest rok 1848., horují českoněmečtí židé pro svobodu politickou, národní a náboženskou, prosycení myšlenkou emancipační; přijímají a přizpůsobují si myšlenkové i literární zásady Mladého Německa; zdůrazňují i v dějinných obrazech, jakými se rádi zabývají, politickou tendenci; přimykají se slohově k Lenauovi a Freiligrathovi - na české straně S. Kapper, na německé Móřic Hartmann a Ludvík Frankl jsou nejvýraznější. V období druhém, jež od sedmdesátých let vytrvává až přes příchod realistické Moderny, ovládne v českoněmeckém židovstvu požitkářství, těžící spokojeně z příjemných poměrů příživnických; umělecké epigonství a lahodný sensualism pojí se s filosofickým kvietismem a s umírněnou resignací; nehluboká lyrická reflexe, odvozené básnění dekorační zatlačí zájem o román a drama; vtipná feuiIletonistická kritikac bez hlubších ideových kořenů doplňuje toto navoněné a prázdné písemnictví Bedřicha Adlera, Huga Saluse a jiných. Nejmladší generace židovská mezi českými Němci staví se příkře proti zásadám svých otců: není ochotna se přizpůsobiti a zříci ple176 menného svérázu, nýbrž rostí a pěstí všecko, co jest rasově židovské; nenávidějíc liberalismu, rozhoduje se pro náboženskou mystiku; opovrhuje pohodlnou hladkostí neosobní formy a dává přednost drsnému zápasu o nový a dramatický výraz; odhazuje blud o českoněmecké literatuře jako o svébytném celku a přiznává, že němčina a německé písemnictví jest jí pouze prostředkem dorozumívacím. Tato otevřená pravdivost mladých židovských spisovatelů německých v Praze, z nichž Max Brod a Fr. Werfel jsou nejvýznačnější, vzbuzuje sympatie i na naší straně, avšak příchod těchto novotářů. kteří opovrhujížurnalistikou svých krajanů a souvěrců neznačí nikterak obrození německé literatury v Čechách, nýbrž přináší spíše rozpoznání, že její pojem byl bludem. neudržitelným ani historicky ani filosoficky ani kulturně. - Naznačili jsme ve stručném přehledu základní společenské, vzdělanostní a myšlenkové složky, z nichž se skládá českoněmecká literatura, a dotkli jsme se při tom jejich hlavních etap vývojových. Nesetkali bychom se tam ani s jedinou velkou osobností uměleckou. ani s jediným vůdčím duchem, jichž nepřítomnost by znamenala ochuzení národního života a národního písemnictví německého. Hledali bychom tu marně representačního díla, v němž jedinečně osobitou formou by zhuštěna byla náplň doby. Není jím ani středověká alegorie •• Ackermann aus Bóhmen" ze XIV. sto!., tak nicotná, srovnáme-li ji s obdobnou anglickou skladbou Langlandovou "Piers-the Plowman", ani mravokárná lyrika minnesiingra Reinmara ze Zwetrů, jenž nesmí ni z daleka býti měřen s Waltrem z Vogelweide - a to jsou nejpřednější českoněmecké výtvory ve středověku. Kazatel a Lutherův životopisec Jan Mathesius i lanškrounský jemný vzdělavatel náboženské lyriky českobratrské Michal Weisse, na něž zdejší protestantijsou tolik pyšni, nejsou reformačními tvůrci, nýbrž jen reformačními referenty a epigony. A zbyla snad některá významná kniha z celého XVIII. věku, kdy u nás německá řeč a literatura měla všestranné výsady? Romantika českých Němců odkázala budoucnosti alespoň Ebertovu "Vlastu" a Meissnera "Žižku". ale odečtěme od těchto epopejí svérázné kouzlo námětu šťltstně vybraného, který přece není zásluhou něrpecké tradice v naší vlasti, a nezůstane než dvojí pokus o naplnění odumírající formy výpravné jednou fantastikou a sentimentálností schi1lerovsko švábskou, po druhé liberálními tendencemi mladoněmeckými. I ve zběžném svém náčrtku nemohli jsme se nepokloniti pozornému umění 177 Stifterovu v jeho "Pestrých kamenech", ale toto dílo, vzniklé zcela stranou obecného ruchu literárního, jest ve své neddtklivé jedinečnosti čímsi tak výlučným, že mluví pouze o svém pdvodci, nikoliv o možnostech písemnictví, kde se zrodilo. Monumentálních děl onoho zpdsobu, který jediné prokazuje vitální sílu něktť'ré literatury, velké tragédie, společenského románu, myšlenkové lyriky kosmické čeští Němci neměli a nemají; jest pro ně zahanbující, že snášeli to bez bolesti. Smíl'ili se v nebezpečné své samolibosti, tvářící se často nesnášenlivě, a v pánovitém svém kvietismu, který vykypí pouze uražen politicky, aby hned zase ulehl v tupou stagnaci, s nedostatky ještě povážlivějšími, o nichž mluvili jsme na začátku své stati, s nedostatkem tradice, s nedostatkem etnického pozadí, s nedostatkem kulturní jednoty. Národ, jenž by chtěl vystačiti s takovou literaturou, byl by hoden leda politování. Avšak nejde o národ, jenž by mohl míti právo na sebeurčení, jak víme my Čechové i všichni rozváž~í posuzovatelé zahraniční. Jde tu pouze o menšinu, která se stoletou kolonisací přesunula přes české hranice, toliko o zlomek německého národa, bezvýznamný a mizivý vdči celku. Jako v ohledu hospodářském a.sociálním nemohou tito aklimatisovaní kolonisté žíti bez národa, jehož stát přijal je před věky pohostinsku, stejně budou v ohledu kulturním a jmenovitě duchovém vždycky odkázáni na mateřskou svou vzdělanost a literaturu, jejíž obdoby a odliky nahodile, nesouvisle a neústrojně improvisují na pddě cizí jejich lásce a pochopení. (1918) PRAŽSKÝ ROMÁN? Není nesnadno vysvětliti si hromadný úspěch, jehož se v Německu dostalo "Golemu" od Gustava Meyrinka. a který dopomohl tomuto strašidelnému románu z pražského ghetta ke skvělé řadě vydání. Spisovatel, dotud známý povídkovými pitvorami nevelkého rozměru, které se někdy šklebily příšerně a jindy chechtaly s výsměšnou jízlivostí, napsal v "Golemu" první rozsáhlejší knihu, naplněnou vším, co příjemně lechtá a smyslně napíná čtenáře, lačné prudkého vzrušení; hrubý příb~h detektivní stýká se tu ti tajemndstkářskou pavědou nauk východních, živelnou touhu po mstě zakrývá duchovitý hlad po svrchovaném a nadpozemském poznání, děsivá romantika středově ... kých pověstí sousedí těsně se špinavou kronikou policejní, místní a náladové záhady starodávného města střídají se s kalným naturalismem zapovězených lokáld. Román s prostoduchým rámcem pošetilé báchorky o čarovném klobouku rozrdstá se ve zdánlivě hlubokomyslnou rukovět starožidovské kabbaly, uskutečněné v moderní době, a krvavá tajemství Hampejské ulice jsou přenášena do záhadné oblasti chorobné psychologie - vše v jakémsi divokém spádu hořečných snd, bez přechodd a vysvětlujících středních člend, po zpdsobě filmu v kinematografu, takže čtenář těchto mosaikově pestrých kapitolek sotva může vydechnouti a spočinouti klidnou pozorností na některé postavě, té či oné jednotlivosti dějové. Tedy sensační román podle předrážděné, pokažené chuti velkoměstských hltaM vzrušujících dojmd v knihách, na jevišti neb na promítacím plátně biografu, ale zda zároveň poctivé dílo slovesné? Všecko nasvědčuje tomu, že obratný eskamotér, jakým jest Gustav Meyrink odedávna, zařídil se v "Golemovi" tak, aby se mohl zcela ddsledně vyhnouti vlastní práci umělecké - patří mezi ony prohnané penězoměnce v literatuře, kteří za otřelé peníze, špatné valuty, kupují si promesy na zajištěnou výhru na knižním trhu. U Meyrinka děj se nevyvíjí z nitra ~častněných osob neb ze železné logiky událostí, nýbrž jest pouhým znázorněním mystických nauk, nepřipouštějících ověření opravdovou psychologií; postavy jeho knihy nejsou skuteční lidé plní bezprostředního života a jedinečné původnosti, nýbrž papírové loutky, pověřené jediným úkonem v mašinerii děje studeně vymudrovaného; veškerá jednota výpravná a osudová nahrazena jest střízlivýl1} 179 kultem řešitele tajemndstkářských rebusd kalkulem tím střízlivějším, že jeho látka čerpána z oblasti duševědných záhad porušeného vědomí a rozpolcené úso by. Avšak český kritik zabýval by se sotva dopodrobna touto chladnou stvdrou, zrozenou z nepdvabného objetí semitské mystiky a novinářského vtipu německého, kdyby Meyrinkova "Golema" neprovázela náročná pověst "pražského románu", kterou také český překladatel šíří s pokornou ochotou vůči Gustavu Meyrinkovi, velkomyslnému dárci autorisačního práva. Podivínské a hrdzné děje zimničné knihy Meyrinkovy jsou umíštěny do