Krásně vypravené průkopnické dílo Arna Nováka 1'1\.\11.\ 1\\1'()f-.~1 kten' vychází jako na zavolanou v dnech slavností pražského baroka současně ve třech jazycích, česky, francouzsky a anglicky, s doprovodem četných obrazových příloh, reprodukujících dokonale nejtypičtější památky a výtvarné hodnoty pražského baroka, seznamuje nás svým básnicky sugestivním textem nejen S velkolepostí a monumemalitou barokní Prahy, nýbrž i se samou duší její. Návštěvníkům Prahy z Čech i z ciziny dostává se v tomto objevitelském essayi opravdu povolaného průvodce po Praze barokní, a to z pera jednoho z nejlepších kritiků a znalců baroka u nás, Arna Nováka, pro jehož umělecké cítění a vnímání je příznačný mpcně vyvinutý smysl pro výtvarné hodnoty. P R A HA BAR O K N í bude opravdu nezbytnou publikací pro každého, kdo se bude chtíti přiblížit dějinám Prahy 17. a 18. století i samému jejímu duchu. Slovem, tento essay bude nejen dnes, ale i v daleké budoucnosti nejkrásnějším pomníkem barokní Prahy. Cena 35 Ke Arne Novák Praha barokní fb Arne Novák Praha barokní Památce drahého bratra Jaroslava, jenž rodnou Prahu tolik miloval a nesměl se do ní již navrátiti. fr. Borovt v Praze 1938 Není starší a obecnější víry a zbožnosti, nežli ta, která se uctivě a důvěryplně sklání před ochranným duchem, zastírajícím svou přítomností a přízní dům, město, či kraj. Začtěme se pozorněji do bájesloví starých národů nebo zamysleme se nad lidovou tradicí u nás i jinde, - a vždy upře na nás svůj zrak, na· plněný láskou i zkušeností, ona duchová bytost, kterou Římané jmenovali genius loci. Měla úděl společný s ostatními polobohy i s bohy: nepodléhala kletbě stárnutí, avšak zasažena byla zákonem vývoje. Po jakých vznešených cestách vzestupu kráčela lehká pata genia loci od primitivních dob latinských, kdy podle slov Vergiliových v podobě hada stočeného do sedmi kruhů uvedl Aeneu v úžas a okusil 'lehce z misek a z pohárů na oltáři, až do přítomných dnů, v nichž anglická básnířka Vernon Lee hlubokomyslně vystihla podstatu jeho slovy: "Genius loci se skládá jako všecka úctyhodná božstva z látky našich vlastních srdcí a myslí, jeť duchovní skutečností, avšak jeho viditelným ztělesněním jest místo samo." Nikdo z nás, pokud vidíme v životě něco více než hmotnou reálnost, rozčleněnou libovolným počtem dnův, neubránil se moci tohoto genia. On to jest, jenž způsobuje, že se vracíme znovu a rádi do krajů a měst, kde jsme ani neprožili dětství ani nepohřbili rodiče, ale kde čekáme mimovolně němou útěchu a něžné přijetí. On vás volá hlasem neslyšným a přece neodolatelným, abychom se s tíhou svého smutku svěřili odumřelým náměstím, ohraničeným zvětralými paláci, kde do trávy mezi hrbolatou dlažbou házejí akáty své bílé kvítky, a kde výkřiky ptačí trhají jednotvárnou píseň fontány. On vede naše kroky na osamělá nábřeží nad hučící řekou, jejíž temné vody zrcadlí tmavší ještě štíty zubatých domů, a jeho mocí dospíváme tam poznání vlastní své vnitřní podstaty. Všichni, i když jsme si toho neuvědomili, tušili jsme přítomnost těchto geniů loci na různých místech svého putování a pobytu, pozdravujíce je úžasem, nadšením, vděčností: jsme jim více povinováni, než bychom se nadáli. Ale, kdo jest nám bližší a dražší z těchto geniů, než místní božstvo Prahy, jehož přítomnost stejně intensivně prožíváme ve stínech Starého města jako ve ztrnulém úsměvu Malé strany nebo ve vznešeném mlčení hradčanských paláců a klášterův? Není to nikterak božstvo jednoduché. Právě Praha náleží k oněm městům s velkou minulostí, u jejichž bran sedává několik geniů loci různého věku, různé vůle a tudíž i různého kultu; oddáme-li se do ochrany jednoho, odvrátí od nás druhý tvář, neboť druh nerozumí druhu. Ale lze milovati město tak, že se v každé době svěříme jinému geniovi; tím jsme si znásobili život a připravili možnost procházeti za sebou několika kulturními formami. Chybil by, kdo by povahu, osud i smysl městského celku vykládal příliš přímočaře: nejvlastnější tajemství Prahy by uniklo jeho pohodlné a zjednodušující pozornosti. Oč moudřejší jest v kultu soustředěném a pokorném odevzdávati se samotářským rozhovorům s těmi různými genii loci, kteří panují nad Prahou! Jděme za zimního podvečera, kdy leží na střechách sníh a v duši vonné teplo vánoc, do chrámu svatého Víta; vyčkejme chvíle, kdy infulovaní kanovníci ddycky věrné kapituly pražské půjdou do kaple svatováclavské, zpívajíce hymnus desátého věku "Hospodine, pomiluj ny"; vstupme s nimi do kaple, abychom pozorovali, kterak dým liturgického kadidla krouží kolem útlých postav na freskách a kolem zářících chrysoprasů i ametystů ve výplních; toulejme se potom kolem chrámu, kde se mezi sněhem černají vlídné květy fiál a obludné výsměchy chrličů, a obrať- me se posléze ke kostelu svatého Jiří - kdo z nás neuvěří, že Praha má doposud gotickou duši? Veliký tvůrce gotické Prahy, Francouz, jejž osud učinil vladařem severní říše, středověký ekstatik, posunutý až na rozhraní starého řádu, kdy praktické křesťanství a pohanská renesance ukládaly již o bezži· votí církevně gotické kultury, Karel IV., jímán byl po celý život nevyléčitelnou nostalgií po domově svého srdce, po Paříži. Synovec francouzského krále a žák francouzského papeže připodobňoval Prahu neustále gotické metropoli nad Seinou. Francouzští architekti a sochaři vztyčili odvážné klenby a roztou· ženě štíhlé vížky ve středu zmohutnělého města i na jeho daleko posunutém obvodu; promítli stíny ob· louků mostních i přepychové věže při vstupu na Staré město na jasnou hladinu vodní; rozsvítili v ulicích měšťanských a kupeckých bílé arkýře zarostlé křeh· kým a lehkým lupením gotické ornamentiky... a na tuto lucemburskou Paříž, modlící se k francouz· ským světicím a disputující o subtilitách bohqsloví po způsobě Sorbonny, měla shlížeti s výše obrovská katedrála, vyvrcholující architektonickou i myšlen. kovou koncepci gotického a francouzského krále ... Ale dóm svatovítský zůstal obrovským zlomkem, kou· zelný sen o gotickém městě přehlušily bouře, dunící ne odvratným triumfem střízlivého a příkrého křesťanství praktického, jež lépe hovělo slovanskému kmeni než francouzská kulturní pohádka ... Gotická duše Prahy Karlovy, přísně církevní a společensky velmi výlučná, liší se podstatně od onoho životního slohu, jenž půvabně zkameněl v Prašné bráně a ve věžíéh mosteckých s celou jejich košatou, mladě pučící a marnotratně kvetoucí ornamentikou, s tou rozkošně fantastickou spletí motivů přírodních a architektonických. Rozumíme jen dopola velmi rozmarnému a světskému božstvu doby vladislavské, jemuž sloužil dychtivě jiskrný a oslnivý bakalář Matouš Rejsek, a jehož chválu zpíval trochu rozkošnický, trochu unuděný, trochu strojený básník časné renesance české, pan Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Na rozhraní XV. a XVI. století byli všickni umdleni bouřemi velkých občanských válek a fanatismy příkrých náboženských koncepcí; prahli po klidu vexistenci vyrovnané a barvité; dekorovali si život selankovitou přírodou a arabeskovým uměním; libovali si ve hře a v půvabném rozmaru; měli spíše smysl pro graciosní drobnůstky a podružné ornamenty než pro velkou linii myšlenky a krásy. Tyto mírné ideály rekonvalescentní doby rozkvetly v gotice vladislavské, která svou chudobu konstruktivních myšlenek dovedla zakrýti ornamentálním bohatstvím _ baldachýnů, oblouků, sošek, fiál a květů, přechylujíc se ve zbožňování plně rozvité přírody mimoděk k renesanci. Ani tato gotika se nevyžila v Praze cele, a její památky jsou v městském celku pouhými torsy, takže tážíce se onoho genia loci po jeho vděkuplné pod. statě, dostáváme odpovědi kusé a trhané. Zběsilost banausů a hmotařské podnikatelství nasadily všecky páky, aby nadobro vypudily z obvodu našeho města empirovou duši, která melancholickou výčitkou pozdravuje nás z průčelí celnice na Josefském náměstí, tak mohutného ve své klidné jednoduchosti. Úsměvný a mírný ten genius, který počátkem devatenáctého století se díval v jasných a pohodlných místnostech přes rámě vybraným učencům skládají. cím klasicisující jinotaje nebo našeptával citlivým a štíhlým dámám při procházce růžovým sadem francouzské