Copyright by Aventinum, Prague, C'Zechoslovakia 1929 ARNE NOVÁK ČESKÉ píSEMNICTVí S PTAČí PERSPEKTIVY 1 9 2 9 AV E N TI N U M ~ P R A H A Všecka práva vyhrazena PŘEDMLUVA Syntetický spisek, České písemnictví s ptačí perspektivy, původně podnícený záměry propagačními a určený pro informaci ciziny, vyšel po prvé roku 1920 a byl pak přeložen roku 1921 do esperanta (Vinc. Kroužilem), roku 1922 do němčiny (Gr. Straschnowovou), roku 1924 do holandštiny (R. Vonkou) a roku 1928 do švédštiny (Er. Friskem). Zde se podává ve formě přehlédnuté a rozšířené, která zabírá slovesnou látku do našich dnů. V prvním vydání pohřešovala kritika zřetel k některým zjevům současným, o nichž autor soudil, že by s ptačí perspektivy sotva byly patrny; této výtce se sotva vyhne také nové znění spisku. Spisovatel naopak pocit'uje potřebu omluviti se za jakousi nepoměrnost svého výkladu, který se v přítomnosti stává poněkud obšírněj ším a podrobnějším: pták, který se odvážným rozmachem povznesl nad minulost, nedovedl mimoděk zachovati perspektivu bezohledné vzdálenosti, když se jeho let vrací do přítomnosti. Není-li to dokonalou omluvou, je to alespoň vysvětlením. Nově přidán pro praktickou potřebu ke knize ukazatel, obsahující kromě životopisných dat výběr nejdůležitějších děl uvedených spisovatelů. V Brně na jaře 1929. Arne Novák. Když český národ na počátku XV. století upozornil žasnoucí a vzpírající se Evropu na svůj duševní život velkým náboženským hnutím husitským, provázeným podivuhodnou statečností válečnou, měl za sebou již značný rozvoj kulturní, obsahující několik století a vyjádřený rozvětveným písemnictvím, které jest ze slovanských literatur vůbec nejstarší. Staročeský jazyk, jehož zlomkovité písemné památky možno sledovati od věku XI., hodil se znamenitě k vyjadřování slovesnému jak bohatstvím tak odstíněností svých tvarů i výrazů; vynikalť kromě libozvučnosti a rozmanitosti svého hláskosloví tak rozvitým skloňováním i časováním a tak jemným smyslem pro slavné i větné rozdíly, že to připomíná až řeči klasické. Za krátké církevní episody cyrilometodějské v říši Velkomoravské v IX. století přijal nejeden kulturní prvek z bohoslužebného jazyka staroslověnského, ale pak se po celý středověk učil od latiny, které 'se také v Čechách užívalo stejně ve veřejných listinách jako ve školách a ve chrámech: čeština si osvoj ila od mezinárodní řeči všech vzdělaných národů západní Evropy mnoho nábožen, ských termínů i abstraktních výrazů pro svůj slovník, ale přizpůsobila se také vydatně latinské syntaxi, před jejíž výhradní nadvládou ochraňoval později pouze lidový původ většiny spisovatelů. Ale již počátkem XIII. věku nadchází na české půdě mocný zápas mezi ctihodnou učitelkou a mladou, poněkud neobratnou žačkou. Národní jazyk vniká postupně do formulí, písní a pomůcek bohoslužebných, ano, z hluboce zbožného ducha českého vytváří se, proti výslovněmu přání církve, malá literatura náboženských zpěvů českých, z nichž dva nejstarobylejší a nejvelebnější, »Hospodine, pomiluj ny« a »Svatý Václave, vévodo české země«, doposud se ozývají pod klenbami katedrály sv. Víta na hradě pražském. . Toto zápolení mezi jazykem národním a mezi latinou, jakožto dorozumívacím prostředkem kněžské i laické inteligence, která v mezinárodní řeči byla již vytvořila vynika- 7 jící díla legendární a kronikářská, rozhodnuto bylo konečně ve prospěch češtiny. Stalo se to v oné převratné době, kdy český, teritoriálně rozsáhlý stát ztratil národní dynastii Přemyslovců, a kdy se ha slovanskou půdu hrnuly právní, ho· spodářské i kulturní vlivy cizí, spoléhající hlavně na rozsáhlou německou kolonisaci netoliko na zemském pohraničí, ale v městech, v samém srdci vlasti. Od počátku XHI. věku postupuje již nepřetržitě duchovní i světské písemnictví v Čechách, psané mateřštinou, a to mluvnicky velice vybroušenou; jako v jiných literaturách západních, také zde časově. i hodnotou předstihl vývoj veršované slovesnosti, pyšnící se značným uměním rýmovniekým, prózu. Obsahem i názorem sledují tyto začátečnické pokusy ve· směs směry a vzory cizí, které buď z Německa nebo z Francie přicházely ke kulturně mla,dému a lačnému národu, uvádějíce sem jednak asketické ideály církevní, jednak rytířskou vzdělanost s její dobrodružností a ·uhlazeností, jednak, o něco později, veselý rozmar žactva universitního. Ale at' šlo o tlumočení nábožných legend, at' o zpracování romantické Alexandreidy, at' o ukázky rytířských pověstí německých a bretaňských, at' o jarou lyriku a rozpustilé velkonoční scény, v nichž si studenti pražští libovali, vždycky se jevila v staročeském básnictví snaha podati něco více než pouhé překlady předloh západoevropských. Spisovatelé, kteří náleželi vět~inou trojímu stavu, kněžstvu, rytířstvu a žákovstvu, usilovali,seč byli,o zčeštění a znárodnění cizích látek: vkládali do nich ukázky národní moudrosti jako přísloví a říkadla, zpestřovali je realistickými obrázky, vypozorovanými v domácím okolí, přizpůsobovali je životním poměrům ve své vlasti. Takto nabývalo staročeské písemnictví již v prvních obdobích svého vývoje národního svérázu, jímž se podstatně liší od sousedních literatur. Ještě dnes mluví k nám z něho hrdý a sebevědomý Čech, který zakládá si na svém jazyku a na svém státě, jsa hotov hájiti jich proti cizozemcům a přemítaje důmyslně o prostředcích k jejich zvelebení - jmenovitě spisovatelé ze stavu rytíř- 8 ského, na příklad skladatel originální kroniky Dalimilovy, vynikali takovou uvědomělostí. Starověký Čech cítil se Mdšeným a rozhodným křesťanem, jenž se nespokojoval s dogmatickou a liturgickou stránkou své víry, nýbrž s velkou mravní rozhodností a čilým smyslem praktickým naléhal na to, aby zásady Kristovy byly v lidské společnosti uskutečňovány a důsledně prováděny. Proto jeho etické hórlení bylo pravidelně spojeno s říznou a nelítostnou mravokár· nou kritikou společenských zlořádů: v literatuře staročeské náleží velmi význačné místo satiře, která se opírá o přesné a bezohledné pozorování skutečnosti a se zdarem užívá gnomického bohatství mluvy lidové. Z těchto jadrných a drsnýchdřevorytů ve verších, namnoze řízených osobitou technikou slovesnou, poznáváme názorně a bezprostředně život starých Čechů ve XIV. století, ale zároveň také jejich mravní rozhodnost, usilující o čistotu a poctivost celé společnosti, králem i dvorem počínajíc a drobným řemeslnictvem končíc. Teprve však, když od tohoto veršování a rýmování, napojeného šťavami života, sáhneme po staročeské próze, roz· vine se před našimi zraky úplný obraz vysoké kultury, jíž bylo v Čechách dosaženo za vlády rodu Lucemburského, jmenovitě za požehnaného panování Karla IV., Otce vlasti. Národ, jehož stát dosáhl netoliko nebývalého rozpětí teritoriálního, ale i dokonalého politického a právního zabezpečení, má již svou literaturu právnickou, opírající se o starší tradici. Náhoženské nadšení, které, podporováno štědrostí a uměleckým vkusem císařovým, vybudovalo nad Prahou celý les gotických chrámů, vyzdobených sochaři, malíři i klenotníky, a rIalo původ samostatné škole malířské zanícených trecentistů, projevilo se v životopisech světců i v rozjímavých spisech. Zájem panovníkův o minulost celé země podnítil kronikáře, a i sám vladař sáhl k peru dějepiscovu. Leč největší význam pro duševní život národa měl osvícený čin Karla IV., že v Praze po vzoru pařížském založl1 první středoevropskou universitu, která jmenovitě na fakultě bohoslovecké i artistické shromažďovala výkvět inteligence z vý- 9 chodní i střední Evropy. Učení její profesoři, kteří hověli stárnoucí scholastice realistického směru, nevykonali sami valné práce vědecké ani výchovné, leč povznesení úrovně náboženského studia vůbec v Čechách přineslo ovoce stejně vzácné jako neočekávané. Jeden z prvních žáků university Karlovy, jihočeský zeman Tomáš ze Štítného, dovedl spojiti vrozenou hlouba· . vost i. mravní přísnost muže z lidu s poznatky scholastického i mystického bohosloví universitního a školený důmysl dialektikův se smyslem pro praktické potřeby životní. Když se vrátil z Prahy na svůj zděděný stateček, oddal se spisovatelství náboženskému, objímaje stejně metafysiku a dogmatiku křest'anskou jako mravovědu. Ale nepsal pro učené odborníky vědeckým jazykem latinským, nýbrž pro své děti a pro lid vzornou a hohatou mateřštinou, jejíž byl mistrem, a třebaže tento neslýchaný čin laický budil pohoršení u theologů, hájil důsledně přesvědčení, že obecný člověk má býti i o nejvyšších věcech poučován ve svém rodném jazyku. Tato zásada o zlidovění bohosloví spolu s přísným rozhorlením mravním činí Tomáše ze Štítného, který bývá též, a to právem, nazýván otcem české filosofie, skutečným předchůdcem reformace české, třebaže dogmaticky se konservativní zeman ani o vlas neuchýlil od věrouky církevní. Na konci života Tomáše ze Štítného se již na všech stranách ozývalo hnutí reformní, čerpajíc zápalnou látku z nejrůznějších stran a zasahujíc všecky stavy národa. Mravní rozhorlení a, chiliastické vytržení lidových kazatelů bylo bouřném předehrou; z Francie doléhaly ohlasy krifckého úsilí bohoslovců pařížských o obrodu církve; z Anglie přineseno bylo do Čech odvážné učení Johna Wyclifa o církvi a došlo na unÍversitě· pražské neobyčejné pozornosti; ve vrstvách selských i drobného měšt'anstva šířil se odpor proti znemravnělosti kněžstva a vyšších stavů vůbec. Stejně pronikavá jako neúprosná kritika církevní tradice, kterou podnikl odvážný myslitel bohoslovný Matěj z Janova a z níž odvozoval požadavek důsledného návratu k apoštolskému to křesťanství, nenašla žádoucího ohlasu. Teprve Jan Hus dovedl učiniti z otázky reformace životní problém celého národa, když rozpravy o věcech víry přenesl s universitní. katedrydo lidu, a když své stanovisko zpečetil smrtí mučednickou. Jan Hus byl větší spisovatel než bohoslovec. Jako universitní učitel, jenž si získal nesmírnou popularitu úspěšným krokem o znárodnění vysoké školy pražské, přidržoval se běžného realismu a spojil jej bez obtíží s radikalismem Angličana Wyclifa, v jehož lIlauce dočasně utonul, a to tak, že v latinských svých spisech podává málo více než parafrazi mistra oxfordského. Jako český spisovatel a prostonárodní kazatel znal však tento syn prostého venkovana cestu, vedoucí neklamně k srdci lidu. Rozuměje správně potřebám přítomnosti, zavrhl v pravopise i v jazyce archaismy a přizpůsobil je živému usu. Dbalo rozkvět lidového zpěvu.v kostele jazykem národním a dovedl umění kazatelské, které přenesl konečně z chrámu pod širé nebe, k veliké dokonalosti. V duchu literární tradice staročeské kořenil svou řeč živly gnomickými, lidovými metaforami, realistickými obrázky ze skutečnosti. Nezavrhoval satiry, paskvilu, zkresleniny, jichž vydatně užíval ve svých spisech polemických, ale naopak byl ztělesněnou vlídností a něhou v osobních projevech, zvláště v proslulých listech posílaných ze žaláře žákům a krajanům. Za každou slovesnou prací Husovou stojí celá osobnost, soustřeďující v sobě hlavní síly svého národa ve své době. A tato osobnost vstoupila dne 6. července 1415 na hranici v Kostnici, aby poznanou pravdu proti vůli celého koncilu a k ÚŽaliU veškeré Evropy obhájila svým životem. Náboženské hnutí, které vyvolala mučednická smrt Husova, a které »proti všem« sáhlo k obranné a vítězné zbrani, nebylo nikterak příznivo literárnímu životu ; ve jménu radikálně zastávaných ideálů gotického křest'anství rozzuřil se chvílemi nepřátelsky proti gotické kultuře, rozkvétající právě utěšeně na české půdě. Přísně asketický duch husitský, II který se občas proj evoval radikálním obra:zoborstvím, od· suzoval umění vůbec a přisuzoval písemnictví toliko úkol vzdělavatelný a nábožensky i mravně výchovný. Tak na několik století vymizelo z Čech takřka veškeré básnictví, výpravná próza i světské drama v jazyce národním; pokud S3 neuchýlily do nejnižších vrstev neliterárního lidu, slouž:ly tyto druhy krásné literatury za pouhé pomůcky náboženské i politické polemiky. Zato horlivě bylo pěstováno náboženské písemnictví ve vše::h svých oborech. Znovu a znovu byly překládány částky Svatého písma, z nichž pak pořizovány soubory biblické, poskytující nejprve písařům a ilumináto· rům, záhy po vynalezení knihtisku také tiskařům, aby osvěd· čili své uměnÍ. Kazatelé učení i lidoví skládali sbírky 'ý. kladů na texty biblické. t. zv. postily, a ježto do nich rádi vsouvali mravokárné a satirické vložky, jsou tato díla doposud cenným pramenem pro poznání poměrů z oné doby. Po stopách Jana Husi dbali husité o náboženský zpěv, který vedle čtení a výkladů bible se stal jádrem jejich bohoslužby a hyl po stránce hudební i slovesné doveden k velké dokonalosti: z ničeho nevane k nám dodnes tak uchvacujícím vichrem drsný a hrdinský husitský duch jako ze sborové písně táborské »Kdož jste hoží bojovníei«, která pravdě· podobně souvisí s osobou samého geniálního vůdce husito ského, slepého Jana Žižky z Trocnova - smysl pro přísnou vojenskou kázeň, neohrožená statečnost bitevní jsou zde sdruženy se starozákonní důvěrou v Boha s ryze křest'an· ským nadšením pro statky duchovní, ale i s vášnivou kru· tostí ke všem nepřátelům slova božího. Když se již učení táborské a s ním válečná moc husitská neodvratně rozkládaly a upadaly, domyslil v samotě českého venkova hloubavý sedlák, jihočeský krajan Jana Husa a Tomáše ze ~títného, Petr Chelčický, vůdčí zásady a záhady české reformace, podrobil je příkré kritice a došel důsled· ků, které sice popíraly životní praksi husitskou, ale zároveň tvořily základ pro nové útvary duševního i mravního života v Čechách. Třebaže neznal valně latinsky a. neprošel tudíž 12 studiem akademickým, osvoj il si Petr Chelčický přece všecek myšlenkový kvas cizího i domácího původu, který znepokojoval od počátku XV. století Čechy; s prudkým radikalismem a se sklonem geniálního primitiva zjednodušovati vše, dobral se krajních důslelků úsilí reformačního a zdumočil je drsným, ale mohutným slohem mísícím rozbor bohoslovný s časovou invektivou a praktickou filosofii s demagogickým kazatelstvím. Zcela rozhodně zamítl veškerou tradici i organisaci církevní a vymáhal návrat k apoštolskému zřízení, při čemž jako o jedinou autoritu se opíral o bibli, pojatou značně racionalisticky. Nezastavil se II náboženství a u církve, nýbrž podrobil svému zdrcujícímu úsudku starokřest'anského supranaturalisty také stát a společenské zřízení. I tu osvědčil svůj selský radikalismus: odsoudil středověké rozdělení na stavy, popřel oprávněnost královské moci a státního zákonodárství, stihal nedůvěrou kupce, úředníky a připouštěl, že pouze ruční práce rolníkova na vesnici jest povoláním bohumilým. Zde - v samotě, nedqaje majetku ani moudrosti světské, měl opravdový křesťan uskutečňovati království boží na zemi. Ač Chelčický sám byl duše vášnivá a útočná, kázal neodpírati zlému a zavrhoval veškeré násilí; proto odsoudil také husitské války a velel svému ohroženému národu, aby zastrčil meč do pochvy. Tento křesťanský anarchismus a selský primitivismus Petra Chelčického náleží nesporně k největším koncepcím ducha středověkého a zároveň k nejstatečnějším výrazům slovanské mysli; není divu, že v něm po 450 letech Lev Tolstoj pozdravil svého předchůdce. Petr Chelčícký, jenž byl asi o dvacet let mladší než Mistr Jan Hus, zemřel kolem roku 1460, ale již před smrtí jeho spojilo se několik nábožných a myslivých žáků jeho, aby uvedli do života jeho mravně náboženské zásady. Tak vznikla ve východních Čechách proslulá Jednota bratří českých, která netoliko vzácným způsobem oplodnila kulturní život český, ale mravně obrodila i národy cizí, zvláště kolonisty v severní Americe. V klopotné práci sedlákově, v evangeli. 