SVATOPLUK ČECH DÍLO A OSOBNOST. NAPSAL A R N E N O V Á K. DÍL PRVNÍ. NAKLADATELSTVÍ »VESMÍR« PRAHA-KARLÍN. SVATOPLUK ČECH PODOBIZNA Z POČÁTKU LET EDMDESÁTÝCH. MÉ ŽENĚ! PŘEDMLUVA. Svatopluk Čech, básník a přítel mých rodičů, provázel mne svými verši od dětství, a doposud zaznívá mně v paměti nejedna z jeho "Jitřních písní" tak, jak si ji osvojil a doma, II známých i v lesích přednášel hošík osmi- a devítiletý. Po době chlapeckého nadšení, které bylo po tehdejšlm způsobu nakloněno umělecky přeceňovati básníka pro hodnoty národní a mravní, nadešel také u mne odklon od Svatopluka Čecha, jemuž se moji vrstevníci odcizili takřka nadobro; ještě mé první úhrnné práce z dějin naší slovesnosti provanuty jsou zdrželivým chladem k jeho osobnosti i k jeho dílu. Zkoumání básnického postupu tvůrčfho povzbudilo mne, abych se znovu a to co nejpodrobněji zahloubal do knih Svatopluka Čecha, jež jsem mohl čísti a hodnotiti již spravedlivěji, byv zaHm vyzbrojen smyslem pro význam literární tradice. Při studiu tom brzy jsem pochopil ústřední postavení Čechovo v našem slovesném i národnlm životě let sedmdesátých i osmdesátých, a z původně zamýšlené estopsychologické úvahy o koncepčním a tvořivém pochodu u Svatopluka Čecha vyrostla tato rozsáhlá monografie, která chce vyložiti a zařaditi jeho dlla historicky a psychologicky; jsem přesvědčen, že se při tomto postupu samy naskytnou pomůcky a měřítka hodnoticí, a to' snad bezpečnější, než jaká by mohla dodati absolutní krasověda. Nepodávám kroniky básníkova života, nýbrž dějiny jeho děl a pragmatický výklad jeho osobnosti: jak životní obzor a umělecký názor v určitém vývojovém období poetově vytvořily pozadí pro jedinečný básnický čin; jak z rozhodujíclho zažitku se zrodila základní koncepce dna; jak plán vyzrával studiemi látkovými, jež básníka brzy sbližovaly s předchůdci, brzy od nich oddalovaly; jak při volbě výrazových prostředků přimykal se umělec k slovesné tradici domácl a cizí; jak báseň vzrustala, měnila, ale též lámala a rušila se při definitivním zpracování - tyto stupně vedou od tvůrcovy osobnosti až k hotovému výtvoru, jehož literární ohlas a veřejný vliv nesmí býti přehlížen. Ježto však mně nejde ani o pokus z individuální duševědy, ani o příklad z básnické estetiky, nýbrž o předmět historického poznání, chci v dílech porozuměti netoliko básníku, ale i jeho době; její proudy myšlenkové, její směry literární, její zásady umě· lecké vyniknou při rozboru slovesných výtvorů, kterých nepojímám jako pouhé znaky původce, nýbrž jako články ve vývojovém řetězci písemnictví českého a evropského. Rozsáhlost látky si vyžádala, abych rozvrhl své dílo na tři přibližně stejně veliké svazky, z nichž druhý, v rukopise uzavřený, vyjde bohdá k novému roku, třetí do tří let. Přibližným mezníkem prvního a druhého dllu jest básníkův obrat od světoobčanství a exotismu k látkám domácfm a úplné zakotvení v české plidě tradiční; i zabývá se tento s.vazek mladým Svatoplukem Čechem, který hledaje sebe sama, nalézá našemu básnictvl nové látky a dráhy. O prvních dvou dilech jsem pracoval plných sedm let, z nichž většina spadá do světové války. Hrůzné dojmy při jejím vypuknuti snažil jsem se přehlušiti pracl co nejusilovnější; do některých z prvních kapitol svítily klamné červánky původních slovanských nadějí; hoře z bratrova skonu na bojišti a dočasná beznadějnost politická vyrazily mně na několik měsíců pero z ruky; jaml důvěra v národnl vítězství a její podzimní naplnění v roce 1918 spolupracovaly později na dlle a pomáhaly doceniti historický výzrtam ideí Čechových - knihu započatou za let nesvobody odevzdávám čtenáři v samostatném státě národním. Toužil bych, aby na jejich stránkách byl nalezen alespoň vzdálený odlesk veliké dějinné doby, v niž se rodila z poznání a z lásky. v P r a z e, v červnu 1921. ARNE NOVÁK. KAPITOLA PRVNÍ. PRŮPRAVA LITERÁRNÍ A PRVOTINY BÁSNICKÉ . • Ta myšlenka, jež v duchu vašem vznikla, hloull koření, pne výše silný kmen, a mnohá věc nám všední jest a zvyklá, již z dálky jen vám kouzlil vábný sen.' .Mrtvým vlastencI/ni". 1887 Veliká jednota, která zákonným řádem pojí všecko myšlení i slovesné tvor·ení národní obrody české na sklonku včku osmnáctého a v první polovici devatenáctého století, obiímajíc stejně osobnosti oddané rozumovým hodnotám osvícenským jako díla zrozená z plnosti romantického cítění, láme se na pohled v literatuře šedesátých a sedmdes{ltý-dl let. Jako hlučná polnice zvoucí k útoku zalehl do skličující tišiny doby rtakčJJí rozhodný hlas náčelníků pokolení Májového, jíž žádali po slovesném umění důsledný odklon od minulosti, od básnické fikce, od národně uzavřeného žívota a doporučovali ve litopách zahraničních svých učitelů nejtěsnější přilnutí k rušné přítomnosti evropské, k nejbližší skutečnosti moderní, k poe.sii všesvětové a všelidské. V bouřlivých letech mladistvého svého vývoje zavrhovali básníci z »Máie« a kritikové z »Obrazů života« s nesmiřitelným důrazem i veršové řečnictví abstraktních pojmů, vznešených slov a strojeného patosu i naivní písňové umění lidového střihu a selankovité příchuti, zříkajíce se tím iak strnulé poetiky klasické, zdomácnělé II nás vlivem školy Jungmannovy, tak poslovanštěného a zdůvěrněného romantismu, jak jej zpracoval Čelakovský. Domácí vzory a původní tradice byly na čas odsunuty tčmito učeliv}'mi stoupenci »Mladého Německa«, kteří správně pociťovali, že dosavadní české tvoření slovesné tvrdošíjně se zúžuje na několik básnických druhů a forem. Přimkli se proto k mistrům cizím: v důvěrné a rozjímavé lyrice Ic tleil10vi a k Lenauovi; v básnické povídce k Byronovi a k Puški1* 1 novi; v románě ke G. Sandové a k Spielhagenovi; v novinářském náčrtku k Boernovi; v tragedii k Shakespearovi; ve veselohře ke Scribovi. Usadivše se za hlaholného rozhovoru a provolávání různých časových hesel na pohostinných palubách těchto moderních kapitánů, objížděli na jejich lodích pobřeží a zálivy světoobčanské Evropy: Hálek hledal na jaderských vodách a v balkánských krajích svého mllJavého »člověka celého«; Neruda rýsoval do svého zápisníku »ľůzné lidi« levantské i pařížské; Pfleger-Moravský ohlížel se s citlivým smyslem pro otázky společenské po »problematických povahách«; Karolina Světlá zpytovala nitro novodobé ženy v jeho' mravních krlsích; Rudolf Mayer upíral zraky zamlžené nevyléčítelnou zádumčivostí k rozporům moderního Evropana stísněného novým řádem hospodářským a společenským; zdálo se, jako by české básnictví podle ideí i námětll již plnilo radikální požadavek pětadvacetiletého Nerudy: "poesie nesmí ani býti poesií národní, ale všeobecnou, jež nyní touhy celého lidstva obrazí a jíž světová literatura zdárně postupuje.( Nezľístalo ovšem dlouho při tomto proti tradičním a světoobčanském radikalismu. Látkově zakotvilI čeští kosmopolité přímo proti své teorii velmi záhy v domácí půdě: zprvu pátrali v životě českém po odlesku obecných problémů společenských a mravních; později postřehovali na svých původních modelech rysy svérázně kmenové a· plemenné; konečně všímali si také ideí, skrytých pod povrchem české skutečnosti. Uvědomělým příkladem předcházela všecky vrstevníky Karolim Světlá, která posílila své češství ze tří.vydatných zdrojťi: z uvědomění rodinných tradicí náboženských, z hloubavého studia českého děje obrozenského a z poznání zachovalého kraje i rázovitého lidu ještědského ... ale přece až do konce let sedmdesátých zustávaií jí národně výchovné snahy a tužby obrozenské v podstatě cizími, nebo! vlastní zájem jeH se upírá k zápasícímu a trpícímu lidství, které stoH mimo místní a časové, kmenové a jazykové vztahy. Také Hálek okřeje ze svého odtažitého panhumanismu včasným dotykem rodné země: jako epik chce se vyprostiti z byronských mátoh neurčitých svých výpravných komposicí nejprve českou iinotajitelnou látkou. dějinnou, pak slovenským příběhem milostným; jako lyrik obrodil na sklonku života svou lžifiIosofickou meditaci o přírodě jadrným krajinářským uměním opřeným o přímé pozorování středočeského háje, úvalu, pole; jako povídkář našel v naši vesnicí nejen všelidské 2 otázky, nejen povahové kuriosity, ale i plemenně význačné typy ... s názorovou a uměleckou oblastí doby před březnové se však nikdy nesetkal. V letech šedesátých a sedmdesátých nevstoupil do ní ani lan Neruda, jehož dovršený a domyšlený vývoj spadá daleko za mez, značící vlastní působení generace Májové. Navrátiv se z výchovných toulek po cizině do vlasti, učí se postupně chápati na malostranských postavičkách z odumírajícího světa, na tulácích a trhanech z města i z kraje, v podhoří i na rovině, rázovitě české rysy, a tak v době, kdy zmlká jako lyrik, školí oko pozorovatelovo, srdce obdivovatelovo, uITi psychologův, aby byly připraveny k pozdní slavnosti návratu do domova, z něhož za m!adoněmecké nákazy svého jinošství uprchl, přiraziv dveře za sebou. Významnějším svědectvím pro postupné znárodnění českých někdejších světoobčanů než volba domácích námětů a látek jest jejich vždy tužší vztah k českým starším mistrům, za něž zvolna vyměnili své cizí učitele slovesně: fiálek a s rozhodnějším prospěchem Neruda sedávali v baladické škole Erbenově; Neruda se učil výrazné dřevorytové technice slova od Havlíčka; Světlá pokračovala v lidsky slunné a básnicky hutné kresbě kladných a tvůrčích ženských typů Boženy Němcové, kdekoliv jí to dovolila její velkorysá problematika. Nešlo arciť v těchto případech o přímé přejetí nejvlastnější tradice obrozenské, nebo! v Erbenovi stejně jako v liavlíčkovi neb v Němcové se rozkládá a přerozuje vlastenecká romantika 'novými prvky - most k ní byl však přece vybudován. Leč nicméně zůstane generace Májová v dějinách české slovesnosti a kuitury označena nikoliv jako pokračovatelka neb dovršitelka, nýbrž jako rušitelka a kritická soudkyně vůdčích ideí národního obrození. Těm vsak bylo souzeno ještě jednou básnicky ožíti. Pravě v době, kdy politický život český domýšlel prakticky obě vůdčí zásady vlastenecké romantiky, myšlenku dějinné svéprávnosti národní a slovanské vzájemnosti, došly ideové hodnoty české obrody také v poesii mocného výrazu. Rozháraný bouřlivák ze severnich Čech, nasycený selským vzdorem a bohémskou zlomkovitostí, zmítaný živým zájmem o veřejné otázky a nadaný citlivým smyslem pro lidovou působivost verše, Václav Sole, byl pouze Janem Křtitelem; co naznačil v slibnýclt svých nábězích a skvělých svých torsech, to domyslil a dovršil o OS111 let mladší poeta, jenž otiskl první svou báseň, žl;mouCÍ parvamj Orientu, téllOž roku, kdy Václav Sole vydal jedinou .svou sbírku, -- SYato1* a pluk Čech jest štastnějším dědicem ŠolcovYm. í3ásnickým slohem stojí také Svatopluk Čech blíže západoevropským učitelům, reflektujícím byronistům, pestrým exotikům, dekoračním epikům, politickym svobodomyslníkům než starším mistrům domácím, s nimiž jej váží názory i city. Zvolna však zaujímá k češstvi a k slovanství vztah tak všestranný a přímý, tak shodný s iueami národního obrození, jakého neměl druhý z básníků po roce 184S. Barevný orientalism jest mu prúchodem k poznání Slovanů na jihu a na východě; z básnicky módních H)zhovorů o společenských a mravních převratech soudobé Evropy osamotní si posléze téma jedno, otázku to po dějinném poslání slovanského kmene; dějiny odvěkého zápasu za svohodu, jež chtěl původně opěvovati v celé jejich mezinárodní šíři, zúží si na historii české reformace a temné dohry její; moderní satirická báchorka změní se v jeho rukou v nástroj národní výchovy; v barvíté ídyle prohřáté vzpomínkami na mladost a na domov, ožije kult venkova, jejž pěstovala vlastenecká romantika; a probuzenskě sny pokolení Jungmannova i Kollárova zarýsuií se na obzoru casových chanson, podnicenýcl1 politickým zápasem o ideály státoprávní, jazykove a panslavistické. Rozhodný a důsledný tento návrat do myšlenkové oblasti národního obrození vykonal Svatopluk Čech právě v době, kdy umělecky mohutná škola »Lumíra« zašla v obnoveném světoobčanství nejzáze. Tehdy na sklonku sedmdesátých let podobalo se, jako by Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, ano i Josef V. Sládek chtěli stráviti tvíJrčí své síly ve vleku románských a germánských námětů, látek, scenerií, forem a vzorů, nevybavujice určitěji svého češst;rí; bylo to v čase, než zbásněny byly )}Vyšehrad«, první cyklus ),Mytuv« a třetí oddíl )Jisker na moři«. Tenkráte proti nim obecně stavěn Svatopluk Čech za typickJT příklad básníka národního. Stanoviti přesně, nikoli podle dosahu citové záliby, nýbrž cestou vědeckého rozborll', do které míry Svatopluk Čech skutečně vyrůstá z domácí půdy tradiční a pokud jest příslušníkem a žákem epigonského básnictví západoevropského, které kolísá mezi pozdní romantikou a nesmělým realismem, - tof přední úkol studia, 'k němuž přistupujeme. • • • • Veliká řada vzpomínkových děl, z nichž nejrozsáhlejší isou oděna v průhledný šat staromódně veršované neh pohodlnou pr6so11 vy-4 pravované povídky, oživuje se sytou názorností mládí Svatopluka Cech a, které básníkovu tvoření až do pozdních let zůstalo nejbohatším zdrojem motivu, postav, scenerií. Z memoarových těch knih proudí k nám ovzdušÍ dvojí doby, v níž rostlo Cechovo chlapectVÍ a jinošství; poznáváme období tuhého absolutismu a temné reakce v uměle uspaném Rakousku za let padesátých, ale prožlváme také první lladčjná hnutí svobodomyslného demokratismu a státoprávního nadšení v Cechách okřívajících za decennia následujícího. Veřejná nálada, která nad dětskou selankou Čechovou se zvedá jako mračna na obzoru jarního dne, není však ani z daleka tak chmurná jako atmosféra »času za živa pohřbel1ý'ch«, v níž dusila se mladost Jana Nerudy; dvanácte roku, ležících mezi zrozením obou básníkú, znamená více než pouhou nahodilost chronologickou. JťUi Nernda, který na bouře svatodušní měl živé vzpomínky chlapecké, dorůstal v jinocha za nejkrutějšího útlaku každé svobodné myšlenky a každého veřejného činu; žil v stísněné Praze, jež nejbolestněji pociťovala vládu policejní; strádal pokořujícím vědomím závislého proletMe, který své kmenové i jazykové češství denně vídal stiháno stigmatem otroctví. Svatopluk Cech, jejž jako dvouleté dítě odvezli do rodného ústraní otcova před zmatky r. 1848, otřásajícími též klidem mladé rodiny, napolo selské, napolo patrimoniální, nepamatoval mnoho z vítězného postupu tvrdě obnovené auktority; pouze v hovorech a samomluvách otce, prudkého sanguinika a přímočarého liberála, ozýval se občas při ),pevnč zavřené veřejj« a za »hlasu přitlumeného« nezdolaný vzdor zklamaného osmačtyřicátníka: hlásily se tu vedle jazykového češství buditelského a vedle vrozeného selského demokratismu také panslavistické tužby slovanského sjezdu a důsledný konstitucionalísm scht1ze v Lázních svatováclavských - nechybělo ovšem ani romanticky pádné gesto abstraktního boje za svobodu ani divadelně tajemné proklínání zrádctl svaté věd společné. Český venkov, kde Svatopluk Čech prožíval v teplém ústraní blažená léta dětinská, pociťoval lehčeji než Praha, že »tehdy reakce řetěz svíral šiji národa těsně«; třebaže také zde oficiálně vládla jenom lIěmčina, a »četník, byrokrat byli pány«, přece v polh-očilejší inteligenci, mezi kněžími, učiteli, ale též ojedinělými úředníky patrimoniálními, udržovalo se pevně předbřeznové vlastenectví zároveň s ústavními ideály sněmu kroměřížského, k němuž Františka Jaro- 5 slava Čecha poutaly také elegícké vztahy osobní. Tak bylo i v obou místech středních Čech, která básník posvětil dětskými vzpomínkami, v Litni na Berounsku a ve Vraném nedaleko Peruce v českém Poohří. Do těchto dvou úrodných, klidných a zachovalých končin, stíněných mírnými horami v pozadí a bohatých dějinnými tradicemi, přinášela rodina Čechova vlahé ovzduší vlastenecké idyly, jemuž se rádi poddávali jejich krajané z vrstev uvědomělejšího rolnictva a venkovských vzdělancův. Teprve za &kolské průpravy v Litoměřicích a za studentských let pražských poznal Svatopluk Čech, který citovou vznětlivost otcovu ukrýval za plaché chování něžneho snílka a těkavého samotáře, ono bolestně vzdorné naladěni, jemuž dal Neruda hutný výraz otevřenými verši: »Smime dýchat, ne však o tom mluvit; smíme mluvit, ne však vlastní řečí; smíme žíti, však jen skromně, skrytě, bojovat též - ale v jaké seči! « Normální škola v německých Litoměřicích i piaristské gymnasium na Příkopě, vedené v rámci zlepšených osnov thunovských přísnými kněžími duchem zněmčujícího centralismu, postavily českého studentíka rázem a nemilosrdně pI:ed otázku a soustavu germanisačnÍ. Pod těžkými klenbami barokního Klementina dusily mladého konviktistu, vychovaného deistickým otcem a citove nábožnou matkou, pochmurné tradice protireformační, jichž malebně starobylé město a ieho zaražení a úzkoprsí obyvatelé nedovedli dlouho střásti a jimž se konkordátem dostalo nové posily. Při kradmých potulkách po pražských ulicích sledoval uvědomělý potomek ryze českého rodu, vyrostlý v krajinách národně zajištěných, jak město, sevřené hradbami a mocí policejní, zachovává násilný nátěr cizinský. Ale již na sklonku studiígymnasijních, kdy Yllímav~'r, ale nekritický hoch počal si horlivěii všímati také veřejných událostí, tála zvolna ledová klira absolutistické'ho Rakouska. Ještě jako gymnasista Svatopluk Čech zažil říjnový diplom, slibující rakouskÝ"lIl národům rovnoprávnost a uznání historických individualit zemských; roznítil se státoprávními projevy českých politiků, na sněmě a jejich dúsledným odporem proti centralismu; byl opojen slibem korunovace a obecnými nadějemi k němu se vížícími. Jeho záliba v nadšeném slově a rétorickém umění těšila se ze skvělých výkonů českého politického řečnictví jako jeho časné občanské vědomí uvítalo jaré kroky ohnot) vené publicisHky, umožněné svobodami tiskovými. Vlny uvolněného veřejného života, které dolehly i do tuhé klausury klementinské, strhujíce tu nadšené studentstvo, rozlily se mocným proudem po českém venkově, čl o prázdninách upoutávaly Svatopluka Čecha, nesmělého milovníka osamělé přírody a volné dumy, sentimentálního a hned žárlivého obdivovatele domácích dívek, horlivého čtenáře a (pochybného společníka, projevy osvěžeúého vlasitellectví: pokroky v samosprávě obecní, počeštění všech škol, ale i ruch zpěváck~'ch a ochotnick~Tch spolků, zábavy, besedy a hudební produkce. V horlivé Ílctě k stútoprávní politice, v smýšlení demokratickém a v cítění liberálním, v přímočaré oposici proti Vídni a v husitském vzdoru proti r-(hnu, souhlasil dúvěřivý a optimistický, abstraktní a dumavý, uzavřený a dobrácký student s otcem-idealistou, nemohli se však shodnouti o otázku, která za šedesátých let rozevřela v rodinách i ve veřejnosti názorovou propast mezi otci a syny, o otázku slovanskou. V duchu hollárovske vzájemnosti lnuli oba, františek Jaroslav iSvatopluk Čech, ke všem národům slovanským; ve shodě se zásadami obrozenskými, jež v projevech Jungmannových a básních Čelakovského došly rozhodného vyjádření, horovali o velikosti I~uska, o kterém měli matné představy, jen poněkud litenirně opřené; vzníceni četbou hlavně Chocholouškova »Jihu«, pozírali nadšeně k balkánským zápasníkům proti půlměsíci. Leč, když vypuklo polské povstání, stanul syn sympatiemi na straně vzbouřenců, otec ,však se přikloniL k vládě ruské; jest patrno, že nerozhodovala záliba pro tu či onu národnost - Svatopluk Čech záhy se vrátil k smyšlení rusofilskému ....:.. nýbrž názor o prospěšnosti a oprávnění revoluce: jak by nebyl mladistvý sanguinik hájil neobmezené právo veřejného činu a hromadného odboje s mečem a praporcem v ruce v postoji romantickém proti všem důvodům otce, jehož politický optimism přece byl poučen trpkými zkušenostmi revoluce domácí? Najdeme formulaci všech těchto zásad v mladistvém básnění Čechově, jež dá se sledovati až do let gynmasijních; dříve však dlUŽilO si všimnouti literárních podmínek jinošské té Qrodukce. Otcovská knihovna' v Litni i ve Vraném, do níž hoch se začetl. sotva odložil poMdky a robinsonády, mluvila o vyhraněném vkusu vlasteneckého romantika. liorlítel pro přírodu a vyznavač lidských práv choval tam Rousseaua, kolem něhož kupili se v německý-ch pře- 7 kladech západoevropští básníci, naplňující časovou i místní dálku barevnou obrazností a citovým vzrušením, Chateaubriand a Manzoni, V/alter Scott a Bulwer, OehlenschHiger a Grillparzer; že nechyběli klasikové výmarští a Shakespeare, jest u českého vzdělance 50. a 60. let samozřejmo; novějši, protiromantický a skeptický duch hlásil se z románů podezřelého Suea a ze satirických povídek řízného Gogola. Mezi česk~hni knihami dlouholetého člena »Matice české« převládaJa díla dějepisná; chlapec čítal nejen první svazky českého vydání ,Dčjil1« Palackého, ale i ubohou populární příru6ku Jakuba Malého a suchopárně ~tudené ročníky »Musejníka« z redakce Nebesk6ho a Vrfátka. Romanticky vlastenecká beletrie byla zastoupena s vítanou úplností. Kdežto Čelakovský se svými sentimentálními epigony ozýval se hlavně ze společenského zpěvu nadšených národovců, byli vypravovatelé a divadelníci předbřeznov6ho vkusu hltáni v závětří knihovny očima opojenýma až k halucinacím. Tam kmitala se před zraky studentíka, zapomínajícího na ostatní svčt, směsice dějů a vj'rjevú Iytířsk~!ch i burleskních kuslt Tylov~'ch a Klicperových, tam OSlllily hocha historické povídky Jana z Hvězdy, J. K. Tyla a Prokopa Chocho]ouška; tento rozšířil fantastický obzor chlapcův hlavně' posledním dílem svým, »Jihem«, jenž divokou směsí východního exotisllm a slovanského hrdinství vytvořil v myslích českých čtenářů omamnč vábiv~' obraz válčícího Balkánu. Sť()py mladistvého tohoto čtení vtištěny jsou hluboce Uttkám, po;,tavám a sItuacím studentského tvoření Čechova, avšak dva básníci, s kterými sblížil se důvěrně již v časném jino.~ství, zt1st,l1i mu drah1"mÍ mistry, také v dobách pozdějších, lan Kollár a Karel liynek Múckl. Dříve než sám je začal 0ísti, znal je z hlasné a nadšené recitace otcovy. Kdežto však za posluchače mocných šestiměn'i předzpěvll »Slávy dcery« františek Jaroslav Čech volal syna, předčítal tragíck~' epilog Máchova »Máje« "chvějícím se hlasem, v hlubokém dojmutí« své citově vznětlivě ženě. Kdykoliv později Svatopluk Čech vzpomínal na vlastenecké a básnické dojmy v domě otcovském. ozvalo se jméno Kollárovo a to v ur6itém osvětlení. Jest to především elegický a rozhorlený patetik »Předzpěvlj«, »duch věští orlim v zletel11 «, jenž »Ikal a těšil, proti vrahům hřímal, lil v srdce bratří sílu, naději«, karatel nad hroby Polabanů, hlasatel evropské rozlehlosti Slovanstva a pěvec velkého přiští Slavie, kdo utkvěl Sva8 topluku Cechovi v mysli a kdo určií směr jeho optimistickému pan~lavismu; konvenční dialektik lásky, studen)'m rozumem kombinující v}~chovatel mravní ryzosti, únavný filolog a nevkusTlÝ ,archeolog, kteří ve »Slávy dceři( porušili dílo básnické, vymizeli v paměti opožděného žáka Kollárova. Vztah Čechův ke Karlu tlYllku-Múchovi prošel několika stadii, která výmluvně dokládají uzrávání názoru i vkusu mladého čten~ře. Když před chlapcem předčilal otec tragický dozpěv »Májt«, V němž, jakoby v tušeni kOlIce, energická ruka básníkova odsouvá romaneskní kulisy a byronské hrdiny, aby uvolnila místo pro monolog vlastního -osudu, nemohl hoch arciť plně chápati této lyrické zpovědi. Podobá se. že strhla jej vášnivá hudba těchto veršt1 a Že jej nahromaděné metafory, kterými Mácha zrcadlí zklamání dětinských S11l1, omámily; dyěz nieli, jéž vzaty jsou z oblasti melodické, zllstaly mu dlouho nezapomenuteJny, »zbortěné hady tón, ztrhaué struny zvuk~<. Návštěva litoměřického hrohu Máchova, kterou vykonal žáček hlavní 'školY, doplnila dětský dojem hudební určitější představou Máchovy osobnosti a jeho životních osudú; v mysli utanula další slova Máchova, vepsaná z mott". »Cikállů« na desku náhrobního pomníku básníkova. onen toužebný výkřik. bytostné disonance »Oalekáf cesta má ~ marné volání!« T~I1~rát~ 'stoje' nad Máchovým hrobem v kraji "poněmčeném a v končině "Čistě máchovské, »pln6 malebných hor a romantický~h zřícenin«, net:nal Svatopluk Čech podle vlastního přiznání ještě »tajemné peruti vznešené poesie« Máchovy, tušil ji pouze. Teprve do studentských let a do prosaické čítárny Ceského musea, střežené neméně prosaickým skríptorem Dundrem, klade Čech opravdové seznámení s poesií Máchovou. Náladové líčení mocného toho dojmu prozrazuje zcela určitě, co upoutalo tehdy při ~tel1í »Máje« lJejvíce: byl -to prtivě onen l\Ontrast kouzelné přírody iamí a temných událostí VLl snivého člověčenství, na nějž sám básník při koncepci »Máje«kladl hlavní důraz. KdyŽ Svatopluk Čech o třicet let později stanul na Valdštýně před obl'azelU Jana Křtitele, kde z malby naň zíral »ten vážný, snivý zjev, s nímž z let již chlapeckých družival Máchův zpěv«, zase si v skvělé parafrázi svě rekonstruoval »Máj« na tomto protikladu čarovné vesny v romantické krajine a děsivé sudby člověkovy, nejinak než v dětství, jehož obdivu pro Máchu se Ilikdy neodcizil a neHnak ne-Z v osmdesátých létech, 9 kdy do ruky pilvabné šlechtičny SteHy ve »Zpěvníku Jana Buriana« jako první českou knihu vložil významně Máchovu báseň, »tak plnou stesku temného i žele a přec i čarovného krásy pele«. »A přece v žití celém z pěvců rodné strany«, praví v lyrické oné improvisaci cestovního deníku, »byl's duch nu zvláště milý, drah~', zbožňovaný«. l1lubši sblížení Čechovo s Máchou dlužno položiti tedy asi do prvních let šedesátých, kdy mladé pokolení literární se otevřeně k »Máji« a jeho tvůrci přihlásilo; tehdy vychází i první ůhrnné vydání Máchových děl r. 1862 snad péčí Sabinovou, z kteréhož Svatopluk Čech poznal zlómky lyrické a epické a drobnější prósu, kdežto »Cikáni« stejně se Sabinovým )~lirobníkem« byli mu znami již ze čtení chlapeckého· Literární učitelé na piaristském gymnasiu byli horlivými vYZtlavači a propagátory německého klasicismu od tlagedorna a Oleíma až po slovesnou kulturu výmarskou; v "Druhém květu« podezřívá je odpadlý žák jejich, že »vyučovací soustava úmyslně směřovala k tomu, abychom německou literaturu pokládali za nejdokonalejší a téměř jediné poznání hodnou na světě«. Výběr četby školní i témat pro písemné práce potvrzují to zřetelně. I starověké dějiny· i básnictví antické byly nazírány s hlediska německého klasicismu: všelidská humanita, vyhýbajicí se požadavkům. uvědomělé národností a mravní kategol'ick~' Imperativ byly vůdčími zásadami; výchova estetická a vzdělání historické zdurazňovaly se velmi rozhodně; vítězství etiky nad vášní, občanské odpovědnosti nad štěstím individuálním, prospěchu obecného nad osobními citovými zálibami hlásali piarističtí i ,světští profesoři na Příkopech žactvu" dovolávajíce se nauk JnysHtelů a básníků z klasického období německé kultury. Jest patrno, že v tendencích těch měl nad empirickým realismem a spinozovským naturalismem mudrce výmarského vrch jenský dějepisec a filosof Kantova směru. Jistě souvisí tato převaha ideí Schillerových ve výchově a vzdělání na nasich školách padesátých a šedesát~'ch let s monopolem filosofie tlerbartovy v R.akousku thuHovském a bonitzovském; by1ť královecký exaktní myslitel v otázkách praktické filosofie přivržencem a pokračovatelem Kantovým. Schiller byl Svatopluku Čechovi již z domova důvěrně znám: jako dítě slýchal vyslovovati od matky jeho jméno s nadšením a dával si od ní vykládati obrázky ilustrující Schillerovy spisy; v Litoměřicích sesílila sympatii tu škola a četba 10 některých básní; ještě před vstupem do pražského gymnasia poznal Cech i několik jeho dramat; ještě v mužných létech vzpomínal si s rozkoší, kterak kosmopolitický genius německého všelidského dramatika, těkaiícího všemi končinami Evropy, »odívá světlé ideály svoje ve třpytnou duhu rozličného kroje« a tím přihlíží k rázovitosti národní. J ocitl se v bolestné kolisi při demonstrační pražské oslavě stých zrozenin Schillerových, na níž jako studentík třináctiletý hleděl s pavláhu salvatorského kostela: čeští jeho krajané protestovali proti poctě německého hásníka, jehož sám si vážil vší silou uměleckých svých sympatií! Svatopluk Čech neuvádí jménem Schillerových dramat, která seznal tak záhy; dvě z tragedií těch však sloučeny jsou s jeho vnitřním životem, »Wallenstein« a »Don Car1os«. Mohutné drama z česk)'ch děiin živilo onen plamen nadšení pro naši reformaci, který hořel jasně v rodině čechovské, a poutalo již dějově hocha, jenž krok za krokem v Klementině nacházel památky na třicetiletou válku. »Don Car1os«, vyvolené dílo mladých idealisW a blouznivých nadšenců svobody, ozývá se motivicky i myšlenkově v nejednom básnickém výtvoru Čechově a to i v dobách pozdějších: svobodomyslný boj proti hrůzovládě, vzepětí se ochable vůle k veřejnému činu, obětování za myšlenku, tragický rozpor otce a syna, kult příkladného přátelství - tot motivy Čechovi co nejpříbuznější. Ještě častěji než s dvojicemi řečnické truchlohry Schillerovy, s markýzem Posou a králem, donem Car10sem a královnou setkáváme se v poesii Čechúvě s oběma grandiosními protinožci Goethova »Fausta«, jenž naň v létech studentských učinil »dojem v pravdě ohrornn)', úchvatný«: vždy v nové podobě zjevoval se mladému básníkovi Faust jakožto typus titanské touhy po poznání i po požitku, přjjímaje často jeho vlastní rysy a vždy v jiném zakuklení provázíval jej duch nicoty, blíženec Mefistofelův, hned sváděje k rozkoši, hned vybízeje k hrdinskému činu; i Markétčin obličej kmitne se občas skladbami Čechovými. Ani přímá svědectví ani rozbor analogií v Čechov}-ch dílech nepoučuje nás, zda si z Goetha kromě prvního dílu faustovské tragedie co osvojil; rovněž o dojmech, a vlivech ostatní poesie klasické a celého romantismu v Německu nevíme ničeho určitějšího. Proti domácím romantikům, které do rukou kladla rodina, i proti klasikiim německým, jimiž vychovávala škola, hlásila se mocná reakce v moderní četbě básnické": mluvily tu k mladému rozohněnému 11 čtenáři nejen nové směry literární, ale i nové živly myšlenkové. Jako generace Májová, tak čítalo i studentstvo šedesátých let s nadšením ony německé básníky, v jejichž dílech rozkládá se romantismus prvky tendenčními, přijírnaje z dobového obsahu součá~tky, které možno přímo nazvati realistick~-mi.Písněmi i básnickými povídkami, satirami i veršovými malbami, skladbami historickými i exotickými obrazy těchto sebevědom}'ch pěvců občanské i umělecké emancipace vanul duch nový, zcela nepřátelský mravnim a krasovědným ideálům škol klasických a romantických. Zavrhoval čirou spekulaci filosofickou, žádaje přírodovědecké indukce; odpíral historismu, hlásaje těsné přilnutí k současnu; odmítal transcendentalismus, zamilován do kvetoucí skutečností. Vzepřel se netoliko bohoslovnému názoru světovému v radostné a soběstačné »antropologii«, ale i mravnímu rigorisnm. který podřídil celou lidskou bytost ukázněné vľI1i a vyrovnanému rozumu: nový individualism uvoliíoval v člověku práva smyslů a živil kritické a skeptické pudy v myslích bezohledných a neuctivých. Kde se básníci přímo neobmezili na látky moderní, prosycené horkým dechem smyslného lidstvi a osvobozujícího se občanství, tam vnášeli alespoTI do náměW Qistorických a do látek exotických politickou a mibožellskou polemiku, ~polečenské a mravní problémy soudobé, státní Iiberalism a často i soukrom~- libertinism. Kdežto Neruáa a Hálek přiřadili se výslovně k );Mladému Něrnecku« a jeho francouzským učitelům, seznamuje nás studentská četba Cechova kromě Heina a jeho nohsledťI i s mladší vrstvou literárnÍ. Mluvě o nejsilnějších dojmech čtenářských, Svatopluk Cech jmenuje »Knihu písní« Heinových, která jej očarovala za jarního odpoledne v mladém tJáji na mechu uprostřed zlatých petrklíUt; zůstal jako poeta dlouho věren sentimentálně exaltované její části, Msnické květomluvě, důvěrnému oduševňování přírody, tesklivému horování beznadějné lásky; velmi zřídka naskytují se u něho lIeinovy výsměšné a pošklebné pointy. Avšak Svatopluk Čech nenáležel k oněm nezralým čtenářům Heinovým, kteří ustrnuli na četbě pouhé »Knihy písnÍ«: . teprve jako zralý básník přihlásil se jako nadšený a učelivý žák Heinov}-ch básnických báchorek satirické tendence, ale již V mladistvém tvoření dokázal, že nečetl nadarmo »Tannhausera«, kde v geniální zkratce sevřel židovský milenec »paní z Milu;( svou hlubokc1myslnou antinomii helenství a nazarenství. Pokolení Čechovo 12 s I-Ieinem současně jmenovávalo Lenaua, jenž individualism byronovců stupňoval rovněž v soIipsism, nikoliv však ironicky zaostřený, nýbrž světobolně zatrpkl}'. Svatopluk Čech neuvádí ho výslovně mezi svými učiteli, avšak z útvaru a nálady nejedné básnické skladby jinošské poznáváme, že před Lenauovým hudebním lyrismem dával přednost obecně přeoeňované tendenční epice uhersko-německého mistra. Za daleko silnější Lásnické dojmy vděčil však nesporně nejslavnějšímu německému veršovci čtyřicátých let Ferdinandu freiligrathovi, jehož hJaholná pověst přišla do Cech značně opožděně. Až na R. Mayera, kter~' si z f"reiJigrathovy nelyrické lyriky vyvolil strunu jedinou, ne právě příznačnou notu sociální, neměli básníci z »Máje« a »Ůbrazů života«, bližšího vztahu k pěvci »palem a lvů«; značili I"reiligrath svou barevně názornou, exoticky pestrou a malířsky ubjeklivní poesií do určité míry protiklad k těžké refleksi. k bolestné citovosti a k sebetrýznivému subjektivismu jejich mistru i jich samých. Za to Svatopluk Čech, jenž se skutečnosti zmocňoval především zrakem a jehož barevnému nadállí nepostačoval střídmý a střízlivý kolorit domova, Hašci tu svého mistra; orientalism žijící namnoze z inspirace slovanské stupňován by! již u mladistvého Svatopluka Čecha freiligrathovskou exotičností. Vůdčí duchové nové německé poesie byli doplňováni řadou epigonů; z nich větší význam mají ti, které s Čechem sluč0valo zeměpisne spříznění. Rakušan Robert Hamerling pokračoval v Lenauově tendenční epice s dějinnými náměty a s anachronistickým pojetím, ale vyplnil ji nov~'mi živly smyslně výtvarn}'mi a refleksivně řečnickými: setkal se tedy se Svatoplukem Čechem na cestě za zmodernisováním eposu· Oba stoupenci revoluční »Mladc Bohemie,., která se dorozumívala po německu o »svatodušních svátckh lidstva{{, M.ořic Hartmann a Alfred Meissner, odcizili se v dobách, kdy je Nemda a Čech čtli a nejednou napodobili, dávno svému domovu. Leč jejich čeští krajané shledávali v »Kalichu a meči« i v »Ližkovi« mnohé, čeho nikterak nepodávalo domácí básnictví předbřeznové: náboženské dějiny svého národa pojaty v duchu svobodomyslného sbratření lidstva, neohroženou polemiku proti tmářství a krutovládě, uvědomělý demokratism radikálního zbarvení, promyšlenou perspektivu stálého vývoje člověčenstva k svobodě; vše v uměleckém podání tehdy nejmodernějším, kde Lenauova techníka epická se střídala se slohem revolučních ku- 13 pletú ř'rciligrathových, a kde Heinova smyslnost provázena byla barvitou názorností. V studentské četbě Čechově připadl značný podíl Angličanům, ovšem v tlumočení německém; dávalo-li si předchozí pokolení od mladoněmeckých svých učitelů interpretovati občanské romantiky francouzské, četla nyní mládež raději patetické a malebné anglické vzory těchto Francouzů: Byron dospěl k vrcholu svého vlivu v Čechách; Freiligrathovy překlady přiblížily českým čtenářum jeho vrstevníky Moora a Coleridge, jichž stopy nejsou ani ve verších Čechových smazány; romúny Waltera Scotta byly obecně oblíbeny: Shakespeare slavil vítězný vjezd do naší poesie. Svatopluk Čech zaznamenal, že v plachém svém zátiší čtenářském dal se také strhnouti vlnou shakespearovského nadšení, jež vzkypělo nejvýše velkou oslavou jeho třístých zrozenin v »Umělecké besedě«. V době, kdy učení a těžkopádní ochotníci bez básnického vzletu se z ustanovení »Matice české« poctivě hmoždili překlady Shakespeara, kdy horlivý Jakub Malý sháněl si v cizích pomÓckách látku pro první českou monografii o kouzelníku Williamovi, kdy virtuos tragiky a grotesky Josef Jiří Kolar na prknech i v básnických parafrázích přizpůsoboval nadživotní Dostavy renesančního Brita své přehlušující osobnosti, kdy liálek i Pfleger Moravský utráceli své skrovné tvurČI síly v napodobení dramatiky shakespearské, dával se Svatopluk Čech uchvacovati jeho scenickými b:lsněmi, jež byl nalezl již v knihovně otllově. Není nahodilé, že připomíná si zvláště silný dojem z »liamleta«: snílek toužící po činu a zchvácený stálou nerozhodností a slabostí vůle, našel svého blížence v princi dánském, otočeném romantikou tak bohatě roz- větvenou. • Nadšená slova, jimiž· Svatopluk Čech po třiceti létech vyjadřuje svůj dík Shakespearovi za mladistvé toto vzrušení, jsou však pouhým stínem proti mnohoslovnéinu entusiasmu, s jakým vzpomíná studentského opojení Byronem. Již v době, kdy děl lordových ještě nečetl, opíjel se prostou sugesci jeho jména; »zaznívalof mu v uškll jako píseň minstrela v dálí, jejíchž slov nerozeznával, ba i krásu nápěvu jen tušil, a jež přece nevýslovným kouzlem Hnmla duši a yznášela íi ve světlé výšiny· poesie.« K anglickému lordovi přiváděli jej takměř všickni němečtí básnici, kteří německou poesii oddálili od z.!rojů goethovských; ale třebaže i Byrona Svatopluk Cech přijima1 14 prostřednictvím německým, přece nikterak nelze odepnouti jeho byronismu od souvislé již tradice byronistů českých. Zásluha, že po Máchově smrti nepřestal lord Byron býti živnou inspirací české poesie v létech třicátých a čtyřicátých, náleží básníkovi a kritikovi v jedné osobě, jímž byl Karel Sabina, a veršujícím učencům J. P. Koubkovi a V. B. Nebeskému; tito tři duchové tak odlišní temperamentem, líte: rámím směrem i tvťlrčími schopnostmi přijali však podněty byronské jako jednu součástku své složité slovesné kultury. Byronovcem od hlavy az k patě, pro nějž poznání lordovy poesie značilo rozhodný křest ohněm, jest teprve Josef Václav Frič, Byronův překladatel, velebite!, napodobitel - a od ústředního tvůrce »Upíra« z r. 1849 postupuje nepřetržitá řada byronovců českých, v jejímž čele stojí řiálek, hyronovec doživotní, provázen byronovci dočasnýmí Pilegrem, Neru-_ dou, Mayerem. K básníkům druží se i nyní učení překladatelé, jejichž mistr Josef Durdík postaví českému byronismu skvělý pomník apologetickou a hymnickou svou knihou o poesii a povaze lorda Byrona; Sv. Čech uvítal studii tu s nadšeným povděkem, sotva vyšla. Na obzoru Čechově objevil se lord Byron již v Litoměřicích obsahem »Nevěsty z Abydu«, kterou J. V. Frič velmí záhy převedl do češtiny; ale tato nevýrazná báseň nemohla dáti pravé představy o poesií ByrOHově, kterou mladému gymnasistovi nepřiblížily ani neurovnané a zlomkovité české překlady »Parisiny«, >Tmy«, »Snu« a »Melodii hebrejských«. Teprve »Kain« odhrnul úchvatným způsobem roušku, zakrývající záhadné božstvo Byronovo. Nelze se ubrániti sugesci, jíž »Druh~r květ« obestírá noční výjev básnické pobožnosti nad »Kainem« v klementinském »museu«. lIvčzdy jarní noci kmitají se již tabulkami barokních oken opuštěné studovny, kde pJ'i blikavém oharku svíčky německý student předčítá českému druhu verše titanského mysteria, a oba hochy »unáší proud velkolepé poesie« prostorem vesměrný-m, kde Kain a Lucifer v odvážné patetice řeší záhady lidství a božstvi. Jak hluboko se vryly dialogy této nadlidské dvojice do paměti Čechovy, jak ovládla jeho obraznost forma mysteria, jak utkvěla mu v mysli postava Adina, ukáže analysa jeho mladistvých děl, kde. ozývají se též ohlasy dalších, básnických skladeb Byronových, »Chnde liarol:dovy pouti«, »Manfreda«, »Dona Juana«, ke kterým sáhl, podmaněn ),Kainem« pro vždycky. li K Byrollovi ukazovali však také básníci slovanští, v nichž hledalo jeho dení protiváhu tak mnohonásobných doj mll z poesie západoevropské; ve vzpomínkové knize své jmenuje z nich Čech V}'slovně Pušldna, Lermontova, Mickiewicze. Pubkin zdomácněl v české poesii plně teprve v létech padesátých, třebaže z vlasteneckých [0mantikll si ho všímali již Čelakovský, Hanka a družina »Čechoslava«, třebaže I-lavIíček uváděl k nám jeho epigramatiku, třebaže J. P. Koubek lkal v »1irobech básník II slo"vansk}'ch« s láskyplným porozuměním nad zhasnutím »hvězdy velejasné«. Soustavného a úspěšného apoštola našel Puškin »pěvec ruský katexochen, jenž nejvonnější květy poesie ruské rodil« ve Václavu Čeňku Bendlovi: dvojsvazkový výbor básní obsahující kromě menších kusů celého »Evžena Oněgina«, :>Bachčiserajsk}' fontán«, >:Cikány«, »Kavkazského pleníka«, »Poltavu« a »Borise Oodunova«, jest úctyhodného nadšení Bendlova stejně významným památníkem jako tři studie o Puškinu, z nichž mluví kromě lásky k mistru i velká znalost ruské poesie. V Bendlově překladu četl Svatopluk Čech jako hoch »Kavkazského pleníka«, uchvácen neméně než Byronem, a zcela ve shodě s Bendlem i s Puškinovým obdivovatelem a napodobitelem O. Pflegrem dal se Čech okouzliti exotismem a orientalismem Kavkazu a Čerkezů; před rozohněným okem studentíka pohlížejícího přes okraj suchého Musejníka do klidné středočeské krajiny vstávala osněžená temena kavkazská ozlacená slunečním západem - Svatopluk Čech netušil tehdy, že půjde jako poutník i básllik za nedloUhOPo stopách Puškinových. Do kypící přírody gruzínske, leč namalované ještě sytěji v barvách vášnivěji nahozených, unášel Svatopluka Čecha také Lermontov, jmenovaný a čítaný v Čechách současně s Puškinem, ač s nadšením zřejmě zdržeHvějším. Čech, který neodolal později nebezpečným svodům mysteriosního »Démona« či mohutných veršovaných povídek kavkazských, připisuje nejsilnější dojem četbě »Mcyriho«, přístupného v překladě Kořínkově; vzpomínky mluví přímo o »vytržení«, a ještě v jednom z cestopisů kavkazských vyvolává si ve vášnivé intensitě obsah >,Mcyriho« právě na báchorkových místech, kde se jeho děj odehrává. Není věru divu: v chlapeckém vězni gruzínského kláštera, který touží z vězení do divoké, volné přírody a jenž náhle na několik dnívyproštěn ze žaláře podniká pod širým nebem a v svobodné kráse opojného v)"chodu jediný, avšak marný a bezúčelný čin a proto opět se vraCÍ 16 do bezútěšné kobky, v tomto zároveň reálllim i symbolickém Mcyrim nemohl nespatřovati podobizny vlastní; i on, syn venkova, dusil se v poloklášterní vazbě klementinské, i on prahl po íttěku do lesů, do bouři, do nespoutané přírody, i on snival o velkém činu, i on, potomek Hamletuv, nenacházel sil ke skutku, jenž by mu dal právo na jméno hrdiny. Oč jest tu Svatopluk Čech Lermontovu blíže než jeho první český žák Gustav Pfleger Moravský! . Jmenují-li Čechovy čtenářské vzpomínky v naprosté shodě s předzpěvelll »Slavie« v trojici slovanských byronistů vedle Puškina a Lermontova. též Mickiewicze, není to bez vý·znamu. Starší rusofilské pokolení vlasteneckých romantiku našich, chovalo se k »orlu Adamovi« buď odmítavě neb chladně: Antonín Marek nechtěl ho ani čísti, František Ladislav Čelakovský neuznal za dobré promítnouti svou úctu k velkému básníku polskému nižádným činem slovesným. Teprve přechodní generace, jež připravovala obnovení literatury a která pod vlivem povstání z r. 1830 stala se polonofilskou, vyvolila si jej za miláčka: »Čechoslav« pro něj horuje trochu neurčitě; Mácha, horlivý čtenář romantiků pulských, jest stržen jeho vlasteneckoelegickým patosem; Erben i Havlíček studuji s prospěchem Mickiewiczovu baladistiku; Nebeský i Koubek budí pro jeho zjev porozumění, ač v poesii své nejsou právě šťastně dotčeni jeho vlivem. V době Cechova mládí má Adam Mickiewicz u nás vedle horlivého tlumočníka Václava Štulce i opravdové žáky v Hálkovi a v Pflegrovi Moravském; mládež pak čte jej v originále, podle svědectví »Druhého květUe zněla jí při tom »leckde nepochopitelná polština jako hudba jiného kouzelného světa a místy jen zpola pochopena, nabývala jen ještě opojnějšího půvabu jako v magickém polosvitu«. Mickiewicz k mladému Cechovi přistoupil nejprve »Panem Tadeuszem« a probudil v duši venkovana uvězněného v klementinské studovně obraz jiné přírody, než jakou vyčaroval »Mcyri« od Lermontova, obraz klidného venkova, plného pohody a záře, obydleného starosvětskými lidmi a posvěceného jasem dětských vzpomínek - této domácí, klidné a vlídné' přírodě, zůstal Cech déle věren než divoké a barbarské kráse, opěvované oběma psanci kavkazskými. Později poznal z Mickiewicze díla další, jak vyznává ve »Slavii«: »Již perla za perlou, ke sloce sloka Sonetil krymských skvostná zvoní šMra, a božím hromem duní ze hluboka a blesky srší divná DzíadO chmura.