verše, prchl z Prahy na periferii, ukryl se v pustnoucích letohrádcích mezi vinicemi, usnul na chvílích v zapomenutých dvorcích na rozhraní mezi předměstím a venkovem, a probudiv se, byl odtamtud stihán až mezi patetické pomníky hřbitova olšan· ského a košířského s antickými emblemy... zdaž neztratí tam v zahradách smrti genius Prahy empi. rové svou poslední skutečnost? Avšak tato trojí božstva místní - a mohli bychom snad rozmnožiti jejich počet - dlužno v Praze usilovně hledati, než obrátí k nám svou tvář zastřenou mlhou a mlčením; jsou návštěvníci, ba obyvatelé Prahy, kteří ani si neuvědomili přítomnost těchto duchových bytostí. Zato žije v Praze mocný a panovačný genius loci, jemuž nikdo neujde, zamyslí-li se nad Vltavou o věcech kultury a umění. Genius ten se stal živelnou silou, která pevnou rukou ovládla město: jeho mocný a slavný hlas hlaholí, zpívá a pláče ve večerních souzvucích pražských zvonů; jeho pathos duní k nám z hukotu vltavských jezů; jeho zelené báně, zasvě· cené věčnému jaru, srostly s pražskými chlumy a ná· vršími v přírodní nerozlomnou jednotu - teprve, když prudké city a vznosné myšlenky tohoto božstva byly promítnuty do staveb a do soch, byla naplněna umělecká reálnost Prahy. Pochopiti Prahu v její výtvarné podstatě a v kulturní její bytosti - toť zna· mená téměř tolik, jako rozuměti a sloužiti jejímu ba· roknímu geniu loci. Jsou chvíle, kdy se s ním dorozumíme jakoby naráz. Za podzimního večera, prší-li listí a sládne·li vzduch vůní tlení a zániku, dejme se sevříti obrovitou kamennou náručí nádvoří v Klementině. Z jednoho chrámu, v jehož oknech se třese slabý odlesk svěc oltářních, šumí plnými proudy hudba varhan a kostelního zpěvu; z druhého, uzavřeného a téměř za· kletého, vane již noc přerývaná skřeky uvězněného ptactva. Obrysy věží nad kvadraturou dvora jsou temné a hrdé; chodby, které se chvílemi otevírají do místností seminářských, ztrácejí se v posvátném a zneklidňujícím nekonečnu; v oknech, jež mají dvojí chlad a přísnost, kláštera a vězení, obráží se kmitavě holá ratolest stromu, který přestal býti součástkou přírody; masivní zdivo a těžké kování shlíží pohrd· livě na trpasličí postavu i osud osamělého chodce. Ale dokud poutník se znepokojuje materiální nicotou a přechodní ubohostí svého bytí, dokud se bojí a mate, neporozuměl řeči a vůli přítomného genia ,loci. Ten pathosem své síly donutí jej, aby se rozhodl. Chrámová hudba proudící ze dveří a oken po pravici vábí: Vrhni se, zbloudilé srdce, do kypivých vln rozbouřeného citu, které v ekstasi lásky a rozkoše ne· konečným mořem víry a milosti ponesou tebe až _ k slunnému břehu, na němž se tyčí boží trůn! Po levici ,se však pevné stavivo řádového domu, který byl krbem organisace a výboje, chmuří v příkrém meméntu: Dokaž, 'synu boží a sluho církve" exaltací své svobodné a mocné vůle, že jsi hrdinou; odříkej se nebo'bojuj, panuj nebo tvoř, hromaď kolem sebe bohatství nebo žáky, a posledním tvým vítězstvím bude, že procitneš jako hejtman nebeského vojska! Mistři, kteří zbudovali barokní Prahu, zazdili do svých děl odpovědi na tyto naléhavé požadavky. Na sta holubů bílých a růžových, podobných velikým květům magnoliovým, urvaným větrem, krouží a víří v smělých křivkách nad rozkošným čtvercem Křižovnického náměstí u paty Karlova mostu. Snesše se v kmitavých chumáčích s gotického cimbuří staroměstské mostecké :věže, opisují chvíli rozmarný kruh kolem baldachýnů zastiňujících genealogické sochy Lucern· burků, usedají pak na stupně trůnu krále a králevice, aby v okamžiku tloukli křídly o pestré štíty říšských erbů a znaků, svítících jako řada polodraho. kamů přímo nad ostrým hrotem oblouku, který otvírá přístup na Kamenný most. Náhle však, přesek. nuvše prudkou úhlopříčnou čtverec náměstí, kam ote· vřenými okny křižovnického chrámu padá ze skvoucí lucerny nad kupolí žlutý pruh světa, vrhají se prud. ce na průčelí tohoto kostela, hovějícího slavnostní šíří a imposantním klidem společenské kultuře za· kladatelů, rytířského řádu křiŽiovníků. Mohutná jednoduchost chrá~ové fasády s hrdými sloupy pod' slavnostní pavl;čí se téměř ztrácípo~ prudkým dojmem barokních soch, jimiž Gu~tainér" smyslný a patetický mistr XVII. věku, zalidnil vše· . cky v)"klenky, výstupky a podstavce. Hle, te8 i5e 'slé~ ta jí holubi k smyslné soše ženské při levém křídle chrámových dveří, jako by chtěli sloužit své paní Ve· nuši. Rozkošnicky prohnutá Madonna,. kte'rá se tit~- .. ně malými nožkami dotýká hlavy hadovy s nastudo· vaným gestem velké dámy, sestupJljící z koč4ru, není než povrchně náboženskou stylisací něžné vášně že~ . " . ~- ny, oddané sladkým hrám lásky. Dodat~cně .pnpiaťá glorie kolem hlavy a preciosně zbožný nápis na pod. stavci jest jediné, co činí náboženský výtvor z této vypočítavě houpající se milostnice, jejíž pohyb kře· hounkých rukou lehounce rozhalujících šat na ňadrech, právě jako rafinovaný úsměv očí jen trochu po· otevřených vypravují nám výlučně o vítězství ženské krásy a zchytralosti nad zmatkem opojeného srdéé' mužova. Tato dáma velkého světa, křehká a ohebná jako kte· rákoliv tanečnice, dostala protějškem drsnou, hrana· tou a křiklavě pathetickou sochu protireformačního světce, Jana z. Nepomuku: rochetou se derou těžká, selská kolena, veliké ruce svívající krucifix mají zkři· vel)é, kostnaté prsty, lebka jest potažena sotva koží, a v souhlase praví nápis podstavce "magnus athleta, pius advocatus". Je to druhý pól pražského barokní· ho sochařství, - a dojem jest právě tak málo nábo· ženský. Naopak, jako se přesycení lidé slabých ner- vů a útlé struktury kochají zápasy siláků, tak zde sochař bere si legendu o lidovém světci za záminku, aby v prudkém naturalismu modeloval těžkopádné tělo kostnatého muže. A ještě třetímu typu smyslné skulptury XVII. věku dala Luraghova fasáda přístřeší: obklopen jako v zbožném podání trecenta holuby, žehná přímo nad portálem svatý František v nadšeném vytržení mysli kolemjdoucím bratřím: podivné pathos vyhublého askety svíjejícího se hrozně pod svou kutnou a pod svým provazem, tvoří temné kouzlo trýznění, znásobený požitek muk. Inspirováni velmi smyslnými potřebami a zálibami (byť nevyslovenými) šlechtických a kněžských svých zákazníků, barokní mistři dláta a štětce nerozpakovali se podávati ve svých dílech syntesu vášní, jimiž sami byli stravováni. Takto vynalézali však zároveň světská lákadla, kterými číhala protireformace na duše jako ptáčník důmyslný a nebezpečný. Ještě dnes poutník, pokrytý potem i prachem ulice, utíká se důvěrně do podloubí oltářovité fasády podivuhodného chrámu sv. Salvatora a procházeje se klidně mezi jeho vlašskými sloupy, vdechuje žíznivě studený vzduch, proudící z růžového dna chrámu, ponořeného hluboko do země. . . Jak asi toužila srdce XVII. věku, usmýkaná vřavou doby, potopiti se zcela do těchto mrazivých proudů a utonouti v nich! S kamenné loggie houpající se na těchto obloucích a sloupech žehnají a kynou obrovští světci, biskupové a papeži, filosofové a spisovatelé církevní v tiarách a infulích, a přehlušuje-li dnes lomoz tramvají, rachot vozů a křik chodců slova učeného jejich disputu, mluví o něm alespoň jejich veliká a přesvědčivá gesta, tak vražedná pro protější novogotickou ztrnulou sochu Karla IV. Jal~ se stétají teď ptáci na kovové větve pozlacených kytic, které na balustrádě rytmicky se střídají se sochami, tak se slétaly duše lidí, prah. noucích po rozřešení dogmatických krisí, pod ochranu těch kamenných dialektiků, zatím co se ženská srdce oddávala v důvěře laskavému úsměvu Spasitele, jenž ze stinného výklenku pod trojhranným ští· tem volal a zval k sobě. Jak vám, ó svůdní a nebezpeční mistři katolické renesance, měli odolati lidé sedmnáctého věku, jimž víra byla rozkoší a zbožňování potřebou, když my, skeptikové, opovrhující vašimi náboženskými předpoklady, každodenně podléháme vašim úskokům a smyslným léčkám? Nepůjdeme hledati více potěchy a úlevy ve vašich kostelích, do zsinalých stínů obrovských fresek posledního soudu, ale zatoužíme ve dnech šedi a nudy častěji po nádherném čtverci Kři· žovnického náměstí, kde si podáváte ruce se staviteli trecenta a quattrocenta. A byť náš spleen byl seb~ černější, a naše srdce zraněno sebe hořčím trudem~ co nám zabrání, vy renesanční a barokní kouzelníci, aby kolem vašich smyslných soch a nad vašimi hrdý· mi chrámovými sloupy nekroužily naše radostné myšlenky, podobné oněm holubům, neúnavným a jásajícím? Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů. Její vznik a vzrůst v sedmnáctém věku jsou souznač' né s kulturním vpádem cizinců na českou půdu. Du· mavý sever, jenž upróstřed chladných hor a v sousedství jehličnatých lesů byl úplně obrácen do nitra, překvapen byl.l"ománským útokem z jihu. Teskné slo· vanské plémě náboženských myslitelů a snílků, kte· ří dotud se dorozumívali hlavně jen s germánskými sousedy, podlehlo vůli a rozkazu, meči a umění pa· novačných Vlachů a krutých Španělů, jejichž prak. tické mozky a napiaté čivy se lačně vzpínaly po zev· ním světě velkých obrysů, kvetoucím skvělými bar· vami a zalitém vítězným sluncem. Husitský národ si řešil dotud své bytí jako otázku mravní a náhle byl zaskočen bezohlednou silou, která uctívala pouze moc a zevní energii. Za této doby osnová nejhlubší a nejvážnější duch český v lesnatých a divokých úvalech Českomoravské vysočiny svou koncepci života: Jan Amos Komenský skládá "Labyrint světa". Marností, klamem a ilusí jsou mu paláce, kde v sebedůvěře vládne bohatství a panství, stejně jako chrámy, v nichž lidé slouží spíše nádheře a rozkoši než Bohu; hrou smyslů a pře. ludem jsou kopule, sloupoví a schodiště; pravdou a jistotou srdce křesťanova jest pouze návrat do duo chovního Jerusalema, do města božího. A současně na rozkaz a z prostředků cizinců nebo zciiáčtělých Čechů roste pod rukama vlašských architektů při řece Vltavě kamenný labyrint svět.a, v němž- všecky dary země, všecky iluse zraku, všecky možnosti hmoty jsou zužitkovány a znásobeny. Praha barokní ztělesňuje novou lásku k skutečnosti a vládu nad ní; zosobňuje hierarchii nové společnos· ti, která se skládá ze světských vladařů nad životy a statky poddaných a z církevních vladařů nad dušemi věřících; hlásá svými stavbami a písní svých zvonů krvavou slávu aristokratického a kněžského imperia. lismu. Krev a slzy namíchány jsou do malty, která spájí kameny v smělých klenbách jesuitských chrámů a šlechtických paláců; karyatidy nesoucí na krásně ohnutých plecích tíhu portálů a vzlet balkonů, mají mimoděk vepsánu v rysích bolest poddaného lidu, je. hož práce a poslušnost hradí výlohy panského lesku; ano, odvážil bych se říci, že do základů velkolepé barokní Prahy zazděn byl osud celého pok~řeného národa: chápeme již, proč se na nás barokový genius loci dívá maskou tragickou? Osloví·li nás, nepromlu~ ví dojista v naší mateřštině. Nejen architektoničtí tvůrci barokní Prahy, ale i její urození vládci a zakladatelé byli buď cizinci nebo alespoň věrní vycho. vanci zahraniční kultury. Řadu jejich zahajuje císař Rudolf II. Samotář odvrácený od lidí činu k věcem rozkoše, od přírody lhostejné a tvrdé v pravidelnosti svých změn k důvěrným kouzlům umění neproměnného a křehkého, od bezpečného poznání k dobrodružné hypotese a k odvážnému experimentu, překonával svůj vrozený spleen uprostřed španělských jesuitů a vlašských mi· lostnic, německých rytců a anglických alchymistů a takto kolísal neustále mezi národy a kulturami. S malíři a s milenkou mluvil italsky, se zpovědníkem a Bohem španělsky, s vyslanci a hvězdáři německy, s odbojnými poddanými česky. Shledav posléze, že všichni rozumějí sice jeho slovům, ale nikoli jeho myšlenkám, zahalil se do tvrdého a těžkého mlčení, jaké posud děsivě táboří v hradních nádvořích. Neminulo mnoho let, ~ vítěz bělohorský rozdal a rozprodal statky a jmění rebelů španělským, vlašským a německým generált1m; čeští šlechtici si vozili ne· věsty z Italie; synové starodávných rodů domácích, Vilém Slavata z Chlumu az Košt\lllberka, Albrecht z Valdštýna, Heřman Černín z Chudenic se povlaštili' nábožensky i kulturně na školách za Alpami; duchovní řádové od jesuitů až po karmelitány přinášeli do nové protiref ormační provincie španělskou ideologii a sensibilitu. J sou v Praze doposud místa a zátiší, odkud nedovedlo nic vypuditi této ~olonisace cizího ducha a románského naladění. .. a tam jest Praha nejbaroknější. Chceme-li prožíti kus italského jara v Praze, stačí, abychom ztrávili odpůldne v blízkosti Valdštýnova paláce. Popínavé rostliny se vyšplhaly na drobné gloriety na terasách; převislé keře a exotické stromy zakryly přístup ke křehkým saHám terrenám; břečtany obrostly těžkým svým krajkovím biskytové vázy i bájeslovné sochy odumřelých obličejů, - a tak na hrdých rampách, zvedajících se až k světlým balkonům pražského hradu, zmizela vlašská zahradní architektura pod zdivočelým rozmarem vegetace, vymknuvší se dávno lidské vůli. Ale sen italských umělců, kteří toužili připodobniti terasovité stráně nad malostranskými paláci zahradám svého domova, mění se pod prudkými polibky květnového slunce v rozkošnickou a blaženou skutečnost. Severské habry a zamyšlené jilmy, vrásčité a popukané, se s úžasem dívají na růžová a oranžová pole planoucích azaleí; na tvrdě četném pozadí starých tisů a thují se rýsují měkce fialové a bílé hrozny zhoustlých šeříkových keřů; na ocelové vodě omšelých basénů kolem sošek, elegických ve své opuštěnosti, krouží spadalé květy magnolií a rhododender, zatím co po stupňovitých stráních, šplhajících se až k samému královskému hradu, valí se celé vodopády zeleně nejrozma. nitějších odstínů: zeleně těžké a temné, jaká ovládá jehličnaté lesy, zeleně melancholicky pomíchané se šedí, jakou mívá omšelé, zvětralé stavivo, teplé a šťavnaté zeleně tučných luk stále napájených vlahou, konečně nesmělé a bled'ounké zeleně mladého osení. Tyto jaré a nespoutané kaskády, které po přirozených terasách pražských pustila v šťastném a vítězném rozmaru štědrá ruka vlašských zahradních architektů, házejí zelenou svou pěnu do oken, balkonů a pavlačí rozkošných paláců, zaplavují je v jarním kypění až k římsám prvního poschodí, náhle však uhýbají se a klesají, aby odhalily neočekávaný pohled k paradoxně titěrným altánům a loggiím, na jejichž hravou něhu hrozí se zřítiti masivní podezdívky hradní. Musíme mysliti na Ariosta, na Tassa a chvílemi také na květnatého neapolského mistra přetížených a strojených půvabů Giambattistu Mariniho. Zda pouhou náhodou v téže době, kdy Marini básnil své mytologické epos o bozích a zahradách, budoval. jeho jmenovec pro vévodu Fridlandského na těchto místech palác? Porozuměl dobře vůli generalissima, velkého condottiera, jenž vyrostl, proslavil se, zbohatl v krvavých náboženských válkách, aniž věřil jejich vůdčím ideím, prudkého a nebezpečného machiavellisty, který zbožňoval jen sebe a svou moc. Marini srovnal se zemí celou čtvrt městskou, domy, zahrady, dvorce, cihelny; obemkl vše vysokou a pevnou zdí, vylučující jakýkoliv styk s okolím; vybudoval rozlehlé sály, nekonečné chodby, vzdušné průjezdy, honosná nádvoří; zavřel do tohoto komplexu, jakoby určeného pro vladařskou dynastii, velikou zahradu, kterou dal osázeti stromy, slibujícími široké kmeny a chlumovité koruny. Když se otevře Valdštýnská zahrada na malou chvíli v polovici května, neuvítají v ní návštěvníky jen ohromné kaštany, planoucí tisíci světel, a jen jásající záhony azalek, nýbrž i mohutné stopy výbojného genia Valdštýnova. Vše konstruová~o jest v duchu italské morálky panské, která rozpíná křídla po nejvyšší moci: do otevřeného večeřadla padá odlesk velikého zálivu nekonečné ob· lohy; kamenné sochy v houštinách a nad basény zob· razují Herakla a giganty; voliéra zdá se býti zřízena pro pobyt orlů; koruny starých stromů, ověnčených břečtanem, se dotýkají nebes - Španělská episúda v Praze není nikde tak zhuštěna jako na Loretě a v přilehlém asketickém kostelíku kapucínském: zde v odříkavé střízlivosti, do níž se přísně dívá umučená tvář Moralesova Krista, tam v rozkošnickém ovzduší nebeské erotiky se projevuje složitá duše protireformačního Španělska oběma svými krajnostmi. Pamatuji se, jak jsem před lety v stin- ných a chladných ambitech Lorety náhodou četl ja. kési Galdósovo drama, jež prudkou polemikou účtovalo s katolictvím a jesuitstvím dnešních Španěl, drama bez zvláštní