13 cké chudobě a v bratrské svépomoci i soI:daritě žili první éeští bratří v pohorských, odlehlých končinách a vydrželi tu pronásledování od vládnoucích církví. Zprvu neměli ani pevné dogmatiky ani jednotné organisace; ale postupně proměnili se v dokonale zřízenou společnost náboženskou, kde nebylo rozdílů majetkových ani stavovských. Původní jejich odpor k světské moudrosti a mimonáboženskému poznání stavěl je mimo kulturu, záhy však se jali pečovati o školství, užili vynálezu knihtisku, aby šířili své spisy dogmatické a své pečlivé sbírky náboženských písní, ano, počáli se starati o své dějiny, založili archiv bratrský, vy· chovávali si odborně vz,dělané historiky a v XVI. století stáli v čele kulturního snažení celé své vlasti. Nebyla to zrada původních přísných zásad, nýbrž nutný ústupek ži· votní potřebě; jako přijali .do s.vého středu také urozené a vznešené osoby, pokud se zároveň vyznačovaly bezúhon-' ností mravní, tak osvojili si konečně i zásady humanismu, který tenkráte opanoval se značným zpožděním českou vzdělanost. První kroky humanismu na půdě české, kam prostřednictvím kanceláře císařské a později zásluhou učitelů universitních pronikal z Italie, měly nizne·li přímo proti. národní, tedy dozajista nenárodní. ByIi to valnou většinou katoličtí učenci a šlechticové, necítící sympatií ke svým kacířským krajanům, kdož v umělé latině ciceroniánské pě· stovali dekorační básnictví" didaktickou rétoriku a výjimečně také úvahy státnické. Teprve později přilnuli k cizímu kulturnímu směru též věrní Čechové, zachovávající reformační tradice a pracující óbětavě pro národní 'stát; umínili si neopouštěti mateřštinu, nýbrž vzdělávati a zdokonalovati ji podle humanistického ideálu formalistického; tlumočili v překladech velké vzory klasické; vnášeli do spisovatelství, které tak dlouho pG"Sluhovalo výhradně náboženským spo· rům, pokročilé metody vědecké. Nejkrásněji snažení tohoto n'árodního humanismu českého osvědčil vynikající právník Viktorin Kornel ze Všehrd, jenž v rozsáhlém díle podal 14 zároveň úplný i kritický obraz vyspělé a rozvité právní kultury české, kterou dovedl zároveň pojmouti historicky i obhájiti její tradiční neporušenosti proti úskočným záměrům romanistů. Poctivého a ušlechtilého Čecha neprojevil pouze v úzkostlivé péči o ryzost mateřštiny, která se tu odvážila na předmět vědecký i na výraz složité umělosti, nýbrž zvláště čistě lidským smýšlením, ujímajícím se utlačených a ztotožňujícím právní cit s křest'anskou spravedlností. Zde byl opravdu humanismus průchodem k humanitě. Z humanistického pokroku těžila vydatně populárně vzdělavací próza česká, která hojností a rozmanitostí plodů i významem pěstitelů úplně za~tínila kráSné písemnictví, které i nadále úplně zkomíralo. Hojně byly vydávány; spisy přírodovědecké a lékařské, díla státnická, s největší oblibou však cestopisy, a to zvláště záznamy původních cest do Palestiny, kde nábožný duch český hledal stopy Spasitelovy, šíře zároveň své vědomosti o zemích a národech. Skutečného mistrovství dos~hla však česká próza v XVI. a XVII. věku v jediném oboru: v dějepisectví. Veliké události politických i náboženskýoh dějin naplňovaly nepřetržitě zemi a nedopřávaly generacím ani, aby v klidu vydechly. Šlechtici i města zápasili s panovnickou mocí, která od nastolení Habsburků na český trůn roku 1526 směřovala více a více k absolutismu a přísně trestala vzdorné rebely; obě národní církve, husitští utrakvisté i čeští bratří, zápolili mezi sebou, ale odrážely zároveň mohutnějící sílu katolicismu, opírajícího se o přízeň habsburských císařů a vedeného řádem jesuitským; od německého i švýcarského protestantismu přicházela české reformaci podpora, ale spolu nebezpečí ,vnitřního rozkladu; z rozbouřených vln vzájemného boje všech proti všem občas nořila se vznešená myšlenka náhožensls.é snášelivosti a státně vlasteneckého dorozumění hlavních činitelů v zemích koruny české. Pozorování takových dějů, stranických motivů i povah, které za nimi se rýsovaly, podporovalo ovšem značně psychologický bystrozrak dějepisců, neméně než čtení klasických vzorů starověké historio- 15 grafie. Protože k tomuto chápání přistoupilo i odborné studium pramenů a dokumentů a smysl pro dějiny správní, povzneslo se české dějepisectví této doby k opravdové výši naukové; zvláště některé monografie, založené na osobním prožití událostí, působí duchem až moderním. Vedle nich nechybělo však ani z;ibavných, lehce vypravovaných kronik lidových, které dovedly buditi zájem pro dávnou minulost, upoutávajíce lehounkým tónem vypravovacím, jenž arcit' jen nedostatečně zakrýval nekritičnO'St a libovolnost pojetí. Dokonalý smír mezi duchem bratrským a humanistickou vzdělaností provedl v druhé polovici XVI. věku biskup Českých bratří, Jan Blahoslav. Náležel již k onomu pokolení, které přijalo humanistické nauky z německých lrni· versit; odtud pro celý život si osvojil směr, který Melanchthon byl tak přesně vyznačil heslem »litterata pietas«. Podle názoru Blahoslavova, v jehož nitru učenec daleko převyšoval bohoslovce, vede pravá cesta k dokonalé zbožnosti a křest'anské lidskosti důkladným vzděláním, opírajícím se o kulturu zároveň biblickou i stal'Oklasickou; tuto pojín:w.l Blahoslav v duchu XVI. století arcit' spíše rétoricky než filosoficky nebo umělecky. Jako Jan Hus, na nějž vědomě navazoval, zajímal se i Jan Blahoslav o mluvnické otázky, k nimž u něho přistupoval zájem prosodický; stejně jako on dbal o rozvoj kazatelství a duchovní písně, ale při tom zvláště studoval její stránku hudební; v tradicích Jednoty bratrské pěstoval, a to skutečně kriticky, dějep:sné badánÍ. Ale hlavní dílo stejně krátkého jako bohatého života tohoto křest'anského humanisty bylo posvěceno bibli, z níž Jednota bratrská, věrna odkazu Petra Chelčického, stále vycházela a k níž stále se vracela. Jako Luther, umínil si Jan Blahoslav - podle humanistické zásady: ad fontes! -přeložiti Písmo svaté z originálu, očištěného filologickou kritikou, a tak emancipovati se od Vulgaty; jeho jazykový cit, vkus a vzdělání zaručovaly, že se to stane čistým jazykem mateřským. Blahoslav sám přeložil Nový zákon, kdežto k překladu Starého zákona sestoupila se v Jednotě bratrské 16 celá .komise znalců, z jejichž rukou vyšla na Moravě dvacet let po smrti Blahoslavově slavná Bible Kralická, kterou se český národ doposud pyšní jako vzácným klenotem svého písemnictví a jež stále znovu se otiskuje Biblickou společností britskou. Drahocennější než veliká učenost filologická a exegetická, uložená v kritice tekstové i v hojnýoh poznámkách, jest klasický jazyk tohoto překladu, podivuhodně jednolitého při původu tak složitém. Bratří dovedli spojiti ži,:ost mluvy lidové .5 velebou monumentálního jazyka literá>:ntho, jak se vyvinul tradicí stoletou; ocenili správně to, co rozlehlé oblasti české řeči, rozdělené na různá nářečí, jest společného; dovedli se úplně osvoboditi od humanistické těžkopádnosti, která tehdy ovládala, i od nezdravé módní záliby pro germanismy a latinismy, takže Písmo svaté v jejich tlumočení se stalo i nejprostšímu křest'anu srozumitelným Po Husovi byl takto (ale s větší důkladností a důsledností) kodifikován jazyk spisovný - to kromě vzorného školství byl nejkrásnější světský odkaz Jednoty bratrské národu. Jinak se nedovedli ani nejlepší stilisté této doby, na příklad horlivý polyhistor a neúnavný vydavatel Daniel Adam z Veleslavína, zprostili se nákladného a nepřirozeného slohového baroka, které vlivem humanismu v XVII. věku zaplavilo literaturu, na označenou, že písemnictví, které vyrůstá v skleníku studo~ny učencovy a ztrácí jakýkoliv styk s lidovým životem, vážně churaví. Ještě po bělohorské katastrofě roku 1620, která zasáhla stejně do vývoje kulturního jako do života politického a náboženského a národ husitský II bratrský vydala na po,spas krvavé zvůli habsburské dynastie a jesuitské protireformace, promluvila Jednota bratrská k Evropě způsobem slučujícím zásady křesťanské reformace s vědou humanistickou. Stalo se to ústy posledního biskupa Českých bratří, Jana Amose Komenského, velkého učitele národů. To, oč· vznešený exulant český se snažil za svého pobytu ve ~véd· sku, v Anglii, Holandsku a Uhrách a co vložil do svých světoznámých tří děl latinských »J anua linquarum resera· 17 2 ta«, »Orbis pictus« a »Didactica magna«, náleží jako trvalý statek kulturní celému lidstvu: že vzdělání, a to především vzdělání v mateřštině, se má dostati každému bez rozdílu stavu, rodu a pohlaví; že se má mládež učiti nikoliv slovům, nýbrž názoru, jehož dosáhne nejsnáze vydatným vyučováním věcným a postupem od abstraktního ke konkretnímu; že vedle ducha ·dlužno vzdělávati také tělo, čemuž nejlépe poslouží uvedení cviků a her do školy; že škola, řízená učitelem laskavým, má býti místem radosti. Tyto zásady, valnou většinou původní, nepodával Jan Amos Komenský jakožto ojedinělé poznatky, nýbrž jako organické součástky velkého plánu encyklopedického, jejž sám jmenoval pansofií; všecko lidské vědění, dotud rozptýlené, chtěl přesně a účelně uspořádati v jednotnou soustavu, opírající se o víru stejně-jako o rozum; prostřednictvím pansofie by se člověk křest'an přiblížil nejvyššímu cíli svému, totiž poznání Boha a splynutí s ním. Ale Komenský, předchůdce encyklopedistů, pokročil ještě dále: v krvavé době třicetileté války snil o harmonii všech národů, států a náboženství a,-předpověděl tak svaz národů. Vedle tohoto odkazu světu, dodnes jen zpola vyplněného, zanechal Jan Amos Komenský mnoho děl svému národu, psaných jeho jazykem a adresovaných mu za nejtěžších zkoušek, kdy Komenský sám bloudil s místa na místo, nespatřiv od 35. roku více své ubohé vlasti. Kromě knih pedagogických, psaných výhradně nebo původně česky, jsou to llll' mnoze díla nábožensky rozjímavá a mravně útěšná, prosycená osobním hořem myslitele, který byl zároveň básníkem. Z nich zvláštního podivu jest hodna rozsáhlá alegorická skladba »Labyrint světa a ráj srdce«, kde, nakresliv swiftovským perem z,drcující obraz společnosti lidské, prchá křest'anský filosof k Bohu, aby v něm nalezl pravé štěstí, nejinak než poutník Bunyanův. Jakoby na rozloučenou shrnul Jan Amos Komenský v tomto díle základní rysy českého písemnictví ve středověku: přísnou vážnost mravní, založellQU na názoru křest'anském, živý smysl pro skutečnost, pro- 18 jeVUJlcl se pnsným pozorovamm a kresbou realistickou, zálibu v alegorii, sklon satirický a jakýsi nedostatek porozumění pro pravou uměleckou volnost; ale vše, co v písemnictví před Komenským jest jen rozptýleno a naznačeno, provedeno i.e tuto ve velikých obrysech, jako osobnost Jana Amose Komenského ztělesňovala přímo monumentálně nejlepší snahy a tužby národa Husova a Českých bratří. Když roku 1670 kmetný Jan Amos Komenský položil v Amsterodamě k věčnému odpočinku unavenou hlavu vyhnancovu, rozprostíraly se nad jeho pokořenou a umlčenou vlastí temnoty, jež nemají sobě rovných v dějinách vzdělaných národů. Vylidněny krvavými exekucemi i násilnou emigrací, zbaveny domácí šlechty i skutečného vzdělanstva, ochuzeny hospodářsky, seslabeny politicky, staly se Čechy výhradnou kořistí jesuitské protireformace, která 7.mocnila se university, škol, tisku a zahájila slovem i ohněr!l vyhlazovací činnost proti všemu, co připomínalo prokletou reformaci. Ale za spálené knihy kacířské nedovedli dáti katoličtí horlivci, mezi nimiž zprvu nechybělo vlasteneckých milovníků národních dějin a mateřského jazyka, jako spanilomyslný historik Bohuslav Balbín, žádné náhrady, nebot' jejich asketická a mravokárná produkce, nesouvisící ani s životem národa ani s myšlenkovým duchem evropským, sotva zasluhovala ve své nechutné bědnosti názvu literatury; v XVIII. století pak postupně dohasínala. Latinské a později i německé knihy zaplavily Čechy, kde nyní i školské vzdělání octlo se v úpadku; jazyk kazil a porušoval se víc a více vlivem němčiny i zvráceným úsilím nevzdělaných puristů; smysl pro dějinnou souvislost uměle hyl vyhlazen icmetodami jesuitskými. V polovici věku XVIII. nebylo nikde naděje, že národ takto přitlačený k zemi mohl by se kdy vzpamatovati. Avšak v selském lidu se udržoval plamének zdravého života národního. Řeč zachovávala si svou tvarovou i výrazovou přesnost, své metaforioké bohatství, své gnomické koření. V pověstech, zkazkách, místy i ve vzpomínkách náboženských sekt žila dějinná tradice a s ní 19 národní vědomí. Tvoř.ivá fantasie lidu zbásnila právě v těchto těžkých dobách v Čechách, na Moravě i na Slovensku ony čarovné písně, hned hluboce zádumčivé, hned výbušně veselé, někdy ironicky štiplavé a jindy milostně něžné, plné vůně lučin a lesnatých strání,. které zanedlouho měly pomáhati umělcům básníkům při hledání a nalézání pravé poesie. Nastal·li v poslední pětině XVIII. věku přece obrat k lepšímu, z něhož pak se vyvinulo celé národní obrození ve veškerých směrech duševního života, bylo to podivuhodným, at' nedím, zázračným výsledkem toho, že se spojily dvě síly, které napohled byly zcela různorodé: . mohutné kulturní proudění evropské splynulo se sebezáchovným hnutím národním, jež vedeno vzdělanstvem, čerpalo stále sílu ze zdravého a svěžího jádra lidového. Dva osvícení panovníci habsburského rodu, kteří podle vzoru svých druhů na ostatních trůnech evropských vnesli do starobylého a zpátečnického císařství skutečnou osvětu a ušlechtilé lidumiIství, poskytli hospodářskými, s~iálními i právními ;reformami českému lidu možnost zdárného vývoje; ve vzdělanstvu za podpory vlády a pod vlivem zahraniční vědy a filosofie nabyl vrchu osv.ícenský směr, jenž důsledným racionalismem, neohroženou kritikou a bezohledným popíráním tradice znamenal porážku jesuitské protireformace. Universita stala se ohniskem skutečné vědy, vedle' ní vznikaly učené společnosti s horlivou činností přednáškovou i publikační, kritické časopisy seznamovaly s naukovým ruchem za hranicemi a potíraly vžité předsudky, lidoví novináři v časopisech i brožurkách tlumočili nové názory vrstvám nejširším. Ale pokud tyto pokrokové snahy osvícenské i lidumilné přímo přicházely od vídeňské vlády nebo byly od ní podporovány, přinášely s sebou veliké nebezpečí národní; bylyt' zároveň pomůckou rakouského centralismu, který neuznával historického státního práva českého, a germanisace, která mínila všecky národy v Rakousku obětovati fantómu jednotné národnosti státní. Tento tlak, prováděný s velkou rozhodností, 20 vzbudil stejně rozhodný protitlak v Čechách, a zde jsou pr.vopočátky národního uvědomění a vlastního obrození českého. Proti vídeňskému centralismu opřela se stavovská šlechta, jejíž práva byla vážně ohrožena a jala se horlivě podporovati ušlechtilé snahy některých učenců z kněžského i laického sboru, kteří vystoupili na obranu českého jazyka a české národnosti. Leč běda! Jazyk český, věrně zachovávaný v mluvě lidové, nebyl vzdělancům běžný; jeho mluvnické ústroji bylo neprozkoumáno, takže pošetilí novotáři, neznalí jazykové tradice, v něm řádili bez přítrže; pronedhav půl druhého století kulturního vývoje, nevyhovoval potřebám vědeckým. Stejně nesnadno bylo opírati národní uvědomění o historickou tradici, která byla značně zakalena předsudky protireformačními: nejslavnější doby národní minulosti byly bud' zapomenuty nebo provázeny opovržením a potupou; dějepisné památky byly rozptýleny a badání nepřistupny; bajky kronikářů a legendy náboženských zuřivců nahrazovaly v lidových myslích skutečný obraz vlastenecké minulosti. Zde všude bylo obětavým a pracovitým buditelům nasaditi rádlo, a proto v čele hnutí obrozenského za doby osvicenské stojí vědecké badání jazykové a historické. Ježto však nešlo pouze o to, probuditi vzdělance, nýbrž stejnou měrou získati pro národní věc lidové vrstvy, provází tuto !laukovou činnost horlivé úsilí popularisační a lidovýchovné, prodšené ušlechtilou lidumilností a emancipačním nadšením osvícenskýni. Aby lidoví čtenáři mohli čítati správný a jadrný jazyk, vydávány pro ně památky staršího písemnictví českého; pro jejich poučení historické sp;sovány y;.·lehké formě vlastenecké kroniky; na divadle a o něco později i v novelistice předváděny jim prostoduchou technikou a s hojnými tirádami vlasteneckými a demokratickými výjevy z dějin; noviny i kalendáře posilovaly jejich uvědomění národní. Toto prvn.