« 2 17 Valná včtšina básnickÝ'ch děl, jimž Svatopluk Cech přisuzuje '0-znamný vliv na umělecký svůj rozvoj, náleží k onomu útvaru, který v padesátých a šedesátých létech, opožděně proti Evropě ostatní, pokládán byl u nás za výsadní formu poetickou: k veršované povídce by ronské. V původní své podobě byla tato povídka sourodým výrazem Byronových tvůrčích schopností, nebo, mluveno přísněji a přesněji, prostým důsledkem jeho. epické bezmocnosti. V popředí, obklopeny sugescÍ tajemstvÍ, zločinu a lásky. stojí dvč postavy typické, obě mlžné až k melodramatičnosti: vášnivý hrdina s Kainovým znamením na čele a s kletbou proti Bohu a lidstvu na rtech a oddaně milujíci žena pokorná až k sebezničení, jsou to dvě utkvělá schémata, neschopná ani bohatého rozvoje vnitřního ani prožívání kypivých epickJ'lch dějů, takže by sotva vyplnila rámec větší skladby. Tu vypomáhá si Byron vložkami trojího druhu a dokazuje tím, že epická forma jest mu pouhou záminkou: v malebných pasážích žhavých barev projevuje se jeho exotismus, podporovaný' rozsáhlými cestami; lyrické vsuvky prozrazují zápas prudkého moderního citu individualistova se slovesnými konvencemi zastaralého slohu rétorického; zádumčivými neb vzdornými refleksemi o přírodě, Bohu a svobodě, osvědčuje Byron svou inteligenci složitou a útočnou, leč neukázněnou. V rukách Byronových žáků, napodobitelů a překonávatelů obměňovala se veršovaná povídka podstatně, zachovávajíc obrysy základní. Na místo obou neurčitých hrdinů vytržených z časové a místní skutečnosti nastupovaly typy reálné, tkvící pevně kořeny v půdě národa, doby, kraje; živel popisny vyvěral z bezprostředního pozorování a z intensivního prožiti domova neb oné ciziny, která pro básníka značila podstatný kus osudu; odtažitá reflekse nabývala jadrnější podoby časové satiry, politické kritiky, otevřeného úsudku o poměrech zneklidňujících poctu a nítících jej k odporu proti okoli. Tímto způsobem odehrál se v povolné formě povídky byronské v předních literaturách evropských přechod od romantického individualismu k občanskému a časovému realismu. V Čechách postupoval tento vývoj velmi zdlouhavě. Vítězslav Hálek, jenž následování cizích vzoru v eposu, v románě, v dramatě prohlásil za požadavek zásadní, přimkl se y lyrickoepických skladbách k Byronovi co nejtěsněji, avšak jeho všelidský program, potlačující úmyslně rysy krajové a národní i vymycující všecko individuál18 ní, spíše matnou byronskou romantiku sesiloyal než rušil plodnými prvky vývojovými. Sedm lyrickoepických skladeb od »Alfréda« po »Děvče z Tater« neznamená téměř nic na závodišti, jehož vítězstvími se nejjistěji může měřiti pokrok v umění: žádné z těchto děl tak honosných ani české poesii nedobývá nových, čerstvých, svěžích světů ani zrakem osvobozujícím a omlazujícím nevidí nově a původně staré látky a známá dějiště· Sveden mladohegelskými naukami o všelidských typech, pohřešuje nad to útočného daru pozorovati ostře a individuálně, Hálek úmyslně smýval obrysy reálné a zahaloval děje i scenerie v mlhu, ať šlo o Španělsko Lejlino, o Albanii Husejnovu, o. Čechy pobělohorské, ať líčil v »Goaru« revoluci, v »Černém praporu« bitvu námořskou, v »Děvčeti z Tater« povodeň v horách, ať uváděl do naší poesie tatranské štíty a jaderské vlny; nikde odvaha, nikde schopnost zmocniti se plné skutečnosti. Hálek ovšem snažil se o protiváhu své odtažité a vágni romantiky a našel ji v ostře vykrojeném veršovaném obrázku z vesnice, v teple názorné lYJ;ice přírodní a v živě karakterisuiící povidce venkovské, avšak nalezení tohoto korektivu značí zároveň naprostý odklon od byronské skladby lyrickoepické, které nikterak nenaplnil novým životem. Případ Gustava Pflegera Moravského, druhého nadšeného byronovce v družině »Máje\(, byl obdobný. Pfleger se v hlavním díle své mladosti, v »Panu Yyšinském« dostal o stupeň nad průměrný byronismus; místo aby s hrdinou se ztotožňoval, soudí jej na· konci svého veršovaného románu zcela rozhodně; z pohrdavé a matné osamělosti romantické přenáší s živou účastí svého reka do teplého a rušného víru domácí ~kutečnosti a zaměňuje posléze mezinárodní abstrakci za realism přissátý k půdě národní. Ale v této rozhodné chvíli odkládá Pfleger záruve·ň formu povídky veršované, aby se stal ze zakladatelů českého románu mravoUčného. Takto se podobá, jako by byronský útvar, uvedený do Čech po prvé Máchou, po čtvrtstoletí byl odumřel, aniž přece vyžil veškeré možnosti, kterými prošel v cizině; koncem šedesátých let ustupuje zřejmě do pozadí. Kde se česk~-m básníkům jedná o prudce osobní styk s životem, s přírodou, s osudem, tam nabízí se intensitou svého výrazu lyrika Nerudou obrozená v duchu moderním a v slohu přiléhavě českém. Jde-li o sytě barevné a prudce pohyblivé zpodobení soudobé skutečnosti v její naléhavé pravdivosti a zneklidňující problematičnosti, jest Neruda opět vzorem povídkovou či cestopisnou ? lt skizzou. Pro složité děje rodinných a společenských skupin, pod nimiž valí se proudy mravních otázek a dobově kulturních ideí, vytvářejí Karolina Světlá a Gustav Pfleger Moravsk}' komplexivní formu románovou. Jak možno tedy ještě vystačiti byrollisující povídkou básnickou? Generace, k níž náleží Svatopluk Čech, a kterou první velké úspťchy Hálkovy a Pflegrovy stihly ještč ve školských škamnách, umíní si přece obnoviti tento odumírající útvar a především naplniti jej bohatším obsahem látkovým a ideovým. Pokud nepřijala od zahraničnich svých učitelů jejich smyslný kult barvy, cizokrajnosti, historické dekorace a jejich liberální demokratismus, čerpala z mocné inspirace domácí, tryskaiící i mimo půdu literární, ony prvky, jež pak zpracovala v lyrickoepÍckých skladbách polobyronských. Kromě dobového panslavismu, jenž byl na čas vyhrocen polonofi1sky, nejvíce vděčných ideových podnětů a plodných motivu přinášel mladému pgkolení uvědomělý historism doby zápasu státoprávního. Kdežto bouřlivá léta slovesných počátků družiny Májo:vé prosycena byla rozhodnou tendencí protihistorickou, nastal velmi záhy obrat naprost}'. Česká politika od říjnového diplomu až po reskript záříjovÝ dovolávala se důsledně dějinných práva historické skutečnosti; v novinách i na veřejných táborech znovu byla připomínána velká minulost národní; v popředí všeho snažení vědeckého bylo badání dějepisné. Velkolepé dilo Palackého dospělo právě teď v českém vydání svazků líčících českou reformaci, kterou současně nčmecky zpodoboval bystroduchý Amonin :'Gindely; ta!kto zhošťovala se česká historiografie a jejím vlivem vlastenecké čtenářstvo oněch protireformačnich předsudku, které v reakční době vnucovali J. A. lielfert a V. V· Tomek. Pouti kostnické, slavnosti v Husinci a na Lipanech, uctění Husovy památky městskou správou pražskou dokázaly, jak kult husitství, zbarvený ovšem liberálně a národnostně, žije v lidu a ve vzdělanstvu; Svatopluk Čech zaznamenal ještě z let padesátých příznačnou podrobnost o svém otci: »dva vzácné obrazy často zdvihal před zraky mé z nejhlubší skříně přihrádky, v nížto epištoly též reka brixenského ukrýval výzvědu žandarmu: obraz Husa byl,to a Zižky.« Dějinné nadšení krásného písemnictví rovněž upínalo se nejraději k reformační době a jejím dozvukům, jmenov.itě pokud bylo možno opříti se o »Dějjny« Palackého. Z patnáctého století volil látku 20 k svým hojným, polokronikářským obrazům psávý Václav Vlček; do pohusitského věku sáhl jiný historický povidkář Bohumil Janda Cidlinský pro námět rozlehlejší epické skladby o hejtmanské slávě; v divadle pak tajil se posluchačům dech při vzrušujících improvisacích ,Josefa Jiřího Kolara na úchvatné výjevy z vítězné i bolestné minulosti od »Žižkovy smrti« po »Pražského žida«. Z generace Májové, která před nedávnem nazývala »slavnou minulost - naší kletbou«, zabývali se nyní otázkami náboženských dějin českých dva přední zástupci: kdežto Vítězslav Hálek dotkl se tragiky reformační matným svým způsobem a v liberalistickém pojetí toliko v tirádách »Krále Rudolfa« a »Dědiců Bílé tlory«, pátrala hlubokomyslná Karolina Světlá po husitských a bratrských tradicích v mysli lidové a v romaneskním zaokrouhlení dvojích »Archú z rodinné kron1ky«, »)Prvni Češky« a »Poslední paní Hlohovské«, zpracovala výtěžky svých studií pomíšené se vzpomínkami herderovskými. .Mladší pokolení, dorůstajíci v létech šedesátých, šlo věrně v stopách otců i starších druhů, zdůrazňujíc vlivem Lenauový-m, Hartmannovým, Meissnerovým svobodomyslný a demokratický prvek v české reformaci. U žádného básníka před Svatoplukem Čechem nemůžeme sledovati tyto nové tendence tak zřetelně a úplně jako u Václava Šolce, jehož »Prvosenky« neznamenají jen velk}' básnický čin, nýbrž signalisují nový směr v české poesii. »Nuzný slávy otců písničkář« není naprosto byronovcem; vášnivé jeho srdce jest vzbouřeno národním a dobovým tlakem a sociální křivdou, nikoliv kosmickou tísní Manfredovou. Ani literárně Šolc nesouvisí s tradicemi českého byronismu: jeho hutný, názorný a pádný sloh dává přednost před veršovanou povídkou Byronovou ostře řezané baladě nelJ úsporným formám slovanské epiky lidové. Nejeden rys výpravného podáni Šolcova jest v českém básnictví novinkou. Šolc libuje si v malbě širokým a zvučným slovem i veršem a umí strofické stavby využíti velmi působivě; výjevy načrtnuté v rysech freskových hodí se mu za záminku skvělých vykonů řečnickJ"ch, jakož vůbec jeho skladba má karakter rétorický; pointa, refrén, efekt jsou muvade vše. S vášnivostí, propukající lidově a nezkrotně, prožívá Šolc, syn »národa, jenž kráčel za pluhem a slzí i žhavým potem smáčel naši zem, nápojenou krví«, národní dějiny; do bérangerovských chanson vkládá historické přehledy, v nichž husHská velikost a pobělohorský rozvrat jsou hlavními motivy; z ná- 21 boženské a válečné historie vybírá si výjevy až divadelně účinné, Husovo odsouzení a upálení, příval německého křižáctva do pohraničních lesů, vítězné krvácení božích bojovníků. Vedle této řečnické syntesy české minulosti stejně mocné vidění slovanské přítomnosti a budoucnosti: po dlouhé přestávce ozývá se opět Kollárův panslavismus, snící o slovanské »zahradě rajských květú od Kamčatky šír o ku Suma.vě«. Kde- Šolc slovanské své náklonnosti formuluje určitěji, tam pronikají sympatie horce časové, kromě nadšeného kultu Polsky jmenovitě oslava národního hnutí na Balkáně. Typy poroben~-ch křestanú střásajících věkovité jařmo turecké kresleny jsou buď v svěžích genrových obrázcích neb v cyklických skladbách úsečného spádu, jež místy svědčí o přímém studiu jihoslovanské epiky, zdomácňuiící u nás tehdy překlady Kapperovými a Křížkovými a zpopularisované v barvitých povídkách Prokopa Chocholouška. řllouběji pozírající oko odhadne však pod tímto dekoračním slovanstvím vlivy a směry poesie západní, jejímž žákem byl Šolc rovněž v historicko časových svých kupletech. Solc podléhá pozdně romantickému orientalismu. sdHí se o freiligrathovskou snahu po objektivismu názorovém, ba souvisí vzdáleně i s Victorem Iiugem, který uváděl řečnictví a malířství do lyriky. Václavu Solcovi nebylo ani přáno plně zpracovati a překonati cizí prvky ani splniti vlastní velké sliby. Básnické jeho dědictví sloučené s odkazem byronistú českých a rozmnožené o nejeden prvek vlastenecké romantiky, však převzal a skvěle zúročil mladý poeta, který v době vydání »Prvosenek:< pyšnil se prvními úspěchy veřejnými. Pero, jež předčasně vypadlo z ruky Šolcovy, zvedl Svatopluk Čech. * \'eršovnické pokusy Svatopluka Cecha dají se nepřetržitě sledovati až do jeho patnáctého roku, ale již pro básnické nadšení a snažení třináctiletého studenta máme dokument vysoce důležitý. Jest to jedno z oněch hojných vyznání básníkových, jimž auktor sám právem přisuzuje cenu psychologickou, uazývaje je »malými příspěvk~T kpoinání zdroiú z cest básnické inspirace; všecky tyto ,doklady vzájemně se shodují a doplňují, podávajíce úplný obraz tvůrčího procesu Čechova. Nejstarší dvě svědectví z let gymllasijních poutaH se k básním nedochovaným a blíže neurčeným; dvě zpovědi vykládaií 22 nám vznik prvních větších skladeb bí:!sníJtových~ »I3ouře« a »Adamitú«; dotvrzení těmto čtyřem konfesím z mládí dává retrospektivní poznámka stárnoucího autobiografa »Druhého květu«~ jenž prožívá při pozdním spisování tytéž stavy duševní, které »provázely první jeho básnické pokusy«. Přímé a dokumentární tyto zázna,my možno doplniti nejednou básnicky stiIisovallou zmínkou v předzpěvech neb vstupních verších děl Čechových; též tyto nápovědi dokazují, že Čechův postup tvůrčí dál se od dětství až do sklonku života podle týchž duševědných zákonů, které jsou v uplné shodě s psychologickými zkušenostmi jiných poet(i. Již dokument o básnění terciánově klade mocný důraz na průpravnou hudební náladu, kterou inspirovaný zaCátečník prahne OIlOmatopoeticky zachytiti. Jest sám v Qpuštěném zámku obklopeném parkem, kde právě zuří vichr; první verše Čechovy touží vichřici, jíž celá bytost jest vzbouřena, vystihnouti. II Yylíčil jsem všechny ty zvuky a zjevy, třepetání listů, letící kotouče prachu, a snažil jsem se vší mocí. zachytiti formou a zněním svý-ch veršů něco z nezkrotné volnosti vichřice a z tajemných těch, někdy hněvivých, někdy žalobných hlasů, keré mne tak mocně rozechvívaly.« A však na prahu mezi podvědomou inspiraci a vědomou prací stiIovou prožívá Svatopluk Čech již teIJcjy typická muka básníkova: chahá ruka nestačí letu představ; střízlivé slovo nevybavuje vášnivě naléhavým hiasi'llll tajemnébo světa, který se náhle zjevuje; tužka, která zdá se povolnější a důvěrnější než pero, škrtá, začíná znova, přepisuje - a po »nev~'slovné rozkoši, opojení a nadšenÍ« nastává odkouzlení, ochlazení, návrat do šediveho sYěta. Že tento bolestu}' rozpor mezi tvůrčí náladou a mezi uvědomělou činností nevyvěral snad jen z pocitu velmi nedokonalých prostředků výrazov}'ch u debutanta, ukazují svědectví další, vy((rkajíci tuto mučivou krisi poetovu ještě důtklivěji. Druhý doklad ze studentské doby poučuje především, že básnická nálada Čechova nebyla naprosto vázám na místní prostředí, v němž vznikla: jarní slunné dopoledne v ohromném pr{tzdném refektáři klementinském přinese samotářskému snílkovi okouzlujíci a matně představy volné kvetoucí přírody, jalw o něco později v suchopárné' přednášce pdvnické zašumí jeho hlavou omamná hudba mořské bouře a jindy v stdzlivé jizbě maloměstské zahučí k němu s neodolatelnou mocí hluk, hyb, zápol valících se zástupů válečných. Zaznamenávaje 23 inspiraci, která jej přepadla v mlčelivém zátiší jesuitského večeřadla, oživéného zlatými prouhami jarního slunce na dlaždicich, Svatopluk Čech klade dllraz nikoliv na hudební prvky, které jindy převládaly při procesu tvůrčím, nýbrž na pocity barevné, na obrazy tlačící se spontanně,. lía vlnivou hru obraznosti bez určitého a pevného obsahu, na snový ráz celého tohoto vybavování; jako dokumenty ostatní vyčerpúvaH nejprimérnější prvek tvůrčího aktu, totiž hudební náladu, tak zde zachycen jest přesně živel druhý, barevný a tvarový. ))Brzy naplnily se roznícené skráně onou vlnivou mlhou nerozlišených ještě, neurčitých a polourčitých představ, která tvoří snad II každého básníka nejrozkošnější část jeho tvoření. Posléz vyhranil se poněkud z toho chaosu pruh jasné, průhledné vody, obklopený' s obou stran překrásnými květy, jejichž líbezné tvary a barvy obrážely se míhavými, polozřeteln)Imi stíny v té vodní hladině. Vše to bylo tak svěží, tak divukrásné a prodchnuté tím zvláštním čarovným světlem, v němž objevují se nám krajiny pouze ve snu, nebo v takovém poetickém polosnění, že marně snažil jsem se zachytiti na papír věrný odlesk těch púvabů·« Zase probouzí se básník ze sna do střízlivé skutečnosti, zase uvědoměle nazírá m. to, co se mu vybavilo bezděčně, zase prožívá, rovnaje a vybíraje, doplňuje a odstiiiuje, muka a posléze porážku. Ze skladby, která se ohlásila inspirací tak mocnou, zbylo pouze několik nepotřebných a přeškrtaných řádků na papíře a pak přísné a bystrozraké poznání: )) Tu rozkoš snění má snad každý, anebo alespoň většina z těch, kdo píšou; umělci jsou však pouze ti, kdož umějí z té vlnivé mlhy vyhraniti určitě ohraničené vidiny a přenésti je na papír alespo.ň s velkou částí toho kouzla, které měly v jejich představě.<, Tak tvořil básník začátečník, tak vstupoval nejistým krokem Svatopluk Čech i v pozdních létech do vábné říše Avalun - a hle opět se mu zdálo, jako by se vrátilo mladistvé opojení tvurči. Pětačtyřicetiletý, omrzelý a prošedivělý básník Svoboda - příliš průhledná maska pro Svatopluka Čecha z roku 1892 - roznícen a vzpružen obrazem pl"lvabné dívky, kterou byl pozoroval v kavárně, v tramvaji a na nádraží, náhle po dlouhé době duševní vyprahlosti pocítí vytrysknutí pramene inspiračního; zpověď Q bůsnickém procesu zní jako parafrase dokumentů o básnění za mladosti, avšak ~aleko přesnější a zevrubnější s pečlivým rozlišením veškerých psychologických 24 fáz;í. Jakožto kontroly a doplnění obou dokladů z mládí třeba si všimnouti této pasáže »Druhého květu«. Tuto, s vymýcením všech podružných vsuvek, Cechův cenn)~ autoreferát o tvůrčím dění: »Svoboda cítil skutečné osvěžení myšlenek a ziaření vůle: představy hrnuly se k němu samy. navzájem se tísníce, a v pozadí tohoto mlhavého hemžení míhalo se cosi, chvějivě probíralo se cosi, jakoby nějaký světelný obrys proniknouti se snažil vířivým shonem ranních par. Jindy rozbíhávaly se myšlenky Svobodovy v neurčito; nyní nedal jim roztěkati se, nýbrž pevnou vůií zadržel je před sebou, rozlišoval, třídil, porovnával, vybír~I. Avšak ona míhavá záře v pozadí vytrhovala jej zté duševní práce, vábila ho vždy výhradněji k sobě, obrys její vyhraňoval se zřetelněji a zřetelněji, až se rozplynul konečně mlhavý tlum všech ostatních představ, ji zastiňujicích, a jedin~~ ten obraz v úplné jasnosti vytanul před ním. Ano byla to ona. - A skutečně jako by byl podobu její rázem oddělil ode všeho hmotného podkladu, zmizelo vše zevnější, co dosud se na ni zachycovalo: místnost a společnost, v které ji byl spatřil, střízlivý rámec tramvajového vozu a nádražního vestibulu, rozprchlo se ústředí skutečnosti se všemi možnými vztahy svými; vznášela se tu pouhá lahodná představa, k niž shledávala obraznost nejvhodnější ústroj a okolí ze své vzdušné říše. Stávala se středem poetického výtvoru, jehož kontury prozatím toliko nejasně se probíraly a měnily. Ale vlnily se z duše s hravou lehkostí, měkké a svěží, s tím zářivým oparem, který již dávno neochvíval jeho duševní tvoření; pocítil i ve spáncích dávno pohaslý oheň té rozkošné horečky, jež mu kdysi ohlašovala příchod poetických vidin, a v duchu jeho zavzněla pojednou i ta neurčitá, tajemná hudba, která provázela první jeho básnické pokusy. - - Příznivá nálada potrvala i následujíci dny, a pozvolna vyhraňoval se obrys celého díla; ba již začala se podložka na psacím stole plniti. slibnými rozběhy k veršovanému románu. Ale pojednou Svoboda zase ochabl. Jednoho dne nedostavil se tvůrčí žár do skrání, a místo tajemné duchové hudby znělo v uších zcela prosaické hučení; i jasnÉ obrysy jeho hrdinky zakalovaly se, tratily se jako v mlze; a když začal čísti, co dosud napsal, připadala mu hned prvni stránka tak suchou, tak střízlivou, že mrzutě hodil všechno nazpět do podložky.« Ostražitá analysa těchto psychologických zápisků osvětlí mnohé z básnického ustrojení Čechova a podá také klíč k správnému oce25 nění jeho veršovnických počátků. Prvotní kořeny poetického tvoření Čechova jsou iracionální, podvědomé, ležíce zcela stranou oblasti ideové; také ona dila básníkova, jichž konečné vypracování ztl ácí se úplně v myšlenkové tématičnosti, ve ztrnulé problematice, v střízlivé tendenci, zrodila se namnoze na opačném pólu psychickém -- v tom shoduje se s jinými básníky ideology, podúva]ícími místo teplné plnostI života jeho myšlenkový refleks, na př. se Schillerem neb I1ebblem. Ačkoliv Svatopluk Čech byl v podstatě povaha nemusikální, ačkoliv nemáme dokladu, že by byl kdy inspirován díly tonovými, ať vokálními či instrumentálními, ačkoliv naprosto neměj hudební kultury, přece základní nálada při tvoření bývala hudební jako u valné většiny opravdových poetů. Ale tento hudební prvek byl prchav~r, průpravný, nestálý a zmizel, jakmile básnický výtvor přešel z oblasti podvědomé do říše uvědomělé činnosti; v definitivních básních Čechových marně hledáme původní musikální prakoncepci, a z jeho veršů nezní k nám melodie spontánllí. V tom se Čech liší od Schillera, který musil tuhou prací uměleckou, směřující k plastickému upevnění verše bojovati proti podvědomé melodice a bezděčné musikálnosti, třebaže jak u Čecha tak u' Schillera prochází poetický výraz namnoze mediem slohu rétorického. Původní hudební nálada přecházela u Svatopluka Čecha záhy v hravé a volné vlnění dojmů barevných a tvarových, zprvu mlhavých a matných, pak vždy určitějších a jasnějších, nadaných kouzlem snových představ, které se posléze promítaly zaokrouhlen~'I11, obrazem. Psychologie tvoření básnického učí, že toto harevné a tvarové stadium trvá tím déle a působí tím intensivněji, čím básník má větší sklon ke kultuře oka, k názoľllosti výtvarné, k umění teplého detailu; chybí-li tato fáze u bezbarvého a abstraktního Schillera, jest značně zdůrazněna a se smyslnou intensitou prožita u Otty Ludwiga. mistra sytého koloritu časového a místního; Svatopluk Čech, nadan)" visuálně a hledící na svět namnoze zrakem malířským. prodlév(Í u tohoto stadia velmi dlouho a velmi zálibně. Ano, podvědo1l1 •. 1 činllost básnická nepovznáší se u něho nikdy nad ně. Kdežto dramatiklllll l-rebhlavi a Ludwigovi byla barevná náladla 'Vlastně pouh}rm pozadím, z něhož se s mimikou a se slovy vynořovaly buď jednotlivé figury neb skupiny postav v určitých dějových situacích, Svatopluk Čech 11lplval na obrazech, které pak uvědomělou čÍnllostí poetickou měnil v děje, vnášeje dodatečně nctoliko ideje, ale i karakteristiku osob. 26 jež, nejsouce vytvořeny intuitivně, nýbrž konstrukčně, pohřešovaly zpravidla životní plnosti a teplé jistoty. Cesta od inspirace ke konečnému provedení se měnila; jen zřídka svěřil se prudké improvisaci a ušel od kouzlení a ochladnutí. Zpravidla leží u něho mezi tvůrčím opojením a hotovým dílem těžká vrstva složité a trpělivé práce stilisační a komposiční, při které řečník a problematik hlasitě se mísí básníkovi do díla, zatím co poeta sám umdlívá přepínánim oné schopnosti tvárné a popisné, která chce zachytiti původní obraz, zjevivší se v okamžiku rozkošné horečky; výsledkem jest nejednou dílo přezralé a vychladlé. Kletby té přibývá s léty, ale již v básnických prvotinách zdá se často naznačena. Pro nejčasnější verše Čechovy z první poloviny 60. let jest zvláště karakteristick}' nedostatek čisté lyriky: i tam, kde mladistv}' básník se snaží zpodobiti vlastní život citový nebrefleksivni, dává přednost objektivní formě výpravné, avšak rozrušuje ji jednak četnými vložkami meditačními a náladovými, jednak zdobnými a názornými obrazy z přírody a ze společnosti. Proto v Čechových prvotinách, kam řadíme jeho básně vzniklé před »Bouří", hlavní místo zaujímají pokusy o básnickou povídku, kterou někdy vystřidává menší epický cyklus; sentimentální improvisace a malé popěvky v prostonárodním slohu ustupují právě tak jako baladické příběhy, historické neb exotické obrázky s epickým jádrem a drobné ohlasy úsečné epiky lidové. Nejstarší dvě celistvě dochované básně Čechovy z r. 1862, které vepsal do studentského časopisu »Zora«, jsou epika ryzí: ozvukem školské tetby vznikla mnohoslovná a efektní »Arri-a«, která naivní formou dialogickou, námětem starověkým i puritánskou rozhorleností stojí osamoceně v mladistvém tvoření Čechově; neobratně a rozvlekle sestrojená »Bílá paní« jest začátečnickým pokusem o hrůzostrašnou rodinnou baladu. Ve dvou současných zlomcích, kypících honosným verbalismem, odhaluje se nám ponělmd vniti"ní život mladkkého poety; životní opojení tancem, hudbou, rejem dívčích postav vystupuje přímo, kdežto jakési temné zoufalství neurčitých kolřenů a byronského zbarvení taji se v symbolu málo jasn(;m Tato vznešeně tajemná póza mr)derního rozervance děsícího se záhady smrti narýsována jest ještě na jiném veršovém střípku; ač pravdivěji a prostěji však dovedl Svatopluk Čech již v patnácti létech vysloviti v půvabné drob- 27 nůstce »Vížka« stesk po venkovském domově a nevinných radostech dětinských! Nepěstoval valně těchto citt1 důvěrné prostoty a osobní Jlěhy; velká většina pololyrických básní z r. 1863 řízena jest tendencí veřejnou, polemikou proti tyranství, vzdorným vlasteneckým nadšením, rozhodným protestem proti společenskému útlaku. Myšlenky ty, :~ež prosakují i ve výpravných skladbách této doby s látkou vlastenecky historickou ueb slovansky exotisující, propukají v ))l\'1ocnáři« tvrdým ~arkasmem, v ))Pochodu'< pádnou rétorikou, v zlomku "Jaks šfastn~", miIostpane náš« štiplavou ironii. Lehce rýmující sextán, jehož trocheje nelekaly se ani výrazové banálnosti ani konvenčnosti v obrazech, dal se cele strhnouti veřejným proudem oposičního ducha a improvisoval na běžná témata, zaměstnávající veřejnost. básně namnoze velmi povrchní. Roku následujícího, kdy byla otištěna první jeho báseň ))Vánoční sen«, hlásí se jakýsi korEktiv. Svatopluk Cech obrací se do nitra a vstupuje tam do očistné oblasti snů: jednou jest to vánoční přelud dětinské mysli, po druhé báchorkové vidění krále vod a jeho luzně vábící dcery, jindy trojí noční obraz opojného tance lásky, rozplameňuHcího hrdinství boje za svobodu, vlídného klidu křesťanské zbožnosti - cyklus ))Snů« zdá se tu b}lti napověděn. Důležitější však jest rozhodná slohová novota tohoto roku 1864. Kdežto dotud tíhl veršový sloh Svatopluka Čecha k malebné a řečnické šíři, která opomíjela dělení ve sloky, nevypracovávala nikde kdnotlivého verše v uzavřený celek, libovala si v rozlehlých periodách, osvojuje si Svatopluk Čech nyní dočasně ílsporný způsob prostonárodní písně: každá strofa jest vypointována jako celistvý útvar, výraz stává se úsečným a jaarným, místo dlouhého popisu dostačuje hutné epiteton, básně rozsahu zpravidla nevelikého působi zpěvně. Jest to novější fáze ohlasů poesie prostonárodní, kterou u nás zahajuje I-Iálek v milostné lyrice i v drobných genrových obrázcích výpravn~lch zachycujících rázovité postavičky z naší vesnice; Neruda. baladik a mistr lehce lidového popěvku o těžk}'ch sporech složitého srdce, dovádí tento sloh k dokonalosti. U Svatopluka Čecha v J. 1864-1869 nacházíme tento zjednodušený stručnÝ způsob výrazový v oblasti lyriky i epiky. Naivním způsobem lidové pisně provedeny isou lyrické drobnůstky )~Chudobka«, sloky o dívce s chrpovým věncem a myslivci. );·5vedená«, )~Časná návštěva«, )) Vy jedle dvě«, ))Drótar«, ),Štěbetavá vláštovinko«, ))Snílek«, )Poupě«, ))Pohřeb«; po hálkovsku isou 28 narýsovány několika črtami jadrné figurky d:lusara«, »Kyrysníka«, kdežto v zhuštěných slohách »Dědečkova statku«, "Loupežníka«, »Chaloupky«, balady začínající pádnými verši »OdzvoníJi, odzpívali. slzami se rozplývali«, co chvíli zaznívají ozvuky drobné epiky Nerudovy. Jenom na krátkou dobu osvojil si Sv. Čech tento názorný lakonism nerudovsk~', toliko dočasnč přich~-lil svůj zájem k látká!u í k předm~tům lidové písně, pouze několik básní z této skupiny poja[ do první své sbírky, a vlastně jen k nim vztahuje se programní skladbička »Má poesie« z r. 1869, jíž Neruda se z »Almanachu českého studentstva« podivil neméně než »Bouři« neb capricciu "V klášterním sklepě«. Studium Jana Nerudy nezůstalo při holém povrchu - r. 1869 SvČech nejen veršoval, ale i cítil po nerudovsku. Oba cykly, vydané teprve z pozůstalosti básníkovy, »Písně tulácké« a »Písně žebrácké". vznikly přímo za mocného dojmu »Knih veršů«, tenkráte po prve vydaných. Pod buršikosní maskou kypivého veselí a nespoutané životní sily skrývá se II Čecha právě jako II Nerudy těžký žal; divoká lehkomyslnost požitku a rozkoše tají u obou nespokojenost s tupým klidem umírněných a usedlých šosáků; dvaadvacetiletý student stavl se s dočasným svým mistrem úmyslně mimo společnost, aby tím volněji mohl kritisovati její řád 3. její mravnost. Tři »písně tulácké« nejsou o mnoho více než pokračování Nerudovy pijácké lyriky »I mělnické skály«; za to v sedmi číslech »Písní žebráckých" sloučil Sv. Čech cizí podněty s vlastními postřehy a idejemi. Střídají se tu motivy běžné v tehdejším českém básnictví s rysy, v nichž můžeme spatřovati první skizzu pozdějších větších skladeb Čechových: v apostrofě otčiny skřípe do bolestného patosu Solcových "Zpěvll svatováclavských« ironická struna Nerudových )}Český'ch veršů«; rovněž Nerudova jímavá naivnost z »Loretánských zvonků« padá 'světlým paprskem do svatovítské elegie Máchovy, jíž se přiblížilo číslo třetí; poslední báseň cyklu zabývá !Se duší mladé prostitutky, právě jak to doporoučel literární program školy Májové, ale s onou melancholií, jíž Sv. Čech rád obklopoval »bledé svržené anděly«. Byl-li v tomto sedmém čísle napověděn čtvrtý obraz »Snú«, lze freiligrathovskou malbu páté básně pokládati za variaci současné »Bouře«, či za náběh k ní, ba v barvitém tom líčení lodi vystěhovalecké zmítané rozzuřenými vlnami naznačeno jest samo jádro »:Evropy«, jež od r. 1869 29 v různých obměnách Sv. Čech opakoval častěji. Tato jediná báseň z celého cyklu »písní tuláckých« hraje poněkud v svůdných barvách exotismu, jenž se Svatopluka Čecha v 60. létech vždy silněji zmocňoval; ostatní čísla prozrazují .- čtvrtá a šestá píseň nejurčitěji značnou převahu tendence vlastenecké. namnoze zesílené vzdorem sociálním. A to jsou hlavní rysy drobnější epiky Čechovy v této doM, neboť, jak praví v programní básničce sam, jeho poesie )}koronhve se rozstřílené v cár zlatou třísell choulí, divochům zas šípů metá zmar u kožené touly«. Jako Vítězslavu Hálkovi neb Václavu Šolcovi, tak i Svatopluku Čechovi byl Balkán průchodem ke světu exotických barev a divokých osudů. Prvním pokusem vystihnouti pohádkovou nádheru Východu, která dává skvělé pozadí prudké srážce světa mohamedánského a křesťanského, jsou epické trosky z r. 1863, nadepsané "Prsten«, mající právě jen cenu cvičení v koloritu orientálním. Básník, jenž se nadchl Chocholouškov~'m ».Jihem«, lIálkovou »M.ejrimou a Husejnem« a jenž si vzpomíná i na Lermontova a jeho »Mcyriho«, chce podati úryvek z černohorských bojů za osvobození a kreslí jinocha vyrústaHciho k pomstě. Hromadění jednotlivostí z dějin i z přítomnosti černohorské, kupení pomyslů a názvů z náboženského i státního života tureckého, drobty z místopisu Cařihradu i detaily krajinomalby hor balkánských prozrazují, že v skladbě především se vybíjel exotický pud mladého básníka, ač nikde nezanedbává jeho emfatický verš příležitosti, aby zachytil hrdinský pohyb bohatýrů s touž krásnou mužností, kterou Jaroslav Čermák současně prohlašoval přesvědčivým sv~'m činem uměleckým za vlastní karakter reků i krasavic na Černé hoře. Že Svatopluku Čechovi šlo přece spíše o barevné opojení východem než o slavjanofilskou chválu rekovství černohorského, dokazují osu'dy druhé básně vyvážené z této oblasti, totiž »Otrokyně« z r. 1864, Jejichž nová podoba z r. 1866 sluje »Kaudiotky«; se značnou pravděpodobností ukázáno, že na vznik (lholi básní nezůstala beze vlivu turecká balada Ccypa z Peclinovce »Onos dívky'{. Jakoby pestrými sV~Tmi trocheji parafrasoval některé plátno Čermákovo, předvádí Svatopluk Čech v první versi trh na otrokyně: tureckému velmoži nabízí kupec černobrvou Gruzínku s úsměvem na sněžné pleti, plačící uzardělou Řekyni a posléze bělostnou Černohorku, na níž vše rekovství, vzdor a pýcha; leč Černohorka, než by se stala majetkem Turkovým, probodává si ňadra kindžalem. Všecko v této básni, vyrovnané do umného paralelismu, působí výtvarným dojmem - i stupnice krásy tří otrokyň; ba Černohorka, která neřeší svého osudu ani úsměvem ani pláčem, nýbrž osvobodivým činem, ještě ve svém skonu zůstavuje barevný obraz: v sněžném prsu krvavá rána, černé oči upřené v sloup; duševního dění básník se vůbec nedotýká. Pod dojmem povstání lla Krétě pozměnil v pozdějším zpracování Čech poněkud zabarvení národopisné, místo tří různých typů žen, zotročených Turky. vystupuje jen hrdinská Krétanka se svou vášnivou matkou, čímž odpadla původní oslava národního bohatýrství černohorského. Za to přibylo dramatického živlU: baša rozpaluje se obdivem a láskou k sličné džaurkyni; v pyšné Kandiotce zraje zrádný úmysl; dcera přemlouvá matku k osvobozujícímu činu a hyne její dýkou, aby se baša jí nezmocnil. V této versi má děj prudčí spád, střídání veršové malby s dialogem vzrušuje, napiatá pozornost čtenářova tuší překvapující rozřešení situace. Ještě větší péči věnoval však básník dekorativně smyslnému zarámování: kouzla štíhlé Krétanky, zahalené do pestrého kroje a ozdobené květy i drahokamy: plesná závrat harému bašova, kde šumí duhový vodotrysk a kde od světlé pleti odalisek i jejich zářivých rouch odrážejí se mouřenínky; tasení bleskné dýky za strakatého roucha - to vše vábilo k sobě poetu nejvíce. Vzpomínka na kavkazské pověstí ruských básnfkú kmitne se jako lehký pablesk v líčení bašově, ale zdaž spÍŠe než Puškin nestál nad kolébkou této básně '. Ferdmand Frei1igrath se svými křiklavými barevnými kontrasty, se zálibou pro efektní cizomluvy vkládané často do rýmtl, s rétorikou sloužící především sesílení názorů? S tímto exotikem setkáváme se i v beztvárné skladbě »tIindu«, kde únos vznešené Evropanky cizincem cizí rasy a temné pleti ukazuje k motivu černocha a bělošky v pozdější );Bouři«, k-dežto jiný současllÝ zlomek »Moriska«, hromadící epické motivy, ale nevyužitkující jich, svým tlustě naneseným španělstvím odkazuje sPÍŠe k Fremgrathovu myšlenkovému protmožci, avšak básnickému spojenci E. GeibelovL Exotismus a orientalismus opanovaly básníka do té míry, že propukají i na místech nejméně očekávaných: jako na Brokovově sousoší sv. P'rantiška Xaverského, mimo něž na Karlově mostě chodíval denně, nesou i v básni Čechově exotičtí kmenevé slávu Tovaryšstva Ježíšova; v apostrofě svobody, kterou se končí třetí verse vysoce osobního »Anonyma«, předvádějí se různí :n exotičtí národové jako v panoptiku, a nejinak libuje si ve výčtu cizích kraJu a kmenů zlomek »Nic«; v autobiografickém fragmentu o snílku Jarmilovi vykouzluje zjev mladé cikánky představy liafisových rýmO a Mahometova ráje; v jiném náčrtku, snad patřícím k zlomku předešlému, sní dívka o besedě starců v túrbanech pod palmami; v obou skizzách dotýká se Čech lehkou nápovědí arabské pověsti o beduinském hrdinovi a pěvci Antarovi, která ani později nepřestala ho zajímati, zvláště ústředním motivem silnějšího nad smrt milování. Slovanský svět nenáleží pro básníka, jenž byl vychován nad verši Kollárovými otcem slavjanofilem, naprosto k exotické dálce; naopak již nejstarší jeho básně, zabývající se dějinami i přítomností Slovanstva, dýší vzrušením, s jakým mluvíváme o bolestech a strastech čehosi velmi blízkého. Psány isou r· 1863, a nad;ení pro polské povstání šlehá v nich vysokými plameny. V mracích nebe zataženého za bouře vidí »truchlé Polsky děti«, určené k žertvě ruskému tyranství a sobectví; z děsivého povstání maloruské »koliščyzny« vyvstává mu ušlechtilá postava Polky kněžny olomiňské, jež na nevolníkovi mstí svou čest; v próse »:Hrabenka Królicka« obměl"íuje se způsobem polonofilským týž motiv; v příznačném »Anonymu« odchází rek od milenky na pomoc tam, »kde bílý orel v krve toku lítému se ubraňuje soku, tam, kde Koščiuško pro vlast viňatý tasí na tyrany meč svůj svatý«. Básníkovi, jenž jinak studiem poesie prostonárodni i mistrů moderních stál blíže Rusku, jevil se boi za samostatnost Polska jakožto jeden z výjevů všelidského zápasu za svobodu a pomáhal mu v proměně abstraktního nadšení liberálního v živou skutečnost. Ještě jeden současný politický děj zesílil značně konkretní smysl studentův - rakouskopruská a rakouskoitalská válka roku 1866. Ve třech výpravných, ale toliko skizzových skladbách, »Dva voHni«, »Boiiště«, »Noční půtka«, líčí události válečné s rozhodnou sympatií s Italy, avšak s opovržením k Prusům, s rozhorlením protivojenským, ba i s antidynastickými výbuchy; s klidnější rozvahou, založenou skutečně na dějinném přemýšlení, apostrofuje pak básník Austrii, která );upadla V osidla svých soků« a dává si »rváti nejlépejší klénoty z rozčeřených půtkou kadeří« - bohužel právě tato poutavá improvisace časová přetržena jest v samém začátku. Jde-li o historické události a jejich poetisace, nehledá mladistvý Svatopluk Čech pevných a určitých dějů, nýbrž spíše rétorická témata; nikde nelze toho pozorovati 32 přesněji než na fadě jeho skladeb z našich dějin reformačních a protireformačních. Nejstarší Cechova skladba, vyvážená z dějin násilné rekatolisace, zůstala zlomkem; neobratně rýmované trocheje a daktyly této »Bílé hory«, psané již r. 1863, přestávají právě tam, kde do mnohomluvného líčení větrné bouře a do emfatického a rozcitlivělého popiSu dívčí krásy vniká motiv náboženského sporu mezi katolickou rodinou dívčinou a rekem Janem, »jehož otec sláb a stár fenami byl na mši štván«. Je-li zde nadhozen konflikt budoucího »Václava z Michalovic,<, vane 'kulturní ovzduší tohoto velkého díla, cele vyrostlého z reminiscencí klementinských, plným proudem z básně »Ad maiorem dei gloriam«. Do čtyř rétorických sloh, zdobených tu barevnými cetkami exotismu a onde působivými narážkami polohistorickými,. soustředil rozhorlený básník posměšnou kritiku Tovaryšstva Ježíšova, jehož heslem umně vyznívá každá osmiveršová strofa; v sloce však závěrečné jásá liberalistické srdce poetovo z vítězství osvěty nad jesuity. Tato chansona, která řečnickým spádem. zesílením malebných prvků, účinně provedeným refrénem silně připomíná bérangerovce ,Šolce, byla psána již mimo klausuru konviktu a mimo přísnou kázeň piaristského gymnasia. Jako v ní, tak ve většině skladeb mladého právníka proudí volnější a vzdornějši duch, otevřenějši politický názor; jmenovitě básně psané roku 1868 v pohnuté době české demonstrativní oposice proti dualismu a centralisaci, propukaií v prudký odboj proti současnému útisku. Ale tu se Svatopluk Cech již odchyluje naprosto od Nerudova nazírání, jež zápalnou látku k chmurné a útočné politické refleksi bralo výhradně z přítomnosti; u mladšího žáka Me1ssnerova a tlartmannova přiřčena jest národní historii úloha buditelky politického svědomí. Vášnivě subjektivní výraz dal Sv. Čech této koncepci ve zlomku »Nic«: blaseovanému a znechucenému požitkáři i snílku Václavovi, který o půlnoci osamotňuje po orgii vína a lásky, zjevuje se noční přízrak v podobě jednookého vůdce husitského a volá 'mladého rozkošníka a nihilistu k veřejnému činu. »J ednoho je potřebí, jenž směle život svůj by proto nasadil, přílbu vůle neoblomné v čele, proti výsměchu se ohradil, vytasil meč pro posvátnou věc,..nechaje se zváti blouznivec.« Václav chce uposlechnouti vyzvání tajemného nočního hosta, chce vymaniti se z prázdné nudy nečinného živoření,' chce raději zhynouti v krátkém boji, než. zkomírati vokovech bezúčelného po3 33 žitku; ale v nedokončeném druhém oddílu· skladby prohlašuje skeptický básník noční ten zjev a hlas za pouhou ilusi, která na konec vrhá duši hloub v propast nic oty. Leč sama výzva obrovitého přízraku půlnočního, jest památná: slučuje se v ní politický liberalism s českými tradicemi náboženskými; stavl se tu v účinný protiklad revolučni rozmach r. 1848 a veřejná mdloba reakčni doby; karakterisuH se tu soub.sníci Cechovi v padesátých a šedesátých létech oním způsobem, jejž Cech o pokolení později rozvinu! v celou soustavu »Písní otroka«; čtou! se tu příznačné verše »Zumírali staří hrdinové, falanx nadšeného POkl oku, po nich vzešlo pokolení nové, plémě posluhu a otroků, které II hrnce své milé rýže zapomíná světa celého, podle okovy své hanby líže a děsí se činu smčlého«. Brzy zhoustlo toto výstražné a dťitklivé Hoční vidění v historickou skutečnost; pro almanach »Ruch« napsal Cech r. 1868 »Husitu na Ba1tu«. liistorickou zprávu o hejtmanu Sirotků Janu Čapkovi ze Sán, který r. 1433 pronikl se svými zástupy až k ústí řeky Visly, kdež »vítěznému vojsku českému jen moře postavilo hráz nepřekročitelnou«, sloučil v epické polovině své' básně s motivem Platenova »Hrobu v Busentu«, kdež, opíraje se o údaj Gibbonův, německý baladik s mohutnou úsečností líčí pohřeb velkého gotského vůdce a krále Alaricha ve sluji pod vodopádem říčky Busenta; vzdálenější obdoby s Puškinov~;m »Padlým rytiřem« a Lermontovovou básní »Památce přítelově«, týkají se podřízený;;:h motivů skladby. Svatopluk Cech proměnil událost v děj a děj rozložil v řadu obrazů, mezi ně vložil dvě efektní slohy řečnického důrazu. To! první výpravný díl· básně. Počáteční strofa prozrazuje, že prakoncepce i této skladby patřila oblasti auditivně: .lvukomalba hromadící útočné souhlásky plynné a hutné vokály široké, zachycuje burácení husitských koles na rozbouřeném pobřeží Baltkkého moře. V zápětí za dojmem sluchovým malebný a hromadný dojem zrakový, jenž účinným svým uspořádáním husitského válečného zástupu s bledým knězem, starým válečníkem, s obnaženými ženami a opálenými bojovníky zdá se bj.-ti přímou reminiscencí na mohutný kartón Jaroslava Cermáka »Prokop Holý a Rokycana v Basileji«; arciť llstřední figuru bělovlasého vůdce husitského vyzdobil Cech lesklejší nádherou kovové záře, než bylo Čermákovi běžno. Ve chvíli, kdy táborskému voH řvou v. ústrety vzdorné vlny mořské, a kdy celý zástup jest nadšeně vzrušen, mění se malba v rétoriku: pádným sl 034 vem pronáší hejtman-kmet, jenž cíti smrt, svou závěti v plné husitsk6 zbroji chce býti pohřben, sedě jako na voze válečném, ve skalní sluli. těsně při mořském břehu, >}zkamenělý věkovité slávy české strážce«; příklona k mohutné závěrečné pasáži Heinových »Dvou granátníků4/; jest nepopěrná. A však báseň nekončí se obrazem pohřbu a hrobu Husity na Baltu, třebaže závěr o hlasném kypění Oaltu u posledního stanu hrdinova, jímž vyznívá šestá strofa, má prudkost vyvrcholení; v druhé své tásti přechází historická romance v tendenčně zbarvenou visi přítomnosti. Přechod od výpravné části básně k dílu druhému, kde malebné vidění stupňuje se v důrazné memento, proveden jest formou důrazného kontrastu; proti husitské velikosti staví se současná naše malátnost, kdy »pěst hnije, Evropou co třásla«. Leč z této mdlobné nálady, přenáší se obraznost Čechova opět k pobřeží moře, kdysi slovanského: tváří v tvář hrobu českého hrdiny ukrytého v baltském pobřežním útesu prožívá básník přímořskou samotu divoké přírody severské, prožívá divoké hrůzy bouře na vlnách, která ničí koráb, prožívá děs lodního hlídače,' když uzří strašnou a tajemnou podobu Husity, jakoby připraveného k válečné písni a trestajícímu útoku. S pravým básnickým taktem Čech, jenž v čistém liberalismu úplně ve své ~kladbě opominul náboženské stránky husitství, použil veškerých prvků tendenčních jen k zvýšení vzdorné a chmurné nálady v tomto svém prvním, opravdu mistrovském díle, o němž svorně pracovalo jeho barvité umění sytého a názorného slova i jeho záliba pro vznosnost a pádnost řečnickou; při rozeno, že zvukové i malebné hodnoty strhuJíc1 té básně doznaly obdivu jak hned po uveřejnění II mladistvého Vrchlického, tak skoro padesáte let později v kritickém ocenění Šald·)vě a Theercvě. Kdetto v předcházejících »Kandiotkách« bylo na básnickém procesu zúčastněno hlavně jen oko, zachycující barevný povrch místní dálky, přihlásil se v »Husitovi na 'Baltu« o podíl také sluch, aby vyňal rytmus velkých událostí z dálky časové a aby dějové tempo znásobil divoce živelnou hudbou rozbouřeného moře. Ale tato dálka časová jest pouze zdánlivá: Svatopluk Cech jí nepřeklenul toliko teplou a výraznou názorností svého sytého verše, ale i vášnivým zaujetím své myšlenky, která v hrdinství dějinném vidí závazek pro přítomnost a osvobození z iejí mdloby, Na téže zásadě jako »Husita na Baltu« zosnován jest i »Buben~, psaný rovněž r. 1868: historický obraz z válečného hrdinství českého 3* 35 vzat jest za záminku tendenčnfuo projevu dobového, v němž se právem spatřuJe silný ohlas veřeJné nálady studentských a dělnických bouří za režimu Beustova. Umělecky nevyrovná se úsečný a lidově zjednodušující »Buben« nikterak malebně rozvitému a zálibně propn\covanému »tlusitovi na Baltu«; výrazová neobratnost provází v něm nedostatek reálného názoru a přesnost časového uměštění... místo mohutné episody z husitských bojll předvádí básník jakýsi obecný a matný výjev ze zápasů o prastará práva národní. Také v »Umírání«. psaném o rok později, setřel Cech všecky znaky, které děj poblyrický by mohly časově a místně zařaditi; nadšenec svobody umírající v přeludu, že účastní se bitevní vřavy přinášející volnost, nemá individuálnčjších rysů vůbec. Leč poeta dovedl jej obestříti takovým kouzlem nálady, že mládež spatřovala v něm přímo vyjádření sV}'ch horoucích svobodomyslných snah. doJista matných a neurčitých, ale ozlacených září mladosti, čímž báseň se stala přímo dějinně památnou. Vystihnuv několika stručn)'mi a pevnými rysy scenerii, kde v náručí matčině dokonává mladý snílek, Svatopluk Cech rozpoutává v kypivé a barvité rétorice proud řeči umírajícího horlitele, opojeného posledním přeludem; v každé strofě suchá, střízlivá odpověď matčina vydražďuje Jinocha k většímu paroxysmu, až nadšenec klesá mrtev po zápase, jejž jeho obraznost považovala za hrdinství v bitvě. S výmluvnou vášnivostí valí se hořečné představy skonávaiícího: hned v nich nabývá vrchu živel auditivní, když duní válečná vřava, hned proniká záliba básníkova zraku pro třpyt zlata, blesk ocele, svit hvězdy, hned honí se obrazná touha ve volném vzduchu lesni samoty: co jindy snažil se ovládnouti slovesnou kázní v jednotný celek, to zde může se v smrtelném přeludu mísiti a proplétati. A hle, tato skladpa, tak příznačná nejen pro Sv. Cech a samého, ale i pro celé pokolení z konce šedesátých let, ukazuje prá.vě k těsné souvislosti s tradicí. Sv. Čech podal totiž v »Umírání« volnou a umělecky soustředěnou parafrasi proslulé básně, v niž »MlMrouciho bojovnfka« od V. B. Nebeského. Dějový rámec, psychologické motivováni, celková nálada ziistaly stejny;. jen místo náhlého vzplanutí stařeckých sil nastoupilo nadšení jinošské, zbytečné alegorie smrti a anděla zmizely; legendární narážky o Blaníku a svatém Václavu byly potlačeny. Tolik jest však jisto: svobodomyslná mládež z r. 1869 snila 36 o volností a o slavném boji za ni zcela tak, jako její otcové r. 184Z a vyjadřovala své tužby zpÍlsobem velmi obdobným· - Lehkému humoru a neškoůné satiře přiřčen jest v mladistvém veršování podíl zcela nepatrný; umělecky stojí tyto pokusy dosti nízko. Žertovná romance »Panoš«, napsaná v sextě, bujná parodie o traktéru konviktu v Klementině »Elegie u hrobu Skřivánka«, impro'lisovaná v septimě, jsou nevinné hříčky studentské; politicky pointované posměšky z prvních let universitních »Kmotra Vošatky kandidátní řeč«, a »Královská idyla« beze vkusu a beze vtipu komentují veřejné události po zpLlsobu tehdejších časopisů humoristických. Teprve r. 1869 podařilo se Sv. Cechovi po prvé to, čím později okouzlUjí jeho veršované báchorky a co jest snad dědictvím heinovským - volná hra čtveračivého a laskavého rozmaru chytá do pavučinových svých sítí jepice lidských zvráceností; šprým i satira podávají si ruce. Vtipná romance »V klášterním sklepě« jest moderní obměnou středověkých svárů vody a vína a při tom dobrodušnou satirou na kláštery; barevný exútismus vážných básní Čechových mění se tu v duchaplnou kar akte .. ristiku jednotlivých národů vinařských; epiteton, termín odborný, jazykový vtip jsou úČinnými pomůckami situační malby. Půvabná tato drobnůstka má ještě význam jiný, ukazujíc, jak též humor na vzdušných křidélkách unášel básníka na cesty, vedoucí k velkým skladbám pozdějším: jet v básni »V klášterním sklepě« ukryt nejen motiv osmého příběhu »Petrklíčů«, ale napověděno také leccos ze vstupního klementinského výjevu »Václava z Michalovic«. Mezi četnými veršovanými střípky z r. 1863 dochováno jest také otevřené přiznání o dalekosáhlých plánech mladičkého poety a o stálých nezdarech provázející toto vytrvalé úsilí vytvořiti rozlehlé skladby. }}Chtěl jsem psáti básně velikánské, romány a širé epopeje, ale bujnost vrtkavého mládi novými vždy obrazy a city předurčený chod jich rušila.