vnitřní síly a s postavami načrtanými pouze obrysově. Ale v tomto zvláštním prostředí cítil jsem bezprostředně všecku naléhavost divadelní argumentace básníkovy: kulturní skutečnost, na kterou útočil Galdós svou přímočarou dialektikou, obklopovala mne na dosah ruky, i podlehl jsem úplné ilusi. Míst, kde by dojem kulturní cizoty byl podobně silný, není v Praze příliš mnoho, snad ještě náměstí Velkopřevorské, nádvoří na Strahově, schodiště od Vlašské ulice na Petřín. Ostatek amalgamovala a přetvořila Praha zázračnou svou přizpůsobovací silou. Strávila a zpracovala všecky stavitelské i životní slohy od časného umění románského až po pozdní empire a podřídila je své složité a přece jednotné osobitosti, na níž má stejnou účast příroda i architektura, sochařství i zahradnictví, klima i vodstvo. Tak posléze svrchovaná a tvrdá duše barokní byla ovládnuta. A paradox všech paradoxů: duchový výraz i materiální výtvor Vlachů, Španělů a Němců podřízen byl vyšší skutečnosti, jakou jest historická jednota města Prahy, - a ta patří nám Čechům. o brovité plémě, prošedší náhoženskými i bitevními hrůzami tt'icetileté války, vytvořilo životní podmínky barokní civilisace. Krví zbrocení hrdinové VlIle povolali do svých služeb, nikterak lehkých ani příjemných, vlašské i německé architekty a sochaře z období zralé i přezrálé renesance, a hle, i tito náleželi k nadprůměrnému rodu panovačných individualistů. Jaký div, že díla, která vzešla z takových objednávek a byla zosnována takovými umělci, jsou z gigantického rodu, ať jsou to chrámy nekonečné prostornosti, ať volné paláce, v nichž se postava lidská ztrácí, ať fresky v kopulích, kde v ekstasích zlata a žluti zápolí celé zástupy obrů, ať konečně nadživotní sochy dmoucího se svalstva? Se sterých herkulských postav na průčelích i balustrádách chrámů, na mostě Karlově, na votivních sousoších uprostřed náměstí zírá na nás ostře vypracovaný tělesný typ barokního věku. V podstatě zosobňují tito archandělé a jinotajitelní geniové, tito světci a mučedníci, tito kajícníci a misionáři, tito otcové církevní a papeži týž ideál těla atletického s pevnou až hrubou kostrou, s plnými, ale utuženými svaly, s tvrdou a s příkrou fysiognomiL Ani jedno z těchtO těl není v klidu: všecka se vzpínají, svíjejí, vztyčují ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby do vichru a do bouře. Na první pohled se zdá, že hmotná a hřmotná tíže pohltily na těchto divoce patetických figurách veškeru vnitřní formu; žijeme-li však déle v blízkosti velkohlavých těch zápasníků duchovních i světských, pochopíme, že okamžik krajního přepětí, v němž se sochař zmocnil postavy, řízen jest soustředěnou vůlí, která brání, aby obrysy se nerozlily beztvárně do prázdného prostoru. Kdežto pravé renesanční sochy prožívají v klidném postoji, plnou krásu souměrného bytí, jsou všecky kamenné figury barokní Prahy zjevy dramatické. Mistři vyňali 'z jejich legendárního či dějinného obsahu onen vrcholný okamžik, kdy stupňované dění zahnalo je až na sám práh nadlidstvL Takovými obry, kteří dramatickou vůlí dobývají nebe a překonávají zákony pozemské tíže, zalidnili ~rokní sochaři Malou stranu i Staré město a především pilíře mostu Karlova. Nevím, zda láska k antice a požadavek typisace v sochařství neodcizily nám nadobro tato díla dramatického naturalismu, a zda nemíjíme i nejlepší z nich lhostejně. Snad se podivujeme s nadšením oběma velkým mistrům, kteří mužskou í ženskou duši baroka znali stejně pronikavě,: smyslně vřelému Matyáši Braunovi a prudce výmluvnému Ferdinandu Brokoffu. Opravdu nelze se jim oběma podivovati dosti nadšeně. Jejich sochám na Karlově mostě se dostalo záviděníhodného umíštění, neboť obloha i mračna, voda i stromy, architektura Hradčan i Malé strany spolupracují na dojmu jejich, vytvářejíce pro ně rá· mec nebo pozadí. Matyáš Braun, jejž však v celé jeho rubensovské gigantičnosti a teplé smyslnosti pochopíte teprve ve Šporkově Kuksu, zdá se mně větším umělcem a především svobodnějším psychologem: dobralt' se ve svých výtvorech vždy čistého gesta prostě a věčně lidského. Měkký pokyn spravedlivého soudce lva, milostná a nebeská "unio mystica" mezi Ukřižovaným a svatou Luitgardou, přesahují meze času barokního a vyjadřují i dnes citové pathos očištěného' člověčenství. Ferdinand Brokoff podává však zpravidla pouhé gesto liturgické a jest nám proto méně srozumitelný. Vzpomeňme na dvojí plastický výraz, jímž sousoší Karlova mostu tlumočí svrchovaný triumf církve nad duchy i zloduchy, na roznícený kyn misionáře Františka Xaverského i na bezohledný posun exorcisty Vincence Ferrera - jsme naplněni obdivem, ale neopouštíme hranic smýšlení a cítění barokního. Ale čím nám jsou jména menších plastiků XVII. a XVIII. století, kteří spokojili se namnoze pobytem u hranice dekoračního so· chařství, kde ostatně občas rozbíjeli své stany také Braun a Brokoff, původcové mohutných karyatid při paláci Thunském, Morzinském a Clam-Gallasově, co značí nám jméno Pendl nebo Jackel, Guitainer nebo Platzer? A přece jaká dramatická síla prudkého citu, osedlaného vůlí atletovou, bouhla v postojích exal· tovaných světců na průčelí chrámu křižovnického, v překrásných pohybech rukou zápolících archandělů na staroměstském sloupě mariánském, v prudkém gestu svatého Cyrila z Alexandrie v presbytáři u sv. Mikuláše na Malé straně! Tělesný ideált zachycený těmito gigantickými posta· vami z kamene i z jeho napodobenin, byl v těsné shodě s oběma karakterovými typy katolické reformace,.. které vládly v barokní Praze. Není nesnadno uvésti tyto dva typy na týž životní druh: v duchovních i světských hrdinách bezohledné vůle jest vy· hnán renesanční individualismus do zámezí. J esuitský řád přenesl jej do oblasti víry a církve a dal mu zvláštní strohou příkrost. Na dně svých tem· ných duší jsou Ignác z LoyolYt František Borgiáš i Petr Canisiust nebo jejich slabší, čeští blížencit válečný vůdce studentů Jiří Plachý ve věku XVII. a krutý ohař kacířů Antonín Koniáš v XVIII. stoletít studené, vypočítavé povahy, které znají jedinou hyb. nou sílu: vůli k moci;·· jest jim jedno, zda meč, kaza· telna či kniha nutí oslepené a přehlušené zástupy věřícího a strachujícího se lidu pod jejich panství. Pronikají ledovým bystrozrakem až k ukrytým koře· nům lidských přání i slabostí; prohlédají a zužitko. vávají poměry svým houževnatým smyslem reálních politiků; zapřahají praktický rozum a neúchylnou vůli do služeb rozsáhlé a důmyslné organisace. Jsou agenty božími, hejtmany církevními, diplomaty svého řádu: vše s krajním napětím sil, vše s přímočarou dllsledností, vše s dramatickým soustředěním. Byli buď sami zprvu státníky či vojáky nebo pocházeli alespoň z diplomatických nebo válečnických rodů; nezapomněli tol;1O nikdy ve své duchovní kariéře. Když jim architekti budovali řádové domy, přikázali jim, aby do stavby vložili příkrou kázeň kasáren či vězení; ve svých chrámech hromadili rádi plastické nebo malované výjevy z bojů; neunavovalo je dívati se na zápas 'archanděla Michala s ďáblem v rdzných obměnách. Ale zpod dna jejich duší, praktických až k střízlivosti, pracovitých až k mechanismu, účelných až k suchopárnosti, vytryskl občas žhavý pramen visionářského fanatismu, a jeho prudkost zachvacovala pak netoliko je samy, ale i zástupy jejich duchovních poddaných. Stáli pevně na skalnaté a pevné zemi, přemýšlejíce vypočítavě, jak by ji stopu za stopou uvedli do svého poddanství, a pojednou otevřela se nebesa, a dobře vyzbrojený žoldák boží uviděl u vytržení věčnou blaženost. Zde jest zadrhnut dramatický uzel metafysiky jesuitské. Vše záleží na heroismu pozemské vůle jednotlivcovy, která hromadí čin na čin, zásluhu na zásluhu, až udiví a překoná samého Boha. Ale nade všecku vůli, nade všecko hrdinství, nade všecku zásluhu triumfuje milost, živel mystický, kdy Bůh přímo zasahá do osudu člověkova, pozveda je ho prudkým větrem k sobě neb oblévaje ho proudy svého slunce. Nezapomenutelně vyjádřila to dvě pražská díla barokní: Brokoffova socha Františka Borgiáše na Karlově J.llostě a Brandlova podobizna Jiřího Plachého, dnes chovaná v kutnohorském Vlašském dvoře. Oba tito jesuité jsou synové země, neústupní