SBÍRKA souvISLf: CETBY ŠKOLNÍ PO/(,ADA PROF. FERD. STREJČEK 1. Jan Neruda I Zpěvy pátečni. 4. vyd.. . . . .• • Kč 2'50 2. Jan Nerudal Písně kosmické. 10. vyd.. • . .• ." 3'50 3. Jan Neruda I Balady a romance. 10. vyd. . .• ." 3'50 4. Jan Nerudal Tři povidky malostranské. 4. vyd. ." 3'SO 5. Svatopluk Cech I Ve stí!!,U lípy. 26. vydáni. .. ." 5'50 6. Svatopluk Cech I Petrkllce. 9. vyd. '.' • . •. ." 5'- 7. Svatopluk Cech I Dagmar. S. vydáni. . • . . . ,,14'- S. Svatopluk Cech I Václav Zivsa. 3. vyd. . . .. . II 13'- 9. Svatopluk Cech I Výbor % prósy. 3. vyd. . . . . . II 1:l'- 10. V. Bend- Tfebizlký I Levohradecká povidka. S. vyd.." 6'- 11. V. Bend- Tfebtz.kt I Výbor z povídek. 2. vyd. . 9'SO 12. Dr. Otakar Hostinský: Epos a drama. 3. VI d. 6'- 13. Julius Zeyer: Olgerd Gejštor. 6. vydánI. . . .. II S'- 14. Karolina Světlá: Tfi povídky. 2. vydáni. • .. ,,11'SO lS. Alois Mrlitik: Povídky a obrázky. 2. vyd •.... t.č.rozebr. 16. Vilém Mrlitik: Výbor z beletrie. 2. vyd. . . . . . . Kč 12'SO 17. Viktor Dykl Vybraná lyrika. 2. vyd. . . . . . 10'18; Ferd. Strejček: Výbor z českoslov. epiky lidové. S. vyd. II 8'- 19. Ferd. Strejček: Výbor z českoslov.lyriky lidové. 4. 'Y}'d." S'- 20. Turgenh·Folprecht: Lovcovy zápisky (Výbor). 5. 'Y}'d. " 7'50 21. Dr. Otakar Hostinský: Co jest malebné? - Výletdo říše romantiky. 2. vyd. II 4'50 22. Svatopluk Cech I Hanuman. 7. vyd.. . . . . . • .•• 6'- 23. Bohumil Adámek I Salomena. ........• t. č. rozehr. 24. Jar. Vlček I Nové kapitoly % dějin literatury české.. II 2S. M. A. Simáček I Lívanečky slečny Ró%i. S. vyd. • • Kč 4'20 26. Jaroslav Vlčekl Poznámky k Čechově "Dagmaře",t.č.rozebr. 27. Fr. Bflt: PfíspěiJky k praktické poetice. 2, vyd. • • Kč 12'SO 28. Jan Neruda I Prosté motivy. 4, vyd. . . . . .. .•• 250 29. Svatopluk Cech: Václav z Michalovic. 7. vyd. . ••• S'SO 30. Svatopluk Cech: Slavie. S. vyd. . . • , . •. ." S'- 31. Svatopluk Cech I Jitfní písně. S. vyd.. . . .. ." 6'- 32. Nebeskf-Vobomfk I Protichddci. • .....••• " 2'40 33. J. Menlik: Výbor z povidek Martina Kukučillo. 2. vyd., t. č. rozebr. 34. Jan Neruda I Hfbitovni kvitl. • . . • . • • • • •• " 35. Svatopluk Cech I Čerkes, 7, vyd. . . . . . .• • Kč 3'60 36. Dr. Jindřich Ve~elv I Doktor Faust. 2. vyd. • •.. " 12'- 37. Dr. J. MáchalI Dějiny českého dramata. 2. vyd. • • " 21'3S. J. Svátek I Pražské pověsti a I'Rfmdy I. 2. vyd. • .•• S'SO 39. J. Svátek I Pražské pověsti a l,g,ndy II. 2. vyd ••. " 7'50 40. Jan Neruda I Hradčanské pověsti. 2. vyd. • . • • t. č. rozl' br. 41. Jindřich S. BAar: Pro kravičku. 3. vyd. . • Kč 7'SO 42. Svatopluk Cech: Lešetinský kovář. 3. vyd. ." 7'50 43. P. VergiliuI Maro: Zpěvy pastýřské. . . . 5'40 44. Svatopluk Čech: Písně otroka. 33. vyd. (Samosl• vyd.) Kč S'- 4S. Emil Trhal: Pomsta svatých. . • . • 7'20 46. Timrava: Dedinské povesti. 2. vyd, . . 14'- 47, Em, Bozděch: Dobrodruzi ..•. , . . 2'- 48, Eliiika Krásnohorská: Sny po divadle. , 3'- 49, Adolf Heyduk: Bajky a báje. 7'SO 50, Svatopluk Čech: Sotek, , , , , .. , 12'- 51. Svatopluk Čech: Nové písně,. . . . . 9'50 52, Svatopluk Čech: Sníh. ...".. 7'- 53. Frantitek Palacký: Vybrané stati. 7'50 54, Fr. L, Rieger: Vybrané řeči a úvahy, • 8'50 55, A, Machl: Slovenské balady lidové.. , 12'- 56. Josef Holeček: Z "Našich". 3, vyd .... , ... , " 12'- 57. J. A, Komenský : Informatorium školy mateřské. 2. vyd." 8.