« Trosky takových rozměrných děl převyšují kvantitou dokončené kratčí básně Čechovy a vyplňují léta 1863-1867. Ve shodě s oběma básnickými mistry šedesátých let, s V. Iiálkem a O. Pflegrem Moravským a ve vleku velkých vzorů západoevropských i slovanských, pokouší se tu Sv. Čech o veršovanou povídku byronskou a již v těchto iuveniliich činí krok, který- za hranicemi i u nás znamená vzestup od schematického a namnoze odtažitého subiektivismu Byro .• nova k teplé malbě současného života a k otevřené ieho kritice. Auto- M biografický hrdina Čechův, snilek a sentimentalik, zpravidla prchá ze smyslového a citového zajetí mladé lásky buď sladce bezobsažné neb žárlivostí otrávené, aby vstoupil činně do veřejného ruchu, jejž pak básník snaží se zobraziti. Kdežto ryze výpravné delší básně Čechovy z této doby, v nichž není subjektivního obsahu, na př. naivně romantický příběh hradní »Nepřítel«, či hrůzostrašná fantasie klášterní "Mnich«, pro kterou byl snad čerpán podnět ze stejnojmenného proslulého fragmentu Máchova, neb obě již uvedené ukázky modního exotismu »Moriska« a »Iiindu« jsou psychologicky i básnicky zcela bezcenné, nelze naprosto pominouti čtvera zlomků, do nichž skladatel vložil nejeden osobní zažitek a mnohý názor studentských svých let· Nejpozdější z těchto náběhů k povidce veršem jsme již poznali: jest to úryvek »Nic«, psaný r. 1867, v kterém básník, prohlédající průzračkou škraboškou reka Václava, burcuje se husitským přízrakem k činu. Ostatní tři, značně objemné trosky pocházejí z doby Čechova přechodu na universitu a zauiímaií ve vydáni prvotin daleko více než sto tiskových stran. Básnická fonna těchto tří »pokusů o jakýsi český román ve verších« jest zárove'ií epigonská a neobratná. Pt1vodně Čech se snažil postihnouti lehkou výpravnou eleganci »Evžena Oněgina«, odkudž první dva fragmenty přejaly členění strofické, leč záhy upadl v matnost a těžkopádnost tlálkových básnických povídek. Základní plán tratil se mu pod rukama, které umdlely již příliš širokou exposicí. a tak děj i s konvenčními postavamI se rozplýval. Nevýrazná mluva, často titěrná svými deminutivy a přesládlá sv}'mi epitety vzpírala se jakékoliv snaze karakterisační a povážlivě dusil bombast citových částí každou ostřejší reálnost. Za to mají tyto tříštky z dUny epického začátečníka značnou cenu jako dokumenty jeho vnitřního života, zvláště pak jako konfese erotické. Životopisec Čechův zaznamenává, jak právě v době, kdy vznikaly lehce stilisované lyrické zpovědi v polo!epickém rouše, prožíval Svatopluk Čech ony krise své citovostill z nichž až hluboko do mužných let čerpal pro svou zdrželivou a naivní koncepci lásky k ženě.Stíhlá klobúcká tmavovláska řeckého profilu, Růžena Kubrova, kterou na rozhraní gymnasia a university miloval málomluvný a exaltovaný student vranský mlhovitou láskou plachého platollika, zůstala mu dlouho básnickou inspirací. I když překládá hlavu mladistvé svojí vzněcovatelky ze snědého koloritu do plavých tónů, 38 kreslí podobiznu pi'tvabné družky svých prázdninových kratochvílí na Perucku: potlačuje útnyslnč rysy škádlivého šibalství, které jej ve skutečnosti dráždily a znepokojovaly; zesiluje na obraze něžnou oddanost, plaché snění a prostou gracii, jež si v studentské sentimentálnosti povyšoval do oblasti nadzemské; zasazuje rád zidealisovaný portrét dívčí do rámce nevinné a svěží přírody, která se v Poohří usmívala klidnými vděky na selanku jeho oktavánského milování. Resigno:. vaný básník v elegickém závěru svých vzpomínek i zestaralá jeho klobúcká přítelkyně v přiznání hodnověrném dosvěd6Hi, že prožili spolu jen počátečné a dopola neuvědomělé tuchy slmtečneho románu erotického, a jejich odraz promítnut jest i v autobiografických těch zlomcích: nesmělé hry zrakil, úsměvů, Stiskli ruky, monologická blollznění při pohledu do kraje neb na zhvězděné nebe, citové opojení prvního pocelu, ale i kruté napětí žárlivosti, kterou pocifoval Svatopluk Čech k svému bratru - tot celý obsah milostného vztahu, přerušeného v časných rozpucích. První doba studií universitních přinesla Čechově erotice druhý význačný motiv, který od "Anonyma« z r. 1865 opakuje se v jeho básních velmi často, rozmanitě obměi'iován čl pointován: téma nesmělé lásky jinocha demokrata k mladé šlcchti(i!č. Jako neurčitá a smytá vzpomínka časného dětství zůstala lnu představa mladiéh ch baronesek ViIlaniových, s nimiž si v pěti létech hrával na Střížkovč: připomínal si je jako duhový pozdrav nezn'Dimitrij« z r. 1864 nesouvisí ani s proslulým zlomkem Schillerovým, ani s příbuznou tomu hrou Mikovcovou, která právě tehdy byla znovu provozována. Postavou tverského knížete Dimitríje Michajloviče, do niž vtělil svou junáckou představu hrdinstvi, ale i svou autobiografickou podobiznu byronského snílka, uvádí nás básník, podobně jako Slowacki ve svém scenickém zlomku o Michalu Tverském, do zápasu slovanského Ruska s T atarstvem v XIV. století; křesfanský a slovanský rek, jenž roste akt od aktu, nestojí však jen v nenávisti proti sveřepému chánu Usbekovi, nositeli asiatství a krutovlády, nýbrž ocitá se také v prudkém konfliktu se svým svědomím, nebot jest milován chánovou dcerou Miriam, vášnivou krasavicí z rodu pozdějších epických hrdinek Čechových. Svatopluk Čech nerozřešil ani tohoto konfliktu, který poněkud připomíná zápletku z básně »Anonym«, ani nepokusil se psychologicky prokresliti a domysliti figuru Miriaminu; nemotivovaným zvratem snad převzatým ze Shakespearovy Anny v Richardu lIl·, zamiluje se sUčná Tatarka nad mrtvolou svého vyvolence Jiřího do jeho vraha Dimitriie, náhle sešíli, když otec odsuzuje Dimitriie do žaláře a k smrti a těka po jevišti podobna Ofelii, posléze však poskvrňuje své ruce vraždou Ivana, jenž zradil Dimitriie, takže závěr tragedie mokvá krví. Nepropracovaný dramatický děj zastřen jest hojnými shakespearovskými vložkami šaškovskými, úponky lyrickými, květnatými monology, v nichž vyprávějí se sny a vzpomínky, barvitým líčením leckde pohádkového zbarvení, patetickými výlevy vlasteneckými a svobodomyslnými, v nichž jsou již napověděny. tirady pozdějších epických skladeb Čechových o bojích za národní práva a politickou svobodu. Ze zdobných těch součástek hlásí se kromě básníkovy oddanosti Rusku též jeho exotickÝl'.:.zájem o asijské prvky ve východní vzdělanosti, jakého neměli starŠr'-'divadelníci čeští, -líčili-li utkání se Slovanstva se světem tatarským. Prudčí historicko-politické napětí ovládá druhou scenickou práci Čechovu z ruskýc,h dějin, několik to skrovných výjevů z prvního a druhého dějstvÍ ~Dímitrije«, jež Čech napsal někdy v létech sedmdesátých; kromě hry Mikovcovy přiblížily mu látku Ižidimitrijskou asi 44 také drama Chomjakovo a dvě povídky, Čelakovského překlad z vypravování o Agaj-chánu a Chocholouškův příběh. »Dimitrij({. Již Schiller posunul ve velkolepém svém zlomku o temném samozvanci XVII. století značně do popředí národní a politický konflikt mezi Rusy a Poláky a přiřkl tragickému svému reku úlohu rozhodovati tento odvěký zápas dvojího národa a dvojí kultury ve smyslu vyššího politického pojetí; také y Puškinově dramatické básni »Boris Godunov«, jež oživuje totéž převratné období carských dějin po Ivanu tlrozném, prosvitá poněkud toto významnější pozadí, za to Schillerovi J)ókračovatelé a soutěžníci v Německu padesátých až .sedmdesátých let, na př. Bodenstedt, Kuhne Ia :Laube, snížili mohutný námět na pouhou hru úskočných zápletek, kdežto v Hebbelově pohrobní trosce jest znovu látka nazírána s hlediska světového sporu kulturního. Cechovy výstupy z prvních dvou aktů, kde kypí prudká životnost, sesiluii ještě Schillerovo vyhroceni. Ocitáme se v soumraku panství násilnického tyrana caře Dimitríje, kdy polské nebezpečí takřka podrylo základy říše; postava nepřítele Poláků a odpovědníka samozvancova, knížete Šujského, rýsuje se děsivě v pozadí každé scény. Jako Schiller, Puškin. j řIebbel vložil také Čech do svého dimitríjského zlomku lidové hovory, aby v nich se vy chvěla dobová nálada a vybilo se jeho vlastní, rozhodně protipolské stanovisko; kromě nich načrtl ještě jen výjev se šaškem na doklad, že i tentokráte míní použíti prvků shakespearovských. Časově leží mezi ruskými tragediemi zlomkový pokus o truchlohru ze staré historie domácí, z něhož vypracováno něco vÍCe než první dvě dějství; titul kolísá mezi označenim >,Svár bratrů«, »Přemyslovcfi svár« a »Oldřich a Jaromir«. Látka, kterou si Svatopluk Čech vybral z rodinných svárů Přemyslovců a z. jejich zápasu s Vršovci, patřila k nejoblíbenějším námětům české i německé romantiky. Románově zpracovali ji od konce XVIII. věku do třicátých let němečtí spisovatelé G. li. Iieinse, L. J3echstein a J:. Dietrich, epicky pokusil se o ni J.- B. Rupprecht; významnější však jest jeH osud v písemnictVÍ dramatickém. V době, kdy i velký Grillparzer pomýšlel na dramatisaci osudů Jaromírových, přešla pražským jevištěm historická hra W. A. Gerleho o knížecích bratřích Jaromírovi a Oldřichovi, a třebaže nedostalo se ji ani úspěchu divadelního, ba ani vydání knižního, podnítila přece českého spisovatele k pokusu 4.5 scenickému; jest )Ull »Jaromír«_ »smutnohra v pateru dějstVí~ od Šebestiána Hněvkovského, vydaná f. 1835. V úvodu tragedie své vokusiI se Hněvkovský dokázati, že krvavý námět tento obsahuje »tragickou dústojnost« a v provedení skutečně zdůraznil ve vypravování kronih:y Hájkovy o trpném Jaromíru, šlechetné Střezislavě a úskocném Kochanovi prvky dramatické - tím všim ukázal úctyhodný ochotník v poesii scénické k hodnotám romantického tohoto úseku z děiin Přemyslovců. Již Karel Hynek Mácha, jehož náčrty k »Bratřím« spadají přibližnč v dobu, kdy opus Hněvkovského vyšlo tiskem, vytěžil z kchtn hodnot pokud možno nejvíce, daleko více, než Václav Kliment Klicprra v cpisodické své činohře »Boleslavovci« (vydané r. 1863); na Máchovy dramatické zlomky navazuje r. 1865 přímo Svatopluk Čech. Vydání Máchovy pozůstalosti z roku 1862 obsahovalo také zlomky výpravné i dramatické, z oněch Čech čerpal snad podnět pro svého »Mnicha«, mezi těmito nalezl i náčrtek truchlohry o pěti jednáních »Bratři«, z níž Mácha vypracoval na čisto toliko první výjev prvého dějství, kdežto pro ostatní akty si pořídil jen stručné skizzy s několika dialogickými i monologickými odstavci. Mácha založil si tragedii svou velmi široce. Kromě knížat Jaromíra a Oldřicha, kterým byly přisouzeny hlavní dramatické íllohy, měl vystupovati také Boleslav Ryšavý jakožto stín hrůzné minulosti rodu Přemyslova a mladistvý Břetislav, příslib a záruka to čestné budoucnosti rodové i národní; naproti Přemyslovcům navzájem se vraždícím měli se výstražně tyčiti vládychtivi Vršovci, pronásledující rodinu knížecí stál~'m nepřátelstvím a vždy novými ukrutnostmi. Děj, do něhož Mácha nemínil vložiti konfliktů politicky dějinných, byl osnován jakožto přísné drama mravní odplaty: básník vytkl s{lm v základním nárysu hlavní ideu slovy: »Všichni se tisknou k vládě neschopní, ku vládě, jeden hubě druhého. Tak vládne Nemesis; nechavši nehodné vlády, aby sami mezi sebou se pohubili, vede nejhodnějšího vlády ku vládě.« Čech přidržel se ve své hře dosti ,těsně dějového uspořádání Máchova, jež se podstatně liší od pojeti Hněvkovského, avša"k místo mravní filosofie, v níž se zalíbilo žáku německé metafysiky, zdůraznil principy dějinně politické - v zápasu Vršovců s Přemyslovci chtěl lJaznačiti sráiku domácí vzdčlanos!ti s cizomilstvím a boj náJodní demokracie proti zněmčilému tyranství; proto Kochan Vršovec, II 46 Máchy démonický svúdce, v podání Čechově stoupá a získává si sympatií. Jako u Máchy počíná se děj propuštěním Oldřicha, jejž oba. básníci líčí jakožto zuřivého a pomstychtivého vášnivce; jako II Máchy jest Jaromír povaha bázlivá a slabošská, vydaná na pospas divo~ kému Ukrutenství bratrovu; jako u Máchy rozdmychuje Vršovec Kochan rozkol mezi ohčma Přemysl ovci, avšak má větší vliv na ukrutníka Oldřicha než na zbabělce Jaromíra; jako II Máchy dává Oldřich koncem druhého dějství oslepiti bratra. Až potud, celkem ve shodě s Máchou, dovedl Čech dramatický děj; z několika dalších načrtnutých výstupů poznáváme jen, jak Oldřich ani nejlepšími rádci a phíteli svého rodu ani vÝčitkami svědomí nedá se svésti s příkré a zúhubné stezky. kam jej zlákal úskočný obmysl Kochanův. Exposice dramatu byla provedena tak rozsáhle, že provedení převyšovalo síly mladého Lásníka. Svatopluk Čech mínil obklopiti jak knížata Přemyslovská tak Kochana Vršovce zástupem stoupenců, které chtěl před~ váděti v rušných hromadných výjevech; pokusil se vpraviti do truchlohry také živel ženský postavami Boženy, obklopeně vzpomínkam i na patriarchální idylu domova, a Jitky, ctižádostivé kněžny, odkazující manžela stále k Německu; vyloučil-li z osnovy Boleslava Ryšavého, prokreslil za to dbaleji než Mácha hrdinskou povahu Břetislavovu; nezapomenul uprostřed krvavých násilností ani na idylku lásky ani na figuru šaškovitého staříka, který prozrazuje Shakespeanlv vliv stejně silně jako kresba Oldřichovy postavy, imitace to demonických zjevů z anglických her královských. Dílo končí se arcit tam, kde mohl Čech prokázati, zda ovládá zákony dramatické komposice. avšak i z úctyhodného zlomkovitého náběhu vysvítá, že zamýšlel a dovedl daleko více než pouhou scénickou úpravu příběhů kronikářských. - Úhrnem zápasí ve \veršovaných prvotinál,ch Svaitopluka techa, do konce let šedesátých veliký a pestrý tlum látek, směrů a vzorů. Domácí náměty, které přebírány byly ze slovesné tradice českého romantismu, střídaly se s cizokrajnými tématy, rozkvetlými na košatém keři evropské exotičnosti. Motivy z vlasteneckých dějin a ze slovanské minulosti nevábily méně než bezprostřední skutečnost, v které se zrcadlily hlavní tendence liberálního a demokratického myšlení novověkého. Siroký, výpravný a malebný sloh názorový, převzatý od západních epigonů romantiky, sloužil básníkclVi za zpú- 47 sob vyjadřovací vedle stručného, úsečného, nápovědného stilu prostonárodnlho, jenž vyrostl na půdě české. Poeta sotva. dvacetiletý hledá v cizích formách svou svéráznost; z{tpasi s řečí, s veršem, s rýmem; ztro~kotává, má-li kresliti postavy ncb karakterisovati řečí; Jest v dialogu mdlý, nevýrazný, sentimentálně konvenční. Přes to pi'ese vše tuši zvolna svůj cil. Vyhýbá se útvarům ryze subjektivnim. dbá málo o čistou lyriku, pouští se zřetele účin hudební. Touží po velké skladbě výpravné, kde by mohl zároveň ukojiti svou žízeň po kr~e malebné a malířské i svůj řečnicko-tendenční zájem o časové otázky. Jakmile vytvoří první ucelená díla, naplňuHcí tyto touhy, přestává být básnickým učedníkem. »Bouře«, »Snové« a »Adamité«, vzniknuvší na prahu let sedmdesátých, zahajuji dobu jeho mistrovství. 48 K A PIT O L A O R .U H Á. "BOUŘE" . • Buď zdráva, bouře f Milko divoká, jíž radostně tak létám do objetí f Horami vln se vypni zhluboka, již z pochvy mračen vytas blesky živé, již udef v bubny svoje rachotivé, v korouhví svých mne zahal temnou tříseň, nad rokot strun, jež tepe věštců ruka, nad slávy fanfáry, nad lásky píseň mně milejší tvá hudba hromozvuká f" .Slavie". 1882. Osudné události, jež v sedmnáctém věku rozptýlily nejlepší syny našeho národa po cizích zemích a říších, daly poprvé českému básníku možnost, aby z přímého názoru a' s mocnou náladovou silou vyHl:;íI moře, které dotud českému čtemlři bylo známo toliko ze zpráv diplomatických a nábožných cestovatelů. Do druhého vydání ~,Labyrintu světa a ráje srdce«· Jan Amos Komenský v Amsterodámě nezcda organicky, ale vysoce působivě vložil vzrušený obraz života na moři od vyplutí z přístavu až po ztroskotání lodi strašlivou bouří s episodou nemoci mořské' a trapného bezvětří. V široce rozvitých větách kypících prudkou názorností zachytil veliký emigrant pohnuté dojmy z přeplavby do Anglie a zároveň citové a myšlenkové své napětí při nebezpečném tom dobrodružství na vlnách běsnícího Severního moře a ukázal, jak opravdový básník dovede zvládnouti námět, který bedlivě pozorujícím cestopiscům Šaškovi a zvláště Prefátovi vystačil právě jen na popisný referát. Obnovená poesie novočeská, která soustředila všecek svůj zájem k domovu a 'k Slovanstvu, brázdila svými lodicemi jen zřídka vlny mořské; zajela-li však do nich, dálo se to spíše ze zájmu historického než z touhy obohatiti smysly novými dojmy přírodními: proto Baltické moře jakožto dějiště bojů slovanských a jako svědek válečné slávy české bývá nejčastěji opěvováno u našich vlastenec4 ~ kých romantiků. Marně hledáme ohlas mořského vlnění v první samostatné velké básnické skladbě našeho obrození ve »Vznešenosti přírody«, třebaže celkový plán přímo si toho žádal, a ačkoliv Milota Zdirad Polák moře již dobře znal, když chystal definitivní úpravu své popísné básně. Nehledíme-li k líbeznému veršovanému obrázku »Neapole« z »Púmněnek italských«, vyznal se Polák ze svého čistě uměleckého podivu k moři literárně jen ve výborném svém cestopise. Tam pružným štětcem nahodil romantický poutník po Halii několik svěžích obrazů z Tyrrhcnského moře: jak stříbřící se pěny lemují suknici Parthenope pod utčšcl1}"mi vrchy, jak jasué plameny majáku neapolského ozařují modročernou hladinu mořskou v noci, jak za bouře hory vln za ohlušujícího jekotu útočí na skaliska pobřežní. Jako' Polálwvi zjevila se i Janu Kollárovi teprve ve Vlaších krása moře, a jako u Poláka vtělily se tyto mocné dojmy nikoliv do veršů, nýbrž do prósy cestopisné. Právem požívá proslulosti vstupní kapitola druhého dílu »Cestopisu do horní ltaIie •. , kdež Kollár líčí Jaderské moře a připlutí do Benátek; jestiť tu Jan Kollár celý. Tváří v tvář hvězdnatému nebi a širé hladině mořské ovládán jest vyznavač německého idealismu a filosofie řIerderovy vznešenými myšlenkami nábožensk}'-mi a etickými... jeho srdce jest soustředěno v modlitbu. Ale z ní procitá dějinný filosof k praktickému racionalismu, jenž výslovně slouží slovanské vzájemnosti: úvaha o důležitosti moře pro vývoj národův a osudném odloučení Slovanstva od moře následuje. Nový velebný úkaz vytrhne Kollára z učeného rozumováRí; slunce v tisícobleskovém ohřlOstroji vzchází nad hladinu a vybízí básníka ke zbožné pokoře. Opět přeruší nadšellÝ Slovan kořícího se poetu a jásá, že slunce, vzc!Iázející ))právě nad ~lavjanskými krajinami, llIyrskcm a Srbskel11«, značí naděje národů slovanských. A přece básliik nabyl vrchu. Kapitola o příchodu do Italie vrcholí klasicky jednoduchým obrazem vysokého kouzla: v dáli IIad vodami západními pluje veliká a hrdá labut - Venetia la dominante V »Slávy dceři« zavádí nás Kollár na sever k »venetskému světospojnému Baltu'(, jehož neznal z autopsie. Proto převládaií v těchto znělkách druhého zpěvu suché filologické a historické úvahy, učené a střizlivé narážky na dějiny Slovanů pobaltských a klasicisujicí reminiscence o bouři mořské, o Argonautech, o majá· cích nad živly malebně názornými: jako ve většině přídavků z roku 50 1832 vítězí i tuto těžkopádný učenec nad původně vnímajícím básníkem. Ve stopúch Kollárových chodil po březích Baltu Jan Erazim Vocel, jejž rozsáhlé cesty častěji zavedly do krajin přímořských. Do cyklu romancí »Přemysl Otakar Velký«, jímž vrcholí »Přemyslovci«, zařazeno jest náladové líčení »Čechů u moře Ba1tického«: jitřní úsvit rozprostírá se nad mořem mírně zvlněným, když čeští rytíři vjíždějí k pobřeží; »v korouhve české mořské větry dují, lva slavošumné vlny pozdravlljí« a do dálky mořské zvučí píseň »Svatý Václave«. V »Labyrintu slávy« ustupuje tato mírná a utěšená pohoda Východního moře chmurné a bouřlivé náladě: tmavomodré vlny hučícího Baltu bijí do pís!wvých břehů ozářených rudým západem, když se sypké dýny sleduje Jan se svůdcem Duchamorem zhoubu slovanské moci a bohoslužby zbraněmi a lodmi dánskými. Nesveden hrúzou těch dějinných obrazů, avšak otřesen v hlubinách duše, poslouchá hrdina Jan, kterak ),dávnou píseň hučí slávské moře, píse'ň, v nížto podnes ukrývá se starých věků nevýslovné hoře«. Vocelovi, básllíku jemné kultury a pěštěného vkusu, zdařilo se to, oč marně pokoušel se Kollár, a co teprve Svatopluk Čech v pozdějších dílech propracoval mistrovsky: moře, jež básník maluje náladově podle vlastnkh dojmů, stává se přiléhavou a sourodou scenerií mohutných dějů historických. Pravým zrakem malířským, nezakaleným nižádnou tendenci, pohlížel - časově ještě před Kollárem - do vod jaderských Karel Hynek Mácha za krátkého svého výletu do Benátek v létě 1834. Cestovní deník o dojmech z moře mlčí; tím výmluvnější jest však líčeni Giacomovo ke konci románu »Cikáni«, o němž Mácha pracoval po návratu z Halíe. V rozervané duši někdejšího gondoIiera, jejž :eplamenŤlá žáciost pomsty« uvedla mezi cikány, utkvěl obraz moře tak, jak si jej naposled zachytil, opouštěje jižní domov: pod tměiícími se zahradami a vinicemi terstskými, mezi nimiž svítí kvetoucí lmštany, pod bílými budovami u přístavu mlčí ve večerním tichu širá hlad!na temných vod, a hluboké mlhy valí se po ní - čistě máchovská malba, pod jejímiž hustými stíny pláče vědomí zkázy, marnosti, nicoty. Při nejisté chronologii básní Máchových lze sotva určiti, která z cbou básní, majících motiv námořskj'r, vznikla po cestě do Benátek; podobá se však, že zhuštěné líčení mořské bouře v »Dítěti« jest právě tak knižní reminiscencí, jako vzletná malba slunce Sl nad vlnami v německé prvotině »Kolumbus«. Za to nad básnickým dialogem »Budoucí vlast«, v němž bývá shledáván přímý vliv Childe Harolda, leží táž nálada, jaká se stře nad vypravováním Oiacomovým: z moře ponořeného do večerního ticha stoupají mlhy, a v nich vychází chladná luna, aby klamala mladé páže přeludem vytoužené a nedosažitelné vlasti. Z Máchov}'ch následovniků v mladším pokolení seznámil se s mořem nejdříve Josef Václav Prič. Dobrodružná pout sedmnáctiletého jmocha do liamburka, Londýna a Paříže přinesla mn také silné dojmy ze Severního moře. .Jejich ohlas nacházíme ve dvou básních »Výboru« z r. 1861, ve vášnivé baladě »Píseň rybářky« a v roztouženém výkřiku touhy po vlasti i po Praze »Na moři«: v obou skladbách dmou se divoce zpěněné vlny mořské, ale divočejí se dme citový příboj emřatického básníka. Tticet let po Máchovi plavili se mezi Benátkami a Terstem oba přední zástupcové pokolení Májového Vítězslav Hálek a Jan Neruda; oba vyzbrojeni stejně citlivým zrakem pro barvy a světla jako básník »Cikánů«, avšak oba roztouženi po kypící skutečnosti, po jiskřivém ruchu, po ohňostroji dojmů na rozdíl od lyrika metafysického, hrouzícího se do mlčení, dumy, zásvětí. Přinesli si odtud více než jejich básnický druh Adolf Heyduk, jenž v nadšených a mnohoslovných »Jižních zvucích« z r. 1864 zachytil pramálo z mořských i pobřežních půvabů Adrie. Jarní výlet k »slovanskému moři« z jara 1868 neznamenal pro Jana Nerudu literárně mnoho: v poesii jeho nemá ozvukú, ve feuilletonech, zařazených dnes většinou do »Obrazů z ciziny«, převládá zájem národopisný-, politický a kulturní nad pozorováním čistě básnickým. Jenom několikráte pronikl v těchto cestopisných skizzách ryzí malířský smysl pro kouzla jaderský'ch vod: pod Miramarem opájí se nadšený divák stříbrně mlžným vzduchem proudícím nad klidnými vlnami, jež z hlubokého modra přecházejí do nejjasnější zeleně, u zátoky ve Rěce koupe se jeho oslněný zrak v zlatých parách nad bělavou hladinou, v kterých třpytí se jako mmiardy živých křišfálků. Daleko prudčeji než Jan Neruda, který plně s mořem se zpratelil teprve r. 1870 na velké východní pouti, aniž přece mu přál do své poesie přístupu, poddával se Vitězslav Hálek barevným a světelným svodům jižního moře. Jeho pout do Dalmacie přes Přímoří s odbočkou benátskou a pak Egejským mořem do Cařihradu r. 1865 52 zachycena jest nezapomenutelným způsobem v cestopisných feuiIIetonech, které náleží k vrcholům Hálkovy prósy: ať' mezi Terstem a Benátkami noří se do stříbrného déště měsíce na hladině moře, at před Benátkami koří se východu slunce na bělohedvábném obzoru nad vodami, af potápi nenasytné oči do bělozelených lesků fosforisujíCÍch vln II Korfu, všude znovu zaznívá horoucí píseň barevného jasu a šťastného světla, v němž mládne duše žasnoucího vnitrozemce. Vítězslav Hálek, který zkušenosti na Jaderském, Jonském a Egejském moří doplnil ještě letmými dojmy černomořskými, vložil na rozdíl od Nerudy výtěžky své jižní plavby také do rozsáhlé skladby básnické; byronská veršovaná povídka »Černý pnapor« z r. 1867 jest prvním rozměrnějším dílem v české poesii, jež prosyceno jest dechem moře, Třebaže Hálek i teIJtokráte podle básnické své zásady stíral s postav, dějišt a dob veškeré rysy rázovitě individuální, takže »moře a jeho pestré zjevy, jež turista sledoval vnímavým zrakem, v básni jsou sevseobecňovány a takřka odhmowěny«, přece záhadný a osvobozený ostrov, s jehož lodi vane povždy černý prapor, noří se z týchž světelných a barevných vln, které okouzlily básníka při plavbě z Terstu do Cařihradu. Jejich chválu zpívá úvodní byronslq'r kuplet; v jejich večerní nádheře ztrácí se před Jelenčinými roztouženými pohledy loď Milanova; jejích stříbřitá hra s bělostnou oblohou provází za klidného jitra skon hrdinčin; jejich náhlé roztesknění obklopuje loď vítězů vracejících se k domovu; a posléze jejich všecka čistá a jasná krása zosobněna jest Jelenkou proměněnou ve vodní vílu. fiálek domnival se, že opěvuje v »Černém praporu« moře v jeho věčné obecné povaze nevázané zvhištnostmi krajiny, ovzduší, podnebí, právě jako snažil se opěvovat povšechnč lidský boj za svobodu bez určení národopisného, politického a dějinného a skutečně vynaložil všecky síly, aby provedl tuto abstrakci. Než, přes jeho vůli a mimo jeho vědomí hučí z tvrdých a neobratných veršů »Černého praporu« určitý příboj mořský; první byronská povídka česká s přímořskou scenerií jest oslavou vod omývajících skalnaté břehy Balkánského poloostrova, oslavou zrozenou z básníkova roztoužení po světelných feerií barvitého jihu. Také tohoto moře, plynoucího v teplém a slastném jižním jasu, měl Svatopluk Cech trvale dobýti pro českou poesii a to ještě dříve než bouřlivých vod baltských, dějinně památných. Avšak u samé brány 53 básnického tvoření Cechova šumí a vzpíná se oceán jiný, imaginární a vyčtený, jejž mladý student, zanícený západoevropským exotismem, slyšel hučeti z veršů Byronových a Freiligrathových: na zpěněných a burácejících vlnách tohoto fiktivního moře odehrávají se nespojité příběhy cyklické Cechovy »Bouře«. V Cechových prvotinách vrací se motiv moře častěji; jest vysoce příznačno, že pravidelně jej mladičký básník sdružuje s motivem bouře, který nad jiné hověl zpusobu jeho osobité koncepce. Již v jednom z nejstarších zlomku, spadajících do r. 1862, užito moře bičovaného bouří za metaforu; po třech létech pak obraz tento propracován a doplněn. V prosaickém fragmentu »liraběnka KróIická:< kupí se všecko vypravování kolem dramatického povstání ruských selských nevalníků proti šlechtickým utiskovatelum polským; hruzu šlechticu před vzbouřenci chtěl mladý pisatel vyUčiti co nejsuggestivněji. A tu užívá tohoto rozvětveného a drastického přirovnáni: ~)Představ si kapitána, jenž směstnal tisíc cítících lidských tvorÓ s černými tvářemi - jedinou to vinou jeiich - v temné břicho lodi své, aby toIikéžstříbrných penízu tváří bělostných v širokýsvUj sáček směstnati mohl, představ si ho, pravím, když palubou roz3utou najednou tisíc černých ramen vyvstává i hrdel tisíc huláká: »Pomsta!" Básnický zájem o události na moři nabývá tu rázu exotického zcela ve slohu f reiligrathově: vzdor černých otroků na porouchané lodi proti ziskuchtivému otrokáři vybuchuje v divoké bouři; malba moře samého ustupuje do pozadí. Tím detailněji však jest provedena v puvabném zlomku· z r. 1867 »Rybářova dcera«, který, pohříchu, přerván jest právě tam, kde nadhozen jest vlastní útek dějový: ke krásné a nepřístupné Dýně, zádumčivé dceři bělovlasého rybáře, blíží se za slunečního západu statný cizinec. Co z básně dochováno, tot vlastně rozsáhlý úvod, věnovaný kromě povahokresby hrdé, plaché a chladné Dýny, oživující ien za bouře, výhradně líčení mořského živlu, o němž vyznává básník s otevřenou upřímností: "Moře! posud oko rozechvěle nevnořil Jsem v posvátný tvůj klin, a přec často ve snivém se čele kolísá mi veleby tvé stín. O, tu fantasie má si sedd, na vln bujný, popěněný hřbet, s nimi stoupá pod oblaka šedá a zas do bezedlla klesá zpět.« Při líčení domova krásné mladé rybářky tanulo básníkovi na mysli pravděpodobně pobřeží Baltického moře: chladná zeleň vln omývá patu rybářské chyšky, nad níž šumí obrovské duby. Scenerie má ráz zcela přímořský; hrdinka usedá na převrácenou lodici, kloní čelo k šedivému veslu, splétá bílou rukou síti rybářské a pohlíží na rozvlněnou hladinu při západu slunce. .Episodicky vkládá Sv. Čech do této podvečerní selanky vzrušený obj"az bouře na moři, v níž Dýna mění se obratem, blýskajíc okem a zpívajíc do třesku mořského: ve složkové té sloce valí se vlna za vlnou, buřiíáci křižují temným vzduchem, koráb zahalený pěnou potácí se jako míč. V této podobě zjevilo se bouřlivé pobřeží Východního moře Svatopluku Čechovi také v historické romanci »liusita na Ba1tu« r. 1868, a opět nespokojil se poeta pouhým líčením břehu, do nichž divoce perou rozky;. pělé vlny vzdorného Baltu, nýbrž zase - líče dojem plavce zmítaného bouří z tajemného hrobu liusitova - představuje si koráb, kterým na šírém moři házejí rozběsněné vlny. Tato představa pronásledovala mladého dotika i v roce následujícím; vrací se nejen v páté »písni žebrácké«, malující české vystěhovalce na lodi ohrožené bouřnými vlnami, ale i v celistvém cyklu »Bouře«. O koncepci i postupném růstu této -skladby jsme důkladně poučeni autentickou zprávou básníkovou i cennými, dochovanými dokůmenty tekstovými. R.. 1880 v náhlé náladě elegického vzpomínání na »zlatou bezstarostnost a veselost let studentských« oživil si Sv. Čech črtou »Ve vzduchu« svůj starodávný a skromničký byt v mansardové světničce při vstupu na náměstí Maltézské, kamž přistěhoval se z jara ,r. 1868, a kdež. po novém roce 1869 konaly se přípravy k vydání »Almanachu českého studentstva«. Syn bytné v podkrovní a chudé té domácnosti studentské byl kdysi námořníkem a vypravoval rád dobrodružně příhody o moři, korábech a životě lodnickém; v hápavé chůzi tohoto rozložitého medvěda s ruměným smavým obličejem zbylo cosi z pobytu na lodích: houpal a kolibal se jako by posud přecházel po věčně rozkolísané palubě. Bylo by sotva správno 55 věřiti do slova zprávě Čechově, že onen námořník »vnukl mu myšlenku<-: ke skladbě »Bouře«, ale pravděpodobně dalo jeho vypravování určitější obrysy Čechovým představám o rozbouřeném moři, jež choval od let a jež zesílily četbou Byrona a Preiligratha. O vlastním procese koncepčním, který zabouřil myslí dvaadvacetiletého juristy v posluchárně v Karolíně někdy r. 1868 vypráVÍ Svatopluk Čech sám: »Vracím se domů z koleje, ale nemám hlavu nikterak naplněnu vědou právnickou. Již při suchopárném výkladu profesorově zašumělo mi v hlavě, a šumění to provázelo mne po celou cestu domů. Znělo to jako hukot větru a vln, jako praskot stěžně a ráhen, jako svištění lan, jako chechtot racků, ale nebyly to hřmotné zvuky skutečnosti, nýbrž tajemná, jedva slyšná a přece úchvatná i opojná hudba rozechvělé mladistvé fantasie ... « Tedy další doklad pro ty~ický proces tvůrčí u Svatopluka Čecha: opět rodí se báseň z prvků podvědomých a iracionálních, opět hlásí se její příchod do vědomí náladou zvukovou, ba hudební, opět vzniká z hudebního živlu obraz. »A beze chlouby mohu říci,« pokračuje Sv. Čech ve vzpomínkové zpovědi, >,že byl ten mlhavý obraz bouře, jak se vznášel v mé duši, Dpravdu velkolep~-«. I tentokráte však musí pravdomluvný básník připojiti bolestné ale, v kterém obsaženo jest přiznání k vychladnutí a vystřízlivění z rozkošné hořečky tvůrčí. »Ovšem na těch několika troskách,« dodává poeta sám, »kteí"é ona duševní bouře posléz na papír vyhodila, zhyl jedva matný odlesk její poesie.« Trosky ty jsou nám zachovány. První verse básně »Král bouře«, kterou Sv. Čech zaslal Em. Tonnerovi pro »Světozor«, mísí v devíti svých stručných oddílech, z nichž každý má jinou úpravu slok a rýmu, objektivní epiku se slohem uzavřených písňových vložek buď monologických neb sborových; kromě titulního, groteskního a posměšného hrdiny z rndJl 1l1nřskj'Tch dlIch{l sJv.~íl11~ rvhMskoll dívku Anežku, mladého lodníka u stožáru, starého zkušeného námořníka Jaka, dvoji.::i černocha a dívky ve visutém lůžku v kajutě, vzbouřené lodníky a krotícího je kapitána na palubě, anděly míru zpívaiící v oblacích. Takto střídá se v polyfonní fantasii mořské svět reální s bytostmi duchov}-mi, a na dramatickém napětí dvojí té říše osnována jest také hlavní fabule cyklické skladby. Duchový stařík mořský, král bouře, jehož poloděsný, polosměšný zjev vykreslil básník se vším nákladem pohťidkové fantastičnosTi a grotesky, zatoužil po krásné rybářce 56 Anežce, a aby ji vyrval milenci, roztouženemu a včľnému lodníku Josefovi, rozdmychal strašnou bouři, jež roztříštila ,koráb a pohřbila nedaleko břehu pod jeho ssutinami Josefa. Anežka však, vidouc milencovu zkázu, vrhla se do moře, a tu vztahuje »král bouře" jako »slizkoramenný polyp« ruce; leč jest sražen démantovým čepelem anuělským; v mořské hloubce pak pod vrakem korábu zasnoubila se mrtvá těla milenců, Anežky a Josefa. Sentimentálni tato idylka cudné a věrné lásky dvou nevinných dětí moře trvající přes hrob, do níž vilný a mstiv}" zloduch zasahuje katastrofálně, zpracována tlest naivním slohem odtažité a matné erotiky Čechova mládí. Čistá a prostá náklonnostk vyvolenému hochu plní dívčinu duši zbožnou důvěrou a jistotou, která propuká něžnou, ač ve výrazu příliš strojenou vstupní modlitbou k »hvězdě mořské«; stejný duch prostoty a skoro dětské jistoty vane z písně mladého lodníka, jenž miluje moře nade vše; a posléze ve finale, kde básník opustil svou objektivnost a líčí nám setkání mrtvé Anežky s utonulým Josefem, obestírá nás t~!Ž věčný a blažený mír věrné lásky. Jako skřípavá disonance vplétá se do tohoto milostného adagia posměšný a chtivý hlas »krále bouře<\ v působivém kontrastu, zrale promyšleném. Sotva dívka pronese nyvým svým hlasem láskyplnou modlitbu před kaplí na břehu, zahouká mořský zloduch cynickou svou hrozbu a naze frivolní svůj milostný návrh. Když Anežka vrhla se do vln, jako věrná obět lásky, chce se jí »král bouře« lačně zmocniti, avšak zahnán, musí ustoupiti sboru andělů, kteří nad utišenými vcdamí zpívají chorál klidu a smíření. Mořská tato balada nebyla vypracována ani dosti plasticky ani v jednotném slohu. Nejasným v ní zůstává Josef, milenec Anežčin; nevíme, zda jest hochem v koši na stožáru, jehož zpěv patří moři a nikoliv milovar..é dívce, neurčitá jest i demonologie této mořské fantasie, ježto nedovedeme řici, jak daleko sahala moc křesťanských andělů vůči mořskému vodníkovi »králi bouře«; matně provedena i lokalisace ztroskotání, jež Anežka s břehu múže sledovati až do podrobností. Slohová zákonnost skladby roztříštěné do krátkých odstavců, jest jen nepatrná: od Llzavřených ~. případně karakterisuiících kupletů, jež básník vložil do úst hlavním jednajícím osobám, odrážejí se dvě pasáže výpravně popisné, předvádějící podobu i osud "krále houře« a. hlavně závěrečný oddíl, kde básnik sám mluví v první osobě 57 a tím ruší ilusi. Vyrovnati tyto komposiční i slohové rozpory, bylo úkolem další redakce básníkovy. Básníkova vlastní zpověď o koncepci básně přesvědčuje nás, že epické jádro původní mořské fantasie, v němž poeta líčil zasažení »krBouři« s~ ozJ"vá nejstarší a nejhlubší z nich S. T. CoIeridge, jenž teprve po létech uveden byl do Čech zásluhou Sládkovou; Stručná názornost, lidová prostota, pronikavá reálnost podmalovaná stíny visionářskÝ'mi v romanci o lodním mužíku přimykají se těsně k podivuhodnému »Skládání o starém námořníku«, převedenému skveIe Preiligrathem. Jest to ryze epická skladbička, k níž dlužno si přimysliti vypravovatele; tomuto pftvodnímu, šťastnému pojetí odcizil se Čech později, naznačil-li tyto sloky jakožto sborovou ;·,píseií plavců«. Perdinand Prei1igrath sám šel ruku v ruce s básníky, jež překládal a před žasnoucími zraky svých krajanů objevoval pouhou silou imaginace a knižní vzpomínky exotické oceány, brázděné loďmi cizokrajných a barevných plemen a zmítané divokými bouřemi. Z jeho křiklavě malebných a kypivě rétorických básní z prvního období, jako jsou "Sandlieder«, )}Einem Ziehenden«, »An das Meer«, »Schiffbruch« 1110hl i Čech ucelovati své představy o moři; zřejmě vlivu Preiligrathovu a poetů britských dlužno přičítati, že Čech místo Baltického moře, na které věren tradici české romaniky myslil ve svých prvotinách, představoval si vody proudící mezi jižními břehy a oživované zjevy exotickými. l.Jčinneji ještě působil Preiligrath, objevitel národopisného exotismu v německé poesii, na výjev »V kajutě«. Již r. 1867 v zlomkovité básni »řlindu« Čech zpracoval motiv násilného únosu vznešené a bělostné dívky evropské indickým temným domorodcem a to zcela po způsobě Frei1igrathově. Báseň založená na kontrastech pleti a kasty hromad} protiklady, jak to činíval antitetický veršovec detmoldský: proti nevinné a plaché dívce stojí vášnivý a odvážný muž, proti křehkému půvabu mocná síla, proti dceři utiskovatelově vyznavač potupené svobody národní. Toto vše vrací se i v, episodě »V kajutě«, 61 kde proti mrákotě usínající bílé krásky tyčí se úskočná bdělost černOl-hova, a kde lichotivě lísavý tón ukolébavky náhle jest vystřídán rázn~'mi rytmy výbojné vzpomínky Súdáncovy. Přibylo ještě efektů barevných: nad korálovými rty skvěje se bílé čílko, v havraním vlase planou mléčné perly, na temném kotníku blýská se zlatý kruh, }JO černý·ch zádech crčí rudé potůčky krve. Na to vypracován působivě rozpor válečné minulosti černého zajatce a jeho přítomné poroby; minulost obklopena gloriolou divošské slávy s jejími šperky; tím vším přichýlil se Čech co nejtěsněji k strakatě cirkusovému a pochybně elegickému mouřenínství Preiligrathových pověstných básní »Leben des Negers« a jmenovitě »Der MohrenfUrst«. Čech setrval pouze kratičký čas v zajetí tohoto dekoračního a národopisného exotismu. který i v rámci »Krále bouře« se vyjímá cize, nesouvise nikterak se základní koncepcí; ba trvaleji než tato tragicky se tvářící lžipoesie tropu působila na něj svévolná její parodie Heinem geniálně provedená. Různorodými těmito vsuvkami byla značně porušena epická, slohová i náladová jednota skladby, v jeiímž provedení hlavní děj mezi Anežkou, Josefem a králem bouře poklesl na cosi podřadného. Místo zamýšleného epického celku s pCVI1}'m středem. máme již v první versi před sebou cyklickou řadu uzavřených obrázků, provedených několikerou metodou; avšak to, co vlastně, při prakoncepci prudce prahlo po vyslovení, totiž živelná hrůza vichřice a bouře na oceáně, zůstalo nevyjádřeno. Nezachytil toho mladistvý básník ani při několikeré další úpravě svého díla, kterážto znamenala nikoliv komposiční upevnění a soustředění básně, nýbrž spíše mimovolné ústupky pohodlnějšímu útvaru cyklickému. První změny, které můžeme snad klásti do doby, kdy Čech »Krále bouře«, určeného pro »Světozor«, avšak tam neomtěného, upravoval pro »Almanach českého studentstva«, týkají se závěru básně: jest to ona partie, v níž činí se ještě zmínka o králi bouře, ale která se lišt od znění puvodního. Plivodně končila se »mořská fantasie« rozvleklým a neobratným líčením mořského dna, kde vinouce se něžně k sobě, našli Anežka a Josef hrob; líčení podával básník v osobě první, zcela proti dosavadnímu slohu skladby: 62 ."Prohlédl 'jsem krovem prosvítavým oceánu ke dnu; a co tady pod vln dmollcími se chlady spatřil jsem, o tom vás zpravím.« Správná autokritika- upozornila jej na toto porušení slohového pril}cipu a snad i na mnohoslovnou a tvrdou násilnost těchto obkročně rýmovaných čtyřverší: zpracoval tedy finale nové. Zdá se, že tanu~a mu na mysli souměrnost skladby, a proto na konec básně zahájené marianskou modlitbou položil opětně modlitbu k »hvčzdě mořské<, stejné délky a stejné úpravy strofické s refrénem. Vzývá-li však ve vstupu skladby »matku milosti« monologicky dívka před kapli, modlí se nyní sborově tlum ni"bářů za mrtvé na mořském dně a za překonání moci krále bouře, iistě nezcela logicky, nebot již ve dvou oddílech předcházeiících nastalo na vlnách utišení, a králi bouře byl ),hromHÝ vyvinut kyj«. Když však Čech předložil rukopis »Krále bouře« spoluredaktoru »Almanachu českého studentstva«, Otakaru I-Iostinskému, navrhl mu přítel-estetik řadu podsŤ2tných změn, které básník provedl a tak svou skladbu naprosto proměnil; v této versi otištěna pak byla v »Almanachu českého studentstva<,. V »l11ořské fantasii«, která nyní sluje »Bollře«, někdejší titulní hrdiila zmizel nadobro; oddíly druh}', třetí a osm)", v nichž činně zasahoval do děje, byly úplně vypuštěny, ze scén y kajutě i na palubě vyškrtnuty jeho posměšné projevy, toliko v z{lvěfečném sboru ryhářů, který nepatří k původnímu tckstu, zůstala o něm zmínka. Avšak kromě škrtů, týkajících se krále bouře, podnikl Cech ještě jiné změny. Za píseň hocha v koši na stožáru vložil tři krátké lyrické popěvky jinocha u kormidla na počest mladé rybářky v slohu takřka prostonárodním s velmi pečlivě provedenou dekorací námořní. Tuto vložku možno pokládati za skutečný pokrok, nebot teprve v ní nakreslena poněkud povaha Anežčina milence, kdežto dřive místo něho vystupoval do popředí chlapec v koši, který opájeje se láskou k moři a k lodi, neměl naprosto vztahu k milostné zápletce básně. Konečně upraven zcela nově závěr. Měla-li celá skladba vyzníti 500rovou modlitbou rybářů, kteří prosí za usmíření, nebylo ani logicky ani kompositně možno, aby bezprostředně předcházel »chorál andělů míru«; proto těchto čtrnácte řádek slovní arabesky ve způsobě 63 M. Zd. Polákově básník potlačil. Nyní však bylo nutno naznačiti nějak tragické rozuzlení milostné zápletky mezi mladou rybářkou a jejím milencem utonuvším na ztroskotané lodi a to tím spíše, ježto ze závěru v~'levu na palubě básník vypustil v tomto znění nejen posmčch krále bouře, ale i výkřik Josefův a Anežčin. I vytvořil Cech dialog dvou pobřežních loupežníků, kteří v pís'm najdou utonulého milence a brzy zahlédnou i mrtvolu jeho dívky, jež se za ním vrhla do moře; poznají je a modlí se za jejich duše. V stručném a obsažném tom rozhovoru proniká zase severská scenerie, kterou ciZI vzory ČecIlOVi poněkud zastřely: jeden z loupežníkú dovolává se svatého Bedy, o. dívčina rodná chatrč líčí se právě tak, jako v Msni »Rybářova dcera« maloval Cech pobřeží Baltického moře. Úhrnem nelze tvrditi, že by "mořská fantasie« »Bouře« byla zvláště získala radikální úpravou podle návrhů Otakara Hostinského; již dúvěrný druh Čechův Servác Heller nedovedl se smířiti s těmito pronikavými změnami. Místo epické básně báchorkového zbarvení, v níž pasáže výpravné se střídaly s oddíly dialogickými a vložkami zpěvními, objevilo se jakési libreto, ale bez dramatické zápletky, bez dějové gradace, bez jakékoliv karakteristiky postav. Veškeré prvky bájeslovné, všecky živly nadpřirozené byly nyní vymýceny: bouře není již dílem zlovolného mořského demona, mír nad vlnami již nerozestírají andělé, láska rybářčina a lodníkova nebojuje již se zlobou nadpozemské mocnosti. Leč básník vyloučiv nadobro perspektivu báchorkovou, neuměl jí nahraditi klidně logickým uspořádáním kolem jednotícího pevného bodu, a tak »mořská fantasie« se rozpadla v nespojité obrazy, mezi nimiž tu v umělejších, tu prostších útvarech strofických zaznívají lyrické sentimentální písně. Roztříštěna a rozrušena v celku, má Cechova »Bouře« v prvním svém tištěném znění, které v květnu 1869 přinesl »Almanach českého studentstva«, mnohou krásnou jednotlivost, vzácndu v tehdejším básnictví českém. Proti matným lyricko-epickým skladbám Hálkovým, které před »Bouří« a vedle ní zaváděly čtenáře dychtivé exotických dojmů do cizích zemí a vod, měla tato úsečnější a přehlednější báseň určitější obrysy, sytější kolorit, hutnější jádro. Již tehdy ovládal třiadvacetiletý Cech básnický jazyk s daleko větší jistotou než čtyřiatřicetiletý rIálek: se zdarem odvažoval se dosti rozvětvených forem strofických a vystačil vždy s pokladem rýmů; vsunul 'do skladby 64 zbásněné v trochejích lyrickě vložky iambické a daktylické a přece psal ver~em většinou správným a často i melodickým; karakterisoval individualisovanou mluvou povahy a situace. Dílo hovící tak vydatně české tužbě po barvité a cizokrajné dálce, přijato bylo s obecným nadšením, které rádo zapomínalo, že se mladistvému básníku podařilo splniti toto dobové přání pouze nesvobodnou napodobou vzorů cizích. V čele kritických chvalořečníků Čechovy )i Douře« stanul sám Jan Neruda, který mluvě o »Almanachu českého studentstva«, zmínil se zevrubněji toliko o básních Svatopluka Čecha: Nerudu překvapila )8ouře« »tou intencí čistě poetickou, tou velkou silou mladistvou, která prozatím ani jasně neví, kam položit se váhou l1ejrozhodnějšÍ.