í osvícenské období národního obrození, které se končí asi válkami napoleonskými, mělo jednak ráz vě- 21 deckokritický, jednak povahu popularisační, ale· nepohřešovalo ani zcela myšlenky politické. Již první z badatelů a buditelů jazykových zdůrazňovali příbuzenství češtiny s jazyky slovanskými, a odtud byl pouze krok k tomu, aby tento názor vědecký byl přenesen do oblasti veřejné: Čechové nestojí osamoceni, nýbrž jsou příslušníky velké rodiny slovanské, o niž se mají včas potřeby opříti, spoléhajíce hlavně na mohutné Rusko, ale též v Rakousku, v němž tvoří Slované většínu, otevírá se volné pole zdravé a prospěšné politice austroslovanské. Takto zároveň s obrozením národním rozvíjela se v Čechách myšlenka slovanská, dodávajíc celému hnutí rázu universálního. Veškeré snažení osvícenské vědy v Čechách shrnuje a vyvrcholuje mohutná osobnost učeného abbé Josefa Dobrovského, jenž po celém Slovanstvu jest znám jakožto patriarcha slovanské filologie. Rozsáhlé a důkladné vědomosti jazykozpytce, literárního dějepiEce a historického badatele provázeny byly přísnou a jasnou kritičností pravého ducha baylovského, jemuž věcná a neúchylná láska k pravdě byla životním náboženstvím. Vyzbrojen těmito zároveň rozumovými i mravními přednostmi, nestal se Dobrovský toliko zakladatelem vědeckého mluvnictví. a soustavného literárního dějepisu českého, nýbrž stanovil i zákonné zásady novočeské mluvy spisovné, básnické prosodie a kritické metody. Ne.byl by toho vykonal bez lásky k českému jazyku a písemnictví, třebaže sám psal jen latinsky a německy; ale přes to byl přesvědčen, že český duševní život náleží pouze minulosti a že jest proto vhodným předmětem naukového badání, nikoliv součástkou živého vývoje; že by Čechové byli schopni vytvořiti krásnou literaturu evropské úrovně, nechtěl přepustiti tento statečný skeptik. Teprve pokolení, které přišlo. po Dobrovském a skládalo se namnoze z jeho žáků, odhodlalo se v romantickém nadšení vznésti dvojí heslo: národní vědy, české netoEko látkou, ale i jazykem a duchem, a národního básnictví; bylo to pokolení bohatýrské, protože nezůstalo při hesle, nýbrž 22 samo je proměnilo v úspěšný čin. V jeho čele stojí vlastní zakladatel nové české literatury, Josef Jungmann, filolog z, povolání, ale zároveň muž vzácného estetického vzdělání i vkusu. Obě hlavní, nevýslovně pracná díla Jungmannova, velký slovník jazyka českého a důkladný soupis domácího písemnictví, pokračují v dráze Dobrovského, ale ukazují již z pojetí národa i jeho minulosti zřejmé rysy romantické. Jungmannova literární estetika, které se pak přidržovalo celé národní obrození, jeví zvláštní směs romantismu a kla· sičnosti: ukládá písemnictví českému, aby se snažilo býti klasickým a to závoděním s moderními i antickými litera· turami, ale shledává pravou klasičnost teprve v tom, že národ vtiskne svému básnictví svou původní osobitost, jedinečnou a nenapodobitelnou. Veškeré úsilí Jungmannovo směřovalo k tomu, aby spisovatelům usnadnil cesty vedoucí k takové klasičnosti; sám vytvořil moderní básnickou mluvu, obohacenou také ze zdrojů slovanských; ve vzorných překladech z anglické, francouzské i německé poesie uvedl do Čech příklady vysokého umění slovesného; s jemným srny· slem pro zevní ústrojí básnictví udomácňoval rozmanité, namnoze složité formy veršové, přeje si, aby v Čechách stejně bylo pěstováno básnictví přízvučné i časoměrné. Sám nebyl tvůrčím básníkem, ale jeho kritický podnět, jeho přá. telská pomoc, jeho estetický vkus stály jako dobré sudičky u kolébky nové české poesie - byl to český Herder, vy· chovatel i miláček národní romantiky. Básnictví, které nejprve zkoušelo své neobratné síly v anakreontických hříčkách, v bezduchých náboženských i hrdinských epopejích a v únavných skladbách popisných, ,mělo zvláštní štěstí, že mezi Jungmannovou družinou se 'Objevili dva opravdoví poetové; každý jiného uměleckého ty~u, Jan Kollár a František Ladislav Čelakovský, vlec· čems přímo antagonisté, ale oba nadšení vyznavači roman· tismu a stoupenci i apoštolové slovanské vzájemnosti. Evangelický kazatel ze Slovenska, Jan Kollár, prošel romantickou universitou v Jeně, kde poznal Herderovu 23 filosofii dějin, podle níž božský plán postupného vývoje k humanitě se uskutečňuje skrze velké, národněkulturní celky, střídající se na jevišti světa. Uprostřed pangermánského hnutí romantických studentů pojal v ohnivé své duši pevné přesvědčení, že nyní jest řada na Slovanech. V jejich velkou budoucnost a mravní poslání věřil tím nadšeněji, čím chmurnější byly jeho poznatky; v Durynsku nacházel pouze hroby vyhynulých a vyhubených Polabanů; jeho sentimentálně zbožňovaná milenka,' v níž si představoval dceru pomyslné bohyně Slovanstva, mluvila pouze německy, ač pocházela ze slovanské krve; v Praze i na Slovensku, svém působišti, setkával se se zcela nepatrným uvědoměním slovanským. Snad proto jeho poesie, romantická v zevních, formách, ale klasicistická v řečnickém výrazu, v starožitnické učenosti, v umných pointách, měla největší sílu tam, kde lkala, žalovala a bouřila elegií. Velká jeho alegorická skladba »Slávy ucera«, která se zrodila v cudné a něžné erotice a skončila v antikvářské pedanterii, byla statečným a důsažným buditelským činem netoliko pro Čechy, nýbrž pro Slovanstvo veškeré; ve svč době podávala nejsoustavněji evangelium slovanské vzájemnosti, pojaté však nepoliticky. Umělecky vytvořil Jan Kollár v tomto cyklu sonetů s elegickým předzpěvem dokonalý typ básnictví učeného, odvracejícího se od života ke knize, od přítomnosti k dávnověkosti, od skutečnosti k platonismu a napodobujícího umělé i složité formy, v nichž si libuje literární kultura. Česká básnická romantika měla ještě jednu tvář,.jejíž prototyp rovněž dlužno odvozovat od Herdera. Jestliže angličtí a něroečtí romantikové přilnuli celou duší ke skutečnému i domnělému lidovému básnictví, jestliže jeho památky sbírali a vědecky studovali, jestliže ve svých umělých výtvorech pilně napodobovali jeho bezprostřední prostotu a svěží úsečnost, nemohl jejich příklad nikde vzbuditi živějšího souhlasu a ochotnější mipodoby než právě v Čechách, kde prostonárodní píseň, pěstovaná i v dobách nej- 24 hlubšího úpadku obecného, byla pozdravem a zárukou života v lidu. První pokusy o napodobení lidové poesie dály se na úsvitě českého romantismu oním povážlivým způsobem, který v Anglii označen jest jménem Chattertonovým a Macphersonovým. Velmi podnikavý muž, ale prostřední veršovec a filologický ochotník, Václav Hanka, který si později získal zásluhy v slovanské propagandě, nesl se svými druhy těžce, že se Čechům nedochovala ze středověku ani původní starobylá lyrika lidová, ani národní epopeje, za jaké tehdy byly pokládány básně Homerovy, Nibelungy, ruské byliny a srbské písně junácké. I umínila si tato družina odpomoci takovému nedostatku a podle uctívaných vzorů starožitných, ale s hojnými knižními reminiscencemi zbásniIa dvě řady malých něžných písní milostných a hrdinských skladeb o činech bohatýrů i pěvců, namnoze z pohanských dob. Tyto padělky, prozrazující značné nadání básnické, byly i se svými hojnými anachronismy přeloženy do pochybného jazyka staročeského, přepsány velmi podezřelým způsobem paleografickým a s divadelními efekty »objeveny« jako Rukopis Královédvorský a Zelenohorský. Trvalo plné tři čtvrti století, než věda odkryla smělý pod. vod příliš horlivých vlastenců, jimž se však podařilo po· vznésti nemálo národní sebevědomí těmito domnělými plody vyspělé vzdělanosti staročeské. Nesporně uměleckých výsledků dospěl romantickou me· todou napodobení lidového básnictví Jungmannův bystrý žák, František Ladislav Čelakovský. Jasný duch tohoto učeného muže, v němž podle tehdejšího zvyku filolog doplňoval básníka, nadán byl pohodou klasickou, ano, přímo goethovskou. Miloval vtip, jehož jako štiplavý satirik rád užíval v půvabných epigramech, nepohrdal didaktikou a vychovatelskou tendencí v poesii, liboval si v zaokrouhlených formách, které vybrušoval mistrovsky. Od mladých let zamiloval si lidovou poesii a to nejenom svého národa, nýbrž rovnou měrou veškerých kmenů slovanských, sbíral a otiskoval· ji a pronikl tak k její podstatě, že v jejím du- 25 chu dovedl volně básniti, utajuje skoro úplně svou bohatou osobnost. Tyto samostatné napodobeniny, které své před. lohy převyšují slohovým domyšlením typických rysů, jme. noval Čelakovský ohlasy a shrnul ve dvou doplňujících se knihách plných přírodní prostoty a svěží gracie: »Ohlas písní ruských« jest většinou epický, kdežto v »Ohlase písní českých« převládá lyrika. Čelakovskému nechybělo žáků a následovníků, z nichž pouze jediný se osvědčil skutečným mistrem. Byl to Karel Jaromír Erben, sběratel lidových tradicí i původní básník. Za svou »Kytici« měl by býti připočtěn mezi největší baladiky všech dob i národů: tyto chmurné, ano, strašidelné báje a pověsti lidové vyrůstají z přírody, postižené vzácným, náladovým uměním; v dramatickém svém vzruchu pohybují se na samé hranici tra· gické, nad nímž však vítězí světlý a laskavý humanní názor básníkův; malba slovem, veršem a rýmem působí sugestivně - doposud nevyprchala kořenná vůně tohoto původního květu české romantiky. Ostatní básníci, kteří v době vlasteneckého romantismu českého obklopovali Kollára a Čelakovského, jsou dávn-o zapomenuti. Jejich význam nezáležel v oboru uměleckém, nýbrž v jejich nadšeném a důsledném působení buditel· ském: s prostoduchou rozcitlivělostí opěvovali krajinné krásy vlasti, velebnost národního jazyka, ctihodnou minu· lost své země, rozlohu i nadějnou budoucnost Slovanstva; cit vlastenecký mísili s milostnou něhou; pravou lyriku do· plňovali horlením tendenčním, a tyto ušlechtilé i naivní tužby vkreslovali do onoho polo idylického, pološosáckého života, k němuž v první polovici XIX. věku odsuzovalo reakční Rakousko své národy. Kromě lyríky sloužil týmž snahám historický román, jenž v nejlepších případech se spravoval velkým vzorem Waitera Scott'!'I,nikdy ho nedo· stihuj e; s ním se souběžně vyvíj ela romantická hra rytířského slohu, rozstřihující pásmo kronik v dějství a výstupy a uspokojující spíše národněvýchovnou tendencí než životným obsahem. Jméno jednoho z těchto nadšenců dochovalo 26 se do budoucnosti spIse jen šťastnou náhodou: obětavý demokratický novinář, potulný herec, Josef Kajetán Tyl, vyrobil celou spoustu historických truchloher, vzdušných scénických báchorek s prvky lidovými, populárních frašek, plačtivých činoher z občanského života a rovněž dějepravných povídek, malých románů z měšt'anského a omylem i z aristokratického života. Nečtou se již, hrají-li se, jsou přijímány s vlídnou shovívavostí, ale jeho něžně sentimentální píseň »Kde domov můj« se stala národní a posléze i státní hymnou a se svou jímavou melodií připomíná světu, že bylo to vlastenecké nadšení romantické doby, co přispělo nejvydatnější měrou k uvědomění českého národa. Mezi tolika epigonskými trpaslíky tyčí se chmurně a vznešeně postava geniálního básníka, jemuž romantismus nebyl pouze literárním heslem, nýbrž životním osudem. Karlu Hynku Máchovi nebylo popI-áno více než 26 let života, ale co všecko dovedl v nich prožíti mladý právník z proletářské rodiny! Německá idealistická filosofie, polská ro: mantika, Byronův vliv byly mu pouhým průchodem, aby se dostal sám k sobě a aby porozuměl svému bohatému nitru, trápenému napolo smyslnou vášnivostí, napolo zžíravým hladem metafysickým; divoká krajina romantická a temná noc se svými zvuky byly sourodými sceneriemi Máchových stavů a dějů duševních. S temnou a prudkou odvahou zabral se v českém básnictví po prvé do záhady záhrobní a do otázky po smyslu a ceně lidského života; protrpěl hrůzu z nelítostné lhostejnosti přírody k bolesti člověkově~ dal se uprostřed sentimentaliků sežehnouti plamenem lásky neuhasitelJ;lé, ale neuspokojující. Vypěl vše, $ čím v duši zápasil, a to básnickým slohem, který byl naprostou novinkou v 30. letech XIX. věku v Čechách; zároveň hudebním i barevným, plným· dramatického pohybu i náladové sugesce, jenž melodií i bohatstvím obrazů svádí jako neodolatelný milenec ve chvíli erotického zasvěcení. Učinil skvělé a novotářské náběhy téměř ve všech oborech krásné Hteratury, v tragedii i v h;storickém románě, ale 27 vlastním jeho odkazem, kromě filosofické lyriky, kterou uvedl do Čech, jest báseň »Máj«, kde si hoře lásky, vášnivý vztah k přírodě a metafysická duma vyvolily formu veršované povídky byronské. Báseň, kaceřovaná při svém vzniku a zbožňovaná pozděj i, stala se všem vzdělaným Čechům přímo symbolem přírody a lásky, básníkům pak heslem myšlenkové i umělecké odvahy. Heslo národní vědy, vydané Josefem Jungmannem, padlo na úrodnou půdu. Zakládány naukové časopisy i vydavatelská družstva pro. publikaci poučných spisů; pracováno vytrvale o vědecké terminologii pro veškerá odvětví; dbáno o to, aby filosofický názor zaokrouhloval odborné poznání. N ejzdárněj i prospívala věda historická, která se mohla opříti o kritické prozkoumání látky, podniknuté v období osvícenském; vydatné výsledky naukové doplňovány byly buditelským působením dějepisných děl a jejich ideí, a to netoliko na český, ale i na celý slovanský svět. V čele tu stojí dva věrní přátelé ze školy Jungmannovy, Slovák P. J. Šafařík a Moravan Fr. Palacký. Než nalezli své vlastní žI· votní poslání ve vědeckém dějepise, prošli průpravou básnickou, estetickou a filosofickou a zasáhli takto, ještě pouzí jinoši, dospívající na plodné půdě slovenské, do duševního života nově probuzeného národa. Pavel J06ef ~afařík, jenž část svého stejně klopotného jako obětavého života ztrávil mezi Jihoslovany, pokračoval na dráze Josefa Dobrovského, avšak s romantickým pojetím dějin. Neobmezuje se na starověk český; nýbrž přihlédaje stejnoměrně k dávnověkosti všeho Slovanstva, dospíval kombinací metody historické i filologické spolehlivých výsledků, které postavily na IlJové základy vědomosti o Slovanech. Dokázal, že jsou prabydliteli Evropy stejně jako Řekové, Římané, Keltové nebo národové germánští; popsal jejich sídla; přesně určil jejich národopisné rozvětvení; ukázal k jejich původní vzdělanosti a vysoké úrovni mravní. Kde svá učená díla historická a filologická 28 doplňoval úvahami filosofickopolitickými, hlásal s povzne· seností i přesvědčivostí apoštolskou, že jejich úkolem v budoucnosti jest konati dílo humanity jako protiváhu k násilnickému názoru germánskému a tak uskutečňovati božskost na zemi. Stejné filosofie dějin došel v životním svém díle Šafaříkův mladší druh, František Palacký. Když se r. 1823 přestěhoval pětadvacetiletý ze Slovenska do Prahy, rozhodl se věnovati povolání dějepiseckému a napsati národu ve velkém slohu a způsobem přísně vědeckým dějiny s obrazem husitského hnutí v popředí. K tomu byly nutny dlouholeté přípravy, které pojal Palacký co nejšíře a co nejhlouběji. Posoudil kriticky díla svých předchůdců; probadal archivy domáci i zahraniční; sebral a vydal památky českého hnutí náboženského; zorganisoval publikování starých listin a sám vzal na sebe největší část z toho úkolu; prozkoumal místopisné poměry v Čechách. Stav se úředním historiografem, jal se nejprve po německu vydávati dějepis český; když se však roku 1848 uvolnily veřejné poměry, zahájil své klasické dílo »Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě«, které 78letý stařec dovedl ke konci; sahá však od nejstarších dob pouze do nastoupení rodu habsburského na český trůn. Neúnavného sběratele a důmyslného kritika doplňuje mistr dějepisného podání, skvělý to vypravěč událostí i psychologický karakteristik jejich strůjců; s nimi jde ruku v ruce umělec komposice a pravý klasik klidného a mohutného slohu. Jestliže oddíly o nejstarších dějinách pro romantičnost názoru a nedostatek střízlivé kritiky záhy zastaraly, zachovaly si vrcholné a do široka rozpřed'ené partie o husitství a Jednotě bratrské dlouho svou cenu; teprve poslední dobou otřásá kri· tický dějezpyt i jejich základy a shledává také v nich osobitou syntésu romantiky' a liberalismu. Celistvosti dodává historické skladbě Palackého názor filosofický, velmi jasně a důtklivě vyjádřený. Dějiny národa českého nejsou shlukem náhod, mechanických sil a hmotných podmínek, nýbrž 29 uskutečněním