pražského Josefova před asanací: staropražská talmudistická báje o příšerném homunkulovi Golemu, pocházející snad již ze XVII. věku, tvoří pohyblivý střed příběhd z ghetta, kde židovští rabíni, vetešníci, starožitníci, zřízenci obřadných bratrstev a sličné krásky východní zároveň s nuznými příživníky odumírající čtvrti se kmitají v strašidelné mlze, obestírající staré synagogy a podzemní chodby, zaprášené krámky a zakleté domy, mrtvou zahradu života a dobrodružné hospody. Meyrink nepojímá však pražského ghetta s citovým vzrušením starého romantika, který všude slyší elegii zašlých dob a kvílení plemene pronásledovaného po staletí, a tak jeho krutá a divoká čtvrt nemá takřka nic společného s bájným židovským městem pražským, kterým prováděli čtenáře s utajeným dechem na př. velký brunšvický povídkář Vilém Raabe v.zasněném "Květu šeříkovém" neb srdečný kronikář pražského židovstva Šalomoun Kohn v archaistickém "Gabrielu". "Golem" Meyrinkdv předvádí Josefov již v rozkladu, kdy se na rozvalinách někdejší starožidovské výlučnosti rozplemenila bída a prostituce, denní špína a noční neřest, které jako zelenavá plíseň povlékají drolící se zdi, od století osmahlé; proto židovské typy pražské střídají se u něho s nevěstkami a lupiči z povolání, s mrzáky a blázny, s krčmáři vykřičených místností a žebráky, se zběhlými studenty a kleslými umělci, ocitnuvšími se na dně života. Meyrink provází tuto čeládku i mimo obvod pražského ghetta a kresli křiklavé obrázky z policejního ředitelství a z vězení trestního soudu na Karlově náměstí, z pobřeží na Františku a ze zapadlých hospddek v blízkosti Ungeltu; všude tam, kde jeho genrové podání naturalistické se mdže spokojiti rychlým postřehem novinářského notickáře a opříti o denní i noční kroniku policejní, cítí se vyprávěč "Golema" bezpečným. 180 Jak ubohé jsou však ony části jeho románu. které předpokládají básnické neb alespoň kulturní vcítění do duše staré Prahy. jmenovitě opouští-li v nich josefovský specialista Židovské město pražské! Postihl-li alespoň přibližně rabínskou a vetešnickou náladu končiny, po svěcené duchem moudrého Jehudy Lowa ben Bezalela, nakupil při líčení ostatních ději~ť staropražských neuvěřitelné nesprávnosti a pošetilá nechutenství; nevkusná zkreslenina Karlova mostu. libovolné místopisné nápady o Zlaté uličce a Jelením příkopě na Hradčanech, zvrácené jednotlivosti o slavnostním trhu na Staroměstském náměstí jsou toho příklady nejkřiklavějšími. Jest ostatně vůbec možno. aby německý spisovatel pochopil tragického ducha staré Prahy. který oživuje a jednotí malebné rysy stavitelských a dějinných památek. splývajících obdivuhodně s útvarem zdejší pl'l.dy? Postihne snad Oe-li opravdovým umělcem, po čem není u Meyrinka ani stopy) pitoresknost obrysů a kouzlo zabarvení. tvarovou starobylost a její protiklad k současnému ruchu, truchlou dumu některých koutů a příšerné podivínství jiných zátiší, ale to vše jest ještě na mlle vzdáleno od kulturně duchové podstaty Prahy, k níž se může promilovati a protrpěti jen srdce české. rozumějící krvavému písmu dějin a chápající osudové pozadí stavitelských výtvorů. Ze skutečného života pražského nezná, či lépe řečeno, nechce znáti pisatel "Golema" praničeho. Zcela úmyslně zamlčuje. že kolem groteskního ostrůvku. jakým jest zdejší ghetto, hučí a proudí ruch průmyslový a obchodní, vědecké a umělecké snažení. radostný a mladistvý příboj zdravého a schopného národa. Tu nelze již zpdsobu Meyrinkova omluviti zběžnou nepozorností hořečného fantasty. čímž snad daly by se shovívavě vyložiti jeho hrubé zkresleniny místopisné; tu jde o soustavný, promyšlený postup německých spisovateld, kteří vnucují světu zcela propracované pojetí naší Prahy. Dívají se na život zde;ší v příkrém duali9ffiu. Nad Vltavou bydlí dvě plemena, odlišná jazykem, mravem i krví: jedno zrozené k rozkoši ducha i těla. panští požitkáři a podnikavci, d~s vztahující lačné ruce po všech ženách a zítra opájející se mystickými sny. a druhé služebné a nevzdělané,přikrčené ke zdi a čekající tam na almužnu či políček, určený k tomu, aby dodávalo arijským i semitským vyvolencdm služky a sklepníky, kočí a plavce, "sladká děvčata" a prostitutky. K prvnímu plemeni náleží pdvodem Gustav Meyrink sám, k druhému překladatel jeho "Golema", 181 blásající, že "Meyrink románem svým nalezl jedinou formu, jakou může býti napsán pražský román." Není to, jak řečeno, ojedinělý případ. K. H. Strobl ve svých tendenčně pokřivených couleurových románech studentských vyhrotil tento názor národnostně; epik pražské prostituce E. E. Kisch, jehož obrázky z kalné noční Prahy, hluboko stojící pod obdobnými Nerudovými studiemi o padesát let staršími. byly u nás tak ochotně překládány, osnoval na tomto pojetí své románové vypravování •• Pasák holek"; ba i umělci vážných snah jako hloubavý Max Brod (v "České služce") neb tajemný novoromantik Pavel Leppin (v "Severinově pouti do temnoty"), kteří jinak netajili se podivem pro český život duševní, zůstali začarováni v tomto bludném kruhu. Toť druhý důvod, proč s této strany nelze vůbec očekávati opravdového pražského románu, jehož základní podmínkou jest statečná vůle a nepředpojatá schopnost uvědomiti si a prostudovati společenskou skutečnost zdejší - jsem přesvědčen, že také jí, práyě jako dějinné duši Prahy, porozumí jediné spisovatel český, neboťaní zde nestačí věcné poznání životních složek, neprovází-li ho pronikavé vcítění se. Pražský román jest tužbou našeho slovesného umění, která se zvláště důtklivě ozývá od počátků literárního realismu českého. DVll ze starších mistrů, kteří byli nesporně povoláni k tomuto vábnému a těžkému úkolu, Jan Neruda a Karolina Světlá, sami se ho vzdali; tato obrátivši všecek zřetel let k životu ještědskému, onen, omeziv lle v přísné autokritice na drobnou črtu povídkovou. Po úctyhodných nábězích G. Pflegra Moravského a Jakuba Arbesa přihlásili se k dílu v devadesátých letech skutečnostní vypravovatelé prosycení zájmy společensko-analytickými: od Ignáta Herrmanna a M. A. Šimáčka jde jejich řada přes Viléma Mrštíka a Václava Hladíka až k F. X. Svobodovi a K. M. Čapkovi, jehož nedávná "Turbina" bohatstvím sociálních složek převyšuje dosavadní české pokusy a odvážným zasnoubením obrazivé grotesky s názorným naturalillmem daleko předstihuje obdobné pražské skladby původu německého. Avšak přísný kriticism český, jenž chce vychovávati domácí umělce tím, že jim neústupně vztyčuje cíle co nejvyšší, nepřiznal přece žádné z těchto knih, že "nalezla jedinou formu, jakou může býti napsán pražský román:' Některá díla tohoto druhu omezovala se krátkózrace na monograficky vyčerpávající vylíčení uzavřené čtvrti a jejího obyvatelstva, ne182 přihlí.žejíce k ~ivotnímu celku městskému; jiná ulpívala příliš na je~ diné vrstvě společenské, její~ perspektiva sociální a mravní poruš~ vala celistvý názor - nechtěli jsme připustiti, ~e by specialisté dovedli vytvořiti velký román skladný, objímající plnost organismu tak složi~ tého, jakým jest Praha současná. Někdy bylo příliš zdůrazňováno všecko tradiČně staropražské, co částem naší metropole dodává malo~ městského rázu, jindy však přes míru dané skutečnosti upřílišovány byly zjevy, jimi~ se projevuje čestné úsilí o zevropštění a veřejné osvo~ bození našeho hlavního města - obě protichůdné tendence zabraňo~ valy spisovatelům, aby se nepředpojatě oddali varu reality. Odmítali jsme obšírné skladby, sestrojené vlastně ze zevně stmelených črt genrových, a nevyhovovaly nám ani obrazy, v nich~ po způsobu impre~ sionistickém Praha byla jen a jen barvitým dojmem vzrušených smyslů a napiatých čiv - prahli jsme po románu stavby přísně zákonné, v něm~ by se za osobními osudy stále rýsoval osud města, a kde by realism prohlouben byl pojetím symbolickým. Věříme, ~e v pražském románu naší touhy a naděje, nepromluví jen česká přítomnost s veškerým svým národním výbojem, se vší svou neúnavnou tvárlivosti, nýbrž ~e tam zazní i ohlas minulosti dějinné, tak jako jedinečné kouzlo Prahy spočívá v dramatickém dialogu dneška s dávnými věky, jako do moderni promenády pra~ských nábře~í hledí věkovité Hradčany neb nad obchodním ruchem hlavni tepny zdejši dumá starodávná gotika Prašné brány. Bylo by pošetilé a marné, kdybychom chtěli kladným výměrem určovati dnes podobu a ráz budoucího pra~ského románu, jen~ splní dávná přání českých spisovatelů, kritiků i čtenářů. Záporného soudu o něm smíme se však bezpečně odvá~iti: nebude se v ničem podobati .