« Avšak poeta sám nebyl plně spokojen svým dílem. Neměnil sice již ničeho na komposici »8ouře«, ani nesnažil se vrátiti v čemkoliv k první logičtěj~í a jednotnější osnově, za to však piloval usilovně na básnickém výrazu »Bouře«. R. 1874 postavil Čel:h »mořskou fantasiic v čelo prvního soubcru svých ),Básní« ve formě značně uhlazené a propracované, ačkoliv tyto retuše zasáhly takřka jen lyrické partie »Bouře«. »Píseň plavců o lodním skřítku«, dialog »V kaiutě«, divoký výjev »Na palubě v bouři« a rozhovor »Dvou pobřežních loupežníků« nedoznaly téměř změn; také v »Zpěvu hocha v koši nad stožárem« podnikl básník jedinou, ale vysoce šfastnou úpravu veršovou, nahradlv násilný obraz správným a prudkým postřehem reálným; tím vice propiloval však následující vložku lyrickou a pak obě modlitby, vstupní i závěrečnou. Toužebně arie cudné lásky, které se ozývají bezprostředně před dusnou scénou mezi černochem a dívkou v kajutě, v pl!vodnim tekstu ),Krále bouře« nebyly. Znění »Bouře« z r. 1869 obsahuje však jakožto čtvrtý oddíl tři »Pisně iinocha u kormidla«, drobné to popěvky lidového rázu: v prvním pohrává si něžná vzpomínka milencova. mladou. rybářkou, v druhém nese se za vzdálenou milenkou věrná touha, v třetím uprostřed hrozIvé bouře prosí kormidelník Madonnu za ochranu mladé lásky. »Mořská fantasie« z r. 1874 nemluví o kormidelníku, nýbrž označuje celý čtvrtý oddíl jako zpěv »jinocha pod stožúrem«: místo tři popěvků tvořících jakýsi triptych, vložil sem básník nyní píseň jedinou o sedmi strofách; vzpomfnka, touha a důvěra lásky vyjádřeny jsou způsobem úplně lidovým, plným něžných zdrobněnin; poslední sloka jest zbožným výtryskem srdce důvěřujícího v pomoc M.adonninu (tato modlitba zazní ještě jednou 5 65 doslovně ve vřavě šestého oddílu »Na palubě v bouři«). Vnikl-li sloh nábožného zpěvu i do arie milostné, není divu, že Čech zdůraznil tento prvek í v obou tkliv}'ch modlitbách na prahu i na konci skladby. Vše, co znělo poněkud profanně a drsně, bylo nahrazeno výrazy duchovnějšími a jemnějšími, při čemž básník dbal melodičnosti a měkkosti slovní. Tyto změny, na pohled podružné, mají hlubší význam slohový: poeta dosahuje jimi harmonického dojmu, jenž jako smířlivé iinale proudí ze skladby, kde odehrálo se tolik bolesti, ukrutenství a hrůzy ... již v první rozsáhlejší komposici své klenul smířlivý básník vlídnou duhu harmonie nad děsy přírody a konflikty života. Parmu, již vtiskl »I3ouři« r. 1874, pokládal Svatopluk Čech sám za definitivní; v ní převzal skladbu nejen do otisku »Prvnich básní« r. 1896, ale i do druhého svazku sebran}'ch svých děl r. 1899. V konečném tom znění přešla »l11ořská fantasie«, která zaměstnávala svou dobou též tvůrčího ducha Fibichova, čtyřicet let po svém vzniku a po obdobném instrumentálním i vokálním náběhu fr. Neumanna, také do velkého uměleckého díla, v jehož složitém přetvoření zaručen jí život další, do orchestrální komposice se sólovými hlasy a smišeným sborem od Vítězslava Nováka. Novákova »Bouře«, opus 42 z r. 1910, liší se od Čechova cyklu velmi podstatně již způsobem svého vzniku. Kde mladSf básník představoval si oceán jen z matného doslechu a z exotické četby, tam zralý hudební tvůrce spoléhal na hluboké vlastní dojmy z trojího, různorodého moře, jehož bouře prožil nejen jako pobřežní divák, ale i účastník divoké plavby. Kreslila-li si nesmělá a jinošská citovost Čechova lásku jen v matn}fch barvách plaché touhy, mohl ji mužný duch NovákťIv pojmouti jako tragickou moc vládnoucí stejně v přírcde jako v lidský'ch srdcích a smyslech: proto vlastní tíha Novákovy erotiky spočívá nikoli v nevinné a žalné idyle rybářky a hocha v koši pod stožárem, nýbrž ve vášnivém dramatě mezi černochem a dívkou v kajutě. Kdežto nedramatickému začátečníku, v kterém freiligrathovský malíř slova zápasil s prostým lyrikem popěvků na nejjednodušší náměty sentimentální, jevila se mořská bouře jako sled vzrušených obrazů, po nichž následuje tichý soulad, zajímalo symfonického vykladače termrý-ch sil přírodního i lidského dění v látce cosi daleko hlubšího: v třetím díle »1:3ouře«, vyhnané právě před tím do závrati instrumentální i myšlenkové, reší si obdivuhodně, jak rozvášněné moře í rozvášněné nitro člověkovo vykupuje se z disonancí a 66 usmiřuje se ve zbožném kladu. Proto pro všecko vytvořil Vítězslav Novák něco v podstatě jiného než vokální a instrulnentální průvod k tekstu Čechovu, jehož v sólech i sborech využil co nejvydatněji. Iiudetník přepodst::dnil si dílo básníkovo podle své vnitřní nutnosti a podle svého složitého zákona formového a uospěl při tom obojího c~le. jenž r. 1869 byl Čechovi naprosto nedostupný. Teprve u Vítězslav~ Nováka uskutečněn byl smělý sen, jenž Svatopluka Čecha rozechvÍval pii první oslňující inspiraci, a z něhož »na papíře zbyl jedva matný odlesk«: sen o vystižení »)úchvatné a opojné hudby« rozběsněného vichru a ničivé bouře na oceáně. A rovněž teprve u Vítězslava Nováka provedeno bylo to, co tvořilo dějové jádro »Krále bouře« a co při postupném přepracovávání z básně takřka vyprchalo: lyrický příběh milujícího srdce mužova a ženina na pozadí ž.ivelných převratů a katastrof. tludební tvůrce domyslil po čtyřech desetiletích nápovědi odvážného mladého básníka přecenivšího své síly. Výklad a rozbor symfonické ),Bouře« není však již předmětem vědy literární. Obraznost básníkova nepřestala se po uveřejnění »mořské fantasie« zabývati bouřlivými výjevy na oceáně. V pětiletí 1869-1874, které leží mezi otištěním »Bouře« a prvním Čechovým vstupem na palubu skutečné lodi, Svatopluk Čech se ještě vrátil k látce mořského svého cyklu a vždy představoval si vlny rozbouřeny vášnivJTmi živly, vždy kolísal v jeho fantasii koráb na pokrají zkázy, vždy zachvacován byl spolu člověk hrůzou rozběsněného moře. Nepojmenovaný a kratičký zlomek z roku 1870 s námětem patrně orientálním uveden jest emfatickým předzpěvem, kde básník z chaotického a temného kolotání světa chce unikllúntl ve volnou oblast fantasie a idealismu; nekonečnou a záhadnou změť vesmíru přirovnává k oceánu ničícímu chabou loď myšlenky a setrvávaje při obraze vyznává sám o sobě: »hle, jé z těchto rozkotanýcll vraků k nové plavbě snáším dužin.v, stožár tyčím ku věčnému mraku, veslo v bezdné skláním hlubiny.« Z roku následujícího zachováno jest dosti rozsáhlé a propracované ličení tragických i groteskních scén při ztroskotání korábu jakožto třetí část nedokončené cyklické skladby »Nemo«, nazvané podle mefistofelského průvodčího, jenž za vzdušného letu předvádí mladému básníku 5* 67 různ6 výjevy lidského života, chtěje jej zbaviti idealistických ilusí. Výjev, jejž pozoruje neviditelný poeta ukryt pod vlajkou u stožáru, jest v podstatě týž, který byl zobrazen v šestém oddilu »Bouře~. Koráb se zmítá v rozběsněných vlnách, ztrácí rahna i plachtoví, a na palubě vládne pustá vřava; dívka modli se ke křesťanskému Bohu, moslemín prosí Alláha, aby jej zachoval pro požitky, lodníci vrhaii do moře starého 2ida, jenž pateticky se dovolává Zebaotha. Ale když jest starý 2id zachráněn, zvrhá se - ve shodě s ironickým založením celé básně -- nálada tragická v grotesku: domnělý dědic proroků starozákonních pomýšlí jen a jen na svůj .sáček s dukáty a zapomíná na· Boha i rodinu; v té chvíli klesá loď, které blesk roztříštil stěžeň, vše se modli - ba i opice v rudém kabátku pitvorně napodobí pohyby a mimiku nábožného zástupu. V této tragikomické scéně, kterou Nemo stále provází posměšnými a rouhavými poznámkami, Čech zdůraznil dva prvky, skládající obraz katastrofy na palubě v »Bouři«: jednak pestrou a nesmyslnou směs vznešené hrůzy a rozpustilé burlesknosti, jednak vítězství egóismu a smyslnosti tváří v tvář věčnému zmaru; jest to pojetí Byronovo, provedené skvěle právě v druhém zpěvu »Dona Juana«. Měl-li básník se nadobro zhostiti při líčení moře a bouř~ na něm knižních reminiscencí a byrollovsko-freiligrathovských konvencí, mělli živel dekorační při tom podříditi vyšším záměrům my;lenkovým, slovem, měl-li od »Bouře« postoupIti k »Evropě«, musil napřed plavbu na moří přímo prožítí. Poznání toho dostalo se Svatopluku Čechovi na Cerném moři záhy. 68 K A PIT O LAT Ř. E T 1. "SNOVÉ" . • V té tiši snil pfed zrakem nadšeným jak mlhy lehounkd, jak slunce skve/d družina postav kouzelných se chvěla s pllvabem nežným, hrdě vznešeným" . • Calderon", 1881. Na podzim roku 1871 a za následujícího jara pobýval Svatopluk Cech u rodičů na zámečku ve Vraném; tyto měsíce soustředěného klidu ve venkovském domově jsou závěrem básníkova mládí. Studia právnická na universitě, konaná spíše jen k otcovu přání než z vnitřníbo povolání, byla dokončena, a zbývalo jen podstoupiti zkoušky závěrečné; ani vědy právní, jimiž se Čech zab)'rval bez lásky, ač nikohv bez úspěchu, ani práce kancelářská, kterou pozná val, vypomáhaje občas u advokáta, lIevyplňovaly jeho zájmů: s pocitem teskné resignace hleděl do své budoucnosti, vyčerpávané lhostejnou jurisprudencí. Ani novinářstvf, s nímž v dvouletí po universitním absolutoriu vstoupil v redakcích »Pokroku« a »Světozora« do důvěrného styku, nemohlo ho uspokojiti: příležitostný satirik mírné ironie nehodil se za žurnalistu v době nejkrutějšího stranického napětí v Cechách; náladový skladatel rozmarných feumetonťt a půvabných humoresek podřizoval se s obtíží přísnému diktátu pravidelné nutnosti; básník tvořící z plnosti inspirace obstarával jen s odporem průvody k bezcenným obrázkťtm, překlady nahodilé beletrie, poučné kompilace, ba i úpravy tekstů pro kalendáře - také tyto zkušenosti vábily sotva k pokračování a opakování. A přece na těchto šest let, uplynuvších od maturity a od vystoupení z konviktu, ve kterých ·.nechybělo ani trudných episod hmotného nedostatku a trpkého strá:dánh vrhala nyní ve :vranské • retrospektivě ko.uzelná mladost plné proudy pozlacujícího světla. Bezstarostnost mladého bohémství, opojení prvních úspěchů literárních, teplá srdečnost přátelských styků, rušný život :v kavárnách a 69 v hospůdkách, politické nadšení oposični doby oslřlOvaly i ve vzpomínce pětadvacetiletého básníka. který se chystal hned po zkouškách vstoupiti mezi »šosáky« a pohřbíti se v některé kanceláři. I\yní, právě před rozhodným odchodem z teplého ticha domova do 'chladného ruchu širého světa, na samém rozhraní mladosti a mužného věku Svatopluk Čech uvědomoval si bolestněji a důtklivěji než kdykoliv před tím, krutý rozpor mezi drsnou a činorodou skutečností a půvabně zálibným sněnim. Tento ostrý protiklad ozýval se již za hovorů, které otec často zapřádal se synem o jeho životní dráze: otec, idealistický horiitel občanských ideálů, povzbuzoval k veřejné činnosti, k účastnému zasažení do politického ruchu, ke společenské i národní ctižádosti, kdežto syn toužil po skromném štěstí ve venkovském zátiší a po plaché dumě básnického života uzavřeného pfed světem. Avšak naléhavěji ještě zaútočil příkrý rozpor ten na básníka ve vlastním rozpolceném nitru často již za let studentských: v svobodomyslném horování demokratické a vlastenecké mládeže prahl sám po odvážném činu ať slovem či kovem, osnoval hrdinské plány vzpoury a boje protí centralistické a němčící vládě, viděl se v duchu tribunem lidu, revolucionářem na barikádách, veřejný-m spolutvůrcem lepší skutečnosti - a v· zápčti propadal romantkk6 snivosti!" která přebásnovala si zevní svět, spřádala ve volné hře duhové obrazy a v nečinné prázdni se opíjela jejich půvabným sledem. Ve vzpomínkách Čechových na studentská léta zrcadli se tato dvojí, znepřátelená oblast tužeb a zájmu: nesmělý konviktista, sevřený tuhou kázní Klementina, baží po ruchu ulice, kudy proudí dav politických demonstrantů, nebo po přítmí kavárny, nasycené šeptem o záměrech oposice a přece cítí se nejvolněji rozložen v kypré trávě Seminářské zahrady na svahu Petřína, hrouže se s otevřenýma očima do snů o Praze rozestřené v širém panoramatě u jeho nohou. A podobně mluví i básnické tvoření Čechovo z dob středoškolských i universitních: vedle hrdinů, kteří bojují a hynou za svobodu a jsou zosobněná vůle. vracejí se v lyrickoepických skladbách jeho jinošstvÍ povahy dumavé a plaché. naslouchající hudbě vnitřních hlasů a uzavírající se proto neproniknutelně před stykem se zevní skutečností; vedle rétorický-ch oddílů, kde pádné slovo volá k mužnému skutku, kde rozhodný postoj prozrazuje účinnou energii, kde epik ustupuje řečníkovi, zaujímají tu vý"značné místo pasáže popisné, jimiž touží poeta zachytití barevné a náladové 70 kouzlo svých vysněných visí, své rozkoše ze smyslového půvabu fantastický·ch světil. Za pobytu ve Vraném zvítězila v Čechovi oblast snění, ač právě soustavným studiem právnickým chystal k zakotvení ve skutečnosti. Památk0u na toto vítězství jest cyldus trochajských básniček )Snové«, jenž vznikl z jara 1871; velmi karakteristicky předcházejí zprávu o jeho složení věty výmiuvné ve své brachylogii »Leckdy sedě se zákoníky a přednáškami pod některým stromem parku, bezděky upustil jsem je do klína, a mé myšlenky zatoulaly se daleko od finanční vědy a rakouské statistiky«. »Snové«, které básník ve skoupé a pozdní vzpomínce, psané na samém sklonku života, uvádí v nejtěsnější spojitost s vidinami v parku ve Vraném, jsou jedním článkem řetězu poetických skladeb jeho, reprodukujících básnické snění při soustředěném pohledu na půvabný kus skutečnosti ve chvíli tiché nálady: skladby takové múžeme u Cecha sledovati od r. 1863. Snů ve vlastním slova smyslu Svatopluk Čech k básnické produkci užíval jen zřídka. Proto V jeho snových obrazech chybí jak ona překc,tná libovůle, s níž se v pravém snu za spánku vybavují a spojují představy, tak i divoká fantastičnost, která se příčí vší skutečnosti a možnosti __ o vidiny, jež Čech jakožto sny uvádí, mají zpravidla logiku střízlivou. Rovněž pokusil se jen výjimečně vypracovati do podrobností zevní rámec, jenž by SI1l'lm byl nejen exposicí, ale i výkladem, obsahuje předpoklady a podmínky výjevtl snových; zpravidla nepoznáváme dostatečně povahy osoby snící a proto nemůžeme posouditi, pokud představy ve snu shodují se s nitern~'11l životem a duševním stavem tohe, komu se před zavřenými zraky rozestírají. Svatopluk Čech není naprosto psychologem snu, jako vůbec pro jemné pozorování pochodů vnitřních chyběla mu přesnost a vloha. Nevpočteme ho ani mezi četné etiky básnické, kteří svým hrdinům, prošedším očišťující lázní snů, dávají se probouzeti k pokornějšímu, mírnějšímu a odříkavějšímu životu -- představy snové, které předvádívá, zůstávají zpravidla obmczeny jediné na oblast zrakovou. V tom ve všem liší se Svatopluk Čech od moderního arcimistra básnického ovládání říše snů a spánku, od Grillparzera; nezkřížil ostatně ani kdekoliv jinde své cesty s videiíským dramatikem, jenž životní resignací a rakouskou loyúlností iistě by byl českému poetovi 71 neméně cizí než sladce trpkou ženskostí a úměrným klasicismem svých báchorek i tragedii. Nadarmo hledali bychom u Sv. Cecha také onu mystiku, která vyvrcholila proslulým dramatem Calderonovým a jež spatřuje v životě pouhý přelud, blud, zdání, sen. Tato koncepce, která jest domyšlením křesťanského supranaturalismu, a jíž se ideově baroko katolické renesance dopialo až oblak, příčila se sice Cechovu pozemskému a nenáboženskému positivismu, jejž vyznával od let studentských, avšak přece neušla jeho pozornosti. Snad mimoděk připraven barokní kulturou smyslů, kterou mu poskytlo jesuitské Klementinum, vnořil se Cech do studia poesie Calderonovy, jak dosvědčuje krásná óda ke dvousté památce zrozenin básníka »La vida es sueno« z r. 1881. Duchaplná chvalořeč genia španělského, v níž Sv. Čech se pokusil zobraziti Calderona se stanoviska svého národa, počíná tématicky slovy »snem život je«, avšak již v první půli dochází závěrů blízkých nikoliv Calderonovu, nýbrž Čechovu duchu. Kdežto Calderon užívá pojmu sen v pravém a původnim významu, pomýšlí Cech při veršovaném výkladu mystické věty ))la vida es sueno« na snění básnické, v něž noří se duše mimo spánek, oddá.vajíc se svým představám rázu fantastického, aby odtud vyvážila látku pro tvoření poetické... proto karakterisuje Čech v barvitých sv}'ch iambech především prt>ces, kdy z matných vidin stavu bdělého vznikají postavy děl dramatikových ... tajemný svět Calderonův přeložen tu nejen do oblasti racionalističtější, ale ovládnut přímo osobním názorem vykladačovým. Dosti hojné údaje éechovy o zpusobu básnického snění i přesnější rozbor přislušných skladeb poetických poučují nás, že většinou jde u něho o »sen S otevřenýma očima«. Uprostřed dne, dalek skutečného spánku, zapřádá se soustředěný básník do osnovy svých představ tak, že buď naprosto zapomene na reálné své okolí neb přemění si je fantasticky a propůjčí pak těmto zkreslen):-m a zkrášleným proměnám samostatn~- život; tyto vidiny stávají se zhusta podkladem tvoření básnického. Ač nejednou vnikají do nich prvky pravého sna, přece není tu oněch skoků a paradoxu, jež vyznačují sen noční, provázený spoutaností tělesnou a naprostým mechanismem duševním. Radí-li Sv. Čech tyto vidiny, jimž název snů přísluší toliko částečně, do cyklických skupin, činí to s určitou tendencí: chce ukázati - - arciť bez hloubky Oriliparzerovy - že sen muže býti ourazem života bdělého, 72 a že v jeho půvabně názorné podobě mohou se ukrývati význačný příklad a hlubší pravda naší existence. Poprvé použil Svatopluk Čech snového motivu jakožto episodky r. 1803 v zlomkovité skladbě »Bilá hora«: jeho hrdina Jan, skličen těžkou únavou, sní za bouřlivé a větrné noci o nádherném sadě, plném květinového půvabu, jenž v zápěti měni se v milostné zjevy dívčí; náhlý" přechod krajinného obrazu ve vidinu pohádkovou prováZen jest i obratem rytmickým. V roce následujícím těkal rád na pomezí bdění a snění, jak svědčí již názvy básní »Vánoční sen«, »Snění II potoka« a »Mé sny«. První skladba, dětsky to naivní a srdečná legenda vánoční běžného motivu, ale již se značným nákladem zdobného popisu a pádného řečnění, podává prostičkou, ale správnou psychologii snu, jenž jest pojat jakožto dítě přání: vidina Ježíškova skvělého nadělení v ráji mezi andílky, kterou si spřádá žebravé děcko usnuvší za Štědrého večera na rohu ulice, roste přirozeně z vřelé touhy jeho ubohého srdce. V těchto obou případech šlo ještě o sen skutečný; »scn s otevřený"ma očima« jest podkladem beztvárné básně »Snění u potoka«. Poeta v šťastné a soustředěné náladě pohliží tak dlouho na záliv potoka zarostlý pomněnkami a stíněný vrbami, až se mu skutečnost promění v báchorkové postavy zasmušilého krále vod, jeho tajemné a svůdné choti a posléze jejich temnorouché dcerky s džbánem na hlavě ovité nezabudkami - trojí ten zjev vábí mladého snílka neodolatelně. Jako v třetím oddílu »Snů« a jako v Lilitině snění z »AdamH\i«, nachází již zde Čech obdobu mezi sny a motýli, pravě »Jako motýli, jež rozmanitě zdobí, krášlí na křídélkáclz lJyl, přilétají, zalétají hbitě různá dítka měnících se chvil, rnzné myšlenky.« Složitější strukturu mají fragmentární »Mé sny«, vzniknuvší současně: jednotlivým vidinám předesilá básnik stručnou karakteristiku svého duševního stavu za bdělosti; trojí snová představa plyne nenápadně z téhož proudu; sen zobrazuje typicky tři životní oblasti, které zajímaly mladého verš ovce nejvíce; smyslové napětí provází tyto přeludy šťastného naplnění lásky, slavného vítězství v boji za svobodu, zbožného návratu do vlasti křesťanské víry. Těchto padesáte veršů, 73 které osmnáctiletý Sv. Cech s prudkou bezprostředností vrhl na papír, napovídá již cyklus z r. 1872, avšak při veškeré povaze zlomkové a náčrtovité předčí jej inspirací živější a podáním méně akademickým; úplná subjektivnost, napověděná již titulem a zachovaná ve všech třech oddílech, zůstala jen prospěchem skladbičky. Podobá se, že záměr vytvořiti cyklickou řadu snových obrazů typického obsahu životního, nepřestával básníka zaměstnávati po celých osm let. Při tom hledal Čech případné dějové zarámování, jež by spínalo tyto barevné přeludy ve vyšší jednotu a vždy znovu vracel se ke lioethovu »raustu« jako ke vzoru Ilejvítanějšímu. Podav r. 1867 ve zlomku »Nic« osobně piSnů« tak, aby ntHada klidné a nevinné pohody převládala a zanechávala v čtenáři trvalý- dojem. Jak do vstupu tak do závěru »Snů« postavil auktor po idylickém výjevu něžné prostoty, tam zaznívá .tklivá hudba ukolébavky, zde zvoní pokojný un~íráček za dva šťastné manžely-stařečky. Mezi těmito dvěma scénami prostoduchými i v provedení vlní se divadlo tím pohnutější. Nejprve zjeví se svět pod zorným úhlem satirické a parodistické grote"ky, na to odehrají se dvě dramata erotická - jako ve zlomku »Nemo« postavena proti okouzlení milostného idealismu v příkrou protivu láska hříšně smyslná-aby posléze postoupil svobodomyslný nadšenec k nejvyššímu projevu lidské vůle, k boji za právo a za volnost. V zepiav se takto k nejvyššímu entusiasmu, vr<>.cí se v závěru opět k idyle. Jeden každý ze snových obrazů nejenom předvádí typický výsek života, ale odhaluje také významný kus zájmů básníkových, při čemž těsná souvislost s ostatním soudobým tvořením Čechovým jest zpravidla na jevě. První sen snáší se do chudobné jizby, kde pobledlá matka koléM své děcko, aby vy kouzlil roběti obrazy hvězd, květů, perel a andělíčků, matce pak skvělou budoucnost jejího synáčka, který, přemoha nástrahy osudu, přivádí k ni ženu a dítě pro potěchu její staroby. Sen jest tu 75 prostým promítnutím přirozeného přání; vytoužená vidina, kterou si v spánku nad kolébkou snuje matka hošíkova, není nikterak vyšinuta z kolejí skutečnosti a není naprosto vyzdobena příznaky volně těkající fantasie. Půvab oddílu, v němž se básník příliš spokojil obrazy otřelými a rýmy zevšednělými, spočívá v důsledném provedení ukolébav!\.ově formy, zaznívající týmž refrénem ze skutečnosti i ze sna, z přítomné tisně i z radostných tuch budoucnosti. Jest pravděpodobno, že básník byl inspirován k této skladbičce dojmy rodinnými ve Vraném: v době, kdy se doma Svatopluk Čech chystal k rigorosům, kolébala jeho matka nejmladšího svého synáčka Jeníka, a tak můžeme slyšeti z prvního snu tytéž )/kyvy prosté kolébky«, za které děkuje mladý poeta ustarané a láskyplné máteři ve věnování své první knihy. Přimkl-li se v tomto rodinném zátiší Čech co nejtěsněji k domovu, oddal se v následujícím obrázku, v němž tkliv}- soucit se střídá s říznými šlehy satirickými, mezinárodnímu exotismu nejinak než v černochově výstupu v »Bouřk Potulný hoch žebrající s opičkolJ daleko od domova, jakýsi to dědic savojských chlapeC! se svištěm, známých v literatuře hlavně dětské ·již od XVIII. století, požíval za tlobv Geiblovy v poesii nemalé obliby; básníci milující pestře národopisné kroje a působivě kontrastující dějiště, rádi opěvovali bludného Spaněla na severu, jehož zlá sudba překonávána jest ještě straštmi huňatého opičáka v rudém fráčku živícího mladého tuláčka. Před očima takového hocha, cele přejatého z módní tradice slovesné, rozestírá sen svůdnou představu opi!;í hostiny, při níž jeho chlupatý premier jest ministrem, a kde i hladovému chlapci dostává se vzácných pochoutek. Opětně rodí se sen z horoucí touhy a přináší jí vrchovaté naplnění, ale při zálibné vidině opičího hodokvasu kypi tentokráte snová fantasie, hromadíc rysy zábavně pitvorné i smyslové obrazy opojné síly. Zde projevil Čech velmi jemnou psychologii, ukázav. kterak sny nešťastného hošíka utkány jsou z téže látky, která naplňuje celý život nebožákův, z představo opičce a z pocitu palčivého hladu; snad též vzpomínka na jižní domov spolupracovala, kouzlíc v spánku přeludy vzácného, šťavnatého ovoce. Již ve středním vÝjevu cyklu "Nemo«, kde smčšně pitvořící se opice paroduje modlkí se zástup na tonoucí lodi, ukázal Čech, že tepto německý lžiexotismus zná také se stránky ironicko-satirické, a že nečetl nadarmo t!einova»Attu Trolla« s Jeho jízlivě geniálním pojetím medvědího antropomorfismu. Nyní, 76 líče s burleskním humorem kroje i mravy opičích hodovníků, kteří znázorňují v malém lidskou společnost v jejím rozvrstvení a s jeH falešnou důstojnosti, napověděl již podstatu svého »Iianumanna«. Jest však pouhou náhodou, že bravurní líčeni opičího kvasu u Cecha připomíná na nejednom místě sedmý zpěv Iiamerlingova »Iiomuncula«, nadepsaný případně »Škola opičí«, a to jmenovitě, kde karikaturními rysy kreslí Čech koketnost čtyřrukých krásek a kde šťavnatým štětcem maluje drahé jižní plody? I nálada jest velmi příbuzná, a literární vztahy Cechovy k vážné i rozmarné Musc tlamerlingově jsou mnohonásobné. A však chronologie chová se odmítavě - tlamerlingův »IiomUllculus« vyšel knižně teprve r. 1888, ,nejen dlouho po »Snech«, ale i celé čtyřletí po »Iianumannu«. Vypravování třetího a čtvrtého snu, která vyznačují se prudkým spádem dějovým, vyčerpávají erotiku v obou krajnostech, znám}'ch již z Čechových prvotin: půvabná kněžna plná gracie a jemnosti jest hrdinkou lásky spirituální, opovržená nevěstka nese na ubohých svých ramenech prokletí hříšné smyslné vášně. Mladá kněžna z třetího snu patří k rodu urozených dívek, jejichž galerii zahajuje »Anonym« a zavírá »Zpěvník Jana Buriana«, avšak vyvolený milenec, do jehož iuáručí ji unáší snění-motýl, jest s Ul stejně urozený... šf:astnému spoíení jejich nestaví se ve snách nižádná překážka, kromě ostražitých drobných úskoků směšné dueňy, jejíž kratochvilnými metamoriosami arabeskúvitě otočen jest tento lehkodechý příběh lásky a rozmaru. Zde pokusil se Cech o zadrhnutí několikerého pásma snového v děj takřka dramatický, zde plně popustil úzdu plné obrazotvornosti ženoucí se překotně od představy k představě, zde vystihl obdivuhodně hořečné tempo snu; jest velmi pravděpodobno, že v tomto oddílu Cech přenesl pravý sen do básně. I tentokráte čerpal vydatně z představ. které jsou rozpřádány v ostatním jeho tvoření mladistvém. Motiv bouře na moři se ztroskotáním lodi žil v duši poetově tak silně, že zalehl i do této kapriciosni vidiny: když rozhněvaná dueňa pronásleduíe .Ichkokřídlého ~nosce své paní, mění se sen-motýl v lodici rozhoupanou na rozbouřených vlnách, a hlučicí moře pohřbívá ve svých vlnách na okamžik pťtvabnou kněži(ku. Proti této hře vzdušného rozmaru, s níž se stýká brzy na to Lilitin sen v »Adamitech«, útočí ná[sledující příběh drsným moralisováním a tvrdou alegoričností, která úplně stírá povahu sna: ke krásné, padlé dívce, odpočívající umdleně 77 po divoké orgii, nepřistupuje pouze seli, aby jí připomenul domova varoval ji hrůznou visí rozkladu, ale i svůdný démon hříchu, posléze pak sestra snu - bledá smrt; celý výstražný jinotaj proveden jest naivní technikou mravokárců, kteří rozvrhují zcela schematicky světlo a stín. Nevíme naprosto, kolik vlastních prožitků jest ukryto pod tímto poděšený'm zájmem o problém magdalénský; jistě spolupracovaly též literárně reformní tendence pokolení Nerudova, jež si přímo programně vytklo za Mwl, odhalovati s nepokrytou pravdivostí poměry a rozpory pohlavního života, jejichž reální podání v literatuře potud platilo za nemravné. Smutku svedené dívky dotkl se Čech v několika prostonárodních popěvcích let šedesátý'ch i sedmdesátých »Svedená«, »Vůz«, »lirob v lese«; temllÝ osud mladé prostitutky zachytil do sedmé "PiSIlČ žcbrácké«, souvisící dosti těsně s vypravováním čtvrtého sna; vše zdá se býti prúpravou k figuře Sulamitině v nedalekých »Adamitech«,. která, pojata dramatičtěji než hříšnice ze »Snu«, vyvíjí se z "divé bajadéry« v "pokleslého anděla« nikoliv pod sugescí mravokárných vidění, nýbrž vnitřní silou ovravdové lásky. Nejdelší a nejlépe propracovaný oddíl celého cyklu, čítající více než sto třicet veršů, věnován jest mohutnému snu bojovníka za svobodu, jent úpí v žaláři. Pátý tento zpev vymyká se celku nejen rozměrem, nejen širším tokem vypravování netrhaného strolTckým členěním, nejen samostatnými vložkami sborovými, nýbrž předevŠ'Ím r ;:'lor:ckou povahou, kterz. ruší sám prakarakter snový, odkázaný na oblast zrakovou. Do řečnických antitesí, jež nemají valné účinnosti l1úzorové, upadl Čech již v krátkém ůvodě, kde líčí vězení svobodomyslného bojovníka; 'jakmile pak. v jeho útěšném snu se z neurčitých kolísavých chmur potÍrwjí vynořovati určitější tlumy postav, hned ustupuJe vý-tvarné líčení vzletné rétorice. Hromadní zástupci dčiinného zápasu za osvobození člověčenstva deklamuji velmi pravidelně, ba akademicky; sotva však domluvili, a vidění věziíovo přechází zase v matný obraz hrnoucích se zástupů, karakterisuje Čech tento příval představ honosnou apoteosou věčného my~:enkového usilování Q všelidskou volnost. Teprve na samém konci houstne tato mlha provázená šumem opětně v obrazy, a z pestrého davu různy~ch národů rýsuje se určitěji výjev, vztahující se bezprostředně k snícímu hrdinovi. Tento pát':r zpěv "S;1Ú« není viděním, nýbrž apoteosou, není líčením, nýbrž rétorikou, není volnou hrou zrakových přelud ti, nýbrž spíše divoce 78 zmatenou symfonií, z níž oddělují se jednotlívé hlasy. Jeho koncepce jest blíže »Bouří« a »AdamitůrrH než snovému cyklu, odtud i nepoměr formální. Ukazuje-lí vzrušený sen bojovníkův namnoze do básníkovy budoucnosti, jmenovitě k prologu »AdamiŤŮ«, nechybí přece ani v něm lí1otiv{t, jež souvisí se staršl Čechovou produkcí; závěr snu lze přÍmo nazvati obdobou básně »Umírání«. Sv. Čech chtěl tu podati názorný přehled všech bojovníků za svobodu vlasti, myšlenky a lidu. Kdežto však novodobé zápasníky zahrnul do karaktedstiky všeobecné, z níž rýsuje se jen několik význačněj~ích jmen, uvedl představitele starověku a středověku na snové jeviště velmi individualísovaně; každá skupina uvádí se sama výmluvným čtyřverším. Za antiku mluví sbor Leonidův, jenž položil život za zákony vlasti, Makabejci jakožto oběti za víru praotců, Gracchové, osvoboditelé lidu, a konečně Spartakovi otroci, již hájili práv vrstev nejponíženějších. Středověk zastoupen jest milovníky pravdy Albigenskymi, obránci národního n:iboženství husity, odpůrci cizáctví Šv~'cary pod Winkelriedem, srbskými bojovníky u Kosova, svobodomysln$rmi Geusy a tragickými hrdinami bělohorskými. V matném davu novodobých reků rozeznává snící vězeň určitěji své padlé druhy, ozá:~jjé jasem; jemu samému pod šumem praporů a za hlaholu písní nabízí bílý kůň prázdné sedlo, aby jej zanesl k vítězství... co v sugestivní básni »Umírání« bylo .hořečnou visí mozku, oslaveno jest tuto jako osvobodivý sen a podřízeno hlubší historické retrospektivě. Vlastenecký liberalism a slovanská demokratičnost Svatopluka Č~cha pojímají v rétorické této skladbě odboj, vzdor a vzpouru proti Misku ve smyslu co nejširším a proto také co nejmatnějším. Za bojovníka svobody platí mladému nadšenci každý-, kdo se vzepře porobě a otroctví, buď jeho vnitřní popud a Konečny'T jeho cíl jakýkoliv. Tak z mlžneno davu zápasníků »za vlast, právo, pravdu, svobodu, světa ob!1ovení« rýsují se určitěji obhájci šlechtického státu spartského, s Leonidou v čele, vedle gracchovských demokratických republikánů a vedle vzbouřených otroků římských, podrývajících tutéž republiku; ruku v ruce s přísnými pravověrci Makabejskými jdou kacíři Albigenští; proti krutovlúdě ture'cké protestuji Srbové se stejnou rozhodností jako nizozemští Geusové proti absolutismu panovníka nejkatoličtějŠího. Toto svobodomyslnictví podbarvené nacionalisticky, proniká jmenovitě tam, kde básník se dotýká českých dějin náboženských: 79 Husité odolávají silou myšlenky národní moci celého světa, Bílá hora znamená porážku národní samostatnosti; reformačních kořenu naší minulosti Čech nedbá. Jest unášen zvučným, všeobecným heslem; miluje hrdinský postoj a divadelně účinný posun rozpřá.hnuté ruky; opájí se kovovým leskem slov... a proto do viděni vnikají tirády rétorické, jmenovitě fanfára moderního liberalismu, jížto vyznívá bouře v duši snílkově: »V šak ta htl7lře samo. visel) Masná, Jejíž slova anděl nadšení tuto vepsal v oči, čela jasná píseň slávy, píseň vzkříšení! Píseň o myšlenkách velkých, svatých, které nad malátnou země hrudcJU, ducM smělých, srdcí božstvim vzňatých hledají - a věčně hledat budou! Píseň o boji, jenž s otcfr, k synr1m bouří, nade proudem staletí se kouří, nevidomě, v siném bezml'zí - v němž i poražený vitězi/« V názoru liberálně vlasteneckém, v odvaze zrétorisovati tlějiny, v slohu politické chansóny kovového zvuku, prudkých antités a dychtivé gradace uvazuje se tu Čech v dědictví Václava SoIce a jeho »Zpěvů svatováclavských« ... a sám vyvádí svou poesii z čarovného viítmí snů a vidin do plného světla jasného dne, kde bouři zápasy veřejné o právo a o moc. SoIcovým okem po zírá i do politických bojů současných. Uváděje v exotické strakatině národopisné představitele novodobého osvobozovacího úsilí, jmenuje vedle amerických odpůrců otrokářství, vedle revolučnich Francouzů, vlasteneckých Spanělů, jednotitelů Italie a smělých Irů jmenovitě povstalce polské, nad jejichž »sborem svěceným proroky péra vlajou, mihají se kosy« a pak balkánské kmeny, střásající jařmo turecké: panslavismus s rusofilskou příchuti, k němuž byl Sv. Cech vychováván v domově a k němuž se záhy vrátil, musil ustoupiti na čas nadšení polskému; balkánské sympatie arciť potrvaly i později. Prostomyslným obrázkem o dědečkovi a babičce, jimž sen vykouzlil vytouženou představu o společném skonu i pohřbu, básnik 80 získal kontrast k bouřlivému výjevu předchozímu. Nejen kontrast obsahový a náladový, ale i slohový: od nákladného a honosného umění veršované rétoriky vrací se na chvíli k lehce zpěvnému a výstižně zjednodušujícímu tónu poesie lidové, kterého rád užíval v menších básních z konce let šedesátých a k němuž sahal i později při písňových vložkách výpravných svých skladeb. Jiný způsob výrazový hlásí se posléze v graciosllí arabesce vkreslené na konec cyklu: poeta sám mísí se najednou do podání potud objektivního, ale v šelmovském rozmaru pozdravuje čtenáře překvapujícím úsměvem dvorně milostné něhy. Ukázal mu v stilisaci snu, tu přesvědčivější, tu psychologicky pochybné, radost lásky i děs hříchu, naivní touhu hladovějícího děcka i útěšný přelud mučedníka svobody, tuchu nad kolébkou i smíření ve smrti; dotkl se strun tragiky i humoru, grotesky i idyly, pohádky i jinotaje; byl nadšený i něžný, mravokárný i soucitný, vznešený i posměšný: nyní vystupuje ze své neosobní reservy, aby také sám na lehkém motýlím křidélku snu vykoupal se v zlaté lázni iluse: »Nevtm, co tam dále mluvilo sml plém~, neb se jeden shtiry náhle snesl ke mně; nevšeptnu jej ani v krásné ouško děvt, vždyf sen prozrazený prý se nevyjevt.« Cyklickou svou komposicí, kterou závěrečná arabeska poněkud ruší, značí »Snové« básnický vzestup Cechův. Důležitější však jsou hojnými slohovými náběhy a uměleckými sliby, jež učinil v nich auktor na rozhraní své mladosti a mužného věku. Vypravování snu prvního a posledního ukazuje k malým selankovitým obrázkům, jaké sloučil později Cech v skladbě »Ve stínu lipy«; sněný příběh žebravého chlapce obsahuje jádro ironické fantasie »lianuman«; z vidění politického vězně hučí tucha »Adamitů« a snad i »Evropy«. Posléze fantastické příběhy mladé kněžky a stejnou měrou i epilogické čtyřverší jsou nápovědí oněch rozkošných báchorek veršem, jež byly tak blízky srdci básníka, jenž od mladosti rád chytal motýie snů, přelud~ a vidin. 6 81 KAPITOLA ČTV R T Á. »ADAMITÉ." .A mstícl společnost, když mezi rumy blouznivých škr1dcli povalila tlumy, pod kadef pustou, nad těkavý zrak jim hnusu, pohrdání vtiskla znak.· .Evropa.· 1878. Dvakráte odhalil Svatopluk Cech kořeny, v nichž vyrostlo první jeho velké, jednolité Nebožské komedii« měl vliv na tento výjev; vedle Jitky, jeH chůvy a stařičkého otce nejprve zpÍvaji, posléze však hynou pod adamitskými kyji a meči zbožní katoličtí věřící, romantický rytíř, snivý sokolník a drsný, cynick}7 voják- Samson nešetří nikoho z této typicky středověké družiny, karakterisované dílem uzavřenými lyrickými kuplety, dílem epikou velmi malebnou. Kdežto však druhé znění jest přerváno před vystoupením Adamovým, zaplétá jej první verse do akce velmi dramatické, která ovšem neobstála před rozvahou komposiční: Adam vysvobozuje Jitku z krvelačných rukou násilníka Samsona a zabíjí ukrutníka; sám se zachráněnou dívkou prchá na koni - zda skutečně ještě do adamitského tábora? Přes tento pozorný zájem básníkův zůstal v definitivní skladbě »Adamitů« konvenčně jasný zjev Jitčin živlem různorodým a rušivým; nestált určitě před zraky Čechovými, nýbrž byl kreslen s použítím reminiscencí slovesných. Nejen hovor Adamův s Jitkou v jeskyni zajatou o dogmatické počestnosti vlastních zásad jeví se ohlasem katechisační scény v loubí Markétčině: kdekoliv Jitka, živa či mrtva, púsobí na Adama, hlásí se příklona k oněm výjevům Fausta, kde titanik poznání snaží se přiblížiti náboženskému pojetí Markétčinu; ještě ze závěrečné samomluvy Adamovy na hranici slyšíme názvuky rOllsseauovsko-herderovského výlevu Faustova o Bohu nevyslovitelném a nepojmenovatelném. Tot poslední akt přerodu Adamova pod vlivem Jitčiným: víra v dobro stup'ňuje se v přesvědčení o nesmrtelnosti duše, panteismus přeměňuje se na prahu smrti v náboženství deistické. Zlyrisovaný hrdina končí skoro melodramaticky; probl6m filosofický vyřešen jest sentimentá,lně; operně nyvá k!a.ntiIéna Ada- 93 mova vystupuje jako uzavřené číslo ze symfonie dějinné a myšlenkové bouře, která hučí z »Adamitův«. Jak jinak vypracovány a s úhrnnou koncepcí epopeje vyrovnány jsou figury obou znepřátelených antipodů Adamuvých, postava tienocJlOva a Mojžíšova! Kolik bouřného živlu chová každý z nich v tvrdé a vzdorné své hrudi! Neni nadarmo, že právě z úst Mojžíšových zaznívá v prvním zpěvu básně líčení blížící se bouře bitevní, v němž hučí plně ohlas základní koncepce. l'Král siOIlský«. Čta Iiamerlinga, který ještě později svým vtipným »Iiomunculem« vlivně působil na jeho satirické báchorky, nemohl Čech necítiti hlubokého příbuzenství. Historické fresky byly i Iiamerlingovi záminkou k filosofické a společenské refleksi; myšlenkové konflikty byly lIspor"ádány i tuto v řečnické protiklady; živel dekorační byl také II ftamerlinga silně zdůrazněn; kolorit nanášel také krajan a bliženec Makartův oslnivě, avšak se studenou nehybností. »Král sionský«, epopeje o rozkladu tábora Novokřtěncú v Miinsteru, souvisi s »Adamity« i látkově. V obou básních odehrává se vzepření náboženských blouznivců křesťanskému řádu společenskému a rozhodnutí se jich pro komunismus; zde i onde se "Prakticky provátU emancipace masa; v lese Davertu i v městě Mi1nsteru nejinak než nad Nežárkou nepřetržitě se pře boží válka s rozkoší smysli'!. Bylo by možno jíti ještě dále val1aJogisování; ba mohli bychom uvésti i zeměpisnou náladu, že les, podle něhož liamerling nialoval po paměti osudný hvozd Davert, nebyl příliš vzdálen od ostrovní houštiny při Nežárce: byl to šumavský prales u Nových hradů, kde Iiamerling jako hoch trávíval prázdniny. Romaneskním jádrem »Krále sinského« jest zápas dvou žen o proroka Novokřtěnců mUnsterských, Jana z Leydenu, titulního to reka epopeje. Adam z »Adamitů« iest Králem sionským na ruby: u Iiamerlinga činí zklamání z idealisty požitkáře, který naprosto pohrdá všemi vyššími vzněty, kdežto Adam naopak dospívá k idealismu z adamitského hmotaření a rozkošnictví. Poměr Jana z Leydenu k ženám shoduje se však naprosto se vztahem Adamovým k nim, takže nelze zde nevycítiti přímé a příčinné souvislosti. Jako Sulamit zprvu 100 náieží k Mojžíšovi,tak vstupuje do děje černý démon pustiny davertské, smyslná vášnivkyně Divara, jsouc ženou proroka Mathisona, avšak záhy obrátí se její touha po mladém a čistém Janu z Leydenu. Rovnováha duše Janovy jest otřesena; démonické svody Divařiny jej pokoušejí smyslově, ač jeho cit patří jeptišce tliJIe, která i s celým prostředím klášterním poskytla nejeden motiv pro Jitku v »Adami~ tcch«. Jako Jitka, hyne též Billa (nikoliv úkladem, nýbrž sebevraždou), a nad její mrtvolou prožívá Jan z Leydenu totéž, co Adam nad vyclJladlou Jitkou: rozhodne se zemříti a ve skonu splynouti s milenkou. Avšak teprve zde se začíná u liamerlinga vlastní děj. Divara zhrzena Janem, vnese do tábora Novokřtěnců kult smyslnosti a když zničila svou domnělou sokyni v srdci Janově, Gabrielu z Otvic -- ta jest druhou složkou povahy Jitčiny - svádí v tanci a v rozkoši Krále sionského. Ten však v hloubi duše neztráci vědomí viny, nepřestává mysliti na tIillu a pomstiv se na Divaře, hyne sám. Jest jasno, jak tyto zápletky obohatily komposici Cechovu: Divara, refleksivní svůdnice, přidala nezaokrouhlené figuře padlé dívky, ždající si očištění, rys mstÍCí se lásky, vášnivého požadavku celé bytosti milovaného muže, který láskou tou zhrdá. Takto v postavě SuJamitině splynuly dva běžné typy romantického ženství: kurtisána vykoupená láskou a démonická vášnivá žena, nelekající se žádných pro~tředků. Kde básník nemá tvůrčí intuice dušeslovné, jež by mu v jednotné plnosti předváděla živý typus, spokojuje se znásobením dvou literárních konvencí. Podobnou kombinační cestou, jak patrno, vznikla i postava .I itčina: jeptiška tli11a dává jí rysy klášterní čistoty a katolické liturgičnosti, kdežto od Gabriely z Otvic přejímá poměr k žárlivé a krvelačné sokyni. Jest to jedno z řady nevinných, polodětských schémat, jimiž Sv. Cech zalidnil své básně, těch plavých. konvenčních dívek, neschopných prožíti činně jakýkoliv děj, duševní vývoj, mravní růst. Básník vidí ji před sebou velmi matně a proto skládá si ji z prarůzilých reminiscencí slovesných: jak naznačeno, hlásí se vedle ffamerHnga i Goethe (výjevem katechisačním) a snad i Lenau, na jehož "Albigenské« nelze nevzpomenouti při líčení onoho pIem., kdy Jitka padá do rukou adamitských; analogie vpádu družiny hraběte de Fox do kláštera sv. Antonína se pří1l1o vnucuje. A této bezkrevné, statické, kalně sentimentální postavě přiřkl ,básník úkol tak důležitý 101 v dějové dynamice, jakým jest konečné rozhodnutí o vnitřním přerodu Adamově! Složitějšího erotického děje, jenž by dramatisoval konflikt sil prýštících z hlubin bytostí psychologicky promyšlených, nedovedl Sv. Čech vytvořiti v »Adamitech«, ani kdy jindy: nebyl erotikem, nebyl dušezpytcem a znal život srdce jen z plaché dálky. Byl však již zde půvabným mistrem milostných miniaturek, koupajících se v jitřní záři čistoty a něhy, jakým se podivujeme tak často v jeho próse. S uměleck~·m vkusem postavil v šťastném kontrastu proti bouři smyslnýcb chtíčů, které se vybíjejí kolkolem, líbeznou dětskou idylku cudné příchylnosti Lilitiny a Jiříkovy: rosa a pel leží nesetřeny na této episodce. Básník vyvrcholil ji s lehkou příklonou k třetímu oddílu »Snů« půvabným nočním viděním Lilitiným, v němž vládne pohádka ... ještě v »Dagmaře« najdou se obdobné vložky, plné vděku. Episodka Lilitina a Jiříkova iest nadto do děje velmi uměle vkloubena, neboť s ní vnitřně jest spiato dramatické soupeřství mužného Samsona a surového Kaina, další to dvojice z bohaté řady povahových kontrastů, napověděných již v prvním zpěvu básně. Erotické motivy »Adamitů« odda).ují celek od původní živelné koncepce ještě mnohem větší měrou než prvky filosofické a refleksivní a ukazují k pozvolnému sestupu, jejž skladba prgdělala: nejprve zaměnil básník za naodosobní, iracionální, ekstatickou inspiraci rozumové, rétorické přemítání o problémech osobně znepokojivých, aby posléze ztělesňoval tyto otázky na schématických, konvenčních a namnoze přejatých figurinách -- hle, úskalí }i,ztroskotání Čechovy básTlické mohutnosti před značena jsou již v prvním velkém díle poetově. Básnický útvar, do jehož volného rámce Svatopluk Cech dovedl s mladistvou smělostí vměstnati trojí nlznorodý živel, dělící se o jeho tvůrčí bytost - problémovou ideologii, slovesnou malbu a řečnickou výmluvnost - přičleňoval se organicky k tradičně ustálené formě poetiky západoevropské, značil však v pomáchovském verši českém nový stupeň vývojový. Po dvou skladbách cyklických, ~,Bouři« a ))Silecll«. pokusil se Sv. Čech v ))Adamitech« po prvé o jednolité epos a užil onoho gemu, jenž ód třicátých let zdomácněl na německé půdě. Byl to episujíci lyrik Mikuláš Lenau, který volnou a pohodlnou formu veršované povídky Byronovy přelil v nový a zrůdný tvar historického eposu. Jeho neukázněný subiektivism odhodil svévolně a samolibě ied102 notu a soustředěnost dějovou, roztřišW epich' příběh na episody, mísil se opětně do vypravování. Refleksivni živly ovládly báseň: dialektické rozhovory, meditační samomluvy hrdinů, ale i polofilosoíické, pololyrické monology básníkovy přerývaly vždy znovu proud výpravný. Lenau, mělký a melodramatick~- psycholog i chvatný a nespolehlivý dělník slovesný, neuměl sepnouti svých skladeb, roztříštěn}'Tch i zevně v krátké zpěvy, ani přísnou logikou fabule, ani zákonem vnitřního rozvoje, a tak spokojil se, syn pokolení tendenčního, s čistě povrchním pcjítkem, jakým byla cyklická idea zápasu člověčenstva proti auktoritě za svobodu myšlení. Současníci a žáci I,ellauovi nepostihli, že zádumčivý melodik lyrick~Tch stavů a krajinných vztahů je v epice čirým diletantem, a tak jeho »Savonarola«, jeho »Albigenští« vzbudili celou školu svobodomyslně reflektujících lžiepiků. Mezi ně řadí se na české půdě vedle učeného skladatele »Labyrintu slávy« i publicista v rouše básnickém, jimž byl Alfréd iVieissner, převyšující Lenaua plastikou výrazu í komposiční přehledností. Svatopluk Čech vstoupil »Adamity« do těchto šlépějí. Jako Lenau neb Meissner rozčlenil děj do kratších romanci přetížených refleksf, v něž rozpadává se čistě mechanická jednota většiny zpěvů. V první polovině básně jsou zpěvy jednolitější, později přibývá rozdrobení děje na menší výjevy, spiaté 'časově a místnč, jakých má zpěv třetí tři, zpěv sedmý sedm. Ve shodě s Lenauem i Čech podřidil výpravné jádro živlům subjektivním: nevypravuje, nýbrž řeční, nezdůrazlluje děje, nýbrž diskusi, nemizí za příběhem, n~'brž řeší 'V něm horlivě vnitřní své spory. Avšak místní a časovou určitostí svého námětu i provedení stojí nepoměrně blíže Lel1auovi než Byronovi; tím předstihuje již roku 1873 nejslavenějšího českého žáka lordova Vítězslava Hálka, s kterým také v zlomkovitých 'prvotinách vešel v zápas oS výsledkem nikterak neslavll}·m, ačkoli v příležitostných veršovaných projevech tehdy i později se na »pěvce lásky, vlasti, přírody« dival značně konvenčně. »Adamité« přebíjejí kteroukoliv lyrickoepickou báseň Hálkovu stejně v psychologii jako v slovni malbě neh v básnické rétorice, neilledíc ani k správnosti plnozvukého jazyka- a k bezvadnosti hutného trochajského verše. Nepoměrně vyšší než záměr kterékoliv veršované povídky Hálkovy jest již umělecký cíl » Adamitú«: tam jed~né 103 pásmo nesložitého děje, zde řada osudů proplétaiicích se nlOtivicky i názorově; tam solipsistický hrdina trpící matným hořem abstraktnfho lidství, zde mnohohll:l.vý zástup drcený v individualisované tragice velkým dějinným konfliktem; tam mnohoslovná a přece beztvárná reflekse zabývajicí se všeobecnými tématy lásky, svobody, sebeurčení, zde rétoricky přiostřené a téměř populárně názorné diskuse o čistě novověkých problémech metafysických a mravních. Touto řadou antités, které vymezuji především vývoiov}- odstup Cechův od Hálka, rozlišena jest umělecká meta obou básníků. Dospěl-li k ní Čech nepoměrně blíže než Hálek, děkuje za svůj úspěch opravdovějšímu a živějšímu vztahu ke skutečnosti, než jaký měli jeho básničtí předchůdci. K. tI. Mácha pronesl kdysi, na rozhodném rozhraní svého vývoje pamětihodné slovo prorocké: »Až Laru v »Mnichu« překonám, obrátím se do Čech a zůstanu se svým básněním navždy doma.