plánu božského. Od pradávna zápasí v nich Slovanstvo, nositel svobody a humanity, s Germánstvem, představitelem hmotné síly a rozpínavého násilí; od husitských dob přistupuje k tomu konflikt svobodného poznání církevní a státní autority. Jest možno pochybovati, na které straně spatřoval Palacký budoucí vítězství? Nemohl považovati svůj úkol za skončený, když ve svých dějináchdával národu 'probuzenému životní bibli. Muž mravní rozhodnosti a tvořivé vůle, jakým byl Palacký, přirozeně přešel od historie také do politiky, jakmile poměry k tomu dopustily. Tato možnost nadešla roku 1848, když revolucí padlo staré absolutistické RakOl'lsko, a když zasvitla, ale"ipoň nakrátko, možnost konstitučního života na parlamentním základě. Palacký ne zcela št'astně odsunul důsledný program státoprávní a pracoval ke zfederalisování Rakouska podle zásady národnostní; veden byl při tom nadějí, že nyní bude možno provésti austroslavismus; v tom směru se vyslovil také velký Slovanský sjezd roku 1848, ~de slovamwí vystoupilo již jako síla politická. Byl v politice nemenší autoritou než v literatuře a vědě a požíval obecně čestného příjmení »Otce národa«. Dostalo se mu zvláštního štěstí, že jeho politiku šířil v lidu vysoce nadaný spisovatel, zakladatel českého novihářství, Karel Havlíček, jenž vždycky udeřil na pravý tón, at' jadrným politickým výkladem působil na soudnost lidového čtenářstva, at' voltairovským vtipem a heineovským rozmarem satirikovým, nešetřícím ani státních ani církevních veličin, útočil na zdravý český cit, at' silou svého mužného a neoblomného karakteru se obracel ke svědomí své veliké věrné obce. Leč rakouská vláda v reakci, následující brzy po revoluci, nebezpečného publicistu Havlíčka uštvala, Palackého umlčela a v českých vlastencích nadobro udusila víru, že by bylo možno Rakousko obroditi federalisací národů, mezi nimiž Němci chtěli stůj co stůj hráti vůdčí úlohu. Proto, když se po reakčním intermezzu vrátil do zchátralého habsburského císařství opět 30 parlamentarismus, rozhodli se čeští politikové za souhlasu Palackého pro státoprávní program historický. V dusné době reakčního útlaku, kdy se poesie opětně .st&vala jediným útočištěm ušlechtilých myslí, vytvořila ~ozkošná svá díla: první významná spisovatelka české literatury Božena Němcová, ·sladká a melodická básnířka v próze, jíž bída proletářky a ponížení ženino nedovedly ze srdce vypleniti lásky k přírodě a k člověku. Prošla romantickým kultem lidu i národopisným studiem jeho života; osvoj ila si emancipační tendence dobové a zaujala sc zvláště otázkou mravní výchovy ženiny. Nic z toho neumenšilo jejího čistého instinktu a jejího původního vztahu k půdě: její lidoví hrdinové vyrůstají odtud jako luční květiny a ovocné stromy. Její povídky, jmenovitě románová řada kouzelných vzpomínkových obrazů lidového života »Babička«, jsou cele písní o mladosti země a dobrotě lidského srdce, které nikde nebije tak nerušeným tepem jako .pod halenou sedlákovou a kordulkou vesnického děvčátka. Karlem Havlíčkem a Boženou Němcovou hlásí se ke slovu nové snahy myšlenkové a směry literární, podstatně odlišné od vlastenecké romantiky, která kolem roku 1848 nadobro byla vyčerpána, ano, mrtva. Mladé pokolení literární, které asi deset let po revoluci obnovilo a dOIl\yslilo její snahy, dávajíc jim hlasitý a obratný výraz v hojných časo'pisech a novinách, v~hlásilo otevřený boj literárnímu romantismu. Smýšlelo positivisticky a materialisticky; rozhodné přesvědčení demokratické stupňovalo živým smyslem sociálním; odvracelo se od minulosti k otázkám přítomné doby. Časovost, skutečnost a pokrok byla vůdčí hesla mladých spisovjltelů, kteří z cizích literatur se odvolávali k Byronovi, Heineovi a G. Sandové, z domácího písemnictví k Máchovi, Havlíčkovi a Němcové. Jejich tendenčně zbarvený realismus studoval na moderním člověku spíše to, co mu propůjčuje platnost obecně lidskou, než co mu dodává národní svéráznosti; i v kritice snažili se tito velmi 31 vzdělaní a neohrožení literáti klestiti cestu myšlenkám kosmopolitického dorozumění. Prakse nebývá vždycky ve shodě s teoretickými zásadami školy, a organický vývoj literární odvede spisovatele často od mladistvého programu. To osvědčilo se i tentokráte. Jeden z vůdců této skupiny, Vítězslav Hálek, vytvořil v krátkém a neúnavném životě mnohostranné dílo, v němž zastoupeny jsou snad všecky genry literární, arciť s nejed. nou výpůjčkou z literatur cizích. Co z něho dopo~!Ud žije, tot' pouze realistické obrázky postav a dějů ze středočeské vesnice a lehounce nahozené písně o domácím háji i louce, kde vzácné malířské nadání je provázeno spontánním lyrismem prostého srdce. Podobný, skoro ptačí lyrismus přírodního bezstarostného dítěte zvoní z nepřehledné veršované produkce nejnaivněj šího srdce mezi českými poety, Adolfa Heyduka, zvlášt' šťastného, když napájel své slohy z čerstvých pramenů slovenské písně, nebo když je odíval do hluboké zeleně milovaného svého Pošumaví. Mnohetn složitější bytostí než tito oba lyričtí básníci byla Ka.rolina Světlá, velmi samostatná pokračovatelka Boženy Němcové, beze sporu největší výpravné ingenium celé školy. Prostý iIMltinktivní poměr člověka k přírodě a k životu, který jest vlastním předpokladem všech prací Boženy Něm· cové, neměl pro ni platnosti; patetická a přísná její mysl zaujímala ke skutečnosti odstup, který překlenovala velmi těžkou refleksí. Myšlenkové a mravn? problémy, které bouřily její vlastní nitro, překládala s velkou dialektickou od· vahou do nadživotních postav svých vesnických románů, zobrazujících život na pohraničním 'pásmě ještědském: jsou to konflikt ženiny lásky a rodinné cti, spor mezi velkou životní vášní a mravní vůlí k oběti, otázka, etického růstu ženina, hoj mezi zjeveným náboženstvím a volným deismem. Leč neméně silně než tato všelidská téma;a mluví k nám z velkorysých a patetických románů Karoliny Světlé kmenová původnost a povahová rázovitost jejích tragických horalů. 32 Vedle románové tvorby Karoliny Světlé ztrácí se v per· spektivě dneška neméně rozlehlé a myšlenkově závažné, ale umělecky nedozralé dilo mladších prosaiků její generace, již většinou usilovali o moderní román sociální, prodšený emancipačními i revolučními snahami pátého stavu. Dráha, jež vede od Gustava Pflegra Moravského k Antalu Staškovi a zvláště pak k Jakubu Arbesovi, znamená vzestup od sentimentální romantiky k střízlivému positivismu a k rozumové kritice života, zbaveného ilusí a příkras. J akousi ~hdobou a doplňkem románové prózy české v 60. a 7Q. létech jest společenské drama, jímž na jevišti, řízeném s velikou péči a s úctyhodným smyslem pro odpovědnost, mínilo pokoleni Nerudovo a Hálkovo udomácniti jal<: tendence tak formy západoevropského divadlaporomantického. Nejvyšším snem zůstávala sociální tragedie vážená z ryze moderních konfliktů, ale na dosah se· jí přiblížil pouze jedenkrát F. V. Jeřábek, kdežto druhý stejně vzdělaný a zanícený divadelník Emanuel Bozděch se spokojoval šumivými a jiskřivými hrami salonními, důmyslně zosnovanými na náhodách a intrikách rokokového či empirového světa. Vlastním vůdcem a stálým duchovním středem celé školy byl Hálkův sok, Heydukův věrný druh a Karoliny Světlé milostný přítel, Jan Neruda. Literatuře, která mu nebyla pouze povoláním, nýbrž osudem, obětoval vše, i intimní štěstí. Nedoceněn za života, stal se po smrti jedním z nejdražších jmen českého písemnictví. Ve svých začátcích j evil se Jan Neruda, hrdý a uzavřený syn chudičké rodiny pražské, pouze přesným a chladným pozorovatelem skutečnosti a trpkým kritikem života i vlastního nitra. Zatím co ironický úsudek mladého nepřítele každé sentimentality rleptavě rozkládal vlastní city, a úsečný sloh samostatného ~iák~ Heineova zhušt'oval výsledky tohoto procesu do drs'pých a hutných malých slok, šířil se obzor realistického pozorovatele. Poznal evropský západ, moře a Řím i přední Asii a vytvořil ze svých cestovních zkušeností první český innělecký cestopis, prosycený světovým vzduchem. Prošel 33 3 sociální bídou svého rodného města a zachytil ji v črtách stejně pravdivých, jako názorných. Vrhl se do novinářství a vytrval v prvním velkém českém deníku »Národních 1:stech« až do smrti a po Havlíčkovi, který ukázal, kterak s žurnalistikou spojiti lidovýchovu, provedl mistrovsky, zvláště ve feuilletoně, sjednocení literatury a novin. Nedbaje o školské doktriny ani o výzbroj odbornickou, psal bez oddechu o divadle, knihách, obrazech a vzdělávaje vkus obecenstva, dorůstal sám zvolna v kritickou autoritu. Pokusil se do poesie vnésti vědeckou inspiraci a ohromil veřej. nost řadou písní a hymen o látkách kosmických, jak se jeyí modernÚllu člověku ozbrojenému dalekohledem a spektrálnou analysou. Jako světoobčan, dobře znající kulturní po· třeby svého domova, boural »čínskou zeď «, dělící české písemnictví od .ostatní literatury světové. Za těchto kulturních služeb svému národu získal Jan Neruda sám nejvíce - našel humor a vyzrál k citové něze velkého lyrika. Humoristickým chefďoeuvre jsou jeho »Malostranské povíd. ky«, malá to galerie postaviček a osudů z Nerudova ~lebného domova pod praž,ským hradem, ve virtuosně ovliil.· nuté formě realístických skiz, na jejichž dně vedle smíchu třpytí se slzy. I jeho verše protepluje humor, at' jsou to balady a legendy plné naivní víry a věčné lidskosti, ať jeho písňový odkaz »Prosté motivy«, kde v ročním cyklu počasí hovoří s přírodou osamělé a vznětlivé srdce pravého muže. Leč poslední dílo Nerudovo, pohrobnÍ kniha v lasteneckých meditací a modliteb, není ani intimní ani humoristická, nýbrž tragická a patetická: místo vlastního hoře básníkova krvácí tam v náladě Velkého pátku bolest jeho celého národa, odsouzeného Bohem nachá'zeti velikost utrpení. Na vývoji Jana Nerudy ukázalo se zvýšenou měrou totéž, co bylo pozorovati u Hálka i u Karoliny Světlé, že se totiž smýšlení a cítění této generace, která vystoupila jako světoobčanská a mezinárodní, vyvíjelo postupně stále určitěji směrem nacionalistickým. Oddávajíce se kultu národa a jeho minulosti, účastníce se zápasu o práva jazy- 34 ková i kulturní, vplouvali básníci do vln politického boje, kLerý právě v této době obracel se velmi rozhodně proti Vídni, nesen myšlenkou státoprávní a posilován zápalem slovanským. Když pak vstupovali do literatury mladší spisovatelé na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, netajili se nikterak touto tendencí, ano vraceli se přímo k ideálům národního obrození; tradiční myšlenkový obsah ožíval v lyrice i epice pečlivé a barvité formy, školené netoliko u západních mistrů, ale i II slovanských poetů; honosná a těžká malba veršová pojila se s hlasnou a umělou rétorikou. Když byl plnokrevný mluvčí nové školy nacionalistické Jl slavjanofilské, řečnický lyrik žhavých barev a silného dechu, sedlák a bohém, Václav Sole, předčasně zmařil své hohaté nadání dobrodružstvími nepokojné krve, ukázal se nejušlechtilejší osobností z této literární družiny Svatopluk čech, pokládaný dlouhou dobu za největšího b~sníka svého národa. Z blaženého domova na venkově si přinesl plachý snílek lásku k idyle, k sedláku, k původní lidové kultuře; od otce idealisty přijal slovanské nadšení, smýšlení demokratické a svobodomyslné, přirozené náboženství lidskosti; jako hoch čítal s porozuměním Máchu, Kollára a ruské byronisty. Dospěv, poznal černé moře a Kavkaz; prožil s velkou opravdovostí pokusy sociálních revolucionářů o přerod zestárlé Evropy; nadchl se vítězstvím slovanských zbraní na Balkáně. Přísnou samotu, kterou si uložil, zasvětil službě umění, které v něm našlo úzkostlivého ciseléra obrazů i veršů, stále neuspokojeného dosaženými výsledky a vždy znovu zoufalého, že posvěcení inspirace trvá příliš krátce. Tento podivuhodný básnický nástroj nebyl však vyhrazen ke vzbuzování sensací a k uměleckému rozkošnictví; Svatopluk čech vyjadřoval jeho pomocí svou myšlenkovou i citovou koncepci vlasti i Slovanstva, pojatou v· duchu pokroku a lidskosti: Nejobvyklejší básnickou formou, jíž Svatopluk čech užíval od mladých let, zdokonaluje ji postupně, byla veršovaná povídka byronského původu s vy- 35 datným, živlem refleksivním a s těžkým dekorativním rám· cem; takto zpracoval dějinné látky domácí, zvláště z husitské a bělohorské doby, alegorické příběhy ztělesňující myšlenkové, společenské i politické krise Evropy v soumraku a Slovanstva na úsvitě nového poslání, romaneskní děje z východu i symbolické náměty legendární - za myšlenkově zatíženou diskusí zvedá se zpravidla nákladné a marno· tratné dílo sytého štětce historického malíře a krajináře. Odtud zatoužil'později do pohody a klidu českého venkova, mezi lidové rázovité typy, vzdorující vzdělanosti, všecko vyrovnávající, avšak naléhavé otázky společenské a hos'podářské vyplašovaly básníka z idyly, nutíce jej, aby o nich hloubal, řečnil a lidovýchovně horoval. Národní i sociální tendence, spojující moderní demokratismus se slavjanofil. stvím, a bratrské ocenění dělnictva s vlasteneckými tradicemi, učinily z něho lyrika, jenž místo aby se zpovídal dů' věrně, vyj~dřuje zaokrouhlenými chansonami hromadné cítění dobové; tehdy dosáhl Čech popularity nejobecnější. Ale jeho skromnost a vkus nedopouštěly, aby si oblíbil pózu národního věštce a setrval v ní. Svatopluk Čech měl humor a rozmar, jenž bavě se, lehce satirisoval a zvoně půvabnými rolničkami, usmíval se; veršované jeho báchorky, plné fantasie a vtipu, náleží k nejrozkošnějším květům podkasané Musy v čechách a doplňují se s jeho arabeskami a humoreskami, jejichž starodávně pohodlná a jemně pointovaná próza oživuje a zvěčňuje malosvět českého měšt'áctva. Svatopluk čech měl mnoho mipo~obitelů, leč nedostalo se mu žáka rovnoc~nného; spíše pro přednosti karakterní, pro ušlechtilost tendence a působivost výrazu než pro hodnoty umělecké bývá z nich velebena virtuoska básnické rétoriky Eliška Krásnohorská, duševní vůdkyně feministického hnutí v Čechách, u níž kovová mužnost a řízný racionalismus často dusí pravou inspiraci básnickou. Stálou věrnost myšlenkovým hódnotám a citovým vznětům národního obrození zachovávají básníci slovenští. Slovensko tvořilo s Čechami národopisný i kulturní celek, 36 třeba politicky bylo od nich odloučeno již ve středověku; náboženská reformace husitská i bratrská prohloubila a upevnila tuto jednotu. Z evangel\ckých vrstev národně uvědomělých a nikterak nedotčených rozkladným vlivem protireformačním vyšli oba velcí Slováci, básník Jan Kollár a učenec p'avel Josef Šafařík, kteří tak mocně zasáhli do obrození českého národa; v jejich blízkosti vyrostl i František Palacký - byla to duševní šlechta česká, která myšlenkovou i slovesnou jednotu čechů se Slováky cítila jako samozřejmý předpoklad životnÍ. Odstředivé snahy některých katolických horlivců na Slovensku, které, vedeny učeným jazykozpytcem' Antonínem Bernolákem a literárně představovány epikem a idylikem klasicistického směru Janem Hollým, pokoušely se o zvláštní literaturu v nářečí, nacházely naproti tomu skrovnou půdu. Teprve v samý před večer revoluce 1848 obnovila toto separatistické úsilí vzdělaná mládež evangelická a dík zvláště myšlenkové bystrosti i publicistickému nadšení neúnavného Ludevíta Stúraprohlásila jazykovou i literární odluku celého Slovenska od čech - pro neústupné horlivce byl tento zápas o sebeurčení nikoliv národa, nýbrž kmene, mluvícího několika dialekty, důsledkem romantického pojetí národnosti a spolu výrazem slavjanofilské touhy, aby kultura byla postavena na lidovější základ, zachovaný v ryzejší čistotě na východě; pro politickou praksi byl to nešt'astný krok, jenž maďarským politikům přišel velmi vhod. Palacký i Š·afařík varovali z Čech, básníci, jako Božena Němcová a Adolf Heyduk, usilovali o obnovení jednoty, ale vývoj nedal se již zastaviti. Kdežto na Moravě uvedeno úsilí o kmenovou svéráznost jazyka i literatury v dokonalou shodu s povědo. mím úplné jednoty národní, jak se o to později zvláště zasloužil jadrný filolog dobrého lidového kořene, František Bartoš, má Slovensko od konce 40. let vlastní literaturu básnickou