• Golemu" Gustava Meyrinka a nebude hledati ústřední celu, v ní~ bydlí pražská duše městská, kdesi mezi Staronovou synagogou a ulicí Hampejskou. (1917) PÍSEŇ MIGNONINA Novou knihu Gerharta Hauptmanna, povídku o "Kacíři soanském", četl jsem s napětím, jež se nedostavovalo při posledních hrách velkého dramatika berlínského. Prostý a vášnivý příběh živelné lásky mladého kněze ze Soany, Francesca Vely, ke krásné pasačce Agatě. dcerce zavržené rodiny salašnické na úpatí Monte Generoso ve výškách nad jezerem Luganským, vypravován jest s uměním zcela jedinečným. Cosi z goethovského ovzduší klene se nad novelou Hauptmannovou: jasná a klidná věcnost. spravedlivá stejně k osudným záležitostem lidského srdce. jako ke zjevdm v přírodě stále se omlazující, neopouští ani na okamžik výpravné podání, které odhaluje ve výjimečném případu alpských srázd věčně platný zákon nevinné přirozenosti člověkovy. Snad ještě hloub než tyto účinky zralého umění Hauptmannova a leho klasické moudrosti zasáhl mne při čtení "Soanského kacíře" jiný rys, jenž náleží, abych tak řekl, v oblast kulturní psychologie. Slezský básník, jejž z "Apoštola" a "Blázna v Kristu Emanuela Quinta", částečně i z "Haniččina nanebevzetí" a z "Floriána Geyera" známe jako dušezpytce německého, ano protestantského citu a smýšlení náboženského. podává najednou v "Soanskémkacíři" duševní podobiznu katolického kněze typicky italského. Ale co znamená ještě více: jeho Francesco Vela, fanatik zprvu ve víře a později v milostné vášni, od chvíle, kdy na pudovém dně své bytosti odkryje celé, nahé a ryzí člověčenství, vzdává se na milost a nemilost pohanským božstvdm, v něž se vtělila národní povaha vlašská, a spisovatel, ač své sympatie projevuje takměř jen mezi řádky, napovídá, že teprve teď našel Francesco plnou a slastnou moudrost života. Pouze čtenáři velmi nechápavému mohlo by tu ujíti Hauptmannovo napiaté úsilí o to, aby se pevnou dlaní zmocnil sama jádra italského národního ducha, a aby z něho tvořil hodnoty umělecké i mravní; jest tím prosycen jeho vztah k výtvarnému umění i k přírodě vlašského Švýcarska: vyzařuje to z jeho pojetí starověkého bájesloví i liturgie katolické; line se to jako silná vdně rdžového oleje ze všech obrazd a metafor, kterými jest obetkán milostný román Francescdva-Agatin. A tak nové dílo Gerharta Hauptmanna, v němž jeho krajané spatřují s hrdostí umělecké vtěleni němectví, jest mně dalším a nad jiné vý184 značným dokladem německé touhy, zakotviti kulturně v ItalU, osvoboditi se tam od domácí tíhy a najíti ve vlažném vzduchu vzdělanosti vlašské vyšší slohu umění a lidství. Hauptmann, jehož toužebnou pout za jižním sluncem vyjádřil stejně cestopis "Jaro v Řecku" jako dramatická báseň o "Luku Odysseově", nepotlačil svého vyznání v době. kdy souhlasně s německou politikou i německé písemnictví, umění a věda vypověděly ltalii válku, a kdy novináři pokoušejí se namluviti světu, že národ Goethův nežádá. nepotřebuje, a neočekává ničeho od vlašského světa i že v germánské samosvojnosti obejde se úplně .bez duševního přínosu z románské ciziny. Svědectví pronesené za těchto okolností má význam dvojnásobný. Není nesnadno doložiti řadou příkladů literárních tuto neumořitelnou kulturní touhu německou po ItalU a jejím omlazujícím ovzduší. Neopustíme-li ani soudobého umění povídkářského, staneme u slastně barvité vyprávěčky přítomné Ricardy Huchové. pro niž národní ~zkříšení sjednocené Italie s bohatýrskou postavou Garibaldiho v popředí jest trvalýmzdrojem inspirace epické,nebo u Výmařana Pavla Ernsta, úzkostlivého mistra bezvadné formy slovesné, který v promyšleném návratu ke klasické novele vlašské vidí doslova záchranu před úpadkem vypravovatelství v Německu. A což teprve, kdybychom se poohlédli po předchozím pokolení I Když letos z jara zemřel oblíbený povídkář a dramatik hladké formy a vytříbených jemností psychologických, Richard Voss, ujišťovali jeho přátelé, že.hynul od vypuknutí války italsko-německé steskem po vlasti svého srdce a tvoření, po italU, nedoveda oželeti milované villy Falconieri u Frascati, odkud vypudil starce válečný stav. R. Voss byl poslední odnoží mnichovské školy básnické, která za svého vůdce uznávala proslulého novelistu a estéta Pavla Heyse, dokonalého virtuosa v svítivém a líbivém umění epigonském. Kolikráte vyznal tento výtečný tlumočník novodobých vlašských básníků, že zasnoubením německého ducha s italskou půdou, za působení jižního slu~ce, ovlivněno římským klasicismem a renesancí toskánskou, vzniklo to, co nejlepšího přinesl do písemnictví svého domova: zaokrouhlenost a úměrnost výrazu, živý půvab konversační, teplý vděk ženských postav, horoucí smyslnost, ovládnutá uměleckým taktem, zlaté kouzlo náladového koloritu. A pojďme dále o generaci nazpět I Zjeví se nám polosměšná, polotragická postava dobrodružného švábského romantika V. Waiblingra, 185 jenž chtěl raději básniti jako ošumělý tulák na posvátných místech vlašských, než dti.stojně farářovati či kantořiti kdesi nad Neckarem; jeť v něm až do karikatury zkreslen pud německých romantiků po Italii. Uváděli jej ve spojení s výpravami německých císařů do Říma za středověku, viděli v něm pokračování neklidu, který v renesanci hnal malířské následovníky Diirerovy přes Alpy, ano vykládali si jej jakožto obměnu podzimního letu zpěvných ptáků do jižních krajti., a přece následovali i v této věci vůdčího příkladu a podnětu svého velmistra, tak často zapíraného ústy. Goethe to byl, kdo vší mládeži vložil do srdcí i na rty toužebný stesk Mignonin i s tím refrénem kouzla neodolatelně nyvého: ,,6, řekni, znáš? V tu krásnou zem, ach, v zemi tu, mti.j miláčku, mne vem I" Goethe, tvůrce "Cesty po Italii", to byl také, kdo svým životem i dílem dal pro vždy formulaci osudové touze německé národní duše po Italii a vyložil ji jako životní nutnost kulturní: Italie - toť ochočení a zkrocení barbarské ne kázně, germánské hranatosti, pudového kypění; toť škola slohu, rytmu, Úměrnosti, toť předsíň antiky a zahrada souladného rozvoje všech tvůrčích sil v člověku: zde není rozporu mezi přírodou a kulturou, lidem a uměním, touhou a naplněním, a proto právě tudy musí procházeti duch pravého německého umělce na své cestě za zralostí a dokonalostí. Goethova výzva přešla jako cosi samozřejmého do německého kulturního povědomí; i tu udeřil čarodějný proutek Merlínův na skrytý pramen, který dávno, ale neuvědoměle zpíval v hloubkách duše národní. Zavedlo by příliš daleko, kdybychom chtěli sledovati, jak zvláště německé výtvarnictví poslechlo Goethovy naléhavé rady: jména Anselma Feuerbacha, Arnolda Bocklina, Adolfa Hildebranda stůjte zde místo dalších výkladůl Takto německá touha poltalii přestala býti dávno dobrodružným pudem po změně ovzduší a po dojmovém vzrušení a přepodstatnila se v bytostnou potřebu národní osobnosti, která, cítíc svou neúplnost a jednostrannost, prahne po vykoupení a doplnění, po úsměvu slunce, aby v něm rozkvetla, dozrála a zesládla. "V tu krásnou zem jde naše pout. Tam, otče můj, tam jděml" A jak odpovídá moderní !talie k roztoužené písni Mignonině? Lhostejností a odmítáním. Přijímají-li Vlachové tento opětovaný hold kulturních duchů německých, činí to se svrchovaností, která k ničemu nezavazuje, ba vylučuje doznání rovnocenm?sti. Kdežto Němci proje- 186 vují nepokrytě, že styk s Italií jest jim nutností, nepřipustí Vlaši ani, že styk s Německem by jim byl výhodou: vzdělanost jejich obejde se bez nt-ho zcela lehce a zcela ráda. Nelze arciť zhola tvrditi, že by na př. v italském písemnictví nebylo vynikajících