« Bolestného, ale i čestného problému toho Vítězslav Hálek jakožto skladatel lyrických eposí'l nerozřešil nikdy; statečn)' hlas, jímž ozval se ve prospěch nároáně konkretního básnictví přímo proti tlálkovi roku ]874 v 1,Umělecké besedě« Josef Holeček, dokazuje, že nejlepším hlavám z mládeže nebyly skryty Hálkovy umělecké omyly. A tu právě přihlásil se k dílu Svatopluk Čech. Opustiv po freiligrathovsky exotické »80uři« záhy abstraktní ideál místní dálkjr a časové fikce, připíná v "Adamitech«, pracovaných s »DěHnami« Palackého po ruce, události své básně k určitému datu, jež nalezl u historika; soustřeďuje všecky děje tak, aby právě vyplnil mezeru několika dnů, o niž mluví letopisec; naznačuje přesně jeviště na divokém ostrově řeky Nežárky a karakterisuje nemnohé historické postavy správně v duchu doby, ačkoliv zájem starožitnicko-dekorační a samoúčelná záliba drobnohledně popisná jsou mu posud cizi. Rozbor původní koncepce ukázal sice, že živly malebně názorné neb:{ly prvky základními; pozorněiší četba básně přesvědčí rovněž, že partie popisně výtvarné zůstávají v menšině proti částem výpravným a hlavně dialogickj'm; i povrchní rozbor kterékoliv hlavní figury doloží, že postavy nejsou karakterisovány kroiem, tváří, gestem, njrurž slovem a heslem. Ale přes to básník »Adamitů,( jest mistr slovesné malby, kterou se promítá intensivní názor zrakový. I když posUllutím těžiska básně nastal odvrat od zálibně popisného a neepicky 104 ztrnulého shluku nahých těl a svítivých skupin, v němž hýří první zpěv, zůstalo v skladbě mnoho místa pro zrakové opojení a pro orgií barevného pohledu. Jmenuji alespoň sytý obraz Adama bloudícího v zelenavém šeru pralesa, nebo divokou a svůdně hrdinskou fresku bělovlasé stařeny táborské, opírající se o mladého, kadeřavého zlatohlávka na voze bitevním, neb onen výjev ryze doréeovské invence, kde do zpěněného kalu bitevní vřavy, ozářené rudým bleskem, vrhá se mužn)' obr Samson s dvěma bělostnými dětmi v náruči. Slovesný malíř, jenž s takovou vervou a rozkoší mísí na své paletě tvrdé a ;>rudké barvy pro mohutné scény, měl nesporně silné zrakové nadání a velmi lÍtočný postřt:h výtvarný. Podobá se však, že vzněcoval a vychovával své oko na malířské lžikultuře makartovské a na falešném osvětlení divadelním, neznaje zápasu moderních umělců o volné slunce, aniž konaje oddaných pozorování pod šírým nebem. Svatopluk Čech hledal již v »Adamitech« souhru atmosférické nálady a dějové intonace: střída dob denních, mračné a barevné výjevy na obloze, světelná a ohnivá dramatika bouře jsou využitkovány co nejvydatněji pro stupňování dojmů výpravných. JarSr a rozkošný ples nah~rch těl a rozpuštěných vlasů konají Adamité v plných proudech zlatého slunce; smyslnou hru milostného svodu zapřádá Sulamit v zeleném přítmí háje, rozsvěcovaném jiskrami lesklých krovek létaiickh brouků; v temném stínu houštiny očekávají Naháči, umdlení po-o žitkem, příchod boje i bouře. A naopak v oblasti temnot: za mlčelivé hvězdnaté nocí prou se lienoch s Adamem o prazáhady všehomíra; rudé ohně tábora husitského protrhuií temnou noc, v jejímž středu tanč.i Adamníci rej rozkoše; divoká bouře zažíhá své nepřetržité blesky nad pozdním bojištěm rozhodného zápasu. Dramaticky vystupňovan~', ale motivicky nezcela piivodní zpěv pátý založen jest dokonce na trojzvuku světelném; v soumraku jeskyně, rozplašovaném pouze matným plápolem pochodně, sbližují své názory teista Adam s 'katoličkou Jitkou; blednoucí zeleň hasne v posledních záblescích západu, když k něžné papežence se blíží rozvášněná žárlivkyně, a hluboká noc spřádá své tiché stíny v okamžiku, když Sulamit .Jitku vraždí. Jenom zřídka ozve se již y y"Adamitech« osudný llázvuk samoúčelné11Q a ryze dekoračního popisu, íenž zastaví děj a přetrhne dialogícký proud. Jsou to nikoliv náhodou partie, připínaiící se k postavě Jitky, léto různorodé a čistě literámÍ figury, neústrojně vklíněné mezi tábor lQ5 adamitský a husitský. Když počátkem třetího zpěvu se Jitka po prvé vynořuje na scéně, rozezpívá se básník do široka a dopodrobna o stroji a kroji spící dívky a nešetří zlatem, drahokamy, perlami, brokátem. Líčení plenu v klášteře, rozpředené v PŮVOdllÍch náčrtcích na mnoho set veršů a v definitivní versi podané dialogickou formou válečné zprávy, přese všecek dramatick.ý spád má dosti času, aby zastavilo se u čapky, »na níž péro strakaté se chvělo", u ostnité přílby, tl pestrého, třepetavého vějíře. A ještě kdyi Adam tiskne na klíně '\'ychladlé tělo Jitčino, neodpustí si básník arabesky dekorační: »něžné tílko její obestírá drahé látky zlaté lupení, květy smaragdové; ručka hílá ze zlatého visí třemcnÍ.« Malebný oslavovatel výtvarného baroku z » Václava z Michalovic«, pozorný starožitník rytířské zdobnosti z »Dagmary«, oddaný mistr půvabné drobnomalby ze "Stínu lípy" se zde - na místech nejméně souvisících s koncepční pralátkou básně - již hlásí; avšak výpravný rétor a refleksivní ideolog brzdí přece vydatně tuto jeho sráznou náklonnost. Rečnickým slohem důrazného spádu a přesvědčivé síly toužil Svatopluk Čech vystihnouti onen hluk a hyb temné a osudné bouře, v němž k němu zahučela podvědomá inspirace celé skladby. Na několika místech básně použito jest všech řečnických prostředků, povzbudivých apostrof, úmyslně zkrácených exklarnací, dramatického stupňování a působivého antiklimaku přímo k tomu, aby verši zadunělu opojení bouří, bitvou, vražděním -- pak vládne nemenší výmluvností mravokárný horli tel Bořek než hrd~' nl1lilista Henoch, biblicky klnoucí kněz táborský než vzdorný Mojžíš, rouhající se nebesť'nn i ve skonu. Aby líčení živelných výbuchů se všemi jeiich zvukovými fanjárami neztratilo ničeho z účinnosti rétorické, vyjímá je Čech zprav~dla ze souvislosti výpravné a vkládá do dialogu řečnicky uspořádaného a připouštějícího další stupňování v replice partnerově. První příval branné vlny táborské ohlašuje Mojžíš a vydráždí tím svůj dav k válečnému rozvášnění. Když pak husitské vozové hradby duní již v bezprostřední blízkosti Adamitů, jest to opět Mojžíš, jenž vítá bitevní vřavu; hned však v prudké antítesi volá své druhy a družky k opojné rozkoši, jako k občerstvení před srážkou. Do důrazné a sebevědomé řeči Henochovy zasazeno jest líčení rozhodného zápasu Adamitů s Tábory, aby tragická ironie nesmiřitelného skeptika mohla stupilovati účin, a tam, kde domudroval studený a resignovan)T fHo106 sof, přejímá řeč a v ní líčení bouře rozhněvaný a výbušný Mojžíš, jenž umIrá s divokým gestem vzbouřence proti nebi. Toť jedno křídlo rétoriky čechovske: řečník, jenž ví, jak přesvědčit, strhnout, udolat posluchače, přebírá úlohu epikovi a nutí jeí, aby se spokojil takměř jen slovesnou malbou, která má hodnotu scéIjick~rch poznámek a režijních návodů. Na vlastní výpravné podání, které jest praosou každé epopeje, nezbývá takto ovšem místa; dějovjr postup touto řečnickou instrumentací vázne a stává se vleklým; objektivní plnost události ustupuje subjektivně vzrušenému podání o odrazu dějů v duších zasažených aneb o výkladu jejích diváky či I'lčastníky. Ale Svatopluk Cech zná ještě rétoriku Jiného rodu, která ani nesouvisí s původní zvukově hudební inspirací básně, ani nemění epického děje v dramatický dialog; ba na(lpak. Jest to záliba vkládati do epopeje dlouhé debaty problémové, jichž postup a seřazení řídí se rovněž parádními pravidly a úspěšnými zvyklostmi tématického plaidoyeru: verbalismus hojně rozkvetlý zastírává pak úzký peň myšlenky zpravidla antiteticky pojaté: umělé stupňování neb opakování motivu mění ty řeči ve virtuosní kusy slovního aranžérství.. Zde rétor staví se do služeb ideologa a problematika, avšak beze skromného vě"' domí o účelné své podřízenosti, takže posléze slyšíme jen vznosnou kadenci hlasu, kdežto obsah uniká. Nikdo si neIibuje v podobné rétorice důsledněji než 'bálSllíkův mluvčí a názorový blíženec Adam. Živá Jitka pohne jej k vyznání náboženského i mravního idealismu, Jitka mrtvá ke skvělé tirádě na počest víry v osObní nesmrtelnost; ještě na hranici musí Adam odříkati krédo deistické, zastřené nadšenou květomluvou - vždy pění se řečnické projevy Adamovy do šíře, neprojevujíce hloubek myšlenkových. Výjimkou jest ovšem mohutný rozhovor Adamův s tlenochem ve druhém zpěvu básně; v něm stoH na vrcholu netoliko myslitel Cech, ale i Cech řečník. Ani později nenapsal již básník podobně skvělé tématicky komponované skladby rétorické, jakou jest tato dialogisace rozporu mezi stařeck)'rm agnosticismem a mladickým idealismem: zde pro tragický spor dvou principů nalezena úměrná forma, již v tomto symfonickém provedení nemá ani proslulý dialog z ByrOllova »Kailla«, Gechova to předloha. :Rečnické prostředky přestávají tu býti přízdobou a stávají se tvarovou nutností: důsledné »s n a d«, ]()7 jež v působivé anafoře se vrací znovu a znovu v promluvě Henochově, jest samou pľabuňkou jeho fitosofickéhonázoru, jako anaforid<é »prAdamité« jsou vrcholem dotavadního tvoření Čechova, že fantasie básníkova, výtvarně bohatá, tvoří plasticky a důsledně, že dikce díla !est duchaplná i uhlazená, melodická i přesná jak v rýmech, tak i v prosodiL Toto přijetí dila dosvědčuje, jak nadšení i kritičtí čtenáři »Adamitů« dali se uchvátiti především právě jejích fugou rétorickou a jak nepochopili, že skvělý řečník poetický zakrývá cosi, co jej sama hněte: vniUní puklinu v komposici básně, která se vynořila v inspiraci jako_ temná, živelná a· dějinná vise a postupně vychladla v některých svých částech ve vynucenou problematiku a strnulý výtvor deskripce samoúčelné. Úsudek, vytvořený o »Adamitech« r. 1874, zobecněl ve čtvrtstoletí následujícím, kdy skladbě nechybělo ani přímých napodobitelú, jak}'m se projevil ua příklad Otakar Mokrý v básnické poučce »Na dívčím kameni«. R. lb97 nedlouho po abrahamovinách básníkových vyšlo první samostatné vydáni »Adamitův«, znešvařené, žel, plitkými :lustracemi Alfonse Muchy, pracovanýÍni bez vkusu a piety. Vítal-li prvotisk >~Adamitů« Jan Neruda, provázena byla tato edice mimoděk stejně horouCÍmi slovy podivu, jež v jubilejní stati o Čechovi .Vl:Iloval prvnímu velkému dílu poetovu Jaroslav Vrchlický. Kar.akte- 109 ] istika jeho, vzniklá ovšem z příležitostného podnětu a nevážící tudíl slov na vážkách kritických, nesmí býti naprosto podezřívána z neupřímnosti, ježto opisuje význam básně, která právě uměleckým záměrům a sklonl'lm tvurce »liilariona« a »Bar Kochby« stála nejblíže. »Byl to hodokvas poesie velkého stilu«, praví Vrchlický, »smělých rozmachů, síly obraznosti, u nás posud netušené a nezvyklé. Čas pozdější ničeho v tom nezmění. Každé pokračování bylo nám vskutku literární událostí. Leccos tkvělo sice v Byronu a velkých vzorech doby předcházející, ale většina byla svérázná a naprosto nová. Smčlost koncepce a mohutný lyrický tok, přesnost, pádnost dikce, lepá, uhlazená forma, dovednost, s jakou mohl básník fanatický bhld šíleJí}7ch fantastů vznésti až v ovzduší otázek metafysických a kosmickýclJ, neobyčejně velké perspektivy všelidské, lokálním koloritem jen zesílené, lví spár na každém verši, bohatost forem v pasážích lyrických a ten kovový, dunivý a zase laškujíci rým v částech docela zpěvných, vůně exotická nad vším -- pravá b á s e ň!« 11G K A PIT O LAP Á T Á . • ANDĚL", "Já BoÍla svého zpodobit jsem chttval, ne jak IlO Semit v jižnlch nocich zfel, než jak mým vlastním tušením se chvíval a v naše soumraky se obláčel. Lee marná snaha vybavit se zcela z pout s dítětem již srostlých těsně tak, než naděješ se, kolem tvého čela zas krouží jordánských těch ptáka mrak-, .Sny palestýnské" lS9ó', Za studentských let míjel Svatopluk Čech každodenně několikrát na schodech v Klementině mohutnou barokní sochu archanděla Michala s napřaženým mečem a s obrovitým štítem, kde zářil hrdý nápis »Quis ut deus?«; s přeplněných oltářů i s kamenných galerií hleděly 'do roztržité pobožnosti mladisrtvého konviktisty celé kůry amlělL'!, kořících se Iiospodinu v náruživých postojích; cestu do Seminářské zahrady po mostě Karlově konal studentík vzrušeným špalírem světců, z nichž mnozí provázeni jsou drobnými i vzrostlýini posly božími a jiní deptají vítěznou nohou padlé anděly. Náboženskoasketická výchova v arcibiskupském konviktě i na piaristském gymnasiu ukazovala podle staré katolické tradice k cherubům a serafům jako k vznešenému symbolu dokonalosti jinošské a přísně varovala i před nenáboženským poznáním í před smyslnou láskou, jež navždy odcizují duši pravdě a milostí božské ._- takto nabýval krásný biblický mytus o pádu andělů hlubokého významu mravního. Když pak Svatopluk Čech se začetl do romantického básnictví, zašuměly nad jeho hlavou peruti andělské znovu opojnou hudbou; zahleděl-li se však hioub do plamenných zraků nadzemských těch zjevů, poznal, že se neocitl ve sboru serafů milujících jen Boha a cherubínů oslněn)'ch nazíráním v otevřené tajemství Ráje, nýbrž že se k 'němu vábně sklánějí andělé zavržení, kteří opustili nebesa pro zemi a Hospodina pro ženu. 111 Kdežto pozdějším romantikům otevřel záhady pekel i ráje Goethe ve );.faustu« a Dante v »Božské komedii«, čerpala starší romantika představy o světě andělů i ďáblů kromě bible hlavně z Miltona; vedou! ke »Ztracenému ráji« zpětné stopy nejen .od Klopstocka, ale i od Byrona. Oba básníci germánští, přeiímaiíce a dopliíujíce demonologii ::lrcimistra poesie biblické, upřeli hlavní zájem k tragickým zjevům an1ělti padlých. U Klopstocka snoubí se soucitný pietism s optimisinem a eudaimonismem věku osvícenského: kající ďábel Abbadona dochází na konec odpuštění a smí se vrátiti k božímu trůnu. Byrou dokresluje v »Kainu« postavu Satana moderním titanstvím a pesimisInem: největší z padlých andělů nechce se smířiti s Bohem, nýbrž hrdě se prohlašuje za jeho protinožce, za princip vzdoru, za sebevědomého vůdce věčné války proti pořádku božímu; tento Lucifer stává se praotcem novověké poesie satanské, která jednou jásá v pokrokovém positivismu Carducciho a podruhé se tmí v pudové mystice Przybyszewského. Současně s »Kainem,< vzniká druhé mysterium Byronovo »Nebesa a země« (1822), jež rovněž zahajuje řadu sourodých děl v básnictví romantickém a rovněž zabývá se odpadnutím anděIú od Boha. Byroll, pilný čtenář bible, sledoval tentokráte Genesi dále než Milton a spojil umně dva plodné motivy: lásku andělů k pozemšfankám II potopu světa; andělé pro lásku k dcerám KainovÝlll jsou sice od Boha zavrženi, ale unášejí své milenky na vzdálenou i1Vězdu, zachraňujíce je od všeobecné zkázy; s;rnové Noemovi, zhrzeni od Kainitek pro anděly, unikají na archu otcovu, aby pluli do prázdné, bezobsažné budoucnosti. Vznešené mysterium »Nebesa a země« má volnou formu melodramatu s hojnými monology. ariemi a sbory, do nIchž básník vměstnal i mohutně drsné líčeni hrůz při potopě; vlastními nositeli dějoyého vzruchu nejsou však ani oba nedramatičtí andělé, ani jejich sentimentální sok lafet, nýbrž krásné hříšnice z rodu T pádu milujících andělů; zato M.oure pokusil se námět téměř vyčerpati a přiblížil jej zároveň co nejvíce vkusu a názoru průměrného čtenáře. V nedramatickém sledu vypravují tři andělé svou lásku i svůj pád: Lea, u níž první anděl, duch smyslný a zvědav~', hledal rozkoš, aby nalezl zatracení, jest náboženská bytost, které dostává se v odměnu zbožštěni a křídel; hrdinský a vznešený R.ubi, anděl svrchovaného poznání, se potkává se stejně duchovou a heroickou Lili, ale oba, jako oběti bezmezného titanismu, hynou v zhoubných plamenech; i třetí anděl Zaraf iest odsouzen pro lásku k pozemšfance Namě ke ztrátě nebeské blaženosti, oba musí, pokud země trvá, nepokojně blouditi a snášeti slasti i strasti lásky _. čtenář však tuší, že Bůh shlížející shovívavě k těmto čistým milencům, se posléze slituje nad nimi a přiime oba do ráje. Smírn~'m tím akordem optimistická skladba konvenčního Moora vyznívá: není viny, jež by nemohla býti odčiněna, není věčných trestU, Bůh jest netoIiko nekonečná spravedlnost, ale i nekonečná láska, a ta posléze odstoupí miluHcímu srdci. Mezi »Nebem a ztťmí«a »Lískou andělů« isou tytéž nepřeklenutelné rozdíly jako mezi jeiich tvůrci, lidsky spřátelenými a básnicky zcela různorod)"mi: kde Jest Byron títanský, jest Moore sentimentální, kde Byronovo podání freskovitě zjednodušuje, nanáší titěrný lyrismus Moonlv nasládlé barvy, kde Byron se inspiruje věčnými rozpory ve vesmíru, jest Moore ochoten najíti zprostředkuHcí řešení; z Byrona slyšíme bouři, z Moora harmonium. Na mladistvého Alfréda de Vigny působilo vedle podnětů z Tomáše Moora a z Chateaubrianda Byronovo mysterium tak silně, že jej podnítilo ke dvěnia skladbám básnick)"m, v kratší »Potopě« zpracoval biblické pozadí, kdežto tragedie scrafinismu, sloučentí s motivy 8 113 Lucifera z »I(aina«, vyplnila ».Elou čili sestru andělů« (1824), již Vigny sám nazývá rovněž mysteriem. Jako ve všech dílech Vignyho, tak ,:iž v tomto prvním rozsáhlém jeho výtvoru, zastiliuje myslitel umělce; idea daleko převyšuje provedení, jehož invence jest chudá, a jehož podivuhodné krásy popisně a lyrické neslučuje v jednotný celek zaokrouhlená stavba přesné \motivace. tloa, and~lská bytost ženská, zrozená ze Spasitelovy slzy, prolité u hrobu Lazarova, nad.ána jest schopností lásky nejobětovnější, která jest ochotna zmařiti vlastní jsoucno, aby bylo pomoženo osobě milované. Eloa miluje toho, jCilž zatížen jest největším hříchem a neštěstím a proto potřebuje největší oběti -- samého Satana, kterému do žil k temné a vzdorné krvi byronské Vigny přimísil jedovaté kapky smyslného rozkošnictví irancouzského; chtějíc ho vykoupiti, propadá .Eloa sama peklu. Vigny vynaložil všecek svúj křišfálny lyrismus, aby v nejvyšších polohách zazpíval c!Jvalozpěv svrchovaného sebezapřeni: není v času, není v prostoru větší slávy než navždy se 'obětovati pro blaho druhého; touto dokonalostí pi'evý-šil padlý- anděl blažené nebešiany; tak může překonati tvor sama Stvořitele. Něhyplný nltruismus »Eloy« došel podivu též II těch, kdož se cítili zmr'aženi příkrým pesimismem básně ~ nikdo nevyjádřil to otevřeněji než Jaroslav Vrchlický, jenž již r. 1875 se ve »fragmentu pekelné homedie« pokusil o pokračování a dokončení skladby Vignyho, avšak spíše ve slohu Danta, Mickiewiczc a Krasiilského než básníka».Eloy«, anIž snad znal Vignyho napověděný a neprovedený úmysl zbásniti konečné vykoupení Satana milostí Eloinou . .Eloa, odpykavši v pekle trest, smí se podle vůle Hopodinovy vrátiti do sesterského kruhu anděW, avšak není připuštěna do bran ráje, ježto vzala s sebou spícího Satana. Eloa raději se vraci do zatracení, než by opustila bytost, kteIOU si zamilovala. Leč tu přísnost Soudcova cítí se přemožena: nejen Elo&, ale i Satan jsou vykoupeni, a hrůzy pekla berou za své. V konečném optimismu a útěšné humanitě stýká se tu český básník velmi těsně s francouzským svým učitelem Viktorem Hugem, jenž ve zlomku »Konec Satanův« podobně řešil odpuštění Satanovi Bohem a proměnu jeho v anděla světla a svobody. Tragický dualism Boha a Lucifera, nebes a pekla, spravedlnosti a vzdoru, auktority 'a rozumu, jejž Byron učinil osou svých mysterii, jest dialekticky překlenut, a v kruhu 114 se poesie vrací k nedramatickému řešení, jakým v Abbadonovi se Kiopstock zavděčil věku osvícenskému. Jako VignyllO »Eloa« i Lamartinův »Pád andělů« (1838) se odvozuje od Byrona, avšak Byronův smutek hrdý a vzdorný proměňuje se u křesťanského spiritu&listy v zármutek pokory a zbožného odevzdání; vše jest zmčkčeno a zženštěno podobně jako u Moora. Látka Lamartinova není naprosto vážena z bible, a málo padá na váhu okolnost, že Lamartine umístil děj do doby před velkou potopou, a že jeho hrdina trpí nevýslovná příkoří od rodu Kainova - celek ziistává výtvorem vzrušené obraznosti básníkovy, jež okouzluje, dokud líčí nevinnost lásky a půvab panenské přírody, avšak odpuzuje, ba uráží, kde hromadí výjevy zla, utrpení, mučednictví. Rek básně, anděl Cedar, zhřeší jako trojice Moorova neb pár Byronův tím, že zamiluje se do krásné pozemšfanky z rodu Kainova Daidhy; jest vypověděn na zemi a musí od barbarských pokrevenců své milenky a ženy snášeti nevýslovná muka'; posléze ztratí Daidhu i děti, hyne sám v plamenech jejich hranice, aby umíraje vyslechl hlas kletby, že dosavadní jeho utrpení jest pouze prvním stupněm jeho očisty, kterou teprve dokoná příchod Spasitelův mezi lidi. Vykoupení, jehož možnost Byran důsledně popřel, Vigny nenapověděl ni větou a Lermontov neustával bráti v pochybnost, bylo pro věřícího katolíka Lamartina úheln:-)'lll kamenem víry, avšak, nehledíme-li k některým krásným rozpravn}'m vložkám, které vedle přirodIiích obrazů zachraňuji dílo, ne\'emká nám postup »Pádu andělova« tohoto přesvědčení: básel1, místo aby letěla k výšinám po serafských perutích, »utkaných z opálů měsíčních a z jich refleksu v krůpějích rosy«, jak pověděno bylo o »Eloi« Vignyho, brodí se po kolena krví, slzami a rmutem trudů a .záští lidských, a čtenář ani si neuvědomuje, že hrdinou jest anděl, lt:da že chvílemi povznesou vzdechy lásky a něhy našeptané v sladkých aleksandrinech srdce nad zemi. V době, kdy stárnoucí a chabnoucí Lamartine dotiskcval »Pád andčlův'<, vznikl~' z dojmů cesty východní, zápasil na rozhraní Orientu a .Evropy, na Kavkaze, mladý a divoký geníus Lermontovův s poslední a nejhlubšÍ versí svého »Démona« (1838). NenI to Lucifer By- , . . ronův, neni to Satan Vignyho, kdo na temných perutích nudy, opo- vržení a zoufalstVÍ oblétá klášterní celu krásné gruzínské kněžny Tamáry, aby, roznítě lásku v jejím srdci, ji vrhl do věčné zkázy, zároveň 8* 115 však aby milováním jejím se očistil - tot sám Lennolltov z dob nejkrutějších krisí životních, kdy hustými temnotami probíjel se ke světlu. Leč řešení, které dal v této konečné versi »Démona« problému Satanovu, nasvědčuje, že světlo se mu kmitalo v dáli příliš nedostižné; })Démoll« jest vášnivý zpěv zoufalého pesimismu. Ve shodě se všemi básníky mysterií o pádu andělů a o vykoupení jich i Lermontov věřil v ženinu schopnost absolutní oběti, která pro milovanou bytost nadzemskou, ať andělskou či ďábelskou, se zříká všeho, domova i země, rodiny i klidného štěstí: jako Ana a Aholibama, jako Lea, Lili neb Nama, jako Eloa neb Daidha, chce též Tamára patřiti Dé11,lOnu cele a zapomenouti slz prolévaných pro ženicha i modliteb kláštera; žádá jm, aby Démon přísahal, že odkládá zlo. Leč tu propuká čern~r zápor zoufalství Lermontovova: touha po vykoupení u Démona prchá; zloba, nepřátelství, nepokoj trvají; princip Zla a Hříchu jsou věčny-. a kyne-li jim na okamžik pohled do říše smíru, následuje za ním v zápětí nekonečné prokletí, na něž příroda zírá s chladnou a vznešenou lhostejností. Lermcntovův Démon Íťst poslední velká postava mezi padlými anděly z dob~y romalltíck\~: oč včtší nei Abbadona Klopstockův, Satan Vignyho neb Cedar Lamartinův! Jediné Lucifer z ByrOl1ova »Kaina« může se s nim měřiti, ale kde anglický lord kreslil ve velkých obrysech vzbouřence myšlenky, tam vyvolal slovansk)! básník z čarovného temnosvitu světélkující bytost rebela citu a vášnivosti. V blízké sousedství těchto polodramatických, pololyrických mysterií postavil Sy'atopluk Čech svého »Anděla«. nBiblický sen« vznikl r. 1874 a řadí se tak přímo k »Adamitům«, s nimiž i vnitřně jest úzce spřízněn. Není zcela pravdě nepodobno, že hledaje v bibli jména pro hrdiny na Nežárce, se Čech horlivěji začetl do Genese, a že mu jeJI šestá kapitola uvedla na mysl Byronovo mysterium »Nebesaa zemI«; také ;>Kain«, jehož ohlasy se v »Adamitech« měrou tak hojnou shledávají, ukazoval cestu k duchovnímu dramatu o potopě světa. »Anděl« rozpřádá nejednu myšlenku metafysicky vzrušených »Adalniťů«; i v něm zápasi fragicky zbožná oddanost do Nejvyšší vůle se vzdorem proti Bohu; i v něm trpká skepse lomcuje zoufale vlídnou včrou, že hospod in jest věčná láska, a nahrazuje ji bolestným poznáním, že přísný Jehova nezná slitování a odchylky od příkré sprav~dlnosti; i rek »Andělá«, jako Adam v první velké epopeji, prožívá 11' slavnou zkoušku svého života v lásce k nevinné dívce. Též slohově ndleží obě skladby těšně k sobě, slučuifť v celek napolo epický, napolo dramatický s prudkým líčením dějinné katastrofy vášnivý důraz filosofického rozhovoru o prazáhadách vesmíru a užívají při tom široce vzdutého výrazu rétorického, jehož skvělé posáže jsou občas přeryty písňovými vložkami. V »Adamitech,<, díle znamenitého rozsahu, jest vše rozvedeno do rozměrú monumentálních, v »Andělu«, lleveJiké skladbě o několika scéllách, básník pouze stručně nadhodil a nedořešil palčivé problémy, docílil však při tom jasné jednoduchosti a vzdušného vzletu. Mluveno analogií: »Anděl« stOjí v témže poměl II k »Adamitům«, jako »Nebesa a země« ke »Kainovi~(, časově, myšlenkově, umělecky. Čr.ch;1v biblicky sen utkán jest ze tří hlavních složek: první jest zrození Anděla ze soucitné slzy Hospodinovy; druhou láska Andělova k pozemšfance, jež přivodí Andělův pád; třetí potopa světa a zachráněni N,)emovo. Motiv první, v podstatě nebiblický, zpracoval nejprve ViR,ny; motiv druhý jest vůbec jádrem andělské poesie u Byrona, M.oora neb Lamartina; Čech přidržel se však zřejmě řešení Byronova, u něhož andělův p,id sloučen organicky s potopou světa. Mladý básník čet;ký, prožívající právě svůj metafysický var a hořečku titanskou, vložil do látky ještě prvek další: Satanův skeptický- odpor proti Andělovu idealismu, a tím přiblížil se oněm mysteriím, kde přiřčell podstatný úkol prokletým duchům vzpoury, Lermontovu spíše než Vignymu. Každý ze základních těch motivů vypIiíuje u Čecha zhruba jeden zpěv, jejž možno nazvati též dějstvím, neboť biblický se:1 má (rlvar scénický; nezdařilo se však básníku, alespoň v závěru básně, rozuzliti dokonale tyto dějové a myšlenkové útky. ;>Anděl« začíná se prologem v nebi. Biblický- řlospodin, jenž u většiny básníků projevuje svou vůli pouze ústy okřídlený'ch poslů, mluví ti Svatopluka Čecha přímo. Jako v předzpěvu »Fausta« tichnou sb'ary andělské, aby sám Bůh pronesl řeč, kterou poeta označuje jako parahasi slov Genese »Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém«. Slohy, jimiž se rozvádí příčina žalu božího, líčí v mocné gradaci stvoření světa se zřetelnou příklonou k biblickému podání a kupí důvody, proč se řlospodin rozhněval na své tvorstvo, hlavně na člověka, hned v prudkém stupňování hlásí se plán pomsty a pokuty. Leč Bťlh Čechův není pouze trestající a mstivý Je- 117 hova Starého zákona; slitování a bolest prorážejí hnčvem Iiospodi!Iuvým. "A TJřec nerad, nerad sahám k meči, velký žal mi srdce rozrýva, nad tvořeni rozkoš bolest větší bořícího ach! mne prochvívá.« Jako Eloa ze slzy Spasitelovy, tak vzniká Anděl ze slzy Stvořitelovy, proIité v lítosti nad světem; Hospodin nazývá jej sám »poslem unylým Boha slitovníka, meteorem lásky neobsáhlé« - nadále však nechce Stvořitel dbáti smilování, nýbrž mínL plně popustiti uzdu svému děsnému hněvu. Chvalozpěvem kůrů andělských prolog se zavírá: umně položené antitése hlavně z oblasti zvuků a hluků kupí se v opojnou hymnu velikosti boží a hučí prudkou řečnickou fugou Had zemí, předurčenou neodvratné zkáze. Nebeský předzpěv, jenž rázem vzněcuje ve čtenáři náladu mysteria, má a chce býti exposicí; jest jí u vysokém stupni dokonalosti. Míra hněvu Hospodinova, která se rozhodla pró potopu země a zmaření hříšného tvorstva, jest dovršena - vše se chýlí ke katastrofě a osud člověčenstva jest zpečetěn. Ale již roste z »krůpěje boží strasti« představitel druhé síly udržující· rovnováhu ve světě Hospodinově -_o Anděl, symbol slitování. Kdo zvitězí, táže se čtenář napiatě, Bůh msty či Bůh milosrdenství? Propadne posléze i tento »unylý posel« všeobecnému zmaru či on jediný bude vyflat ze soudu božího? Zůstane vždycky jen duchem průsvitných křídel či dotkne se též on porušené země a poskvrní se tímto stykem? Invence Vigo_ nyho, již Čech tuto použil, byla neobyčejně prohloubena. Celá skladba měla býti uvedena ve shodu s Genesí a naplněna jejím duchem; šťastně nalezl básník v slovech první knihy Mojžišovyo lítosti I-lospodinově. přiměřenou motivaci pro slzu božskou, aniž jakkoliv musil porušiti dějovou a časovou jednotu. Odvážil se dokonce pojetí bás~ nicky plo~ného, avšak myšlenkově nebezpečného, jehož neosmělili se vloiiti do svých visí nebes ani kniha Job ani »Paust« Ooethllv: v bytosti liospodinově jest dramatický rozpor mezi přísnou spravedlností a soucitným smilováním. Stačily síly mladého básnika, aby rozřešil úkol, l{terý si sám stanovil? Stoji provedení biblického sna opravdu na výši jeho exposice? 118 Jako v »Adamitech« zastavuje také v »Andělu« druhé dějství filosofickým dialogem na čas postup dějový; též zde formulují se názory myšlenkovými protildady dvou postav kontrastních, jakými byli Adam a lienoch; i sem vrhá odlesk svého bleskového světla slavný rozhovor mezi Kainem a Luciferem u Byrona . .Jako hrdina »Adamitů« prchá také Anděl do zádumčivé samoty před společností, která zranila bolestně jeho mladistvý idealism. V divokem pralese pronáší trp": kou samomluvu, jež rozvádí slova Genese )}Ale země byla porušena před Bohem a naplnl;na byla země nepravostí«; monolog ten rozrývá palčivé rány, jež si soucitný snílek odnesl ze styku s lidstvem, Kainovým potomstvem. Z kazatelského patosu Andělova, nanášejícího temné barvy, o nichž bylo případně pověděno, že jejich pesimism má raz až pascalovský, zaznívá básníkova obžaloba světa otroků a otrokářú, jakou kárá val až do pozdních let své okolí: všude podvod kněží, lakota ziskuch1ivců, nízkost rabů, smyslné mámení žen, znesvěcení curazu božího, ale hlavně nenasytná krvelačnost vraždících se jednotlivcův i národů! V Andělovi se hlásí dvojí struna duše Tvůrcovy: přiznává, že tato země zaslouží spravedlivé pomsty, leč přece roní slzu soustrasti s lidstvem. Satan, jenž v této chvíli přichází svésti nebešťana s bezpečné drány boží, chápe se soucitné námitky Andělovy proti přísnému úradku fiospodi110VU a jme se živiti vzdor proti Bohu v )}průzračně jasné« duši Andělově. Dvojí jeho řeč, jíž útočí na pokornou zbožnost okřídleného posla a vyznavače božího, připúmíná skeptickými sv)'mi námitkami jednak Luciferovu obžalobu Jehovy v »Kainu«, jednak vznešená rouhání lienochova v dialogu s Adamem a v monologu při válečné bouři; též mohutná obvinění, vržená těsně před smrtí Mojžíšem ve tvář Jehovovi, ozvou se tu chvílemi. Dvě základní myšlenky přejal Čech ze vzdorného vyznání Luciferova po prvé do »Adamitl1«, po druhé do »Anděla«: Bůh tvoří jen, aby hubil, a dal tvorům věčnost, aby je mohl trápiti nekonečně; obdařil ducha volnou myšlenkou, jež vede k pochybnostem, ale tresce zmarem každé pochybování. Tyto ideje zoufalého titanismu jsou uměle vpleteny do složitého pásma Satanových námitek proti Bohu v »Andl]u«, jež vrcholi několika tra~ickými rozpory: liospodin učinil vesmír ohro111nou mučírnou a přece žádá, aby jej tvorové stále velebili; lstný Demiurgos, který spustil stroj všehomíra, dopřál rozumným tvorům svobody přemýšlení, svo- 119 body vůle, svobody citu, číhá však na chvíli, kdy mtlže se zdrtiti, užívají-li opravdu samostatně těchto vznešených a nebezpečných možností. Svůdce intelektuální přikročí posléze k útoku daleko záludnějšímu, aby otřásl citovou rovnováhou Andělovou a připravil v jeho nitru tJ agickou katastrofu; ze Satanových úst zvídá nevinný Anděl, neokusivší posud ovoce poznání, o vášnivém citu vesměrné lásky, která není jen něhou, rozkoší, zapomněním, ale i pýchou, vzdorem, odpadnutim od Boha. Tímto závěrem, napovídajícím lásku Andělovu k Dýně, zapíná se druhý zpěv do stavby celku, jsa jinak neorganickou vložkou; Satan poté mizí úplně z děje, ba ani slovem nenaznačil Čech v závěru básně dostiučinění Satanovo, když jeho předpověď se zcela splnila. , Nebylo by však správ no souditi, že Svatopluk Čech přenesl z dialektické potřeby do svého »biblického sna« zcela mechanicky velkou figuru pochybovače v témž psychologickém úkonu, jaký má v »Adamitech« neb v »Kainu«; tento Satan není ani řienochem ani Luciferem. Iienoch, žijící ve volné a matné oblasti deismu, hledá vášnivou skepsí a hořečným agnostkismem svého Boha; Satan, výtvor přísného teiS11111, Boha zná, ale vzpírá se proti němu. Jest to tvor spoutaný řetězem vyšší vůle, jenž touží tento řetěz střásti; jest to poddaný, nenáVIdějícího svého vlááce; vznešenější bratr člověka, marně se rouhahcího tlospodinu a nadarmo příčícího se jeho úradku. Lucifer Byronův však jest protinožec Boha, samostatný princip proti principu Hospodinovu, mohutný výraz transcendentního dualismu, po, němž v biblickém světě mysteria Čechova není stopy. Satan Čechův jest jednostrannou funkcí myšlenkovou a mění se proto chvílemi až v neživé schema: jak jest daleko od vášnivého Démona Lermontovova! Pokormi a zbožná slova, jimiž Anděl odmítá první oddíl rouhavě tiranské řeči Satanovy, znějí matně a nepřesvědčují jako naučená a lleprožitámoudrost jinošského idealisty, který posud nepoznal světa. Nelze se zbaviti dojmu školské exhorty, přednáši-li Anděl s prostoduchým důrazem: »Protož němě, s tichou důvěrou otáčej se každý mezerou, již mu Blih v tom stroji vykázal, chraň se toho, co mu zakázal, vůle krásný neobracej dar Bohu na zikor a sobě 'v zmar!« 120 Idealism Andělův není jen neprožitý, ale i vsnu svým výrazem podezřelý. Místo spiritualisticky vzdušného a mravně zdůrazněného obrazu světa dostává se nám mechanického a hmotařského výkladu vesmíru, kde plno šroubů, pístů, hřebů, klínů" kol a zubů: Demiurgos, k němuž se Anděl nadšeně hlásí, není ani antický umělec, který zbudoval Kosmos jako živé dílo souladu a krásy, ani moderní Poeta-$vět ~erudův, jenž zbásnil věčný hymnus z veršů hvězd, ze slok sluncí, z rytmu země; toť studený tovární inženýr, který spustil v »ladném soustrojí nesčíslné hemžení koles«. Když však Satan ohromí mladého rozumáře svůdnou nápovědí i racionalistického živlu, jímž jest vášnivost milostného citu, nenalézá Anděl odpovědi a volá zděšeně pouze clyě slova »Vari, Satane!« Zkouška jeho nevinného a pokorného chembínství nadchází; i tomuto idealistovi stejně jako Adamu z )\Adamltů,( stane se láska k ženě křtem poznánÍ. Třetí, nejdelší zpěv »Anděla«, obsahující jádro skladby, přiklání se těsně k Byronovu mysteriu »Nebesa a země«, příklon a má místy témH ráz parafráze. Motem nadepsal Sv. Čech tomuto oddílu bibiický verš »Vcházeli synové boží k dcerám lidský111«, jejž učení interpreti Genese vykládají trojmo: buď jde o nerovnorodé sňatky synů knížat s dceramí nízkých stavů; nebo o poměr vyvolených Setitů k zavrženým ženám pokolení Kainova; neb o lásku andělů k pozemšt~nkám. Byron a v jeho šlépějích Moore i Lamartine rozhodli se pro v~'klad poslední, rozvedený již v apokryfjcké knize tlenochově, a tonoto pojetí přidržel se také Čech, přejav kromě toho z Byrona co nejtěsnější spojení lásky andělské k pozemštankám s potopou světa. Ve dvou podstatných kusech se Svatopluk Čech uchýlil u Byrona a zjednodušil tím osnovu dějovou. U Byrona jsou dva páry nerovných milenců: anděl Samiasa miluje vzdornou a vášnivou Aholibamu, anděl Azazicl něžnou a oddanou Anu; kdežto serafové nejsou jemněji individualisováni, rýsuji se obě postavy ženské v příkrém a propracovaném protikladu, zejména Aholibamu, pravou dědičkou titanismu Kainova, karakterisoval Byron s nevšedním uměním velkorysé psychologie. U Čecha sklání se jediný nebeštan k jediné pozemšťan ce, Anděl k D~-ně, kteráž se podobá spíše Aně než Aholibamě Byronově a jest dosti zběžIiě narýsována!; zato Čechův Anděl jest zjev plastičtější než oba serafové byronští. U obou básníků unášejí andělé proti vůli boží své milenky ze země 121 ohrožené zkázou do výšin; Samiasa a .Azaziel na jasnou hvězdu, syn Hospodinovy slzy do nadsvětného prostoru mezi nebem a zemí: oni prožili s pozemšfankami již dlouhý román lásky, tento zcela kratičko byl účastníkem snů a vidin nevinné Dýny. Snová povaha lásky mezi Andělem a Dýnou, rychlý spád jejich milování, směs soucitu, žalu a vášně v duši Andělově jsou rysy, jež připomínají spíše Lennontova než Byrona. Dramatické napětí v mysteriu Byronově bylo zesíleno tím, že Samiasa a Azaziel mají v lásce ke krásným dcerám z pokolení Kainova soky z Noemova rodu, o pyšnou Aho1ibamu marně se ucházi fleg-matickj' lrad, po mírné Aně nadarmo touží rozcitlivělý sn'lek Jafet. lrada Byron načrtl několika zběžnými rysy, ale postavu Jaietovu prokreslil s pozornou podrobností jako typ sentimentálního milence, jenž mimo lásku nenachází ve světě smyslu bytí a jenž, nedosállllUV cíle své toul1y, propadá nevyléčitelnému světobolu. U Čecha jest ovšem pouze jediný sok lásky Nebešfanovy, nepodobá se však ani Jafetovi, ani Iradovi, ba není vůbe~ z rodu Noemova. Zobrazoval-li Sv. Čech v samém Andělu mladého idealistu, nemohl opakovati tento typ v jeho soku; kromě toho nemínil uváděti do své poesie znovu povahy, jnkou již v »Adamitech« byl Adamem vyčerpal. Sáhl k oblíbené metodě protikladové a přii:kl Dýně za nápadníka východního krutovládce, plnéh:) moci, pýchy a skvělosti, jejž podle biblického zakladatele Ninive pojmenoval Asurem. Asur chce se křehké Dýny zmocniti násilím, pokládá ji za pouhou koupenou věc; dovršuje ,tímto jemným. šperkem své osbIivé bohatství. Figura Asurova dobře hověla záměrům i sklontlm Čechovým: promítl jí svůj orientalism nádhery, lesku, '~ozkoše; vyslovil v ní svúj odsuáek sebevědomého tyranstvi, jež se 'všemu i 'luH Hospodinově staví v odpor; vztyčil tu proti vděku plnému zjevu ženinu dobyvačné a strohé mužství - lze přirovnati tohoto .Asura k Holofernovi z truchlohry Hebbelovy, arciť pokud možno postavú'psychologickou přirovnání k figuře čiře dekorační. Dějství třetí rozčleněno jest v patero kratičkých výjevů'. V prvním výstupu, jenž poněkud připomíná Cedarovo okouzleni' dřímající Daidhou u Lamartina, vznáší se Anděl nad spící Dýnou, ja'k.Čech pojmenoval svou reky-ni podle jediné dcery Jakubovy. Coprorokoval Satan, stalo se již. Anděl oslněn jest dívčím zjevem, )'Z půle květinou a z pl~le duchem«; počíná reptati nad tím, že i Dýna propadlle hnčvu 122 tlospodinovu; 10Gpi kvítek z jejích kadeří; ale i D~'na jest opojena andělským zjevením svého snett,Druhý výjev jest dialogem mezi Dýnou a služkou její Melchou, jíž dáno lméno po sestře Lotově: zatím co i'Aelcha velebí své paní krásu a sílu Asurovu, bloudí Dýna duchem v nadpozemských končinách, vlasti to Andělově. Asur a Anděl se střetají ve scéně třetí: skoro operně zpívá Anděl o kouzlu uloupeného květu a jeho majitelce, káže květům kolem její hlavy, aby ji písni ukolébaly v sen, když sebevědomě přichází pro Dýnu Asur. Seraf vstupuje mu v cestu, Dýna jásá, vidouc zjev vytoužený, ale Asur nepovoluje nepohodlnému přízraku. výstup čtvrtý přináší rozhodnutí. Anděl zavolán toužebným ždáním osamělé Dýny snáší se k milence, ale varuje ji, připomínaje propast, jež se mezi nimi navždy rozvírá; když však Dý-na nechce uznati, že by je mohlo cokoliv odděliti, prohlašuje Anděl, že pro lásku se zříká nebeské blažeriosti. V zápětí zazní kletba nebes, a pekelný kníže škodolibě dívá se na milence. Poslední výjev obklopuje toto rozhodnutí účinnou dekcrací, opera mění se ve výpravnou hru. Na trůnu v šarlatu a zlatě A~ur, po jeho boku pod rubíny a onyksy Dý-na, koldokola zástupy plesajících dvořanů, jenom výsměchem provázi dvůr Asurův výstražný hlas kárajícího Noema. Ale do výkřiků zpitých rouhačů hučí již vody potopy, a duní ničivé blesky. Anděl unáší s trůnu Dýnu, Asur klesá do vod, lidstvo hyne, a jen cherub hrůzy vznáší se s ohnivý-m mečem nad vražednými proudy. Tři postavy ovládají tyto vzrušené úryvkovité v~Tjevy, Asur, Anděl, Dýna, z nich však Asur nellí mnohem více než statista, jehož deklamace neprozrazují ničeho z individualisovaného nitra této figury dekorační. Zajímavě prohloubena jest povaha Arrdělova: idealista oddané myšlenky ze zpěvu druhého dorůstá ve zpěvu třetím v idealistu oddaného citu. Převrat Andělův proveden s účinnou gradací psychologickou. S rozkoší pohledu na spící Dýnu snoubí se hrůza a stud nad tím, že zrak nebešfanův strhován jest stvořením k hříšné zemi, ale hned ospravedlňuje se Anděl sám pochybností, zda i tato krásná p<>zemšfanka jest poskvrněna vinou ostatního pokolení lidského: soucit prýští jako osvobozující proud z tohoto zmatku citového. Když však uloupený květ Dýnin opojil duši Andělovu, chce se rozenec liospodl~ novy sizy ubrániti lásce; varuje sám Dýnu a výstražně ukazuje k propastem a dálkám, které je dělí. Tragické rozhodnutí nepřichází od Anděla, nýbrž od Dýny. Potud podobala sé Dýna spíše Aně než Aho- 123 Hbamě z mysteria Byronova, byla pasívní a poslušná, trpělivá a snivá; neznala vzdoru proti řádu božímu a resignovaně propadala moci ASDrově. Nyní však náhlým zvratem rozvila se v bytost energickou, která ruší a odhazuje vše pro lásku k milovanému muži, neuznává překážek a zpívá dityramb silnějšího než smrt milováni: }) Ó, nedělí, mflj anděli! mé kisce nezabrání ni smrti stín, ni cherubín ni jeho meče pláni, má láska, hlubší propastí a vyšší hvězdných oblastí, sto tisíc meča přelomi, sto tisíc kleteb ochromí, tisíci zhrdne zákazy, jí smíchem pekla obrazy, zem pfemůže i nebesa a v náručí tvém zaplesd.