i publicistickou, psanou nikoliv v některém z přirozených nářečí lidových, nýbrž v umělém jazycespisovném,nově zkonstruovaném; pouze písemnictví vědecké mu 37 chybí. V duchu myšlenkových vůdců slovenského separatismu staví básníci tanmí v popředí své poesie oslavu svébytné kultury a povahové čistoty venkovského lidu i horské přírody, na jej íchž kvetoucích ňadrech vyrůstá; zhusta užívají se zdarem rázovitých prvků zvykoslovných. Po romantickém blouznivci o lásce a přírodě, Andreji Sládkovičovi, jenž byl vrstevníkem Boženy Němcové, převzal tento úkol v 70. letech velký mistr sytého básnického slova a složité umělecké kultury Hviezdoslav, jenž dosáhl klasičnosti ve výpravných skladbách, opěvujících horské lidové karaktery z Oravy. Jako starešina slovenského písemnictví, jenž často biblickým slovem zalkal nad porobou svých krajanů, dočkal se politického sjednocení Čech se Slovenskem a pozdravil je nadšeně. Znaje samo dno slovenské duše národní, dovedl se oprostiti z omylu starší generace, jejíž mluvčí, sentimentální lyrik a povídkový kronikář slovenského zemanstva, Svetozar Hurban Vajanský, odmítl každé dorozumění se silnějším a vyspělejším kmenem bratrským. Tradicionalismus, šířící se v literatuře a hlásaný v pOll!lii Svatoplukem Čechem a jeho vrstevníky, znamenal také ob· novu historického románu, v němž si již vlastenecká romantika libovala. Nyní však vykonán byl v tomto oboru, nesmírně milovaném lidovým čtenářstvem, pokrok mnohonásobný. Myšlenkově ukázal správný směr František Palacký svým pojetím národních dějin: ne již zevně napínavý rytířský středověk, nýbrž myšlenkově závažná reformační minulost česká, zvláště husitského období, posunuta i u románových vypravěčů v popředí. Demokratický názor českého vzdělanstva projevoval se také tím, že za základ historického dění pojímán lid, jehož život osvětlován s národopisnou podrobností. Nebylo-li tuto alespoň na počátku dosaženo pravé realistické jistoty v kresbě povah a v logice dějů, vynakládalo se značné, spíše naukové než umělecké úsilí na to, aby byla přesně zachycena barva doby, patina řeči, ovzduší starožitnické. Čtenářstvo, tvrdošíjně věrné tradicím obrozeneckým, spokojovalo se dlouho dějepisnými 38 vypravěči, kteří staré formy historické povídky naplňovali buditelskými tendencemi; proto trvalá obliba provázela jednotvárné kroniky »husitského kněze« a pobělohorského elegika Václava Beneše Třebízského, třebaže se tomuto nuz~ému fabulistovi nedostávalo stejně dušezpytné schopnosti jako daru karakterisačního. Teprve zvolna zatoužila česká inteligence po vědecky ověřených obrazech starodávného života. Největší dílo tu vykonal neúnavně plodný miláček lidového čtenářstva českého, Alois Jirásek, povoláním historik a pedagog; souzvuk těchto tendencí zaznívá i z jeho rozsáhlého díla spisovatelského. Vervu vypravovatelskou a pevné umění ostré kresby projevil hned v mládí hutnými povídkami z bouřlivých dob, naplněnými dobrodružností a vzruchem, přesyce.nými krví a stíny. Pohrdl jimi záhy, nebol' zamířil k rozsáhlým skladbám, jejichž hojný, namnoze rozdrobený děj rytmován jest velikými dějinnými silami. Ve dvou cyklech a dvou samostatných skladbách rozvíjí se husitské hnutí, jehož složky jsou stopovány v různých stavech a ústředích v Praze i na venkově, od jižních Čech až do východního Slovenska, čímž vzniká dojem totality. S názorností ještě teplejší a se cítěním ještě pronikavějším vymaloval Alois Jirásek národní obrození, a to ve dvoj ím zrcadlení: první cykllls líčí vrstvy pražských i venkovských vlastenců třídy literární i učenecké, druhý předvádí účast lidového zástupu z českokladského pomezí, domova to Jiráskova. Zde i onde podporoval historickou evokaci jemný smysl 'pro rozhraní mezi rokokem a empirem í krajanské vzpomínky na rodný kraj v Čechách severovýchodních. Chybí-li těmto cyklům žádoucí soustředění, často i dějová jednota, podařily se ve dvou skladbách Jiráskovi mistrovské kusy historicl(ého vypravovatelství: v »Psohlavcích« velkorysá epopeje selského vzdoru a českého zápasu za právo, a v »Temnu« úchvatná elegie národního úpadku v XVIII. století; onde úsporná kresba zjednodušených karakterů, tuto sytá malba náladová dostoupily monumentality. Jiráskovy knihy - vedle románů 39 a novel také několik příliš naivních historických her jsou školou národní energie, zdrojem síly k zápasu za staré dobré· právo, tedy mravním činem vedle své hodnoty literární; není divu, že vděčný národ promíjí svému zasloužilému vychovateli psychologii občas mělkou, komposici uvolněnou a provedení leckdy chvatné. Bez tendence, zato s řídkým uměním evokačnÍm křísil životní útvary XVI. a XVII. věku Jiráskův druh, učený a břitký archaista Z;kmundWirrter, virtuos v drobnokresbě a v groteskním humoru; zvláště se jeho intuici, která ovšem prodělala školská léta varchivě, poštěstilo obnoví ti starobylou Prahu, a to mnohem životněji, než učinil způsobem naukovým její dějepisec Václav Vladivof Tomek, studený a suchopárný konservativec ze školy Palackého. Není poslední zásluhou Jiráskovou, že ukázal, kterak velká myšlenková hnutí, zaměstnávající vzdělanstvo, zachvacu j ící v Čechách také .lidové vrstvy; takto se u něho historický román sléval s psychologickými studiemi lidové duše. Vtom směru nalezl mnoho pokračovatelů, kteří však sledovali tento proces hlavně v přítomnosti nebo v nedalekých obdobích století XIX. V lečcems postoupili nad Al. Jiráska: se silným zájmem ideovým stopovali myšlenku až k "jejím nejskrytějším kořenům; vyzbrojili se důklad· něj ším studiem národopisným; jako učeliví svědkové rozvoje moderního realÍsmu nazírali na duševní jevy složitěji a s odvážnější pravdivostí; nebyli pouhými vypravěči o životě, ale i básníky jeho záhad. Tři různé kraje a lidové kmeny našly tlumočníky své duše. Jižní Čechy, kolébka to Husova, 2ižkova a Chelčického, vyslovily se svým rodákem, slavjanofilským myslitelem.a novinářem Jo~efem Holečkem, který v selských svých krajanech odhalil náboženské a mravní dědictví Českých bratří a promítl své etnopsychologické poznání rozsáhlým polorománovým cyklem »Naši«. Kulturně složitá básnířka ze školy Karoliny Světlé, Teréza Nováková, odložila na čas pýchu i hoře moderní feministky a "oprostila se, aby pochopila i vyložila duchovní úsilí, ale 40 i osudovou tragiku tkalců a chalupníků i drobných inteli· gentů z nejvýchodnějších Čech, kde sama zdomácněla. Mo· ravský Slovák Jan Herben, pokrokový publicista mužné naléhavosti, propracoval rodovou kroniku své barvité a kulturně zaostalé otčiny, ale nevznikla pouhá. řada přesných' a pasivních kinematografických obrazů jako u jeho krajana Aloise Mrštíka, ani pouhá galerie povahokresebných genrů, jež se v nezvyklé plastice podařily jadrnému vy· právěči slovenskému Martinu Kukučinovi, nýbrž zároveň filosofie kraje a lidu, v němž dřímou síly ukryté pro bu· doucnost. Takto nabýval stále větší zvučnosti i naléhavosti hlas, volající básníky domů, zvoucí je ke kořenům, ukládající jim péči o národní svéráz. Avšak vedle této tendence soustředivé a často proti ní ozývala se snaha kosmopolitická, nutná u malého národa, neměl-li zakrsnouti a zplaněti v úzkém svém okruhu myšlenkovém i látkovém. Již FrantišekPalacký vydal heslo, aby staré Čechy zdomácněly v nové Evropě; v sedmdesátých letech proměnili je mladí spisovatelé v básnický program. Studium, překládání a nápodobu západoevropských vzorů pokládali za nejvhodněj ší cestu k tomu, aby si osvoj Hi ideové. bohatství .i umě· lecké formy moderního člověka. Vyhrazovali si pak, za častého nesouhlasu, právo zpracovávati dějinné, bájeslovné i f antasti~é látky cizích národů; vyj adřovali se, i když to odporovalo literární tradici, slohem exotickým; ukájeli svou obraznost v rozkošniokém těkání po časových i místních dálkách. Znamenalo-li to vítané rozšíření uměleckého obzoru, jmenovitě pomocí hojných překladů, ukazovalo _ se záhy i kulturní nebezpečí, spojené s tímto směrem, totiž těkary eklekticismus, diletantBká nestálost, nedostatek pevného stanoviska. Silní duchové z kosm~politick~ školy do· vedli překonati úskalí toto vytrvalou prací myšlenkovou a samostatnou tvořivostí; i enom epigoni utonuli, nevynesše z opojných hloubek svébytného díla básnického. Nikde neprojevilo se toto eklektické těkállJ.í, spojené se 41 stálým střídáním vzorů, slohů, vkusu takovou měrou, jako v básnictví ,dramatickém, které od roku 1883 mělo v Ná· rodním divadle důstojnou svatyni, obklopenou láskou všeho národa a vyplněnou výkony herců nadprůměrných. Zatím co přední básničtí mistři českého světoobčanství v oblasti lyrické i epické, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer, marně zápasili v Národním divadle o prvenství scénickými básněmi v rámci umění poklasického a romantického, aniž dovedli svými velkorysnými, avšak většinou jen improvisovanými pokusy položiti základ ke21dravé tradici, bil na zlatou bránn krásné budovy neodbytnou pěstí již realismus, jenž herecky i básnicky mohl v Cechách spoléhati na ži· votné předpoklady. Publicistický vůdce kosmopolitické školy, Josef V. Slá· dek, byl silný duch jako jeho selští předkové ze západočeského pohoří, bylo to však zároveň jemné srdce, které žáka Jana Nerudy a druha Jaroslava Vrchlického uzpůsobovalo k tomu, aby se stal nejčistším lyrikem v Cechách. Jeho vkus vz,dělán byl anglickým básnictvím, z něhož jmenovitě Shakespeara přetlumočil mistrovsky po česku; jeho životní zkušenost rozšířila se v Americe, kde poznal přírodu, lid, práci; jeho srdce prošlo zkouškami těžkých rodinných ztrát a mučivé dlouholeté choroby. Sládek, mistr písně i básnické dumy, zocelil se v těchto osudech tak, Že na každý podnět života a každou otázku smrti dovedl odpověděti projevem melodickým, který byl zároveň mravním činem. Jako lidé silného ducha a jemného srdce hledával posilu ve styku s půdou domova a tomu děkuje české básnictví za jeho selské písně, odpolu politické, odpolu rozmarné, v nichž hrdý Čech a vzdělaný světoobčan Sládek vstoupil do šlépějí Čelakovského, aby za sebou strhl některé následovatele, hlásící se ke škole národní a libující si v básnění hlasně tendenčním; široký a zdravý humor hanácký kyne samolibě a št'astně z písniček nejnadanějšího z těchto Sládkových žáků, F. S. Procházky. Takové opory stále hledal a nikde nenacházel opožděný 42 a nečasový romantik Julius Zeyer. Miloval národ, k ně· muž náležel podle jazyka a uvědomění, nikoli však podle rasy, ale cítil se uprostřed něho cizincem. Studiem i ce· stami toužil ukojiti svou žízeň po dálce, leč vracel se zklamán, protože skutečnost nikdy nedostihla přeludu snivcova. Rozkošník ducha prahl po vášnivém životě, než asketa srdce, raněn chimérou, klesal pokorně u paty kříže. Pohrdal novodobou civilisací, přírodními vědami, měšťáctvím, pedanterií a zůstával gotikem s příchutí anglického prae· raffaelismu uprostřed věku praktického a materialistického. Pokusil se o všecky formy, které nabízí romantické básnictví, nejřidčeji o lyriku, v níž jeho tvrdý výraz se pod návalem citu nebo meditace zajíká, se zevním, neoprávněným neúspěchem o drama, kde se mu nejlépe dařila pohádka. Kromě románsky zaokrouhlené povídky, pro niž sám nalezl přesný výraz »ohnoveného obrazu«, ovládal nejlépe román silně prostoupený živly subjektivními a volnou rapsodii epickou, psanou blankversem. Své látky volil ze širé oblasti pověstí a bájí keltských, románských, germánských a ruských, někdy zabloudil až na nejzazší východ japonský a čínský, než i jemu vstup na domácí půdu značil zpravidla vzpružení tvořivosti - dávno budou za· pomenuty jeho parafráze zpěvů o Karlu Velikém, jeho veršované letopisy lásky, až jeho mužně ušlechtilé evokace staročeské bohatýrské dávnověkosti »Vyšehrad« i jeho dušezpytný autobiografický román ,touhy a smutku »Jan Maria Plojhar« stále budou čítány jako nejlepší odkaz nGvoromantické episody v Čechách. Básníkem naskrze renesančním jest naopak Jaroslav Vrchlický. Z plachého syna nezámuŽTIéobchodnické ro· diny, krutě stíhané osudem, ze zádumčivého vychovance venkovské fary a pražské university, ze světobolného lyrika v tradičním slohu učinila trojí závažná událost mladých let renesančního umělce, optimisticky velebícího život a vývoj: pobyt v Italii, šťastná láska, plná smyslného kouzla a studium francouzských i vlašských básníků. Již tehdy 43 vedle neuvěřitelné tvořivosti básnické, kterou lehkost a virtuosita občas měnily v improvisační překotnost, zahájil mladý poeta, vyzhrojený úžasnou vnímavostí a vzácnou literární kulturou, svou neúnavnou činnost překladatelskou. Jí děkuje česká literatura za tlumočení všech hlavních velkých básnických děl francouzských a italských od renesance do naší doby; později přibyli i básníci germánští. Jsme překladateli Vrchlickému ještě více zavázáni, nehoť on převáděním nejsložitějších cizích forem dodal poetickému slohu českému, hlavně po stránce rýmu i rytmu, nebývalého výhrusu. Na původní tvorbu Vrchlického nejvlivněji působil Victor Hugo a jeho družina - v jejich duchu vtiskl Vrchlioký české poesii ráz románský, řečnioký a spolu světově representační. Odtud převzal názor o nepřetržitém vývoji vesmíru a lidstva k vyšším formám vědomí; tak se manifestuje Bůh s přírodou totožný, ale neúnavný v tvořivosti a změně. Vrchlickému nedostačilo, aby 'byl chval<:Jřečnrkem kosmických sil, které se nám jeví jednou jako ženina láska, jindy jako genialita, umělcova, jindy jako tucha myslitele neho zakladatele náhoženství; toužil jako Victor Hugo býti hásnickým a věšteckým dějepiscem kosmických i vesměrných událostí. Jeho veškeré básnění nabývalo cyklického rázu jako kruh »zlomků epopeje«: reflekse ohtáčí symholické výjevy z hájí, legend, dějin, hez ohmezení látkového; některé zlomky mění se v eposy, jiné v tragedie a komedie; hranice mezi epikou a meditační lyrikou neni nikde vytčena; silně nanášené harvy a hlučný živel řečnický zdůrazňuj í stanovisko hásníkovo, klerý nad svým dílem stojí s vědomím závazného úkolu. Ale vedle tohoto honosného křídla někdy faustovské, jindy donjuanské, nejčastěji však moderně liberalistické a vývojově optimistické reflekse Vrchlického šumí v jeho díle perut' druhá, vzdušnější, důvěrnější, prožitější: jeho lyrika. Po vnitřním ozdravění básníkově zaznívá teplá a silná melodie na počest moře a lesů, milostného i rodinného štěstí, myšlenky a umění, dodávajíc antické are- 44 nesanční radosti ze života přízvuku čistě moderního. Vedle písně pěstuje lyrik Vrchlický umělé, ano, vyumělkované formy románské, svrchovaně vhodné pro vyjádření zasvěcených chvil životnich, jež vyzlatila estetická kultura, 'zyláště v sonetu dosáhl vhtuosity. Ale vyzrávajícímu mužibásníku nepřinášel život pouze blaho, požitek a hru: jeho milostné a manželské sny o štěstí byly krutě ztroskotány; poznání a umění podávaly zatrpklé plody; v samotě duševního ,dělníka a v přemítání o smrti ukázalo se vše dosažené i dosažitelné malicherným. Optimista se zříkal slova, chvalořečník života se rozdíral sám v přísném sebezkumu, kulturní rozkošník učil se pokoře. Písňový zdroj však zvonil nadále, a to postupně čistší melodií, zbavenou řečnických příměsků i prvků převzatých z ciziny. Právě poslední lyrická díla Vrchlického okouzlují spanilostí ci, tovou a výrazovou - někdej ší žák antiky i románského umění mluví z nich nikoliv již k smyslům, nýbrž k srdci onou něhou lásky a soucítění, rozšířenou na celé lidstvo, ano, na veškeru přírodu, která bývá ne neprávem prohlašována za znak povahy slovanské; Jaroslav Vrchlický, jehož díla tvoří značně rozsáhlou knihovnu, kde vedle poesie a překladů všech básnických druhů jest zastoupena i literatura kritická, a kde jako po-' družný oddíl nacházíme též povíc;lkovou prózu, znamená vice než pouhý jednotlivý zjev - je to celá literární kul· tura. V něm se splnil slovesný pmgram Jungmannův, jím bylo domyšleno Nerudovo heslo uměleckého světoobčanství, ale jím vykonán byl také důležitý čin osvobozovací, nebot' teprve Vrchlický odvedl české básnictví nadobro ze závislosti na vzorech a typech poesie německé a spial je s evropským zá:pa'dem, hlavně s Francií. Není