- 58. J. K.lc, Tyl: Od Nového roku do postu. .,.,., " tO'59, Sv, l;ech: Nový epochální výlet pana Broučka, tento- kráte do XV, století., . , , . . . . . , . . " 15'- 60. F erd, Strejček I České balady předbřeznové, , 8'SO 61. Ferd, Strejček: České romance předbřeznové. 7'50 62. Božena Němcová: Slovenské pohádky. 4, vyd. 3'50 63. Karel Rais: Z domu, 2, vyd, . . . . , . . . • 6'50 64. Rudolf Medek: O naších legiích. 2. vyd. . . . . S'-"- 65, Ferdinand Strejček: Z pamětí našich spisovatelt>, .. " 10'- 66. Ferd. Strejček: Pozdravy minulosti. Ukázky koresp" " 14'- 67. Arne Novák: Výbor ze studií a podobizen. • • • , " 10'68, Tereza Nováková: Výbor z beletrie. ..,...,. 7'50 69. ~arel Rais: Z "Posledního léta". 2, vyd •..... " 7'SO 70. Dr. Viktor Novák: Č"ká balada doby nejnovějši, I. • 12'- 71. Dr Viktor Nová1i:~ Č"ká balada doby nejnovější. II. " 12'- 72, Rudolf Medek: Básně, ..,'. . . . . • '" 7'50 73. Rudolf Medek: Z legíonářské epopeje.. . , '. "20'- 74. Ladislav Stroupežnický : Naši furíanti. . , , . 1'50 75. Alois Jirásek: O panu Jeníkovi. •. . . . . . 6'- 76. K. V, Rais: Čteni o Karlu Havlíčkovi. Pfipojeny Ty- rolské elegie. . . • • • . • . . . , ,. • • . . .• 5'- 77. K. V. Rais: Čteni o Václavu Beneši Třebíukém, • , " tO'- 78. Andrej Sládkovič: Detvan. . . . . . . '.' . . . . " 10'- 79. Dr, Viktor Novák: Česká btilada ve druhé polovici devatenáctého století, I, . ; . . . , . , , . \. . . • 12'- 80. Dr. Viktor Novák: Čeiká balada ve druhé polopici devatenáctého století. 11. . , . . , , , , . • , 12'- 81. Jaro.l •.•. Vlček: Z počátkd naši poesie moderní, , .• 8'- V. vydb6.nf •• poluačuje. Na skladě u dech knihkupci. N A K L A O A TEL F. TOP I Čf K N I H K U PEC V PRAZE, NARODNf Tft ti. SBl RKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNÍ POŘÁDÁ PROF. FERD. STREJČEK 3. JAN NERUDA: BALADY A ROMANCE S ÚVODEM OD ARNA NOVÁKA LJEsATÉ VYDÁNí 1934 NAKLADATEL f. TOPIČ, KNIHKUPEC V PRAZE Vytiskla "Osvěta", společnost s o. r. ve Valašském Meziříčí. UVOD Roku 1883 založil Jan Neruda, tehdy muž téměř padesátiletý, sbírku veršovaných prací "Poetické besedy". Chtěl v ní shromážditi básnická díla všech tří literárních skupin, jež počátkem osmdesátých let dávaly české poesii ráz: vedle žijících ještě vrstevníků Nerudových, kteří zůstávali věrni uměleckým zásadám proslulých almanachí'l "Májů", měli býti v"Poetických besedách" zastoupeni i stoupenci směru národně slovanského, za jehož mistra byl pokládán Svatopluk Čech, i básničtí mluvčí školy kosmopolitické, která se honosila jmény Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera; obecně uznaná autorita Nerudova slibovala býti pojítkem různých pokolení a literárních proudů. Hlavní důraz při programu nové sbírky dával Jan Neruda na epický obsah většiny svazků a skutečně jako redaktor žádal po svých přispěvatelích velmi důtklivě práce výpravné, na př. veršované povídky, skladby idylické, legendy, balady, romance atd., takže často nedovedla mu ani stačiti moderní prakse básnická, která verš vyhražuje vždy větší měrou lyrice, odkazujíc látky výpravné spíše do mezí prósy. Ale Neruda sám, jenž i v kritikách často dával přednost předmětnému, věcnému, neosobnímu básnictví před náladovou, dojmovou, citovou neb přemí- 5 tavou lyrikou, podal hned v prvním svazku "Poetických besed" krásný příklad poesie výpravné: zahájilf sbírku "Baladami a romancemi". Z Nerudových šesti veršových knih přimykají se "Balady a romance" nejtěsněji k básnické tradici české a tím nejpřesněji naplňují kritický