osobností, které se učily od německých mistrd myšlenkám a formám; jemný psycholog osamělých srdcí i celých generací románopisec Antonio Fogazzaro měl na sever od Alp právě tak své učitele, jako idealistický estetik a filosof duchovního dění Benedetto Croce. Ale to jsou právě jen výjimky. Básníci, kteří vytvářejí nejvýznačněji slovesnou kulturu vlašskou, postupují směrem právě opačným: pronikají hluboko až k latinským kořendm idey a výrazu, pátrají po souvislosti s plemennou duší románskou, přimykají se těsně k bratřím francouzským. Připomeňme si tři výrazné hlavy moderního Parnasu vlašského, Giosue Carducciho, Giovanni Pascoliho, Gabriella ď Annunzio - každý z nich jinak, učenecky i básnicky, erudicí i intuitivně pracuje o tomto velkém kulturní~ díle umění italsky národního, ale zároveň latinsky a románsky podezděného. Píseň Mignonina zaniká v lidu i v kraji, mezi básníky i vnímajícími vzdělanci bez ohlasu - kulturní sbratření německo-italské, pro něž nehorovali nejhorší z mluvčích národního ducha německého, jest nad Tiberem jako nad Pádem, v Toskánsku stejně jako v Nespoli zavrhováno jako nebezpečí pro duševní vývoj vlašský. Ale politikové, kteří osobovali si právo rozhodovati o osudech národů, v diplomatických poradách a v salonech velevyslanectví, neuznali ovšem za dobré přihlížeti k těmto skutečnostem příliš nehmotným. Věřili v trvalost spolku moderní Italie se dvěma státy vládnoucími po německu. Při vypuknutí světové vojny přezírali dosah obecných sympatií vlašských pro Francii. A tvářili se překvapenými a zklamanými, když z jara 1915 stanul italský národ i stát s taseným mečem po boku západních mocností, mluvili o zradě, kde prostě rozhodl hlas kulturního příslušenství. (1918) Noví SOUSEDE I. Na slavném místě "Života Ježíšova", kde líčí se první náboženské činy mladého učitele nazaretského v souvislosti s myšlenkovým životem tehdejší Palestýny,Arnošt Renan podává obdivuhodnou psychologii návratu k dávným prorokům židovským v prvním století našeho letopočtu jakožto úvod k vystoupení Jana Křtitele. Vzpomínka na ně burcovala podle slov Renanových židovský národ na způsob snů za nepokojné noci od těch dob, kdy Israel puzen zoufalostí jal se oddávati pozorování svého osudu. Kdožkoli chtěl mocně působiti na lid, cítil, že musí následovati proroků, především však nejdivočejšího a nejvznešenějšího mezi nimi Eliáše, jehož poustevnický a kajícnický život určil i Janu Křtiteli dráhu osudu. Zdá se, že i v naší přítomnosti, málem dva tisíce let od oněch napiatých dob, zachvacuje Židy podobné zoufalství, podobné pozorování vlastní sudby, podobný návrat k starým prorokům, oněm národním hrdinům israe1ským, kteří cele oddali se živé a vítězné ideji Boha a unášeni na široce rozpiatých křídlech myšlenky budoucnosti, proměňovali všecko přemítání, veškeru intuici, každý cit v bezprostřední a veřejný čin. Z okruhu vídeňských spisovatelů, přichází právě myslitel a umělec slova Martin Buber, jehož duševní fysiognomie vykazuje všecky rysy židovského proroka. Martin Buber, dnes čtyřiatřicetiletý spisovatel, jest podstatou mystik. V krásné antologii "Ekstatické konfese" sebral s ojedinělou sčetlostí a s vytříbeným vkusem mystické projevy myslitelů, snílků a básníků o vztazích k Bohu, k věčnosti, ke kosmu, konaje tak pout po výšinách lidského ducha několika tisíciletími. Nebylo nesnadno vypozorovati, že nade vše zajímá Bubera mystika východní a zejména semitská; v jejích bujících houštinách byl bezpečným vůdcem, jenž umí tomu, kdo odevzdá se jeho průvodu, vyhledati květiny nejvonnější a nejvzácnější. Židovské tradici literární a náboženské náleží jiné dvě publikace Buberovy, mistrovské v ovládání slova a v umění vypravovatelském "Povídky rabbiho Nachmana" a "Legenda Baalschemova": pestrými okny synagogy, kterou dovedl Buber vybudwrati uprostřed hlučného života moderního, prozařovalo vždy daleké nebe, zatím co stíny v modlitebně houstly v postavy židovské dávnověkosti. 188 Avšak Buberova mystika není blouzněním vytdeného snílka, Martin Buber neztrácí nikdy pod nohama pevné půdy. Nevstoupil nadarmo do německé literatury redakcí sbírky sociologických monografií "Společnost": jest mistrem v rozboru jevů sociálních, vyniká bystrým zorem dějinným, osvědčil se v psychologii hromadných a ná~ rodních úkazů. Odmítá~li s věšteckým gestem přítomnost, neznačí to, že jí nerozumí: tento intuitivní psycholog náboženství a národa pronikl ji naopak příliš, aby nebyl zatoužil osvoboditi se z ní. Jako všecky pravé povahy prorocké vyniká Martin Buber úchvatným nadáním řečnickým, jež jej unáší od myšlenky k činu, a jež mění osobní zkušenost v hromadný podnět: vidí před sebou zástupy posluchačů, jejichž oči, srdce a ledví chce rozpálit; zdtirazňuje ve svých řečech vždy to, co má s naslouchajícím davem společného; užívá obrazti snadno pochopitelných a ptisobivých, otázek zarývajících se do duše jako šíp se zakrouceným hrotem, zámlk a přerývek až dramatických. Buberova slovesná činnost, která podle jeho vlastního vyznání má vyvrcholiti velkou knihou o židovství, prozatím došla nejvyššího stupně ve "Třech řečech o židovství" <" ° významu židovství pro židy", "Židovství a lidstvo" a "Obnovení židovství"): Buber řečník, Buber myslitel, Bu~ ber mystik předstupuje v nich v plné a lesklé zbroji. Pojmenuje-li se Martin Buber podle běžného označení filosofem sionismu, řeklo se o něm právě jen ptil pravdy; Buber jest mnohem, mnohem více. Se sionismem se sdílí ovšem o prudký a dtisledný odpor proti dnešnímu židovstvu. Neodmítá pouze výdělkářský materialism a ke každému kompromisu ochotný liberalism, jejž slovy i skutky hlásá velká většina západoevropských Židti ve velkých městech i na venkově, nýbrž láme hůl i nad dvojím vyhraněným typem, s nímž se obecně setkáváme u nejlepších Židti v devatenáctém věku. Jedním z nich jest romantický elegismus, odcizený přítomnosti a 0pakující si v citovém rozechvění všecku slávu Palestiny, všecko pokoření ghetta, všecko bludné odstrkování mezi národy; Zangwil1, Rosenfeld, do jistémíry i náš Zeyer a starý Kapper jsou literárními doklady toho typu. Druhý typ udomácněl mezi národy, opanoval novinářství, zasnoubil se s liberalismem, vytvořil idei asimilace židovské, čímž popřel židovskou národnost, jako osvícenským sloučením humanity a monoteismu usmrtil židovské náboženství. Projevoval se buď vše chápající a vše deflorující universálností nebo prolhanou ironičností 189 a dal Evropě spisovatele, jakými jsou Borne, Disraeli, Brandes. Oba tyto typy, jejichž geniální smíšeninu podává Hei,ne, jsou, podle ostré Buberovy analysy, výsledkem židovské reakce proti zevním u tlaku všeho druhu, jemuž byl vystaven lsrael v galutu t. j. ve vyhnanství po rozmetání samostatného národního bytí Židd, - veškero snažení Buberovo však spěje k obnovení původního, národního karakteru židovského, nepokaženého galutem a asimilací. Národní svou psychologií, která má dno mystické a mnoho vztahd náboženských, připomíná mně Martin Buber velkého gotinského orientalistu a myslit~le Pavla de Lagarde: jako pádný autor HNěmeckých spisdH vysvobozuje i Buber národnost z pouhých znaků jazykových a vidí její podstatu především v hlasu krve, ve společenství mrtvých, živých a nezrozených a klade její těžisko do budoucnosti. Tato pevná víra v budoucnost, ba lépe řečeno, ve velkou budoucnost židovství, jež má přímo posvěcení mesiášské, činí Martina Bubera pl'íkladným prorokem. Jako u pravého proroka víra samozřejmě a bezděčně splývá s činem: Buber se chce v odporu ke kvietickému evolucionismu modernímu prudce vymknouti pozvolnému a neuniknutelnému vývoji a v hrdinském převratě přivoditi obrození prorockého, nepodmíněného, patetického židovstva, které jest pravým protikladem existence ironické, kompromisní, spokojené. Tyto Hkramáře" chce Buber v posvátném rozhorlení vyhnati ze svého chrámu, a tak celá jeho akce jest bojem za očistu židovstva, za jeho posvěcení, za jeho mravníintegritu: Buber nedopustí nikdy, aby byla synagoga postavena proti burse, a aby makléři a