divu, že osobnost tak bohatá podněty vzbudila celý zástup žá:ků a napodobitelů, kteří se vzdělali na týchž vzorech, vyjadřovali týmž slohem, závodili s mistrem v týchž virtuosně ovládaných formách. Někteří z nich pokusili se umělectví Vrchlického smířiti s občanskými ideály a rozmělnili jeho odkaz na 45 prostoduché náladkářství; pro svou jímavou věrnost poesii, osvědčenou také významnými přeHady, bud' z nich jmenován tichý melodik Antonín KlášterskY. Několik básníkůkněží s Xaverem Dvořákem v čele užilo renesanční dikce pohana Vrchlického k tomu, aby ji stupňovali .v lyrické baroko ke cti Madonny, eucharistie a Velkého pátku. Jiní přinesli nový odstín, měníce~dl'avou a krevnatou renesanci Vrchlického v umění rafinované, nervní a chorobné. Hlavní představitel následovníků Vrchlického v tomto směru jest vedle j enměj šího, nachořelého troubadoura lásky Jaromíra Boreckého, Jaroslav Kvapil, ten zaměnil záhy za drama a divadlo lyriku lásky a melancholického snění a dosáhl i rnimo hranice Čech proslulosti jako básník-režisér; jeho dekoračnímu nadání se dařilo měniti život i scénu v pohádku, uchvacující hrou světla a tmy, barev a pohybu. Bez Vrchlického nebyla by se nedlouho před sklonkem století a v důsledcích literární revoluce české vyvinula ani ona skupína, které po způsobě francouzském bylo přezdíváno dekadentů a která se v kritické teorii i praksi ostře proti osobě Vrchlického obrátila, zvedajíc okázale prapor novoromantismu, vypadnuvší z ruky Zeyerovy. Nelze-li se zastaviti u nyvého elegika soumračných nálad a archaistické výzbroje, u Karla Hlaváčka, jehož cudná a křehká Musa vyznala na konec, že není slabá z nudy a přesycení, nýbrž z hladu, budiž jmenován alespoň všestranný, ale ne vždy samostatný umělec vybrané formy Jiří Karásek ze Lvovic, jehož vlastní význam záleží v lyrice; 7ide vypěl nyvou melodií beznadějný smutek bledých, ano, zsinalých vyhnanců ze života, kteří znechuceni požitkem a odpuzováni svou dobou, prchají do mínulosti a hledají v ní symboly pro stínovou hru svého nitra. Myšlenková i slovesná reakce proti Jaroslavu Vrchlickému a jeho směru nebyla o nic slabší než jeho vliv; dála se pod heslem realismu. Jeho počátky, jež měly ráz pod. statně naukový, spadají do období českého vědeckého obrození v 80. letech, přivozeného obnovou české university 46 pražské. Tehdy nabyly nové podoby také oba obory, jež vždy vlivně zasahovaly do národního i slovesného života, jazyikověda a dějezpyt; onu postavil klidný klasik vývojeslovného výkladu Jan Gebauer na široký základ srovnávací, tento naplnil vybroušený mistr detailní kritiky Jaroslav Gol! hledisky západoevropskými. Ideový obsah českému realismu dal filosof T. G. Masaryk, ~terý dříve než se věnoval politice, v niž se stal osvoboditelem národa a tvůrcem Československého státu, zasáhl do národního života zvláště účinně jako vědecký organisátor a jako kritik. Po spisovateli žádal tento obdivovatel velkých ruských románopisců a vyznavač životní kultury anglické vyhraněný světový ná· zor a živý vztah k mravním otázkám -přítomnosti; povzbuzoval ho, aby oprostě se od umrtvujícího historismu, studoval skutečnost kolem sebe a nepř~jímal předsudků, posvěcených sebectihodněj ší tradicí; proti umělecké hře a diletantskému rozkošnictví zdůrazňoval mravní opravdovost básníka, jenž se nesmí vyzouvati ze všelidského úkolu nové doby,' totiž z organisovaného úsilí o sociální spravedlnost. Tyto požadavky znamenaly převahu stanovisek obsahových a názorových nad kriterii formálními, cenily na spisovateli vice umění pozorovatelské než tvořivou obraznost, stavěly krásné písemniotví do služeb sociálních tendencí a mravní výchovy. Nebyly ovšem novinkou, ježto láska' ke sk,utečnosti provázela česk.é písemnictví odedávna, a zájem o společenské problémy byl básníkům uložen již Nerudou, ale působily nyní velmi mocně, ježto se shodovaly s celkovým ovzduším evropským a byly s krásným zápalem hlásány osobností nevšední: mužem světového rozhledu, jenž neomylně cítil naléhavé potřeby vlasti, idealistou, ~terý žil a myslil v dorozumění se starou tradící českých dějin a zároveň hleděl do budo~lcnosti, kritikem-filosofem, pod jehož zdánlivým rozumovým chladem se tajil oheň tvůrčího úsilí. Mezi spisovateli, přijavšími Masarykovy zásady za své, není mnoho básníků, a i ten, kdož z nich prokázal největší stupeň obraznosti i rytmického nadání, jest v podstatě spíše 47 žurnalistou velkého slohu než umělcem. Je to Josef S. Machar, nebezpečný polemik a skvělý feuilletonista, demokrat a volnomyšlenkář oq hlavy k patě, v jehož břitké próze i suchých verších došel prudkého výrazu český odpor proti Vídni i Římu a zároveň revoluční uvědomění proletariátu. Jeho lyrické začátky byly ven a ven subjektivistické a připomínaly v lecčems mladého Nerudu, ale těžký soumrak století halil do svých stínů Macharovy typické spory mezi zjitřeným citem a nedůvěřivou rozumovostí, Macharovu krutou kasuistiku lásky spíše nervní než citové. Rozum, kritický a analytický, zvítězil pak v prvních knihách, psaných ostrým perem satirikovým na začátku dlouholetého pobytu vídeňského: nelítostný soud o politice, o poměru společnosti k ženě, o veřejné mravnosti, o rozvrstvení společnosti, o logice dějin odíval se do jasných, často až triviálních forem, v nichž živel lyrický ustupoval stále určitěji epice. Studium dějin, horlivé zabývání se antikou, několik cest do Italiedokonaly Macharův obrat k objektivismu, takže v posledním období své básnické činnosti yěnoval se básník výhradně rozsáhlému cyklu výpravných básní, jež s názvem »Svědomím věků« zpodobují epopeji lidstva, nejšt'astněji tam, .kde mužné dláto tesá postavy římského imperia nebo kde zapřisáhlý protivník církve obnovuje s ostrými pointami výjevy z české reformace a protireformace. Jsme tu však na míle vzx:láleni od ryze uměleckých evokací Jaroslava Vrchlického: rozkoš z básnické vise ustoupila mravnímu soudu nad dějinami, renesanční radost ze života nahrazena jest tvrdým kultem síly a povinnosti, kouzlo přírody a estetická hra vyhasly pod přísnýma a střízlivýma očima realisty a demokrata. Ma· charovou školou prošel, ale od ní se osvobodil Petr Bezruč, básník jediné knihy, jež se právem pokládá za vrchol českého politického básnictví 'soudobého. V rhapsodických skladbách strhujícího patosu a dokonale lidového rázu zahřměl samotářský pěvec slezský do svědomí všem, kdož zapomínají, že na Ostravsku a na Těšínsku hyne polonisací 48 a germanisací celá větev národa československého; umlčev lkavý hlas vlastního zahořklého nitra, spojiv obžalobu národnostní s protestem sociálním, pozvedl utrpení kovkopů na českopolském pomezí do výše skutečně tragické. To, co se nazývá českou realistickou prózou povídkovou a románovou, vykazuje při značné 'početnosti pěstitelů i produktů tvářnost několikerou. Domácí tradice pozorovatelská, která přes starosvětského figurkáře a mudroslovného vychovatele lidu Aloise' Vojtěcha Šmilovského i přes zádumčivě rozmarného letopisce malých měst Františka Heritesa sahá až k V. Hálkovi a B. Němcové, P9jí se tu s mnohonásobnými podněty cizími, zvláště ruské románové psychologie a francouzského vypravovatelského umění. Skoro pitoreskní zájem o rázovité postavy, dychtivý smysl pro rozvrstvení společnosti podle stavů a tříd, staročesky hloubavé porozumění mravním otázkám pomáhají vytvářeti románová díla, vesměs neocenitelná pro poznání životní skutečnosti v Čechách, kde stále zřetelněji země,dělec ustupuje továrnímu dělníku, a kde mě§t'anstvo nadobro odkládá patriarchální formy, přizpůsobujíc se mravům a nazírání západní Evropy. Starší z českých realistických povídkářů pracují způsobem genrovým a na figurkách láskyplně vypozorovaných ukazují, kterak formy života obměňují lidské povahy, stavějíce je před zvláštní mravní otázky. Tak Ignát Herrmann, rozmarný i soucitný kronikář drobné buržoasie pražské, mistr humoristické kresby přídechu sentime!1tálního, nebo Karel V. Rais, střízlivě pray;divý a při tom jímavě účastný zpravodaj o rodinných i stavovských rozporech sedláků a domkářů v Podkrkonoší, milující rolníka v jeho svazku s půdou. Na sociální román velkého slohu, jaký tanul na mysli již několika vypravěčům Nerudovapokolení, pomýšleli psychologové českého měšt'áctva, znepokojení až do hloubi duše mravními krisemi své třídy, nachuravělé i fysicky; kde však Matěj A. ~imáček, malíř života továrního, dospívá k pokorné resignaci, k víře o obrození plemene čerstvou krví venkova a k evangeliu 49 4 práce a slitování, a kde naturalisovaný Moravan Josef Merhaut léčí své postavy z mravního úpadku myst1kou jednou katolicky náboženskou a po druhé národnostní, rozhoduje se hlučná feministka Božena Viková·Kunětická pro mravní vzpouru ženinu, namířenou proti základním útvarům dosavadního soužití obou pohlaví. Náladový lyrik a teplý krajinář ne bez šosáckých sklonů a povídavé pohody F. X. Svoboda slučuje venkovského mudrce a moderního deterministu s básníkem a dosahuje v dušezpytných povídkách i společenských románech dojmu životní totality, ať maluje nové vesničany svého středočeského domova, nebo ar líčí pražské měšťanstvo. ReaHsmus značívá často, že pozorovatelská činnost přeroste v spisovateli jeho obraznou tvoí:ivost, a že se v látce věcně zajímavé úplně ztratí osobnost básníkova, při čemž dílo trpívá nedostatkem umělecké volnosti a spontánní poesie; v tomto smyslu jsou uvedení romanopisci typickými realisty. Jako v době Nerudově nachází realismus výpravný svůj doplněk v realismu scénickém, k němuž se propracoval ve zralých svých hrách j1ž Ladislav Stroupežnický, kdysi hotovitel hřmotných historických truchloher a řezbář archaistických genrů: dostačil-li mu zprvu rušný pohyb barvitých figurek lidových, o něž ani později nebyla ve vesnických dramatech českých nouze, postřehl, dozráv, že musí vážiti tragiku ze společenských proudů současného života, kde činy jednotlivcovy mají dosah sociální. Neprovedl všeho, co mu tanulo na mysli, ale prorazil dráhu nástupcům, kteří pak v látkách dělnických i měšt'anských, studentských i uměleckých hledali pod barevným povrchem ostře vypozorované skutečnosti hlubší proudy, často s vzácným darem rázovité povahokresby, zřídka se štěstím v osnově tragických konfliktů. Jména realistických těch dramatiků jsou namnlne stejná se jmény realistických vypravěčů; jeden z nich však, Jaroslav Hilbert, užívá skoro výhradně jasné a mužné formy scénické, do níž se mu zprvu vešly pronikavé analysy ženských novodobých duší, pak skladné po- 50 hledy do dějinnéhobohatýrství, posléze p'olotragické obrazy měšťanských domácností. Jako HUbert pohrdli mladší a nejmladší dramatikové čeští ctí i nebezpečím ibsenovské problematiky a místo scénické kritiky. života oddávají se systematickému zohrazování jeho vrcholných chvil, upadajíce při tom leckdy do techniky spíše výpravné; tak nečasový patolog výjimečných duší, Jaroslav Maria, který později skutečně přesedlal na mravoličný román ostře naturalistických podrohností a dekadentního přízvuku, tak harvitý a výmluvný kronikář minulosti Arnošt Dvořák. Teprve příštímu pokolení dramatíků hyl o přáno dohýti také divadel světových, a to nikoliv díly tuhé scénické stavhy neho ostře vypracovaného ohsahu ideového, nýbrž spíše jevištními kronikami napínavě kinematografické úpravy, sršivého vtipu a žhoucí lásky k trpícímu a hloudícímu člověku. Vedle Karla Čapka, utopisty a prohlematika překvapující vynalézavosti, hud' jmenován František Langer, stejně poutavý v sociálních komediích i tragediích ze spolecenské periferie po ruském způsohě. Ale nehudiž vývoj předhíhán! Studeně předmětný realismus mírně reformních záměrů, který ovládal českou prózu na sklonku devadesátých let, nemohl dostačiti mladším romanopiscům jiskrnějšího temperamentu, kteří touží vtisknouti osobitě podanému a směle stilisovanému obrazu sku· tečnosti co nejvíce ze své individuality a zároveň naplniti výpravné skladhy ilusí života vystupňovaného. Vyšedše z realismu a naturalismu, oprošťují se během vývoje od něho a vytvářejí si svět svéprávné zákonnosti. Zachmuřený a nesmiřitelný pesimista Josef K. Slejhar přelbásňuje si svět bloudících lidí, trpících zvířat a oživených věcí v děsivou vísi až horečného rázu, pod níž úpěnlivě kvílí soucit a touha po vykoupení; škoda, že v slovesných útvarech beze slohové kázně. Nevyčerpatelný fahulista a úžasný znalec všech životních prostředí K. M. Čapek-Chod miluje nade vše smělou grotesku, jejíž složky a motivy jsou převzaty s úchvatnou pravdivostí ze života, ale jejíž souhrn působí 51 fantasticky; pod špatností, pitvorou ti ubohostí, jež odvážně seskupují jeho románové kroniky pražské, tetelí se často strádající srdce lidské, očišt'ující se utrpením. Vilém Mrštík, horoucí psycholog mladých duší studentských, jest v podstatě nadání malířského: at' v jeho dějově chudých, ale pozorovatelsky hodnotných románových skladbách proudí nad volnou lesnatou krajinou záplava slunce, nebo at' starožitná Praha v nervosním ovzduší mění svou nevypočitatelnou tvářnost, vždy jeho barvy se impresionisticky kmitají, třepotají, žhnou a vábí. Vynikající místo ve vývoji české povídkové prózy bylo vždy přisouzeno spisovatelkám; po Boženě Němcové, Karolině Světlé a Teréze Novákové připadl tento úkol Růženě Svobodové a jejím mladším družkám. Realismus byl pro ni školou přesného pozorování věcí, prostředí a duší, kterou prošla rychle a s hodnotnými výsledky; impresionismus, podporovaný také kulturou výtvarnou, zjemnil její zrak; sociální a emancipační snahy dobové prohlouibily její mravní cit pro spravedlnost a čistotu; vydatné studium literatur, umění a praktické filosofie, jakož i rozsáhlé cesty učinily z ní uvědomělou umělkyni dalekých kulturních obzorů. Od monografické podobizny cudné ženské bytosti, která ve styku se životem bolestně pozbyla ilusí, postoupila Růžena Svobodová k složitému společenskému románu, v němž česká i evropská skutečnost je stilisována a přestilisována v duchu vývoj ové touhy spisovatelčiny a často způsobem novoromantiokým. Vlastní však oblastí vyprav ovatelského umění jejího jest psychologicky propracovaná novela, stejně št'astná tam, kde vypráví typické osudy pudově ryzích postav, rostoucích z klína přírody, jako tam, kde zachycuje erotické soumraky v duších rafinoyanýchznalkyni duší a maliřku krajinářku doplňuje vybroušená stilistka barevného odstínu a melodické skladby. Vyloučily-li se jedny její žačky svou dekorativní novoromantikou dobrovolně z přítomnosti na př. toužebná a neukojená, po lásce a po vzrušení prahnoucí Růžena Jesen- 52 ská, usilují druhé o spolehlivější proniknutí skutečnosti a zároveň o pevnější výstavbu románu a povídky. Ironická analytička chmurných a těžkých ženských osudů v soudobé moravské společnosti, Božena Benešová, ukrývá za hořkým poznáním života statečnou víru v možnost mravního vývoje člověka; nelítostná kronikářka a psychologická zpytatelka pražského měšt'anstva v úpadku a ostravského dělnictva v životním zápase, Anna Maria Tilschová, za hrůzou nad rozvolněným sociálním společenstvím neuhasitelnoutouhu po nových bezpečnějších formách lásky a sounáležitosti; jadrná, ze sociá,lních hloubek přicházející realistka Marie Majerová za steskem do ženiny opuštěnosti tak čistou a prostou humanitu, jaká snad od doby B. Němcové nebyla vnímána. Také uprostřed národa, jehož veřejný život osvědčuje v každém směru činnou účast ženinu, mohla by buditi tak patrná převaha ženského živlu ve vypravěčském umění pochybnosti a obavy. Ale nebojme se! Právě ono pokolení vypravečů, které v'fstřídalo realistické období, vykazuje několik typicky mužských a mužných umělců, kteří jemně a zároveň silně zkoumají výjimečné povahy a individuální osudy nebo vykládají se sociálním zájmem vúdčí tendence dobové. Na cestě za složitým románem o přerodu selské duše padl předčasně jadrný západočeský ,venkovan Josef Matějka, jehož čivy zjemnila umělecká kultura. Pronikavý psycholog a křehký stilista Karel Sezima vrací se vždycky znovu k analyse sensitivních povah, jež příliš drsné a nehostinné prostředí šosáckého světa podlamuje a nakonec