požadavek pozdějších let Nerudových, aby národní básník byl pokračovatelem a dovršovatelem svých předchůdců, kteří z bohatství národního ducha tvořili slohem národním. I položil si Neruda v "Baladách a romancích" podstatně jiný úkol než v předchozí básnické sbírce, v "Písních kosmických" (1878). Závodě ve výmluvných hymnách, ódách a meditacích o vesmíru se světoobčanskou myšlenkou a s rhetorickým slohem mladého tehdy Jaroslava Vrchlického, Neruda uchýlil co nejdále od starší básnické tradice české; nyní však zcela určitě a vědomě řadí se k českým básníkům, kteří prosté a přece těžké umění baladistické přivedli k dokonalosti a zároveň naplnili pravým duchem národním. Balada i romance - ani u nás nečinili přední pěstitelé epických těch druhů přísného rozdílu mezi oběma - těšily se v naší novočeské literatuře od samých prvopočátků nemenší oblibě než v sousedním písemnictví německém, odkud voleny vzory, slohové pokyny, ba i předlohy a látky. Dokud sledovali čeští spisovatelé činností svou ja~o hlavní účel získati literaturou lid pro jazyk a národnost, hodil se jim' k tomu znamenitě prostonárodní ráz balady; později, když v romantickém duchu toužilo se i naše písemnictví obroditi lidovou písní, pověstí, naivní věrou, uvítalo v baladě onen básnický druh, který nejvydatněji čerpá z těchto zdrojů, a naši vůdčí spisovatelé Jungmann, Safařík, Čelakovský, Erben zabývali se se zálibou i láskou baladami i romancemi. V prvním předjungmannovském období naší poesie, kdy za mistra baladického slohu byl považován Sebestián Hněv- , kovský, převládal při tvoření balad Gleimův, ze Špa. nělska a Francie vypůjčený názor a sloh: skladatel balady v naivním, ano jarmarečním způsobě stůjž rozumem svým povznešeně, ano posměšně nade všemi ukrutnostmi, hrůzami a příšerami přeplněného děje balady a parodistickým svým podáním bav posluchače neb čtenáře vzdělané, ale vyváděj posluchače neb čtenáře prosté z pověry a ze strachu. V Německu již Biirger, který zprvu pěstoval též parodistickou a komickou baladu, uveden byl jmenovitě poznáním lidové výpravné poesie skotské na novou dráhu; nalezl v baladě vzácný útvar slučující těsně náladovou lyriku, stručnou epičnost i dramatický vzruch a zachycující v působivé přírodní malbě tajemné a podvědomé vztahy člověkovy k osudu a k neznámým silám. Co mohutně, ale jednostranně nadaný Biirger spíše vytušil, to doložil velký znalec a milovník lidového básnictví Herder studiem výpravné poesie u všech národů a ozřejmil hojnými příklady: od něho až po dobu romantickou stává se balada s romancí zhuštěným projevem duševního a mravního života lidu, jenž těsně spiat s oživenou přírodou, v příbězích tragických bojuje s temnými démony i se záhadnými mocnostmi o vnitřní, mravní svobodu. Herder byl kritik, sběratel, vykladatel; zásady jeho proměnili v básnický čin oba klasikové výmarští, Goethe a Schiller, kteří zesílili mravní a filosofické i symbolické jádro balady, a pak romantikové, jmenovitě Uhland, jimž náleží zásluha o látkové rozšíření oblasti balad i romancí, hlavně o středověk. Překlady Jungmannovými a Markovými i teoretickými zásadami Jungmannovými zdomácnělo též u nás modernější romantičtější a básIŮčtější pojetí balady; ve veršovaných pokusech mladého Safaříka, v několika skvělých číslech Čelakovského, hlavně v "Tomanu a lesní panně", v smělých nábězích Kalí- 7 nových, především však v Erbenově "Kytici" dochází romantický názor o baladě