« Sílou tohoto statečného rozhodnutí ryzí a mravní lásky vyniká Dýna daleko nad ženské postavy, které Sv. Čech dotud byl vytvořil: proti sentimentálnímu pablesku lásky Jitčiny šlehá tu plamen erotické skutečnosti, ale přece míjí kalnou oblast pouhé smyslovosti, v níž Sulamit prožívala marnou touhu po oCOŽ bych se bála? tys se mnou a ruka Páně nade mnou«); Dýna Čechova vzdoruje v pýše milování samému Hospodinu (»myšlenky dvě pohroužené v sebe, jichžto sňatek nezruší ni nebe! «) Po Dýnině a Andělově dialogu vkládá Sv. Čech líčení dovršené potopy: nad vodami nese se koráb Noemův, chráněný andělskými meči, v mlžných oblacích klene se duha, Neo chválí v arše Boha, a cherubové nad korábem zpívají o budoucnosti lidstva, jehož záruka skrývá se v lodi Noemově. Sem, do řečnicky rozvitého zpěvu andělii nó.d archou a do jadrně úsečné modlitby Noemovy v korábě, vložil Čech rysy, jež dodávají jeho skladbě rázu mysteria křesťanského, zobrnujíce potopu světa jakožto součástku božského díla Spásy: Noe neopouští náboženské představy Starého zákona, kdežto andělé přímo věšti po Mojžíšovi, prorocích příští Vykupitelovo. Ačkoliv i v té věci šel Čech za nápovědí Byronovou, u něhož Jafet odkazuje zlé duchy na dílo mučeného .a oslaveného Spasitele, přece v mysteriu českém nepoměrně silněii jest zdůrazněn tento prvek náboženský. stupňovaný i tím, že do děje přímo uveden Hospodin. Naopak vypadlo u Čecha vlastní líčení hrůz světové potopy lllnohem stručněji než u Byrona. Oba básníci vkládají je do úst osob zúčastněných, z nichž některé zkázu země vodami věští, jiné bezprostředně prožívají; v Čechově díle připadl úkol vyprávěti o potopě rozhněvanému tlospodinu, sboru Asurových služebníků, Anděli vznášejícímu se s Dýnou nad vodami. Marně bychom hledali tu divoké patos apokalyptických hrůz, jejichž příchod hlásají v mysteriu anglickém Jafet a sbor zlých duchů; nadarmo bychom u Čecha pátrali po výjevech tak smělých, jakým jest závěrečná scéna »Nebes a země«; vyňav z celého dějství světové katastrofy malý úsek ode dvora Asurova a nepatrnou chvilkovou scénu nad archou, Sv. Čech se předem zbavil možnosti zobraziti s rubensovskou úchvatností hromadný zápas tvorstva se živlem. V posledním výstupu čtvrtého zpěvu Anděl ždá svých někdejších okřídlený-ch druhů, chránících archy, aby mu tam s Dýnou poskytli Íltulku - nadarmo. Žadoní Noema, aby se nad ním a milenkou slitoval· - marně. I obrací se )'1 žalné modlitbě« o rozsudek a o trest k Bohu, od něhož byl odpadl: na začátku skladby nadhozený rozpor 125 mezi !JožskoG přísností a smilováním má býti nyní rozresen. Anděl sám staví ve vlastním jednání proti sobě vinu a lásku, jistí však, že Blih od milenky ho ničím neodloučí. Přísný soud řlospodinův nad Andělem podobá se poněkud trestu, jemuž v Moorových »Láskách andělľi« propadl třetí cherub Zaraf: Anděl nemá býti zavržen v pekelných plamenech, nýbrž kolísaje s milenkou mezi nebem a peklem, mezi 1 ájem a zatracením, pesmí nikdy dojiti klidu: "Nad světem se vznášej bez ustáni, však své paty neotiskni vell, kolem čela hvězd i blesků pláni, v prSOll ráj i peklo zároveň: na rtu vzdechy, v řasách slzy hojné, v čele věnec květů, trni měj, v touze věčné, nikdy neukojné vířivým se letem potácej, padlý anděl, démon v rajském vděku, mezi nebem, zemí věčně věků! « Třebaže jako závěrečl1Ý- sbor skladby zazní týž zpěv andělský, jímž nebešfané na konci prvního dějství velebili Hospodina, přece pointou rozsudku božího »sen biblický« vyvrcholuje. Vigny promítl svým mysteriem vznešenou filosofickou víru ve svrchovanou cenu sebezapíravé oběti; Lamartine vyzpovídal se v rozsáhlé své epopeji z přísně křesťanského přesvědčení o dlouhém trestu, jímž dlužno smýti vinu odpadnutí od Boha; Lermontov v temném démonismu své básnické povídky vypěl hrúzou tiíŠení-, že láska jest časná, kdežto zlo věčné. Svatopluk Čech zasvětil svou biblickou skladbu čistě jinoš~ké myšlence o mukúch lásky, která stále kolísá mezi slastí a strastí, mezi rozkoší a. utrpením, mezi touhou a naplněním ... projevil se spíše mladistvým sentimentalikem než zral0u povahou myslitelskou. Znepokojil Hospodina i Satana, anděly ráje i plémě Noemovo, vody prQpastí i dvorstvo východního krutovládce, aby podal týž výměr lásky, jejž devatenáctiletý Heine v 8. nočním vidění vložil do úst strašidelnému hudci, vystóupivšímu z puklého hrobu: »Díe Engel, die nennen es Hímmels Freunď, Die Teufel, die nennen es H611enleid, Dle Merschen, die nennen es - Liebe/« 126 Spíše duchaplný než hluboký nápad, jímž Svatopluk Čech vyhrotil svůj »biblický sen«, skladbu přímo násilně přetíná. Nedořc~šen ZLIstal nadhozený rozpor mezi božÍ přísnou spravedlJlo~,t~ a s;;uvivavým slitováním; bez odpovědi nechal básník námitky Satanovy z prvé 'čdrazem cestovních zkušeností kavkazSkých, jenž zřejmě spoléhá na původní záznamy turistovy, jsou řady cestopisn}'ch feuilletonů, dop!ilujících se vzájemrJě: do čtyř včtších skupin seřazené l;Upomínky Z Kavkazu«, které vyšly koncem roku 1875 a v prvních měsících roku J876 v »Národních listech«, a tři )lObrázky z Kolchidy«, vydané s pseud')J]Y mem tej)rve r. I H85 v » K věte..::!J«; první cyklus ve změněném sestavení a s novým titulem shrnut byl jako »Upomínky z Východu« r. 1885 knižně a věnován příteli Serv. liellerovi. Sv. Čech zachoval v těchto cestopisných besídkách v jádře chronologický pořad své pouti, kterou přehledně rozvrhl v několik časových a dojmových čistek Učení obou kavkazských měst, kde pobyl delší dobu, Tiflísu a Vladikavkazu, jest jakýmsi oddechem mezi cestovním letem ostatní plavby a jízdy -- pak i vypravovací tón se uklidi'luje, nad stránkami rozestírá se epická pohoda, spisovatel všímá si jednotlivosti, probírá život lidu i povahu městského celku všestrannč, popouští uzdu rozmarnému humoru. I jinak dbá Čech toho, aby čtenář, na jehož sitnici valí se pravý déšt obrazů, b~rev, postav, odpočinul si při leckteré půvabné a tiché episodce, nejáéle a nejšťastněji ve vděkuplné kapitolce "Čtrnáctý gruzínský pluk«. Ale tyto feui1letony, nad jejichž odstavci chvěje se omamně lehký opar nálaáového posvěcení, nechtějí hý-ti pou- 133 hým dojmovým náčrtníkem, podmíněným jen náhodou chvile a opřeným toliko o subjektivní zkušenosti. Spisovatel mínil podati též malé informační dílo o Kavkaze a Kavkazanech a leckde pokusil se látku historickou neb národopisnou vyčerpati; proto zaokrouhloval cestopisné své obrázky zprávami a údaji, převzatými ze spisovatelů ruských i západnich, jmenovitě tenkráte, šlo-li o Učení poměrů, které za jeho pobytu na Kavkaze náležely již nenávratné minulosti, na pf. kdy,ž seznamoval čtenáře s Cerkesy, po nichž jeho. vlastní oko, rozplameněné četbOlI Marlinského a Lermontova, se marně ohlíželo za plavby z Novorossiiska do Poti. Zcela jinak založeno a provedeno jest šestero causerii, kten: poslal Sv. Čech o svých dojmech kavkazských v I. 1874-1876 do »Lumíra« a jež r. 1884 s ůhrnným názvem »Několik obrázkú z Kavkazu., vložil do sbírky ).,Kresby z cest«. Vyjímajíc stať nejdelší »Projížďka gruzínským krajem«, kde se v celku přidržuje slohu ostatních feuilletonů cestopisných, posunuje Čech své arabesky a karakteristiky v sameu blízkost novelistiky: zkušenost několika dnů a někdy í nlzn}"ch míst zhušťuje v jedinou typicKou situaci, poznání četných zástupců téhož národopisného druhu soustřeďuje na význačnou postavu jednu, vše nahodilé krátí, vypouští a potlačuje. Vyhýbá se na míle postupu kompilačnímu, naopak se bezstarostně oddává volné hře své obraznosti, vykoupavší se právě v barvách a žhavém vzduchu dívokého v}'chodu: skoro románová figura starého Adige, Arslana beje, jenž si přichází z Turecka do ztroskotaného rodného aúlu pro smrt, jest právč tclk imaginačním výtvorem jako erotická legenda, kterou si oživil ímeretinský klášter v Mocamethi. I kde vkládá Čech clo těchto b~rvitých obrazů národopisných ukázky starodávně tradice kmenů kavkazský~iI, jest patrna snaha povznésti látku věcně zajÍmavol! k v}'ší zpracování bť:snického: poslední krvavý výjev samostatl1}'ch dějin Svanecic má pud ký dramatický spád; mistrovsky vybrané ukázky z rapsodického eposu turkomanského o bohatýru a pěvci Ker-Dglu, o lIčmž Sv. Čech sám též napsal několik veršů, nezaprou pochopení skutečlIé výpravné poesie. Jmenovitě však prvni z obrázků »Adige« jest spiše skizzou k básnické povídce ),Čerkes«, než listem vytržen}'m z cestovního deníku a doplněll~-m příslušnou literaturou, jak}'l11 nesporně jsou kapitoly věnované Šapsuchům a Abadzechům, postavené v čelo >Mpomínek z Východu«. 134 Je-li znakem básníka romantického, že city svého srdce stále proyází a zesiluje barevnými a světelnými dojmy svého zraku, že pocituJe tím důvěrnější spojení s přírodou, čím její tvary jsou divočejší a méně dotčeny niveluiicí vzdělaností, že zajímá se o primitivního člověka podle stupně jeho malebného svérázu a jeho původností národopisné - pak prošel Svatopluk Čech Kavkaz jako pravý poutník romantickS'. Podle vlastního přiznání vábil Jej Kavkaz »veIikolepostí 5\;é přírody, krásou svých synů a dcer, kouzlem svého tajemství, dřímaHcího v hlubokýCh jeho roklích a úžla.binách« - a troií tento púvab hledal ve všech stanicích a na všech směrech své poutL Do horské přírody kavkazské, kterou pojal toužebně vzdáleným pohledem s paluby lodní neb z pádícího vlaku i důvěrným postřehem pří osamělé potulce a projížďce, Sv. Čech přinášel cit dvoji: jednak pokornou hri'lzu klanějící se nepřístupnému a hrdému panenstvÍ kraje člověkem nedotčeného, jednak též osvobozující vědomí, že v této kvetoucí samotě kyne poslední a nejbezpečnějšÍ útulek srdci neuspokojenému iivotem a odcizenému lidem; první cit přepadal jej zvlášte v liduprázdných končinách Černomořské gubernie, opuštěné Čerkesy, druhý blažil ho při jízdě kyprým a bujným pralesem mingrelským a imeretským. Avšak Čech nesl na Kavkaz ještě cosi jineho a vzácnějšího, (,;ím mohl se pochlubiti málokterý z dotavadnÍch českých navštěvovatelů zemí na Východě: jemnou vnímavost malířskou pro scenerie pi-írodnÍ v každé denllí době a za jakéhokoliv osvětlení. Nestačí mu, aby popsal krajinu podle geologického složení půdy, podle plastiky jejího povrchu, podle bohatství vegetace i fauny, jmenovitě chce-li odli~iti názorně kraj od kraje; jeho zrakové postřehy jsou daleko jemnější a nepostižitelné oku běžného turisty. Nekonečné zahrady, vinice a listnaté lesy v pobřežním Such um-kale, pak divoká a jásavá směsice stromů, keřů a úponkovitých rostlin imeretského pralesa před Mocamethi, posléze ekstase kypívé révy a chmele v houštinách Gruzie zvábily básníka, aby výmluvným a plesným slohem napsal symfonii v zeleni »svěžího, šfavnatého a zářivého tónu«. Stejně horoucně se opilo toto malířské oko stupnicí šedi, mlhovin a par, když nad Vladikavkazem mamě hledal proslulou vyhlídku tamní. Jak pronikavá síla zření propuká v tomto odstavci: )>Viděl jsem na jihu za městem sinavě šedý chaos oblaků, mlhy a páry, zmítající se bezmocnou snahou tvořen{ a hltající y zárodcích své plané v)'"tvory: tu sbalený v těžké, 1&1, ztemnělé mračno, tam zkadeřený jako vlny bHého jezera, onde rozškubaný v lehounké světlé obláčky, zde jako dým se valící, jako kouř se plazící lesnatou horskou úžlabinou. Chvílemi vzedmula se mlha jako plachta větrem, a pod ní objevil se hnědý bok nějaké skály, chvílemi trhala se vzdušná příze v dlouhé vlající cťlry, a mezerami jejich mohl jsem stopovati fantastický obrys kamenného kužele. Slušná to již hora! V tom protrhly se na okamžik převysoko nad temenem jejím, v oblasti nebeské, chuchle mraků a v trhlině zamihl se úryvek zeleného lesa, plnící v té závratné výši úžasem bezděčného diváka, budící v obraznosti jeho rázem představu čehosi ohromného, skrývajícího se za šedivou touto clonou. Ale již zmizel nadoblačný les jako přelud zrakový, a nade mnou nic než pára, mlha, dým a mraky.« Vedle studií v barvě zelené, šedé a bílé čtou se v »Upominkách z Východu« i v »Několika obrázcích z Kavkazu« strany, na nichž proniká slovesné úsilí, zachytiti zvláštní vzduchovou atmosféru, neb odvážiti tón světla a tmy: tak v jiskřivém odstavci, jenž líčí lesklý nádech křišťálové čirost~ na všem za letního jitra v sadech běloključských, tak v sugestivních větách vystilll:jících náhlý vpád nočni tmy do hnědých údoU gruzfnsk};'ch pod černými vrchy a tmavomodrou oblohou za Manglisem. Všecko to uzpůsobuje Cecha neobyčejně, aby horská pásma a temena kavkazská ocl hrbolatého pobřežního předhoří Černého až po výbojně bílý vrchol Kazbeku namaloval nejen v povšechných obrysech, nýbrž 4 v hloubce perspektivy, která se stále měn i. trory pozorované s lodní paluby od Novoľossijska jsou přesně odlišeny od oné obrovské stěny ze sněhu a ledu v blescích asijského slunce, která zaútočí na pozorovatele v oknech Vladikavkazu, nebo od pohoří, jak se za plné dopolední záře zrcadlí v zracích poutníka v samém středu Kavkazu: barvy, světlo, opar, které spolupracují na věčné změně scenerií, prolíi1ají tu mnlebné slovo básníkovo. Chvílemi lze takměř říci, že' v cestopisný'ch těchto obrazech Svatopluk Cech nejen vidí, nýbrž i myslí výtvarně. Klíč k duši města, ať jest to orientálně. složitý Tiflis nebo Zjednodušený a poruštěný Vladikavkaz, hledá v celkov~l11 panoramatě jeho, a na chvatných cestách horami, lesy a aúly svěřuje se svému zraku jako vůdci nejspolehlivějšfmu ... Jakou pochybovačnou a namnoze Ironickou kritiku provádí naopak na př. Neruda v cestopisech svou poučenou inteligenci na dojmech, které mu přinesl letmý pohled! 136 Iined v prvním feuilletonu svých »Upomínek z Východu« vyslovuje Čech požadavek, aby příroda doplněna byla národ(lpisnOll štafáží, a kromě líčení východního břehu Černého moře, odkud hromadné vystěhovalectví Čerkesů vůbec odvedlo původni obyvatelstvo, hoví sám všude tomu požadavku. I při chvatné projíždce Mingrelií, Imerecií a Gruzii po železnici vkládá do popisů horské krajiny malé obrázky národopisné, na lodi černomořské všímá si bedlivě různých typů etnických, a vlastním obsahem jeho delších pobytů v Tiflisu a Vladikavkazu jest přímo soustavné studium národopisných skupin rozličných kmenů asijských, jež usiluje co nejpřesněií odlišiti a co nejbarvitěji namalovati. tIledá své Oruzíny, Osetince, Armény, Peršany a 2idy v bazárech, v krčmách, v jídelnách, v lázních i při pobožnostech, a nasytiv svůj malířský smysl pozorováním iejich kroje a jejich pohybU, zajímá se jako zvědavý národopisec o jejich národní zvyky, shledává jejich tradice, poučuje se o jejich dějinách, ano snaží se zachytiti aleSPoJi drobty jazyka jejich. Ale pestrá směsice plemcn, řečí a věr, kterou Čech si okreslil do svého cestovního dcníku na evropských i asijských potulkách mezi Podvoloscyszkou •. 1 Oděsou, Novorossijskem a Vladikavkazem, Batumem a Ruščukem, liší se podstatně od »růZl11'ch lidí«, jež o čtyři roky dříve zachytil Neruda mžikovou fotografií svého umění, rovněž na pouti východní. Čech provádí svá pozorování vždy s jakýmsi plach}'m (\dstupem a varuje se, aby do pestrého davll se úplně viÍ1ísil, Neruda na;:>pak přimo chtivě a bezprostředně se dotýká bezohledné skutečnosti. Čechův hlavní zájem jest národopisnč malebn}" a tíhne neklamně k etnickým typúm, kdežto Nerudovi nade vše záleží na psychologickém, obecně lidskem obsahu utajeném pod barevně krojovou a zvykovou slupkou. Klidnější Čech spokojuje se pancramatem, k němuž píše folkloristick}" dop! ovod, útočný' Neruda vyichvacuje vteřinové výjevy z nekonečného a v podstatě vždy stejného dramatu lidskosti. Zásadní tyto rozdíly daly by se stopovati i v rysech podružnějších. Na Orientálku pohlíží dobývačné oko Nerudova buď smyslně neb ironicky, jakoby zkušený skeptik vnikal pod hustými závoji a pestrýmí rouskami až k jádru »vččnč ženského«; Cech, jenž leckdy toužebnÝ"l11 zrakem na okamžik se zadíval do poloot(nažených půvabů krasavic kavkazských, zachovává i pod horkou oblohou jihu .sentimentálnost svého vztahu k ženě a stilisuje si Gruzínky zcela literárně podle 137 postav z Puškina nebo Lermontova. I on má humor, avšak mírný, hrav~r, trochu rozpačit}', též on si zaironisuje, ale hlavně jen na účet vlastni, též on vtipkuje, leč bez kritich:ého a posměšného ostří. Z galerie pestrých národopisných typů, jimiž se pyšní Čechovy vzpomínky kavkazské, dva jsou propracovány nejpodrobněji a zároveň postaveny do příkrého protikladu . .Jsou to Čerkcs-abrek, Ilťsmířitelný odpůrce všech křesfanů, mstivec a kl,"velačník, neznající slitování a ohledů, a kozácký plastul1, ruský- řadový voják, zdomácn~lý na Kavkaze a přijavší nejeden mrav čerkeský, prLlkopník vzdělanosti a slovaJ~sk6ho imperialismu aa jih od sedla vladikavkazského a soutť,ky derbclltské. Právě však při kresbě obou těchto typů a při (lčinném jejich kontrastování nevedlo ruky Čechov~; vlastní nepředpojaté pozorování, lJ)'brž slovesná tradice a částečně také zámysly tcndcnčn f. Po nuceném vystěhováni Čerkesů do Turecka, jež bylo dCIsledkem úplného vítězstvÍ ruských zbraní nad Čerkesy r. 1864, osiřel západní Kavkaz od domorodého obyvatelstva úplně. Marně hledali tam cestovatelé malebné a ukrutné bohatýry i vášnivé a smyslné krásky, jei zlJali z básni a povídek romantikú ruských; již náš E. Valečka, kter~r pobyl v Černomořské gubernii v létě r. 1869, byl odkázán zcela na zprávy knižní, když líčil život u Natuchajců, S,apsuchú a Ubrchúv. Stejne se vedlo Sv. Čechovi, který v dopise z Novorossijska matce si stěžuje: »Procházívám se v okolních lesích a horách a vídúlli po příkrých stezkách jezdící Cerkesy v malebném vojenském kroji. s kr-ivou šavlí a štíhlou puškou, ve vlajíci burce; pak sličné Čerkesky s baňatou nádobou na hlavě, scházející k horským studánkám, v dáli mezi lesy vystupující kouř z aúlů, vesnic to čerkeských - .totiž vídám to všechno v duchu, ~eboť o Čerkesích není v horách zdeíší~h a v celém hornatém Kavkazu již ani slechu.« Přes to podal Čech v (1vodních kapitolách »Upomínek z Východu« podle ruských pramenů rozsáhlou a velmi instruktivní stať o rozdělení, povaze, osudeclJ a pádu kmen(t čerkeských a v čelo »Několika obrázků z Kavkazu" položÚ působivou, polopovídkovou črtu »Adige«, y níž zhustil všecku tragiku obestírajici úp1aý rozvrat samostatnosti a slávy čerkeské. S kozáckým plastunem setkal se Svatopluk Čech na kavkazských potulkách nejednou a pozoroval jej, jak uprostřed namáhavé práce kolonisační, tak v divoké volnosti přírodní; i ve spisku Valečkově Učení jsou plastuni podobně. Kdekoliv se Čech zmiňuje o ruském vo138 jáku na Kavkaze, af o řadovém, at o důstojníku, čmí to s krajní sympatií, ba s výmluvným nadšením: též Ha plastuna padlo mnoho svitů z této idealísující z;iře. Opětovně prohlašuje Čech ruský vJ'boj na Kavkaze jednak za přirozený důsledek neodolatelné expansezdravóho ruského živlu na jih a na východ, jednak za blahodárnou, ano spasnou událost dějinnou, která domorodce zachránila zároveň před zhoubnými nesváry a krvavými násilnostmi vlastních samovládců i před ukrutno~ti dobyvatelů mohamedánských, ohrožujících v důsledku své rozpínavosti i jiŽllí končiny Ruska. Dědic panslavistických ,zásad otcových a žák rusofilských našich buditelů nalezl právě zde přílcžitost, aby osvědčil horoucí obdiv pro ruský a tím i slovanský imperialism, jehož úspěch. skládal otevřeně do rukou ruského vojska. »Ku podivu jadrné to dřevo, z něhož se vyřezává ruský voják. tIIedí5-li na něho, poznáš teprve celou sílu, jaká dříme v mohutném pni lípy slovanské a pochopuješ, čím tO,že rozepnouti mohla obrovskou sv oH korunu nad třemi díly světa« - dí Cech v stati )iProjíždka gruzínským krajem«, a improvisace »Čtmáctý gruzínský pluk«, do jejíhož opojného vína kachetinského hází jižní teplá noc vonné okvětni lístky růží, psána jest přímo na počest ruského důstojnictva. Tím cestopisné fcuilletony Čechovy nabývají určité tendence politické a jsou v~írazem rozhodné příklony básníkovy k ruské kultuře, příklony to, již dovršila právě pout černomořská. Svatopluk Čech, který ne dlouho přeIÍ tím v »Andělu« pil z hlubokého zdroje Lermontovova, připial se zde přímo na tradici ruské poesie: »kouzlo sterého tajemstvÍ, dřímajícího v lIlubok)'ch roklích a úžlabinách Kavkazu({, odhalili mu ještě dříve, než vsedl na palubu »CesarevllY«, Marlinskij, Puškin, Lermontov. ' !~uští básníci objevili žasnouCÍ Evropě Kavkaz a rázovitou krásu jeh0 obyvatelstva. Dotud - nehledíme-li ke klasické tradici, kter[l na vrcholy Elbrusu umísťovala Promethea a na pobřeží Kolchidy Argonauty - kmitaly se ve verších západních poetů občas okouzlující hlavy temnookých Čerkesek jako jedna z obětí orientální módě; z ttchto krasavic nejproslulejší jest LeHa, milenka Byronova' »Giaura«, kreslená zjedncdušCIl)Tmi rysy, které zvolna v slovesné tradici poklesly na pouhou konvenčnost: kolikráte po té velebeny byly na Orientálkách veliké hnědé oči gazelí, zkadeřen)' hyacintový vlas, pohyb dokonalé šíje připomínající labuť, malá sněhobílá nožka? Ne- 139 dlouho po prvních kozácich překročili vítězně vody Kubáně též básníci ruští, někteři z nich opěvovali Kavkaz dříve, než se stalo Rusko r. 1829 v míru Drinopolském jeho pánem. V čele jich stojí klasicista Děržhvín a romantik Zukovskii: onen ve vznosné ódě hraběti Zubovu slohem rétorickým a hromadě účinné protiklady, opěvuje spíše přírodu, tento ve vřelém poslání k Vojejkovu zasazuje do rámce mohutné velehorské př1rody malebný a názorný obraz divokého a starodávného života kmenů čerkeských. Oba básníci, Dčriavin povšechněji a Žukovskij osobitěji, dobývají takto nové gubernie slovesné krajinomalbě ruské, která od Lomonosova příliš jednostranně dbala přísné a chladné krásy končin severních. Ale oba ulpívají na několika obecných postřezích, jež epigonům a napodobitelUm stačily, šlo-li o malbu Kavkazu: děsivé hory zvedají zasněžené vrcholy k nebesům, slunce se opírá o ledové plochy, řeky s hlukem řítí se do propastí, orli závodí ve výši s mračny. Za Kavkazem dekoračním následuje Kavkaz 1'0maneskni a proniká - i do vědomí průměrných rusk~-cll čtenářu. O to má zásluhu líbivý a plytký romantik konservativni doby MarlinskijBestužev, který prožil vyhnanství jako voják v Derbentě ve východním Kavkazu a zpečetil svůj osud bohatj'rskou smrti při obléhání tvrze Ardleru II Jekatěrinodaru. Marlinskjjznal dľíkladi1ě Kavkaz a K3vkazany, ač se na ně díval právě jen se hřbetu koně dústojníkova, a vyprávěl o těchto zkušenostech horlivě. Jeho povídky a romány st.oH asi na lírovni jihoslovanské beletrie ChocholGuškovy: naivn~ zkloubený děj jest· namnoze jen záminkou ke kresbě- zjednodušených mirodopisných typů a k mnohoslovnému líčení krajin kavkazských; velké výjevy bojů a lásky, rodinných katastrof a osudných kleteb nepohrdají nejhrubšími efekty; čím falešnější u Marlinského psychologiE', tím patetičtější výraz vášně, citu, rozhorlení. Přímočará technika a látková napínavost Marlinského uchvacovaly také čtenáře z lidu, a to na Rusi i za hranicemi; jeho »Amalat beg« mocně působil na to, že kontrast divokého abreka čerkeského a povahově ryzího Rusa zdo~ mácněl v literaturách, a že za vůdčí motiv duše Čerkesovy byla obecně určována bezor.ledná pomstychtivost, jdoucí se širokým . kinžalem v zubech od krviny ke krvině. Vlastními básnickými vítčzi nad Kavkazem byli však Puškill a Let moutov. Brzy po návratu z nucených i dobrovolných cest v Besarabii, ua Krymu a po Kavkaze r. '1821 dvaadvacetiletý Puškin posílá 140 rříteliRajevskému ))Kavkazského pleníka« a v předzpěvu pravl Pflznačně. že jeho Parnasem se stal pochmurný pětihlavý poustevník Beštaun. V kypivě osobní básni prosycené prudkým lYrismem jest vedle zřejmého dědictví byronského mnoho svérázného vlastnictví PLJskinova. Dvojice hrdinů jest z galerie Lordovy: blaseované vyprahlé srdce novověkého rozervance rozbuší se na chvíli na krásný·ch ňadrecil vášnivé a obětavé ženy, schopné veškerého sebezapření, ale neloztaje ani tu ze svého přesycení a nudy. Puškíll podmaloval protíklač ten etnicky a vložil do něho mnoho z vlastních zkušeností citov}ch: ))zbytečný« člověk milující ilusionisticky ;vzda~ený přelud a odstrkujicí nerozumně blízké štěstí skutečnosti jest nejen Rus, bojuiicí na Kavkaze, ale i blíženec tehdejšího Puškina; krásná osvoboditelka zajatcova, zraněná chimérou lásky marné a neukojené, pojala do své okouzlujicí bytosti čerkeské vedle darů přírodního a původního ženství také ony vlastnosti, jež právě dívčí postavy Puškinovy vyznačuji, vášnivost a něhu, sílu citu i odvahu činu, dar slzí i mohutnost sebepřemáhání; jest skutečně předchůdkyní Taťáninou. Kontrast I~usů ~ Čerkesů, který dotud byl pouze národopisný, stal se v pojetí genia Pu.Škinova psychologickým, ba dostoupil tragické výše: čím jest :>Kavkazský pleník« v podstatě než tragedií duše roztoužené po spasení, ale neschopné přijmouti je? Ruští kritikové shledávají význam básně jinde, v lyrické malbě phudy kavkazské. Rada obrazu, které mladý Rus prožívá v čerkeském zajetí, af jest to večerní poklid v aúlu, at soumrak objímající svahy Kavkazu, at souhra ledových hor a lazurového nebe, at váÍečný či loupežnický vzruch Čerkesův - vše to ukazuje objektivní a téměř klasickou krajinomalbu Puškinovu v prvním rozpuku: Puškin nikde nesplývá s touto divokou a zázračnou přírodou, která jest požitkem jeho zátku a leckdy i úkojem jeho touhy po všem vzdáleném a podivuhodném; jako jeho rek i on sám zůstává Cizincem vůči těmto divům pevných obrysů a teplých barev. Doslov, kterým básník doprovodil svou veršovanou povídku, pokouší se dáti byronskému příběhu lásky na Kavkaze politicko-historickou perspektivu: doba čerkeské slávy jest na sklonku, a na místo její vzchází čas válečného vítězství ruských orlů nad Kavkazem; pěvec odvrací se od opuštěných aúhl, aby hlásal triumfy Cicianova, Kotlarevského a J errnolova; i tento 141 motiv oz}'vá se častěji tl Puškinových mi.sledovníků, mezi nimiž Svatopluk Čech není nejmenší. Pet let po Puškinovi byl Lermontov na Kavkaze poprvé; ale již z toho dětinskélJO pobytu přinesl si k divokým velehorám nevyhladit€:lnou lásku, která se pak za prvního exilu r. 18Ji a 1838 a posléze za vyhnanství r. 1840 a 1841 stupiíovula ve vášnivý cit osudového spří.lnění. Krásně postřehi Bodenstedt, že Lermontov v chlapectví p1ij:l1 do duše vnější, hrubé obrysy přírody kavkazské, které pozdější d'ňvěrný a několikaletý styk s krásami Kavkazu vyplnil jemnými miniaturními podrobnostmi, osobitými barvami a individuálními svity. Od horoucí ódy »l(avkaz« z r. 1830, jejíž každá ze tří slok vyznívá refrénem »rád Kavkaz já mám«, až po památné věnováni »Démona« p~l1é f. 1840, kde vděčným a roztoužen}'m slovem shrnuje své vztahy ke Kavkazu, »země přísnému caru svému«, Lermontov napsal celou serii lyrických básní, posvěccných přírodě kavkazské; jsou mezi nimi kusy tak významné jako »Dary Tereku«, »Kazbek«, »Památce pfttelově« a »Valerik«. Na rozdíl od objektivního Puškina, jenž kresli v zjednodušených obrysech, Lermontov s přírodou kavkazskou splývá, nalézaje v sebe slabším záchvěvu větru v listoví a v sebe jemnějším ~ádechu modré mlhy kolem velehorského vrcholu kus své zjitřené a pyšně zádumčivé mysli; proto zahloubá'\Cá se do všech jednotlivostí nčžných i krutých, do detailů lahodných i nebezpečných, proto odlišuje pTírodopisně 1 zeměpisně, věda, že řeka Darjal hučí v jiném jazyku než řvoucí Terek, a že bílý turban kolem hlavy Kazbeku pranic se nepodobá zasněženému hrotu příšerné hory Sajtánu. Nesčíslná Učeni úsvitu, soumraku a noci v údolích i na zasněžených vrcholech, vždy nové obrazy srázů, bystřin a pralesů, s nevyčerpatelnou rozmanitostí načrtané siluety modrých oblaků, zámků a klášterů na skalách, rozvalených vesnic, které se čtou v »Démonu« i »Mcyrim«, ),Hadži Abreku« i »lzmajiJu bejj«, prozrazují trojí rozdílné pojetí přírody básníkem vášn:vým, smyslným a titanickým zároveií. Jednou - předposlední výjev z »1~maji1a beje« (psaný r. 1832) buď tu nejpádnějším svědectvim - účastní se příroda s nevystihlým soucítěním vnitřního života člověkova, nade vše slastných hodů jeho lásky ... oblak nad hlavou, vonný dech větérku, ano věčná pustina prahorská stávají se druhy milencň. Později - y době, kdy byl definitivně napsán závěr »Démona«, asi r. 1838 -- odvrhl zachmuřený Lermontov ten oblažujfci názor a upadl 142 přímo v jeho opak: zasněžení velikáni tratící se v oblacích pohlížejí v hrdém a neúčastném klidu lla malichernosti vášní a bolů lidských -
  • ředstavuje si »královnu andělských očí a ďábelské duše« tak, jak zpíval o ní Lermontov v smyshlé a děsivé své romanci >: Tamara«, ruské to obdobě tIeínovy »Loreley«. Za noční jízdy gruzínským krajem uprostřed divokých lesů a proudech opojné vůně černého bezu vybaví se náhte děsivě krásné obrazy ze »Mcyri« .které k své i k čtenářově rozkoši znovu rozpřádá. Jako v těchto cestopisných feuilIetonech, kráčí po stopách Lermontovovy poesie i v hlavním výtvoru, zrozeném z dojmů kavkazské pouti v »Cerkesu«. Nedlouho po návratu z cesty východní, ještě koncem roku 1874, jal se Svatopluk Cech ve veršované povídce zpracovávati národoJAsné 1 krajinné dojmy kavkazské, ale i ohlasy ruských poeht První lláčrt jmenoval se »Šapsuch«, a z dochovaného zlomku, psaného v rýmovanych iambech, poznáváme, že básník zprvu kolísal v slohovém pojetí básně. Vstupní verše mají zřejmou intonaci národního epOsu slovanského, ale pak vtírá se do kresby postav jakýsi pazvuk sentimentální, a původní úsečnost ustupuje nepříjemné mnohomluvnosti. Záhy odvraci se Čech od tohoto náběhu; nahrazuje iamb pádnějšími a sevřel:ějšími trocheji, které yša:k leckde ještě volají po dbalém pilníku metrického dělníka; vymycuje již z názvu básně příliš individualisující označeni kmenové a voli obecnější, ale i .srozul11itelnější název );Cerkes«. Počátkem roku 1875 byla skladba hotova a otištěna v »Lumíru«, teprve po pěti letech zařazuje ji Cech do »Nové sbírky veršovaných prací« a r. 1886 staví ji v čelo souboru »Cerkes a jiné básně«, jejž přinesly Nerudovy »Poetícké besedy«, a kde vůbec převládala poesie souvisící nějak s Cechovou výpravou černomořskou a obrážejicí jeho nadšení pro východní a jižní Slovanstvo. Vstup »Cerkesa« Čechova připomíná poněkud první oddíl steinojmenné romance Pflegrovy; dva jezdci, junák a stařík, klušou skalami a úvaly kavkazskými, u Pflegra Čerkesové, II Cecha kozáci. Kdežto však Pfleger vpadá hned do dějového středu, předesílá malebný a rétorický Cech vlastnímu epickému vypravování dosti rozsáhlý lÍvod, založený na rozporu mrtvého klidu osamělé přírody a někdejších rusko146 čerkeských bojtl. Protiklad ten jako by byl vyňat z lyriky Lermontovovy, ale Kavkaz, jak jej líčí starý bodrý kozák v elegické své samomluvě, není již dávno Kavkaz třicátých a čtyřicátých let, který znal básník »Izmaiila beje« a »liadžiho Abreka«. Čech maluje tu obraz svého Kavkazu podle dojmů z r. 1874, týž, jaký obsahují úvodní kapitoly »(Jpomínek z Východu«, komentující právě tuto partii »Čerkesa«. Celá řada zvukových i barevných, přírodních i kultumích kontrastů, nakupených ve zdobné řeči hovorného kozáka, tvoří takřka malebný výklad ke slovům cestopisu »Kraj tento, náhle umlknuvší po divém lomozu válečném, upomíná na pusté jeviště, na němž nedávno odehrálo ;,~~ vel1kolepé, hlučné drama. Zůstaly tu jen kulisy.« Avšak neepický tento prolog nemfjj se zamýšleného cíle: poučné, ba přímo informační podání posledních bojů rusko-čerkeských zastřeno jest tak hustými úponkami přírodní malby kraiiny panensky krásné a zalito tak mocn~-m proudem elegické nálady, že čtenář ani necíti, jak básník nenápadně lozvírá listy dějepisné učebnice, nýbrž mimoděk podléhá vroucnosti poetově, oddávající se úplně lidu i kraji. Po kontrastu tragickém protiklad nižšího řádu. Povahy obou kozáklt isou postaveny příkře proti sobě: stařík životem zocelený sedí pevně v sedle, kdežto mladý jeho druh se sklání zádumčivě a podlomeně pod osobně citovým hořem. A zde teprve navíjí Čech vlastní nit dějovou. Erotický p.řiběh mladšího kozáka jest novou obměnou motivu, jejž básnictví ruské od »Kavkazského pleníka« znovu a znovu umisťovalo do divokých zemí čerkeských: dva příslušníci kmenů rozdílných krví i řečí, náboženstvím a mravem setkají se v krátkém oblažujícím ~pojeni milostném. V tradici byronské bývají pak milenky z rodu smyslných a krásných žen čerkeskýchneb gruzínských a nesou ve žhavém a oddaném svém objetí zhroucen~'l11 neb přesyceným seveřanum nové světy. Svatopluk Čech se v »Cerkesu« přidržoval onoho rázovitého řešení, které Lermontov vložil do episody), Izmajila beje«, I ozpřádaje vložku ruské básně na celé dějové pásmo. Tam vášnivý a neuspokojený odpadlík od rodných tradicí Kavkazu, vzdělaný Čerkes, IzmaJil bej, na kratičký čas očaroval v cizině mladou, něžnou R.usku, ale, pocítiv nudu přesycení, záhy ii opustil a na její okouzlené srdce navždy zapomněl: poměr milenců z »Kavkazského pleníka« jest převrácen. Tím uvaluje Izmajil bej na sebe pomstychtivost ženicha ruso10* 147 vlásčina, bodrého kozáka, jenž prahne po krvi svůdcově. Při prvním setkání v horách kavkazských propouští IzmaiiI žasnoucího kozáka, nemíně užíti své převahy. Sokové střetnou se po druhé, a pak klesá přemožen)T kozák šaškou IzmaiiIovou. Tento trojúhelník přeial Svatopluk Čech věrně: mladý kozák - jeho plavá, nčžná milenka Ludmiía - svůdce z rodu Čerkesů, na kterém junácký Rus musí se pomstíti. Takové rozestavění osob hovčlo dobře národopisnému zájmu Čechovu, neboť mohl velmi výrazně zdůrazniti a kontrastovati kmenové typy, jichž studiem zabýval se na své černomořské pouti. Podal právě ien etnické typy v obrysech, kde Lermontov neb Puškin propracovali individuální dušemalbu do nejmenších podrobnosti. Postavme proti sobě jeho mladšího kozáka a Puškinova »kavkazskeho pleníka«, neb srovnejme jeho Cerkesa s Lermontovovým lzmaji!em bejem "- jaké to rozdíly! Čechův kozák jest běžný dobrosrdečný ruský »plastul1« s kusem idealismu a notnou dávkou mladistvé přecitlivčlosti, pokorný milenec a řádný Slovan, zkrátka průměrný voják řadový. Pleník Puškinův nese v složité a otrávené hrudi své všecko hoře a veškeru rozvrácenost »zbytečn}'ch lidí« ruských z r. 1820; jim básník své pokolení zpovídá a soudí. Ještě větší propast rozevírá se mezi Izmaiilem a Čerkesem. Izmajil bej, předchůdce Démonův, jest osobnost tragická, jejíž hrdá a vášnivá povaha trpí stejně tím, že nedovede vrátiti se k přirozené a příliš primitivní prostotě, jako tím, že prohlédla omyly civilisace a tak zůstává" vždy cizinkou v přírodě i mezi lidmi: cosi z Renéa neb Obermanna tkví jako stigma na čerkeském čele Izmaii1ově, s něhož »smyly sníh a chumelenice a severního nebe chlad barvu jihu«. Svatopluk Čech podává v postavě svého Čerkesa jen a jen kmenový typ »abreka<" jak jej spíše podle dohadů a intuičního proniknutí než podle skutečnosti nakreslil v zhuštěné črtě »Adigc«: čím malebnější krojová a fysiognomická studie, tím jednodušší psychologie této barbarské a pudové postavy. Čerkeský ďábel veršované Čechovy povídky jest málo více než jediná vlastnost vyhnaná do zámezí, krvežíznivá pomstychtivost, rozplameněná záhubou rodného kmene, která udusí v duši každé hnUtí iiné, soucit a lásku, spravedlnost a vděčnost: liadži Abrek jest tu ještě stupňován. Z trojice Lermontovových postav zbývá ještě milenka obou odpovědných nepřátel; právě ji Svatopluk Čech překomponoval nejpodstatněji, ale opětně ve smyslu národopisné malebnosti, nikoliv psycholo148 gic individuální. Lermontov, který v Tamáře, Zarje a Lejle oslavil temnooké a tmavovlasé »hvězdy Východu«, vložil podobiznou mladé Rusky do »IzmajiJa beje« protilehlý ženský ~yp. Kozájk Ifi první setkané s Izmajilem, jehož posud nepoznává, horuje o své nevěstě: »Čerkese! Krásných II vás shledám a přeněžných dcer volnosti: než ?a vášeň jich očt nedám severních očí milosti. Tys bez" lásky! . " Slov smělosti. ni kouzla rtll jsi nezažil; kadeřmi děvy zlafoučkými tys opojen se neblažU, vášnivých přísah dalek byl a oklamán jsi nebyl Jimi ... Jd miloval však! Osud mne přeskvoucí duhou lákal, vedl, bezděky k propasti mne svedl ... Já šfastného již čekal dne!« Dívky tohoto plavého, severského typu plnily od chlapectví erotické sny Čechovy, v nichž bylo více lásky obrazivé než vpravdě osobního zažitku, více etickéideality než skutečné vášnivosti a vÍCe zbožňuiicí vzpomínky než smyslového a nervniho rozechvění; k tomuto typu náležely i obě hrdinky prvních rozsáhlejších skladeb, Jitka a Dýna. Nyní přenesl na místo, které v předloze jeho, u Lennontova, zaujímala kráska ruská, družku svého milostného snění i s celým českým prostředím. »Rusovláska s blankytnýma očima«, Ludmila Javorová, jež nčžné přátelstvÍ s junákem kozáckým vymění za prudkou lásku k raněnému Čerkesovi, je Češka, nesoucí na jemném rtu nápěvy svého vzdáleného domova a v roztouženém oku stesk po neoželitelné vlasti. Ke kozákovi, jejž básník kreslil z plnosti obdivu ke všemu ruskému. a k Čerkesovi, v kterém propuklo romantické nadšení západoslovanskélw byronovce pro llivokou svéráznost necivilisovaného Východu, přibyl Ludmilou představitel třetí národní skupiny: národopisná rozmanitost byl~ zpestřena novým živlem, poetovi nejdražším. Vpracovav obratně do básně cestovní vzpomínky na Metodějovku u Novorossijska, osadu česk)"ch vystěhovalcti na Kavkaze, našel Čech vítanou pří- 149 ležito~t, aby podle své metody kontrastní vrhl do pralesa cizokrajn}'ch dojmů vlídný paprslek domácího půvabu a mezi výjevy vraždění a msty postavil utěšenou selanku. V J avorovi, patriarchovi a vlastenci, zpodobil svého otce, oddaného husitským dumám a tesknícího nad českou národni přítomností; v jeho chudé a přece lahOdné domácnosti s knihovnou a sochou ližkovou oživil leccos ze svého oteckého domu, kde rovněž u téhož stolu sedávalo nadšení s hmotným nedostatkem a pohostinství s prostotou; idyIik, tkvící představami i touhami v dětinských nenávratných letech, hlásí se tu zřejmě. Z tohoto tklivého a lahodného rámce vystupuje Ludmilina světlá hlava harmonicky. Zprvu kreslí ji nadšená zpráva kozákova jako pouhou mistryni slovanského pohostinství, ale vřelost tónu se stuprlUje, a přímočarý Rus oslavuje záhy Češku jako svou vyvolenou nevěstu. Není bez umění, kterak Svatopluk Cech zladil vztah vlídné, pozorné a zádumčivé dcery Javorovy ke kozákoVI pouze do tóniny klidného přátelství: kde kozák horuje, zachovává Ludmila stále laskavou distan:ci hostitelky a kamarádky; pouze, je-Ii řeč o Čerkesech, vzplane náhle její zájem. I do této selanky vpletl Sv. Cech nejednu reminiscenci z ruských básníků. Příchod kozákův k Javorovům připomíná vstup Izmajila beje k ZarH a k jejímu otci; kde přirovnává Lermontovovu Zarju k Peri, tam Čech jmenuje svou hrdinku jednou z d;;v mohamedánského ráje, propuštěnou Risvanem; pů;vabnáj hra rukou i nožek Ludmiliných s koněm kozáckým parafrasována jest podle nezapomenutelného výjevu na konci prvního zpěvu » lzmajila beje«, kde Zarja laská dlaní koně Čerkesova a slovem zachmuřeného jeho pána. Vztah Ludmilin k Javoroví jest obdobou poměru temna k otci v »Hadžim Abreku«, a podle hostiny, kterou vítá LeHa Abrcka, namaloval Cech prosté hody v Metodčjovce. Ale co váží více: náhlý převrat v Ludmilině duši, který obrací úplně směr dějový, zase jest preformován v oné episodě druhého zpěvu »lzmajila beje«. Jako Izmaiil »obestírá mladistvé děvy srdce pel«, tak C:erkesova podivná a nemluvná láska opíjí Ludmilu. Kozák nezná původu změny v chování dívčině a nedovede se ho dohádnouti; trne jen nad odcizením. Než zmizí nadobro jeho pohledům, dává mu s bohem... avšak několik slov na rozloučení, kter}'Uli žádá, aby na ni zapomněl, jest pouze mdlým ohlasem dvou přibuzných ruských scén, jedné, kdy »kavkazský plenik« se loučí s čerkeskou svou osvoboditelkou, a druhé .• v níž lzmajil se odtrhuje 150 od roztoužené Zarje. Svatopluk Cech spokojuje se s dějovým obrysem. kde Puškin a Lermontov překvapuii dušezpytnou interpretací. Klíč a rozluštění erotického příběhu kozákova a Ludmilina podává vypravování Čerkesa, který náhle vstoupí do cesty obou Zl11lknuvších jezdců. »Iiuňatý ďábel« čerkeský jest právě osudným svůdcem Ludmily Javorovy; pro něj odcizila se kozákovi, v lásce k němu rozkv{;;tla a odvrátila se od dosavadního svého světa - ale kinžalem jeho zmizela z hor navždy. Psychologie lásky Ludmiliny a Čerkesovy opětně založena jest na řadě kontrastů, z kterých protiklad milostné touhy a dravé pomstYchtivosti jest nejsilnější. Dokud »abrek" okřívá z rány, má něha vrch, ale ozdravením a návratem sil procitá v žilách krvelačná mstivost --- a zatím co jedna Čerkesova ruka objímá šiji Ludmilinu, vraždí ji druhá blýskavým kinžalem. I~ozpletení motivu jest tedy Jiné než u Lermontova, leč i v milostném dramatě mezi Čerkesem a plavou Češkou naidou se ohlasy písní ruských: Ludmila, která lne k Čerkesovi podobně osudově a bezmezně jako LeHa k Bejbulatovi, omývá a napájí zraněného cizince tak jako krásná Čerkeska »pleníku«; ovšem celou idylu lásky v jeskyni možno pokládati· také za obměnu výjevu mezi Adamem a Jitkou na počátku pátého zpěvu »Adamitú«. Epická pÍile Čerkesovy zpovedi doplňuje a vysvětluje vypravování kozáka mladšího, ale tomuto příběhu milování, vykoupanému v krVI, básník předesílá prehistorii Čerkesovu, která, zhušťujíc tragické osudy celého kmene AdigCtv, uceluje dčjinný exkurs staršího kozáka v prologu skladby. Čerkes \:ykládá, jak a proč stal se divokým mstitelem. Odplutí celého čerkeského kmene do vlnách Černého moře do Turecka tvoří tragické pozadí individuálného osudu »abrekova« -ČCrkes nemsti se pouze za vyhnané své rodáky, ale i za drahou ženu, která utonula na vystěhovalecké lodi ztroskotané bouři blízko rodného břehu. Tu poprvé do skladby, která dotud zpívala krásu prales II , divokost hor, kouzla údolí Kavkazu, zašumí burně příboj Černého moře, a v slovesném malíři ozve se opět auditivní básník bouří mořských i lidských. V prudkém stupňování hučí pak zpěv pomsty před námi, Kavkaz, jenž náhle zestárl, má býti omlazen horkou krví obětí Cerkesových. Nejde básníku o motivaci vražedných činů strašného ,}abreka«; všecky plynou z pomstychtivosti. Jedná se spíše zas o národopisné propracování příběhu, a proto Čech vždy několika rysy 151 kreslí oběti neúprosného kinžálu, Reky a Armény, Zidy a R.usy, vyCerpávaje tak až na dno své znalosti obyvatelstva v Pokavkazí. Čerkesovo dílo pomsty zastaví se na čas v jeskyni Ludmilině. Opravdu jen na čas. Ozdravený Čerkes musí se napíti rozohňuiíciho nápoje, aby dovršil krvavé své poslání. Patetkký výjev posledního zasvěcení Cerkesovavznešenému a zároveň nelidskému úkolu mstitelskému patří k těm vrcholum básnického díla Čechova. kde malíř čl rétor podávají si ruku, kde pod mohutnou iugou tragiky hromadné a kmenové zaniká lyrický vzlyk raněnéhu srdce jednotlivcova. Scéně neubírá významu, že opírá se o předlohu ruskou, opět o motivicky bohatého »Izmajiía beje« od Lermontova. Izmajilova projížďka za }Jodzimního úsvitu, jíž básník zahajuje svou »pověst východní«, vede od teplé ještě mrtvol.y kozáka -...: posměvače do aúlu, kde byl hrdina prožil svou mladost. Jestliže zažehl již lvýšklebek ruského vojáka Uskl II pomstychtivosti v prsou Čerkesov}'ch, rozdmychá ji v divoký plamen pohled na rodnou ves, zpustošenou nepřítelem. Se rtů podrážděného mstitele dere se slavná hrozba Rusům: »Ne, nelze by se kU/len tVtÍřil, dokud z jich bilých kostí rek budoucím věkům v poučení nevztyčí slavný náhrobek a takto f)omstí f)onížení své drahé vlasti f)otomek.« Čechův Cerkes při sahá ruským uchvatítelúm na koranu pomstu ýoprvé, když soukmenovci jeho nuceně se stěhují do tureckého vylmanstvi: »V zemi té, z niž vyštvali nás v bídu, nedopřeill cizí chdtře klidu, pomstě 7.asvětím svUj kinzlíl skvělý živá kanla za SVal ndrod celý! {( Když při bouři černomořské navždy se mu s očí ztráCÍ vše, co milova! y dětstVÍ a V jinošství, kleká Čerkes na skále omývané přlhejelll moře a pomodli v se suru pohřební, obnovuje svou přísahu a tiskne dobytý kinžal k rozžhaveným rtum. Ale výjev na troskách rodného aúlu vyvrcholí tato stupňovaná rozhodnutí. Za mračného dne, 152 kdy na skalách visí mlhy a v oblacích bouře, vydává se Cerkes do drahé dědiny, aby nalezl i hroby předků ve zpuštění a rozvalinách .. , krutá příroda vyhlazuje a vyrovnává vše. Tragický kontrast mezi mírem horské přírody a zhoubou celého národa, zdůrazněný již v prologu básně, jest znovu podtržen. Opět, jako druhdy na pobřeží mořském, provází bouře rozechvění mstitelovo, opět smuteční sura za zemřelé valí se přes jeho rty. A tu před rozvášněnýma očima smyslného orientálce vstává veliká vise, jaká často znepokojovala tvůrčí oLraznost Svatopluka Čecha: příval děsivých a mlživých iantómů,· tvarově nerozeznatelných, mění se v bouři zvuků, ale z této naléhavé a útočné změti čte básník memento minulosti, příkaz etický a vyjadřuje své poznání způsobem ryze rétorickým. "Zdálo se mi, jakby 'každým slovcm stín se zdvihal nad zapadlým rovem, Jakby duchové mých předktlvšec/l z hrobů svých tam v horách, lÍvalech ke mně nocí bouřlivou se chvěli, za mnou houšf a šíř a výš se st/fli nepřehledný, nesčíslný sbor - Jakby letící ta spousta duch/l, Jakby vodopády, vršky hor, celá příroda v úžasném ruchu hřímala mi v /lcho strašný zpěv, volající: krev a krev a krev!«( V zápětí pak vraždí Čerkes ranou kinžálu, »hýřícího bezpečně a jistě v nejkrásnějším místě«, Ludmilu, Slovanku a křesťanku. Avšak poslední dílo »kauly« nevykoná ruka čerkeská, nýbrž dlaň ťí1Skťl. Mladší kozák, poznav v krvelačném vyprávěči svI1dce a vraha své nevěsty, zabíjí Čerkesa, ačkoliv jest bezbranný, dobrou ranou jeho vlastního kynžalu. Čerkes, v němž Čech, dovedší se vmysliti do orientálské etiky pomsty a krviny, oslavil přes všecky sympatie k ruským vitězům, »vzácnou udatnost, nerovný boj za volnost, víru a otčinu«, hyne přece po junácku, a bohat~Jťská duše propuká i v poslední jeho prosbě, aby byl tváří k .Mekce pohřben v plné zbroji s obnažer.ou šavlí; chce očekávati v zarostlém a němém hrobě den soudu lá3 tak, jako přál si u Heina starý granátník vyčkati příchod svého císaře, a jako toužil v básni Čechova mládí Husita na Baltu hleděti do příbojů »s1uvanského« moře, »jsa věkovité slávy české strážce«. Veršovaná povídka však nevyznívá akordem patetickým. Horská příroda, kterou Svatopluk Čech stavěl stále pro její velebný klid do kontrastu ke krvav}'m bojům a pomstychtivým srážkám dvojího plemene na Kavkaze, hází růže jitra do chladného hrobu »abrekova«, a jakoby nic nebylo porušilo přísného mlčení skal a pralesů kavkazských, klušou oba kozáci lesnatými svahy a úvaly dále k Novorossijsku. Jest patrno; v čem český básník se nejtěsněji přichýlil k ruským sv)hn učitelům a v čem šel cestou rozdílnou. Zesílil co neiintensivněji národopisně malebné rysy, které u Puškína a Lennontova nebyfy právě zdůrazňovány, avšak odlišiv své postavy podle jejich krojového, kmenového a zvykového příslušenství, nesnažil se o psychologickou introspekci, již oba byronovcÍ ruští postavili na místo nejpfedněj~í, zobrazujíce v Plellíku i v Izmajilovi krise vlastní citovosti a konflikty vl!zmaiiIu beji« čte se barevná feerie oblaků poIřtých červánky: mračna isou hned fialová, hned hrozivě purpurová a liáhle vyn'lstá nad skalami kouzeln~' zámek, aby v okamžení rozdut hyl větrem; pak zjeví se na západě mraky bělejší nad stín hor a plu.Uce v zástupech jasně a pyšně, zírají, »jak by jim žíti líbilo se věčně«. Opět pohyb v barvě a tak intensivnÍ názor přírody, že se vše mění v báchorkový přelud. Sv. Čech v llČerkesu« dvakráte líčí západ sluneční, ponejprve stručnou narážkou, když Ludmila Javorová provází s touhou po domově kozáka k mořskému břehu; po druhé, když kozáci, 15G zamyšleni nad příběhem lásky v Metodějovce, klušou beze slova úvaly. Ale zda jest to skutečný soumrak na Kavkaze, či spíše běžný obrázek dohasínaiícího večera v kterýchkoliv lesnatých návrších, Hčf-li básník, se skoupou střízlivostí tuto scenerii: »Slunéčko již zhaslo za vrcholem, a zář růžová se s plavou, hnědou vystřídala !JO úbočích kolem. Tm,a již ard na úvalu dně, s obou stran pak husté vršky lesa výš a výš až hvězdné po nebesa černaji se 'divě, posupně?« Vedle krajinomalby lyrické Lermontov ovládá mistrovsky i to, co bylo by lze nazvati krajinářstvím baladickým; myslím děsivé zobrazení přírody, která se svými hrůzami účastní tragických událostí Cl temnou náladou obestírá hrdiny krvavých činů a těžkých vin. Osudn~' tladži Abrek, ukojen v dravčí své pomstychtivosti, přinášl za noční jízdy na koni pod pláštěm uťatou hlavu krásné Lejly kmetnému jejímu otci a blíží se již k aúlu Džematu, kde LeHa prožila dětství. Děs a příšernost čiší z každého nového obrazu: v této noční krajině vše se hrozivě hýbe a vzpíná . ."Cervánky blednou: vlhkem d$'še noc blízká; kraj tmou zamráká. S kavkazských štítů hrozně, tiše jak hadi lezou oblaka; hru nesouvislou provádějí, v propasti dusné zacházeji, v kef trnitý se chytají a na list perly vrhají. Bystřina kalná, šedá bouří; v ní pěna stříká z trávy mdlé a skví se mhou, jíž propast kouří, lak oči hlavy umrlé.« V »Čerkesu« jedno patetické misto volalo po takovém baladic,.; kém krajinářství; myslím výjev, kdy hrdina na rozmetaném pohřebišti otců obnoví slavnou přísahu pomsty a kdy se rozhodne neušetřiti ani 157 Ludmily. Sv. Cech opravdu o něco podobného se pokusil. Den, v němž krvavý úmysl Čerkesův uzrál, namaloval básník chmurnými barvami; nálada »abrekova«, která se od teskné stisněnosti stupňuje až v zoufalství a od zoufalství roste v divokou vášeň krvelačné »kanly«, rodí se netoliko na zneuctěném hřbitově, ale i pod smutečn1m příkrovem mlh: »Den byl mračllý. Kolem skály zasmušile stojí, o jich čela oblak neprůzračný smuteční jak závoj řdsrw !lalí. Nebe zakaleno; hřímá v dáli.« I tato náladová malba, dobře odvážená v tónech a v účinu, jest statická, kdežto Lermontov právě ve svém baladickém krajinářství uchyacuie vzruchem dynamickým. Po uvedených verších zaútočí na čtenáře u Lermontova ihned plnost epická, u Čecha však jest citovaná !'