ničí. Ivan Olbracht, milovník dobrodružně romantických osudů, vměst· nanýoh však s bezpečnou věcností do rámce přísné skuteč· nosti, rozšiřuje nepřetržitelně okruh svého epického umění a prozařuje svůj svět vždy prudčím světlem vykupitelské lidskosti. Ivan Olbracht a Božena Benešová byli první čeští pro·· saikové, kteří umělecky zvládli překypující a vzdornou ži· votní látku, nabízenou světovou válkou a účastí českoslo- 53 venského člověka na ní; učinili to s hlediska individualistického. Ti, kdož přišli po nich, snažili se spíše oře· šení kolektivistické a dávali přednost obecným typům před případy jedinečnými; Jaroslav Hašek, spisovatel zhola neliterární, vytvořil neodolatelný, válečný typ »do· brého vojáka Švejka«, zbahělého a nechutného šaška, který s vítězným úsměvem -cynické převahy vynese ze světového masakru svou zdravou a smrdutou kůži. Haškovým protinožcem jest Rudolf Medek, který před svou aristeií s českými legiemi na Rusi a v Sibiři vyrůstal jako mladistvý Achilleus na zženštilém Skyrudekorativního estétství. Ale chopiv se meče a štítu, odkryl v ,duši nový pathos a podal lyrioky, dramaticky i románově řadu obrazů z československé anabase, jako prosaik, zvláště ve svém románovém cyklu, spokojil se nejednou formou kroniky, přetížené diskusí. Cynik Hašek i patetik Medek působí hlavně ·látkou a tendencí, kdežto Vladislava Vančuru, jediného úspěšného surrealistu mezi českými prosaiky, zajímá především problém slohový, k němuž se upial, metaforik a visionář divoké invence, i ve svém šklebně obžalobném románě válečném. Odklonu od realismu k umění duchov~jšímu, od pouhé reprodukce skutečnosti k slohové zákonnosti, od slohu suše referujícího k barvité, odstíněné a osobité ·dikci nebyly by románová próza česká, právě jako drama a zvláště lyrika, mohly provésti bez vydatné pomoci, kterou všemu krásnému písemnictví českému poskytla v neví dané dotud míře literární kritika. Od počátku devadesátých let připadlo jí místo vůdčí, a tuto svou odpovědnost uvědomovala si v předních svých zástupcích. V čele jejich stojí F. X. Šalda, v němž vedle břitkého kritika a literárního učence dříme také básník, experimentující v různých oborech. F. X. Šalda přinesl z Francie do Čech přesnou krit;ckou metodu; vytvořil kritické názvosloví; s jedinečným smyslem pro formu daroval svým krajanům essayistický sloh, v němž sám napsal několik klasiokých kusů hlubokého pojetí, přesvěd- 54 čivé výmluvnosti a výrazové lahody. Tu synteticky shrnul to, oč se bil v břitkých polemikách a co dovozoval dlouho· letou praksí posuzovatelskou: že umění musí vyvěrat ze života a vraceti se k němu jako jeho množitel; že básnické dílo nevzniká ani napodobou vzorů ani prováděním rozumových tendencí, nýbrž organickou tvorbou, jejímiž pod. mínkami jsou opravdovost v životě a uměleciéškolení; že forma jest nerozlučně spiata s obsahem a Žl) v ní se skrývá nejosobitější projev individuality původcov)'. Jako Masaryk v době realismu, stal se F. X. :5alda v následují. címobdobí myšlenkovým vůdcem českého písemnictví kritika přejala místo filosofie. I tentokráte byla to lyrika, jež vyjádřila nejvyšší úsilí národní duše formou stejně novou jako uměleckou; mocněji než v románě i v dramatě došly v ní výrazu ohrodné snahy mravně společenské, ozývající se od Masarykova vystoupení a od politickosociální revoluce 90. let, zvané »Omladinou«: samo srdce národa se vyzpovídalo verši a metaforami svých lyrických básniků. Ideově náleží do .je. jich hdy J. S. Machar, jehož umělecké prostředky jsou však bližší realismu ; dokonalými představiteli této lyrické skupiny byli Antonín Sova a Otokar Březina. Antonín Sova, i Otokar Březina jsou syny jižních Čech, vlasti r{áboženské myšlenky a vznícené citovosti, která se před stoletími vyslovila reformací; onen přinesl si ,z domova spíše vzníce· nou citovost, onen spíše hloubavost náboženskou. Oba' záhy opustili r.odný kout, ale nosili věrně jeho obraz s sebou, knihovník Sova v Praze, vzrušené národními'ti sociálními zápasy, učitel Václav Jebavý (neboť takto znelo občanské jméno Březinovo) v samotě moravského venkova, stvořené p.ro kázeň soustředěné meditace a ideové i básnické ekstase. Citový a citlivý snílek Antonín Sova počal uměleckou svou dráhu uprostřed veršujících genristů a realistů jako impresionista. velmi jemného ústroj enství a impresionistou zůstal vlastně vždycky; dodejme, že jeho impresionismus má ráz příznačně hudební. Veršem hebce melodickým a 55 obrazem, jenž má plachost pastelu, dovedl zachytiti netoliko odstín krajiny, naladění melanoholické či zrádné lásky, světélkující ovzduší velkého města s jeho směsí krásy a hrůzy, ale i citový přízrak doprovázející přemýšlení. Antonín Sova dumal o přerodu společnosti, o blízkosti re· voluce, o hrdinském poslání malého národa, který uprostřed nepřátel znovu jest povzbuzován k dobrodružstvím odvahy, O vykupitelské moci lásky, oběti a solidárnosti. Takto Antonínu Sovovi, básníku s Aeolovou harfou v útlé a bolestné duši, neušel ani jediný myšlenkový záchvěv milovaného národa, od napiatých dob revoluční »Omla· diny« až do obnovy politické samostatnosti československé, ale co poutalo jej z každé myšlenky nejvíce? Její citový doprovod, její náladová fosforescence, její kouzlo, »rozviřující samotářské struny v· duši«. Zcela jinak u Otokara Březiny. Vzdělav se u mystiků indických i křest'anských, prošed školou moderních filosofů i přírodovědců, zpracovav podněty sociálního hnutí i mravního novoidealismu, zasvětil celý svůj život zádum· čivého samotáře ,metafysickému přemýšlení, které se stálo jeho výhradní vášní, když se byl zřekl štěstí v milostné či přátelské pospolitosti. Necelých deset let ze svého života věnoval Otakar Březina tomu, aby lyricky vyslovil zkušenosti a jistoty své filosofické myšlenky; pouhých patero sbírek básnických a jeden svazek essayí mu k tomu dosta· čily, takže sotva pětatřicetiletý mohl odložiti pero a ponořiti se do mystické dumy, jež jest mlčením. Prosy cen osobní bolestí, která~oustředila všecky smutky srdcí a hlav z konce století, dal Otokar Březina proniknouti svou duši záhy mysticky plamennou touhou po Bohu, radostnou láskou k osudu a vesmíru. Zřeknuv se pak osobní poesie, plane v této duchovní rozkoši a zpívá v ní lidstvu hymny a modlitby, v nichž projevuje svou solidaritu, svůj bratrský pocit se všemi myslícími, pracujícími a trpícími bytostmi. Takto v jeho díle došly výrazu netoliko tendence novoidealismu evropského, ale i dáVná ideová tradice celé re- 56 formace: i on jako Hus, Chelčický, Komenský a Palacký neshledává vyššího úkolu a větší moudrosti než žíti v Bohu a s Bohem, hledati a konati jeho vůli, poznávati a milovati ve vesmíru souhlas s jeho zákony. Ale jako Čechové minulých věků má i Březinova náboženskost zároveň ráz praktický, na:bývajíc rysu sociálního a posvěcení mravního. Kážet' - nejkrásněji v posledním básnickém díle v »Rukách« - evangelium součinnosti všech, spolupráce milionů živých, mrtvých i nenarozených, ukládá soustrázeň a pomocnou energii, hledá a uskutečňuje zákon nového řádu sociálního, jenž jest svrchovaně spravedliv, ježto vyvěrá z Boha. Leč i umělecky jest dílo Březinovo naplněním a dovršením tradice českého básnictví, hlavně oné, která se počíná JaI;oslavem Vrchlickým. Dokonalý mistr uzavřené formy i volného verše, básník nej osobnějších modliteb i hromadných hymen sborového rázu, pracoval Otokar Březina jako ciselér o svém ,díle, až je přivedl k dokonalosti skoro absolutní; těžko bylo by v celé lyrice Evropy souča~né najíti umělce, jenž by v obrazovém vytržení takto ovládal patos myšlenky a takto klenul odváž· nou a bohatou metaforou most mezi kvetoucím světem jevů a vzdušným světem ideí. Nikoliv živý Paul Valéry, nýbrž právě odešlý Otokar Březina představuje dnes v Evropě nejvyšší mety lyriky metafysické. Vrchol, jehož české básnictví dostoupilo Otokarem Březinou, pozdějším lyrikům zůstal podle své mystické povahy nedosažitelným; jejich cesta vede s hrotu hory do údolí, mezi lidské radosti a žaly, k svítícím i kouřícím ohňům života. Jediné dramatický lyrik, předčasně zesnulý Otakar Theer, usiloval ve vzdorné a hrdé své mysli o absolutno náboženské, mravní a umělecké, ale nezapomněv svých sensualistických začátků, provázel své hledání prudkou, až nahou konkretností obrazu i výrazu, vždy vášnivě proži~ tého; snaha o volný verš, inaugurovaná již Sovou a Březinou, došla u něho vyvrcholení. Jeho antipodem jest do jisté míry Karel Toman, ryzí lyrik uzavřené formy pís- 57 ňové, jehož ctižádost smeruJe k tomu, aby citová dobrodružství svého temného, ale ohnivého srdce zhustil na nejmenší prostor veršový a nadal při tom názornou plastikou. Takový úsečný básnický výraz, blížící se jednak písni, jednak řikadlu, oblíbil si ve své lyrice také Viktor Dyk, nejplodnější ze současných českých básníků, zdomácnělý i v románě, povídce a dra.lJlatě, nadto vynikající politický novinář a satirik obávaného vtipu. Skepse a ironie jsou již vrozeny tomuto romantikovi na ruby, jenž vlastní svou hlubokou citovost persifluje a jenž nedůvěřuje své obraznosti podivně rozmarné. Celý jeho vývoj směřuje však k tomu, aby onu vrozenou skepsi a ironii překonal a dopracoval, či spíše domyslil a dotrpěl se absolutní jistoty. Nehledá jí ani u Boha, ani v náručí ženině, ani v klínu přírody, nýbrž v bezpečné jednotě s národem, ale tu dovede jeho rytířsky hrdá a neústupná mysl přijmouti pouze, kdyby karakterní národ stál na svobodné půdě. Takto došel Viktor Dyk, krajan Svatopluka Čecha a v lečcems pokračovatel Jana Nerudy, k poesii českého nacionalismu a při ní stál věrně s důsledností pravého muže jak za let politických zmatků, tak i v dobách válečných zkoušek; polifcký sarkasmus, lyrická dialektika, duchaplná pointa sloužily mu v jeho úsporných a narážkových verších k tomu, aby varoval před slevením s ideálu, formovaného již v národním obrození. Dožil se v plné tvůrčí síle toho, že tento .ideál byl uskutečněn vybudováním Československé republiky. Tu však přihlásil se znovu starý romantik v něm. Nespokojuje se s tím, čeho již dosaženo, nýbrž povzbuzuje stále k vyššímu; jest raději donem Quichotem ideálu n~ž spokojeným příživníkem pohodlné skutečnosti; svatý neklid, hárající v něm, jest vzpruhou mravního vývO;e. Ani Theerův idealismus všemu na vzdory, ani Dykovo rytířství nedosažitelného nevyjadřuje životního názoru a básnického.·vyznání dnešní lyrické mládeže české; uznává-li tato vůbec mistry v generaci předchozí, jsou jimi Fráňa Šrámek a Stanislav K. Neumann. Tento retorik zdravě lač- 58 ných smyslů, prošed dekadencí, zakotvil v radostném naturismu a stal se chvalořečníkem života ve všech jeho formách, plodivé přírody i strojové civilisace, volného ptactva. ve vzduchu i dělnictva při práci, hučícího potoka i oddychujícího města. Takto přenesl mystický výkHk Otokara Březiny »sladko jest žíti« na zemi, zatížil jej vitalismem poněkud brutálním, panteismem značně nehorázným i socialismem naivním v přímočaré brutalitě a spokojil se výmluvnou, smyslnou, názornou hymnikou života jen a jen empirického. Stejné vitalistické tendence probíhají i mnohotvárným dílem nejdůslednějšího českého impresionisty Fráni Šrámka. Po bouřlivém období prudkých protestů pJ,'oti zakrsání a podvazování pudového života, vyzrál v umělce zvláštního smyslového kouzla, dosáhl poněkud laciných úspěchů na divadle, zato však později zcela zasloužených v oblasti lyriky čistě dojmové a citové a v románě, kde se všecko, v nekonečném světelném vlnění kmitá, třpytí, světélkuje. Šrámek jest věčný a shovívavý milenec živočišného života, pro nějž často zapomíná na duši a zvláště na její oblast intelektuální. V tom jej doplňuje a svým způsobem i opravuje Karel Čapek, rovněž přesvědčený vitalista jako Neumann nebo Šrámek, ale na rozdíl od obou bytost v podstatě intelektuální, ač z jeho vrstevníků se nezamyslil do té míry nad hranicemi rozumu a nad právy tajemství. S břitkou kritikou spojuje ironickou filosofii a s vědeckou obrazností pozorný smysl pro drobnou všednost a nepatrného člověka. Nehanbí se za to, že ve svých románech, povídkách i hrách činí ústupky vkusu čtenářů a diváků, kteří horlivě tleskají detektivní a kinema;tografickét.eclmire 4MB ~rnělých utopií, pod jejichž úsměvnou skepsí a zahořklým pesimismem se skrývá sociální dobrota, láska k člověku, bez· pečný pocit jednoty lidstva. V plné :lJbroji proti Čapkovu relativismu a jeho americky orientovanému pragmatismu stoji dvojí mladý šik vyznavačů hodnot absolutních: jedni se hlásí k absolutnu 59 náboženskému, druzí· k absolutnu sociálnímu. Z oněch vy· stoupil Jaroslav Durych, osobně blízký duchovnímu světu Březinovu, jako uvědomělý protichůdce Čapkův a zároveň jako nesmiřitelný odpůrce své doby. S gotickým zanícením a s tvrdošíjnou ekstatičností hledá tento stále expe· rimentující mistr mnohých slovesných forem svého Boha a také ho nachází, at' prožívaje pitvornou hrůzu nesmyslné pozemskosti, at' kochaje' se nevinně smyslným půvabem dívčích zjevů, at' pronikaje bleskem intuice do minulosti. Uctíván jedněmi, odmítán druhými, zůstává však ve svém okolí výjimkou a zvláštností, stejně jako druhý náboženský básník přítomnosti, dětsky bezprostřední primitiv s fran· tiškánským smyslem pro přírodu a pro lidovost, Jakub Deml. Většina českých hledatelů hodnot absolutních doufá dosíci v jich hranicích království z tohoto světa, v nové sociální spravedlnosti, kterou hlavně pro pracující prole. tariát má prudkým a náhlým rozmachem vymoci světová revoluce po ruském způsobě. Tato víra, podložená sice přesvědčením vitalistickým, ale prohloubená silným prvkem etickým, spojuje básníky tak různorodé, jakými se literár· nÍmu psychologú jeví z·dokonalitel daných lyrických forem Josef Hora a nálezce nového baladického slohu Jiří Wolker. Spíše kontemplativní než vášnivý Josef Hora, nadaný hutnou názorností a prvkem melodickým, odvozuje z po' znání pospolitosti práce ve vesmíru požadavek rovného práva pro všecky, ale chvílemi mu bývá úzko ve vřavě světa a civilisace, kde má býti velký boj spravedlnosti vybojován, a pak se utíkává do ráje srdce, kde zaznívají nejtišší melodie a filmově táhnou obrazy pokojných krajin. Jiří Wolker - pro svou předčasnou smrt věčný jinoch české poesie jako Mácha - užil své podivuhodné schopnosti vcit'ovati se do věcí i do osudů svých bližních, stejně jako svého nadání pro výraz pregnantní, pro verš přímo gnomický, pro hdenci lidové písně k tomu, aby vytvořil drobné lyrické tragedie prostoty až klasické o sudbě mo: derního proletáře a o bratrském vztahu ušlechtilého vzdě- 60 lance k němu - provedl to iS českostí, pnpomínaJ1cl nejlepší mistry domácího verše, Erbena, Nemdu, Sládka. Nežádala sama kulturní rovnováha toho, aby bylo po dogmatu absolutna náboženského, po požadavku absolutna sociálního prohlášeno také heslo absolutna básnického jako další účinná odpověď na relativismus předchozího období? Stalo se to brzy pod vesele vlajícím praporem poetismu, který - důsledněji než l'ars pour I'artisté doby Vrchlického - volal po básnictví čistém, nezúženém ani společenskomravním posláním, ani myšlenkovým obsahem, ani citovou funkcí, a míní se spokojiti pouhou smyslovou a smyslnou hrou obraznosti násobící rozkoš života. My. šlenkovým východiskem českého poetismu, podobně jako surrealismu francouzského, jest kult podvědoma, odkud se bez kontroly logiky a postupem přímo snovým hrnou vzpomínky, představy, metafory někdy v tlumech působí. cích paradoxně, jindy prostě beze spojitosti, aniž básník koná práci třídící, pořádající a vybízející, odkudž plyne chaotičnost básnění poetistického, zvýšená ještě uvolněním, ne·li rozbitím mluvnických forem, převahou substantiva nad slovesem, nedostatkem větné členitosti. I v nejkouzelnějších obrazových a metaforických ohňostrojích, jež jsou spojeny se jménem Vítězslava Nezvala, smyslného virtuosa strakatých lyrických divů uprostřed barevných par ves· míru stále se měnícího, zůstává dojem, že zde básnická surovina teprve čeká uměleckého zvládnutÍ. Dávají-li se poetisté okouzlovati a podněcovati technickými vymoženostmi moderními, které zrychlují tempo života, spojují země i národy , umožňuj í prožívati znásobenou existenci; libují-li si v rozkošnickém velkoměstě poválečném s jeho zábavními podniky hudebními a tanečními, aby tu ukojili svůj vitalismus poněkud zhrublý a triviální, jsou jenom výrazem svého lidu, který, málo dbaje trad:čních hodnot minulosti, ochotně podléhaje každému podnětu z ciziny a odvraceje se pohrdlivě od přisné duchovosti, dychtí bez výhrady a obmezení přisednouti k hostině života. 