ztělesnění. Od těchto dob jsou české balady prosyceny duchem vážným, chmurným, až tragickým; předvádějí člověka v těsné souvislosti s přírodou; zpodobují osudné a významné vztahy jeho života; berou svoje náměty, obrazy i obraty z básnictví lidového. Mezi českými baladiky vyniká Čelakovský okouzlující silou v podání ovzduší přírodního; temný a rozervaný Kalina, v lecčems Biirgerovi podobný, dramaticky vzrušeným vypravováním a silně procítěným názorem mravním; klasik pak české balady Erben hlubokou etickou ušlechti· lostí, která dovede velké konflikty vyrovnati smírně ve smyslu vyššího mravního řádu, dále pečlivou psychologií postav, uměním syté nálady, darem jadrné a plné stručnosti jazykové. Erbena vyvolil si za svého mistra již mladý Neruda; i kdybychom neznali XXI. čísla "Hřbitovního kvítí", kde se Neruda hlásí k pěvci "Kytice" s vděčným obdivem, nemohli bychom o tom pochybovati. Jako člověku líbila se Nerudovi u Erbena jeho hluboká lidumilnost, objímající láskou a soucitem všecky trpící a strádající; jako umělec, jenž se všemožně snažil zhostiti se upřílišněného subjektivismu svojí rozpoltěné osobnosti, podivoval se Erbenově mocné a výrazné předmětnosti a věcnosti; jako básník toužil se naučiti jeho úsečnému, plnému plastickému výrazu, který stupňoval ještě hutnou jadrnost mluvy lidové. Baladistou z Erbenovy školy prokázal se Neruda hned v "Knize veršů výpravných" velké své třídílné sbírky z r. 1867. Není tu ovšem zcela ještě věren českému svému učiteli, nýbrž pokouší se také o epiku v slohu tehdejšího největšího básníka francouzského, Viktora Huga, a podává ve volném výběru látek i myšlenek výpravné úryvky z dějin i pověstí, aniž v nich dochází zvláštního svérázu. Naopak, nejlepší balady z "Knih veršů", na př. "Mrtvá ne- 8 věsta", "Matka", ,,0 třech kolech", prozrazují každým veršem Erbenova následovníka. Neutají se však podstatný rozdíl: Erben byl básníkem doby romantické, Neruda je synem střízlivého, reailstického věku. Látky souvisící s lidovým bájeslovím jsou vzácností u Nerudy; tajemné, nadpřirozené vztahy nahrazeny jsou většinou motivy čistě lidskými; příroda málokde zasáhá do osudu lidského, a městský básník nevěnuje jí valné pozornosti; na venkova jeho lid neline se záhadná záře báchorková, nýbrž jasné světlo denní. Tyto rysy, které ovšem v několika baladách musily ustoupiti starší vžilé tradici, jsou ještě stupňovány ve zvláštní skupině výpravných skladeb, jimiž se dostal Neruda nad Erbena, v t. zv. baladách sociálních, jako "Slaměný vínek", "Skočme, hochu", "Před fortnou Milosrdných" a "Poslední balada z roku dva tisíce a ještě několik". V nich užívá Neruda úsečné a lidové rázovité formy erbenovské balady s její výraznou psychologií, s její ostrou charakteristikou, s jejím až dramatickým dialogem k tomu, aby nakreslil prudce jímavý obraz ze společnosti bídy: sociální skutečnost, vyložená se sHnou mravní opravdovostí, nastupuje místo bájeslovnych a tajemných vztahů. Nesporně byl mladý Neruda z Erbenových žáků nejvýznamnější; aby však byl opravdovým velkým baladikem, k tomu chybělo mu po "Knihách veršů" mnoho. Byl příliš střízlivým, rozumovým a vypočítavým básníkem, který nedovedl svého čtenáře naplniti onou ilusí, která jest nutna pro dokonalý umělecký požitek z každé balady; žádáť pravá balada jako legenda, .aby ji čtenář četl s naivní myslí - ale tehdy Neruda, kritik, satirik, ironik, úmyslně každou naivnost rušil a rozplašoval. V