\loka průpravou k elegii, která umnÝ.mi antitésami obtáčí pomysly a pocity tragické. Pak arciť dospívá Svatopluk Čech hrdinského postoje uprostřed krajiny dramatické, avšak -.a to jest pro básnickou organisaci jeho vysoce příznačno - svou velkou syntésu osudu plemenného, jež určí dráhu Čerkesovým činům, nevyjímá ze světa barev a světla, nýbrž z oblasti zvuků; ryzí auditivní typ se hlásí způsobem rozhodným. Lermontovu stačilo pro inspiraci hleděti do letících a barevných mračen, blíženců jeho nepokojného a zářivého ducha 0- Svatopluk Čech čekal, až mračna srazí se h)učně V' bouři a pak promluVÍ 1\ jeho rétorické povaze. Z jejich důrazné řeči vyposlouchal ve svém "Čer1Qsunuje děj mnohem jižněji a vyvolává silnou představu musulmanskt'hfJ života karavanního kolem Erzerumu. Hned z r. 1874 zachovány jsou dva nesouvislé zlomky, nadepsané jménem Tamary, milostné královny Karthvelie a pýchy všeho lidu gruzínského, z jejíž krásy má každá Gruzínka něco vepsáno v pravidelné a vznešené své tváři. I Lermontov, který jménem »nejspanilejši ze všech královen na světě« pojmenoval svou nejslastnější hrdinku, opěvoval Tamaru, avšak v oné démonické obměně, jiŽ jí dala lidová báje. U něho královna, jak »bohyně krásná a bujará, jak démon lstivá a zlá«, vábí k sobě kouzelným zpěvem milence k nočním slastem a pohlíží pak ráno s úsměvem, jak Terek odnáší jejich zkrvácená těla. Čechova básnická poyaha rozhodla se pro Tamaru historickou a ve shodě s tradici spojila" s ní postavu proslulého pěvce Rustavela. Ten, zestárl}' a životem podťatý, jest vlastním hrdinou Čechových zlomků; první jakýsi dialog mezi Rustavelem a jeho koněm, mísí tóny heroické s elegickým vzdechem nad uprchnuvší mladostí, druhý, vyplněný mohutnou malbou zasněžených velehor, rýsuje neurčitě jakQusi báchorkovou visi Rustavelovu, kdy stává se obětí ledového obra." . Dva kratičké iambické fragmenty z r. 1875 »Prorok« a »Motanebbi«. Jejichž společným rekem- jest hadži Omar, navrátivší se z posvátu}'ch míst mohamedánských do rodného aúlu kavkazského, jsou zřejmě variantami téže látky. Co jest zachováno, připomíná druhý zpěv lermontovova· »Izmajila beje«, kde záhadný příchozí za pozdního večera přijíždí mezi rodáky čerkeské. Útržky Čechovy básně maji dosti sytý kolorit východně mohamedánský a v »Čerkesu« neobvyklo~ prudkost krajinného postřehu; jak by se byl děj vyvíjel, zda l'y byl nadhozený konflikt mezi Omarem a stařičkým jeho otcem Achmedem bejem postoupil v popředí skladby, těžko uhodnouti. 159 Po několika létech vrátila se básnická obraznost Čechova ještě dvakráte do kavkazské přírody, nehledala tam však ani pestré národopisné změti, ani krvavých stop dějinného zápasu mezi dvěma plemeny a dvojí vtrou, nýbrž pouze barvitý rámec krajinný pro čistě českou idylu sentimentální lásky a pro právě čechovské rozčarování z přeludu o básnické slávě. Bylo to po prvé, když básník, roztouženě pohlížející do niv své mladosti, psal cyklickou řadu veršovaných p0.vídek "Ve stínu lípy« a mezi domácí selanky vkládal obrázky s pozadím exotickým; podruhé pak, když vypravovatel, účtující v zádumčivé ironii s hodnotou vlastní proslulosti, vybíral z cestopisných i>zápisků přítelových« hlubokou novelu »Sláva«. Jak smutný příběh šumařllv a Annin, tak melancholický osud- Českého byronisty na Kavkaze zasluhují výkladu a rozboru v souvislosti jiné. Zádumčivým epilogem, v němž Svatopluk Čech ještě jedenkráte vrací se silou malebného básníckého slova a s intensitou citového prožití ke Kavkazu, jest lyrická báseň příležitostná z roku 1878 >,Na hrob Havlasův«. Dne 25. listopadu 1877 skonal v Aleksandropoli po bojích u Saganluku jako poddůstojník nižerodských dragounů pětadvacetiletý český spisovatel Bohumil Havlasa, jenž za rusko-turecké války jako nadšený- dobrovolník pospíšil pod orly ruské. O umělecké hodnotě románu Havlasových, »V družině dobrodruha krále«, »Kněz Jan« a »Tiché vody«, pronášeli současníci úsudky nestejné: jedni viděli v nich bezpečné sliby do budoucnosti, obdivujíce se prudké fantasii, jiskřivé vervě a šumivému proudu vypravování, valícího se spádně vpřed; druzí vytýkali historickým románům i společenským povídkám ieho napiO'stý nedostatek studia skutečnosti, nedbalou stavbu, chvatno11 povrchnost v provedení. Zato Havlasova osobnost, která jako hvězdná létavice na krátko blyskla v literárnim životě českém, strhovala oslnivým kouzlem všecky vrstevníky - k lásce neb k pohrdání. Havlasu tísnily úzké hranice českého života, a domácí poměry společenské svíraly jeho dobrodružnou povahu jako pouta. Měl idealistní požadavek volného a stupňovaného bytí a nechtěl s něho sleviti, 1 kdy~ krok za krokem jej odzbrojovala skutečnost a všednost; svůj toužný sen mínil realis(JVati stíij co stůj. Byl často zklamán: ale když o;:,ouštěl Čechy, aby se hlásil jako dobrovolník do bojů protitureckých, nebylo to jen pro zklamání z domova; slovanské rytířské nadšení, které u mnohých 1.0 čechů zt1stáv31o na papíře, pudilo Bohumila Havlasu neodolatelně do bojů, k obětem, na smrt. Proto předčasný a chrabrý skon Havlasův zachvěl mocně básníky českými. Dva z nÍch, Jose! V. Sládek a Svatopluk Čech, poslali za ním po hluboké elegii, třetí, Otakar Mokrý, ve zbožné studii zamyslil se nad smyslem a tragikou jeho osobnosti. Svatopluk Čech ještě po létech vzpomínal mladého druha s pohnutím a umístil jej v náladóvé črtě >,Ještě jeden divadelní vlak« v čelo nočních přeludů, s nimiž se setká v osamělé čekárně roztocké. Sládkova píseň (v »Jiskrách na moři«) má citovou prudkost a výrazovou bezprostřednost improvisace. Bolestně přiléhav~-m způsobem kreslí duchovní podobiznu druha, jenž »přál si umřít rád«, dí-li »byls jedním z nás, jimž osten nepokoje v srdce Ví yt, jejž zlomí hrob, ne čas«. S mužně hořkým smutkem, ale Jakoby se zadrhlým hrdlem mluví o vzájemném odcizení druhů v našem životě, jimž i Havlasa trpěl; avšak s přichylnosti srdce dětského staví proti osamělému chladu ciziny, kde přítel dokonal, jeho touhu po spočinutí v mateřském klíně. Závěr elegie nese v každém slově ražbu sládkovskou. Ani šelest větru na pustém rově ani slova soudruhů z dáli neprobudí básníka; jen té trávě, která mu nad hrudi V7.fostla, buď posláno z vlasti pozdravení! Sládek, jenž z každého zlomku života dovedl vyjmouti jádro ~istě lidské, nepotřeboval ve svém žalozpěvu naprosto malebných přízdob, ani cizokrajné štafáže: jako ;jndy, i tentokníte tkvěla jeho síla v pádné prostotě mohutného citu. Již však O. Mokrý, jehož láskyplný nekrolog sestupuje hluboko pod povrch zjevu Havlasova (v »Osvětě« 1878) uznal za dobré zesíliti dojem liavlasova »života v umírání a života ztraceného« obrazem jeho hrobu v krásné a exotické cizině: »Ať zašumí jemu e~egickým nápěvcm daleké moře, jež omývá kdesi v modré dáli zapomenutý jeho rov, at kolébá jej v těžkém spánku smrti štíhlá palma, jež chýli v zam\ šlení věiiř kyprého listí nad osamělou jeho mohylou, nechť zahraje mu kdesi pod strmou strání Kazbeku hranu rozptýlený brav cinkotem zvonců pošumavských, jimž v· dětinství tak rád naslouchával ... « Překrásná Čechova elegie »Na hrob liavlasův« stojí blíže studii Mokrého než improvisaci Sládkově. Založena jest - úplně v duchu estetiky Čechovy - na mocném protikladu: proti mdlobným poměrům domácím, které básník káře bez miJosrdí trpkou satirou, staví se I-lavJasova touha po plném a volném bytí. Širý a krásný svět, kam příteII 161 Je-bouřliváka ze zotročilého a mrákotného domova hnalo heslo »chci žít«, maluje se široce v druhé, delší čftsti básně. A tu oživuje si Svatopluk Cech v barevné a světelné sytosti všech denních výjevů- Kavkaz, ale l1e již oněmělé hory, jimiž před třemi léty bloudil sám. Ruch a ryk velkého boje za osvobození Slovanstva duní horstvem, mlad)'r druh nadšeně účastní se zápasu - a ve verších prudké gradace nesvítí jen hrot pik, netřpytí se pouze obnažený meč, ale bouří i slovanské moře, hřímá vítězství našeho společného plemene. Náhle tichnou triumfuJíci iamby bitevní vise, která řadí se k slavjanofilským skladbám Čechovým z konce sedmdesátých let, k »tlandžáru«, k básni }:·V buřanu«, k fantasii »Zimní noc«. Hrob Havlasův pod olivou, platánem a cypřišem kavkazského pralesa se zjevuje. Není to osamělý, zádumčivý rov v lesní houšti, jaký opěvoval \V alt \'lhitmann V' rapsodii právě Sv. Cechem tlumočené neb nad jakým se na amerických svých toulkách skláněl náš J. V. Sládek... opět přichyluie se líčení Čechovo k Lermontovu: kdykoliv vyřkneš II Čecha Kavkaz, vždy se ti ozve Lermontov. Tento zavírá podivuhodnou svou elegii »Památce přítele« velebným obrazem končiny, kde odpočívá druh, jenž »moře miloval a stepi tiché«: »1'0 kolem neznámé tvé mohyly modrá se němá ste]), a vznešený stříbrným věncem Kavkaz jl ob,iímá; nad mořem zadumán on ticho dřímá iak velikán nad štítem skloněný, vln kočujícícř1 slyše kolutlíní: a moře černé šumí bez přesllÍrti ..• « Sv. Cech nepředstavuje si hrobu fIavlasova v této prosté, ba klasické velebě; jest to kypivé zátiší květin a keřů, ovoce a hmyzu, které si svítivá polychromie v smyslném opojení vyvolává jako obraz kavkazského pralesa, kde pějí sbory slavíků. Nťlhle unáší pták vzpomínky poetu do dnů jeho pouti Kavkazem, a starý národopisný zájem se plně probouzi. Trojí kmenový typ kráčí mimo rov českého junáka: Gruzínka s náramky na kotnících, karavana velbloudů patřících Arméniim či Tatarům, starý kozácký bojovník, opřený o píku. S elegičností, která rrovází všecky Čechovy projevy lyrické od konce let sedmdesátých, dává s bohem druhu pohřbenému v mládí na Kavkaze, ale právě v zá162 věru znovu jest zdůrazněn základní kontrast básně, volná krása exotického Východu a stísněná mdloba českého domova: »A líp se ti v tom hrobě bezejmenném. příteli, dřtmá v hrdin objetí, než pod laciným veršem, pod kamenem, Jejž snesli by tí z chlubných obětí, jejž vztýcili by u slavnostním hluku a v kUn zas chabou položili ruku.« Svatopluk Čech poklonil se básníkům, kteří, sežehnuti na prahu mužství bleskem smrti, padli na Kavkaze, jako padají za bouře rozkvetlé stromy pralesa v Mingrelii, Martinskému, Lermontovu, Havlasovi. Zdá se, že chvílemi jim i záviděl. Jeho osud byl jiný. Kavkaz zůstal pouhou episodou jeho lidského vývoje i básnického díla, ale. episO:Dobrý skutek«) podvodníkem a zlodějem; hrdina jiné parodie na citlivé povídky vánoční (»Poslední vánoční povídka«) staromládene(;kým pošetilcem, jenž opojen punčcm štědré večeře roztouženě objímá v panické své ložnici voskovou pannu skleněných očí a koudeJných vlasů. A v5ak toto poznání o marnosti všech mladických ilusí, které se rozptýlí jako pára při prvním styku se střízlivou skutečností, neučinilo Svatopluka Cecha rozmrzelým skeptikem a přemoudřelým ironikem, jenž drsně pohrdá světem sladkých přeludů a s hořkou resignací se oodává všední pravdě umoudřelého poznání. Na to jest příliš humoristou, příliš básníkem. Humorista Cech má srdečně rád průměrné lidi i s' jejich nedokonalostmi a bludy, či správněji řečeno také pro ně; 175 vít dobře, že zralé životní moudrosti se dobeřeme teprve, prošli-Ii jsme :l1nohou pošetilostí a hledali-li jsme právě v ní marně své uspokojení a štěstí; učí sebe i jiné shovívavosti tím, že budí pochopení a odpuštění pro podružné úlohy a truchlosměšné episody v lidské komťdii. Nestaví se nikdy mimo všední dav, jímž vyplnil své humoresky a črty, natož proti němu; naopak získává si právo k ironii a k persifliži jiných tím, že nejčastěji ironisuje a persifluje sama sebe, jako právníka i poetu, jako ilusionistu v lásce i v lidumilství, jako romantika ze staré školy i beznadějného panice. A vlídný tento humorista, shovívavý i v satiře, jest pravým básníkem také v próse. Mnohdy na úkor novelistické soustředěnosti, jíž jindy, hlavně v krátkých, ostře pointovaných povídkách (na př. »Jabloň«, »fiorella«, »Duch markýzův«, »filemon a Baucis«, )'Deštník«) dosahuje, jsa v tom soupeřem samého Nerudy, maluje zálibn}'lll štětcem akvarelistovým nad světem reality oblaka barevných přeludů a duhových ilusí, popisuje do široka a sugestivně výjevy a dějiště, jež dávají zapomínati na střízlivost rozumového a empirického poznání; doplňuje skutečnost báchorkou a hmotný prožitek hrou fantasie. Jest z romantiků, kteří by nechtěli, kteří by nedovedli jinak žíti, ačkoliv znovu a znovů je přesvědčuje zkušenost, že iluse jsou párou a dýmem. Proto v četných novelách, psaných po třicítce sotva dovršené, želí Svatopluk Čech s lyrismem tak nepokrytým odchodu mladosti, v níž jediné mělo srdce odvahu a schopnost oddávati se plně romantickému ilusionismu. Stesk ten, jemuž nejvýraznějši formu dála báchorka o signorině Gioventu (»Mne milovat? Ach, již pozdě, písaři můj! Již nehodíš se za švarného milána. Již nejsi hezký: údy tvé pozbyly pružnosti, duše svěžesti, hlas jarého zvuku, oči tvé jsou kalné a vlasy řídnou. Již nejsi k milování, písaři můj! A hleď!, já, mladost tvá, nejsem již také krásnou skutečností; jsem pustý sen, myšlenka člQvěka, jenž vzpomněl si v noci masopustní na ztracenou mladost svou i zavěsil mi tuto slzu do čela a kolem údů cetky své zvetšelé obraznosti, jsem pouhá maškara. Signorina Gioventu, pane, SignorinaGioventu. Addio!«) promítnut jest častěji povídkovým motivem, jak touha zestárlého muže pc kvetoucí dívce žalně ztroskotává: »Strýc« a »řIůl Kašpara SvLteckého« vyprávějí o tom s humorem; jemnoduchá miniatura »Na břehu mořském«, prosycená také nadšením pro politickou svobodu, pokouší se o smírné řešení rozporu; »Výlet do mladosti« rozpřádá 176 tento, i pozáěii velmi oblfbenýmotiv Čechův do široka, obkloPuie jej vděkuplně úponkami mladých vzpomínek, přidává mu významně pozadí drahého Středohoří, ale podle běžného způsobu čechovských arabesek připojuje tež Šlehy satirické a drobnokresbu gemovou, aby v závěru zazněl v mocném akordu zpěvný tón lyrické touhy po ztraceném mládí. Značnějším rozměrem, rozmanitostí složek slohových, zdůrazněním prvku subjektivního tvoří tento příznačný )Výlet do mladosti« takměř přechod k oněm výpravným kusům, iež Svatopluk Čech vyřadil' dodatečně sám ze souboru »povídek a črt« a shrnul jako »větší prósu«. Jest to úhrnem deset prací, rozložených na dobu celého desetiletí: de r. 1871 čili posud do období průpravného spadá rozebraná již povídka »Pan Bolehlav a svět«, uveřejnčná ještě ve »Světozoru«, r. 1873 vznikla »Oblaka«, o rok později novela ».Mezi knihami a lidmi«, r. 1875 přinesl cestopisnou humoresku z černomořské pouti »Kal1obiotika na cestách«, To 1876 mistrovské číslo této skupiny >~Jestřáb contra t1rdlička«, ,r. 1877 vykazuje novelu »Poslední jaro«, za níž v roce příštím následovaly dvě rozmarné práce, »V~Tlet do Chorvatska« a »První starosti«, jimiž se končí dlouhá řada novelistických příspěvků Cechových v »Lumíru«. Po tříleté přestávce objevily se r. 1881 ještě dva výpravné kusy, v »Květech« »liovor Iistí« a v »Osv'ětě« »povídka dle cestopisných zápisků přítelových« »Sláva«. V rozměrnějších svých pracích prosaických Svatopluk Čech si vytkl úkol mnohem těžší než v drobných črtách a arabeskách: malbu společenského prostředí rozpřádal do široka a často stavěl proti sobě v zápletce dramatické dvě různé, znepřátelené vrstvy sociální; v dušezpytném proniknutí jednotlivých význačnčj~ích postav zacházel do podrobností a nevyhýbal se ani obtížnějším problémům, jaké přináší zpytování myslí a srdci moderních; rozmarnými a burleskními jednotlivostmi, odkázanými do episod a do kresby figur podružných, zesiloval tragickou ironii celkového pojetí. Toto vše ukládalo mu všestrannou péči o promyšlenou komposici, která leckdy přesahovala jeho schopnosti umělecké, a též do povídkových ~nec, jenž umírá mrtvicí nad knihou ve své bibliotéce. Jeho zápisky, které mají ráz přísné sebeobžaloby, dostávají se po létech knihovníku na zámku jeho dědiců Václavu Volnému. I on jest milovníkem oblaků a přeludú jako Václav Hrdina, i na něm snadno rozeznáváme vlastní rysy čechovské, leč přece jest utvořen z látky hutnější a reálnější; básník rozložil svou povahu do dvou figur se dopliíujících, do muže činu Karla Smělého a muže kontemplace Václava Volného. Na starém zámku nenachází Volný toliko životopisnou zpověď hraběte Juliana, nýbrž také jeho a Juliinu nemanželskou dcerku Irúnu v portýrově schovance, dívce nevšedního nadání hereckého. Zan1iluje se do ní ještě dříve, než zví o jejím původu, najde odkaz hraběte, který- zaručuje dceři značné dědictví, ale Irena jest nová žena. která svůj osud nachází ve vlastní hrudi a ne v zevnějších podmínkách životních - odmítá i lásku knihovníkovu i otcovo dědictví a odcház~. v hrdé samostatnosti do světa za svý-m uměleckým posláním. Pokrok, jejž Svatopluk Čech učinil při řešení problematického poměru šlechty a občanstva vůči »Oblakům«, jest patrný: proti aristokratické. odumírající společnosti nestaví již občany vykořistované a trpné, nýbrž sebevědomé a statečné připravovatele spravedlivějších zítřků; ač ota zástupcově nového typu, Karel Smělý a Iréna, zůstali v obrysech por:ekud matných a příliš všeobecných, pi;cce cítíme, jak se v nitnl Čechově rodí koncepcé »Evropy«. 180 Na zámku kdysi JuJianově pozoruje Václav Volný zblízka zástup panského služebnictva a úřednictva, arabesek to na obraze šlechtické domácnosti. Všichni ti zřízenci a příživníci prokresleni jsou s láskyplnou pozorností pečlivého genristy a namnoze s humorem; sem tam přerostly figurky ty, na př. staromódní rodina zámeckého správce neb burleskni mluvka a zástěrkář hospodářský příručí, míru episodní. To platí také o zálibných stránkách teple důvěrného líčení, jehož' se dostává starodávnému baroknímu zámku a jeho parku: jak příznivě se liší od vzletné, ale konvenční výmluvnosti, s níž Čech vypráví o švýcarských jezerech a zřiceninách neb o životě pařížském, kde nemrhl se opříti o vlastní zkušenosti! Dětské vzpomínky na venkovská panská sídla vedla 'onde ruku šťastného miniaturisty; takto souvisí povídka :>Mezi knihami a lidrni« netoliko s objektivním románkem »Jestřáb contra lirdlička«, ale i s oběma čistě subjektivistickými zpovťdmi v povídkové formě »Poslední jaro« a »liovor listí«. Nejzasmušilejší »větší prósa« Čechova, povídka »Posledllí jaro« z r. 1877 těží vydatně ze vzpomínek rodinných 1 domovských a slučuje dějové i krajinářské motivy retrospektivní se zádumčivým steskem za ztracenou mladostí, který se u básníka teprve třicetiletého ku podivu stupňuje občas až v tichou žalobu do zmařeného života; temnými rysy kreslí tu vlastní podobiznu, jak ji vídával za chvílí stísnčnosti: nastavil-li si v úmyslu příkrého sebezpytování zrcadlo pesimismu. Nespokojenost s povoláním novinářským, pohrdání básnickou slávou, rozpor se základními zásadami společenskými, blouznivě nesmělá láska okorávajícího srdce k svěží a prosté dívčí bytosti - tol rysy, které převzal Svatopluk Čech z vlastního portrétu pro sentiment~lního hrdinu »Posledniho jara«, churavého, životem zklamaného žurnalistu a někdejšího básníka Pavla, který, předčasně zestárlý a nemoci podlomen přijíždí na venkov, aby tam hledal zdraví a nalezl smrt. Prožívá tedy poslední jaro v tichém venkovském městečku a shledává, že všecko jest v rozbolestňující protivě k jeho rozervané bytosti, nahlúdanc chorobou v samých kořenech: staromodní, šťastná ztrnul()st comácnosti strýcovy a tetiny, malicherné šosáctví okresního hnízda, I souladný a zbožný klid na děkanství, mladé kouzlo neúnavně kvetoucí přírody jarní. Jakmile Pavel vstoupí do mi st, kde prožil část své blažené mladosti, zachváti jej neodolatelně stesk po ztraceném ráji: první, co upoutá jej v ložnici, jest jeho vlastní podobizna z chlapeckých 181 let; pod ní později prožije hořečný sen o divoké a slastné iízdědo slunného kraje mládí a štěstí, odkudž jest již navždy vyloučen. Osnova povídky, úplně soustředěné kolem tohoto spíše lyrického než v)'rpravného motívu stesku za ztracenou mladostí, jest prajednoducM; bez vzrušenější zápletky vypravují se v časovém sledu Pavlovy dojmy z přírody a ze společnosti. Setkává se tu s davem maloměstských šosáčků, které zpodobuje Svatopluk Čech obvyklou metodou genrového figurkářství: vedle žvavého učitele prokreslen z nich jest pozorněii mladý básnický blouznivec Bohumír Vlna, jímž. básník paroduje netoliko někdejši poetické úsilí Pavlovo, ale i vlastní své tužby, dávaje se Vlnovi chlubiti veršovanou skladbou~ o Antaru, látce to, která jej od začátečnického orientalismu až do 80. let stále zaměstnávala. Druhé ohnisko jest děkanství. Tam Pavel poznává ušlechtilého a nadšeného teistu, stařičkého děkana, jenž mezi světem a Bohem neshledává rozporu nejmenšího, kmet sleduje s neutuchajícím dojetím zákonitost v krásách přírody, ale l1epohrdá při tom ani dary pozemskými; postava děkanova vystupuje ještě názorněii kontrastem fanaticky pravověrného a příkrého kaplana. V děkanské zahradě - a toto náladové zarámování zásadních rozhovorů mezi zástupci dVQu' pokolení vrací se později ve )>VácIavu Živsovi« a nejdelším, pátém. čísle »Modliteb k Neznámému« - konají se obsahově pohnuté, ale formou uhlazené debaty Pavlovy s bělovlasým moudrým knězem, v nichž rozvrácený churavec důsledně vyvrací přírodní optimism a útěšnou nauku o předzjednané harmonii, ar mluví se o krutosti člověka k ostatním tvorům, ať o boji o život, ať o zápase společenských tříd. Ale děkanství má pro Pavla ~ouzlo ještě jiné, zde roznítí v něm pt1vabná farská víla, děkanova neteř Cilka, vonným a čistým vd,ěkem sVl-ho mládi poslední blouznivou lásku, v níž erotiku takřka zastírá touha organismu odumírajícího po plnokrevném, svěžím životě. Třetím střediskem dějovým -- a jediné zde učiněn byl pokus o jakousI zápletku a o rušnější dějový spád - jest rodina přivozníkova, společenští to pariové, všemi zavržení. Převozník, kořist nelidského lichváře a zároveň obět bezmezné lásky k ženě, pro niž přestupuje zák'on, vábí Pavla, skrytého socialistu a revolucionáře proto, že se nadobro rozešel se společností a že našel odvahu žíti ř>0 svém přesvědčení. V tomto pocitu bratrstvf Pavel si umíní býti jeho dětem dobrodincem á ochráncem; když pak vypukne povodeň a unáší převozniUl2 kovy dítky, nasazuje Pavel svůj život, o kterém ostatně ví, že ho jest na mále a hyne v proudu i s dětmi. Zde Svatopluk Čech dosti ojedillěle v novelistickém svém tvoření, pokusil se rázně vykročiti ze začarovaného kruhu svého snílkářského, blouznivého sobectví, jež jindy odcizuje se světu pro svůj žal a svou dumu, pro svťti stesk za mladostí a pro svůj pocit neuznání - vyšší a plodnějšÍ než to vše jest obětovati se za jiné a vykoupiti se vědomím činu z hrůzy marnosti. Tímto kladem vúle končí se sentimentální povídka, v níž nadarmo se pokoušel epicky mdlý vyprávěč zastříti pohodlnou vadnost skladby teplou drobnokresbou postav, vřelým líčením jarní přírody a zajímavými debatami iilosofickými a sociálně reformními, poukazujícími mimoděk již k nedaleké »l:vropě«. Subjektivní živel zas~řel nadobro výpravné jádro novely »tlovor listí«, kde v celek nepříliš pevný setkáno několik motivů běžných v Čechově novelistice; výsledn{ dojem rozkolísané skladby, kde vydattl~ použito tvaru vypravování rámcového, jest spíše lyrický než POvídkový. Výletní společnost ocitá se v hlubok{>m lese a naslouchajíc ieho šumu, přemítá o tom, co ten hovor listí znamená. Mezi v~edními členy společnosti, kteří se prostod.uše účastní rozprávky, určitěji se r)"snU dvě nevšední postavy, !tichý vychovatel, skrytý to básník, a slíčná poetická šlechtična; oba dobře chápají hovor listí, vykládajíce si jej jako šept tajemných bytostí ve vesmíru, našemu poznání nedostupných; jest patrno, jak se v romantickém tématě líbilo básníkovi, jehož koncepce často temenívaly v dojmech auditivních. Vychovatel, vyzván společností, vypráví hrůzostrašn~' příběh svého přítele Stanislava, jejž po milostné tragedii dohnalo chmurné ševelení lesa v ponuré končině až k šnenství; povídka sama, vymykající se rozměrem a intonací z celkového rámce, předvádí Čechovy cestovní zkušenosti na moravském Valašsku a řadí se k cestopisn~'m obrázkům novelistického zbarvení, v jak~'ch si spisovatel počátkem osmdesátých let liboval. Vychovatel nevzbudí u komtesky pouze zájem, ale i náklonnost, a mladistvá, rozmarná šlechtična, naldoněná k příjemné poetisaci skutečnosti, prožívá s ním dobrodružství, které podle Čechovy psychologie lásky nedospívá nad první akordy citového sblížení a tklivého opájení přítomnosti - intelekt, smysly a vášně zůstávají neprobuzeny při těchto preludikh skutečné lásky. Leč tyto schůzky v lesní samotě, kde s komteskou a preceptorem hovoří listí stromů, byly pro vychovatele sice 183 hlubokou opravdovostí, kdežto pro urozenou a rozmarnou dívku toliko mělkou, nezávaznou hrou, - jako se náhle setkali, tak náhle se navždy rozcházejí, ona bez silnějšího dojmu, on s nezace1itelnou ranou v srdci. Tento bolestný ilusionism lásky, kterou Svatopluk Čech podle svého oblíbeného schématu pojal jako blouznivý vztah závislého občana ke krásce nedostižné rodem i jměním, jest pro Čechovu prósu velmi příznačný, stejně jako jiný rys jeho erotiky; to, co by pro jiného psychologa vztahů mezi mužem a ženou bylo sotva předehrou lásky, plach~ a toužebne snění, kde se nedotýkají rty a ruce, nýbrž jen tuchy a touhy, stačí hrdinům jeho, aby se vrylo jako nesmazatelný osud 'do duše a naplnilo ji věčnou melancholií. Ojedinělé místo mezi větší prósou Čechovou, jež jest obsahu většinou vážného, ba chmurného, má črta "První starosti«, trpící zřejmým nepoměrem mezi značným rozsahem ~nepatrným obsahem. Velmi jednoduchá jest humorná zápletka její: zatím co ušlechtilý vdovec bodrého statkářského typu pan Velímský se stará o to, aby uvedl do svť:ta SVOl: dospívajíci dcerušku Jarmilu, jest ona znepokojena starostmi o to, aby otce konečně vysvobodila ze životního osamocení a s chutí přijímá pomocnou ruku otcOVé1, přítele, malíře Lešana a s jeho příspčním svede otce se svcu vzornou vychovatelkou, činíc z nich š!astný párek. Do humoresky, kterou protepluje pohoda venkovského statkářstva a ozařuje jasný vučk dívčího rozkvétání, vpletl Sv. Čech mnoho ze sV~'ch drahJ'ch vzpomínek, na Vrané, na výlet na Skalku a vůhc na české Středohoří, kde se »První starosti«, podobně jako pozdější »Výlet do mladosti« odehrávají; jiná, nadobro neorganická součástka práce lehce improvisované, vyprávění malíře Lešana o dojmech z Východu a jmenovitě o kráse žen arménských, řadí povídku v blizkost Čechových novel cestopisných. Chloubou výpravné prósy Čechovy jest nejdelší práce, zařazená m~zi »Povidky, arabesky a humoresky«, tragický románek prodšený j~mným humorem, »Jestřáb contra lirdlička«(. Všecky přednosti Cechova povidkového umění shrnuty jsou v této vděkuplné »J)Ovídce z registratury«: pod objektivně přesvědčivým obrazem uzavřené společenské skupiny uhodne pozorný pohled osobní vzpomínky a zkušenostI vypravovatelovy zvládnuté uměleckou rozvahou; právnický rámec obepínající rodinnou katastrofu hrdličkovskou, není díisledkem 184 o~llornického zajmu, nýbrž prostředkem zvýšené lidumilné tendence auktorovy; staropražské ovzduší, vystižené s vděkem a se zálibou s~dečného genristy a s t1zkostlivou pravdivostí mistra drobnokresby, dopouští přece, aby se občas rozevřel výhled do venkovského, uklidňujícího světa, který pisateli i čtenáři jest místem oddechu a potěchy; tragický zápas ziskuchtivé a tvrdé ničemnosti se slabostí vůle nedostatečně vyzbrojené k bojí o život pojat jest sPÍŠe básnicky než mara1ístně jako bolestný spor příliš jemného a odumi"rajicího starého režtinu s dravčími pudy 'bezohledného plebejství, čímž všem postavám odňata jest zjednodušujíCÍ strohost, jakou je vyzbrojuje příliš určité a naivní rozdělení světla a temnoty; nad celkem, jenž přes naprostou zkázu nehrdinského hrdiny nevyznívá zlozvnkem, vznáší se lehounkýnl letem jenmoduchý humor, podobný onomu molu, něžnému motýlku registratury s křidélky z nejtenčí papírové třísně,posypanému nejjemnějším foliantovým prachem, jehož jeanpaulovskou chváln zpívá rozkošné úvodní slovo, plné shovívavé moudrosti a nevinného šibalství. )Jestřáb contra lirdlička« byl původně označen jako první článek cyklu »povídky z registratury«, z něhož zůstal kromě plánu pouze duchaplný úvod s ústřední myšlenkou plnou vtipné ironie o tom, jak živ"s' člověk může se státi pouhým fascikulem právního archivu advok3tova. Povídka, vyňatá prý »ze zápisků přítelových«, pojí se takto - naznačuje to jistou měrou již název její - k oněm pracím mladosti Čechovy, jež se opírají o zkušenosti advokátní, k »ŠíIenCÍ«, k ».Jabloni«, k >,Ubohéillu věřiteli«, k »Napoleonovi« a k »Signorině Gioventu« pod katastrofou právní hledá se lidská tragedie. Zámecký inspektor ve výslužbě, pan Hrdlička, upadl do spárů sprostému lichváři J estřábovl, hanebné to stvůře měšťáctví, narýsované s mohutnosti až karikaturni. S věcnými znalostmi právníka do procesu výtečně zasvěceného, se s0ucitem pravého lidumila, jenž postřehuje také nedostatečnost zákonné ochrany dlužníků proti lichvě, s názorností přesného pozorova1e]e, ale nesporně také s účasti člověka, který na vlastní kůži prochil dráp vydřiduchův, Svatopluk Čech sleduje, jak se pan Hrdlička zaplétá beznadějně do léček Jestřábových půjček a směnek, jak zadlužuje svou pensi, jak propadá exekučnimu řízení, které od dražby nábytku a jiných cenných předmětů se stupňuje až k pouličnímu či kapesnímu zajmu, po němž ubožákovi nezbývá než koupiti si bambitku a zastřeliti se v hotelu. 185 Nízkost lichvářova, jež sahá i na děti Hrdličkovy a nejlepší z nich krásnou a statečnou dcerušku Julii si vyhlíží za obět nejen svého vydt:račstvi, ale i svého smyslného chtiče, roste před čtenářem v gradaci nezvykle působivé. Bylo-li by nemístno, srovnávati tohoto studeného vášnivce zla v klamavé škrabošce šlechetníka s obdobnými postav3.mi lkhvářů a lakomců Balzacových, možno plným právem postaviti tohoto Jestřába hned po bok příbuzných figur Dickensových: jak z genrových rysů, anekdotických drobností, hrubých kriminálních udáni, mal~'ch licoměrnosti a odporných brutalit vzniká tato nadživotní. a přece pravdivá obluda; jak v některých výjevech cituplně a v jiných humoristicky od ráži se od ní její trpíci okoIi zpodobené se soucitem a shovivavosti; iak osvětlují půvabné vložky na př. Jestřábova epi~odka s nčmou prodavačkou květin na Zámeckých schodech bídáckou povahu pokrytcovu, jak již příjměnim jest karakterisována povaha osob -- to vše připomíná velkého a milosrdného epika londýnsk}'ch vězení pro dlužníky. Dickensovský soustrastný realism, zneklidněn\' srdcem při postřehu i podáni, vytvořil rovněž pana Hrdličku, jejž poznává čtenář ještě všestranněji. Důvěrnost a ilusionism neprozřetelného palla inspektora zaplétá se i mimo úklady Jestřábovy do jiných tenat; v neun~vné snaze opatřiti si nějaké místo, stává se oběti neipodlejšich šejdířů, kteří jej obehraií v kartách a vylákaií z něho poslední peníze na domnělé zálohy. Jest to jen několik chvatných rysů, jimiž jsou zachyceni tito podružní figuranti, ale stojí pevně a určitě před námi, stejně jako personál Jestřábova zástupce doktora Zamotala neh soudní exekutor. Krok za krokem uvědomuje si čtenář, že tragický pád a rozvrat lirdličkův jest lleodvratný, ale že není to pouze individuální osud. podmíněný povahovými a volními nedostatky osoby postižené a jeH rodiny .- zde padá hrubému hmotařství a lačné ziskuchtivosti výboiných parvelluů za obět starý svět aristokratick~-ch kořenů s rukama a čivy příliš jemnými a s oslabenou vůlí; tito lidé starého režimu nežijí vlastně z přítomnosti a pro ni, nýbrž ze vzpomínek na krásnou minulost, dávno přežilou a překonanou, která se střízlivému realismu jeví téměř bláznovstvím. V tomto světě zašlých přeludů živoří devadesátiletá tchyně páně Hrdličkova, jejíž zastřený' duch zachoval si jasný vztah pOuze k rokokové nádheře, uprostřed níž se skvěla iako svrchovaná a zbožňovaná šlechtična z Podvalských a která Za exe186 kuce v domácnosti ztroskotaného zetě umírá s důstojností královninou. Odtud nedovedou se vyprostiti její dcera a starší vnučka Iréna, neschopné práce, uskromnění a přímého pohledu do poměrů. Zde tkví útlé kořínky nejmladšího dítěte :Hrdličkova, snivého a básnivého hošíka Jaro&lava, jenž v mysli, podobně jako otec, bloudí stále na zámku supovském, odkud jako z ráje byla rodina vyhnána, odnášejíc si jen trochu nábytku a památek, posvátných tradicionalismu poněkud shibošskému. K nim připojil Svatopluk Čech figurku příbuznou, avšak přeloženou do tragikomické grotesky, směšného a ubohého panského příživníka rytíře Komárovského z Komárova, heraldického nadšenGC c:. čtenáře Lamartinova v paruce; i on byl vypuzen z eldoráda na Supově, aby z něho ve lhostejném světle občanského prostředí zbyla jen k0mlcká veteš, »bledá a bezbarvá, jako zaprášená, skleněná tretka, vytržená z chrámového lustru, v němž před chvíli hrála skvoucími barvami duhy«. S lehkou a shovívavou ironií Svatopluk Čech se dctýká všech projevů aristokratického ilusionismu těchto zrazených epigonů staré slávy supovské, jejíž· trosky v bytě :Hrdličkových líčí dokonce s pozornou zbožností, vracející se také při malbě gotické nádhery svatovítské v bezprostředním sousedství bytu páně inspektorova; odkud tato nepokrytá sympatie u básníka, kterého pokládáme zpravidla za důsledného tlumočníka ideí demokratických? Rodina :Hrdličkova přiiala nesporně nejeden rys z básníkova rodinného domova, jehož klidná blaženost po dokonané selance na Vraném byla povážlivě otřesena. Jako nešťastný inspektor supovský zaplétal se i někdejší správce vranský do dluhů a do osidel lichvářských, stejne neplodně snívalo novém v~·hodném postavení, stejně neprakticky hledal místa doma i v cizině, jsa rovněž povahou plachou, jemnou, důvěřivou. A nepodobala se snad paní Klára Čechová, dcera vybraného úřednictva patrimoniálního, poněkud hrdé paní inspektorové, rozené šlechtičně z Podvalských, která se vždy dovolávala, a v stísněných poměrech nejčastěji, svého vznešeného původu? Zdá se, že Svatopluk čech napověděl podobu mezi rodinou tIrdličkovou a vlastní též tím, že nejstarším synem těchto rodičů obracejících se do minulostí a neschopných pochopiti skutečnost učinil básnického snílka v témž duchu exotického orientalismu, jakému sám v mladosti holdoval. Vladimír tIrdlička, podřízený úředník rakouského Lloydu v Cařihradě, vidí ~rnomořský a bosporský Východ očima poesie Byronovy a Moo- 187 rovy, uctívá ve své ošetřovatelce Haidii z Dona Juana, píše o tQm všem básnicky vzletné epištoly své sestře a pozbyv na dobrodružné pouti za barvitou vidinou Orientu postavení, sil a zdraví, ukládá svou neklidnou hlavu do »žhavého písku pod černou, zcuchanou cypřiši« na břehu Bosporu. Nekončí-li osud celé rodiny Hrdličkovy přece rozvratem úplným, klade to básník zá zásluhu statečné postavě ženské, do niž jako do herečky Irény v povídce »Mezi knihami a lidmi« shrnuje kladné hodnoty činorodé vůle uprostřed tolikeré slabosti a bezmoci. Mladší dcera tIrdličkov}-ch, Julie - stále vrací se toto jméno u Čechových hrdinek dívčích -- jest pravým opakem své sestry zhýčkané v pohodlí a v předsudcích: nestydí se za výdělečnou práci, vypomáhá otci i sourozencům penězi, ma dosti odvahy jednati sama ve prospěch rodiny r.etúIiko advokátem, ale i se samým Jestřábem, ovšem pouze potud, pokud nedává v sázku své cti a cudnosti. Ani fabulaci, ani psychologii Čechově nepodařilo se však vystačiti při závěrečném řešení touto postavou a vyvrcholi ti děj bez násilného zasažení živlů, vnucených dodatečně do celku vnitřně uzavřeného; chvat, objevující se zpravidla při závěru Cechových povídek, z2.vinil, že konečný úkol uspokojivého luHitele problému hrdličkovského z .Juliiných rukcu přejímá deus ex machina. Někdejši sUflovský podučitei a ctitel Irénin setkal se jako bohatý kkař s Vladimírem Hrdličkou v Cařihradě a novými sympatiem:, byť na dálku přilnul k rodině inspektorově, hlavně k půvabné a statečné Julii, jejíž podobizna jej okouzlila. Jestt nakreslen jako pra, Ý kontrast Vladimírův: kde bezmocný snílek blouznil a hynul, tam rozvážný muž práce blahodárně působil, hromadil zkušenosti a jmění a posléze vyzbrojoval se pro návrat do vlasti, která byla poslední ilusi nešťastného Vladimíra. Po smrti jeho vydává se doktor Volný, touže v duchu po Julii, do domova, přichází do Prahy právě k exekuci u Hrdličků, zakupuje pro vyvolenou dívku, co cenného a památného možno při dražbě zachrániti a posléze Julii, svou snoubenku, i zbyťky rodiny Hrdličkovy odvádí na stateček v rodném kraji, nedaleko Supova. Dualism aristokracie, odsouzené k zániku a plebejství, vyr'Ůstajícího bezohledně na jejích troskách, překlenut jest útěšnou myšlenkou nadějného demokratismu: statečná dívka, milující práci a rozumející skutečnosti s uvědomělým synem českého lidu venkovského, zo188 celeným v životním zápase i v poznání ciziny zachraňují zbytky rodinv a na pravdě a spravedlnosti dávají počátek nové a zdravé spole~nosti občanské. kterou vědomí vnitřní síly dostatečně vyzbrojuje proti útokům Jt;střábů i proti bezmocné touze po aristokratické veteši supovské. Jsou příliš jemní a něžní, aby zapomenuli nadobro na ztracené stoupence starého světa, jehož podstatou byl přelud a snění, na jn~Pt'ktora Hrdličku a cařihradského blouznivce Vladimíra - ti Zůstávaií jim vzpomínkou, jejíž jiné jméno jest romantická poesie. Ale den, plny světla a tepla, náleží plodnému, radostnému činu, vykvétajícímu z děíných dlani miluiících se a rozumějících si manželů, kteří nellesou nadarmo příjmeni Volní. To! poslední moudrost fascikulu »Jestřáb contra Hró1ička«, jehož akta srovnal lidumilný právník, ale jehož sm.ysl odhalil psycholog básnický. - Cařihradská malebná líčení, která Vladimír Hrdlička posílá v dopisech sestl e, barvité vypravování o lidu a kraji předoasiiském, jímž v povídce »První starosti« malíř Lešall baví Jodinu Velímských; krajinomalba z moravského Valašska, tvořící rámec vychovatelova dčsivéhu přiběhu v »Hovoru listí«, přesahují namnoze míru, jaká jim v celKU epickém náleží: v několika pracích však cestopisný živel jest posunut tak do popředí, že povídková fabule jej sotva ztmeluje v celek poněkud hutný. Do »Povídek, arabesek a humoresek,~ zařadil z těchto »ccstopisných povídek« tři kusy, dva rozmarné »KalIobiotika na cestách« a »Výlet do Chorvatska,< a jeden elegický »Slúva«; v osmdesátých letech přibyly mu z dánské výpravy dvě leilOilnké črty, poetická »Tovelille« a burleskní »Moře«, o nichž dlužno promluviti v souvislosti s ),Dagmarou«, vzniknuvší z dojmů současných. Vlastní zájem humoristického obrázku »KalIobiotika na cestách«, v němž Čech zpracoval cestovní dojmy z I. 1874, není výpravný, nýbrž popjsn~': v jasných a jásavých barvách maluje zázraky Černého moře, vyplutí z Oděsy, letmý pohled na Eupatorii, krátkou zastávku v Se...l bastopolu, hlavně však opojnou báchorku Jalty, která jej uvádí u vytržení, hodné nadšence pro exotičnost Východu; kromě přírody seznamujeme se také s pestrou národopisnou směsicí na lodi Junoně. Na rozdíl od Nerudových »Různých lidí«, kde povídkový děj levantský zpravidla vyvěrá z původního prostředí a také odlišně od vlastních obrázků kavkazských, vymyslil si Svatopluk Čech se skvělou invencí humoristovou příběh, jenž tvoří neodolatelný protiklad volného a 189 omamnť.ho ovzduší černomořského: hrdinou povídky jest zosobněná západní kultura, co nejméně přirozená a bezprostřední; německý metodický pedant, profesor z Mnichova, Jindřich 'Talter, jenž na lodi koná soustavná studia k nauce o úměrném, klidném, rozvážném a bezvadném životě, k převratné kal1obiotice, jež jest zněmčenou a zprofesorštěnou obdobdU řecké kal1okagathie. Leč rozmarná skutečnost rozfoukne s posměšnou svévolí obezřetnou osnovu Ya1trovu. Domnělá nevěra Jeho krásné, mladé ženy a rovněž domnělá prorada horkokrevného synovce Viléma, jež v hlavě poděšeného učence vyrostou v příšeru únosu, vyvedou Valtra z kallobiotických pokusů, aby zmatek a honba skončily šťastně shledáním a smířením německé trojice na Jalt~. Celá práce, jará a iiskrná až k rozpustilosti, založena jest na účmných kontrastech: teplé líčení úchvatného světa východního sřídá se s burleskním rozmarem, podiv klidné velikosti přírodní mísí se úsměvem nad ztřeštěným hemžením kulturních lidiček, a nade vším jako stříbrné rolničky posvěceného humoristy zvoní básnický posměch každé kallobiotice, která by vlnivou pestrost životních zjevu toužila smt:stnati krátkozrace do ubohého rámce předsudné soustavy. Bujný- rozmar ovládá též cestopisnou povídku » Výlet do Chorvatska«, k níž látku Svatopluk Cech (;érpaJ jednak z vlastní návštěvy u rodičů v chorvatské Rasinji r. 1876, jednak z vypravování bratra Vladimíra, který byl hospodářským úředníkem na rozhraní štyrskochorvatského; ze slov bratrových přejal zvláště některé rysy burleskní. Šťavllatá malba kypivé přírody polní a lesní, výr,azné podání národopisných ty-píl lidu i popanštělých vrstev chorvatských, zevrubný {'opis starobylého kaštelu, věrně podaného dle zámečku rasiniského, který byl dle tradice zbudován pohusitským válečníkem českým Janem Vítovcem - toto vše vyplňuje valnou část povídky, kde teplé bar:vy rozkošného dějiště shodují se s jarým veselím příběhu; sem tam stává se podání až suše didaktickým, což Sv. Čech dodatečně omlouvá okolnosti, že jeho hrdina Jan Volavec jest profesorem z povolání. Námět má pravou humoristickou vervu. Zatvrzelý, starý mládenec sveden jest bodrým, drsným, ale velmi dobrodušným strýcem, statkářem v Chorvatsku, s mladým, půvabným stvořenim, které v prudké žárlivosti a vinou intriky strýcovy pokládá za jeho ženu - a strýci podaří se je zasnoubiti. Parodisticky dotkl se tu Svatopluk Čech některých svých oblíbených motivů povídkoVÝch, poměru stár190 Jlot:cfho muže k mladistvé ženě, zvrácené citovosti garcona, zarytého do svého panictvÍ, lásky, která, teprve v žárlivosti se uvědomuje; kromě toho zaironisoval si o básníkovi, jenž se rozhodl dáti poesii výhost a přece neodolatelně do ní upadá, při čemž dostává se čtenáři zajjmavých nápovědí o Cecilově tvůrčím postupu básnickém. fIlubší humor věak nespočívá pouze ve vtipné zápletce dějové, nýbrž v situaci celkové: garcon'Jan Volavec jest přesvědčen, že nezvratně určuje svůj osud, kdežto ve skutečnosti jest pouhou loutkou vůle cizí. »Kallobiotika na cestách« a »Výlet do Chorvatska« jsou' cestopisné hu~oresky;-vzniklé lehkou improvisacÍ, časově nejpozdější, rozsáhlá práce, zařaděná do »Povídek, arabesek a humoresek«, »Sláva« jest cestopisná báseň v próse, pečlivě vyvážená v komposici i uměleckých účincích. Vyrostla z téže půdy jako obě Čechovy veršované povídky z Kavkazu o Cerkesu a o dobrodružství českého šumaře na velehorském svahu černomořském a má také jejich zádumčivou náladu. I jiné analogie mezi kavkazskými básněmi Čechovými a touto lyrickou povídkou, vzniklou o několik let později, se nabízejí: též zde zvolena za vlastní dějiště česká osada nedaleko Novorossiiska, také tentokráte bující, mnohobarevná a divoká příroda horská, zahlazující tak rychle stopy člověkovy, uvádí se před čtenářovy zraky již v době pC hrdinském věku, kdy dávno panství ruské ovládlo vzdornou šiji Č k e ~~\:', ~~;;/7-;~~ er esuv. ~·k;:\:~"\.1í1 Do divokého toho kraje koná jízdní výlet ruská společnost s typy pozorně prokreslenými, a zde vypráví povídkový příběh lékař Pavel Semenovič Tabunov, k jehož mužné povaze, prosté všeho citlivůstkářst vi a srůstaj1cí s přírodou, tvoří jeho malicherná panička působivou iolii. Zástupcem vojenské civilisace ruské jest plukovník Ivan Ivanov:ič Rtvnin, provázený dvěma dcerkami, jež tvoří opět účinný kontrast: v Aglaji Andrejevně zpodobil spisovatel zběžně blaseovanou ruskou studentku, kdežto Uljana, vzněcovatelka českého vyprávěče, z jehož zá;::isku povídka sdělena, podáné\. zálibnou a pozornou kresbou lyrickou jako zosobněný sen, zrozený na ňadrech panenské přírody; kromě bezvýznamného mladíčka Suslikova uzavírají oba kozáci výletní průvod kavkazský. !'la nejpůvabnějším místě horském rozpřede se hovor o tom, co jest sláva, a lékař Tabunov vypráví příběh mladého českého .ilusi oni5ty básníka, jenž s rodiči kolonisty přijel na Kavkaz do české vísky, 19\ aby tam zemřel svou trvalou chorobou plicní, ale před skonem na rychlo dokončil dílo, v jehož posmrtné slávě vidí smysl svého života. Postavou básníka Jana rozmnožuje se značná řada básnících snílků v Čechově próse, ale ani Václav Hrdina z »Oblak«, ani Vladimír lirdlička není vystižen s tou silou sugesce, jako tento zasvčcenec srni'ti a beznadějný nápadník slávy. Život a skutečnost blíží se k l1ěmu v podobě zdravě smyslné a přirozeně krásné české venkovanky; blouznílek odmítá ji a jde za svým přeludem slávy, který jeho hořečné obraznosti hutní chvílemi v alegorickou postavu vzdufné a záhedné dívčiny. Napíná poslední síly, aby dokončil velikou báseň byronskou, od níž čeká nesmrtelnost a seznamuje s ní lékaře Tabunova. Právě na místě, kde Jan odpočívá, vypráví Tabunov, kterak dílo mladého řeského básníka poznal, kterak při veškeré střízlivosti svého ducha nabyl z něho dojem básnické velikosti pisatelovy, kterak však již v den, kdy přišel mrtvého Jana navštívit, nalezl z rukopisu básně, urc;ené pro nesmrtelnost, ubohé zbytky f. kterými děti rozněcovaly ohníček, kterak zachránil ze všeho jediný list. Ten chce dáti při kavkazském výletě přečísti Janovu krajanu s přáním, aby, uveřejně alespoň zbmek, přispěl k částečnému splnění snu nešťastného blouznivce. Leč nedaleko zádumčivého hrobu poetova, kde Uljana, jako nové zosobnění přeludu Janova, právě vykonala náhrobní pobožnost, urve vichr tento poslední lístek a unáší jej do propasti -- a to je sláva. Teskný mrak elegie rozprostřen jest nad touto povídkou bez zápletky, v níž všecky postavy mají lehce kreslené obrysy, nepřipouštějící propracované individuálnosti; jakoby nadechnut jeví se marný a krátký osud lidský na pozadí věčné přírody velehorské, klidné a Ii€.hnuté až k necitelnosti. Nejen básnická sláva, ale i milostný vznět a vůbec všecek ruch touhy a úsiií ukazuje se v čirém vzduchu kavkazského, kvetoucího kraje jako iluse, jako pára, jako dým. Básník sotva pětatřicetiletý dává v této práci spíše lyrické než výpravné s bohem všem ilusím mladosti; činí to bez hořkosti, se zádumčivým \'děkem. Jest to jiná tvář téhož romantického pojímání života, jež mluvilo ke čtenáři z humoru Čechova. Tam usmíval se dobromyslně neb šibalsky lidem zakletým do svých ilusí a neuvědomujícím se, že vše to, co je vzněcuje, pobuřuje, těší a bolí, jsou jen marné přeludy; tam ukazoval se shovívavou moudrostí, jak skutečnost léčí ze sladkých klamů srdce °i ducha, a jak člověku přece bez nich nelze žíti; tam 1~2 pI'edváděl s radostným uspokojením zapadající svět, kde šťastné pokolení nepocítilo nikdy rozporů mezi fantomem a reálnosti. Světový názor Svatopluka Čecha byl tedy romantický a nikoliv realistický, neboť vedle běžné skutečnosti a proti ní uznával ještě oblast jinou, kde jeho mysl se cítila doma. Nebyl realistou ani ve vyjadřovacích prostředcích své prGsy. Z prostředí, v němž tkvěl jeho život a jeho vzpomínky, vybíral postavy, situace, společenské útvary, hovící jeho romantickému humoru či jeho romantické elegii, okresloval je způsobem genrovým, obklopoval subjektivními arabeskami, které jeho povídkovou prósu uvádějí v těsný styk s feuilletonismem současným. Nemínil býti ani epike'l1 ani psychologem souvěkého života pojatého pokud možno složitě a celistvě, vždyť jeho plachá povaha se na hony vyhýbala takové totalitě; naopak byl spokojen, zdařilo-li se mu v zaokrouhlených skladbách pavídkových středního rozsahu neb ve spádných novelách s propracovanou pointou zachytiti z lidské komedie některou zajímavou zvláštnost, která popřávala plné rozvití vloze básníkově, sklonu humoristovu. - Jako jest kavkazská povídka »Sláva« výkvětem cestopisné novelistiky Čechovy, nikdy již nedostiženým, tak i černomořské a pokavkazsI<é vzpomínky z východu, vydané v létech 1874-1876 vyvrcholují jeho feuiIJetony z cest; co k nim přibylo v osmdesátých létech, nemá zyláštní hodnoty ani pro básníka samého, ani pro rozvoj tohoto druhu slo':esného, na nějž v našem písemnictvÍ od dob Nerudov)'ch přikládáno přísné měřítko umělecké. Rozměrem, cyklickým uspořádáním a r.