a tvrdí, zestárlí a poněkud již vyžilí mužové činu, ponuří hrdi· nové kázně, jak se zdá, spíše v táboře než v koleji. Brokoff a Brandl nezobrazili jich však uprostřed pravidelného chodu organisačního díla, nýbrž v dramatické vteřině vytržení: Borgiáš exa1tován jest zázrakem eucharistie, Jiří Plachý válečným napětím požárů, kde jeho velení nabývá dosahu konečného vítězství nad švédskými kacíři. Zdálo ~y se, že mnohem menší intensi,tou vůle byli vyzbrojeni asketové a bohoslovci, kteří skládali jaksi průměr církevníků protireformačníoh, a jejichž obrovitými kasárnami bylo Klementinum. V čele jich krá· čí raný protagonista protireformace v Čechách, ponurý a di'lsledný Petr Canisius. Nejinak než ve špa- nělských malířích primitivech, jejichž ekstatické náboženské pathos užívá výtvarné mluvy holandských naturalistů, spojují se v tomto temném pedagogovi a pronikavém apologetovi živly španělské· s prvky germánskými. Rodák z Nimweg má neúprosné rozumářství a fanatickou logičnost svého kmene, avšak postaví ji do služeb náboženských koncepcí španělského generalissima protireformace. Dlouholetým pobytem v Německu pozná, jakými zbraněmi možno bojovati proti protestantům; řádové tradice ho naučÍ, jak dobývati srdcí i smyslů všech mocných tohoto světa. Tol' muž, jakého potřebuje Ferdinand 1., sám rovněž Španěl· pathosem víry a zároveň Germán disciplinou vůle. Přes Ingolstadt a Vídeň přichází Canisius do Prahy, aby synthesou jesuitismu španělského i germánského ničil a hubil národní náboženskou kulturu v Čechách. Chceme-li však býti právi těmto Canisiům, Koniášúm a Balbínům, nesmíme jich při. rovnávati k dnešním učencům a mnichům. Obrátili energii, již jejich druhové využívali k organisaci zevní, do vnitra; zapověděli si smyslový a skutečnostní svět proto, aby odříkajíce se ho, uvědomovali si stále svou ztrátu a dráždili se touto zápornou rozkoší; zvedli pathetický boj proti všemu, co činí život žádoucím, vědouce, že budou neustále vzrušováni tímto protikladem. Malovali v křiklavých barvách a rysech churavé obrazotvornosti stále peklo i věčné zatracení a procházeli při tom řadou pokušení. Na Antonínu Koniášovi, časově posledním z této temné rodiny, pókusilose pero českého historického vypravěče zachytiti to, co chmurný štětec geniálního mistra ze Sevilly, Francesca Zurbarana, vyvolával na nad· životních postavách klášterníků a světců španělských: směs krutého odříkání a rozhodnost bojovného úsilí, nerovný sňatek přísného rozumu s neoblomnou vdlí, křeče churavé smyslnosti, nezcela zkrocené kasti· gací a kalné záblesky horké vášnivosti. Kláštery kapucínů, profesní domy jesuitské se svou chtěnou a rafinovanou střízlivostí, která tolik kontrastuje s barevnou a tvarovou nádherou ostatního baroka, prosyceny jsou touž filosofií askese. Proti typu duchovnímu typ světský, jenž zavírá zpravidla několik existencí do rámce jediného života: válečníka, který s rozevřenými nozdrami polyká nasládlý dým prolité krve kacířských regimentů, prohnaného diplomata, hotového smluviti se výhodně a lstivě se samým sultánem, obezřetného hospodáře, jenž ukládá poddaným vysoké daně a obchoduje důmyslně na cizích trzích, aby stavěl po venkově zámky a letohrádky a po Praze paláce. Tyto paláce ve vlašském vkusu, jejichž sama jména bylo by dlužno vypočítávati půl hodiny, zasluhují naší zvláštn! vděčnosti. Více než cokoliv jiného daly Praze ráz vznešenosti 3i znobilisovaly celé ulice a náměstí způsobem podivuhodným. Jejich průčelí, zdekorovaná často sochaři prvního řádu, jejich portály, jež nás mimoděk svádějí, abychom smekli, jejich vnitřní disposice jsou daleko klidnější než soudobá architektura chrámová, připomínající namnoze výmluvnost a květnatost kazatelů. Divoké vzrušení barokní masy, bombastické hromadění motivů, rozmarná nepravidelnost nakupených detailů - to vše jest zkroceno na těchto palácových stavbách velkých rodů XVII. a XVIII. věku jednotící a sebevědoqlOu vůlí, která plyne z bezpečného pocitu šlechtictví a výlučnosti. Pražské barokní kostely a kaple volají na nás hned patheticky, hned s exaltova~ou nábožností, abychom neváhali vstoupiti a hledati v jejich prostorách polehčení nebo milost. A ~šak šlechtické paláce mlčí před námi hrdě a povýšeně, nebo usmívají se nanejvýše na důkaz své vlídné milostivosti, zahalujíce svůj vnitřek za fasádu, která má výraz velkého pána při slyšení. Některé z těchto šlechtických staveb barokních, pokud zachovány jsou ještě jejich zelené kulisy stromové, jsou s to, aby vyléčily duši z nervosníhl' chvatu a z hlučné horečky moderní existence: až budeme upachtěni a zemdleni, oddejme se pozorování paláce Nosticova nebo fiirstenherského: až černý smutek, zpředený ze sazí a pesimismu, lehne nám na srdce, neopomeň. me projíti se ulicí Vlašskou či Letenskou, - vážné mlčení paláců a vlídný styk se starými stromy ohčerství nás. - Snad dočkáme se jednou, že dějepisec, dovedoucí čísti z mluvy kamenů řeč duší, napíše nám historii stavitelské rodiny Luraghovy, která od konce XVII. století shromáždila ve třech pokoleních celou řadu mistn1 tohoto panského baroka; vedle Dientzenhoferů je to mezi pražskými architekty skupina nejzajímavější. Není asi bez význ.amu, že první práce luraghovské jsou stavby fortifikační, - i zde průchod k velikosti a moci jde vojenským táborem. Ale pak vzneseny byly na Luraghy stavby, které přeměnily ráz celé Prahy: konvent křižovníků s červenou hvězdou dal od nich .budovati svůj palác i chrám sv. Františka, hned v sousedství jesuité objednali obdivuhodnou loggii před kostelem Salvatorským - a místo při vyúštění Karlova mostu, jež dotud bylo malebné, stalo se rázem místem vznešeným. Světskou architekturu Luraghlt vyvrcholil později palác Kolovrata Libštejnského v Ostruhové ulici, jenž znám jest pode jménem paláce Thunského, - a opět ulice Ostruhová, plná měšťanské a rozmarné pitoresknosti, byla náhle zuobilisováua. Rozlehlé a vážné průčelí paláce, rozčleněné horizontálně i svisně s velkým vděkem geometrickým, rozkvetlo novým životem pod zázračnýma rukama Braunovýma: svrchovaný sochař, jenž byl s každý úkol naň vznesený, pochopil bystře celkovou koncepci Luraghovu i základní požadavek hraběte Kolovrata. Dva orlové, ptáci královští, nesou na mo- ' hutných křídlech oblouk portálu, na němž v konversaci vybrané, graciosní a především tlumené, usedli nejvyšší bohové, J Uipiter s J unonou. Duše XVII. věku, prahnoucí po velikém vzrušení, se vzpínaly v myšlenkovÝ'ch svých touhách po Nekonečnu. Nad světem, jehož se zmocňovaly svými žhavými smysly a jejž pokoušely se ovládnouti svou panovačnou vůlí, se jim klenul vesmír jiný, nepochopitelný, nezbadatelný a lákající k sobě svým nad· smyslným tajemstvím. Hvězdáři a kosmologové té doby, z nichž Kepler a Tycho 'Brahe měli své observatoře také v Praze, otevírali vědeckým způsobem pohledy do Nekonečna fysického. Bohoslovci a ekstatikové se současně vznášeli u vytržení do bezmezných prostor Nebes, jež se ztrácely v nezbadatelném_kouzlu světla a záře. Pathetický cit roztoužených srdci vrávoral v rozkošnickém omámení touto říší nadsvětnou, rozplývající se v. zlatých mlhách tajemné nálady. Avšak i tuto oblast posléze ovládl účelný racionalismus jesuitů. Do pmstor nebeských přenesli jesuité. touž hierarchii státně církevní, jíž jejich politický duch naplňoval zemi. Myšlenku o stupňovité organisaci církve promítli do končin nadpozemských jakožto skvělou idei o svatých obcování: vedle církve viditelné, seskupené u stupňů papežského trnnu, církev neviditelná, rozložená kolem trnnu božího - a obě spiaty zásluhami a milostí. Jako na zemi vede pro věřícího cesta k svátostem zástupem kazatelů, zpovědníků, duchovních učitelů, tak v nebi ubírá se vykoupená a očištěná duše sbory světců a mučedníků po vznešeném schodišti hierarchickém až k trojjedinému Bohu. Proto kupí barokní sochaři na průčelích, balustrádách a loggiích chrámů celé davy světců a učitelů církev- ních, takže s pavIánu u sv. Salvatora pohlíží do Kři· žovnického náměstí jakési kamenné konklave, církev to vítězná, hotov'á orodovati. Proto lemují Karlův most špalírem soch, v nichž chodec má nalézati posilu na dráze dokonalosti. Dnes, kdy většina světců, jež