Nerudových baladách z "Knih veršů" bylo příliš mnoho chtěného, zamýšleného a vykombinovaného živlu, kdežto bezprostřední a prudce osobní zážitky chyběly. K tomu všemu se 9 musil Neruda protrpěti v mužných svých letech, v samotě opuštěného a mládeneckého žití, v letech choroby a stesku; dlouhá období, kdy jeho lyrika zcela umlkla, posvěcena jsou právě úsilím o takové prohloubení bytosti. Teprve když zocelil a ucelil takto svou povahu, vrátil se k básnictví: v "Písních kosmických" jako hloubající lyrik, v "Baladách a romancích" spíše jako věcný, předmětný básník výpravný. Na rozdíl od většiny epiků nevymýtil Neruda z věnce osmnácti básní, jež velmi libovolně nazývá baladami a romancemi, živlů osobně lyrických; naopak mohli bychom říci, že Neruda velmi uměle konstruuje příběhy baladického rázu proto, aby ukryl v nich svoje city, myšlenky, tužby - čím známe Nerudovu vnitřní osobnost lépe, tím více ohlasů jeho duše nacházíme v "Baladách a romancích". Velkého básníka mateřské lásky, jenž tkvěl celým srdcem na své chudičké matičce, poznáváme z "Balady pašijové"; něžného přítele dětí, který často si pozasteskl nad tím, že osud mu nedal "dětské hladit hebké vlásky", prozrazuje stejně "Balada ,horská " jako "Balada dětská" nebo jako "Romance štědrovečerní"; nadšeného pěvce volnosti politické, který z mládí tak velebil Karla Havlíčka, slyšíme plesati z "Romance o jaře 1848" a horliti z "Romance italské"; zejména však podivujeme se, jak se v "Romanci o Karlu IV." Nerudovi zdařilo ztělesniti živým a barvitým příběhem polohistorickým vlastní přechod od nedůvěry v národ k nadšené láskyplné víře v jeho vnitřní cenu, neb jak v biblickém námětu "Balady o svatbě v Kanaán" obráží se vyrovnaný a mužný humor zralého Nerudy, jenž zapomínaje na sebe, dovede se vždy radovati s radujícími. Mají-li "Balady a romancel/ tolik lyricky prožitého, není věru divu, že se v nich i po stránce slohové objevuje mnoho prvků lyrických. Některá z čísel jsou 10 ryzí lyrika, na př. těžce zádumčivá meditace, nadepsaná "Romance o Černém jezeře", jež i složitou a vážně pádnou stavbou slok vymyká se všemu básnictví výpravnému. "Romance o jaře 1848" neb "Balada o polce" jsou v podstatě zálibně a široce rozvedená čísla malebného popisu, v nichž básníkův zájem málo dbá o skrovničký děj a úplně o dekorační hru, o rozmarnou směs pohybů, barev, světel. Tu vidíme, jak Nerudův zvláštní smysl pro zevní malebnost, který z něho učinil tak znamenitého cestopis ce a tak svěžího oživovatele staré Prahy, nedal se ničím utlumiti a pronikal i tam, kde básník v podstatě sledoval zcela jiné zámysly. Zvláštní touto směsí živlu lyrického a výpravného, částí dějově vzrušených a pohodlně popisných, stručně naznačujících nápovědí a arabeskových vložek uvedena jest do "Balad a romancí" slohová rozmanitost a živost, svědčící o ryze umělecké povaze Nerudově. Ale hlavní otázka, již si položil Neruda nad "Baladami a romancemi", zněla asi: Jaké stanovisko zaujmu k životu, abych pro vnitřní své zkušenosti užívati mohl starých forem balady a romance? A odpověď. kterou si ovšem mohl dáti jen sladký mudřechumorista, byla: stanovisko prostého, naivního člověka z lidu. Jen takto získal Neruda pro svou knihu onu zmíněnou nutnou ilusi, bez níž balad a legend nelze chápati. Čím Neruda více uzrával, tím se u něho mocněji jevila touha vrátiti se k dětství, k jeho prosté víře, k jeho citové bezprostřednosti, neporušené přílišnou rozumovou kulturou. Již v "Loretánských zvoncích" r. 1859 napsal významné verše "a k prso um jsem si sáhnul -- rád bych to velké srdce zsa ve srdéčko stáhnul!" To se mu v "Baladách a romancích" namnoze podařilo. Našel tú prostičkou víru zbožného děcka vychovaného v legendách, obřadech, zkazkách katolické církve, onoho zvědavého a tklivého hošíka ze "Svatováclavské mše". Pro Ne- 11 rudu, vyrostlého v staré Praze, neznačil návrat k dětství vzkříšení bájeslovných a pohádkových bytostí, tajemných přírodn.