lichváři vedli lid israelský. Buberova analysa vůdčích znaků židovského ducha jest skvělá; že v ní není ani stín předsudku, ukazuje na př. okolnost, že Buber shledává v prakřesťanství typické rysy židovství. Vedle neobyčejnějemné a vyvinuté polarity duševní vyniká židovství především ideí vnitřní rozdvojenosti, z jejíhož tísnivého vědomí se vykupuje Žid touhou po jednotnosti, touhou tak silnou, jaké nenalezneme u druhého národa: po jednotnosti mezi členy národa, mezi národy, mezi lidstvem a vším živoucím, mezi Bohem a světem; tato idea jednoty uči,nila ze Židů největší syntetiky, z ní zrodilo se prakřesťanství, Spinozdv monism, modenú socia1ism. Ale stejnou sílu dodává židovské duši idea činu, činu nepodmíněného, hrdinského, mocného: samo židovské náboženství jest na rozdll od religiosity staroindické a na rozdll od pozdějšího ná- 190 boženství křesťanského především činem, nikoliv věrou; právě z plnosti národního karakteru židovského protestuje Buber proti modernímu evolucionismu, pasivní víře, k níž nemusí a nemůže člověk ničeho přidati ze své viHe a ze svého činu. Konečně vrcholí židovská duše v idei budoucnosti, v mesiášské jistotě velkého příští a v nadšené přípravě pro ně. Průměrný Žid prodšen jest arciť také ideí budoucnosti, avšak zná ji ve formě jen velmi porušené a nesympatické. ve shonu účelů a ve snaze po výdělku, nikoliv pro pohodlí vlast~í, nýbrž pro štěstí příštího pokolení: moderní doba přijímá ideu tu nejvýše v útvaru socialismu, - Buber však chce obnovení plné. absolutní ideje mesiášské. Teprve tehdy, až Židé odvrhnou vše, co naplavily na ně věky v galutu, až vrátí se k oné trojí vůdčí idei svého prabytí, až odhodlají se býti sebou samými, budou moci říci, že jsou národem, budou moci čekati, že se z nich narodí dokonalý tvůrčí genius: teprve pak skončí jejich prozatímní existence ahasverská. A v souhlase se sionismem očekává Martin Buber ~elké poslání od nového zakotvení Židů v půdě Palestýně, "na jediném místě světa, na onom místě, kde kdysi to. co jest zkřiveno, zkaleno a znesvěceno, povstalo v přímosti, čistotě a v posvěcení. u Buberovy tři řeči o židovství obracejí se především k lsraeli, "k člověku bojujícímu o svůj činu,podle pěkné interpretace spisovatelovy. Pro Židy mají ovšem význam daleko největší. Jsou odvážným a pronikavým pohledem do národní duše židovské, srdnatou kritikou dnešního židovstva, nadějnou výzvou k obrození a očištění - v tomto jejich mravním poslání nevyrovná se jim hned některý spis, psaný perem autora židovského. Ale nebyly mluveny, ani napsány hebrejsky, nýbrž. německy a překládány jsou do různých jazyků moderníc~; to ukládá i vzdělancům mimožidovským zaujmouti stanovisko k nim. V napiaté době, kdy u nás zápasí českožidovská asimilace se sionismem, byly uvedeny také k nám; dojista ne zbytečně. Neprohlížel jsem bez pohnutí vignetu Spolku židovských akademiků Theodor Herzl, který pečlivý překlad naložil. Dvě nejkrásnější budovy pražského ghetta mísí na ní své štíty: to jediné, co kromě starého hřbitova a mimo několik jmen dnes hluše znících nám z památného židovského města pražského zůstalo, ponuře zubatý gotický štít Staronové synagogy a: neklidná barokní zásada židovské radnice. Buber věří, že to nejsou pouhé mrtvé přežitky překonané minulosti, nýbrž závazek pro bu- 191 doucnost; hrstka našich sionistických studentů věří to s ním, kdežto většina českožidovské inteligence jest přesvědčena, že židovstvo musí stejně zmizeti v českém životě, jak zmizelo ghetto v uvolněných prostorách Starého města pražského. Nejde tedy o nahodilosti, nýbrž o vážné otázky národní. Jsem přesvědčen, že mystický radikalismus Huberův přecenil pojem čisté národnosti; za dnešní složité civilisace nejsou i při sebe větší rasové resistenci prostě možny tak uzavřené útvary národní, jaké on předpokládá a požaduje, jmenovitě neměly-li by jazykového ohraničení. I bude asimilace vždy postupovati, a nadále budou prvky duchovně židovské přecházeti postupně k pohostinným národům a mísiti se s nimi, neboť jediná možnost, zabrániti tomu, totiž úplná emigrace židovstva do Palestýny, jest i v nadšených a věřících očích Huberových napolo postulátem, napolo utopií. A i kdyby se vystěhovali a autonomně zařídili oni dědicové starého Israele, kteří jsou ještě celými Židy, co pak s těmi, kdož jsou napolo"asimilováni. Židé co do třetiny, Židé do čtvrtiny? S hlediska národně-kulturního nechtěli bychom, aby nám byl onen krevní, duševní, mravní proud, jímž Židé napájejí od století naši rasu a psychu národní; jak bychom na př; byli ochudli, kdyby se složitého komplexu bytosti Zeyerovy neb Vrchlického byly vyloučeny prvky židovské 1 Ale přes to nemusíme, ba právě proto nesmíme zneuznávati obrodných snah hlubokomyslného Hubera, jednoho z nejchrabřejších současných bojovníků za idealistickou renesanci; v jeho duchu provedená reforma židovství ve smyslu kladných ideí kmenových, náboženských a etických znamenala by, že národové buqou při procesu asimilačním přejímati od obrozených a prohloubených Židů mnohem hodnotnější a plodnější než jaké přijímali od jejich neuvědomělých, prázdně duchaplných a svobodomyslných materialistických předků, a že židovská účast na kulturním díle lidstva bude vznešenější a snad trvalejší, nahražujíc stonásobně, co v oblasti hospodářské utrpěli pohostinní národové od obchodních a materialistických živlů židovských. Potom by arciť byl sionism pouze oplodňující vlnou ve velkém proudění asimilačním. a židovský prorok Martin Huber by byl čestně počítán k mravním obroditelům kulturního lidstva vůbec. Byl by to dějinný parodox, jejž by spisovatel "Tří řečí o židovství" sám pravděpodobně odmítl s ušlechtilou svou rozhodností. (1912) 192 ll. Biblický obraz o zaslíbené zemi byl nám Čecht'lm po dlouhá deseti~ letí daleko více než pouhým obrazem; schopnost, která potomkt'lm starých biblařt'l a písmákt'l umožňuje pronikati až k jádru starozákonní básnické mluvy, dovolovala nám prožívati celou moc a sílu tohoto velikého slova. Beznadějnější z nás říkali si, že strádáme a úpíme v zemi egyptské, a že slib návratu do vlasti, pnpověděné národu vy~ volenému, se splní leda v nedozírné dálce, zastřené mlhou nejistoty. Ale nedovedli jsme věřiti těmto malodušným pochybovačt'lm, nýbd uvědomovali jsme si raději příznaky, svědčící o tom, že již dlouho putujeme i bloudíme po poušti, za jejíž horkou a vyprahlou mdlobou svítá kvetoucí skutečnost volného a spravedlivého domova. Vybílené kosti ofct'l svítily do temných nocí, a za požehnaných jiter přinášeli nám básníci hrozny, granátová jablka a fíky ze země Kanán. Kdyžpak statečný a moudrý náš Jozua s chrabrými ozbrojenci převedl nás přes Jordán právě rozvodněný krví, poznali jsme, že nás neklamaly ani naděje, ani znamení - vstoupili jsme všickni do země zaslíbené otct'lm našim, do Kanánu svobody, samostatnosti a synovství božího, a mno~ hému z nás bylo, jako by na místě svatém vítal nás symbolický kníže vojska Hospodinova s dobytým mečem v ruce na označenou, že nám dává naši svobodnou vlast k věčnému a neztenčenému dědictví. Dnes, kdy stojíme u dvanácti kament'l galgalských, vyzdvižených a postave~ ných na památku a znamení blahoslaveného přechodu přes Jordán, přemýšlíme o tom, jak spravovati, vzdělávati a říditi za Hospodinovy vt'lle zemi ne již zaslíbenou, nýbrž odevzdanou nám k trvalému panování; každý moudrý a osvícený hlas přichází nám vhod, ne-li přímo jako rada, tedy alespoň jako podnět k uvažování a k sebezpytu. Proto nemělo by přejíti bez povšimnutí ani obsažné poselství, které právě k nám př~hází ze skutečné, nikoliv jen obrazné Palestýny;není to projev nějakého strakatého exotismu nebo dráždivé mezinárodní sensace, nýbrž opravdové a rozhodné slovo o věcech, jež jsou či alespoň měly by býti naléhavou starostí také nám Čecht'lm, zaměstnaným právě stavbou národního státu. Pisatel •• Čtyř dopist'l z Palestýny", které v překladu E. Fritschově vydal Spolek židovských akademiků Th. Herzl v Praze, jest osoba doposud neznámá; tento židovský rolník a