štědří a zbožní fundátoři ze začátku XVIII. století zvolili, uctívajíce patrony svých povolání a řádů a zároveň oslavujíce obdivuhodnější hrdinství své dobý, jest málo srozumitelná legendou i významem, netušíme ani přibližně citů, které vzbuzovalo toto ka· menné procesí v srdcích a v nervech lidí barokních. Pro ně to byla dojista cesta triumfální, vedoucí od přísně duchovního Klementina ke královské nádheře a vznešené výsosti svatyní hradčanských, kde v chrá· mě svatovítském pozvedali kořící se andělé pýchu a pavézu tehdejší Prahy i národa, zkroceného protireformací, stříbrnou rakev sv. Jana Nepomuckého. Světec ten, jehož legenda a kult jsou samy polemikou proti českému husitství, vábil jako mučedník k sobě asketická srdce, kterým hylo patřeM silných citů soustrázně s utrpením a dojetí z ran, z krve, z násilí, ale odměňoval zároveň rafinovanou smysl. nost ctitelů a diváků tím, že volal k světsky honosným slavnostem zlata a barev, drahých rouch a lesk· lých odznaků, rušného pohybu a hlasné hudhy. Tam, kde se nad temnou řekou tyčila chmurná postava za· mlklého zpovědníka, divadelně ozářeného svitem patera hvězd a obklopeného jásotem privilegovaných stavů v honosných krojích, avšak v přísném roztří· dění kastovním, tam nebylo, tam nemohlo býti místa pro světlý a kli'dný zjev výmluvného kazatele, jenž v šerém šatě, pod širým nebem českého venkova, soustředil kolem sebe vděčné mlčení lidového zástupu, spiatého v bratrství prostou silou slova božího, českého slova božího. Kráčeje po Karlově mostě, měl nábožný poutník před sebou v oblacích posvátný ten stánek. Aby byl však hoden vstoupiti do něho a požívati všech milostí tam utajených, posiloval se přímluvou a příkladem zkamenělých světců. Soudci kynul vlídně sv. Ivo, lékaře vítali sv. Kosma a Damián, učitel nacházel ochránce v Mikuláši Tolentinském, libomudřec vzhlížel s di'lVěrou ke králi misionářů a zároveň k učenci, Františku Xaverskému. 2eny zvala sv. Luitgarda k lásce nebeské, sv. Alžběta k dílům dobročinnosti, sv. Anna k rodinné něze. Juda Tadeáš hlásal chválu přátelství, Vincenc Ferrer vznešenost misií, Jan z Mathy a Felix z Valois důležitost vykupování z otroctví. Ale jako vladaři této církve vítězné a pomocné trunili vy. soko ve vzduchu tři tvUrcové jesuitství, postavou obři, s posunem imperativním; obklopeni přímo zástupem duchovních poddaných, František Xaverský, František Borgiá.š a nade všecky Ignác z Loyoly .. Neboť jak volá v roznícení plamenný a květnatý kazatel té doby, Hynek 'Bílovský, v knize "Coelum vivum", vydané r. 1714: "Eia, vivat Ignatius, vivat Tovaryšstvo Ježíšovo! Vivat matka, rodička a zázrak světa, vivat svaté církve srdce, zarmoucených potěšení, matka všech duchovních řádů, ano matka všech lidí!" Karlův most jest symbolickým obrazem pravé cesty k dokonalosti na zemi, barokní chrámy nejsou ničím menším, než symbolickým předobrazením samých prostor nebeských. Chrámová loď, jejíž klenutí zvedají smělé dvě řady masivních sloupů s hlavicemi rozkvetlými přetíženou nádherou exotických listů a květů, znamená království této země. Jest to říše b~hatá a pyšná; královský mramor ve všech barvách krouží se po zdech, zlato kane po římsách, vodotrysky skvělých barev hýří po stropních freskách, při sloupech a pilastrech se hemží sochy, jejichž rej zpestřován jest pozlacenými girlandami a přeplněnými vázami. Velká okna vrhají celé proudy světla do lodi, sluneční paprsky tančí po nádheře kazatelny, zrcadla na oltářích chytají odlesk divadelní té nádhery. Vě· řící, který usedá do těžkých lavic anebo kleká na mramor dlažby, cítí se poddaným slavné, kvetoucí říše. TouŽí·li však po důvěrnějším hovoru s Bohem anebo světcem, nechť odebere se do některé z postranních četných kaplí, a tam před oltářem a velkým tma· vým obrazem, vyhlédajícím ze zlaté květeny rámů a ozdob, najde soustředění, podporované často umělým přítmím anebo barevným vrhem tlumeného světla. O několik stupňů výše nad lodí zvedá se presbytář, chráněný zábradlím a střežený často velikými socham i: privilegované místo privilegovaného kněžského stavu. Gigantický oltář, zářící a neklidný, korunovaný ob .• razem či sochou, jest sám obrovskou monstrancí, kle., rá se zvedá k nebesům, obklopena dýmem kadidla a zpěvu hymnického: vše'v presbytáři jest apotheosou eucharistie. Ale když přijde posvátná chvíle požehnání, když zaplanou všecky svíce, když zavlají kaditelnice, když se rozhlaholí zvonky v rukách ministrantů, a kněz v zlatém pluviále z drahého brokátu pozdvihne monstranci do výše nad čela věřících i nad svou hlavu, přivře nábožný zástup oči a upírá je b pI'i. klopenými víčky vzhůru - tam v prostoru nedohled· ném otevírá se nový svět, závratná kopule se smělými freskami a s lucernou, propouštějící zázraky slunce - jest to skutečně perspektiva nebeské blaženosti. Barokní umělci dovedli tímto uspořádáním podříditi i gotické chrámy jesuitské koncepci chrámu a nebes, dovedli zapřáhnouti do svého slunečního vozu barvy a světlo, perspektivu a stín, dovedli vší nádherou světskou promítnouti vznešenost rajského blaženství. Nikdo neznal těchto čárů lépe než architekt všech pražských architektů, Kilián Dientzenhofer. Zdá se, že jeho rodině byl přímo vrozen smysl pro vznešenost, která není studená, pro nádheru, která nikdy netrpí bombastem. I díla jeho strýče, jež jsem viděl v Bamberce - mimochodem jediném městě na se· veru od Alp, které připomíná Prahu - mají tuto grandiosnost. Kilián Dientzenhofer, jehož vývoj mohl požehnaně spočinouti na ramenech velkého otce, byl z geniů, pro něž není nesnází. Dovedl prostě vše. Stál bez nesnází nad konfliktem severní přírody a jižní krásy, slovanské přísnosti a vlašské gracie, nad oním konfliktem, jehož ztělesněním dramatickým jest Praha. Jako čte veliký sochař v neotesaném mramorovém balvanu tvář i postoj budoucích plastik, tak uhodl vždy Dientzenhofer z nesnází, kladených terénem, velké základní rysy zamýšlené architektury. Každou překážkou rostla mu křídla, každá obtížná stavební kulisa ho učila. jak by monumentalisoval perspektivu, a bylo-li v okolí jeho stavby jiné mohutné dílo architektonické, přijal je jako vítaný kontrast, jako dramatickou folii. A nejinak byl poměr tohoto nejpražštějšího z praž~kých umělců k studené a sychravé přírodě, do jejíchž vichrů a dešťů postavil vlašské své sny: učinil ji služebnicí. Máme z jeho kroisovské ruky křehké kusy důvěrné architektury světské, jako letohrádek Ameriku i palác Sylva Tarouccy, ale též důkladná profánní díla, jako karlínskou Invalidovnu. Přestavěl Tomášský chrám tak, že přímo vyhladil všecky stopy gotické, a byl vel· mi taktním obnovovatelem paláce Nosticova. Stvořil intimní svatyňky pro domácí potřebu uzavřeného kroužku, jako kostel sv. Karla Boromejského, uměl býti i prostým a jasným, jako v diskretním chrámku sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. A le co jsou tyto všecky stavby proti malostranskému svatému Mikuláši? Dostavěv jej jako dovršovatel díla otcova, přetvořil Dientzenhofer Prahu; teprve od roku 1752 jest i Malá strana čtvrtí královskou. Chrám ten podro.bující si se samozřejmou svrchovaností vše- cko široké okolí, není nám jen předmětem výtvarného podivu nebo smyslné rozkoše; jest nám více: často školou velikosti, vždycky osudem. Nemáme z barokní doby velké poesie, jakou jsou Francouzům tragedie Corneillovy: můžeme-li jich kde oželeti, tož před touto stavbou, jejíž zelená kupole skutečně soutěží s modrou klenbou nebeskou. Zde jest vše nejen širé, jp.zlehlé, mohutné, ale vznešené, hrdinské, posvátné; smyslné dojmy barev, světla, prostoru slouží vysokým IlJtiim heroické nábožnosti, a nad těmi city vládne jasná, nezvratná, nepohnutelná vůle: dostoupiti ne· ~ké dokonalosti a dobýti si práva, slouti synem božím. Mezi etikou Corneillovou a stavitelskými koncepcemi Dientzenhoferovými jest, tuším, spojitost hlubší, než se na pohled zdá. Ke mně alespoň promlouvá pohled do kupole a lucetny svatomikulášské vznešenou tirádou "křesťanské tragedie" Polyeucta: ,,0 světe ideí, tvá něha bezejmenná v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá; tvým rajským vanutím čí duše posvěcena, ten bolu necítí, ten do tmy nezírá. Ty, mnoho