ích pověr, jako pro venkovana Erbena, i tvoří jádro "Balad a romancí" nikoli balady ve vlastním smyslu, nýbrž spíše katolické legendy ze života Spasitelova a svatých (až na jedinou čistě dětsky podanou "Baladu dětskou"). I tam, kde příšerný živel dostupuje vrcholu v "Baladě zimní", podřízen jest motivu katolicky legendárnímu, který proniká též v skladbě tak svobodomyslně pojaté, jako "Romance italská", nebo v takové hře bujného rozmaru, jakou jest "Balada rajská". Většina těchto legend laděna jest radostně a jaře i při vážném podkladě myšlenkovém, "Balada horská", "Balada tříkrálová", "Romance štědrovečerní", "Balada rajská", "Balada o duši Karla Borovského" a "Balada o svatbě v Kanaán"; pouze vstupní "Balada pašijová" vyznívá chmurnými tóny jako později celý spřízněný cyklus "Zpěvů pátečních". Neruda užil všech prostředků svého vyspělého umění básnického, aby dosáhl dojmu naivnosti. Zpracoval lidové náměty, přidržuje se někdy dosti přísně svých předloh jako v "Baladě o duši Karla Borovského"; vybudoval jako Erben v "štědrém dni" některé kusy zcela na motivech lidového zvykosloví, tak zvláště "Baladu májovou", "Baladu o polce" a "Baladu o svatbě v Kanaán"; pojal biblické děje jako výjevy z českého venkova. Od starých primitivních malířů naučil se kouzlu naivnosti malebné, jíž jest v každé skladbičce plno; studie národopisné poučily ho důklal;ině. o zvykových a krojových jednotlivostech, jichž použil plnými hrstmi, ale nade vše projevil se Erbenův žák mistrem lidové mluvy. Od málomluvného a přece tak obsažného dialogu, z něhož se skládá "Balada stará-stará", až po kypící a šumící příval slov a obrazů v "Baladě tříkrálové" neb v "Baladě o svatbě v Kanaán" - jaká to stupnice výrazu! 12 Všude formulovité obraty, všude lidová řikadla a úsloví, všude parallelismy vzaté z prostonárodní písně zpestřují řeč, která by se cizinci jistě zdála přeplněnou a nesrozumitelnou, ale v níž Čech nalezne zvláštní kouzlo původnosti a zvláštní půvab neporušené kmenové ryzosti. A právě v těchto dvou rysech skrývá se umělecké tajemství "Balad a romancí", které je spojuje s Čelakovského "Ohlasem písní českých" a s Erbenovou "K yti ci" . 13 OBSAH Úvod . . . . •.. . . . • . • • • • • • • •• 5 Balada pašijová. . . . • . • . • • • • . 17 Balada horská . . .•••....•. 19 Balada dětská . . .•. 2] Balada česká . • • 23 Romance o Cerném jezeře • •.•• ••• 25 Romance o Karlu IV. . " • • 27 Romance o jaře 1848 . . .., • • . • • • 30 Romance italská . . .. • • • 32 Romance helgolandská •. • • . . • • . • • 34 Balada zimní . . • .. ...•• • • • • • • • 36 Balada stará - stará! •. • • • • • • • 39 Balada tříkrálová . . . . . • . • • • • 40 Romance štědrovečerní • • • • • • • 42 Balada májová • • • • ..•...•••.• • • • 46 Balada rajská. . . .. .• • • • • • • • 48 Balada o duši Karla Borovského ••.• • .•.•• 50 Balada o polce . • . . • • • • • •• • .•.•. • 53 Balada o svatbě v KanaáIJ. • • •• ..........;j5