ěkter~Tmi podněty myšlenkovými upczorňuie na sebe knížka »Několik obrázků moravských«, vydaná r. 1884 v Bayerově a Saškově »Moravskť. bibliotéce« a slučující dojmy z jarní pouti Valašskem a Sl 0\áckem r. 1881. Tentokráte prchal básnik ze šedivé nudy domácí všednosti, ale směru mu neurčoval exotism lačnící po pr'írodě a lidu cizokrajném, nýbrž touha najíti zachované stopy svébytné vzdělanosti kmenové, kterou v městském prostředí všeobecná civilisace setřela nadobro. Poznav na žofínské výstavě organisované z domu »u Halánků« moravské kroje v kvetoucí nádheře a rozmanitosti. byl zlákán na Moravu lidovou rázovitostí a zatoužil ztráviti tam jaro v přírodě uprostřed venkovanů. Zběžná cesta Hanou ho příliš neuspokojila, ale pak přibyl do Valašska a usadil se na čas v Rožnově, odkudž jej výlety 13 lC3 vedly do řlodslavic, na Radhošt a přes Karlovíce až na hranici uherskcu. Z Valašska vypravil se na moravské Slovácko a zdržel se netoliko v Hradišti, ale i v některých dědinách, opojen ještě vÍCe než mezi Valachy-barvitou svérázností lidových krojů, zvyků a mluvy, což všecko mu nejdokonaleji předvedla velehradská pout. A tak jsou Čechovy moravské dojmy čerpány výhradně ze dvou krajů a kmenů, z Valašska a Slovácka. Částečně ještě na Moravě, částečně na podzim po návratu do Prahy vznikly a v »Národních listech« byly uveřejněny cestopisné obrázky, jež z původních pěti se později rozrostly na sedm. Spisovatel je karakterisuje sám: »Jsou to právě jen lehké črty feuilletonistické, několik listů z cestovního deníku, do něhož jsem zběžně zapsal některé dojmy krátkého, povrchního pohledu na kraj a lid maravsktr.« Ze dvou hlavních podnětů vyvěrají tyto prosté a vroucí náčrtky causeristické, zaznamenané spíše perem nadšeně vnímajidho turisty než znalce odborně zasvěceného, není v nich nikde stop, že by byl Svatopluk Čech dodatečně osvěžoval své letmé dojmy a nahodilé nápady knižními poznatky historick}"mi neb národopisn~·mi. Jednak jest to útěk srdce unaveného městem do svobodné přírody; po dlouhé době okouší zase jednou jara pod širým nebem, kochá se půvabem kvetoucího podhoří a stejně dychtivě se vzdává zdravé lázni letního kraje, vyvolávaje si dětské vzpomínky prázdi1inové . .Jaro prožívá ve stínu lesů a pod záštitou hor valašských, kde vše jest spíše tlumeno a s lyrickou plachostí se odráží od tt:mného pozadí hor, léto však nabízí mu své syté a kypré vděky za plného vrhu sebevědomého slunce ve volné končině moravského Slovácka. Jako město omrzela bámíka též přezrálá kultura propadající nivelisaci a stírající všecku. kmenovou i národní svébytnost. Aby našel léku od ní, bylo druhým hlavním cílem moravské pouti. Rázovitost hledá, jakmile na Moravě opustí vlak, leč zprvu jest zklamán. Teprve na Valašsku a Slovensku nalezne lid, jak se za lIím vypravil, vyrostlý jako rostlina z půdy a krášlíCÍ ]i svým květem; tato podstatná jednota lidu a kraje zaměstnává Čechovu pozornost neustále. Na Valašsku nachází tvořivost lidové mysli jmenovitě v malebných dřevěných stavbách, 'jež souhlasně a současně s kulturním dějepiscem Aloisem Jiráskem a malířem Janem Prouskem studuje a popisuje do podrobností, pří čemž poněkud přecei'mje ryze venkovský původ a výlučně slovanskou originálnost jejich. Na Slovácku konečně a za barevného víření radostných zástupů 194 nejplněji pozná pestrou nádheru lidových krojů, jásá v rozkoši, pokoušf se neodborně o popis a o výklad. S bolestnou starostlivosti dává si sám otázku, zda si venkované na Moravě dovedou i v budoucnosti u!.áiiti tento půvab samorostlé kultury a děsí se již chvíle, kdy vše to padne za obět bezbarvé. a jednotvárné civiIisaci všeevrop:;ké. Věrnému tradicionalistovi s nádechem slavjanofilství neušlo nic. co odhaluje pohled do lidové duše; mravy vmassR.ých pastýřů sleduje na př. stejně pozorně jako slavnosti máje na Slovensku. Ani minulosti nezanedbává, ačkoliv vlastního prohloubení historického nikde nenacházíme; dumy na Velehradě o řiši Mojmírovců, úvahy v Iiodslavicích o životním díle Palackého ne~eny isou v ušlechtilém patose vlastenť(;kém; nikde se však nesetkáváme s myšlenkou cyrilo.metodějskou, tak oblibenou u moravských slavjanofilů v této době, Uebaže opravdovou úctu oběma slovanským věrozvěsh'lm za dílo míru a lásky projevil Sv. Čech za ncdlouho potom r. 1885 vzletnou ódou příležitostnou. Naopak v tlodslavicích, stoje před rodným domkem Palackého, vyvolává si náladově v zatmělém rámci krajinném obraz tajných náboženských schůzek Ceských bratří v době před tolerančním patentem. V působivý protiklad k lidové rázovitosti staví Svatopluk Cech někoJikráte cizácké živly, útočící na národní svébytnost, ano i na jazykovou púvodi1ost moravskou na př. na židovské obchodníky a šenkýře, na soustavnou germanisaci nádražní; tím vším mají tyto feuiIletony také příchut v~-chovně tendenční. V celku poznal však Svatopluk Cech z Moravy úsek pouze nepatrný, ba téměř jen barevný povrch valašského a slováckého venkova. Nevenoval pozornosti městům ani střediskům prumyslovým, nestudoval pomúu politických H. národnostních, nepostihl růstu ::lOvé m(lderní Moravy na základě zdravé tradice ani jejího boje s obtížným a nebezpečnýmzpáteč.nictvim. Nezamýšlel ničeho z toho; přiiel na M.oravu okřát, a to se mu podařilo. Kratičký pobyt ten stačil, aby si Svatopluk Čech Moravu zamiloval. Láska ta zaznivá jak z rozmarného "Krále Ječmínka« (1887), jenž jest chválou Iiané, ječného jejího moku i bodře požívačného lidu, stejně jako z příležitostné ódy »Komenský« (1892), kde se hlásí tklivá vzpomínka na moravská města, drahá ještě v hodině smrti poslednímu biskupu bratrskému. Vlastni však jádro moravských myšlenek Cechových obsahuH dvě vroucí skladby básnické plué naléhavého patosu řečnického; z nich báseň »Moravě« (l88i) 13* 195 zařazená do »Jitřních písní« a parafrazovaná po dvou létech bez nových myšlenek v ~~Jitřním pozdravu«, roste takřka z dozrávajících lánů slováck.\'ch, »Radhoštská duma« (1897) pak z horských úvalů valašských. Obě jsou vyznáním víry ve velkou budoucnost Moravy, věrně po boku Čech a v sesterské shodě se Slovenskem, občma prozařuje iasná dllyěra panslavistova. Moravě přisuzuje však Svatopluk Čech - a k tomu byly již v »Moravských obrázckh« proneseny nápovědi - úkol zvláštní: má věrně chrániti dosud zachovalou svéráznost lidovou, kterouž »V zestárlý náš západ rysů šerých zří mladý východ v jitřním úsměvu«, a tam kde Čech iest tvrdým mužem, budiž Mrrava jeho .měkkou ženou, »chránící mu poklady tuhých, jemných krás!« - ».T\1oravské obrázky« Čechovy uveřejněny byly po prvé pod čarou »Národních listů«, kde Svatopluk Cech od 1. října 1880 do polovice března 1882 převzal pravidelné spolupracovnictví feuilletonu a kde, hlavně se šifrou ABCD, otiskl 43 práce, dílem causerie, dílem drobné humoristkké povídky. Část těchto prací přešla ještě do čtvrtého svazku »Povídek, arabesek a humoresek«, část převzal r. 1887 do objemného souboru »lIumoresek, satir a drobných črt«; ostatku dostalo se knižního otisku teprve v posmrtném pořadí spisu sebraných. Postaveni Čechovo v mladočeských »Národních listech« bylo úplně jiné než před desetiletím v Skrejšovského »Pokroku«: uznaný již básník obecné obliby pracoval v denním listě strany, s kterou se shodoval netoliko v politickém přesvědčení, ale i v názorech o společenských a vzdělanostních otázkách; nemusil si tedy ukládati nižádné újmy, pronášel-li o veřejných věcech svůj vážný či ironický soud a nwhl, spoléhaje na přízeň čtenářstva, získanou vlastním dílem básnickJ"m, předkládati práce pouze lehčího zrna, tříštky z dílny, skutečrié zábavné J. nezávazné causerie, poutaiící méně vlastním obsahem než osobou pisatelovou a způsobem jejího ryze subjektivního podání. Přece však naskytala se tu zvláštní nesnáze, která Svatopluku Čechovi úkol spíše ztěžovala. feuilleton »Národních listU« byl od dávné doby neobmezen}-m panstvím Jana Nerudy, na jehož zvláštní podání čtenářstvo si bylo uvyklo, a jehož rázovitost se v základech lišila od Čechovy spisovatelské povahy. Svatopluk Cech cítil dobře tuto nebezpečnou soutěž a když piů lednúvou první neděli 1'. 1881 psal besídku »Roz~ ličná zkir..mání«, uznal za dobré, aby, oslovuje 1. zv. laskavého čtenáře, 196 vzdal úctu Nerudovu mistrovstvÍ feuilletonnímu: »Pochopuji zcelá. že pohlížíš nevlídně na nedělní feuilleton bez známého, třírohého klobouku, pod nímž jsi nenalézal sice nikdy cop, ale za to kudrlinek vtip- I ných a žertovných hojnost.Pochopuii, že s nelibostí pohřešuješ v tom- to nedělním, žurnalistickém koncertu veselý zvuk povědomého trianglu, že ti není naprosto vhod dnešní nepřítomnost rohatého toho znaku, kter~· sice časem trkal na všechny strany, ale přece jen rozhodné tvojí přízni se těšil. Však dostanu asi, že jsem zneužil jeho nepřítomnosti k nemístn}'m úvahám o něm samém.« Rozdíl mezi causerií Nerudovou a feuilletonem Čechovým jest podstatný a nezakládá se toliko na tom, že Cechovi chybí Nel udova satirická útočnost a temperamentní posměch, tedy na různosti povahy i vlohy obou spisovatelů. též po strár,ce ryze slohové pozorujeme karakter rozličný. U Čecha jsou pravzácnou výjimkou volné causerie, přebíhající rozmarně z předmětu na předmět a bortící každým okamžikem jednotný rámec, daný ľiázvem, úvodem neb zákládním rozvrhem. Jeho feuilletony přidržují se sOl.středěně jednoho tématu, jež buď pohodlně rozpřádají neb zhušťuji do význačné situace, překládají do příběhu komického neb parodujíclh'), jeni stoH na samé hranici povídky - i není vlastně rozdílu mezi Čechovými feuilletony, psanými pro »Národní lísty« a mezi jeho arateskami, otiskovanými v »Lumíru«. 1 pokusil-li se Čech o jakousi duchaplnou těkavost vtipné causerie, vra~el se vždy znovu k námětu předsevzatému a přizpůsoboval zřeteli ústřednímu své nápadové a slohové odbočky; tak v mrzutě rozmarných besídkách o starostech nájemníka neb samotáře pražského a vinohladského ),Tiché řemeslo«, »Cestování za bytem« a »Pražský Robinson«; tak v rozprávkách »L'ane« a »Jarní fantasie o cihlách«, opepřenÝch literární satirou; tak jmenovitě ve třech čistě čechovských feuiJ1etonech »Mr. Plumppuding v Praze«, »Z neznámé knihy ŠteIcara Želetavského« a »Krůpěj vody v1tavské«. Tyto kárné rozhlídky po préJiských zvrácenostech módních, povahových a národních, prodšené láskou k tradiční rázovitosti, požadavkem přímé mužnosti a důsledného uvědomění, halí se ve formu velmi vtipné mystifikace, jednou americko vzpomínkové, po druhé kulturně historické, po třetí přírodopisné. Neiinak než v »Náčrtcích z roku 2070«, psaných ještě pro »Pokrok«, rozvíjí se před čtenářem obraz pražského života a živoření chycený v satirikově zrcadle. Staročeská jadrnost přísného mravokárce Štel- 191 cara Zeletavského, kněze a spisovatele XVI. věku, odráží se od módní titěrnosti Pražanů z r. 1880 - podobně se odlišuje v pozdějším díle prósy Čechovy novopražský šosáček a břichopas Matěj Brouček až křikla"ě od hrdinských svých krajanů husitských. Stejně tvoří rázný a uvědomělý občan zámořský kárný protiklad k národně vlažnému a bezstarostně němčícímu pražanstvu. Ještě jinou formu má Svatopluk Čech rád: až do nejjemnějších podrobností předvede napínavou a vábnou situaci, aby teprve na závěr prozradil čtenáři, že to nebyla skutečnost, nýbrž přelud, sen či pouhé bláznovství. Tohoto rázu jsou na př.: politický, sněmovní speech o pivě, jenž jest spolu satirou na svornostnictví, »Moje panenská řeč«; blízká tomu fantasie novoroční »1882«, tepající zároveň jednostrannost národliích přání; vidina vzorného mecenáše českého písemnictví »Hodinu s milionářem«, kde z nadšeného a moudře rozvážného podporovatele domácí ~lovesnosti se vykukií pouhý šílenec; luzný sen o nándně uvědomělé a horlivé šlechtičně české »Comtessa Božena«. Jádrem všech těchto feuilletonů jest satira, avšak satira právě čechovská: neútočí zpravidla na určité osoby, nýbrž na nedostatky a chyby hromadné; posmívá se lehce a mírně, nezabíhá nikde do groteskní jízlivosti a vychází vždy z kladných požadavků národně povahové, či literárně vkusové výchovy. Od dobrodružného posměchu venkovské špíně v »Kočáru« a řízného pokárání maloměšťáctví v »StehIíkově duchu«, kde se dostává šlehů i pověře spiritistické, zabočuji důtky čechovy i do vrstev šlechtickJ'ch, aby v nich tepaly falešnou pietu, sloučenou s citovou tvrdostí v »Jedlových růžích« a Jadrně se obrací proti židovskému kšeftařství ve »Věčném židu«. Hojná a téměř vždy šťastná jest Čechova satira literární, při níž elegantního a zábavného karatele s rolničkami smíškovými provázela jemná znalost předmětu, neúmorná láska k písemnictví i vybroušený vtip odborný. Jestliže v literárních svých počátcích parodoval ne odolatelně lži1iteraturu nekalého původu, na př. v črtách »Sablony na sentimentální povídky« a »Rrrbumbum,~, odvažoval se nyní do oblastí vyšších »Skvostná novelIa« beře si na mušku dekorační exotism, který k nám uváděl Julius Zeyer, jinak od Čecha uctfvaný i jako člověk i jako umělec. Maloměstský obrázek l) Trampoty kritikovy« zvěčnil rozmarně neschopnost žurnalistické kritiky venkovské; ostatně kritikové dostali svůj dil mimochodem také v »Neznámé 'knize 198 Stclcara L:eletavského« a v »Malířské epištole«, literární domácnost česká byla mimo to nelichotivě zobrazena v »Iiodině s milionářem« a v »Pražském Robinsonu«. Jednu neplodnou haluz literární kritiky, vyrazivší právě na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let hojnými vlky, sledoval Svatopluk Čech zvláště vytrvale, slovíčkářství a brusičství samolibyCch filologů. Již v episodické postavičce povídky» Výlet dl) mladosti« vzal si na mušku takové bezohledné puristy, vystupující sebevědomě v pedagogickém rouše zvláštní polopovídkovou črtu" Tajemný člověk« věnoval jejich vrtochům fraseologíckým, které živý jazyk spisůvnf' a konversačnÍ nutí namáhavě vykračovati na strojených cM.dách archaismů a provincionalismů; také půvabný humoristický obrázek »Jak se čítají verše« svou překvapující pointou sem náleží. Byl-Ii kdo oprávněn pověděti v této nedůtklivé otázce vážné slovo, třebaže formou rozmarnou, byl to Svatopluk Čech. I v jazykové stránce literatury byl spíše tradicionalistou než novotářem; obohacoval svou řeč čítáním starší slovesnosti i zřetelem k mluvě lidové, sem tam i přejímáním slovního pokladu polského a ruského; dbal úzkostlivě ryzosti svého slovník a i přesnosti ve skladbě, třebaže i v jeho mluvě básnické se potkáváme s běžnými vadami tehdejší veršované češtiny, s nesprávnou vokaIisacf předložek, i kde tím vznikají hiaty, s nemístnými apokopami přípon ohybacích, s nepřirozeným slovosledem, jenž se jeví hlavně v nejasném odtrhování přívlastku od řídícího jména atd. Jeho péče měla často ráz zálibného verbalismu, který si slovem a zvláště umně stavěným obvětím pohrává - malebnou šíři kladl nad spádnou úsečnost, odtud hromadění epitet, z nichž zvláště složená těšila se Čechově očité zálibě, odtud i skládání slovesných předpon, čfmž básník dosahoval názornosti a malebnosti při vystihování stránky dějové. Avšak jeho kult jazyka byla živá úcta básníkova a níkoliv zkostnatčlá modloslužba pedantova; pronásledoval-Ii ustrnulost studeného a samolibého rozumářství, stavějícího se úporně proti právům mládí. vývoje. volné invence vždy a všude. jak by toho nebyl činil v drahé oblastí jazykové, kde právem byl uctíván celým pokolení nejen jako štástn)' zachovávatel, nýbrž i jako bohatý rozmnožitel? Lví podíl ve fellilletonistickém zájmu Čechově připadl však na otázky novínářské apolitické; jako u Nerudy nacházelo se také u Svatopluka Čecha pod čarou ,denního listu hlavně to, co se Projednávalo 199 též nad čarou. Některé z těchto besídek jsou rázu v nejužším smyslu novinářského, tak na př. líči-li mrzutou nesnáz nudícího se odběratele novin na venkově, jemuž se nedostalo předplaceného denního listu (»Podzimni vzdech venkovského čtenáře novin«), nebo sesměšňuje-li divokou a velmi zábavnou burleskou nestydatou reklamu zámořských deníků (»Americký inserát«), nebo dává-li tv »Trampotách kritikových<<) nahlédnouti do trudného zákulisí našeho venkovského časopisectva. Jinde Svatopluk Čech ,dosti všeobecně baví se čtenářem o rozmanitých stínech, próvázející veřejný život český: v črtě »Náš národní strýček<, protekcionářstvím všude vládnoucím, ve feuilletoně »Pokynutí našim rozhodujícím kruhům« domýšlivou osobivostí domněle zneuznaných veličin, v novoroční besídce »1882« národními přáními a v rozpravě »Konečně« (i v její variantě »Iioflerova slza«) universitní otázkou pražskou. Nejednou' obrací ostří svého končíře přímo proti našim německým protIvníkům; jde-li takto o otázky národního byt! a nebytí, opouští jej hravý- rozmar a nadcházi prudká vážnost. V satirickém paskvilu na germánském velikášství »La grrrande nation« přímo pozorujeme; jak se rozhorlené patos deře původně zamýšlenou hravostí causeristickou, ale v povidkově zaokrouhleném obrázku hanebného odrodilství »Bask« s travestií příliš průhlednou, jde všecek žert stranou. Kladné zásady svého vlastenectví vyložil Svatopluk Čech r. 1&81 dvakráte. Jednou retrospektivně v příležitostné črtě na počest J. K. Tyla »Kde domov mllj«; tu - jakoby průpravou k pozdější básni »l\\rtvým vlastencům« nasti'ňuie dosud platné hodnoty národního obrození a žádá dojat zachování tradiční souvislosti s nimi. Po druhé učinil to přímo a velice důrazně v štědrovečerním rozhovoru »Náš vánoční strom«. Jest to polItická rozhlídka hlavně po darech, jež naše důvěřivost z Vídně očekávala, ale jichž opět nedostala, zapomínaiíc, že všeho máme·a můžeme se nadíti pouze od sebe samých. Odtud temenÍ důtklivá výzva, abvchom hleděli jediné a výhradně k sobě, nezapomínaiíce, že všude kokm nás se vlní a o nás usiluií zapřisáhlí nepřátelé němečtí: nedoufejme v jejich pomoc a přízeň. Za to však »po krevních bratřích slovanských stále se ohlédejme, nechť odpovídají třeba k pohledu naší lásky chladností nebo velkqpanským pohrdáním; ale především vznášejme vysoko prapor s heslem usilovné vnitřní práce!« Stať, jež zakončena jest výzvou ke sbírkám pro »Úsltřední matici škqlskou«, 200 může býti považována za průpravný komentář Cechovy vlastenecké 6dy »Nevěřme nikomu!« Takto má feuiI1etonistika Cechova ráz podružný: je-li vážná a naléhavá, jevi se prosaickým náběhem časových chans6n; kde je hravá, rozmarná, lehounká, tvoří doplněk k arabeskám a humoreskám; občas hlásí se. v ní budoucí básnické báchorky. Ze tří Nerudových žáktl a po\račovatelů ve feuilletoně, nezůstal umění causeristickému, jež stojf na rozhraní novinářství a výpravné pr6sy, věren ani jediný; ved1e Svatopluka Cecha byli to v sedmdesátých a osmdesátých létech Pran':' tiš~k Herites a Jan Líer. Něžného a citlivého pěstitele lehké arabe$ky, jakým byl František Herites, vedlo pozorné a oduševnělé pozorováni společenského kukátka k realistickému gemu povídkovému. Jan Líer, Mlnivý a překypujicí virtuos posměšné i kárné causerie, tíhl vždy určitěji k výchově uměleckého vkusu a zakotvil proto výhradně ve feuilletoně výtvarně a divadelně kritickém, kdež nemusil zapírati nic ze své pohrdavé převahy estétské a západnické, která jej tak odlišovala od lidumilného a často i prostonárodního ctitele domácí půdy, Františka Heritesa. Svatopluk Cech sice ještě několikráte rozbil svůj dočasný stan pod čarou denního listu, ale vždy pociťoval, že to jsou pOuhé bezvýznamné zastávky na pouti za výboji básnickými. 201 KAPITOLA OSMÁ . • EVROPA~. "Kdys Evropu jsem zočil vrátkou vlnou bez clle nesouc[ hruď sportl plnou." "Slavie" 1882. Velká většina básnických děl, která Svatopluk Čech, umělec záhy vyzrávší a předčasně oddaný retrospektivnímu elegismu, vytvořil po třicátém roce, zpracovávala mladistvé prožitky, rozvíjela jinošské pomysly a dojmy, ano těžila i vydatně z dětských vzpomínek; to, co později životní a ideová zkušenost mužova přidávala ke koncepci světa a života, dokreslovalo jen původní náčrt mladého snílka a vyplilOvalo hutněji realitou neurčité, ba naivní obrysy, pocházeUcl z dob prvního usilování básnickéhoA Proto se naskýtá u Svatopluka Čecha již v létech jaré a kypivé tvořivosti zjev příznačný pro jeho umělecké odkvétání a uvádání: nová dila budována jsou na půdorysech, někdy i nad troskami starších výtvorů; plány několika dřívějškh básní kombinují se v nový celek, hlavní povahové ry sy i ústřední situace dějové vracejí se, byt v teplejším zbarvení a reálnějším propracování, a problémy, nedořešené mladistvým bouřlivákem, znova znepokojují mužného ducha, jejž pozorování z ústraní samotářova i letmé dojmy z cest vyzbrojily pronikavějším smyslem pro sklad společnosti i záhady životní. Prvním, a hned velmi názorným příkladem této tvůrčí metody ry~rho subjektivisty, jenž do zevního světa promítal vždy svou vnitřní zkušenost a do služeb dtovírch i myšlenkových prožitků vlastních stavíval znalost přítomnosti a děiin, byla velká jinotaiitelná skladba l'>Evropa«, vzniknuvší, sotva básník překročil třicítku. Její koncepce není než zkřížením základní osnovy obou básnickych děl, která založila obecnou slávu začátečníkovu, »Bouře« a »Adamitů«. V »Bouři«, již zbásnila obraznost vyživená knižním exotismem a nepodepřená živou- 203 cím názorem, sledoval žák Byronův a FreiIigrathův tragický zápas korábu s přírodní bouří a se souběžnou vzpourou rozvášněných lodníků; katastrofou lodi končil se výpravný cyklus ve formě písňové. V »Adamitech« postavil si stoupenec Meissnerova dějinného liberalismu a tIamerIingovy sensuální malebnosti cíl odvážnější; chtělt filosofickou refleksí a dějem dramaticky vystupňovaným ze široka vystihnouti rozklad a z hloubky dovoditi pád uzavřeného celku sociálních vzbouřenců a mravních vyvrženců, již s vášnivou důsledností mimoděk dokáží, že komuÍ1istická utopie musí navždy zůstati 'krátkým a marným přeludem. Od počátku let sedmdesátých splývaly v mysli Svatopluka Čecha tyto oba obrazy, mezi nimiž původně nebylo vůbec spojitosti. Se zřetelnou příklonou k proslulé lIoratiově ódě politické (J, 14) o státní lodi nebczpe~ně ohrožené bouří vnitřního rozvratu, a s pravděpodobnou reminiscencí na Gollovu báseň· »Evropa« z r. 18GG,kde se lidstvo přirovnává k hynoucí lodi, jež bez kompasu za temné noci plyne bouřnými vlnami, jevila se společnost, zmítaná sociální revolucí, jako koráb, o nějž se na širém moři opírá běsnící vichřice. Zástup plující vstříc záhubě vyvolával mu v mysli obraz teroristických vypovězenců, jež zástupci vítězného pořádku bezqhledně deportují do trestaneckých kolonií zámořských. Děsivé výjevy na palubě před ztroskotáním připomínaly vrcholné hrůzy revoluční, rozpoutávající veškeré pudy v davu neodpovědném. CeleK zahořel ve fantasii Čechově vším temnosvitem, šlehajícím z dějepisného i novinářského líčeni revolucí politických i sociálních v historii i přítomnosti, zároveň však se celá koncepce přesunovala očitě do oblasti alegorické. První nápovědi tohoto motivického sdružení a jinotajitelného pojetí jest hutná skladbička dialogického založení a rázného trochajského spádu ,>Na lodi vyhoštěnc~«, otištěná po »Adamitech« v prvním svazku »Lumíra« r. 1873. Koráb, s nímž se pot~'kámořská bouře, unáší daleko od vlasti vypověděné bojovníky za svobodu. Jeden z nich zavádí dialog s kapitánem, který jej varuje před prodléváním na palubě za tak prudkého vlnobití, ale hrdý a elegický psanec, probrav se ze vzpomínek na vzdálený domov, pozoruje divoký SVáL živlů a vidí v nich obraz· marného zápasu revolučního za hřmění pušek a děl pod rudým prapc.rem volnosti. Báseň vyznívá bolestně: bílý pták bouřlivák, jen~ se zdál vyhnanci symbolem svobodné myšlenky, hyne v spárech 204 dravce, právě jako sobecké století zahubilo vzruch volné ideje bezonledným násilím. Líčení mořského příboje, jenž zachvacuje loď, vloženo jest většinou do řeči zkušeného, chladného kapitána a podáno s účinnou stručností. Od naivního důrazu, s nímž jest vypointována tato drobná báse'ň, jest arciť ještě velmi daleko k rozpředeným refleksín:! široce založené »Evropy«. Ze zástupu vyhoštěnců, jejichž boj za svobodu básník sotva naznačil, poznáváme jediného mluvčího, a i on vystupuje ve zcela obecných rysech elegika toužícího po domově a rodině, trosečníka zápasu za volnost prohraného v otevřené bitvě,'ilusionisty posmívajícího se sarkasticky vlastním idealistickým přeludllm. B<Ísník nepronáší ani o něm, ani o jeho družině soudu, n~-brž mlčky s ním sympatisuje; zato v byronské ironii stupihtje celou skladbu až ke kormutlivému symbolu, jenž vystihuje beznadějnost vzletu za svobodou, ano hrubé násilí neodvratně číhá, aby zardousilo bílé ptáče volnosti. Zde již znepokojuje se citlivé svědomí poetovo otázkou krvavého níisilí, ale nejsou to revolucionáři, kteří tím hřešili, nýbrž jejich / potlačitelé. Měla-li na básnickém obzoru Cechově místo matné »lodi vyhoštěnců« vyplouti mohutná a temná ~>Evropa{(, bylo třeba duševního vyzrání, především však, aby bezprostřední autopsie seznámila poetu s mořem, a aby sám prožil ve větší myšlenkové blízkosti revoluci sociální. Cernol11ořská pout ozřejmila Svatopluku Cechovi ruch na lodi a takGi"d technickou stránku ŽivotH na vlnách; odhalila jeho zraku denní i noční výjevy na moři se všemi barevnými a světelnými odstíny a núladov~'rmi pablesky; seznámila jej s bouři na oceáně, s jejími předttl~hami, příznaky a dozvuky. Ještě dříve postavily pařížské události z r. 1871, jejichž odraz marně bychom hledali V »Adamitech«, třebaže vzniknuvších až po nich, Svatopluka Cecha tváří v tvář skutečné vzpouře společenské, převracející dotavadní mravní a politický řád úplně na ruby. Jak na Cecha působily francouzské poměry za občansk': války a komuny na jaře »děsného roku«, můžeme poznati z půvoJ.nkh teksti'l k obrázkům a drobný(;h výtahů z politických časopisů, které 'jako redaktor do týdeníku »Světozoru( r. 1&71 dodával. ačkoliv auktc.rství není tu zcela nepochybně zjištěno. Jeho sympatie, ktéré ještě v »Adamitech« provázely na rozdíl od Palackého potlačované sociální rebely, odvracely se nyní od komunistů vždy rozhodněji a přechylovaly se k' národně liberální politice, se'hopné zachrániti Prancli a re- 205 publiku v době strašné dějinné zkoušky, kdy prusk:ý vítěz svíral samu Paříž v ocelové pěsti. Nebyly to snad jen hrůza pokojného občana, jejž z idylických snů o sbratření lidstva v lásce a rtlím burcovaly požáry, rachot sesouvajících se uměleckých děl, divoký lomoz v znesvěcenýclI chámech, hromadné vraždění a krveprolití na ulicich. Nebyl to ani odPOl příslušníka měšfanské třídy opírající se o dávné tradice a přející klidnému vývoji, žehral-li Čech na vítězny výboj rudého proletariátu, vida, že jest snadno býti krajně radikálním tam, kde lidé bez včerejška nedávají v sázku ani hmotných ani kulturních statků. Tím méně to bylo naivní zklamání básnického snílka, jenž proti drsné skutečnosti stavl. své fantomy sepředené z mlh ,a dýmú ilusivní minulosti. , Šlo zde o něco více. V pařížské komuně, jejíž užší politické t>odmínky Zll staly vzdálenému pozorovateli patrně nepostižny, s útočnější naléhavostí než v kterékoliv jiné události soudobé předstoupila Sv. Čechovi před oči zásadní otázka, obecně, avšak jaksi vzdáleně známá z válečných dějin husitských a z českobratrského úsilí myšlenkového, zdaž smí reforma nábožens1fá neb mravní, majetková nebo třídní sáhnouti k výbojnému meči a ničivému ohni. Či zůstává pro všecek vývoj, také v moderním' světě odkřesfanštělém, bezvýhradně závazným Kristův příkaz o lásce k bližnímu a zavržitelnosti každého násilí? A tu veškeren básníkův cit odpovídal na otázky přímo vnucované radnicí pařížskou do nejrozhodněji v duchu ChelčicI{ého. Tím vynášel jednoznačný odsudek nad počínáním komunistů pařížských a to i v případech, kde s~ vládě versaillské bránili. Se spravedlnosti pravého humanisty po způsobě Viktora Huga zavrhoval stejně přísně ukrutné dílo msty francouzské buržoasie nad komunisty; nacházel vřelý tón podivu pro ty z nich, kdo s mužnou statečností přijali od vítězné vlády trest smrti. Podobá se, že tyto události zasáhly velmí pronikavě do vývoje sociálních názorů Čechových a staly se zavčas korektivem jeho povolného snČI1Í o společenském přerodu. Od této chvíle připouštěl - af šlo <) výklad dějin, o kritiku přítomnosti či o prol{ram dalšího vývoje -- sociMní revoluci pouze potud, pokud nestaví se jako nebezpečná pfc!(á;ll:u PCSi!lPl' n{lf()(1l1í myšlenky a pokud ncvž!,·:,. nť,s1J!l}-::J· prostřcdJ.d:; neushylovai se tedy v tomto přesvědčení pods(ah;\~ od mizorů tehdejšíÍlo netoliko vůdčího, ale i nejzralejšího myslitele českého z konservativního tábora, Františka Palackého, 206 který v zásadním doslovu k »Radhostu« právě tenkráte stavěl českobratrskou humanitu proti modernímu socialismu a komunismu. Odlesk těchto mocných dojmů neobjevil se v dílech Čechových ihned; po prvé setkáváme se s jejich ohlasem r. 1874. Do rozměrné pcvídky »Mezi knihami a lidmi« vložený zápisnik hraběte Juliana, skrývajícího se . za pseudonymem Pavla Rolanda, jenž již již napovídá obě hlavni postavy z »Evropy«, kreslí v romantickém prostředí švýcarském byronistickou fysiognomii sociálního revolucionáře Karla Smělého, v jehož tajemné a hrdé duši žiji společenské a mravní zásady francouzských revolučních myslitelů XIX. věku; za ně nasazuje Karel Smělý život v Paříži, jsa spíše obětí než strůjcem branného násilí, ne však v r. 1871, nýbrž již na barikádách r. 1848. S hrdinskou důslednosti provedená zásada Smělého. která jediné za:,ah poesii zrozené z převratu společenského a inspirované jeho drsným 226 a přece zdravým dechem. Škoda, že Svatopluk Čech nerozvedl této plodné myšlenky a že již v Rolandově řeče poněkud zmateně smísil básnictví, které se omlazuje v krvavém přerodu lidstva, s poesií, jež čerpá podněty z válečných dějů; škoda, že smělého, byt urputného myslitele Rolanda vystřídává příliš záhy matný krasořečník Pavel. V:rh~'baje se odpovědi na podněty Rolandovy, nedotýká se 00tažit~· ,idealista Pavel ani slovem místa, které má poesii připadnouti v novém uspořádání věcí, pro něž přece sám horlí a nedávno i činně bojoval; podává romantickou apoteosu básnictví, nezničitelného, naopak věčně mladého a svěžího, nutného pro lidstvo, nemá-li se zalknouti v linusu, posvátného Bohu i zápasníku, přítomného za každé kultury a pod krojem jakýmkoliv. Vzletná a barvitá tato oslava poesie, vymykající se po způsobu samomluvy v dramatě z dějové spojitosti napiatých událostí, prodšena íest názorem čistě čechovským: básnictví vítězi jako vyšší princip nad skutečností, vyrovnává její rozpory, uvádí do její změti zákon a řád; tkvějíc v neproměnné podstatě lidské bytosti, povznáší se nad relativnost běžné zkušenosti a nad podmíněnost dobrého vkusu; proto přináší bezpečnou oporu a trvalé štěstí idealistíckým touhám člověka, trpícího jinak brutalitou a prom(nlivostí skutečného života. Promyšlena hloub a vyjádřena skvěleji, vraci sev této Pavlově obhajobě poesie jiná, slavná českáapoteosa lxísnictvÍ, napojená rovněž uázorem ryze romantickým, Pflegrova výmluvná apostrofa z počátku »Pana Vyšinského« ve třech spencl:H,vsky'ch stancích, počínajjcí se často citovanými slovy »0 poesie, dítko z -,:ú111ých luhú!« - básník Pavel smýšlí v sedmdesátých letech na mt.'zin:nodllÍ lodi psanecké o podstatě básnictví zcela podobně jako PikgrľlV (':esk~' hrdina Vladimír r. 1857. I jest úplnč ncsprávno. shledává-li St. Grabowski právě na tomto místč JJ(~v<' přC's\,(Jc.:i\:ď (iokbd příméiw vIiYl! »Nebožské komedie« na CeclH,v II »)L\fojlu<; ;t JilW i-ii , 'll' tato slova P.!vlova sotva by byla vznikla bez Krasiúsk6ho. který podsla~ou poesk se zabýval v prolozich Je L a HI. čústi své veIe1Júsnč a v četn~'ch proslovech hraběte Jindfklia. Jmenovitě v lyrické próse, neklidně úryvkovité a krutě sebemučivé, kterou předeslal I. části »Nebožské komedie«, romantický visioflář polský přímo tématicky řeší bolestný problém básnictví a básníka a krouží černými perutěmi pesimismu kolem hořké té záhady. Jedenadvacetiletý tušitel Krasiflski trýzni se týmž rozporem, který 15* 227 proniká dramatickým epilogem jedenasedmdesátiletého vědoucího Ibsena: žaluje na Poesii »matku Krásy a Vykoupení« proto, že svým vyznavačům, nositelům a strůjcům nepřináší požehnání, nýbrž utrpení; básník, tvořící krásu, sám není krásný, nýbrž cítí se marným stínem,. majetníkem ničemného žití plného klamu, odkudž kanou vzdechy a zoufálJÍ, aby je Satan sbíral, kdežto Bůh odvrací se od nich i od jejich původce. Zikmund Krasiríski zde zavrhuje výlučně básnický a estetický názor na svět, jenž činí člověka neúpln~'m a nešťastným, a obviňuje Poesii, že »hubí jen ty, kteří se jí posvětili a stali se živ:Ýl11J ohlasy slávy jejÍ«. Zcela opačně Pavel v básni Čechově: Poesie jest mu nejvyšším, ničím nerušeným štěstím bez jakýchkoliv krisí, neděleny-m smyslem a vykoupením života, celistvým naplněním osudu. Volá-li ke konci kontroversy Pavel na Rolanda a jeho terorisuiící druhy »nuž skloňte před velmocnou hlav i zbraní a spějte dál - neb smrt mi přeJte za ni!« není to .I1ikterak výrazem bolestného vědomí, s jakým setkáváme se u· Krasiríského, že poesie ničí své vyznavače, nýbrž radostným výkřikem touhy obětovati se za slastné absolutno a najiti v oběti té závěrečnou blaženost. Roland vida, jak zřícený trám sráží Pavla k zemi, míní posměšně, že poslední přání. básníkovo se vyplnilo, upevňuje si blasfemicky na revolační čapku bílý květ, jejž Pavel dostal od Angely a běsní se svou smečkou dál. Tu postavÍ se mu v cestu s četou svých věrných Gaston a ukáže se v bouři lidské stejně energickým a statečným duchem, jakým se předešlého dne byl projevil v bouři mořské. Stručně a rázně odsoudí krvelačnost Rolandovu a jeho tlupy, překoná a odzbrojí je, Rolanda pak samého srazí se schodů do podpalubí, kde přemožený vůdce teroristti, opuštěn od druhů a s pomstyc~tivou rukou na spoušti bez náboje, odmítá vzdorovitě vítězův návrh, aby se vzdal. Ještě na okamiik kmitne »Evropou« naděje na záchranu: nad safírovým klínem moře na palubě koupající se v zlatě slunce ztělesiíuje ji' Pavel a Angela, objímajíce se v mil05tném dorozumění. Než, jinému páru náleží tragické vyřešení lodi i básně. Roland uzři v pozadí podpalubí šílenou Gonzagu, pronásledovanou, stejně jako za divokého dialogu s rozvášněným knězem, ne odolatelnou touhou po 228 zničeni. Polonahá kráska rozcuchaných vlasů s planouCÍ pochodní v ruce usiluje prolomiti dvéře vedoucí ke skladišti prachu, ale nevystačuiíc silami, láká Rolanda k příšernému podniku. Ten, nevěda, co se za okovanými dveřmi skrývá, - nechápe ani naléhavého vyzvání divčina, ani divokého blesku v jejím pohledu. Zvláštní úskočnou nápovědí prozradí Gonzaga Rolandovi záhadu: ukazuje na znamení kříže na dveřích lodní prachárny a u vytržení zpola náboženském, zpola nihilistickém velebí moc tohoto symbolu, který odemyká bránu věčné .svobody. Dívčinu ekstatickou výzvu, přeplněnou řečnickými otázkami a neklidnými exklamacemi, zastřel básník úmyslně příkrovem tajemna, že není snadno dobrati se jejího bezpečného smyslu. Osamotníme-li Oonzažinu řeč k Rolandovi, najdeme v ní nesporně důraznou apoteosu kříže a křesťanské smrti: sotva mluví temná krasavice pouhou náhodOll ú zbožných slzách, o mučednické krvi, o sírném dešti trestajícím bezbožnost, o svaté vtře a očistě z pozemského prachu; v tom případě by - po prvé v básni - hlásil se zde živel křesťanský, pojímaný netoliko v duchu evangelické humanity, nýbrž i uvědomělé věrouky - byl by to rys nezvyklý v dosavadním díle Čechově. Stanislavu Grabowskému mluví 7. této oslavy křesťanské víry opět silný vliv l>Nebožské komcdic«, kue skutctně Pankrác umírá v Leonardově nárUČI s viděním Spasitele v trnové koruně, opřeného o kříž a se slovy II GaliJee, vicisti«; čistě po polsku nad dialektickou antitesí odumírají<:fho aristokratismu Jindřichova a křečovité revoluční demagogie Pankíácovy vítězí syntetická ideje křesťanstvÍ. Český kritik Orabow ... ského připouštěje, že apoteosa 'křesťanství, obsažená v řeči Oonzažině má v básni významné místo, hledá pro ni jinou miaci slovesnou; podobáť se mu, jako by ozýval se tu ohlas závěrečného motivu legwdárního příběhu o Julianl1 Odpadlíku, který právě v sedmdesátých letech jako problém filosoficko-dramatický zaměstnával Ibsena a Jaroslava Vrchlického. Jal.;: Stan. Orabowski tak Jan Menšík vyčetli z ))Evropy«, že Gr)J] 1:1 i!,; , ;lcpuukaf:llJC pouze ke kříži hmotně namalovanému na skladišti třaskavin, nýbrž že má vidění, podobné visi Konstantinově i v}'znanlllčmu přeludu umírajícího Pankráce. Uvážime-li však dějovou i povahovou spojitost osudného vystoupení Gonzažina, přisoudíme stěži tak daleký ideový dosah posledním slovJim Jejím. Ani slovem nebyl napověděn v předcházejících zpěvech 229 jakýkoli vztah této temné a cizokrajné krá.sky k náboženským otázkám, jako vůbec všecky pomysly víry byly nadobro vymýceny z diskusního pásma »Evropy« - byl by přiřkl básník důležitý úkon ideový jí teprve potom, když šílenství zastřelo její smysly? Od pátého zpčvu však zdůrazňuje básník, jak v popleněné a zneuctěné mysli dívčině stupňuje se touha po zmaru, a jak Gonzaga svolává na sebe i na lOĎ záhubu stůj co stůj, spatřujíc v tom jedinou možnost očištěni - i kříž na prachárně jest jí spíše prostředkem k tomu než náboženskou zárukou a vůdčí ideou; mísí-li se do zmatených a chorobných představ svedené šílenkyně také prvky ~láboženské, jsou to spíše vzpomínky dětské a přeludy churavého ducha než ideový poukaz básníkův k vlastnímu řešení problému )}Evropy«. Co Svatopluk čech z křesťanství přijal pro novou společnost, jejíž porodní křeče symbolisují slovní i násilné zápasy na lodi vyhoštěnců - tot obsaženo v projevech Oastonových a Pavlových; nikoliv nadpřirozené a zásvětné náboženství, otevírající vstup do nebes, nýbrž pozemské a eudaimonistické evangelium dělné lásky a obecného bratrství zachraňuje z odkaiu Kristova Svatopluk čech pro zemi budouclíosti. - Roland konečně pochopí, co mínila Oonzaga: vytrhne jí planoucí pochodeií, vyrazÍ dvéře prachárny a dokonává dílo zkázy. Nikdo na »Evropě« netuší blízkosti katastrofy; naopak v tragické ironii právě v této chvíli ozývá se lodí tucha nového života. Strážcův hlas s vrcholku stěžně hlásí blízkost pevniny. Nadšené výkřiky z podpalubí, kajut i paluby ladostně mu odpovídají. Básník Pavel, vina se k Angele, vítá jaro vysvobozeného života. Pouze Gonzaga v modlitbě umírá, podobně jako rybáři v závěru }>mK>řské fantasie«, vzý'vá Madonnu, hvězdu mořskou, kdežto Roland, opojen krásnou hrůzou zmaru, ještě před skonem svolává pomstu na pKmě rabské. Strašliý" vý'buch »[vropy«, která v malém okamžení nadobro mizí v hlubinách vodních, podobal se náhlému vodotrysku mísícímu proudy s plamenem a zpťisobenému podmořskou sopkou. Ale za krátko zmizely poslední stopy katastrofálního převratu na zčeřených vlnách; věčný klid moře, lhostejného k bezmocnému vzdoru člověkovu, rozhostil se hrobem revoluční lodi, a pouze rudý prapor Rolandův s troskami stěžně kmital se na hladině Oceánu, který rychle zapomíná na ty, kdož v pyšné samolibosti nebo v divokém rozmaru se chtěli vzpříčiti neměnné síle přírody. 230 Závěrečná katastrofa »:Evropy« znovu vyvolává v mysli poslední obraz »Adamitů«, díla to, s nímž tato alegorická skladba o sociálním zrevolucionování lidstva vykazujé nejvíce rysů příbuzenských. Ale výhled, jenž se odsud otevírá, jest daleko ponuřejší než výsledná perspektiva prvního rozsáhlého díla Čechova. Onde hynou sice ohněm a mečem veškeří sociální vzbouřenci smyslného života nad Nežárkou, ale nemilosrdní vítězové llad nimi, rigoristé táborští, zachraňuji ve svém táboře myšlenku společenského pokroku, dělné a účinné bratrství v duchu skutečně křesťanském; vždyť k praporům husitskÝ.m s rudým kalichem připiata jest naděje v příchod obrodné a omlazující Jednoty bratrské. Zde však zkáza jinotajitelného korábu neznačí pouze zmar krajních teroristů Rolandova rázu a starých nositelů zákonné' moci, jakým jest kapitán s Angelou, nýbrž i hlasatelů zdravé a přirozené obnovy v duchu sociální spravedlnosti a křesťanské lásky po způsobě básníka Pavla a zvláště Gastona. Mínil básník, poučený dosavadními neúspěšnými pokusy o společenské přetvoření :Evropy, svou alegorii naznačiti, že v naší době hynou i se svými utopiemi bez rozdílu snílkové revoluce či reformy, nedosáhnuvše břehů naplnční, a že dlouho ještě neudeřila hodina nového, lidštějšího a spravedlivějšího pořádku? Vzdálen pesimismu, jenž obecně upírá důsažný úspěch každému sociálnímu pokroku, oddává se Svatopluk Čech v )Evropě« přece ideové resignaci a nepopřává ·si iluse, že by přerod dnešních řádů a životr;ích forem byl na dohled - tento bolestný přízvuk tichého odříkání označuje »:Evropu« jakožto dílo uklidněné mužnosti na rozdíl od opojeného a burácivého jinošství »Adamitů«. ~ení to jediný odlišný rys mezi oběma skladbami, hluboce spřízněnými. Dialektická osnova >:Adamítll« založena jest valnou většinou na kontrastech typů cito\'ých, jako vůbec postavy její prožívají osud spíše v citové oblasti, prov N c!J();7skc kon:cuie .0 romantismu Sv. Čecha a jeho ironii" 1908 v Litomyšli str. 13-14; o Mcyrlm viz .Druhý květ" S. S. I, 129; k výkladu Mcyriho J. Folprecht, .M. J. Lerrnontov" 1910, str. 64 a 65, o Mickiewiczovi v náro8, 209, 233 ,tItts 20 z Hvězdy Jan 8 Chateaubriand 7, 113, 148, 216 Chelčický 206 Chodzko 159 Chocholoušek 7, 8, 'll, 30, 45, 140 Chomjakov 45 lbsen 228, 229, 253 Janda Cidlínský 20 Jermolov 141, 154 Jeřábek 43 Jirásek 194 Jordaens 223 Jungmann 1, 4, 7 Kant 10 Kapper 21 Klicpera 8, 42, 46 Kolar J. J. 14, 21 Kolenatý 132 Kollár Jan 4, 7, 8, 29, 31, 50, 51 Komenský 49, 105 Kořán 166 Kořínek 16 Kosina J, E. 108, 109 Kosina Jar. 128 Kotlarevskij 141, 154 Koubek 14, 15, 16, 17, 145 Krasinski 93, 95, 114, 220--223, 2:27- 228, 229, 233 Krásnohorská 108, 109 Kropotkin 214 Křížek 21 Kubrová Růžena 38, 39 KUhne 45 Kvapil 220 Lamartine 115, 116, 117, 121, 122, 126, 187 Laplace 92 Laube 45 Lenau 1, 12, 13, 21, 86, lOl, 102-103 LermontovI5,16,27,30,34,115-116,117, 120, 126, 127, 128, 132, 134, 138, 139, 142-144, 145, 146, 147, 148, 119-150, 152, 155-158, 159, 162, 163 Líer 201 Lomonosov 140 Ludwig 26 Mácha 8-10, 15, 16, 17, 19,29, 38,42, 46-47, 51-52, 102, 10~, 156, 165 Makart 87, 100, 105 Malý 8, 14 Manzoni 7 Marek Ant. 16 Marlinsklj 134, 139, 130, 144, 145, 163 Mayer 2, 12, 15 Max 40 Meissner 13, 20, 32, 86, 87, 94, 100, 103, 204 Menšlk 229 Mickiewlc7. 15, 16-17, 114, 214 Michelet 208 Mikovec 43, 145 Mllton 112 Mokrý 109, 161 Molii~re 172 Moore 13,24, 61, 113, 115,121, 126, 187 Mucha 109 Náprstek 193 Nebeský 14, 15, 16, 36 Němcová 3 Neruda 2, 3, 5, 6, 12,14, 18,19, 28, 29, 32, 52, 53, 65, 88, 91-92, 108, 109, 131, 132, 137, 145, 146,267, 168, 169, 170, 177, 189, 1~3, 196, 197, 299,202, 236 Neumann 66 Novák 66-67 Oehlenschlllger 7 Otto 70 Palacký 7, 20, 84, 85-86, 90, 104, 195, 205, 206-207 Pascal 119 Paul Jean 185 Pfleger 2,14,15,16,17,18,19,20,37, 43, 144-145, 146, 227 Platen 34 Polák 50, 64 Prefát 49 Proudhon 213 Prousek 194 Przybyszewskl 112 Puškin 15, 16,30,34,38,45,132, 138,139, 140-112, 243, 144, 145,' 147, 148, 151, 154, 155 Qulnet 208 Rlgault 214 Rousseau ", 87, 93, 216, 219 Rubens 125 Rubeš 168 Rupprecht 45 Sabina 9, ID, 14, 15, 220. Saint Simon 86. Scrlbe 2. Scott 7, 13. Sénancour 148. Shakespeare 2, 7, 14, 42, 43, 44, 45, 47 Schauer 236, 237. Schlller 7, 10-11,25, 42, 43, 44, 45, 95. Schulz 236, Skrejšovský 167, 170, 196. Sládek 4,161, 162, 234 Slowacki 44, 220. Southey 61. Spielhagen 1. Spinoza 10. Sue 7. Světlá 2, 19, 20, 21. Šalda 35. Šašek 193. Šašek z Mezihoři 49. Šolc 3, 4, 20-22, 28, 29, 30, 53, 80. Štelear 197, 198. Štule 17. Theer 35. Thun 10. TolstOj 143, 144. Tomek 20. Tonner 56 Topič 170. Turgeněv 180, 215 Turner 280. Tyl 8 Valečka 132, 138. VIgny 113-115, 116, 117,118,125,127. Vitovec 190. Vlček 20, 170. Vocel 51, 103. Vrchlický 4, 91-92,109, 110, 114, 208, 209, 220, 221, 229, 234, 235. Vrťátko 8 Vychodil 236. Whitman 162. Wróblewski 214. Zákrejs 109, 128. Zap 132, 165. Zeyer 4, 198. Žižka 20, 150. Žukovskij 140. XV. OBSAH: PŘEDMLUVA. I. PRŮPRAVA LITERÁRNí A PRVOTINY BÁSNICKÉ 1 II. "BOUŘE" . 49 III. "SNOVÉ" . 69 IV. "ADAMITÉ" SS V .•• AND~L" • 111 VI. NA KAVKAZE 1~1 VII. POVfDKY, ARABESKY A HUMORESKY ./. 165 VIII. "EVROPA". . . • . • . . . • . • . 203 POZNÁMKY. REJSTŘfK JMEN.