slibuje, dáš více; a není vrátký tvůj blaha cit a nezná zrad; smrt blažená, v niž jdu tak rád, ti není nežli přechod krátký, jenž uvádí nás v pobyt sladký, kde věčně smím se blahu vzdát!" Překlad Oto Fischera Mistři XVIII. s!oletí, kdy vývoj barokních forem výtvarných volně postupoval, kdežto sm)'šlení barokní zvolna upadalo a pozbývalo kořenů životních, nebrá· nili se vpádu světských živlů do církevního umění. Tím ubývalo masivnosti, vážné tíže, ztrnulého patosu, naopak barokní duše nabývala křídel, pohybovala se lehčeji, oddávala se úsměvu. K tctmuto pojetí se klo· nil již Kilián Dietzenhofer, kdežto jeho nejnadanější žák Ignáz Palliardi, dotčený vlivem klasicismu francou~ského, podlehl zcela svůdnému vábení nové doby. Též největší dekorační genij barokní Prahy, Vavřinec Rainer, byl vyznavač nových, lehčích ideálů uměleckých. Vidím v něm povahu vzdušnou: jakmile pracoval nad zemí svá freska, byl mistrem; jeho plátna jsou však pouze průměrnými výtvory. Na Rainerových freskách vše letí, pádí, vzpíná se k slunci, jehož husté paprsky magneticky přitahují k sobě spletené zástupy. Faetonská jízda z chrámových temnot k sluneční volnosti - toť Vavřinec Rainer, robustnější, ale hrubší současník Tiepolův. V starším období barokním se draly svět&ké pudy skrytějšími cestami do umění chrámového. Člověk barokní žil prudkým a složitým životem smyslovým, ale tajil jej rád za náboženskou maskou. Láska pohlavní se zpravidla vydávala za symbol lásky k Bohu, spojení těl bylo vykládáno jako podobenství sjednocení mystického, rozkoš pleti a smyslů byla líčena básníky i malíři za výstrahu pro srdce asketická. V tomto nábožném pokrytectví byl novy osten slasti, rafinovanost dialektiků rozkoše, dráždivý půvab zakázaného. Z barokních sochařů se dávají dva mistři, tragický Braun a sentimentální Jakl, mocně inspirovati pozemskou láskou a přetvořují ji stále v nebeské sjednocení mystické. Pater Seraphicus, svatý Bernard, klesá v slastném vytržení na kolena před Madonnou jako vášnivý milenec a šeptaje sám horoucí "ave", čte se rtů svojí Vyvolené opojené slovo "fiat". Tvůrce křesťanské filosofie, svatý Tomáš Akvinský, přijímá rozechvěn a roztoužen knihu z rukou Královniných a omdlévá nejvyšší pýchou pokorného mnicha, čta mezi listy napsaná slova Její rukou "bene scripsisti". V měkkém pohybu nevýslovné ně· hy sklání se Kristus s kříže a klade jako přítel, jako bratr, jako ženich pravou ruku kolem toužebné šíje ctihodné cisterciačky svaté Luitgardy, která, klesajíc takřka rozkoší nad touto milostiplnou chvílí, zachycuje se rukou lehce plynoucí z řasnatého šatu horkých kolen Spasitelových. Někdy za dnů mlhavých a zakalených se zdá, jako by toto sousoší, modelované lehce a hebce v pískovci světlém a pórovitém, bylo jen zhuštěným šedivým oblakem, sešinuvším se k obrubě mostu a snoubícím se na okamžik se zemí ... Lze si představiti většího vítězství plastického genia Braunova, jenž si přál, aby se jeho sochy vznášely a netyčily? Svatyně barokní mají často příchut erotickou: neprováděl nadarmo nejmužnější řád, Tovaryšstvo Ježíšovo, soustavnou diplomacii s kultem Mariiným. Panna Maria přestává v této době býti Madonnou s dítětem v náručí a stává se velkou dámou, světačkou, královnou; neodměňuje pouze milostí, ale též milostností, usmívá se na své ctitele, zahaluje i odkrývá před nimi své vnady, pohrává s nimi. Na Karlově mostě zobrazil sochař Jiikl Madonnu ještě tak, jak se jí kořil středověk: Sancta Dei genetrix. V blízkosti však před průčelím chrámu u křižovníků podniká tanec s hadem kdosi jiný: urozená šlechtična dokonale pěštěného a s šikem oblečeného těla, kteJ:á klopí významně a nacvičeně zraky, pravá Regina coeli! Skrytým místem barokní erotiky, jakýmsi dostaveníčkem lásky, jest Loreta. Několik generací zbožných aristokratek, někplik pokolení stavitelů tvořilo toto bludiště svatostánků, které se kupí kolem pomníku velkého zázraku mariánského, měníce jaksi litanii loretánskou v kamennou a barevnou skutečnost. Královna nebes, jejíž osudy vypráví spíše konversačně než epicky Casa santa v kameni a nástropní malby chrámku v barvách, provázena jest celou družinou světic a mučednic - a všecky náleží k typu erotickému, jejž nesmrtelným učinil Bernini svou svatou Terezií. V chrámě nastavuje slunci a zrakům diváků růžovou plnost panenských svých ňader svatá Háta, a proti ní svatá Apolena koketuje kouzlem dívčích svých úst. V ambitech se svíjí poloobnažená Magdalena, nejisto, zda kajícností či rozkoší a perversí, svatá Starosta, ukřižovaná v nápadných šatech, ale s mužskou bradou dráždí záhadou hermafroditismu. Vše jest ponořeno v přítmí, jímž jako by šuměly utajené polibky a šelest hedvábného, pomačkávaného šatu, leč ve vzduchu jest rozptýleno ještě cosi jiného: vůně hrobky a příchut tlení. Baroko nacházelo se zálibou trpkou rozkoš z hrůzy rozkladu, slast to, v níž se kochají nervy, prošedší již primitivnějšími stupni vzrušení smyslového. Dobil, která si stále dávala malovati mučedníky v'nejrůznějších a nejukrutnějších způsobech trýznění a mučení, kořila se mravním smyslem síle jejich vůle, která snáší i smrt a její strázeň hrdinsky; sytila svůj citový život mocným patosem krajní bolesti, ale odměnovala se i slastí tlení a uhnívání. Lealův obraz "Dvě mrtvoly hlodané červy", který prý objednal historický don Juan, mohl vzniknouti v Praze jako v Seville, nebyl by se cizokrajně vyjímal u barnabitů na Hradčanech, kde se úcta mnišek kupí kolem vonné mumie blahoslavené Elekty, nebo na Strahově, kde tolik koster, oděných do drahých látek a krumplování, se účastní bohoslužeb jako triumfální zbytky vojska Církve Vítězné. Mohlo by se zdáti, že tento sklon k rozkošem podivným a výstředním je svědectvím pro chorobnou citlivost duše barokní; a přece lidé XVII. i počínajícího XVIII. věku nebyli ničím méně než dekadenty. Ryli schopni citů a vášní všech a vyháněli je do krajnosti, nestavějíce se nikdy uprostřed cesty. Ještě v čase, kdy v ostatní Evropě zavládl střízlivý rozum a nutil všecky mohutné duše s chladnou svou rozvahou, aby se ome· zily výhradně na polohy střední, žila pražská duše barokní vnitřní prudkostí, jsouc především pathetická. Za doby tereziánské, tak bezbarvé a ploché v obecné své vlídnosti a v občanských svých ctnostech, se baroko v Praze vyžívá. Jakmile odumřely základní jeho ideje, nemohly se dlouho udržeti ani tvarové prostředky: sloh přestal býti slohem a poklesl na pouhou rutinu. Kde se stavělo barokně, zmizela vznešenost a pádnost, uhýbajíc se elegantní lehkosti: dekorační umělci zaujímali postupně místa tektonických tvůrců; pathos ustupoval rozmaru. Střízlivě bylo přestavěno a obnoveno hradní křídlo, v němž kdysi na úsvitu ba· roka melancholický cís~ř dumával o smyslu své pod· mračné existence. Nevznikají již chrámy, ježto ubývá zbožnosti; paláce, vesměs v drobném rozměru, budují se nikoliv pro vznešené a vůdčí rody šlechtické, nýbrž pro aristokraty mladých erbů a úřednické minulosti. Zvolna nadchází věk rokoka: styl francouzský po slohu vlašském, ženský půvab po mužné opravdovosti, hudební řešení po stavitelském idealismu. Jaká hravá a křehká gracie vyznačuje důvěrně světské průčelí strahovské knihovny proti sousední těžkopádné a přísně duchovní nádheře opatského chrámu Nanebe· vzetí Panny Marie-stopadesát let vepsáno jest velmi znatelným písmem do této mezery! Jakým lehounkým a bezstarostným úsměvem vítá arcibiskupská residence chodce, který se právě nasytil kypivého pathosu, jímž rozkazuje pompésní vstup do královského hradu z doby Matyášovy, a který oddal se vyrovnanému klidu florentského rinascimenta, ovládajícího dům švarcenberský! Hle, trojí svět forem, ideí, citů, vzešedší z téhož kořene, renesanCB, barok, rokoko a přece jak málo rysů příbuzenských! Postůjme ještě chvíli před jedním z přečetných civil. ních domů, jimiž pozdní barokový sloh, měnící se, v gracii rokoka, vykvetl jako na rozloučenou, před jednou z těch budov poslední čtvrtiny XVIII. věku, které se, sotva dostavěny, ocitly uprostřed vkusu empirového! Jsme před Mac Nevenovým palácem v ulici Pasířské, dnes Palackého. Celková disposice dvoupatrqyé, nevysoké, neširoké stavby tkví na základech barokních: pilastry meziokenní, sloupy, opírající kartuše vstupu, oválný štít marn.btratné ornamentiky, obruba oken úměrná, leč bez jednotvárnosti - toť vše dědictvím baroku. Ale duch jest naprosto jiný: jest to duch pohodlí a mírné prostoty, jenž tu vládne. I kdybychom neznali dějin domu, mohli bychom uhodnouti, že kouzlo hudby a půvab tance vyplašily odtud n~dobro temnou a pathetickou duši barokní. V době .