dělník 193 v jedné osobě, A. D. Gordon, není ani spisovatelem ani novinářem z povolání, nýbrž prostým mužem životní prakse, který uprostřed denní práce pocítil potřebu sděliti se svými souvěrci a rodáky o výsledky svého přemýšlení, stále provázeného vzruchem a napětím citu a zvolil pro upřímný svůj projev formy nejméně literární, jakou jest právě dopis spíše volně improvisovaný než pevně stavěný a uměle členěný, I když odečteme na účet vydavatelův leckterou slohovou retuši, přiznáme tomuto A. D. Gordonovi hodnotu rozeného básníka, a to ve způsobě lidových a nepěštěných poetů východních, zvláště semitských, u nichž obrazná mluva plynula z bohaté smyslovosti a jimž každá myšlenka vybavovala se s názorovou plastikou: ani dar lyrické výmluvnosti, tak příznačný pro národ Isaiášův, Gordonovi nechybí. Na mne alespoň živou silou pravého básnického postřehu, vyváženého z plnosti lidské zkušenosti a při tom dOČista nového a neopotřebovaného, působily dva Gordonovy příměry o nynějším stavu židovské duše; v obou propuká onen plemenný židovský smysl pro rodinu, v němž také kotví zřejmě národní mystika Israele jak. starověkého tak moderního. Uvolněný vztah dnešních lidí k národnosti karakterisuje Gordon slovy "Národ, duše národní, národní forma života jest buď popírána úplně, nebo jedná se s ním jako se starou matkou, která se vydržuje ze staré lásky, ze smyslu pro dobročinnost, z povinnosti nebo která se pokládá za nutné zlo, s kterým jest nutno počítati a které má jisté zásluhy." Pro těžké a temné postavení kolonistů v Palestýně, již dnes budují znovu hebrejskou národní skutečnost, nalezl pisatel hluboký a pravdivý obraz, pro nějž bych právě v přítomných Čechách rád reklamoval pochopení: "Jednu útěchu máme, t. j. my, kdož stojíme pevně a pevně státi dovedeme : že cítíme bolesti, cítíme až na dno. Jsme teď podobni ženě, jež dlouhá léta neměla dětí, třeba o to sebe více Boha prosila, - a pojednou cítí, že je těhotná. Těší se z každé bolesti, zná jen tu úzkost, že bolest jest snad příliš mírná, že snad to není to. V galutu jsme těchto bolestí necítili. To jsou bolesti tvoření a dávají nám odvahu a naději, že vše překonáme." A. D. Gordon pl'ichází jako zásadní mluvčí sionismu, jenž již učinil veliký, rozhodný krok od svůdné a odtažité nauky k tuhé a odpovědné životní praxi a jako osadník v palestýnské kolonii přiložil ruku k dílu. Obávám se, že toho označení mu u českých čtenářů nevzbudí valných přátel, neboť sionism u nás platí za pouhou zástěrku němčícího židov- 194 ství, které s kolonisačními plány v Palestýně nemíní to zvlášť vážně a hledá leda novou dekoraci pro mezinárodní těžařství židovských peněžníkii. Kolik dobrých lidí u nás potřásalo hlavami, když Wilson ujímal se Židii se stejnou opravdovostí jako jiných malých národii, na příklad Čechii se Slováky, Litevcii, Arménii! Právě v Čechách vzpírá se veřejnost co nejtvrdošíjněji poznání, že by Židé byli skutečným národem a že by se k pevnému uvědomění národnímu mohli viibec kdy vychovati; nikomu nesluší tato zatvrzelost méně než nám Čechiim. Před stotřiceti, stodvaceti léty byli jsme přibližně v témže postavení jako sionisticky smýšlející Židé dnes, až na to, že jsme měli pod nohama a ne pouze v srdcích přirozenou vlast. I naši buditelé musili se o svých národních snahách dorozumívati v jazyce cizím, t. j. po německu; i oni hledali spojitost s tradicí netoliko přerušenou staletími, ale přímo protilehlou celému nazírání vlastních rodáků a vrstevníků; i oni hledali jednotu mezi rozptýlenými údy ochromeného těla národního a především musili stavěti od základii. skládati skrovné počátky. spoléhati hlavně na pevnou naději statečných srdcí. A že budovali a tvořili s takovou silou a jistotou, k tomu jim napomáhal především jeden duchovní statek, s nímž se potkáváme v podobném stupni právě také u myslitelů a praktiků sionistických, u M. Bubra jako u A. D. Gordona. Míním onu přímo mystickou lásku knárodu a víru veň, nepochopitelnou a nepříjemnou střízlivým racionalistům rádlovské observance, kteří životní svazky krve, tradice a citu by rádi nahradili odtažitými postuláty pt1vodu ryze mozkového. Na toto běžné osvícenství, které prohlašuje za úzkoprsost, cítí-li někdo v národu absolutno, odpovídají "Čtyři dopisy z Palestýny" několikráte. a to velmi důrazně: podle vnitřní jistoty sionisty Gordona není pravou skuteěností lidstvo, nýbrž národ, "pro nějž pracujeme, i když křičíme lidstvo" a výhradně skrze národ a v národě a nikde jinde dochází podle tohoto židovského vlastence jedinec žádoucího spojení se životem přírody. -- Kdež,to Martin Buber, knižní mystik, pohlížející na Palestýnu spíše jen z dálky, jako na zemi zaslíbenou, mluví o vnitřních zkušenostech šlechetné touhy, může praktický zemědělec a osadník israelský A. D. Gordon vypověděti své hodnověrné zážitky 'na půdě netoliko svých otci1, ale i své práce. To činí jeho písemné projevy takvítanými a protože tato půda teprve nedávno byla získána a tudíž přináší nesnáze 195 i radosti noviny čerstvě obdělané, mají jeho dopisy zvláštní hodnotu pro nás Čechy, kteří rovněž prožíváme starost i útěchu prvních žní v naší republice. Zaznívá to přímo jako bezprostřední vyznání z Česko-slovenského státu v prvním roce jeho trvání, odmítá-li Gordon jakožto úhlavní zlo nově získané Palestýny onu hlubokou nevíru, která se zmocnila Židd, když, vstoupivše do země zaslíbené, stanuli u prahu svých splněných tužeb; známe příliš dobře tento nestatečný pesimism a chápeme oprávněnost Gordonových výčitek, že tak hluboké nevíry nebyli schopni jeho pokrevenci ani ve vyhnanství mezi národy v onom "galutu", z něhož chce sionism býti vykoupením. "A co je tragičtější" - praví "skoro by se mohlo říci tragikomičtější: právě v té době, kdy náš galut byl nejtemnější, kdy byli jsme uzavřeni v odděleném ghettu, měli jsme přece aspoň trochu národní vine, národní duše. Ale tehdy neměla naše vdle, naše duše žádného těla a proto také žádné síly. Žili jsme v minulosti, ve světě svých rodičti, to jest ve vzduchu. Teď, kdy jest u nás trochu jasněji, kdy přece jen počínáme cítiti své tělo, sílu, nemáme vůle, nemáme duše," Neplatí to doslova o skuhravých bolestínech z prvního roku Česko-slovenské republiky? A jim právě, jako sionistdm-skeptikům, zdají se býti adresovány Gordonovy mravní výzvy, čím se obroditi z nedtivěry a ze slabosti, podkopávající každý úspěch. Jsou v podstatě dvě: míti pevnou, věrnou a radostnou víru ve vlastní národ a pracovati tvořivě, muž od muže, pro uskutečnění národního programu. O této práci, kterou sionista palestýnský si reálně představuje jako trpělivé drobné dílo kolonistovo na zprahlých svazích syrských a jako odříkavou činnost učitele židovských škol pro osadnickou mládež jazykově ne zcela sjednocenou, napsal Gordon několik krásných a statečných stránek, na nichž vykládá o radosti z práce na ptidě, jež netoliko bere, ale i dává, a o požehnání práce. podnikané pro něco vyššího, než okamžitý peněžitý zisk - zde slyším nové tóny, v židovstvu dosud zcela neobvyklé f Ale nestojí mnoho námahy, abychom si přeložili Gordonovy výzvy do řeči svých naléhavých potřeb a to snad takto: Že svých úzkostí o mladou republiku se nedostaneme ,ničím spíše než tvořivou prací, posvěcenou radostí a věrou a množící životní hodnoty kolem nás i v nás; neposlední částkou její bude výchova dětí na skutečné republikány, nerozpo1cené, pevné, věřící. 