61 Málokde v Evropě jest mu prostřeno tak bohatě, jako právě v mladé československé republice, vybudované dů· sledně na základě zákonodárství sociálního, v duchu solidarity všech tříd a se zřejmou snlfhou ochrániti a zabezpečiti vrstvy pracovní. J en()m tehdy hudou to však hody požehnaného života, stane-li se jejich předpokladem tvořivá práce, a to v duchu oněch myšlenkových sil, jejichž nejvěrnějším zrcadlem jest české písemnictví v šesti stoletích svého vývoje. 62 UKAZATEL Tomáš ze Štítného (1331-1401): Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (1374-1380), Řeči besední (kolem 1375), Řeči nedělní a sváteční (1392). Matěj z Janova 0350-1393): Regulae Veteris et Novi Testamenti (1388--1392). Jan Hus (1369-1415): De ecclesia (1413), Výklad víry, desatera a modlitby Páně (1412), Postilla aneh Vyloženie svatých čtení nedělních (1413), Li&ty (vyd. V. Flajšhans v Svět. knih.). Petr Chelčický (1390-1460): Po&tilla čili Kniha výkladuov na čtení nedělní (kolem 1440), Sieť viery 0440-1443>'. Viktorin Kornel ze Všehrd (1460-1520): O praviech a súdiech i o d&kách země české knihy devatery (1499). Jan Blahoslav (1523-1571): Písně chval božských (1561), Muzika to jest knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající (1558), Nový Zákon (1564); Bible Kralická (1579-1588), Grammatika česká (1571). Daniel Adam z Veleslavína (1545---1599): Kalendář hi&torický (1578), Politia hi&torioo. (1584). Jan Amos Komenský (1592-1670): Labyrint &věta a ráj &rdce (623), Janua linguarum reserata (1631), Didaktika čili umění umělého vyučování (1632), Orbi& pictu& (1657), Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské (1650), Smutný hla& zaplašeného hněvem Božím pastýře (1660), Unum necessarium (1668). Bohuslav Balbín (1621-1688): Dissertatio .apologetica pro lingua &lavonica, praecipue bohemica (vyd. 1777), Mi&celIanea hi&torica regni Bohemiae (1679-1688), Bohemia docta (vyd. 17761780). Josef Dobrovský (1753-1829): Ge&ehichte der bohmíschen Sprache und Literatur (1792 a 1818), Ausfiihrliches Lehrgebaude der bohmi&chen Sprache (1809), Institutiones Iinguae slavicae dialecti veteris (1822). Josef Jungmann (1773-1847): Slovesnost (1820 a 1845), Historie literatlllrY české (1825), Slovník česko-německý (1834-1839). Jan Kollár (1793-1852): Slávy dcera (1824 a 1832), Uber die litterarische Wechselseitigkeit der slavischen Nation (1837). Václav Hanka (1791-1861): Rukopis Královédvorský (1817), Rukopi& Zelenohorský (1818). František Ladislav Čelakovský (1799-1852): Ohlas písní ruských (1829), Ohla& písní českých (1839), RŮŽe stolistá (1840). Karel Jaromír Erben (1811-1870): Kytice z pověstí národ· ních (1861). 63 Josef Kajetán Tyl 0808-1856): Strakonický dudák (1847), Jiříkovo vidění (849), Jan Hus (1848); Dekret kutnohorský (1841), Pout českých umělců (1846). Karel Hynek Mácha (1810-1836): Máj (1836), Cikáni (1836). Pavel Josef Šafařík (1795-1851): Geschichte der slavischel1 Sprache und Literatur (1826), Slovanské starožitnosti (1837), Slovanský národopis (1841). František Palacký (1798-1876): Wiirdigung der alten bohmi· schen Geschichtsschreiber (1830), Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (1848-1876). Karel Havlíček (1821-1856): Duch Národních Novin (1851), Epištoly Kutnohorské (1851), Křest sv. Vladimíra (1848-1854), Tyrolské elegie (1852). Božena N~mcová (Barbora Panklová, PTovd. Němcová, 182e~ 1862): Babička (1855), Pohorská vesnice (1856). . Vítězslav Hálek (1835-1874): V přírodě (1872 a 1874), Pohádky z naší vesnice {l874); Na statku a v chaloupce (1873), Po!! pustým kopcem (1874). Adolf Heyduk (1835-1923): Cymbál a husle (1876), Dědův odkaz (1879), Hořec a srdečník (1884), Zaváté listy (1886), Ptačí motívy (1897). Karolina Světlá ('" Johanka Rottová, provd. Mužáková, 18301899): Vesnícký román (1867), Kříž u potoka (1M8l, Frilminá (1870), Nemodlenec (1873), Kresby z Ještědí (1880). Gustav Pfleger Moravský (1833-1875): Z malého světa (1864), Paní fabrikantová (1873). Antal Stašek (Antonín Zeman'" 1843): Blouznivci našich hor (1895), V temných vírech (1900). Jakub Arbes 0840-1914): Svatý Xaverius (1873), Newtonů. mozek (1877), Štrajchpudlíci (1880). František Věnceslav Jeřábek (1836-1893): Služebník svého pána (1870), Syn člověka (1871). Emanuel Bozděch (1841-1889): Baron Goertz (1871), Zkouška státníkova (1874), Světa pán v županu (1876). Jan Neruda (1834-1891): Knihy veršů (1867 a 1873), Písně kosmické (1879), Ballady a romance (1883), Prosté motivy (1883), Zpěvy páteční (1896); Arabesky (1864), Povídky malo· stranské (1878); Obrazy z ciziny (1872). Václav Šolc (1838-1871): Prvosenky (18.67). Svatopluk Čech (1846-1908): Adamité (1874), Evropa (1878), Ve stínu lípy (1879), Václav z Michalovic (1880), Slavie (1882), Petrklíče (1883), Hanuman (1884), Jitřní písně (1887), Nové písně (1888), Písně otroka (896), Modlitby k Neznámému (1896); Povídky, arabesky a humoresky (1878-1883). 64 Eliška Krásnohorská (Eliška Pechová 1847-1926): Z máje žití (1870), Ze Šumavy (1873), Bajky velkých (1889). . Antonín Bernolák (1762-1813): Grammatica slavica (1790), Slovár slovenski česko-latinsko-německo·uherski (1829 a 1833). Jan Hollý (1785-1849): Svatopluk (1833), CiriIlo.Metodiada (1836), Selanky (1835). Ludevít Štůr (1815-1856): Nárečja slovenskuo (1876), Nauka o reči slovenskej (1846). František Bartoš (1837-1906): Lid a národ (1883), Dialektologie moravská (1886 a 1889). Andrej Sládkovič (Braxatoris, 1820-1872): Marina (1846), Detvan (1853). Hviezdoslav (Pavel Országh, 1849-1921): Ežo Vlkolinský OMO), Hájnikova žena (1886). Svetozar Hurban Vajanský (1847-1916): Tatry a more (1880), Zpod jarma (1884); Suchá ratolest (1884). Václav Beneš Třebízský (1849-1884): Bludné duše (1879), Levohradecká povídka (1882), Dokonáno jest (1886). Alois Jirásek (* 1851): Psohlavci (1884), Mezi proudy (1891: I. Dvojí dvůr, II. Syn ohnivcův, III. Do tří hlasů), Proti všem (1893), F. L. Věk (1888--1905), U nás (1896-1903: I. Úhor, II. Novina, III. Osetek, IV. Zeměžluč), Bratrstvo (1899-1908: I. Bitva u Lučence, ll. Mária, III. žebráci), Temno (1913); Voj. narka 089ó), Jan Žižka (1903), Lucerna (1905). Zikmund Winter 0846-1912): Miniatury (1899), Rozina sebranec (1905), Bouře a přeháňka (1907), Mistr Kampanus (1909). Václav Vladivoj Tomek (1818-1905): Dějepis města Prahy (1855-1901). Josef Holeček (1853-1929): Naši (od 1898, IX dílů), Soko· lovič (1922). Teréza Nováková (rozená Lanhausová, 1853-1912): Jan Jílek (1904), Jiří Šmatlán (1906), Na Librově gruntě (1907), Děti čistého živého (1909), Drašar (1914); Výkřiky a vzdechy (191l). Jan Herben (* 1857): Do třetího a čtvrtého pokolení (1892. a 19(8), Hostišov (1907). Alois Mrštík (1861-1925): Rok na vsi (1903, IX dílů). Martin Kukučín (Matěj Bencúr 1860-1928): Rozprávky (1884 -~1893), Dóm v stráni (1911), Máť volá (1927). Josef Václav Sládek (1845-1912): Jiskry na moři (1879), Svět· lou stopou (1881), Selské písně a České znělky (1889), Starosvět· ské písničky (1891), V zimním slunci (1897), Za soumraku (1907), Lethe a jiné básně (1907). František S. Procházka (* 1861): Písničky (1898), Novější písničky (1901). 65 Julius Zeyer 0841':"""'1901): Poesie (884), Nové básne (1907)' Vyšehrad (880), Z letopisů lásky 0889-1892), V sv.), Karolin~ ská epopeja (895), Troje paměti Víta Choráze (1899); Doňa Sanča (889), Neklan (893), Radúz a Mahulena (898); Román o věrném přátelství Amise a Amila (880), Jan Maria Plojhar (891), Ohnovené obrazy (1894), Dům u tonoucí hvězdy (897). Jaroslav Vrchlický ,(Emil Frída, 1853-1912). Symfonie (878), Eklogy a písně (1880), Dojmy a rozmary (1880), Sfinx (1883), Sonety samotáře (1885), Hudba v duši (1886), Dědictví Tantalovo (887), Život a smrt (1892), Moje sonata (1893), Okna v bouři (1894), Písně pOutníka (1895), Skvrny na .slunci (1897), Duše mimosa (1903), Strom života (1910), Meč Damoklův (1912); Duch a svět (1878), Mythy (1879 a 1880), Hilarion (1882), Zlomky epopeje (1886), Fresky a gobeliny (1891), Nové zlomky epopeje (1894), Bar Kochba (1897), Bozi a lidé (899); Julian Apostata (1888), Hippodamie (1889-1891, -trilogie), Noc na Karlštejně (1885), Pomsta Catullova (1887), Trojí pOlíbení (1892). Antonín Klášterský (* 1866): Živým i mrtvým (1889), Písně z práce (1891), Srdce i duše (894), Na českém jihu (1920). Xaver Dvořák (* 1858): Stínem k úsvitu (1891), Sursum corda (1894), Eucharistia (1897). Jaromír Borecký (* 1869): Rosa mystica (1892), Básníkův kancionál (1905). Jaroslav Kvapil (* 1868): Růžový keř (1890), Liber aureus (894), Oddanost (1896); Princezna Pampeliška (1897). Karel Hlaváček (1874-1898): Pozdě k ránu (1896), Mstivá kantiléna (1898). Jiři Karásek ze Lvovic (* 1871): Hovory se smrtí (1904), Endymion (909), Ostrov vyhnanců (1912); Gotická duše (1900), Lásky absurdní (1904), Román Manfréda Macmillena (1907). Jan Gebauer (1838-1907): Historická mluvnice jazyka českého (1894-1898), Slovník staročeský (1901-1903). Jaroslav Gol! (* 1846): Chelčický a Jednota v XV. století (1916), Vybrané spisy drobné (1928). Tomáš G. Masaryk (*1850): Česká otázka (1895), Karel Havlíček (1896), Otázka sociální (1898), Rusko a Evropa (19191921). Josef Svatopluk Machar (* 1864): Confiteor (1887-1892, III díly), Tristium Vindobona (1893), Zde by měly kvést růže (1894), Golgatha (1901), Svědomím věků (1905-1926, IX dílů). Petr Bezruč (Vladimír Vašek, * 1867): Slezské číslo (1903), Slezské písně (1909). Alois Vojtěch Šmilovský (Alois Schmillauer, 1837-1885): Setník Dřevnický (1872), Za ranních červánků (1875), Starohorský 66 filosof (1877), Nebesa (1880), Pro cul negotiis (1880), Rozptýlené kapitoly (1881). František Herites 0851-1929): Z mého herbáře (1882), Tajemství strýce Josefa (885), Tři cesty (892), Bůh v lidu (1897). 19nát Herrmann (* 1854): Pražské figurky (1884), Drobni lidé (888), U snědeného krámu (1890), Otec Kondelík a ž·enich Vej· mra 0898-1905), Vllavky Nanynky Kulichovy (1918). Karel V. Rais 0859-1926): Výminkáři (1891), Rodiče a děti (1893), Zapadlí vlastenci (1894), Kalibův zločin (1895), Lopota (1895), Pantáta Bezoušek (1897). Matěj Anastasia Šimáček (1860-1913): U řezaček (1888), Otec (1891), Světla minulosti (1901), Lačná srdce (1904.). Josef Merhaut (1863-1907): Černá pole (1897), Andělská sonata (1900), Vranov (906). Božena Viktová·Kunětická (rozená Novotná, * 1863): Minulost (1895), Medřická (1897), Vzpoura (1901). František Xavef Svoboda (* 1860): Květy mých lučin (1886), K žatvě dozrálo (1891); Probuzení (1893), Náladové povídky (894); Rozkvět (1898), Řeka (1909), Vlna za vlnou se valí (1915). Ladislav Stroupežnický (1850-1892): Naši furianti (1887), Na Valdštejnské šachtě (1893). Jaroslav Hilbert (* 1871): Vina (1896), O Boha (1898), Falkenštejn (1903), Druhý břeh (1924). Jaroslav Maria (Jaroslav Mayer, * 1870): V podvečer věku (1898), Johanna Radimská (1904), Tristan (1908), Torquato Tasso (1918); Kyvadla věčnosti (1920)-, Váhy a meč (928). Arnošt Dvořák (* 1880): Kníže (1908), Král Václav IV. (1910). Karel Čapek (* 1890): Boží muka (1917), Továrna na abso· lutno (923), Krakatit (1924); Italské listy (1923), Anglické listy (923); Loupežník (1920), Ze života hmyzu (1921, s bratrem Josefem), RUR (1921), Věc Makropulos (1922). František Langer (* 1882): Zlatá Venuše (1911), Snilci a vra· hové (1921); Svatý Václav (1914), Velbloud uchem jehly (1923), Periferie (1925). Josef K. Šlejhar 0864---:-1914): Dojmy z přírody a společnosti (1894), Zátiší (1898), Peklo (1905), Lípa (1908). K. Matěj Čapek.Chod (1860--1927): Kašpar Lén, mstitel (1908), Turbina (1916), Antonín Vondrejc (1918), Jindrové (1920), Ad hoc (1920), Vilém Rozkoč (1924 a pokrač. ŘešaÍlY 1927), HumO'feska (1924). Vilém Mrštík (1863-1912): Pohádka máje (1892), Santa Lueia (1893), Obrázky (1894); Maryša (1894, s bratrem Aloisem). Růžena Svobodová (roz. Čápová, 1868-1920): Zamotaná vlák· 67 na (1899), Milenky (1901), Marné lásky (1907), Černí myslivci (1908), Posvátné jaro (l911), Po hostině svatební (I9Il l. Růžena Jesenská (* 1863): Rudé západy (1905); Román dítěte (1905), Notturno moře (1910), Cizinka (1920). Božena Benešová (rozená Zapletalová, * 1873): Kruté mládí (1917), Člověk (1920), Úder (I926), Podzemní plameny (1929). Anna Marie Tilschová (* 1873): Stará rodina (I916), Synové (1918), Vykoupení (1923), Haldy (1927). Marie Majerová (roz. Bartošová, provd. Tusarová, * 1882): Náměstí republiky (1914), Dcery země (1918), Z luhů a hor (1920), Mučenky (1924), Nejkrásnější svět (1926). Josef Matějka (1879-1909): Duše pramenů (1911), Malý prorok (1911l. Karel Sezima (Karel Kolář, * 1876): Kouzlo rozchodu (1898), Host (1916), V soumraku srdcí (1917), Dravý živel (1924). Ivan Olbracht (Kamil Zeman, * 1882): O zlých samotářích (1913), Žalář nejtemnější (1916), Podivné přátelství herce Jesenia (1919). Jaroslav Hašek (1883-1923): Dobrý voják Švejk (1921). Rudolf Medek (* 1890): Lví srdce (1919), Láska a smrt (1925); pentalogie: Ohnivý drak (1921), Veliké dni (1924), Ostrov v bouři (I925), Mohutný sen (1926), Anabase (1927); Plukovník Švec (1929). ' Vladislav Vančura (* 1896): Pekař Jan Marhoul (1924), Pole orná a válečná (1925). František Xaver Šalda (* 1867): Boje o zítřek (1905), Duše a dílo (1913), Umění a náboženství (1914); Život ironický (1912), Dělníci a loutky boží (1917). Antonín Sova (I864----1928): Květy intimních nálad (1891), Zlomená duše (1896), Vybouřené smutky (1897), Ještě jednou se vrátíme (1900), Dobrodružství odvahy (1906), Lyrika lásky a života (1907)', Zápasy a osudy (1910), Kniha balladická (1915), Zpěvy domova (1918), Básníkovo jaro (1921), Drsná láska (1926); Povídky a menší črty (1903), Tóma Bojar (1910), Pankrác Budecius, kantor (1916). Otakar Březina (Václav Jebavý, 1868--1929): Tajemné dálky (1895), Svítání Dll západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899), Ruoe (1901); Hudba pramenů (1903). Otakar Theer (1880-1917): Výpravy k já (1900), Úzkosti a naděje (1911) , Všemu na vzdory (1910); Faethon (1919). Karel Toman (Antonín Bernášek, * 1877Y: Torso života (1902), Melancholická pout (1906), Verše rodinné (1918), Měsíce (1919). Viktor Dyk (* 1877): Síla života (1898), Marnosti (1900), Satiry a sarkasmy (1905), Milá sedmi loupežníků (1906), Pohádky 68 z nasl vesnice (1910), Giuseppe Moro (1911), Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Zápas Jiřího Macků (1918), Okno (1921); Krysař (1915), Podivná dobrodružství Kozulinova (1926), Prsty Habakukovy (1925); Posel (1907), Revoluční trilogie (1910 a 1921), Zmoudření dona Quijota (1913). Stanislav K. Neumann (* 1875): Satanova sláva mezi námi (1897), Sen o zástupu wufajících (1903), Kniha lesů, vod a strání (1914), Nové zpěvy (1918), Třicet zpěvů z rozvratu (1919). Fráňa Šrámek (* 1877): Splav (1917), Nové básně (1928); Sedmibolestní (904), Stříbrný vítr (1910), Osika (912), Tělo (1919); Léto (915). Jaroslav Durych (* 1886): Panenky (1923), Žebrácké písně (1924), Eva (1928); Na horách (1919), Tři troníčky (1921), Obrazy (1923), Sedmikráska (925). Jakub Deml (* 1878): Moji přátelé (1913), Miriam (1916), Šlépěje (od r. 1917). Josef Hora (* 1891): Strom v květu (1920), Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922), Bouřlivé jaro (1923), Italie (9205). Jiří Wolker (1900-1924): Host do domu (1922), Těžká hodina (1922). Vítězslav Nezval (* 1900): Pantomima (1924), Edison (1928). 69 LIDovA KNIHOVNA AVENTINA Sv. J2 Arne Novák ČESKÉ PÍSEMNICTVí S PTAČí PERSPEKTIVY Druhé rozmnožené vydání Vydal v květuu 1929 dr. OL Štorch-Marien Praha, 11., Purkyňova ul. Č, 6 a vytiskla Grafia dělnická knihtiskárna v Praze