«;mpiru stal se skutečně tento palác Jedním ze středisek pražské kultury hudební, jež zahrála a za· tančila menuet při pohřební slavnosti ~k.Qka. A posléze na podzim r. 1827 stěhuje se do Mac Nevenova, tehdy již měchurovského domu, ten, který měl zpečetiti konec a zmar pražské kultury barokní, tím, že sestoupiv hluboko k zdrojům národní bytosti, našel kulturu novou, ,,~~vější, pravdivější. Od dob Františka Palackého náleží pražská duše-{larokní mi· nulosti - a naší smyslové rozkoši, naší . lásce elegické! 36 Vyobrazeni Table des iIIustratlons Abbildungen Pictures 1 Frantllek Maxmlllan Kalika Nádvoří Klementina s hvězdárnou (I) Franlřols Maxlmillen Kalika Cour du Clemelltinum avec rObservatoire (I) Franz Maxlmillan Kalika Hof des Klementinums mít Sternwarte (I) Francis Maxlll!iIIan Kalika The Cort of Clemenlinum with the Observatory (1) 2 Frentlrek Maxmlllen Kellke letni refektát bývalého arcibiskupskcho seminMe v Klementinu (I) Fren~ols Maxlmlllen Kellka Réfectoire ďété de I'ancien -t;eminairc archiépiscopal au Clementinum (I) Frenz Mexlmlllen Kellka Sommer-Refektorium des ehcm erzbischijJlichcn Seminars im Klementinum (J) Frencls Mexlmlllen Kellke Summer Refectory in lesuits Convent C1ementinum (J) 3 Karel Luragho a j. Kfižovnické náměstí s průčelím sv. Salvátora a chrámu ktižovnického (I) Charles Luragho et autres Place des· Chevaliers de la .croix avec fa~ade de Sainl Salvator et de I'église des chevalie" de la croix (I) KarI Luragho ulld andere Kreuzherrenplatz mit Fassade St. Salvator und Kreuzherrenkirche (I) Charles Luragho and others Knights of the etoss Place wifh the fa~ade of Saint Salvator and Knights of the Cross Chorch ISaint Francis Churchl (I) 4 Ond'ej Filip OultBlner Socha Madony pti pritéelí chrámu ktižovnického Kámen· (I) Andr6 Phlllppe OultBlner Statue de la Vierge sur la fa,ade de rtgli.« des Chevaliers de la Croix . Pierre . (I) Andr.as Phlllpp Oultarner Statue der M_donn_ in der F_ssade der Kreuzherrenkirche . Stein. (I) Andr.w Phlllp OultBln.r Statue of Madonn_ on the f_c_de of Knights of the Cross Churd •. Stone . (I) 5 Hlava sv. AtbanMe . Zlacená a kolorovaná dřevořezba Kostel sv. Tomáše v Josefské ul. (III) Tete de Saint Atbanase . Bois doré et coloré fglise Saint Tbomas, Josefská ul. (III) Kopf des bl. Albanas!us . Vergoldete und kolorierle Holzschllitzerei St. Tbomaskircbe, Josefská ulice {III) Head of Saint Atbanasius . Gilded and colo •• d wood Cburcb of Saint Tbomas, Josefská ulice (III) 6 Pohled do lUrstenberské zahrady (III) Vue du ,ardin FOrstenberg (111) Blid in den FOrstenberg-Garten (111) The view ln FOrstenberg Garden (III) 7 Maty.U Bernard Braun Zahrada paláce Vrtbů s Atlantem, Karmelitská ul. (III) Mathlas Bernard Braun lardin du palais Vrtba, of Saint lohn Nepomlicene in Saint G uy's Ca! hedral (IV 22 f. X •• alko Smrt sv. Jana Nepomuckého, ve Státni galerii v Praze f. X •• alko Mort de Saint Jean Népomucene, Galerie d'Etat, Praglle f. X •• alko Der Tod des hl. Johann von Nepomuk, in der Prager Staatlichen Galerie f.X. blito Death of Saint John Nepomucene, ln the State GaJery in Prague 23 Svatý lan Nepomucký pti modlitbě. Kolorované lipové dlevo, zlacené a sttíbtené Museum hlav. mésta Prahy (II) Saint Jean Népomucene co priere . Boi, de tilleul colorě. doré cf argenté Musée de la vnre de Prague (II) Heiliger Johann Nepomuk im Gebet . Koloriertes, vergoldetes und versilbertes [.indenholz Museum der Hauptstadt Prag (II) Saint lohn Nepomucene praying . Colored Iime-wood. gilded and silvered Municipal Museum (II) 24 Jan V4iclav Panetlus Vnittek chrámu sv. Jakuba (I) Jean Venceslas Panétlus !ntérieur de I'église Saint Jacques (I) Johann Wenzel Panetlus Oas tnnere der fakobskirche (I) John V. Pan.Hus Tbe lnterior ;'f the Church of Saint James (I) 25 Otta"lo Mosto Oslava SY. Antonína· Slukovy relíef PrŮčelí chrámu sv. lakuba v Malé Stuparlskl' ul. (I) " .,. , Otte"lo Mosto GloríficatioJ> de sainl Antoíne . Relief en stUl' Fa,ade de rl'glísé Saint Jacques, Malá Stupartská ul. II) Otta"lo. Mosto Verherrlichung des hl. AntoniiJs . stuckrelief 'Schaus~ite der St. lakol>skirche. Malá Stuparrská ul. (l) Ott_"lo MOI'Ó Cilorification of Saint AntonI' . Relief in stucco i'acade of the Church of Saint JIHnes; Malá Stupartská ul: (i) Poznámka Podávám ,.Prahu barokní« v přesně stejném znění, jaké měla v prvním vydání roku 1915. Mnoho se v barokní Praze zatím změnilo: marianský sloup na Staroměstském náměstí padl za obět fanatismu velké revoluční chvíle; ruch úřadů mladé republiky vyplašil ze šlechtických paláců záduméivé ticho; na hradě pražském, vráceném osvobozeným národem původnímu státnímu účelu, již neobcházejí přeludy a stíny. I bylo by čtenáři dnes nemožno zažíti v Praze barokní v stejné intensitě ony dojmy a nálady, o nichž vypravuje a jež kulturně psychologicky vykládá tato knížečka. To mně však nedává práva, abych na ní cokoli měnil. V dobách dnes již minulých prožil jsem barokní duši Prahy jako bezprostřední skutečnost; pomníkem tohoto prožitku, sotva jen osobního, budiž můj essay i v přítomnosti, která se neočekávaně - k mé upřímné radosti - obrátila k baroku v literatuře i v umění se zájmem a sympatií. Jsem hrd na to, že jsem k tomuto obratu u nás prací málem třicetiletou přispěl. Arne Novák: Praha baroknf Třetí vydání. FotografU! a štočky čísla 5, 8, 10, 12-15, 17-19, 23, 25,29 jsou z publikace V. V. Štecha "Sochaři pražského baroku", kterou vydala Státní grafická škola (provedli žáci školy J. Ostatní fotografie Josefa Sudka. Graficky upravil lAd. Sutnar. Vytiskla A-kciová moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně nákladem firm.y Fr. Borový, Praha, 1938. KNIHY o VÝTVARNtM UMtNí A DÍLA VÝTVARNÁ Josef C'apek MÁLO O MNOHÉM. 14 Kč . Váz. 24 Kč NEJSKROMNIJSf UMINf . 15 Kč . Váz. 25 Kč UMINf piURODNlcH NÁRODO . 150 reprodukcí autorových kreseb a 32 příloh na křídovém papíře . 55 Kč . Váz. 67 Kč Dr. Desiderill.~ PORTRÉTNf KRESBY. Album portrétů· 100 Kč . Váz. 120 Kč .lrne Yorák PRAHA BAROKNí. Essay . 31 obrazových příloh na křídě· 35 Kč Cibulka Josef KOSTEL SVATÉHO Jliil NA HRADI PRAŽSKÉM. Trojjazyčný text 31 ob~azových příloh na křídě . 48 Kč DAUMIER MLUvl K NÁM . Cyklus obrazů . 24 Kč JIHOČESKÁ GOTlKA •. musea v Čes. Budějovicích. 34 barevných příloh obrazových • 25 Kč KNIŽNI OBÁLKY JOSEFA ČAPKA. 16 reprodukcí obálek J. Čapka. 24 Kč KNIŽNI OBÁLKY V. H. BRUNNERA . 26 reprodukcí obálek V. H. Brunncra 45 Kč rincenc Kromář MADONA SE SVATOU KATEIINOU A MARKÉTOU městského musea v Čes. Budějovicích . Dvojjazyčný text, 4 obrazové přílohy na křidě . 30 Kč rojtěch Sedláček ŽNI . Cyklus 15 původních litografii, z nichž 5 je barevných . 45 Kč :!dpirko Josef UMELECKO.HISTORICKÉ PAMIATKY NA SPISl . Architektura· 24 Kč STYRSKt A TOYEN . Kniha o výtvarném díle významné malířské dvojice 179 obrázků· 75 Kč . Váz. 100 Kč DODÁ KAZDÝ KNIHKUPEC FR. BOROVÝ Velkoryse zahájené slavnosti pražského baroka, které výstavou vyni kajících barokních děl výtvarných, divadelními představeními a koncerty barokních skladeb, seznamují nás s duchem a výtvarnými uměleckými hodnotami Čech 17. a 18. stoleti, zvýšily podstatně náš zájem o baroko a probudily lásku k němu. lak neuvítati v této dob':, znamenající renesanci baroka, nové vydání díla, které nám vlastně první objevilo umělecké hodnoty a památky pražského baroka a které n:ls krásnými, dokonalými reprodukcemi barokních pražských památek a vynikajících barokních děl seznamuje s duší Prahy dvou minulých století. Je to jedine(ný a zdaleka dosud nedoceněný objeVitelský essay Ar n a N o v á k a PRAHA BAROKNi, pojednávajíci o památkách a osobnostech Prahy v době baroka, o jejím výtvarném svérázu a kulturní bytnosti, jež nám je tu přiblížena právě poznáním jejího barokního genia loci.