196 A snad ještě dil.razněji bych upozornil na jiný, základní názor Gordondv. že totiž země zaslíbená nestala se plným majetkem vyvoleného národa Již tím, le byl překročen Jordán. nýbd že jest jí třeba teprve si dobýti láskou, věrou a tvořením, aby se stala opravdovým Kanánem svých dědiců. Bylo dáno role, nikoliv Jen k ulívání, nýbd v trvalý podíl, ale toto role dlužno vzdělati, zaorati, zvláčeti, osíti, aby bylo skutečností a životem. Není to doslova a do písmene případ náš? Možno v dnešní slavný den uvědomiti si pravdu a povinnost naléhavější a dliraznější? Chceme-li, aby naše země zaslíbená nám skutečně byla vlasti radostí a naplnění. nebudeme směti zatvrditi uší svých k napomenutím, jakými zahrnují nás všichni domácí i cizí přátelé naši a jel k nám přes Středozemní moře donesl i lahodný vítr. nasycený vil.ní cedrd libanských. (1919) GOTTFRIED KELLER (Ke dni stých narozenin dne 19. července 1919.) Stých narozenin mistra Gottfrieda nebudou v těchto dnech oslavovati toliko rodné a milované Švýcary, kde na jeho počest zahlaholí zvony, zatl'esknou číše a rozezvučí se v radostných rytmech sborový zpěv mužských a ženských hlasů. Všude, v germánských, románských či slovanských zemích vzpomenou si dojista vděční čtenáři a čtenářky štědrého dárce šťastných a osvobozujících chvil, který jim tolikráte poz1atil hodiny oddechu, ulevil v dobách strázně a potěšil srdce za úzkostného soumraku. A snad na nejednom místě Evropy, zotavující se právě po krvavém zhroucení pospolité vzdělanosti, uspořádají ctitelé Gottfrieda Kellera sekulární slavnost tak. jak by si ji starý básník mladistvého srdce sám byl nejraději představoval: za slunného odpůldne pod medově kvetoucími lipami sesednou se na kyprém trávníku do kruhu krásné mladé ženy, střídavě plavovláska s černohlávkem, a zpívajíce některou píseň mistrovu, budou svíjeti guir1andya zdobiti je růžemi; ochabnou-li jim na okamžik rty, občerství si je douškem zlatého vína nebo lžičkou lesních jahod, rdících se na stříbrné mísce; zmrzí-li je pouhý zpěv, zatančí pospolu lehkou nohou na pažitě; na konec, až se sešeří, rozsvítí lampiony po stromech, dovolí všetečným světluškám, aby zazářily v jejich kadeřích, vyberou z krajkové mošničky svazek oslavovaného básníka - hádám, že bude to onen díl sebraných spisů. který kromě "Sedmi legend" obsahuje "Epigram" - a budou si z něho navzájem předčítati. Sotva se pohorší některá z příslušnic této světské řehole Kellerovy, ozve-Ii se při závěru kapitoly zpod lipové skupiny dobrá instrumentální hudba, vytvářená umnými prsty i rty mladých mužů. a přijdou-li si po slavnosti její původcové pro odměnu k sličným předčitatelkám v té měně. o níž se čte u curyšského mistra: "Pečou-li nebešťané cukroví. chutná sladce." Chvalořeč největšího básníka švýcarského nelze začíti jinak než oslavou jeho epického umění. Devatenácté století, jež v životě i v poesii pozbylo schopnosti příběhy vynalézati a vyprávěti z pouhé potřeby a rozkoše fabulační má pramálo mistrů, které by mohlo bez uzardění posta viti po bok Homero~i, Boccacciovi nebo Cervantesovi; Gottfried Keller jest jedním z nich. Výpravný jeho proud - a to stejně v improvisovaných výtvorech experimentující mladosti jako v důmyslně od- 198 vá!ených dílech zralého mistrovství - teče v pevných,nepovolujících blezích epické zákonnosti do široka a volně. Dějová tvořivost Kellerova, marnící episodami, arabeskovými příkrasami a úponkovitÝmi odbočkami, ,nemá takřka mezí a zastiňována jest leda jeho vlastním darem povahotvorným, který nepřetditě vymýšlí nové karaktery, staví je v účinné protiklady, ilustruje jeden druhým a při tom tak zachovává individuální odstínění a teplou životní názornost, že v rozsáhlé, přímo tizianovské galerii Kellerových postav není povahových duplikátů. li Kellera zůstávají stále v rovnováze obě základní podmínky nejvy§§ího slohu epického, vynalézavost dějová a bohatství karakterologické; rozvoj příběhu znamená u něho ddy zjemňující prohloubení povahokresby, a naopak fabule stává se postupně bohatší a rozvětvenější dušezpytavou snahou vyčerpati všecky odstíny postav zalidňujících povídkový rámec. Jaký to zástup svítivé barvitosti shakespearovské mihá se ve valných proudech Kellerovy epiky, kterou ozařuje, ať tak dím, letní slunce renesanční 1 Kolik skladných a trvalých typů, zahrnujících celé skupiny kmenové i dobové, přečnívá tu nad kmitavý dav skutečných i falešných originálů, jejichž zevní i vnitřní tvářnosti neodolatelně se zmocnila diirerovská vloha karakterisační, neuhýbající se ani před říznou karikaturou 1 Kolik rodů i odrůd lidských, zalitých původním osvětlením dobovým a soustřeďujících kolem sebe zemitou vůni rodné půdy střídá se v Kellerově říši básnické, jejíž pán tvořící stejnou měrou z napěchované zkušenosti osobní jako z pronikavého nitrozření, nikde neokresluje pouhé skutečnosti jevové, nýbd ji vesměs realitou vystupňovanou, znásobenou, zhuštěnou 1 Ačkoliv Keller byl na míle vzdálen vědního úsilí Balzacova neb Zolova po úplnosti karakterů a typů společenských, jsou v jeho výpravném díle zastoupeny všecky věky a stavy od dítěte, jeho! čisté a dychtivé smysly dobývají si za cenu ran a zklamání zkušenosti o zevnějším světě a poněkud bezpečného místa v jeho barevném toku, a! po starce, loučícího se úsměvně a v mudrckém odevzdání se zemí nikdy neodkvétající: mladý, umělecký bouřlivák se stigmatem předčasného ztroskotání na čele a zároveň s odvahou zachrániti na konec plaňky rozmetané po moři, i moudrý státník, rozkazující všem silám skutečnosti i osudu; vedle malodušného šosáka vlekoucího na ohnutém hřbetě věčně svou seldwylskou ulitu, umělec !ivota, který vychutnává se 199 stejnou virtuositou dobrodružství jako rytmický tok všedního dne; patricij i selský bloud. válečník i světec. pedant i poeta. A především Kellerovy ženyfTento staromládenecký morous v životě. jenž na místo triumfů sklidil několik košíků. snad proto. že váhal, dusil slova. urputně vzdoroval. kde měl dobývat, znal ženinu duši podivuhodně a spouštěl do jejích kvetouclch hloubek pevnou rukou rád okov snu a touhy nebo krokev intuice. Takto podařilo se mu, básníku rytířského srdce, vykouzliti celou řadu nezapomenutelných ženských typů. přesvědčivě pravdivých. ať jim tvůrčí obraznost Kellerova dává vyrůstati z kterékoliv doby a půdy. od něžné dívčí citlivky nevinného půvabu až k plnokrevné a rozkvetlé zralé ženě. která dobře sama oceňuje svou smyslnou mocí a směle jí užívá. od patriarchální matky a hospodyně tvořící sloup rodiny a obee až po samolibou a povrchní kurtisánu. od neplodné kokety. která hlouposti slabých mužů užívá za ustavičné zrcadlo vlastní své nicoty až po jasnou a teplou ženu družku, kamarádku a těšitelku. Ale vysoko nad těmito všemi ženami stojí Kellerův zvláště drahý tyP. jejž by bylo málelllmožnonazvati jeho psychologickým objevem, kdyby právě nejčestnější a nejstatečnější ženy devatenáctého věku nebyly ho nosily tak vytrvale ve sváteční cele své touhy a naděje: žena velké· kultury duchové. avšak zároveň nejryzejších instinktů a nejšvižnějších smyslů. něžná i šelmovská. hrdá i čistá, plná úsměvné moudrosti a tančící jistoty. svítivý i hřejivý plllfhen, který život zmnožuje, posvěcuje a obdařuje nejvyšší rozkoší. Látkový a fabulační svět Kellerův není ohraničen ani dobově. Ale vypravuje-li švýcarský mistr o legendárním středověku v Alexandrii neh na rytířské pddě. o Curychu reformačním neb rokokovém. nenabývá čtenář nikdy dojmu. že čte historickou povídku. ježto kategorie dějinné dlDky jest nadobro překonána dokonalým sžitím se básníkovým s lidmi i mravy vzdálených dob. bezprostředním vztahem k citovému i názorovému životu minulosti a lehkostí vypravování. pro něž vše jeví bHzkým. názorným, spřízněným. Na rozdíl od většiny historických romái1opisců nepotřeboval a nehledal Gottfried Keller minulosti proto. že by teprVe v ní snad nacházel zajímavost. malebnost a poetičnost: toho všeho poskytovala jeho básnicky tvořivému duchu přítomná skutečnost. bohatství tak nevyčerpatelné. že věru se nemusil ohlížeti dekorativně po časové a místní dálce; základní a tragický 200 dualism uměleckého ducha Flaubertova kolísajícího mezi romantikou a realismem dovedl harmonický Keller pleklenouti. Byl vdbec ze šťastných duchd uměleckých, ktelí si lehce a samozlejmě. v mistrovské prak si leší problémy básnického tvolení. s nimiž jejich druhové zápasí. svízelně plemítajíce a v těžkých pokusech uvažujíce; kterak i v tom mu byl protinožcem jeho velký krajan a vrstevník Konrád Ferdinand Meyer. rovněž mistr výpravné poesie 1 Proto KeUer ovládal tak bezpečnou a klasickou rukou všecky formy epické prósy. ano s virtuositou kfísil k novému a plnému· rozkvětu ony z nich. které se již mohly zdáti odumlelými. Ve vstupu i v závěru jeho tvolení stojí dva veliké romány. ale každý z nich úplně odlišného typu: mladistvý "Zelený ]indlich" vlastní zpověď a obžaloba. dilokolenů co nejsubjektivnějších. poloromantická kronika růstu a vývoje umělecké osobnosti. která se čistí a tlíbí láskou. bludem a zklamáním. a stařecký "Martin Salander" diagnosa i soud nad pobloudilými krajany. široká skladba nadosobních hodnot. realistický výtvor občana a politického pedagoga. jenž plísně a trpce se rozchází se skutečností. zradivší jeho mravní požadavky. Mezi "Zeleným Jindfichem" a "Martinem Salandrem" dordstal své jedinečné velikosti "Shakespeare novely". nebezpečný sok užšího a chladnějšího Francouze Prospera Meriméa: byly-li oba cykly "Seldwylanů" spojeny pouze myšlenkově a intonačně. dobral se v "Curyšských novelách" rámcovým propracováním i jednoty formální. která pak ve svítivém "Epigramu" byla ještě stupňována psychologicky i slohově. kddto současně v "Sedmi legendách" vzniknuvších taklka episodicky. Keller obnovil a vybrousil starý žánr, drobný šperk dokonalého tvaru i zálného lesku. Takto vyčerpává osm svazkd výpravné prósy Kellerovy všecky možnosti epické formy, ale všem vtiskl podivuhodný klenotník curyhký jedinečnou známku své osobnosti tak výrazné. že na výbrusu každé hlati rázem se pozná dílna umělcova. A přece byl Gottfried Keller vším spíše než epickým specialistou. Ani kdybychom neměli veršové žně Kellerova mládí. kdy slokou neobyčejně sporou a hutnou, mocné obrazové sily a názornosti dovedl spíše malebně než melodicky sevříti krajinnou velikost alpské pfírody, panteistické tuchy svého světského náboženství. osamělý stesk tvrdého srdce drsného milence. občanskou důvěru v silu republikánské svobody. nemohli bychom pochybovati o hlubokém lyrickém nadání 201 Kellecově, neboť to vane! širokým dechem v knihách jeho prósy, na počátku, na př. v "Zeleném Jindřichu" spíše zádumčivě a elegicky, později, na př. v závěru "Epigramu", rozmarně a vervně. I kus drama~ tika skrýval se v curyšském mistru právě jako v protichůdném K. F. Meyerovi: nedovedl-li také Keller dáti hotovou scénickou formu ani jedinému ze svých hojných divadelních náčrtů, projevil přece drama~ tickou svou J/lohu zaostřením nejedné situace novelistické, povahovou dialektikou leckteré povahové dvojice v románech. Tragice v nejvyšším smyslu, která se klene nad první. mladistvou versí "Zeleného Jln~ dřicha" a prosycuje seldwylskou povídku o "Romeovi a Julii na vsi" se zralý Keller výslovně vyhýbal; odepřel tím básnické své tvorbě snad nejzávažnějši oblast života, avšak přinesl tak zároveň svému daru nad jiné vzácnému - humoru. . Z]'íkaje se nejedné běžné estetické doktriny nové doby, vrátil se Keller v odvážném a plodném tradicionalismu k některým rysům staré epiky; dojista méně z teoretického přemítáni, než z hluboké potřeby vlastního uměleckého naturelu. Jeho jedinečně bohaté a pružné nadání zrakové, sesilené dlouholetou odbornou průpravou malířskou, vedlo jej k tomu, .aby zdůrazňoval co nejvice popisný živel ve výpravné próse. Dávný sklon švýcarských rodáků k didaksl vůbec, strhující při~ klad obdivovaného lidového vyprávěče a vychovatele z Etnenského údolí, Jeremiáše Gotthelfa. vlastní citlivé etické svědomí občana i vlastence, povzbuzovaly Kellera k promyšlenému pěštěni mravně výchov~ né tendence ve všech větších skladbách, které nikdynechtěji pouze baviti nebo vzněcovati umělecké sensace, nýbd vždycky touži pod~ statně spolupracovati na karakternim ril.stu čtenářově. Osobnost takto složitá vzdoruje tomu, aby byla vystižena jednoznačnou formulkou. ba leccos ze zdánlivě neslUČitelných protikladů povahových i vzdělanostních. patří k samé prapodstatě mistrově. Jako Goethe. jeho největší učitel a vzor, slučoval typický Švýcar a Aleman Keller prvky germánské se živly francouLskými: měl vlahou a vznětlivou citovost i citlivost svého kmene, ale ovládal ji románskou jasností a čistotou logiky skoro gallské. Proto v umění slovesném byl kromě Heina jediným opravdovým básníkem, jenž kvetoucí. mlhový a slzavý chaos vesměrný'Jeana Paula sevřel a zkrotil uzavřenou formou; proto náopak velkou slohovou kulturu novellistů románských proteplil spa~ nilou účastí rušné a srdečné lidské osobnosti. Vyšel z romantiky a ni- 202 kdy nezradil její víry v neobmezené právo hravé a vynalézavé fantasie ani její záliby pro krásu barevnou a pohybovou, avšak věrná a pozorná láska ke skutečnosti, studované nikoliv naukově, nýbd básnicky, maHl'ský smysl pro karakterističnost života, hluboké pochopení pro spojitost všech společenských zjevd učinily z něho klasika realismu. A dodejme: onoho klasika realismu, jenž vzbuzuje netoliko podiv, ale i lásku. Gottfried Keller náleží totiž k onomu vzácnému druhu moderních realistd, jimž se lidstvo cítfzvláště zavázáno; jako Dickens, Gogol nebo Daudet jest humoristou. Kellerdv humor, toť ona vnitl'ní záhl'evná zál'e, kteráž prosvěcuje celé jehodflo od základní koncepce osudu až po dekor a arabesku větnou v kellerovské mistrovské mluvě, po stránce názorového bohatství prostě nedostižitelné. Z prvu projevoval se spíše sklonem ke karikatul'e a k burlesknímu nápadu i vtipným pohrdáním onou seldwylštinou, jež vězí netoliko v každém Švýcaru, ale v každém člověku vdbec; než toto nahol'klé víno proměnilo se během let v samotál'ském sklepě pana státního písal'e curyšského v zlatý, jiskl'ivý, opojně vonný mok laskavé shovívavosti, dobrotivého odpuštění, účinné lásky ke každému toužícímu, bloudícímu, a snažícímu se dítěti této boží nesmrtelné země. Naprostá a pokorně nábožná láska k této zemi, mimo niž není nám ničeho dáno a která objímá všecek ples i žal každého syna člověka, toto antropologické náboženství ddsledného žáka Feuerbachova jest jedním z kol'end Kellerova humoru. Druhým jest pevná jistota životní, již věrnému Curyšanu, Švýčaru a republikánu poskytovalo tradiční spětí s rodnou zemí, s jejím plemenem, s její vlasteneckou minulostí ... Kdo tak pevně tkví v pddě, mdže do své koruny směle chytati slunce, toto poselství základní zkušenosti vezdejší, života to nedílného, nekonečného, radostného. Nač potom honiti stíny zásvětí, trápiti se mátohami bohosloví, dusiti se v tragice nadsmyslna? Takový jest poslední smysl Kellerova realismu, Kellerova humoru. A za tuto nauku, vtělenou do básnického díla, jehož každý odstavec jest kvetoucí chválou věčně mladé země a jejího odvěkého a pl'ece nestárnoucího dědice, pl'ijmi, mistl'e, utěšiteli, pl'íteli Gottfriede, v den svých stých zrozenin naše díky! (1919) OBSAH Jan Blahoslav na rozcestí. . . . . . . .. " 7 Máchdv soucit a jeho dědic. _. ... .. 19 Poslední povídka Boženy Němcové . " •. 29 Mallřský zrak Vítězslava Hálka . . .• 34 •• Antar" Svatopluka Čechu . . . . . 42 Básnické dopisy: 1. Jaroslav Vrchlický Sofii Podlipské .. 57 2. Julius Zeyer Rr1ieně Jesenské. . •• 73 Jan Lier feuiIIetonista. . . . '" .. 77 T. G. Masaryk: 1. Osobnost. • . . . . . . •••.• 88 2. T. G. Masaryk jako kriÍik. .. • • •. 98 Národní kritik a novinář. . . . . • . • 104 Po cestách českého románu soudobého: 1. Román Antonína Vondrejce. • • • . 110 2. Pouta soužití . . . . . . • .• •. 120 3. Skladba o vykoupení z dualismu • " . 124 4. Bílý barbar. . • . . • . . . • . • •• 136 Lyrická žeň Jaroslava Kvapila. . . . .. . . 143 Poslední hovory s Otakarem Theerem: 1. Před hodinou triumf]J .. •••• •• 147 2. Nad ložem smrtelným.. ••. • 152 3. Nad tělem "ychládajícim . • . • • • • 157 4. Řeč nad hrobem • • •• '" •••••• 167 Duch německé literatury v Čechách.. . •. 170 Pražský román? .. 179 Píseň Mignonina. . .....•.• 184 Noví sousedé: 1. - 1912. • ..•••. •• 188 II. - 1919 .. • •• • '" 193 Gottfried Keller. .. '" 198 ARNE NOVÁK K RAJ·A N É A S O U SED É kniha studií ~ podobizen Upravil Svatopluk KUr, vydal Dr. Oto Storch-Marilln v Praze II., Palackého nábř. 32 jako 49. svazek své edice Aventinum na podzim 1922 a vytiskl Frant. Obzina Vll Vylkově na Moravě